11 Tdo 211/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24.
února 2005 dovolání podané obviněným E. N., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 6 To 162/2004, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 127/2003, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .
Pravomocným rozsudkem Trestního soudu Thajského království ze dne 21. 7. 1995,
sp. zn. 2806/2538-4493/2538, byl obviněný E. N. uznán vinným trestným činem ve
smyslu § 4, § 7, § 8, § 15 odst. 2, § 65 odst. 2, § 66 odst. 2, § 102 zákona o
škodlivých omamných prostředcích z roku 1979, § 3, § 7 zákona o opatřeních na
potlačení činnosti osob dopouštějících se trestných činů v souvislosti s
drogami z roku 1991 a § 33, § 80, § 90 trestního zákoníku. Za tento trestný čin
mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 50 (padesáti) let.
Na základě rozhodnutí Provinčního soudu Nonthaburi ze dne 12. 7. 1996, sp. zn.
2806/2538-4493/2538 (aplikujícího Královský výnos o udělení milosti z roku
1996, čl. 9) mu byl uložený trest odnětí svobody snížen o jednu sedminu, tj. na
42 let, 10 měsíců a 13 dní.
Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2003, sp. zn. 11
Tcu 103/2003, byla shora uvedená rozhodnutí cizozemských soudů podle § 384a
odst. 1 tr. ř. uznána na území České republiky. Dne 13. 1. 2004 pak byl E. N.
předán orgány Thajského království k výkonu rozhodnutí do České republiky.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 3 T
127/2003, rozhodl podle ustanovení § 384d odst. 1, 2 tr. ř. s odkazem na Dohodu
mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o
spolupráci při výkonu trestních rozsudků (uveřejněna pod č. 107/2002 Sb. m. s.)
v podstatě tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu z rozsudku Trestního
soudu Thajského království ze dne 21. 7. 1995, sp. zn. 2806/2538-4493/2538, ve
spojení s rozhodnutím Provinčního soudu Nonthaburi ze dne 12. 7. 1996, sp. zn.
2806/2538-4493/2538, obviněný E. N. vykoná trest odnětí svobody v trvání 42
let, 10 měsíců a 13 dní, přičemž jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pro
účely výkonu trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podal obviněný odvolání, které bylo
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 6 To 162/2004,
jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný E. N. prostřednictvím
svého obhájce v zákonné lhůtě dovoláním, kterým se domáhal zrušení jak
napadeného rozhodnutí, tak i rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl buď vrácení
věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby Nejvyšší
soud sám ve věci rozhodl rozsudkem, jímž by zrušil výrok o vině a trestu a
obviněného pro účely výkonu trestu zařadil do věznice s dohledem. Dovolání
opřel o dovolací důvod předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
s tím, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení došlo k nesprávnému
právnímu posouzení podmínek pro zařazení obviněného do příslušného typu
věznice. Dále vytkl napadenému rozhodnutí, že neodstranilo pochybení soudu
prvního stupně, který nesprávně znovu rozhodoval o vině, když vyslovil jeho
vinu trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek
a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a rovněž nesprávně
rozhodl o trestu za tento trestný čin.
K podanému dovolání se podrobně písemně vyjádřil nejvyšší státní zástupce, a to
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Poukázal na Dohodu mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání
pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků ze dne 26. 4. 2000
(uveřejněna pod č. 107/2002 Sb. m. s.) a její Čl. 6 body 1, 2 a 3 s tím, že na
základě těchto ustanovení se v České republice pouze pokračuje ve výkonu trestu
uloženého v Thajském království a rozhodnutí soudu podle § 384d tr. ř., v
tehdejším znění, bylo jen předpokladem výkonu trestu v České republice a
nemohlo nijak měnit druh a výměru trestu uloženého v Thajském království. Soudy
České republiky rozhodovaly v této věci pouze o výkonu trestu uloženého
rozsudkem cizího státu a neuznávaly obviněného vinným, ani mu neukládaly trest
ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Na tom nic nemůže změnit
ani poněkud zavádějící struktura výroku rozsudku soudu prvního stupně,
přebírající strukturu odsuzujícího rozsudku podle českého trestního řádu.
Dovolání podané v této věci proto považuje za nepřípustné ve smyslu § 265a
odst. 1, 2 tr. ř., neboť jím není napadáno pravomocné rozhodnutí soudu ve věci
samé, jímž soud rozhodl ve druhém stupni, a které lze podřadit pod rozhodnutí
citovaná v tomto ustanovení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §
265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně zkoumal, zda jsou v
posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a
tr. ř.
Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí
soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to
připouští. Rozhodnutím ve věci samé se potom podle legální definice rozumí
rozhodnutí, jež jsou taxativně vypočtena v ustanoveních § 265a odst. 2 písm. a)
až h) tr. ř. Jde o tato rozhodnutí:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest,
popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
V posuzované věci připadají z citovaných rozhodnutí v úvahu pouze usnesení
soudu druhého stupně uvedené v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ve vztahu k
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Tedy jde o to posoudit,
zda rozsudek, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl podle § 384d tr. ř. (ve
znění účinném před 1. 11. 2004 – tj. před účinností zákona č. 539/2004 Sb.,
dále jen „tr. ř.“) o výkonu trestu uloženého rozsudkem cizího státu, je možno
pokládat za rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Nejvyšší soud je toho názoru, že rozsudek, jímž rozhoduje soud prvního stupně
podle § 384d tr. ř. o výkonu rozsudku soudu cizího státu, přičemž se jedná o
věc, ve které se právní styk s cizinou uskutečňuje v souladu s hlavou dvacátou
pátou trestního řádu, a to podle mezinárodní smlouvy (v posuzované věci podle
Dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o
spolupráci při výkonu trestních rozsudků ze dne 26. 4. 2000 vyhlášené pod č.
107/2002 Sb. m. s. - dále jen „Dohoda“), nesplňuje podmínky předpokládané v §
265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a proto nelze ani proti rozhodnutí, jímž bylo
rozhodováno o řádném opravném prostředku proti němu, podat dovolání.
Rozsudkem Nejvyššího soudu, jímž byl uznán na území České republiky rozsudek
soudu cizího státu podle § 384a tr. ř., byla již závazným způsobem vyřešena
otázka, že je možno dále rozhodnout o výkonu tohoto rozsudku cizího státu
postupem podle § 384d tr. ř. Soud rozhodující o výkonu rozsudku podle tohoto
ustanovení již nezkoumá, zda jsou ve věci splněny podmínky příslušné dohody
mezi státy pro uskutečnění tohoto institutu mezinárodní právní pomoci, a to
včetně podmínky oboustranné trestnosti činu.
Konkrétní postup soudu při rozhodování o výkonu trestu uloženého rozsudkem
cizího státu vyplývá z mezinárodní smlouvy, podle které k předání výkonu
trestu dochází.
Z ustanovení Čl. 6 Dohody především vyplývá povinnost přijímajícího státu
pokračovat ve výkonu trestu po předání, přičemž vlastní výkon trestu se bude
řídit předpisy a postupy přijímajícího státu, včetně těch, které upravují
podmínky výkonu trestu odnětí svobody, ochranného opatření, nebo jiného způsobu
zbavení svobody, a předpisů upravujících snížení svobody propuštěním na čestné
slovo, podmínečným propuštěním, prominutím trestu nebo jinak, a současně bude
přijímající stát vázán právní povahou a trváním trestu tak, jak stanovil
předávající stát.
V projednávaném případě, kdy je vykonávajícím (přijímajícím) státem Česká
republika, půjde o zajištění pokračování výkonu trestu za podmínek stanovených
českým právním řádem, a to rozhodnutím soudu podle § 384d tr. ř.
Přestože podle právní úpravy platné před 1. 11. 2004 (srov. nynější znění § 449
až § 460 tr. ř.) bylo nutno rozhodnout o výkonu trestu rozsudku cizího státu
poté, co byl uznán na území České republiky, a to rozsudkem (§ 384d tr. ř.),
nemění to nic na tom, že jde o rozhodnutí, na jehož podkladě se pouze pokračuje
ve výkonu trestu uloženého rozsudkem cizího státu, kterým již otázka viny a
trestu byla závazně vyřešena. Nejde o rozsudek, jímž by byl obviněný na základě
podané obžaloby státního zástupce uznán vinným trestným činem, za který by mu
byl uložen trest. Tyto závěry platí bez ohledu na to, zda ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o pokračování ve výkonu trestu z
cizozemského rozsudku, jsou uvedeny údaje, které v některých směrech spíše
odpovídají obsahovým náležitostem odsuzujícího rozsudku podle českého trestního
řádu.
Soud, který rozhoduje podle § 384d tr. ř. o výkonu trestu uloženého rozsudkem
cizího státu ve věci, ve které se právní styk uskutečňuje např. na podkladě
dvoustranné smlouvy mezi předávajícím a přijímacím státem, nečiní tedy takové
rozhodnutí – rozsudek, kterým by uznával obviněného vinným, ani neukládá trest
ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Proto není proti takovému
rozhodnutí dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2004, sp. zn. 11 Tdo 27/2004, uveřejněné pod č. T 674 – sešit č. 3 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Na této podstatě napadeného rozhodnutí
nemůže ničeho změnit ani nepříliš jasná a poněkud zavádějící struktura výrokové
části rozsudku soudu prvního stupně, v níž se zcela nadbytečně uvádí údaje o
právním posouzení skutku podle českého právního řádu, a to též takovým
způsobem, jakoby soud obviněného uznával vinným a ukládal mu trest. Otázku
právního posouzení skutku přitom soud rozhodující o pokračování ve výkonu
trestu z cizozemského rozsudku řeší především jako předběžnou otázku v
souvislosti s posouzením své věcné (popř. místní) příslušnosti a v souvislosti
např. s rozhodnutím o vlastním způsobu výkonu trestu. Podstatné ovšem je, že
soud prvního stupně i v této věci zcela evidentně rozhodoval v řízení podle
hlavy dvacáté páté trestního řádu, tj. o transformaci cizozemského rozhodnutí
pro účely pokračování ve výkonu trestu uloženého soudy cizího státu. V žádném
případě nerozhodoval o vině či trestu, byť v rozsudku uváděná formulace, že
jednáním popsaným v rozsudku cizozemského soudu obviněný spáchal „podle
trestního zákona České republiky trestný čin nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zák.“, a tomuto předcházející tzv. právní věta jsou formulace poněkud
zavádějící, nadbytečné a neodpovídající podstatě rozhodování soudu prvního
stupně v řízení podle § 384d tr. ř. Jedná se však toliko o pochybení procesní,
formální povahy, která v žádném případě nemohou zakládat to, co dovolatel z
toho dovozuje; tedy že by se mělo jednat o rozhodnutí ve věci samé
předpokládané ustanovením § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. v návaznosti na
ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti jinému
rozhodnutí, než jaké lze dovoláním napadnout. Proto jej podle § 265i odst. 1
písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se zabýval otázkou, zda případně
existují i jiné důvody pro odmítnutí dovolání. V souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 24. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík