11 Tdo 285/2025

11 Tdo 285/2025-193

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání obviněné M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, č. j. 8 To 289/2024-132, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 67/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. B. odmítá.

1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2024, č. j. 1 T 67/2024-98, uznal obviněnou M. B. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou ze spáchání jednak přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1) výroku o vině rozsudku] a jednak přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině rozsudku]. Uvedených přečinů se obviněná podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila tím, že: 1) od přesně nezjištěné doby do 12:50 hodin dne 29. 8. 2023, minimálně po dobu cesty z XY na parkoviště u koupaliště v XY, v osobním motorovém vozidle Fiat Stilo, registrační značky XY, majitele L. B., ve kterém cestovala jako spolujezdec, neoprávněně v úložném prostoru vozidla přechovávala předměty sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu, který je uveden jako psychotropní látka zařazená do seznamu č. 5, přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, konkrétně skleněné baňky, elektrický vařič, mísy z varného skla, plastové nádoby, plastové trychtýře, držáky na laboratorní sklo, skleněné laboratorní chladiče, indikátorové papírky, filtrační papír, kapesní váhu, jód, kyselinu fosforečnou, alkalický louh, červený fosfor, a dále prekursory kyselinu chlorovodíkovou, aceton a toluen které patří mezi látky uvedené v Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004 a užívané v reakčním postupu zvaném „Česká cesta“, přičemž tyto předměty a látky přechovávala s úmyslem a vědomím, o jaké předměty se jedná a k čemu jsou určeny, 2) od přesně nezjištěné doby do 12:50 hodin dne 29. 8. 2023 na parkoviště u koupaliště v XY bez příslušného povolení přechovávala v zatavené injekční stříkačce a igelitových sáčcích pro svou potřebu 0,950 gramu metamfetaminu, obsahující průměrně 78,4 % metamfetaminu báze, což představuje 0,745 gramů metamfetaminu báze, dále 1,278 gramů metamfetaminu, obsahující průměrně 74,4 % metamfetaminu báze, což představuje 0,951 gramů metamfetaminu báze, a dále 0,601 gramů metamfetaminu, obsahující průměrně 80,2 % metamfetaminu báze, což představuje 0,482 gramů metamfetaminu báze, celkem tedy 2,178 gramů metamfetaminu báze, kdy metamfetamin je uveden jako psychotropní látka zařazená do seznamu č. 5, přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, přičemž takto jednala v úmyslu a s vědomím o jakou látku se jedná.

2. Soud prvního stupně obviněné za shora uvedené trestné činy uložil podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest propadnutí věci týkající se věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněná a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov (ten tak učinil v neprospěch obviněné do výroku o trestu) odvolání, o nichž Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozhodl usnesením ze dne 29. 10. 2024, č. j. 8 To 289/2024-132, tak, že je obě podle § 256 tr. řádu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Rybnikáře, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Namítá totiž jednak, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a jednak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dále má za to, že v dané trestní věci došlo též k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), což věc posouvá do ústavněprávní roviny.

5. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolatelka spatřuje především v tom, jak soudy obou stupňů popisují, co k věci uvedli ona a svědek L. B.; zdůrazňuje přitom, že ani ona, ani jmenovaný svědek totiž neuvedli, že by si byli jisti, že předmětné věci nalezené v zavazadlovém prostoru daného vozidla patřily jí a že by věděla, že se jedná o varnu drog. Dále je přesvědčena, že zjevný rozpor se objevuje i v tom, jak soud prvního stupně v bodu 17 odůvodnění svého rozsudku prezentoval výpověď svědka J.

S., když závěr uvedeného soudu o tom, že z jeho výpovědi vyplynulo, že mu s balením věcí musela prokazatelně pomáhat, je nesprávný a v rozporu s obsahem výpovědi tohoto svědka. V rámci dané dovolací argumentace obviněná poukazuje rovněž na to, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento své závěry o tom, že označovala předmětné tašky s věcmi sloužícími k výrobě metamfetaminu za své, čerpal z výpovědí zasahujících policistů, tedy svědků J. K. a J. K. S poukazem na stávající judikaturu vyslovuje názor, že z výpovědí těchto svědků lze pro skutková zjištění použít pouze tu jejich část, v níž popsali, co na místě činu viděli a že v kufru předmětného vozidla našli v taškách věci, které podle jejich názoru sloužily k nedovolené výrobě psychotropní látky; informace o tom, komu tyto věci patřily, resp. kdo zde tyto věci přechovával, jež zjistili toliko z informací, které jim v rámci podaného vysvětlení poskytla obviněná, resp. svědek L.

B., však použít nelze. Zdůrazňuje, že pokud soud prvního stupně dovodil její vinu z toho, co podle tvrzení zasahujících policistů řekla těmto na místě činu, činí tak nesprávně a v rozporu se stávající judikaturou. V návaznosti na to vytýká odvolacímu soudu, že byť v bodu 8 odůvodnění svého usnesení připustil, že v té části, kde doznávala, že věci sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu jsou její, nemohly svědecké výpovědi policistů sloužit jako důkaz a nebyly procesně využitelné, hned v bodu 9 téhož usnesení svůj závěr v podstatě popřel, neboť její vinu dovozuje z toho, že z výpovědí policistů bylo možno zjistit, že to byl řidič vozidla L.

B., který ve svém zájmu vyhnout se možnému trestnímu stíhání identifikoval tyto věci v kufru jeho vozidla jako věci, které náleží obviněné. Z těchto důvodů je obviněná přesvědčena, že rozhodnutí soudů obou stupňů se opírají o procesně nepoužitelné důkazy, čímž došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

6. V rámci argumentace týkající se nesprávného právního posouzení skutku obviněná namítá jednak, že skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku. Má totiž za to, že skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů hovoří o tom, že to nebyla ona, kdo předmětné věci sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu v úložném prostoru daného vozidla převážel. Uvádí, že pro správné posouzení toho, kdo tyto věci přechovával, je nezbytné zjistit, kdo je převážel, tedy kdo nad nimi vykonával „držbu“, tj. s nimi disponoval a nakládal. Zdůrazňuje, že za takového držitele, resp. osobu přechovávající tyto předměty, není možné označit všechny osoby jedoucí v daném automobilu (řidiče a další spolujezdce), přičemž poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení z těchto hledisek vycházely v případě svědka L. B., když dovodily, že tento předmětné věci nepřechovával. Vyslovuje názor, že stejným způsobem měly orgány činné v trestním řízení nahlížet i na ni, neboť v automobilu toliko seděla na místě spolujezdce, s věcmi po celou cestu nikterak nenakládala a stejně jako jmenovaný svědek jen pomáhala skutečnému vlastníku J. S. předměty do vozidla nakládat. Uzavírá proto, že se nedopustila „přechovávání“ těchto předmětů, když tyto v té době přechovával svědek J. S., který se k tomu dokonce i sám doznal. Obviněná je dále přesvědčena, že ani skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru namítá, že popis daného skutku není dostatečný k tomu, aby bylo možné toto jednání právně kvalifikovat jako uvedený přečin, neboť z něj nelze zjistit, kde konkrétně měla specifikovanou psychotropní látku přechovávat, zda tyto věci měla přímo u sebe, ve svém držení, anebo zda se věci obsahující psychotropní látku nacházely také v zavazadlovém prostoru předmětného automobilu či někde jinde. Ze skutkových zjištění tak nelze učinit jednoznačný závěr, že předmětnou psychotropní látku skutečně přechovávala, anebo zda tuto pouze a jenom na základě výzvy policejního orgánu vydala.

7. Z výše uvedených důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, č. j. 8 To 289/2024-132, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Ladislava Čarvaš (dále jen „státní zástupkyně“). Předně poukazuje na to, že dovolatelka opakuje obhajobu, kterou uplatnila již před soudem prvního stupně i v rámci odvolacího řízení, přičemž odvolání je téměř obsahově shodné s nyní podaným dovoláním. Dále konstatuje, že obviněná často směšuje argumentaci hmotněprávní a procesněprávní; de facto setrvale prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž není pachatelkou trestné činnosti, nejedná se o trestné činy, trestné činy nejsou ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně správně popsány, absentuje její zavinění apod., a na tomto základě je přesvědčena, že jednání popsaná ve skutkové větě pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně nenaplňují objektivní ani subjektivní stránku vytýkaných přečinů.

Připomíná také, že obviněná zdůrazňuje, že soudy pochybily ve svých úsudcích o obsahu důkazů nebo své úsudky založily na procesně nepoužitelných důkazech. Státní zástupkyně uvádí, že výše uvedenou argumentaci spočívající na nesouhlasu s hodnocením důkazů je možno vyhodnotit jako čistě skutkovou polemiku obviněné se závěry soudů nižších stupňů, a tedy jako argumentaci, kterou materiálně nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se nejedná o případ zjevného (extrémního) rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, když naopak skutková zjištění v dané věci jsou zcela logickým a nevyhnutelným výsledkem důkazního řízení.

Obviněná je spolehlivě a bez jakýchkoliv pochybností usvědčována celou řadou přímých i nepřímých důkazů a průběh skutkového děje s provedenými důkazy naprosto koresponduje; jedná se zejména o výpověď svědka L. B., výpovědi na místě zakročujících policistů J. K. a J. K., výpověď svědka J. S., úřední záznamy hlídek Policie ČR, protokol o vydání věci obviněnou, odborná vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertíz. Současně státní zástupkyně zdůrazňuje, že soud prvního stupně se s uvedenou argumentací (obhajobou) obviněné řádně a dostatečně vypořádal, přičemž odvolací soud po řádném přezkumu odvolání konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správným a úplným skutkovým závěrům na základě důkazů obstaraných v přípravném řízení a provedených v hlavním líčení.

Jestliže obviněná v téže části dovolání vznáší i námitku procesní nepoužitelnosti důkazu, a to ve vztahu k svědeckým výpovědím zakročujících policistů, státní zástupkyně odkazuje na bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž se s ní tento soud zcela vypořádal; konstatuje přitom, že svědci – policisté byli vyslýcháni k tomu, co sami vnímali a jak se chovala obviněná, tedy k tomu, co sami mohli jako svědci pozorovat vlastními smysly, aniž by tím byla obcházena jakákoliv ustanovení trestního řádu či zákona o policii.

S uvedeným právním názorem na využitelnost a zákonnost výpovědí policistů se plně ztotožnil i odvolací soud v bodu 8 odůvodnění svého usnesení.

9. Pokud jde o obviněnou tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, státní zástupkyně (po připomenutí, že s poukazem na tento dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů) uvádí, že konkrétní námitky uplatněné obviněnou v jeho rámci směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci, provedeným důkazům a jejich hodnocení. Jedná se tak ve skutečnosti o námitky týkající se procesní stránky věci, jejichž prostřednictvím se obviněná snaží dosáhnout revize skutkových zjištění soudů a jejich nahrazení odlišnou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, a jiného právního hodnocení se domáhá až na základě tohoto jiného, jí konstruovaného skutkového stavu.

10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně dospívá k závěru, že dovolání obviněné zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá a zčásti je zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně státní zástupkyně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

11. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k případné replice. Obviněná v této předně nesouhlasí s tvrzením státní zástupkyně (pozn. obviněná v celém textu repliky uvádí nepřesně, že jde o státního zástupce), že opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnila již před soudem prvního stupně i v rámci odvolacího řízení. Připouští, že některé takové námitky jsou uvedeny též v dovolání, ovšem toto obsahuje i námitky jiné; nadto je přesvědčena, že pakliže soudy obou stupňů některé otázky neposoudily dostatečně a správně, je možné a dokonce žádoucí, aby byly předneseny k posouzení a k rozhodnutí také dovolacímu soudu. Obviněná se neztotožňuje ani s názorem státní zástupkyně, že v dovolání směšuje argumentaci hmotněprávní a procesněprávní. Zdůrazňuje, že vychází z takového popisu skutku, jaký je uveden ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, a to i přestože se skutkovými závěry soudů nesouhlasí; dodává však, že i v případě, že by skutkový děj byl takový, jak jej zjistily soudy, nebyly by naplněny všechny znaky předmětných trestných činů. Dále se obviněná ohrazuje proti státní zástupkyní citované pasáži z rozsudku soudu prvního stupně, podle níž neplatí paušalizující názor obhájce obviněné, že policisty nelze vyslýchat jako svědky. V této souvislosti uvádí, že obhájce obviněné nikdy v průběhu daného řízení neuvedl, že by v trestním řízení nebylo (vůbec) možné vyslýchat policisty jako svědky, nýbrž toliko s odkazem na stávající judikaturu upozorňoval na to, že výpovědí policistů nelze prokazovat to, co osoba následně stíhaná pro spáchání trestného činu (a stejně tak i svědek) uváděla před zahájením trestního stíhání v rámci podání vysvětlení; má tedy za to, že není úplně správné, když je jejímu obhájci opakovaně „vkládáno do úst“ něco, co nikdy neřekl. Co se týče samotné právní otázky, zda lze jako důkaz v této věci použít svědecké výpovědi policistů J. K. a J. K., trvá na své argumentaci obsažené v dovolání s tím, že považuje za nutné zdůraznit, že zasahující policisté samotného jednání zakládajícího znaky předmětných trestných činů svědky nebyli. Konečně obviněná nemůže souhlasit ani s argumentací státní zástupkyně týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněná poukazuje na to, že podstatou jejích námitek je posouzení toho, co se dá označit za „přechovávání“ a kdo všechno může být osobou přechovávající nějaké zakázané látky či předměty, tj. jde o polemiku právního (hmotněprávního) charakteru a rozhodně se nejedná o argumentaci směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci, provedeným důkazům a jejich hodnocení ve snaze prosadit pro sebe příznivější skutková zjištění, jak uvádí státní zástupkyně. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněná považuje argumentaci státní zástupkyně za irelevantní a neopodstatněnou, má za to, že své dovolání podala zcela důvodně, a setrvává na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněné přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnou uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

14. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, přičemž u obou odkazuje na jejich první varianty, když namítá jednak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů a jednak nesprávnost právního posouzení skutku. Podle obsahu dovolací argumentace (obsažené v bodu VI. dovolání) uplatňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě, neboť namítá rovněž procesní nepoužitelnost důkazů, konkrétně svědeckých výpovědí policistů J. K. a J. K. V dovolání lze současně vysledovat též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Je tomu tak proto, že jí tvrzené a zde uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.

15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

16. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněné a státního zástupce zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

17. Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první a druhé variantě, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta).

18. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

19. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněná dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové

zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

21. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně shledal, že námitky obviněné neodpovídají jí uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť jsou založeny výlučně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na podkladě chybného hodnocení provedených důkazů a na její skutkové verzi. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, se obviněná primárně snaží zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, že v předmětném osobním motorovém vozidle (řízeném jeho majitelem – svědkem L. B.), v němž cestovala jako spolujezdec, převážela (držela) předměty sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu, představující prakticky kompletní varnu metamfetaminu, a prekursory [specifikované pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně], resp. zajišťovala jejich převoz (a převoz svědka J. S.) a činila tak s vědomím, o jaké věci se jedná a k čemu jsou určeny, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdí, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí spočívají na nesprávném právním posouzení znaku přechovávání, a pak i nesprávném právním posouzení skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku. Současně se snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje spočívající na tvrzení, že v daném automobilu seděla toliko jako spolujezdec, stejně jako svědek L. B. s danými předměty a prekursory nijak nenakládala a tyto převážel svědek J. S., jenž byl jejich vlastníkem. Stejný závěr je třeba učinit i ohledně námitek obviněné, jejichž prostřednictvím vytýká nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže přitom obviněná namítá, že tento skutek nevykazuje znaky přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, neboť z popisu skutku nelze zjistit, kde metamfetamin (nacházející se v zatavené injekční stříkačce a dvou igelitových sáčcích) přechovávala [zda tyto věci měla přímo u sebe anebo byly také v zavazadlovém prostoru automobilu či jinde], přičemž skutečnost, že jej vydala, neznamená, že jej přechovávala, Nejvyšší soud uvádí, že je nepodstatné, kde konkrétně obviněná metamfetamin měla, podstatné je, že tuto drogu měla ve svém držení minimálně po dobu cesty automobilem a takto ji logicky pak i vydala. V této souvislosti je vhodné připomenout, že přechovávání je jakýkoli způsob, jímž pachatel omamné nebo psychotropní látky nebo jed drží; pachatel nemusí mít takovou látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci (srov. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3736). Současně Nejvyšší soud konstatuje, že výše uvedené námitky však nelze podřadit ani pod další obviněnou deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, přičemž v tomto směru – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

22. Především je vhodné předeslat, že shora rozvedená dovolací argumentace obviněné je opakováním jejích námitek vznesených již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 120 až 121 spisu) a jedná se též o argumentaci, kterou uplatnila i v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se danými námitkami obviněné řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými (soud prvního stupně tak učinil v bodech 14 až 18 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 8 a 9 odůvodnění svého usnesení).

23. Obviněná přitom setrvale prosazuje vlastní skutkovou verzi, že to nebyla ona, kdo (v zavazadlovém prostoru automobilu nalezené) předmětné věci – předměty sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu, tj. varnu pro výrobu této drogy tzv. českou cestou a prekursory – převážel, resp. přechovával, neboť v automobilu seděla toliko na místě spolujezdce, s věcmi (stejně jako svědek L. B.) po celou cestu nenakládala ani jí nepatřily, tedy nad nimi nevykonávala držbu, nýbrž že touto osobou byl svědek J. S. (jenž se k tomu i sám doznal), přičemž nebylo prokázáno ani to, že by přechovávala pro vlastní potřebu metamfetamin. Současně má za to, že soudy učiněná odlišná skutková zjištění jsou nesprávná, resp. jsou dokonce ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť soudy obou stupňů provedené důkazy hodnotily chybně.

24. Takové dovolací námitky obviněné nemohou obstát, neboť obviněná jejich prostřednictvím vyjadřuje pouhou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů – zejména výpovědí svědků L. B. a J. S. – oběma soudy nižších instancí, domáhá se jejich jiného hodnocení, a pak i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Na tomto základě považuje obviněná skutková zjištění soudů za rozporná s danými výpověďmi a má za to, že na jejich podkladě nebylo prokázáno, že převážela, resp. přechovávala předměty sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu, prekursory a metamfetamin.

25. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a z hlediska prokázaného skutkového stavu zdůraznil zejména důkazy uvedené v bodech 3 až 10 odůvodnění svého rozsudku, tj. výpověď svědka L. B., výpovědi svědků – na místě zasahujících policistů J. K. a J. K., výpověď svědka J. S., úřední záznamy hlídek Policie ČR, protokol o vydání věci, odborná vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertiz (srov. body 14 až 18 odůvodnění jeho rozsudku). Soud prvního stupně rovněž vysvětlil, proč hodnotil věrohodnost svědka J. S. jako nemalou měrou sníženou ve vztahu k tomu, pokud uváděl, že věci byly jeho, když z jeho chování a mluvy byla patrná značná snaha obviněné pomoci (srov. bod 14 odůvodnění jeho rozsudku). Současně tento soud dostatečně vyložil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněné (srov. bod 11 odůvodnění jeho rozsudku). S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací (srov. body 8 a 9 odůvodnění jeho usnesení). Ani Nejvyšší soud nemá, co by mohl v daném ohledu oběma soudům nižších instancí vytknout, a konstatuje, že soudy učiněná skutková zjištění z provedených důkazů vyplývají a nejsou v žádném, natož zjevném, rozporu s provedenými důkazy.

26. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu.

27. Ve zbývající části dovolací argumentace obviněná [ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě] namítá, že skutková zjištění soudů obou stupňů vztahující se ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a to svědeckých výpovědích policistů J. K. a J. K. Konkrétně soudům vytýká, že v rozporu se stávající judikaturou použily jako usvědčující důkazy ty části daných svědeckých výpovědí, ve kterých tito svědci popisovali, co v rámci podání vysvětlení uvedla ona a svědek L. B. (totiž že označila předmětné tašky s věcmi sloužícími k výrobě metamfetaminu uložené v zavazadlovém prostoru automobilu za své). Je přesvědčena, že tím došlo též k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. i čl. 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

28. Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli takovou námitku obviněné lze z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě považovat za relevantně uplatněnou, jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Předně je třeba uvést, že s danou procesní námitkou se již zcela a správně vypořádal soud prvního stupně v bodu 13 odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že „svědka policistu nelze vyslýchat k tomu, co zjistil při podání vysvětlení v případě, že vyslýchaná osoba později vypovídá jinak, neboť tím by byl obcházen zákaz použití záznamu o podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr.

řádu … vypovídali-li svědci k dalším skutečnostem (např. označení věcí v zavazadlovém prostoru), byly tyto okolnosti prokazovány i dalšími důkazy (zejména výpovědí svědka B., protokoly o vydání věci) a výpovědi policistů proto zdaleka nejsou jediným usvědčujícím důkazem stojícím samostatně…“. S uvedeným právním názorem na využitelnost a zákonnost výpovědí policistů se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž v bodech 8 a 9 odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že soud prvního stupně „nemohl přihlédnout k té části jejich svědeckých výpovědí, pokud svědci zmiňovali, že jim obviněná při těchto prvotních úkonech trestního řízení sdělovala, že věci v kufru automobilu řidiče L.

B. jsou její. Jinými slovy v té části, kde obviněná doznávala, že věci sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu jsou její, nemohly sloužit jako důkaz jejich svědecké výpovědi, v této části nebyly procesně využitelné, neboť byly získány obcházením zákona. Soud prvního stupně konstatoval důkazní situaci vyplývající nejen ze svědeckých výpovědí L. B. i zasahujících policistů, přičemž nepominul listinné důkazy, zejména protokol o zadržení osoby podezřelé i protokol o vydání věci“. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že oba soudy v daném směru nepochybily, z jejich rozhodnutí je zjevné, že svá skutková zjištění nezformovaly na podkladě té části předmětných svědeckých výpovědí, v níž svědci – policisté J.

K. a J. K. vypovídali k tomu, co jim obviněná sdělila, resp. že označila dané věci v zavazadlovém prostoru automobilu za své, nýbrž na základě jednak skutečností, jež tito svědci sami vnímali svými smysly (tj. mimo jiné jak se chovala obviněná), a jednak dalších důkazů, jak na ně bylo poukázáno v bodu 25 tohoto usnesení. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze pro úplnost a z důvodu ještě větší přesvědčivosti poukazuje zvláště na body 3, 6, 14 a 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z nichž jednoznačně vyplývá, že skutkový závěr o tom, že obviněná dané předměty sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu (čehož si byla velmi dobře vědoma) a dále prekursory převážela, resp. zajišťovala jejich převoz, má plnou oporu zejména ve výpovědi svědka L.

B., z níž se podává, že z chování obviněné a svědka J. S. tento dovodil, že věci nebyly svědka J. S., nýbrž obviněné (uvedl, že obviněnou s věcmi vezl na její žádost, pomáhal jí s nakládáním věcí, teprve na místě zjistil, že s nimi pojede ještě svědek J.

S., myslí, že tento svědek také pomáhal s nakládáním věcí do automobilu a že svoje věci tam asi neměl, proto pak i policistům při prohlídce zavazadlového prostoru automobilu sdělil, které věci byly jeho a které nikoli, tj. které byly obviněné); daný závěr pak má oporu též (přes značnou snahu obviněnou vyvinit) ve výpovědi svědka J. S. a (shora rekapitulovaných) listinných důkazech. V návaznosti na uvedené lze jen dodat, že za takové skutkové situace je správným a zákonným též právní závěr soudů o naplnění znaku přechovávání, resp. právní posouzení předmětného skutku jako přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku.

29. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněné M. B. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné zčásti neodpovídala jí uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání) a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. 5. 2025

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu