11 Tdo 238/2025

11 Tdo 238/2025-1449

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2025 o dovolání obviněného J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 10 To 286/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 47/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 3 T 47/2024, byl obviněný J. L. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod body I. a III. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 51 T 146/2023, byl obviněný Okresním soudem v Kolíně odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. To vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 51 T 146/2023, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Kolíně byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výroku o vině i výroku o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 10 To 286/2024, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kolíně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil dílem samostatně a dílem společně se spoluobviněným M. E. v podstatě tím, že: ačkoliv si byli vědomi protiprávnosti takového jednání, a to i vzhledem k tomu, že nejsou držiteli povolení k zacházení s návykovými látkami a s přípravky obsahujícími návykové látky, přičemž látka metamfetamin, jakožto účinná látka drogy pervitin, je uvedena jako psychotropní látka v seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, přesto: I. obvinění M. E. a J. L., po předchozí domluvě za účelem zisku z prodeje drogy pervitin společným jednáním nejméně od 26. 2. 2023 do 23. 5. 2023 ve 13:30 hodin, v provozovně čištění vozidel XY v budově bez čísla popisného na pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, vyráběli drogu pervitin s obsahem účinné látky metamfetamin, když si za tímto účelem opatřili léčiva s obsahem efedrinu a pseudoefedrinu v nezjištěném množství a další potřebné chemikálie, jako je kyselina chlorovodíková, kyselina fosforečná, hydroxid sodný, fosfor, jód a toluen, laboratorní sklo, elektrický vařič, teploměry, filtrační sestavu, přičemž tyto předměty tvoří ve svém souhrnu takzvanou varnu určenou k výrobě pervitinu, kdy s využitím léčiv, chemikálií a dalších uvedených předmětů v přesně nezjištěných výrobních cyklech vyrobili nezjištěné množství drogy pervitin s obsahem účinné látky metamfetamin, III. obviněný J. L. sám v době od dubna 2023 do května 2023 v XY nejméně v jednom případě zdarma poskytl drogu pervitin P. Ch., v množství na dvě dávky.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 10 To 286/2024, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 3 T 47/2024, napadl obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň pak podle názoru obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně vztahující se k jednání popsanému pod bodem I. neodpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou opřena o procesně nepoužitelný důkaz, kterým je nález DNA jeho osoby na obličejové masce. Z vyšetřování totiž fakticky vyplynulo pouze to, že sám provozuje dílnu, kde mělo k výrobě drog docházet, avšak neexistují žádné přímé důkazy o tom, že se měl na této výrobě drog podílet či by o ní vůbec věděl. Takový závěr pak nelze podle obviněného učinit ani z pouhého nasazení obličejové masky, zvláště když vysvětlil, proč se jeho DNA dostala na tuto masku a za jakým účelem sháněl různé chemikálie.

6. K jednání popsanému pod bodem III. pak dovolatel namítl, že skutková zjištění vztahující se tomuto jednání soud prvního stupně vystavěl na výpovědi svědka P. Ch. z přípravného řízení. Přečtení výpovědi jmenovaného svědka ovšem bylo podle obviněného předčasné a tento důkaz byl proveden v rozporu s procesními pravidly, když přečíst výpověď svědka z přípravného řízení lze v řízení před soudem pouze v mimořádných případech, kdy s jistotou nelze přítomnost svědka za účelem jeho vlastního výslechu zajistit. Pokud přitom bylo ve schopnostech Policie ČR zajistit svědka P. Ch. k úkonu přípravného řízení, pak podle obviněného neexistuje objektivní důvod, proč by si ho neměl dokázat vyslechnout také soud. Soud si tedy zvoleným postupem toliko usnadnil práci a fakticky obviněnému znemožnil, aby jmenovanému svědkovi kladl dotazy a poukazoval na nedostatky jeho výpovědi. Jelikož v dané věci nebyl proveden jiný důkaz o tom, že obviněný poskytl P. Ch. drogu, je podle jeho mínění třeba ctít presumpci neviny a pro nedostatek důkazů jej ohledně jednání popsaného pod bodem III. zprostit podané obžaloby.

7. S ohledem na výše uvedené dovolatel k jednání popsanému pod bodem III. zároveň namítl, že žádným procesně použitelným důkazem nebyla vyvrácena jeho obhajoba založená na tvrzení, že si připravil pervitin v kanceláři pro sebe a následně odešel za zákazníkem, načež mu v jeho nepřítomnosti tuto drogu svědek P. Ch. zkonzumoval. Za této situace podle obviněného nemohla být naplněna subjektivní stránka jemu přisouzeného trestného činu, jelikož drogu neuchovával a nedistribuoval pro užití svědkem P. Ch. Ponechání drogy na stole by podle obviněného mohlo být posouzeno pouze jako nedbalostní jednání, které však v daném případě není trestné.

8. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 10 To 286/2024, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 3 T 47/2024, a alternativně obviněného sám zprostil podané obžaloby.

9. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 7. 2. 2025, sp. zn. 1 NZO 897/2024-9, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že totožně formulované námitky uplatňoval dovolatel již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Nadto měl obviněný správně uplatnit též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tato formální nedůslednost při formulaci dovolání však podle názoru státního zástupce nebrání posouzení jeho opodstatněnosti.

10. K námitkám, jež obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvádí, že vady odpovídající takto vymezenému dovolacímu důvodu v napadeném rozhodnutí neshledává, když stran skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. nadto obviněný ani ve svém dovolání relevantně nepředkládá existenci onoho zjevného rozporu. Podle státního zástupce totiž z formulace námitky vztahující se k nalezené stopě DNA na obličejové masce není zřejmé, proč by tento důkaz měl být procesně nepoužitelným. Obviněný totiž ve skutečnosti pouze polemizuje s interpretací tohoto důkazu, k čemuž pak státní zástupce dodává, že soudy uvedený důkaz neposuzovaly jednotlivě, ale v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, jež svědčily o účasti obviněného na výrobě pervitinu. Zajištěná stopa DNA tak představovala sice relativně důležitý, avšak rozhodně ne ojedinělý důkaz o přisouzené trestné činnosti. Dalšími důkazy byly samotné zajištěné předměty sloužící k výrobě pervitinu, stopy pervitinu dokládající uskutečnění takové výroby, a to vše v kontextu s provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu prokazující opatřování nezbytných surovin.

11. K námitce, jíž obviněný brojí proti procesní použitelnosti výpovědi svědka P. Ch. učiněné v přípravném řízení, státní zástupce uvádí, že tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně se jedná o námitku neopodstatněnou. Závěr soudů nižších stupňů o existenci podmínek pro čtení této výpovědi v rámci hlavního líčení ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., a to vzhledem k reálné nedosažitelnosti svědka P. Ch., totiž podle názoru státního zástupce nemůže zvrátit nepodložená a spekulativní námitka obviněného o nedostatečné aktivitě soudu směřující k zajištění přítomnosti jmenovaného svědka. Zároveň není podle státního zástupce uvedený důkaz ani zatížen podstatným deficitem kontradiktornosti, neboť u výslechu tohoto svědka byl přítomen obhájce obviněného a sám obviněný měl příležitost se k takto čtené výpovědi v hlavním líčení vyjádřit, čehož však sám ani nevyužil.

12. K námitkám obviněného opírajícím se o tvrzení údajného nedostatku úmyslu k poskytnutí drog, státní zástupce uvádí, že tyto lze s jistou mírou benevolence podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K danému státní zástupce v prvé řadě konstatuje, že obviněný by byl uznán vinným přisouzeným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve variantě výroby psychotropní látky – hypoteticky – i v případě, že by následný distribuční akt vůči svědku P. Ch. skutečně náležitě prokázán nebyl, pouze by u něj v takovém případě nebylo možno shledat znak „jinak jinému opatřil“. Pro trestní odpovědnost ve formě výroby totiž není nikterak rozhodné, zda má taková výroba sloužit pro vlastní potřebu pachatele, nebo pro další distribuci ať již prodejem, nebo tzv. „jiným opatřením jinému“. Obviněný pak podle státního zástupce svoji argumentaci vystavěl na vlastních alternativních skutkových zjištěních o možném ponechání drogy na určitém místě a jejím svévolném užití jmenovaným svědkem. Žádný takový skutkový závěr ovšem soudy neučinily, byť by ani tento bez dalšího nevylučoval srozumění obviněného s poskytnutím drogy jinému. Úvahy o nedbalostním zavinění v tomto směru tedy považuje státní zástupce za zcela bezpředmětné.

13. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky J. L., pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

14. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

16. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným J. L. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

18. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

19. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 však nedošlo k nikterak obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkového charakteru.

20. Obviněný dále odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

21. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto (implicitně) uplatnil jím materiálně (výslovně) uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

22. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

23. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. L. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou jen částečně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak obviněný v jím podaném mimořádném opravném prostředku, a to navzdory uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nevznáší jedinou námitku směřující proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení a prostřednictvím podstatné části svých námitek tak pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a usiluje o přijetí jím předkládané verze skutkového stavu.

24. Jde-li přitom o obviněným namítaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z obsahu podaného dovolání patrno, že byl uplatněn v jeho první a druhé alternativě. Nejvyšší soud v této souvislosti dospěl k závěru, že relevantní jsou z hlediska jejich podřazení pod shora uvedený dovolací důvod pouze výhrady, jimiž dovolatel s odkazem na druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu brojí proti zákonnosti průběhu procesu dokazování ve vztahu k jednání popsanému pod bodem III., a to s ohledem na okresním soudem učiněné přečtení výpovědi svědka P. Ch. z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., nicméně tyto shledal neopodstatněnými.

25. V návaznosti na výše uvedené je třeba připomenout, že podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka v rámci hlavního líčení přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Předmětné ustanovení je přitom nutno vykládat tak, že překážka bránící výslechu spoluobviněného či svědka musí být takového rázu, že trvale nebo po dohlednou dobu znemožňuje výslech takové osoby. Pojem „po dohlednou dobu“ je pak třeba vykládat tak, že vzhledem k povaze překážky nelze stanovit reálný termín výslechu. Pro učinění závěru o nezvěstnosti osoby ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pak pro potřeby vedeného trestního řízení postačí, že výsledky šetření orgánů trestního řízení bylo prokázáno, že po takové osobě dané orgány bezvýsledně pátraly nebo se bezvýsledně o provedení takového výslechu pokoušely, přičemž tato osoba opustila své bydliště, nepodala zprávu o svém aktuálním pobytu a těmto orgánům není známo, kde se zdržuje.

26. Předně je třeba zdůraznit, že vlastní dovolací argumentace obviněného je v tomto směru velmi kusá, když tento fakticky jen namítá, že pro postup soudu prvního stupně podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky, načež se omezil na poukázání na skutečnost, že svědek P. Ch. vypovídal v přípravném řízení a podle mínění obviněného tedy „neexistuje objektivní důvod, proč by si ho neměl dokázat vyslechnout také soud“. V této souvislosti Nejvyšší soud zároveň konstatuje, že se jedná o zopakování námitky, s níž se v identické podobě v bodě 5. odůvodnění svého usnesení důkladně zabýval již Krajský soud v Praze, přičemž ve shodě s ním Nejvyšší soud shledal, že postupoval-li soud prvního stupně obviněným poukazovaným způsobem, nelze v jeho počínání shledat jakéhokoli pochybení.

27. Jak je přitom patrno z rozsudku soudu prvního stupně, ten v rámci hlavního líčení přečetl výpovědi svědka P. Ch. učiněné v přípravném řízení postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. z toho důvodu, že jmenovaný svědek byl v době konání řízení před soudem nezvěstným. Podle obsahu spisu je zřejmé, že v předmětné věci bylo nutné postupovat ve vztahu k nezvěstnosti svědka P. Ch. operativně, neboť šlo o osobu, která žila jako tzv. bezdomovec. Samotnému obviněnému přitom byla tato skutečnost známa, jelikož před zahájením trestního řízení umožňoval jmenovanému svědkovi dočasné přespání ve své kanceláři v provozovně čištění vozidel XY. Ze spisového materiálu je dále zřejmé, že se soud prvního stupně pokoušel tomuto svědkovi doručit předvolání k hlavnímu líčení, což se nepodařilo, pročež požádal o jeho předvedení orgány policie, které se rovněž nepodařilo realizovat. Zároveň bylo provedeno šetření k místu jeho pobytu, přičemž bylo zjištěno, že se svědek P. Ch. nezdržuje v místě trvalého bydliště, které bylo pouhou ohlašovnou obecního úřadu, nebyl opakovaně zajištěn ani v místě, které dříve uvedl jako adresu doručovací a zároveň byl telefonicky nekontaktní. Aktuální adresu pobytu jmenovaného svědka se tak navzdory snaze orgánů činných v trestním řízení nepodařilo zjistit, nadto šlo o osobu bez domova, u které je dán předpoklad, že místa, na nichž pobývá, bude často měnit, k čemuž také podle učiněných zjištění došlo a bylo také zjištěno, že svědek se nenachází ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě. Teprve tehdy, když všechny tyto pokusy o doručení a též o zjištění, kde se svědek P. Ch. aktuálně nachází, byly zcela marné, dospěl soud prvního stupně k závěru, že je tento svědek nezvěstný. Tuto skutečnost obviněný ve svém dovolání fakticky nerozporuje a pouze zcela obecně namítá, že se Okresní soud v Kolíně měl důsledněji snažit o zajištění přítomnosti svědka P. Ch. u hlavního líčení, přičemž nezmiňuje jakoukoli alternativní možnost způsobu vypátrání pobytu jmenovaného svědka, kteroužto by měl soud prvního stupně opomenout. Za dané situace tedy není pochyb o tom, že závěr soudu prvního stupně, že svědek P. Ch. je nezvěstný, má objektivní základ, přičemž není pochyb ani o tom, že tato překážka po dohlednou dobu znemožňovala jeho výslech v řízení před soudem.

28. K výpovědím svědka P. Ch. z přípravného řízení je dále třeba ve smyslu § 211 odst. 2 tr. ř. uvést, že jmenovaný svědek byl policejním orgánem vyslechnut po jeho řádném poučení dne 4. 9. 2023 a 10. 10. 2023, a to v obou případech za přítomnosti obhájkyně obviněného či jejího substituta, kteří se od počátku výslechu účastnili a měli možnost klást svědkovi dotazy. Je tak nesporné, že obviněnému nebo jeho obhájci byla v průběhu trestního řízení alespoň jednou dána možnost, aby mohl tomuto svědkovi klást otázky, čímž byla v dané věci zachována zásada kontradiktornosti řízení a respektován požadavek článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 16/2016 Sb. rozh. tr.).

29. S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně splnil zákonné podmínky stanovené v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., a dostál všem svým procesním povinnostem. Za daného stavu tak byly dány zákonné předpoklady pro to, aby výpovědi svědka P. Ch. učiněné v přípravném řízení v rámci hlavního líčení přečetl, a proto na jejím základě mohl učinit i odpovídající skutkové a právní závěry. Nadto lze mít jednoznačně za to, že uvedeným postupem nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

30. Zbylou část své dovolací argumentace pak obviněný založil výhradně na námitkách skutkového charakteru. K první z obviněným namítané alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů tak Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

31. Ze shora popsaných důvodů je tak z pohledu dovolacího řízení nutno považovat za irelevantní zbylé dovolací námitky, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti v dané věci učiněným skutkovým závěrům s tím, že by soudem prvního stupně přijaté závěry měly nasvědčovat jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla mít vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Obviněný se totiž ve svém dovolání omezil fakticky na opětovné tvrzení o nezákonnosti části provedených důkazů, přičemž toto své tvrzení odůvodnil pouze ve vztahu k výpovědi svědka P. Ch. z přípravného řízení. Dále se obviněný omezil toliko na předložení vlastního hodnocení provedených důkazů a opětovný poukaz na svoji obhajobu. Ta je založena na tvrzení, že podíl jeho osoby na jednání popsaném pod bodem I. nebyl jakkoli prokázán, přičemž obviněný ani v rámci jednání pod bodem III. žádný pervitin svědku P.

Ch. neposkytl, nýbrž mu tuto drogu tento svědek zkonzumoval sám poté, co si ji obviněný připravil k užití pro sebe a opustil místnost, v níž se dříve se svědkem společně nacházeli. Teprve na základě jím požadovaných změn skutkového stavu pak obviněný ve vztahu k jednání popsanému pod bodem III. rozporuje rovněž naplnění subjektivní stránky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Takovéto námitky vyjadřující nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr.

ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

32. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud v Kolíně v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr.

ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Svým povinnostem následně dostál též Krajský soud v Praze jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Taktéž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Tuto skutečnost ovšem dovolatel ponechal bez povšimnutí a ve svém dovolání pouze zopakoval své předchozí odvolací námitky mající ryze skutkový charakter, aniž by se jakkoli věcně pokusil závěry odvolacího soudu relevantním způsobem rozporovat, když poukázal na svoji obhajobu vznesenou již před oběma soudy nižších stupňů.

33. V posuzovaném případě se přitom oba soudy nižších stupňů obhajobou obviněného zabývaly, když zejména Okresní soud v Kolíně rekapituloval jeho výpověď z hlavního líčení, přičemž tuto podrobil kritickému zhodnocení s ohledem na její obsah a v souvislosti s ostatními důkazy. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. se v prvé řadě jednalo o výsledky prohlídky jiných prostor a pozemků. Při tomto úkonu byla v prostorách nacházejících se v areálu čistírny vozidel provozované obviněným a spoluobviněnou D.

K. nalezena řada předmětů a chemikálií využitelných při výrobě pervitinu. Na řadě z těchto věcí byla zároveň prokázána přítomnost pervitinu, fosforu, jódu a hydroxidu sodného, z čehož bylo možno učinit bezpečný závěr o tom, že předmětné věci a chemikálie byly nejen určeny k výrobě pervitinu, ale minimálně v jednom případě již byly k této výrobě použity. Jak přitom ve své výpovědi konstatoval obviněný, v areálu čistírny vozidel se vyskytoval prakticky nepřetržitě a bylo tedy vyloučeno, že by zde taková výroba proběhla bez jeho vědomí.

Mezi věcmi užitými k výrobě pervitinu byla dále nalezena také obličejová maska, na níž byla nalezena stopa DNA obviněného. Dále se jednalo o výsledky realizovaného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, v jehož rámci byly zachyceny četné hovory obviněného a dalších osob. V těchto hovorech obviněný domlouval zajištění chemikálií způsobilých pro jejich využití k výrobě pervitinu, k čemuž lze toliko obecně poznamenat, že se zcela zjevně nejednalo o obstarávání chemikálií souvisejících s provozem čistírny vozidel.

V prvé řadě totiž podle výpovědi obviněného nákup chemikálií užívaných v rámci této činnosti probíhal prostřednictvím dealera z velkoobchodu, jenž přijížděl přímo do objektu čistírny vozidel. V druhé řadě se pak jednalo o hovory vedené konspirativním způsobem a ve večerních či nočních hodinách, kdy se obviněný např. zajímal o to, zda jeho zaměstnanci nemají doma hydroxid sodný či s nimi hovoří o tom, „jestli by ten kluk neměl to, co jim chybí“ a o nutnosti obstarat „kuličky“. Obviněný přitom sám doznal, že byl v předmětné době uživatelem pervitinu stejně jako další osoby pohybující se v daném areálu a byl rovněž seznámen se skutečností, že spoluobviněný M.

E. měl zkušenosti s výrobou pervitinu. Přitom podle pořízených odposlechů i se jmenovaným spoluobviněným řešil obviněný nákup chemikálií např. nákup kyseliny sodné, a to přesto, že pro něj jmenovaný spoluobviněný pracoval pouze občas, a to na pozici autoklempíře. Nález předmětů znečištěných pervitinem a chemikálií způsobilých pro jejich užití k výrobě pervitinu při prohlídce jiných prostor tak plně zapadal do kontextu těchto odposlechů, kteréžto společně s nálezem DNA obviněného na obličejové masce nacházející se mezi předměty užitými k výrobě pervitinu bezpečně prokázaly účast jeho osoby na této výrobě.

34. Za této situace, a to po ověření jeho výpovědi, tak zůstal naopak popis skutkového děje prezentovaný ze strany obviněného vnitřně rozporným a celkové nepřesvědčivým, když obviněný pouze obecně popřel účast na výrobě pervitinu, k části předmětů a chemikálií popsal jejich možné užití v rámci činnosti čistírny a vypověděl, že obličejovou masku jen našel a vyzkoušel. Obviněný byl přitom osobou užívající pervitin, v provozovně čistírny vozidel se obklopil dalšími osobami užívajícími pervitin a zaměstnal spoluobviněného M. E., o němž věděl, že má zkušenosti s výrobou pervitinu. Současně bylo z telefonických odposlechů zcela zjevné, že to byl právě obviněný, kdo obstarával chemikálie nalezené při prohlídce jiných prostor, přičemž pominout nelze ani to, že obsah těchto hovorů ani způsob jejich vedení nebyl obviněný schopen logicky vysvětlit. Zároveň nebyl obviněný schopen logicky vysvětlit, k čemu by v čistírně mohl být využitelný fosfor a jód, když tyto chemikálie využitelné při výrobě pervitinu byly uloženy na společném místě s obličejovou maskou se stopami DNA obviněného a dalšími chemikáliemi a předměty, které byly využitelné k výrobě pervitinu či byly prokazatelně při výrobě této drogy nejméně jednou využity.

35. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem III. lze pouze konstatovat, že v dovolání absentuje jakákoli vlastní argumentace, jíž by obviněný rozporoval obsah výpovědi svědka P. Ch. Obviněný se naproti tomu zaměřil pouze na zopakování své obhajoby a dále již pouze brojil proti zákonnosti postupu, v jehož rámci byl protokol o výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení v řízení před soudem čten postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Za takové situace se však dovolací soud může s touto námitkou vypořádat pouze v obecné rovině (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Je tomu tak proto, že právně fundovanou argumentaci zajišťuje v dovolacím řízení povinné zastoupení obviněného obhájcem, a to v důsledku přímé povinnosti podat dovolání toliko prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Jinak vyjádřeno, není povinností a smyslem dovolacího řízení, aby si Nejvyšší soud konkrétní dovolací argumentaci sám vytvářel či za osobu dovolatele jakkoli domýšlel.

36. Nejvyšší soud proto k danému konstatuje, že i ve vztahu k jednání popsanému pod bodem III. okresní soud podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a vzájemných rozporů mezi nimi, zejména detekovaných rozporů mezi výpovědí obviněného a výpovědí svědka P. Ch. Řádně tedy odůvodnil svůj závěr o tom, že výpovědi svědka P. Ch. učiněné v přípravném řízení byly dostatečně podrobné a celkově věrohodné. Jeho výpověď pak v dílčích souvislostech odpovídala zjištěním učiněným z dalších důkazů, z nichž vyplynulo, že obviněný zajišťoval výrobu pervitinu, užívání pervitinu bylo mezi osobami podílejícími se na chodu čistírny takřka běžným jevem, přičemž drogu svědkovi P. Ch. zdarma poskytli také spoluobvinění M. E. a P. J., kteří toto své jednání doznali.

37. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14.

7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Toliko odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku či jím plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost.

Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

38. Ohledně námitky dovolatele směřující proti naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku v rámci jednání popsaného pod bodem III. Nejvyšší soud uvádí, že ačkoli tuto námitku obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti ji opřel o argumentaci, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Obviněný se totiž v tomto směru omezil pouze na opětovné sdělení svého přesvědčení o tom, že v důsledku absence procesně použitelných důkazů v dosavadním řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba, v rámci které popřel spáchání dotčené trestné činnosti a doznal pouze to, že si připravil pervitin k vlastní konzumaci a tento mu následně bez jeho vědomí zkonzumoval svědek P. Ch. poté, co obviněný opustil společnou místnost. Tímto postupem se tedy obviněný primárně snaží opětovně zpochybnit správnost, resp. dostatečný rozsah učiněných skutkových zjištění, na jejichž základě byl formulován skutkový stav popsaný pod bodem III., a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně (jakož i soudu odvolacího) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Opřel-li tedy obviněný svoji argumentaci směřující proti právní kvalifikaci jemu přisouzeného jednání zcela o námitky skutkové povahy, v nichž negoval rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která potvrdil i soud odvolací, nelze než konstatovat, že takto formulované námitky neodpovídají nejen jím výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř.

39. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, obviněný v rámci svého dovolání de facto uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, když poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným výslovně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

VI. Závěr

40. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný J. L. podstatnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného přitom považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

41. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.

42. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 10 To 286/2024, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného J. L. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím fakticky uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 4. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu