11 Tdo 209/2025

11 Tdo 209/2025-383

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání obviněného T. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 7 To 291/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 119/2023, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 7 To 291/2024, v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného zaměřené proti výroku o trestu vyhoštění, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 2 T 119/2023, a to pouze ve výroku o uložení trestu vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 2 T 119/2023, byl obviněný T. H. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 148 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 1 T 64/2023, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 8 To 324/2023, byl jmenovaný obviněný městským soudem odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání pěti let. To vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 1 T 64/2023, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Citovaným rozsudkem městského soudu bylo současně rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti New BTS, a. s. částku ve výši 6.600 Kč, když se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla jmenovaná poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR byla s celým svým uplatněným nárokem na náhradu škody městským soudem podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Výše citovaný rozsudek Městského soudu v Brně byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného směřovaným výhradně proti výroku o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Brně, který svým usnesením ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 7 To 291/2024, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

4. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněný T. H. předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: dne 10. 5. 2023 v době kolem 16:30 hodin v Brně společně s M. P., (pravomocně odsouzeným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2023, č. j. 2 T 119/2023-98) v ulici XY na ubytovně XY ve 4. patře v bytě č. XY, za použití násilí vnikli do tohoto bytu, který obýval poškozený P. K. a D. K., která je bývalou přítelkyní T. H., kdy nejprve na dveře zaklepali, ale po otevření je P. K. nechtěl do bytu vpustit a dveře před nimi zabouchnul, proto T. H. vchodové dveře do bytu několika kopy nohou vykopl a když dveře zevnitř poškozený P. K. držel, T. H. i M. P. dveře zvenku vytlačili a do bytu vstoupili, následně uvnitř v pokoji poškozeného P. K. fyzicky napadl M. P., kdy mu způsobil zcela lehká a povrchní poranění, poté z bytu odešli a tím obviněný H. způsobil společnosti New BTS, a. s., IČ: 27745333, se sídlem Kotěrova 2037/1b, 613 00 Brno-Černá Pole, hmotou škodu poškozením vchodových dveří do bytu ve výši 6.600 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 7 To 291/2024, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 2 T 119/2023, napadl obviněný T. H. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v případě citovaného usnesení krajského soudu v celém jeho rozsahu a v případě citovaného rozsudku městského soudu ve výroku o trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a písm. i) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zároveň měl být dovolateli uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný ve vztahu k výroku o uloženém trestu vyhoštění předně namítl, že v době rozhodování soudu prvního stupně byly na straně jeho osoby dány překážky pro uložení tohoto trestu podle § 80 odst. 3 písm. c) a písm. f) tr. zákoníku. Za tohoto stavu mu tak byl uložen trest, který zákon nepřipouští, přičemž odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s otázkou aplikace překážky uvedené v § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku podle mínění dovolatele vůbec nevypořádal.

7. K překážce uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku obviněný konkrétně namítl, že je občanem Evropské unie, který se na území České republiky zdržuje déle než 10 let. Poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že nikdy neměl jakékoli povolení k pobytu na území České republiky, přitom nelze považovat za v tomto směru jakkoli relevantní. Tato překážka je totiž projevem transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady a je založena na faktickém pobytu občana Evropské unie na území jiného členského státu, který není podmíněn žádným formálním povolením.

Pakliže odvolací soud konstatoval, že pobyt obviněného na území České republiky představuje pro jím opakovaně páchanou trestnou činnost ohrožení veřejného pořádku, je tuto skutečnost podle dovolatele třeba odmítnout, neboť pro vyloučení aplikace překážky uvedené v § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku musí být dáno nikoli ohrožení veřejného pořádku, nýbrž ohrožení bezpečnosti státu. Prosté ohrožení veřejného pořádku přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a odbornou literaturou nelze zaměňovat s ohrožením bezpečnosti státu.

