11 Tdo 247/2018-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2018
dovolání, která podali obvinění J. B. a J. Ř. proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 11 To 105/2017, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 14/2015 a
rozhodl takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B.
odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ř.
odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 34 T 14/2015,
byli obvinění J. B. a J. Ř. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3
písm. c) tr. zákoníku, za který byl J. B. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání pěti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem,
a k peněžitému trestu ve výměře 300 denních sazeb po 500 Kč (celkem 150 000
Kč), přičemž pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě mu byl uložen
náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, a obviněný J. Ř. byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice s dozorem, k peněžitému trestu ve výměře 400
denních sazeb po 1 000 Kč (celkem 400 000 Kč), přičemž pro případ jeho
nevykonání ve stanovené lhůtě mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v
trvání deseti měsíců, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku
vyjmenovaných. Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti
tím, že v rozporu s ustanoveními § 4, § 8 a § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v době
od jarních měsíců 2012 do 27. dubna 2015 ve stodole umístěné v objektu
zemědělské usedlosti v obci H.-L., na parcele, vše zapsáno v katastru
nemovitostí na listu vlastnictví, katastrální území H., obec L., okres P.-s., v
indoor pěstírně konopí sestávající z několika propojených místností a vybavené
umělým osvětlením, vytápěním, odvětráváním a zavlažováním, kterou sami
vybudovali a kterou financoval J. Ř. jako majitel uvedených nemovitostí, za
použití hnojiv a chemických přípravků podporujících růst rostlin vědomě
pěstovali rostliny konopí s cílem získat z nich po sklizni vysušením jejich
listových a okvětních částí marihuanu, a tuto drogu následně se ziskem za
úplatu distribuovat další nezjištěné osobě či osobám, přičemž takto v uvedeném
objektu:
- jednak v době od jarních měsíců 2012 do 27. dubna 2015 v celkem nejméně 10
případech vypěstovali nezjištěné množství rostlin konopí, z nichž po sklizni
získali nezjištěné množství marihuany, kterou poté J. Ř. za nezjištěnou částku
prodal nezjištěné osobě či osobám, a část takto získaných finančních prostředků
poskytl J. B.,
- jednak ke dni 27. dubna 2015 sušili 2 vypěstované rostliny konopí, měli
uskladněny vrchní části několika vysušených rostlin konopí o hmotnosti 19,3
gramů a dále zde pěstovali 1 922 kusů rostlin konopí o výšce 50 až 70 cm, kdy
kompletním vysušením listové a okvětní části veškerých těchto rostlin by k
uvedenému dni byla získána toxikomanicky využitelná drť – marihuana o hmotnosti
47 963,1 gramů a obsahující 6 311,84 gramů účinné látky
delta-9-tetrahydrokanabinolu,
přičemž konopí je omamnou látkou podle seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných
látkách ve znění Protokolu o změnách Jednotné úmluvy o omamných látkách
(vyhláška č. 47/1965 Sb. ve znění vyhlášky č. 458/1991 Sb.) a jako tato látka
je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě
§ 44c odst. 1 zákona č.
167/1998 Sb., a delta-9-tetrahydrokanabinol je
psychotropní látkou podle seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška
č. 62/1989 Sb.), a jako tato látka je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. K odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2017,
sp. zn. 11 To 105/2017, napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných ve
výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a nově rozhodl tak,
že J. B. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let a J. Ř. v trvání osmi
let a šesti měsíců. Pro výkon trestů oba zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný J. B. prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Majera a obviněný J. Ř. prostřednictvím
obhájce JUDr. Václava Koreckého. Obviněný J. B. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. c) a
g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že
bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy ignorovaly jím
navržené a v řízení provedené důkazy prokazující jeho nevinu. Obviněný po svém
zadržení dne 25. 4. 2015 ze strachu před možným umístěním do vazby učinil
výpověď, kterou mu do jisté míry předestřel policejní orgán, která
korespondovala s výpovědí spoluobviněného Ř. Ve skutečnosti však obviněný od
spoluobviněného, který pěstoval konopí, obdržel finanční prostředky za zednické
a pomocné práce. Někdy mu také pomáhal konopí pálit, nikdy však nevyrobil ani
jinak nenakládal s omamnou a psychotropní látkou. Spoluobviněným byl
přesvědčován, že konopí je pěstováno pro léčebné účely. V případě obviněného
nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o jeho aktivní roli v projednávané
věci. Z trestné činnosti neměl ani žádný finanční profit. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že v době, kdy
mu bylo sděleno obvinění, na které navazoval jeho první výslech dne 28. 4. 2015, byl stíhán pro trestný čin podle § 282 odst. 1 tr. zákoníku (pozn.:
patrně se jedná o překlep a obviněný má na mysli § 283 odst. 1 tr. zákoníku). Při tom již z množství zabavené marihuany mělo být policejnímu orgánu zřejmé,
že byl čin spáchán ve značném rozsahu, tedy měl být stíhán podle § 283 odst. 3
tr. zákoníku a již při prvním výslechu měl mít obhájce. Orgány činné v trestním
řízení tak v obviněných vyvolaly dojem, že zas tak o moc nejde. Z jejich
výpovědi ze dne 28. 4. 2015 však soudy vycházely. Dále pak obviněný namítá porušení svého práva na obhajobu tím, že si orgány
činné v trestním řízení nevyžádaly jeho pracovní hodnocení a zprávu o pověsti,
aby k nim přihlédly při výroku o trestu. Vrchní soud v Praze nijak nezohlednil
jeho dosavadní bezúhonnost a skutečnost, že vychovává nezletilého syna a pečuje
o staré rodiče. Obviněný Ř. přitom byl potrestán trestem jen o půl roku delším. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 34 T 14/2015, a
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 11 To 105/2017, a věc vrátil
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí se závazným stanoviskem o
nutnosti provedení důkazů navržených obviněným. Obviněný J. Ř. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g), h)
tr. ř. Uvedl, že zejména odvolací soud se dostatečně neřídil zásadami pro
přiměřenost trestních sankcí a stanovení druhu a výměry trestu obsaženými v §
38 odst. 2 a 39 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému je 59 let a trpí celou řadou
chorob, o kterých soudu předložil lékařské zprávy. Během řízení utrpěl i
rozsáhlý infarkt. S odkazem na judikaturu je pak obviněný toho názoru, že u něj
mělo být aplikováno ustanovení § 58 odst. 1 a 3 tr. zákoníku.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 11 To 105/2017, ve výroku o
trestu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí
průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání k dovolání J. B. uvedl, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. námitky
obviněného obsahově sice odpovídají, ale státní zástupce je považuje za zjevně
neopodstatněné. Podstatou dovolání jsou dle názoru státního zástupce pouze výhrady procesního
charakteru zejména ve vztahu ke zjišťování skutkového stavu. V tomto směru však
má státní zástupce za to, že rozhodnutí soudů vytýkanými vadami zatížena
nejsou. Závěr o vině obviněného není založen výlučně na jím problematizované
výpovědi z přípravného řízení, ale opírá se o širší komplex ve věci zajištěných
důkazů. Za hlavní skupinu důkazů je třeba považovat zejména samotný nález
pěstírny, přičemž propojení jejího provozu s osobou obviněného je prokázáno
jednak výsledky provedeného sledování osob a věcí, jednak i samotným faktem, že
tento obviněný byl zadržen přímo v objektu, v němž se pěstírna nacházela, a v
neposlední řadě i zjištěnou stopou jeho DNA. Z dovolacích námitek pak není
patrné, jaké důkazy ve prospěch obviněného měly zůstat ze strany soudů
opomenuty. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 5. 2017 žádná ze stran
důkazní návrhy neuplatnila. Za důvodnou nepovažuje státní zástupce ani námitku obviněného vztahující se k
procesní použitelnosti jeho prvotní výpovědi v přípravném řízení, již řadí pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Trestní stíhání obviněných
bylo zahájeno pro přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za který trestní
zákoník stanoví trest odnětí svobody v trvání od jednoho roku do pěti let. Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. v tomto okamžiku nebyl v případě
obviněného dán, žádný jiný důvod nutné obhajoby se pak ze spisového materiálu
nepodává a neuplatňuje jej ani sám obviněný. Nelze tak považovat za pochybení,
pokud prvotní výslech obviněného byl konán bez přítomnosti obhájce, kterého v
daný okamžik obviněný mít nemusel. Původní mírnější právní kvalifikace nebyla
zjevně projevem libovůle policejního orgánu, ale pramenila ze skutečnosti, že
nebyl znám skutečný objem účinné látky THC v konopí zajištěném v pěstírně, což
bylo zjištěno až následně. Proto zde nebyla situace, kdy by obviněný neměl v
řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Není zde tedy ani žádná překážka v
použitelnosti uvedených prvotních výpovědí obviněných ke zjištění skutkového
stavu. Mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů jsou pak podle státního zástupce
námitky údajně nedostatečného zjištění osobních poměrů, resp. z námitky
obviněného nelze dovodit, v jakém směru se jedná o vadu právního posouzení
skutku.
Navíc podle zjištění soudu prvního stupně je obviněný osobou samostatně
výdělečně činnou, a není tak jasné, jaké „hodnocení zaměstnavatele“ má na
mysli. Stejně tak nelze za obsahově odpovídající uplatněným dovolacím důvodům
považovat námitky proti výroku o trestu. Obviněný není spokojen se zákonnou
trestní sazbou za přisouzený zločin. Skutečnost, že se konkrétní trestní sazba
jeví jako přísná, však nejen není dovolacím důvodem, ale sama o sobě není ani
dostatečným podkladem pro úvahy o mimořádném snížení trestu odnětí svobody ve
smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Tento postup je vázán na existenci
mimořádných okolností případu nebo poměrů pachatele, které však ohledně
obviněného zjištěny nebyly a nelze je dovodit ani z nyní podaného dovolání. Porovnává-li pak obviněný výměru uloženého trestu s trestem uloženým
spoluobviněnému J. Ř., jde o námitku, jež zcela pomíjí, že výměra trestu je
výsledkem vysoce individualizované soudcovské úvahy. I při výrazně vyšší
závažnosti jednání spoluobviněného J. Ř. nelze podle státního zástupce pominout
jeho osobní poměry z hlediska zdravotního stavu. K dovolání obviněného J. Ř. státní zástupce uvedl, že namítá pouze nesprávnost
jemu uloženého trestu odnětí svobody. Jeho námitky však žádnému z uplatněných
dovolacích důvodů neodpovídají. Pokud jde o konkrétní výměru trestu, nelze
považovat za „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ údajně vadné vyhodnocení
zákonných kritérií pro určení druhu trestu a jeho výměry. Uvedenými kritérii se
odvolací soud podle státního zástupce řídil, třebaže mu lze vytknout poněkud
stručnější odůvodnění jeho rozsudku. Přesto však toto odůvodnění dle názoru
státního zástupce odpovídá zákonným požadavkům ve smyslu § 125 tr. ř., neboť je
třeba úvahy posuzovat v kontextu se zjištěními soudu prvního stupně, na které
odvolací soud odkázal, avšak podrobil je odlišnému posouzení (srov. str. 4–5
rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce se neztotožňuje se stanoviskem obviněného, že svými námitkami
naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Moderace trestu
podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je fakultativní postup, na který
nemá obviněný nárok, byť by i byl subjektivně přesvědčen o opaku. O naplnění
podmínek tohoto ustanovení přitom podle názoru státního zástupce nelze uvažovat
ani z hlediska věcného. Obviněnému nelze přiznat mimořádné okolnosti případu,
neboť jeho trestná činnost byla velmi rozsáhlá a jen objem zajištěné drogy (bez
zohlednění předchozích sklizní) několikanásobně přesáhl hranici velkého rozsahu
ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Z hlediska okolností případu
nelze přehlédnout ani vůdčí roli obviněného J. Ř., který byl iniciátorem a
hlavním provozovatelem pěstírny, jejíž provoz navíc financoval. Poukazuje-li
obviněný na svůj aktuálně nepříznivý zdravotní stav, lze mu přisvědčit, že i
vážné onemocnění může představovat okolnost relevantní pro úvahy o mimořádném
snížení trestu odnětí svobody. Dle přesvědčení státního zástupce jde však v
případě obviněného o skutečnost ojedinělou, která sama o sobě není způsobilá
převážit ostatní okolnosti případu, jež takový postup vylučují. Dle názoru
státního zástupce tak vrchní soud správně dovodil, že v případě obviněného
nelze dovodit, že by použití normální sazby trestu odnětí svobody bylo pro
pachatele nepřiměřeně přísné, a zároveň, že lze dosáhnout nápravy pachatele i
trestem odnětí svobody kratšího trvání. V rámci rozvržení trestu odnětí svobody
byla právě okolnost zdravotního stavu obviněného zjevně zohledněna, neboť mu
byl při výrazně vyšší závažnosti jeho činnosti uložen trest odnětí svobody jen
o šest měsíců delší, než v případě spoluobviněného J. B. V každém případě se
ohledně obviněného jednalo o přípustný druh trestu, který byl zároveň vyměřen v
rámci zákonné trestní sazby dle § 283 odst. 3 tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného J. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné a dovolání obviněného J. Ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána
oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě,
jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Dále musel zvážit,
zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v § 265b tr. ř.,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k
ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší
soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a
pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva
správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl
dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž
nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká
především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví
(k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v
tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný
právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho
správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v
chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších
ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by
rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a
Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního
soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu
s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo
obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde. Dovolání obviněného J. B. citovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Pokud jde o
údajné porušení práva na spravedlivý proces, obviněný neuvádí, jaké konkrétní
důkazy svědčící v jeho prospěch měly soudy ignorovat. Zmiňuje pouze domovní
prohlídku jako důkaz svědčící o vině spoluobviněného Ř. a dále svou výpověď z
přípravného řízení, přičemž nesouhlasí s jejím hodnocením ze strany soudů
stejně jako s hodnocením důkazů obecně. K tomu lze pouze dodat, že soudy
logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak k daným skutkovým závěrům dospěly, a
jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.,
který je dán, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít
měl, tedy přestože byl dán důvod nutné obhajoby (např. podle § 36 tr. ř.). Tento dovolací důvod nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu.
Je dán
jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v době, kdy obviněný nebyl
zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby, skutečně prováděly
úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného
dovoláním (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř. je tedy dán pouze v případech, kdy skutečnost, že obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání
meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. února 2007, sp. zn. 11 Tdo 1061/2006). Námitky, které obviněný tomuto dovolacímu důvodu podřadil, mu sice odpovídají,
nelze jim však přisvědčit. Sám obviněný si je vědom skutečnosti, že byl
zpočátku stíhán pro trestný čin, z jehož právní kvalifikace nevyplývala nutná
obhajoba. Formálně tedy k žádnému pochybení nedošlo. Domnívá se však, že se
mohlo jednat o účelový postup, jehož cílem de facto bylo, aby neměl při svém
výslechu v přípravném řízení obhájce. To je třeba důrazně odmítnout. V případě
fyzického zajištění rostliny konopí na základě ustálené judikatury (č. 15/2014
Sb. rozh. tr.) je třeba při právní kvalifikaci skutku vycházet z obsaženého
množství účinné látky. Teprve když tento obsah nelze zjistit (zpravidla když
droga fyzicky zajištěna nebyla), vychází se z jejího celkového množství. Pokud
na počátku trestního stíhání nebyl orgánům činným v trestním řízení obsah
účinné látky znám, neboť měl být odborným zkoumáním teprve zjištěn, sotva lze
po nich požadovat, aby jej odhadovaly a jaksi preventivně posoudily trestnou
činnost jako závažnější, a to už i z toho důvodu, že by důsledkem mohlo být
mimo vyšších nákladů spojených s nutnou obhajobou např. i stíhání obviněných
vazebně, tedy zásah do jejich osobní svobody. Kromě toho se obviněný dovolává
porušení svého práva na obhajobu v souvislosti s tím, že byl prováděn jeho
vlastní výslech. Nic mu však nebránilo, aby si zvolil obhájce. Trestní řád
pamatuje i na možnost, že k tomu obviněný nemá dostatek finančních prostředků. Na rozdíl od policejního orgánu na počátku trestního řízení musel být přitom
obviněným obsah účinné látky v pěstovaném konopí aspoň přibližně znám. O
rozsahu své trestné činnosti tedy mohli mít představu a sotva si mohli myslet,
že „se zas tak o moc nejedná“. Námitky vztahující se k výroku o trestu pak uplatněným ani žádnému jinému
dovolacímu důvodu neodpovídají. K nápravě vad výroku o trestu je určen primárně
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v
případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií
uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného
přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., a ani
prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je
zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestu,
ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Obviněný J. Ř. pak veškeré své námitky uplatněné na základě dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. zaměřil do výroku o trestu. Již z
výše citovaného výkladu obou dovolacích důvodů je však patrné, že tyto výhrady
těmto ani jiným důvodům dovolání neodpovídají. Obviněnému byl uložen druh
trestu, který zákon připouští, a to v trestní sazbě stanovené zákonem na
trestný čin, který byl uznán vinným. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je
fakultativní a nelze se jej v dovolacím řízení domáhat, jak správně vysvětlil
státní zástupce. Svůj požadavek na aplikaci § 58 odst. 3 tr. zákoníku navíc
obviněný nijak blíže nezdůvodnil. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. ani
jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného J. B. proto pro jeho
zjevnou neopodstatněnost odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný
J. Ř. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Jeho dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu