U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. 7. 2016 dovolání obv. R.
D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 61 To
377/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T
59/2015, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. o d m
í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 9 T
59/2015, byl obv. R. D. pod body I. 1) a I. 2) uznán vinným přečiny nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem nedovoleného ozbrojování
podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4
(čtyř) let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen
do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl
obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to jednak obsahu bezpečnostního
sáčku Policie ČR č. ..., obsahující zbraň ,,7,62 mm samopal 24/26“, ráže 7,62 x
25 mm Tokarev, výrobní číslo ..., československé výroby pro vojenské účely,
včetně zásobníku, uloženého v úschovně Policie ČR, a dále částky ve výši 11 120
Kč uložené na bankovním účtu Městského státního zastupitelství v Praze č. ...
vedeného u České národní banky.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se obv. R. D. dopustil trestné
činnosti tím, že:
I. 1) v blíže nezjištěné době od měsíce srpna 2014 do měsíce ledna 2015,
na přesně nezjištěných místech v P., např. na V. n. poblíž prodejny Baťa a
rovněž poblíž K. l., minimálně v 15-ti případech prodal A. E.-T., drogu
pervitin pro jeho osobní potřebu, obvykle po 2 gramech, v některých případech i
v dávce 5 gramů, při ceně 1 000 Kč za jeden gram drogy,
2) dne 28. 3. 2015 v době od 22:40 do 23:00 hod., v P., ul. Š. ..., na
chodníku naproti vstupu do pasáže Lucerna, u sebe neoprávněně za účelem prodeje
jinému přechovával blíže nezjištěné množství drogy zvané pervitin připravené k
distribuci v plastových sáčcích uschovaných mezi papírovými kapesníky, přičemž
tuto drogu si během následného služebního zákroku a potyčky s hlídkou Policie
ČR vložil do úst a rozžvýkal,
přičemž droga zvaná pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, která je
uvedená v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových
látek, v souladu s § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
jako látka psychotropní.
II. dne 28. 3. 2015 v době okolo 22:40 hod., v P., ul. Š. ..., na
chodníku naproti bočnímu vstupu do pasáže Lucerna, kde byl zastižen hlídkou
Policie ČR, byla u něj při prohlídce nalezena igelitová taška, v níž se
nacházel samopal vzor 24, zn. Tokarev ráže 7,62 x 25 mm, výr. č. ..., kdy
zásobník zbraně obsahoval 30 ks nábojů, přičemž přechovával zbraň a střelivo,
ačkoliv není držitelem zbrojního průkazu.
Výše uvedený rozsudek obvodního soudu napadl obv. R. D. odvoláním
směřujícím proti výrokům o vině i trestu. Městský soud v Praze poté usnesením
ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 61 To 377/2015, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř.
zamítl toto odvolání jako zcela nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím advokátky Mgr.
Jany Burdové dovolání, a to proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem na důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., neboť rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a
byl mu uložen trest, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém podání obviněný nejdříve podrobně vylíčil dosavadní průběh trestního
řízení, včetně právní argumentace soudů I. a II. stupně. Následně uplatnil
vlastní argumentaci známou již z předchozího průběhu trestního řízení, v níž
zdůraznil, že soudy obou instancí nesprávně právně posoudily skutek uvedený pod
bodem II. výrokové části rozsudku soudu I. stupně. Dle názoru obviněného nebyl
totiž u tohoto jednání prokázán úmysl ke spáchání trestného činu nedovoleného
ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani ve formě úmyslu
nepřímého, a tudíž nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky předmětného
trestného činu. Absenci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku shledal obv. R. D.
rovněž i v otázce naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu. Soudy
obou stupňů nesprávně vycházely z předpokladu, že k naplnění skutkové podstaty
uvedeného trestného činu postačuje již samotná dispozice se střelnou zbraní.
Takové právní posouzení však neodráží skutečnost, že pro držbu (za použití
přípustné analogie iuris) je charakteristické nejen faktické ovládání věci, ale
kumulativně také úmysl mít tuto věc pro sebe. Pro to, aby obviněný mohl držet
(a tudíž i přechovávat ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku) uvedenou zbraň,
nebyly splněny všechny předpoklady, neboť samotné faktické ovládání věci jako
takové je zjevně nedostačující.
Ve vztahu k jednání uvedeném pod bodem I. výroku rozhodnutí soudu I. stupně
dovolatel namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a
provedenými důkazy, jenž nebyl odstraněn ani v řízení před soudem odvolacím. V
této souvislosti obviněný poukázal zejména na důkaz v podobě svědecké výpovědi
svědka E.-T., jehož věrohodnost nebylo možno ověřit a tento důkaz byl ze strany
soudů obou stupňů hodnocen pouze jednostranně v neprospěch obviněného. Soudy
navíc nevzaly v potaz ani námitky obviněného, které upozorňovaly na logické
rozpory ve výpovědi tohoto klíčového svědka. Přestože tato skutková zjištění
neměla oporu v provedených důkazech, byla na nich vystavěna značná část
argumentace soudu I. stupně, s kterou se potažmo ztotožnil i soud odvolací.
Soudy obou instancí rovněž pochybily, když neprovedly důkazy navržené
obhajobou, byť by tyto poskytly další, pro věc významná, skutková zjištění.
V návaznosti na výše uvedené argumenty dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby
podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.
10. 2015, sp. zn. 61 To 377/2015, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obv. R. D. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 59/2016-11 ze dne
22. 1. 2016), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude
věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud
rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda
je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního
řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na
příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst.
1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní
obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší
soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval,
a nic nebrání jeho projednání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání
opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence
tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve svém dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
V obecné rovině má Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03).
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného
dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání
skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 73/03). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě alternativy
důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo
odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu I. stupně z ryze
formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle § 254
tr. ř. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané
odvolání proti rozsudku soudu I. stupně postupem podle § 256 tr. ř., tj. po
věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. s tím, že jej odvolací
soud neshledal důvodným.
Podstatou druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., na niž odkázal i sám dovolatel, je tedy skutečnost, že dovolateli sice
nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně, ale tento soud – ač v
řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu I. stupně a
řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném
prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající
některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až písm. k) tr. ř.
Ve vztahu k jednání uvedeném pod bodem I. výrokové části rozsudku soudu I.
stupně dovolatel namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a
provedenými důkazy, jenž nebyl odstraněn ani v řízení před soudem odvolacím.
Jednalo se zejména o provedení důkazu v podobě svědecké výpovědi svědka E. –
T., jež byla ze strany soudů obou stupňů hodnocena pouze jednostranně v
neprospěch obviněného a na této svědecké výpovědi byla poté bez ohledu na
věrohodnost svědka vystavěna i podstatná část právní argumentace soudů.
Dovolatel dále shledal pochybení soudů v tom, že neprovedly jím navržené
důkazy, a to jak za účelem posouzení věrohodnosti svědka E. – T., tak ani jiné
relevantní důkazy, ačkoli by poskytly další, pro věc významná, skutková
zjištění.
Nejvyšší soud má v souvislosti s problematikou tzv. opomenutých důkazů za nutné
odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III.
ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek
28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve
vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na
odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž
neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr,
které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených
důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování
důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody:
- prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo
vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení,
- dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací
potencí,
- konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité
tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud připomněl, že právně relevantní povahu
nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení
důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného
dokazování. Proces dokazování primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v
jeho průběhu soud musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak
hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces lze sice výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud – objektivně existuje mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudů extrémní rozpor, za podmínky, že dovolatel tento
nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem
konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud
skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co
dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je
tato námitka relevantní.
V návaznosti na výše uvedené však Nejvyšší soud zkonstatoval, že pokud obviněný
vytýká nedostatky v rámci postupů soudů při hodnocení a provádění důkazů, tak
těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkového stavu popsaného pod
bodem I. výrokové části rozsudku soudu I. stupně je naopak možno poukázat na
velice podrobné, logické a bezrozporné hodnocení důkazů ze strany soudu I.
stupně (viz č. l. 344–350), s nímž se plně ztotožnil i soud II. stupně (viz č.
l. 450–451). Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž přesvědčivě
uvedl, z jakých důvodů považoval návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné.
Dále též zdůraznil, že otázka posouzení věrohodnosti svědka je otázkou, kterou
posuzuje soud v rámci své nestranné činnosti. Je sice pravdou, že odvolací soud
se poté k této námitce podrobněji nevyjádřil, avšak ve svém rozhodnutí se plně
ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně, na nějž ve svém usnesení
odkázal. Soudům nelze vytknout ani žádnou jednostrannost v hodnocení
provedených důkazů, naopak velice pečlivě zvažovaly všechny okolnosti významné
pro jejich hodnotící úsudky. Zejména lze odkázat na výpovědi svědků, jež byly
současně dokreslovány také listinnými důkazy, a to hlavně záznamy z kamerového
systému, jakož i znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními. Všichni svědci
navíc vypovídali v průběhu celého trestního řízení konzistentně a stále shodně,
na rozdíl od obviněného, jehož výpověď soud zhodnotil jako ryze účelovou. Soud
I. stupně, a poté i soud II. stupně, si tak vytvořily dostatečný prostor ke
zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a jejich postup
odpovídá požadavkům § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V návaznosti na to dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich
plynoucími není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a uplatněné námitky
dovolatele tedy nebylo možné shledat důvodnými.
Obviněný dále ve svém dovolání namítl, že jednání uvedené pod bodem II.
výrokové části rozsudku soudu I. stupně nelze posoudit jako trestný čin
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zde nebyla
naplněna skutková podstata tohoto trestného činu, a to jak po stránce
subjektivní, tak i objektivní.
K výše uplatněné námitce Nejvyšší soud uvedl, že se jedná o námitku, kterou lze
relevantně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., a proto byly významné otázky, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly
naplněny všechny zákonné znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §
279 odst. 1 tr. zákoníku, zejména úmyslná forma zavinění a potažmo i jeho
objektivní stránka.
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že subjektivní stránka charakterizuje
trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky
trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi
jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní,
psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě
formy, a to úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku), přičemž
úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý (pachatel chtěl
způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým
zákonem – § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) a úmysl nepřímý či eventuální
(pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit,
a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku).
Nejvyšší soud dále považuje za vhodné připomenout, že trestného činu
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
bez příslušného povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává
střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství
střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Všechny tyto alternativy jednání
postižitelného podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku tedy představují objektivní
stránku daného trestného činu. Co do subjektivní stránky je trestný čin
nedovoleného ozbrojování výlučně úmyslným trestným činem (§ 13 odst. 2 tr.
zákoníku ve spojení s § 15 tr. zákoníku). K trestní odpovědnosti přitom plně
postačuje úmysl nepřímý (eventuální) [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Základní skutková podstata trestného činu nedovoleného ozbrojování vymezená v §
279 odst. 1 tr. zákoníku má povahu ohrožovacího deliktu a není tedy podmíněna
vznikem žádného škodlivého následku. S ohledem na to nemusí ani úmysl pachatele
k takovému následku směřovat. K naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu
podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku dochází již výrobou, opatřením a přechováváním
střelných zbraní, jejich hlavních částí a dílů, jejich zakázaných doplňků a
střeliva, aniž by jejich užitím komukoliv vznikla jakákoliv újma. Trestně
postižitelným podle § 279 odst. 1 pak je i jednání, kdy pachatel vyrobí, opatří
nebo přechovává střelnou zbraň, její hlavní části a díly, její zakázaný doplněk
nebo střelivo, aniž by je kdy měl v úmyslu použít.
V případě obviněného dospěly soudy k závěru, že výše uvedený trestný čin byl
spáchán ve formě přechovávání střelné zbraně bez příslušného povolení.
Přechováváním střelné zbraně, jejího zakázaného doplňku, jejích hlavních částí
a dílů a střeliva je jakákoliv forma jejich držení, nošení a nakládání s nimi s
výjimkou jejich opatření. Pachatel je může, ale nemusí mít přímo u sebe. Plně
postačí, když je má ve své moci (například ukryté v zemi, odložené ve vozidle,
jímž se přemisťuje, nebo uložené v bankovní schránce). Pachatel může střelnou
zbraň, její zakázaný doplněk, její hlavní části a díly nebo střelivo
přechovávat nejen pro sebe, ale i pro kohokoliv jiného. Proto také jejich
přechovávání nemusí předcházet jejich nabytí pachatelem. Pachatel, který je
přechovává, si je totiž nemusí opatřit, ale může je pro jiného například ukrýt
nebo uschovat, případně převézt z jednoho místa na jiné, a stejně tak je sám
nemusí dále distribuovat, ale třeba si je po jejich získání jen ponechat (srov.
Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. § 233 až 421. Praha:
Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2247-2248).
S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na předmětný skutek,
provedené dokazování a výše rozvedené obecné zásady týkající se dané
problematiky, je však zřejmé, že námitka obviněného, že nenaplnil všechny
obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování
podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže obstát.
Nejvyšší soud zkonstatoval, že s přihlédnutím k závěrům z odborného vyjádření z
oboru kriminalistika, odvětví balistika, vyhodnocení kamerového záznamu,
úředního záznamu Policie ČR ohledně šetření ke kamerovým záznamům, záznamu
zajištěného na internetu, jakož i svědeckých výpovědí, je namístě dovodit, že
předmětného jednání se obviněný dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém,
přičemž úmyslné zavinění se vztahovalo na všechny skutečnosti, které jsou
znakem skutkové podstaty daného trestného činu. Soudy obou instancí v rámci své
právní kvalifikace popsaného jednání tedy nikterak nepochybily, a námitku
obviněného, že právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku neměl oporu v
provedeném dokazování, tudíž nebylo možné akceptovat.
V souvislosti s naplněním objektivní stránky trestného činu nedovoleného
ozbrojování Nejvyšší soud poukázal, že z provedeného dokazování (zejména z
odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, záznamu z
kamerového systému, jakož i svědeckých výpovědí příslušníků Policie ČR i svědka
E.-T.) bez důvodných pochybností vyplynulo, že u obv. R. D. byla zajištěna
reaktivovaná, plně funkční a střelby způsobilá samočinná zbraň střílející
dávkou, tedy zbraň kategorie ,,A“, tzn. zakázaná, přičemž tuto střelnou zbraň
obviněný přechovával, aniž by byl držitelem příslušného povolení. Jak tedy
vyplývá z dikce § 279 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný již tímto samotným
jednáním naplnil objektivní stránku předmětného trestného činu. Nejvyšší soud
dále zdůraznil, že za dané situace bylo pro naplnění objektivní stránky
naprosto irelevantní, zda měl obviněný v úmyslu zbraň přechovávat pro sebe či
pro jiného, nebo zbraň použít či nepoužít.
Z těchto podstatných důvodů tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné
jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině pod bodem II.
rozsudku soudu I. stupně naplnilo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty
trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a
proto vyhodnotil námitku dovolatele jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud prověřil, že Obvodní soud pro Prahu 1 v souladu s § 2
odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy
vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil
všechny důkazy důsledně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. – tedy podle svého
vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu
– a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných
souvislostech. Přezkum skutkových zjištění i na ně navazujících právních závěrů
Městským soudem v Praze, týkající se otázky viny a trestu u obv. R. D., je
rovněž správný, relevantní a hodnověrně odůvodněný. Nejvyšší soud se proto
nemohl ztotožnit s tvrzením obviněného, že závěry soudů obou instancí o jeho
vině a trestu neměly oporu v provedeném dokazování, a že v případě trestného
činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 nebyly naplněny všechny
obligatorní znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Protože napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem tedy
nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a
písm. l) tr. ř. k porušení zákona a obviněný svými námitkami tyto důvody
dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud dovolání obv. R. D. odmítl, a to s
odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto
rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu