11 Tdo 284/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2018 dovolání, které podal obviněný M. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 9 To 380/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 17/2017 a rozhodl
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 17 T 17/2017, byl M. H. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil se spoluobviněnou M.
V. tím, že nejméně od června 2016 do prosince 2016 v místě trvalého bydliště M. H. v obci S., okres M. B., ale i na jiných místech okresu M. B. a okresu N., přechovávali drogu pervitin – metamfetamin, kterou si opatřovali od neustanovených osob, a tuto po předchozí osobní či telefonické domluvě M. H. ve dvou případech prodal za částku po 200 Kč v množství po 0,1 g M. K., ve dvou případech zprostředkoval prodej D. R., v jednom případě prodal za částku 800 Kč v množství 0,5 g J. Š. (svědku dle § 55 odst. 2 trestního řádu), v jednom případě prodal za částku 500 Kč nezjištěné množství V.
S. a M. V. prodala metamfetamin v dalších v rozsudku blíže specifikovaných případech, přičemž metamfetamin – pervitin je látka, uvedená v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění, jako látka psychotropní, a M. H. se uvedeného jednání dopustil poté, co byl trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 5. 2016, 1 T 59/2016, který nabyl právní moci dne 25. 5. 2016, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 9 To 380/2017, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Kiršnera dovolání. Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tohoto ustanovení. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání vůbec dopustil.
Ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z potvrzení společnosti BMcars, s. r. o., vyplývá, že v období od 2. 6. 2016 do 31. 8. 2016 bylo vozidlo Audi, v němž mělo docházet k předávání pervitinu, v autoservisu za účelem oprav.
Pokud k tomu odvolací soud uvádí, že obviněný začal až v odvolacím řízení tvrdit, že vozidlo bylo po dobu tří měsíců v servisu, má obviněný za to, že je oprávněn uvádět nové skutečnosti i důkazy v celém odvolacím řízení. Dále obviněný namítá, že v případě svědka K. byla bezdůvodně upřednostněna jeho výpověď z přípravného řízení. Svědkové Š., R. a S. vypovídali nepravdivě, což je zřejmé zejména právě z potvrzení o odstavení vozidla Audi. Podle obviněného pak soudy nevzaly dostatečně v úvahu výpovědi jeho a spoluobviněné.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 9 To 380/2017, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného vzhledem k povaze uplatněných námitek nebude věcně vyjadřovat. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr.
ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v § 265b tr. ř., jejichž existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce.
Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces.
O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi napadá právě soudy provedené dokazování a hodnocení důkazů, z nichž vyplynula skutková zjištění. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
Obviněnému je možné dát sice za pravdu v tom směru, že i v odvolacím řízení je oprávněn předkládat nové důkazy, to ovšem také učinil a daný důkaz nebyl odvolacím soudem odmítnut z důvodu opožděného předložení, jak se snaží naznačit. Právo obviněného předkládat důkazy v odvolacím řízení však pochopitelně neovlivňuje to, jak bude daný důkaz odvolacím soudem hodnocen, a to i právě v tom kontextu, že jej obviněný nepředložil dříve, resp. že tvrzení, k jehož prokázání má důkaz sloužit, neuvedl již v předchozím řízení, ačkoli mu daná skutečnost ze své povahy musela být známa, pokud by byla pravdivá.
V daném případě navíc odvolací soud hodnotil i obsah předmětného potvrzení a dospěl k závěru, že mezi jednotlivými opravami mohl obviněný vozidlo užívat. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal de facto na obě alternativy tohoto dovolacího důvodu. První z nich nepřichází v úvahu již proto, že v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle § 254 tr. ř. a odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu pak nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2018 JUDr. Karel Hasch předseda senátu