11 Tdo 22/2011-18
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17.
února 2011 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných
J. D. a K. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp.
zn. 9 To 140/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 9/2007, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 9 To 140/2010, a jemu předcházející usnesení
Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 T 9/2007.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Berouně p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu v Berouně bylo podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
trestní stíhání obviněných J. D. a K. K. pro trestné činy výtržnictví podle §
202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.,
účinného do 31. 12. 2009, zastaveno.
Trestné činnosti se oba obvinění měli dopustit společně s již odsouzeným V. K.
a dosud neustanovenými dvěma dalšími osobami, když v přesně nezjištěné době
večer dne 28. 1. 2006 v obci K., okres B., v blízkosti restaurace „U Š.“ u
mostu přes řeku Berounku, fyzicky napadli M. P. a M. Ch. tak, že do nich
všichni společně kopali, bili je pěstmi, povalili je na zem, kde do nich opět
kopali, a přitom jim nadávali slovy „hajzle, smetáku, zmetku“. M. P. tímto
jednáním způsobili drobné oděrky kořene a hřbetu nosu, zlomeninu nosních kůstek
bez posunu úlomků, lehký otřes mozku, oděrku pod levým loketním kloubem, dva
krevní výrony na přechodu střední a dolní třetiny levého lýtka, což jej
omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu přibližně 14 dnů.
Proti citovanému usnesení podal státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v
Praze usnesením ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 9 To 140/2010, podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch
obou obviněných, kterým napadla výrokovou část usnesení soudu II. stupně. K
důvodům dovolání uvedla, že usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To
140/2010, ze dne 31. 3. 2010, jako soudu II. stupně, byl naplněn dovolací důvod
zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť tímto usnesením
bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu
I. stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím
vydání dovoláním napadeného usnesení soudu II. stupně bylo rozhodnuto o
zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí
(dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.), rozhodnutí soudu I. i
II. stupně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení (dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) a rozhodnutí soudu I. stupně obsahuje
neúplný výrok (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.).
Naplnění těchto dovolacích důvodů odůvodnila nejvyšší státní zástupkyně tím, že
je nesprávný právní názor Krajského soudu v Praze, pokud stížnostní soud učinil
závěr, že při identické trestní sazbě, uvedené v ustanovení o trestných činech
výtržnictví a ublížení na zdraví podle staré i nové právní úpravy, je třeba
posuzovat zpětně otázku promlčení trestní odpovědnosti a aplikovat tříletou
promlčecí dobu podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku. Stížnostní soud se nevyrovnal
důsledně s tím, že ke dni nabytí účinnosti trestního zákoníku neuplynula
promlčecí doba, vymezená dosavadní úpravou a skutek posuzovaný jako trestný čin
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1 tr. zák. nebyl promlčen. Změna právní normy z hlediska uplatnění
institutu promlčení trestního stíhání může mít vliv pouze na další běh
promlčecí doby po 1. 1. 2010. Při posuzování otázky, zda v trestním řízení,
vedeném za účinnosti dřívějšího zákona, došlo k uplynutí promlčecí doby, nelze
uplatnit § 2 odst. 1 tr. zákoníku a potažmo § 34 tr. zákoníku. Ustanovení
upravující časovou působnost trestního zákoníku není možné vykládat tak široce,
aby s odkazem na tuto normu byly při posuzování podmínek promlčení dodatečně
anulovány procesní účinky úkonů, vyjmenovaných v ustanovení § 67 odst. 3 písm.
a) tr. zák., které byly za účinnosti dřívějšího zákona řádně provedeny, v
jejichž důsledku zákonná promlčecí doba neskončila. Přerušení promlčení
trestního stíhání je institut hmotně právní povahy, který je podmíněn
procesními právními úkony orgánů činných v trestním řízení. Ty se pak posuzují
podle trestního řádu účinného v době, kdy tyto úkony byly provedeny. Posledním
úkonem směřujícím k trestnímu stíhání obviněných za účinnosti zák. č. 140/1961
Sb. bylo dne 16. 10. 2009 nařízení hlavního líčení na den 9. 11. 2009. Od
tohoto dne pak začala běžet nová – 3-letá – promlčecí doba, která by bez
stavení nebo přerušení jejího běhu uplynula až dnem 16. 10. 2012. K tomu
nejvyšší státní zástupkyně poukázala na názory publikované v odborné
literatuře. Konečně pak vytýká soudu I. stupně, že ve svém usnesení ze dne 17.
2. 2010, sp. zn. 8 T 9/2007, neuvedl zákonná ustanovení, která při svém
rozhodování použil, protože soudem užité ustanovení podle § 11 odst. 1 písm. b)
tr. ř. je pouze důvodem nepřípustnosti trestního stíhání. V tomto pochybení pak
spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Vzhledem k uvedenému navrhla nejvyšší státní zástupkyně závěrem svého dovolání,
aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 9 To 140/2010, jemu předcházející usnesení
Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 T 9/2007, jakož i
všechna další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal
Okresnímu soudu v Berouně věc k novému projednání a rozhodnutí.
V době vydání tohoto rozhodnutí nebylo Nejvyššímu soudu České republiky
doručeno žádné vyjádření obviněných.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je
přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. c), h) tr. ř.), že bylo podáno v zákonné
lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo
podáno oprávněnou osobou (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odst. 1 § 265b tr. ř. Dovolací důvod uvedený v druhé
alternativě § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, když v řízení, které
předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení, uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., byl
dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Jde tedy o případy, kdy byl zamítnut opravný prostředek proti rozhodnutí
nalézacího soudu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písm. a) – k).
Podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází
Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění, provedených soudy v předchozím
řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného
práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl
dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru již nejde
o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká
především trestního práva hmotného, ale může se dotýkat i jiných právních
odvětví. (K tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může
spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď
použije jiný právní předpis či jiné ustanovení, nebo použije správný právní
předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může
rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Podle § 265b odst. 1
písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci
jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního
stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí.
Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí
některý výrok chybí nebo je neúplný.
Krajský soud v Praze se ve svém rozhodnutí o stížnosti státního zástupce
ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně. Oba soudy rozhodovaly za účinnosti
zák. č. 40/2009 Sb. (dále jen „trestní zákoník“), o skutku spáchaném za
účinnosti zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen „trestní zákon“). Bylo tedy na místě
zvážit, zda nová právní úprava není pro obviněného příznivější. Soudy zjistily,
že skutek kladený obviněným za vinu, který byl právně posouzen jako trestný čin
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1 tr. zák., by podle trestního zákoníku byl právně posouzen
jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 zákoníku, když obě právní normy stanoví za tyto
trestné činy stejnou promlčecí dobu v trvání tří let. Potud jsou úvahy soudů
správné.
Nesprávný byl však další postup soudů, které s ohledem na § 34 odst. 4
trestního zákoníku, jenž obsahuje oproti § 67 odst. 3 trestního zákona zúžený
výčet úkonů, kterými se přerušuje promlčecí doba, přehodnotily podle nyní
účinné právní úpravy běh promlčecí doby za právní úpravy předchozí a za
poslední úkon, jenž běh promlčecí doby přerušil, považovaly doručení
trestního příkazu obviněným dne 1. 2. 2007 v případě obviněného J. D., resp.
5. 2. 2007 v případě obviněného K. K. Z toho vyvodily závěr, že trestní stíhání
obviněných je promlčeno.
Takový právní názor je však nesprávný, navíc lze souhlasit s nejvyšší státní
zástupkyní v tom, že by vedl v praxi k absurdním situacím a narušení právní
jistoty. Paragraf 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. stanovil, že promlčecí doba se
přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po
něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu,
směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Takovými úkony v projednávané věci
byly nejen vydané a doručené trestní příkazy, ale také nařízení hlavního líčení
dne 16. 10. 2009 na den 9. 11. 2009. Nařízením hlavního líčení podle tehdy
platné právní úpravy byla promlčecí doba přerušena, neboť jde nepochybně o úkon
směřující k trestnímu stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) trestního zákona,
a podle § 67 odst. 4 tr. zák. začala běžet promlčecí doba nová. Jestliže účinky
přerušení promlčecí doby podle tehdy platné právní úpravy nastaly, nelze zpětně
tvrdit, že nenastaly. Promlčecí dobu podle nynější právní úpravy lze proto
aplikovat až od tohoto posledního přerušení. Je třeba si uvědomit, že při dané
problematice dochází k určitému prolínání trestního práva hmotného s právem
procesním, jehož úprava je ostatně v tomto směru neměnná. Promlčecí dobu podle
nynější právní úpravy lze proto aplikovat až od posledního přerušení, tedy
nařízení uvedeného hlavního líčení. Stejný právní názor zaujal Nejvyšší soud v
minulosti v případech, kdy nová právní úprava stanovila promlčecí dobu kratší,
než je úprava předchozí (srov. č. 59/2009 Sb. rozh. tr.) a nezměnil jej ani
za účinnosti trestního zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7.
2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010).
Nejvyšší soud proto zjišťuje, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je
opodstatněné z hlediska dovolacích důvodů, uvedených v § 265b odst. 1 písm.
f) a § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Neztotožnil se pouze s právním názorem
nejvyšší státní zástupkyně, že výrok v usnesení nalézacího soudu je neúplný /
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř./. Soudem užité ustanovení
podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. není pouze důvodem nepřípustnosti trestního
stíhání, neboť v citovaném ustanovení je výslovně uvedeno, že trestní stíhání,
bylo-li zahájeno, se zastaví jako nepřípustné z důvodu promlčení. Lze mít jistě
výhrady k rozsahu a pečlivosti zdůvodnění tohoto rozhodnutí, samotný výrok však
splňuje náležitosti, které jsou na něj kladeny ustanovením § 134 odst. 1 písm.
c) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu
II. stupně a s ohledem na charakter vytknuté vady zrušil rovněž usnesení soudu
I. stupně. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v
Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud se bude věcí znovu zabývat, když v novém řízení je vázán právním
názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci podle §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady
nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vypracoval:
JUDr. Aleš Flídr