Jelikož se v minulosti dopouštěl převážně výtržnictví, které zcela jistě není trestnou činností, která by směřovala vůči svrchovanosti, samostatnosti, územní celistvosti, obranyschopnosti nebo demokratickým základům České republiky, nemohly být s ohledem na povahu jím páchané trestné činnosti dány podmínky pro vyloučení aplikace překážky zakotvené v § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu je obviněný přesvědčen, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř. Nadto obviněný tuto námitku uplatnil již v odvolacím řízení a vážné důvody ohrožení veřejného pořádku, kterými se soud druhého stupně zabýval ve svém rozhodnutí, spadají mezi podmínky pro vyloučení překážky uvedené v § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Dovolatel se proto domnívá, že se odvolací soud zabýval aplikací nesprávné překážky pro uložení trestu vyhoštění, zatímco s jeho odvolacími námitkami se v důsledku této skutečnosti fakticky nevypořádal, v důsledku čehož je napadené usnesení nepřezkoumatelné.

8. K překážce pro uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku obviněný dále namítl, že má v České republice nezletilého syna, s kterým se chce stýkat a prohlubovat s ním vztah. S ohledem na výkon trestu sice nemůže o svého syna přímo pečovat, nicméně se o něho starají i jeho rodiče, přičemž dovolatel zahájil řízení o určení otcovství u Městského soudu v Brně. Výpověď V. P. pak podle obviněného odpovídá její dlouhodobé snaze bránit mu ve styku s jeho synem, kdy po vykonání trestu odnětí svobody a vyhoštění bude šance na obnovení kontaktu se synem a vytvoření zdravého vztahu mizivá, či spíše prakticky neexistující. Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že se na území České republiky pohybuje většinu svého dospělého života a v České republice má veškeré sociální vazby. Trest vyhoštění tedy pro jeho osobu představuje naprosto nepřiměřený zásah do jeho osobního a rodinného života, pročež je uložení tohoto trestu vyloučeno podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, což odpovídá mimo jiné i závěrům Nejvyššího soudu uvedeným v jeho rozhodnutí ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 60/97.

9. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 7 To 291/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 2 T 119/2023, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby předmětnou věc znovu projednal a rozhodl.

10. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 39/2025-16, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že obviněný měl v rámci svého mimořádného opravného prostředku správně uplatnit rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť jeho výhrady se vztahují k rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolání obviněného proti němu bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Tato formální vada podaného dovolání však nepředstavuje překážku pro další posouzení jeho opodstatněnosti.

11. K námitkám obviněného státní zástupce konkrétně uvedl, že kterak vyplývá z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, tento přisvědčil obviněnému v tom směru, že je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, což v souladu s § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku představuje překážku bránící uložení trestu vyhoštění. Důvodem bránícím aplikaci překážky upravené v tomto ustanovení jsou přitom pouze a jedině naléhavé důvody ohrožení bezpečnosti státu, nikoliv vážné důvody ohrožení veřejného pořádku. Z definic obsažených v komentářové literatuře je pak podle státního zástupce zřejmé, že při řešení otázky, zda jsou u pachatele dány vážné důvody ohrožení veřejného pořádku, či naléhavé důvody ohrožení bezpečnosti státu, je třeba obvykle vycházet z povahy trestné činnosti, které se pachatel na území České republiky dopustil.

12. Z rozsudkových dat je přitom zřejmé, že se obviněný v minulosti dopouštěl trestné činnosti sice opakovaně, avšak vždy šlo o takovou trestnou činnost, která zasahovala do zákonem chráněných zájmů jednotlivých osob, nikoliv zájmů obyvatelstva jako celku či zájmů České republiky jako státního zřízení. Trestné činy, kterých se obviněný v minulosti dopustil, ať už každý jednotlivě, nebo ve vzájemném souhrnu, tedy podle státního zástupce nenasvědčují tomu, že by obviněný představoval ohrožení pro bezpečnost českého státu. Samotné ohrožení veřejného pořádku přitom není důvodem, pro který by soud mohl odmítnout aplikovat překážku bránící uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku. Pokud tedy soud prvního stupně uložil obviněnému trest vyhoštění i přesto, že uložení takového trestu bránila zákonná překážka podle § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, nezbývá než konstatovat, že dovolateli byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Za tohoto stavu je tak dovolací námitka, jíž obviněný uplatnil ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], podle státního zástupce důvodná.

13. Stran dovolací námitky obviněného, že soudy v jeho případě neuplatnily překážku bránící uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, státní zástupce konstatuje, že se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu a pro stručnost na ni odkazuje. Dovolací námitku obviněného tedy v tomto směru považuje za zjevně neopodstatněnou.

14. Závěrem svého vyjádření s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolání obviněného je částečně opodstatněné, pročež navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, včetně rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

15. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla dovolacímu soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

17. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným T. H. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

19. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který dovolatel rovněž odkázal, může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění k tomu předepsaných podmínek. Naproti tomu uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému překročení horní hranice trestní sazby, nebo nezákonnému prolomení její dolní hranice, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. NS 26/2004-T 617). Tento dovolací důvod proto nenaplňují subjektivní námitky domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

21. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto (implicitně) uplatnil jím materiálně (výslovně) uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a písm. i) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Brně podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

22. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

23. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu, jakož i připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným je možné podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i) a m) tr. ř., neboť směřují proti zákonnosti jemu soudem prvního stupně uloženého trestu vyhoštění za situace, kdy odvolací soud odmítl jím podané odvolání směřující proti výroku o uložení tohoto trestu jako nedůvodné. Naopak v části námitek, které se vztahují k podmínkám vylučujícím uložení trestu vyhoštění zakotveným v § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhodnotil jako důvodné.

24. Předně je k námitkám obviněného třeba konstatovat, že podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je tedy zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.

25. Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v § 80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění. Tyto okolnosti přitom musí existovat v době, kdy je soudem rozhodováno o uložení trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá v této otázce možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností. Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Je tak patrné, že soud nejprve posuzuje, zda jsou u obviněného splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, načež v případě kladného závěru zjišťuje, zda na straně obviněného není dána některá z okolností uvedených v § 80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit zjištění i jen jediné (kterékoli) z nich.

26. Obviněný v rámci námitek proti uložení trestu vyhoštění, jež opřel o tvrzení nepřípustnosti uložení tohoto trestu podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, uvedl, že v České republice žije dlouhodobě, vybudoval si zde sociální vztahy a má zde se svědkyní V. P. (dále jen „matka dítěte“) syna, a to nezletilého AAAAA (pseudonym) (dále též jen „nezletilé dítě“). Uložený trest vyhoštění je tak podle jeho přesvědčení v rozporu se zájmem na spojování rodin a zcela nepřiměřeným zásahem do jeho dosavadního života.

27. Ve vztahu k výše uvedenému tvrzení dovolatele je třeba připomenout, že negativní podmínka zakotvená v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spočívá v tom, že trest vyhoštění nelze uložit, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života pachatele. Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly, přestože pachatel není občanem České republiky ani azylantem – trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem.

28. K předpokladům pro ukládání trestu vyhoštění se již opakovaně ve své judikatuře vyjádřil mimo jiné i Ústavní soud. Podle jeho závěrů obsažených např. v nálezu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, musí soud při výměře trestu vyhoštění v konkrétním případě zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria, a to: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; dále 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele, a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Není-li tato úvaha soudu řádně provedena a odůvodněna, dochází tím k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Výše uvedené úvahy se sice vztahují k výměře trestu vyhoštění a právní úpravě účinné do 30. 6. 2023, avšak v širším kontextu je lze aplikovat i na podmínky pro jeho uložení vymezené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 7. 2023. Od tohoto data již není nemožnost uložení trestu vyhoštění vázána na existenci trvalého pobytu s tím, že došlo k faktickému zahrnutí dosavadního zkoumání existence kumulativních podmínek „pracovního a sociálního zázemí“ do hodnocení kritéria přiměřenosti zásahu do soukromého života pachatele.

29. Námitky obviněného vztahující se k podmínce zakotvené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku přitom směřují výlučně do nesprávného vyhodnocení třetí z výše uvedených podmínek vymezených v citovaném nálezu Ústavního soudu. Nejvyšší soud k danému ze spisu zjistil, že soudy nižších stupňů řádně odůvodnily svůj závěr o tom, že eventuální nucené opuštění území České republiky nemůže pro dovolatele znamenat citelné či přímo bolestné zpřetrhání systematicky rozvíjených a utužovaných rodinných či obdobných vazeb. Dovolatel je sice podle učiněných skutkových zjištění otcem nezletilého dítěte, které je státním příslušníkem České republiky, avšak s matkou dítěte neudržuje žádný vztah a s nezletilým dítětem se jedinkrát od jeho narození nesetkal, a to navzdory tomu, že mu k tomu v minulosti matka dítěte na základě jejich společné domluvy byla ochotna poskytnout příležitost. Obviněný se od narození nezletilého dítěte k tomuto přihlásil pouze jedinkrát, a to za účelem dosažení dřívějšího propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž ani poté neprojevil žádný zájem vytvořit si s ním skutečný vztah, podílet se na jeho výchově či materiálním zabezpečení. Jedná se tak o vztah ryze formální, kdy obviněný není ani zapsán v rodném listu nezletilého dítěte a toto nese příjmení bývalého přítele své matky. Z právě uvedeného je tak zřejmé, že ani v důsledku biologického otcovství obviněného k dítěti žijícímu na území českého státu nemůže jeho vyhoštěním dojít k vážnému narušení jeho rodinných vazeb, když sám na území České republiky žádné vážné rodinné vztahy fakticky neudržoval. Proklamace obviněného stran jeho plánovaného zapojení se do života nezletilého dítěte lze předně označit za zcela irelevantní, jelikož jeho rodinný život na území České republiky je soudy hodnocen k okamžiku jejich rozhodování a nikoli s ohledem na jeho hypotetický budoucí rozvoj. V druhé řadě se tyto, a to ve světle skutkových zjištění soudů nižších stupňů a z nich vyplývající dosavadní lhostejnosti obviněného k osobě nezletilého dítěte, jeví jako ryze účelové.

30. Obviněný přitom nikterak nerozporuje další z důležitých závěrů soudů nižších stupňů, tedy že sice dlouhodobě žije v České republice, avšak v současné době nemá jakékoli pracovní zázemí, během svého pobytu na území tohoto státu se opakovaně (fakticky kontinuálně) dopouštěl trestné činnosti na jeho občanech a nikdy neměl jakékoli oprávnění k pobytu na území České republiky, což v souhrnu svědčí o jeho nezájmu se trvale a řádně integrovat na území hostitelského státu. V posuzovaném případě je tedy zjevné, že osobní ani rodinné poměry obviněného nemohly být trestem vyhoštění nepřiměřeně zasaženy, pročež námitku obviněného stran existence překážky bránící uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku shledal Nejvyšší soud jako neopodstatněnou.

31. Obviněný v rámci svých námitek, jimiž brojí proti uložení trestu vyhoštění a které opřel o tvrzenou nepřípustnost uložení tohoto trestu podle § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, současně uvedl, že je občanem Evropské unie, který se na území České republiky zdržuje déle než 10 let. Podle obviněného se přitom nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu stran toho, že pro jím kontinuálně páchanou trestnou činnost představuje jeho pobyt na území České republiky ohrožení veřejného pořádku, které pro svou intenzitu zakládá naléhavé důvody ohrožení bezpečnosti státu.

32. Negativní podmínka zakotvená v § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku spočívá v tom, že trest vyhoštění nelze uložit, jestliže je pachatel občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li soud naléhavé důvody ohrožení bezpečnosti státu. Z předestřeného znění § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku plyne nutnost kumulativního naplnění v něm vymezených podmínek. Je tak vhodné již na tomto místě akcentovat, že uložení trestu vyhoštění pachateli, jenž je občanem Evropské unie a na území českého státu nepřetržitě pobývá posledních 10 let, není vyloučeno absolutně. Není totiž vyloučeno v případě výjimečné situace, kdy soud na straně pachatele shledá existenci naléhavých důvodů pro jeho vyhoštění s ohledem na ohrožení bezpečnosti státu, přičemž se jedná o kvalifikovaný důvod pro uložení tohoto druhu trestu, který je vymezen úžeji než obecná podmínka vyhoštění uvedená v § 80 odst. 1 tr. zákoníku.

33. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se tento podmínce podle § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku podrobně věnoval, přičemž i on v souladu s tvrzeními dovolatele dospěl k závěru, že tento je občanem Slovenské republiky, tedy nepochybně i Evropské unie, s tím, že v jeho případě došlo k naplnění i druhé pozitivní podmínky spočívající v délce a nepřerušovanosti jeho pobytu na území České republiky. Krajský soud v Brně však zároveň shledal za naplněnou existenci naléhavých důvodů ohrožení bezpečnosti státu, která vylučujíce dosah aplikace § 80 odst. 3 písm. f) tr.

zákoníku, a to s ohledem na skutečnost, že obviněný již od roku 2018 páchá na území České republiky fakticky kontinuálně násilnou trestnou činnost na občanech tohoto státu a byl za tuto již sedmkrát odsouzen. I přes spíše obecnější a povrchní argumentaci odvolacího soudu je pak z odůvodnění jeho usnesení zjevné, že podle jeho závěrů obviněný svým pobytem na území České republiky ohrožuje intenzivnějším způsobem veřejný pořádek, který zajišťuje mimo jiné nerušené fungování státních orgánů, výkon pravomoci úředních osob, čistotu veřejného života, důsledné uplatňování zákonnosti a ochranu obecních zájmů, práv a svobod lidí.

Jelikož pak trest vyhoštění zajišťuje nepochybně ochranu společnosti (občanů České republiky) před pácháním trestné činnosti a obviněný svým jednáním kontinuálně ohrožuje veřejný pořádek přispívající obecně k chodu státu, lze podle odvolacího soudu zjevně dospět k závěru, že dovolatel svým jednáním ohrožuje rovněž bezpečnost státu. V tomto ohledu se ovšem Nejvyšší soud nemohl s předestřenými úvahami krajského soudu nikterak ztotožnit.

34. K nadnesené problematice je nejprve zapotřebí v obecné rovině konstatovat, že bezpečností státu se rozumí zajištění svrchovanosti, samostatnosti, územní celistvosti, obranyschopnosti a ochrany demokratických základů státu, zejména z hlediska zachování ústavního zřízení, životů, zdraví a majetkových hodnot obyvatelstva (nikoli jen jednotlivých občanů). Zákonná podmínka umožňující i přes výše uvedená zjištění v rámci § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku uložení trestu vyhoštění – tedy závěr, že by obviněný svojí trestnou činností (páchanou v nyní posuzované věci nebo dříve) ohrožoval bezpečnost České republiky - je naplněna toliko v případech, kdy se coby pachatel dopustil některého z trestných činů proti bezpečnosti České republiky (tj. podle § 316 až § 318 tr.

zákoníku), jakož i tehdy, pokud se dopustil jiného trestného činu, ať již proti České republice (tj. podle § 309 až § 315 tr. zákoníku), proti obraně státu (tj. podle § 319 až § 322 tr. zákoníku), nebo proti jiným zájmům způsobem ohrožujícím bezpečnost státu (např. trestných činů podle § 279, § 280, § 323 tr. zákoníku). Naproti tomu vážné důvody ohrožení veřejného pořádku mohou být soudem shledány nejen v případě spáchání trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných (tj. podle § 323 až 368 tr.

zákoníku), ale i tehdy, pokud se pachatel dopustil jiných trestných činů obecně nebezpečných (např. podle § 140, § 272 až 292 tr. zákoníku). Soudem detekované důvody ohrožení bezpečnosti státu musí být nadto považovány za naléhavé, tzn. že je vyžadován vyšší stupeň pravděpodobnosti ohrožení těchto zájmů, než který postačí pro uložení tohoto trestu jiným pachatelům podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, respektive zřetelně intenzivnější hrozba útoku proti těmto zájmům. Závažnost důvodů lze pak dovozovat primárně z povahy a závažnosti činu, za nějž má být trest vyhoštění ukládán, popřípadě na základě dalších faktorů, například příslušnosti pachatele k určité zločinecké skupině (srov. Ščerba, F.

a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 935 až 936). Toliko na okraj lze připomenout, že podobnou formulaci výluky ve formě shledání vážných důvodů ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku má i § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, nicméně tento obsahuje právě i vážné důvody ohrožení veřejného pořádku, díky čemuž má dané ustanovení širší dosah.

35. Za dostačující podklad pro naplnění podmínky vážných důvodů ohrožení bezpečnosti státu tedy Nejvyšší soud neshledal obecné konstatování krajského soudu, že obviněný páchá opakovaně trestnou činnost spojenou s napadením dalších občanů České republiky převážně formou výtržností, a to za současné absence jakýchkoli bližších úvah odvolacího soud stran existenci naléhavých důvodů ohrožení bezpečnosti státu. K danému lze zopakovat, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest za přečin porušování domovní svobody a přečin výtržnictví, přičemž přisuzovaná trestná činnost zřejmě neohrožovala výše zmíněné zájmy České republiky jakožto státu, neboť se nikterak nevymykala trestným činům obdobného druhu a z rozhodnutí soudů obou nižších stupňů nelze dovodit ani další závažnější dopad jeho činnosti nad rámec obecného objektu daných skutkových podstat.

Vedle charakteru obviněným v minulosti páchané trestné činnosti nelze o této ani toliko pro její soustavnost uvažovat jako o okolnosti zakládající vážný důvod ohrožení bezpečnosti státu, když trestná činnost obviněného zcela zjevně nebyla takového charakteru, aby ohrožovala svrchovanost, samostatnost, územní celistvost, obranyschopnost nebo ochranu demokratických základů státu. Nejvyšší soud nemá v žádném případě v úmyslu bagatelizovat jednání obviněného, který soustavně odmítá respektovat pravidla společenského soužití a dostává se pravidelně do konfliktu s trestněprávními normami, nicméně z charakteru jeho současně projednávané i předchozí trestné činnosti nelze dovozovat, že by jeho pobyt na území České republiky naléhavým způsobem ohrožoval bezpečnost tohoto státu, neboť se vždy jednalo o relativně běžnou trestnou činnost, která se žádným podstatnějším způsobem nevymykala trestným činům obdobného druhu.

Z učiněných zjištění je zřejmé, že se nikdy nejednalo o rozsáhlou, dlouhodobou a sofistikovaně páchanou trestnou činnost v rozsahu, který by měl potenciál závažně ohrozit bezpečnost většího množství občanů České republiky, stejně jako obviněný svou trestnou činností nikterak nezasáhl ani do zahraničně-politických zájmů České republiky (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 11 Tdo 157/2021).

36. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) znovu připomíná, že obviněný T. H. za situace, kdy bylo jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Brně odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně. Tím de facto uplatnil jím výslovně vznesené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), písm. i) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným explicitně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolatelem výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

VI. Závěr

37. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu uzavřel, že vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů s ohledem na negativní podmínky stanovené v § 80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku chybně vyhodnotily hlediska přípustnosti trestu vyhoštění, který byl obviněnému uložen v trvání pěti let, byl naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Po zjištění, že dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 7 To 291/2024, v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného zaměřené proti výroku o trestu vyhoštění, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 2 T 119/2023, a to pouze ve výroku o uložení trestu vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

38. Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že ve své ustálené judikatuře konstatoval, že je-li obecně mimořádný opravný prostředek důvodný jen ve vztahu k jednomu z více druhů uložených trestů, musí příslušný soud rozhodující o něm při nedotčeném výroku o vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu týkající se všech uložených druhů trestů. Zrušením oddělitelného výroku pouze ohledně jednoho druhu trestu (např. podle § 265k odst. 2 tr. ř.), proti kterému byl důvodně podán mimořádný opravný prostředek, a ponecháním nedotčeného výroku o uložení jiného druhu trestu, by totiž zůstala věc pravomocně skončená a následnému trestnímu řízení, vedenému jen o dalším druhu trestu, by bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.). V trestní věci obviněného T. H. ovšem za situace, kdy se zohlední okolnosti existující k době rozhodnutí odvolacího soudu, bylo uložení trestu vyhoštění jednoznačně vyloučené. S ohledem na učiněné závěry tedy nebylo namístě (či vůbec možné) Nejvyšším soudem zrušené části napadeného rozhodnutí, ať již jeho vlastní rozhodovací činností nebo činností jiného soudu, jakkoli nahrazovat. Proto, jak již bylo konstatováno výše, Nejvyšší soud zrušil pouze tento vadný výrok, který již nebude třeba nikterak nahrazovat výrokem jiným, tzn. že na závěru o pravomocném skončení trestního stíhání se ničeho nemění.

39. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 3. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu