11 Tdo 245/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. března 2004 o dovolání
obviněného P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. listopadu 2002, sp. zn. 4 To 610/2002, v trestní věci vedené u Okresního
soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 1 T 37/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. M. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 1 T
37/2001, byl obviněný P. M. uznán vinným jednak trestnými činy vydírání podle §
235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a
to ve spolupachatelství se spoluobviněnými M. Z. a A. Z. (bod 1 rozsudku),
jednak trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (bod 2 rozsudku).
Byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož
výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří a půl roku.
K odvolání obviněného P. M. (jakož i k odvolání výše označených
spoluobviněných) Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací,
rozsudkem ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn. 4 To 610/2002, napadený rozsudek
částečně zrušil, a to ve výroku o vině obviněných P. M., M. Z. a A. Z.
trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák. (tj. v bodě 1 rozsudku ) a ve výroku o trestu. V
rozsahu zrušení pak věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí. Současně odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak,
že obviněnému P. M. za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (bod 2
rozsudku), ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o vině nedotčen, uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců,
přičemž mu povolil podmíněný odklad jeho výkonu na zkušební dobou osmnácti
měsíců. Rozsudek byl obviněnému P. M. doručen dne 31. 3. 2003, jeho obhájci dne
21. 1. 2003 a státnímu zástupci dne 21. 1. 2003.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. M. prostřednictvím obhájce v zákonné
lhůtě (dne 10. 3. 2003) dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z obsahu dovolání vyplývá, že odvolatel především namítá, že se trestné
činnosti, kterou byl uznán vinným vůbec nedopustil. Závěr soudu o jeho vině,
který je opřen o výpověď poškozeného J. T., pokládá za nesprávný. Svědeckou
výpověď poškozeného považuje za nevěrohodnou, jeho svědectví není ničím
podepřeno. Poukazuje na tendence poškozeného zveličovat jednání obviněného za
účelem ospravedlnění vlastní trestné činnosti. Opakuje, že jeho jednání s
poškozeným navazovala a souvisela s předcházejícím trestním jednáním
poškozeného, které také bylo následně Okresním soudem v Prachaticích posouzeno
jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Ve světle těchto
skutečností pak uzavírá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, neboť nevykazuje znaky trestného činu, kterým byl uznán
vinným. Ve vztahu k výroku o trestu pak konstatuje, že uložený trest je
nepřiměřený ve srovnání s původním úhrnným trestem s tím, že tato argumentace
ovšem není pokryta žádným dovolacím důvodem vymezeným ustanovením § 265b tr. ř.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc
Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání.
Z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že
dovolatelova argumentace zpochybňující stěžejní důkaz, tj. výpověď poškozeného,
napadá na tomto podkladě přijaté skutkové závěry soudů obou stupňů, avšak
takové námitky nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřadit. Použitý dovolací důvod nebyl zákonu odpovídajícím způsobem obsahově
odůvodněn, ale pouze formálně tvrzen a dovoláním se tak nelze věcně zabývat.
Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné. Shledal přitom, že dovolání přípustné je,
neboť směřuje proti rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl obviněný P. M.
uznán vinným a uložen mu trest. Ve vztahu k obviněnému P. M. se nepochybně
jedná o pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jež má na
mysli ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. V tomto směru je
irelevantní, že napadeným rozsudkem byl částečně zrušen výrok o vině trestnou
činností uvedenou v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně a že v tomto rozsahu
byla věc vrácena soudu první instance k novému projednání a rozhodnutí. Z
hlediska přípustnosti dovolání je podstatné, že ohledně jednoho ze žalovaných
skutků (tj. ohledně trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. - bod
2 rozsudku soudu prvního stupně) bylo trestní stíhání pravomocně skončeno
rozhodnutím odvolacího soudu, kterým byla vyslovena vina obviněného M. a byl mu
uložen trest.
Dovolání obviněného P. M. podané dne 10. 3. 2003 (tj. v zákonné dvouměsíční
lhůtě vyplývající z ustanovení § 265e tr. ř.) je přípustné i za situace, kdy
výrok o trestu napadeného rozhodnutí byl později pravomocně zrušen. Rozsudkem
Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 1T 37/2001, byl
totiž obviněný P. M. (společně s obviněnými A. Z. a M. Z.) uznán vinným
trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák. (tj. skutkem původně uvedeným v bodě 1 výroku o
vině rozsudku téhož soudu ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 1 T 37/2001) a za tyto
trestné činy a za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jímž byl
uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 3. 2002, sp.
zn. 1 T 37/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 4 To 610/2002, byl odsouzen k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na
zkušební dobu dvou roků.
Současně byl u něj zrušen výrok o trestu uložený dovoláním napadeným
rozhodnutím, jakož i všechna další na tento výrok obsahově navazující
rozhodnutí, která v důsledku zrušení pozbyla podkladu. Tento rozsudek nabyl ve
vztahu k obviněnému P. M. právní moci dne 9. 12. 2003, kdy usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 To 941/2003, bylo podle § 256 tr. ř.
zamítnuto odvolání obviněného.
V posuzované věci je zřejmé, že i v době rozhodování dovolacího soudu v
napadeném rozhodnutí nadále existuje výrok o vině, neboť ten nebyl v
souvislosti s ukládáním souhrnného trestu nijak dotčen. Právě proti tomuto
výroku především směřuje podané dovolání obviněného M. Za této situace pak není
překážkou přípustnosti dovolání skutečnost, že v době rozhodování dovolacího
soudu napadené pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, oproti stavu v době
podání dovolání, již neobsahuje výrok o trestu. Dovolací soud přezkoumává
napadené pravomocné rozhodnutí (tj. zákonnost a odůvodněnost dovoláním
napadených výroků) v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i správnost
předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 3, 4 tr. ř.), na podkladě skutkového
a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc). K provedení
přezkumné činnosti dovolacího soudu je ovšem nezbytné, aby v době rozhodování
dovolacího soudu dovoláním napadené rozhodnutí (popř. dovoláním napadený výrok
rozhodnutí) vůbec existovalo. Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému
rozhodnutí došlo k jeho zrušení, popřípadě ke zrušení dovoláním napadeného
výroku (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu, či trestu
společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí.
V takovém případě by dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí či výroku bylo
nepřípustné a bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a ) tr. ř.
Pro úplnost se připomíná, že naproti tomu okolnost, že se na pachatele hledí,
jako by nebyl odsouzen (např. § 24 odst. 2 tr. zák., § 60 odst. 3 tr. zák.),
není na překážku přípustnosti dovolání, neboť rozhodnutí, jež se stalo
podkladem odsouzení i nadále právně existuje.
Dále dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno
oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem /§ 265i odst. 3 tr. ř./ a posoudit opodstatněnost dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný
soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z
dikce citovaného ustanovení plyne, že dovoláním je možné vytýkat výlučně vady
právní; nelze namítat vady skutkové, tj. vadné hodnocení důkazů či nesprávnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, apod. Skutkové
vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru a dovolací soud
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž je
opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V posuzované věci je zřejmé, že obviněný v podaném dovolání uplatnil pouze
námitky směřující proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Jeho
výhrady se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se dopustil skutku,
jímž byl uznán vinným. Konkrétně napadá postup soudů v tom, že své závěry o
vině nesprávně opřely o výpověď poškozeného T., tuto výpověď hodnotí jako
nevěrohodnou a ve svých námitkách rozvádí důvody nevěrohodnosti této výpovědi a
podává svoji verzi průběhu skutkového děje. Obviněný ve skutečnosti v dovolání
neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku,
resp. skutkovému stavu zjištěného oběma soudy a z charakteru námitek dovolatele
je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží
primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu a teprve na základě toho
poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku.
Pod uplatněný dovolací důvod by nebylo možno podřadit ani dovolatelovu námitku
ve vztahu k výroku o trestu (mezitím zrušeného výše již citovanými
rozhodnutími), pokud dovolatel argumentoval nepřiměřeností trestu. Ostatně i
sám dovolatel uvádí, že taková námitka pod jím uplatněný dovolací důvod je
nepodřaditelná.
Obviněný se svým pojetím dovolání tak ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího
důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí tento, ale ani jiný
dovolací důvod obsahově nenaplňují.
Obviněný tak v dovolání formálně uplatnil dovolací důvod předpokládaný
ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ve skutečnosti svůj mimořádný
opravný prostředek založil na námitkách, které nejsou způsobilé nejen tento
dovolací důvod, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. obsahově
naplnit (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 a III. ÚS 732/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že obviněný P. M. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí
a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto
rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík