11 Tdo 289/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2004 o dovolání, které podal obviněný J. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 394/2003-202, ze dne 19. 8. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 57/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s e dovolání o d m í t á .
Obviněný J. O. byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči č. j. 2 T 57/2003-161, ze dne 30. 6. 2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 394/2003-202, ze dne 19. 8. 2003, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 trestního zákona. Za to byl podle § 234 odst. 1 trestního zákona za použití § 42 odst. 1 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit poškozené H. K. na náhradě škody částku 21.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že ačkoliv byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 8 T 176/96-409, ze dne 9. 10. 1996, mimo jiných trestných činů i za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, který vykonal dne 28. 6. 1999, dne 4. 2. 2003 v době kolem 19.50 hodin na B. ulici v T. vešel společně s dalším dosud neztotožněným maskovaným mužem do prodejní místnosti benzínové čerpací stanice P., kde neztotožněný muž pod pohrůžkou užití krátké střelné zbraně požadoval po prodavačce H. K., vydání tržby, zatímco on sám vešel do vedlejší místnosti kanceláře a tam z volně odložené kabelky odcizil peněženku s osobními doklady a finanční hotovostí nejméně 21.000,- Kč ke škodě prodavačky, které se následně prostřednictvím nouzového tlačítka podařilo přivolat pomoc, načež oba muži bez získání tržby z čerpací stanice utekli a poškozené H. K. tak způsobili škodu nejméně 21.000,- Kč.
Obviněný J. O. napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně, č. j. 4 To 394/2003-202, ze dne 19. 8. 2003, podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 18. 11. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 14. 11. 2003.
Proti tomuto usnesení podal obviněný J. O. dne 16. 1. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se dopustil stíhaného skutku a svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že skutková zjištění učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jeho názoru správné ani právní závěry soudů obou stupňů. V tomto kontextu obviněný vyslovuje přesvědčení, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že vůbec byl v inkriminovanou dobu na místě činu a opačný skutkový závěr soudu prvního stupně potvrzený soudem odvolacím označuje za jednoznačně mylný.
Pochybení soudů prvního i druhého stupně shledává též v tom, že neprovedly všechny jím navržené důkazy, neumožnily objektivní prošetření případu a tak výrazně v jeho neprospěch porušily zásady platné pro dokazování v trestním řízení. Svá skutková zjištění podle jeho názoru opřely jednostranně o zjevně nevěrohodné a rozporuplné svědectví H. K. a o výsledky rekognice s ní provedené. V této souvislosti upozorňuje na nesrovnalosti v jejích výpovědích a v jejím trestním oznámení, poukazuje na to, že její popis útočníků, kteří ji přepadli, neodpovídá jeho podobě, a připomíná, že v den přepadení jej na fotografii mezi stovkou dalších osob nepoznala.
Jeho následnou identifikaci při rekognicích podle fotografií i in natura za této situace označuje za nepřesvědčivou. Zároveň vyslovuje podiv nad tím, že dané loupežné přepadení nebylo zachyceno ani jednou ze dvou bezpečnostních kamer, které byly v té době funkční a z nepochopitelných důvodů snímaly prostor před benzínovou čerpací stanicí, nikoliv její interiér, a zdůrazňuje, že na místě samém nebyly zjištěny otisky jeho prstů, jeho pachové stopy ani žádné jiné indicie svědčí o tom, že tam skutečně byl.
Sám přitom rozhodně vylučuje, že by byl oním nemaskovaným mužem, který se podílel na přepadení poškozené H. K. Stejně tak odmítá jako nepodložený závěr soudů obou stupňů o tom, že se zmocnil 21.000,- Kč v hotovosti z její peněženky. V tomto kontextu vyslovuje přesvědčení, že lživost svědectví H. K. a jeho nevinu mohly prokázat jím navržené důkazy - zvláště pak provedení rekonstrukce na místě činu, ztotožnění a výslech řidiče kamiónu, který měl celé přepadení sledovat, svědectví policejních radů J.
S., Ing.
V. I. a Mgr. P. N., výpověď advokátky JUDr. H. M. a svědectví jeho přítelkyně L. M. - provedení těchto důkazů však nebylo soudy prvního a druhého stupně připuštěno a možná výpověď L. M. byla označena za nevěrohodnou, aniž by k ní vůbec došlo. Obviněný má rovněž za to, že soud prvního stupně zkrátil jeho právo na obhajobu tím, že mu po závěrečné řeči neposkytl prostor pro uplatnění práva posledního slova, a připomíná, že soud druhého stupně toto pochybení uznal. Celkově vzato považuje kroky všech orgánů činných v trestním řízení v dané trestní věci za tendenční a jednoznačně zaměřené proti němu, a navíc má za to, že byly provedeny v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
Za nesprávný zároveň označuje postup odvolacího soudu, který potvrdil výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. V tomto ohledu poukazuje obviněný na to, že všechny nyní namítané vady uplatnil již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud se s nimi náležitě nevypořádal. Ke svému dovolání pak připojuje čestné prohlášení J. M. ze dne 5. 1. 2004, v němž tato potvrzuje, že v době inkriminovaného přepadení benzínové čerpací stanice na B. ulici v T. byl spolu s L. M. na oslavě jejího svátku v M. B.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a podle § 265l odst. 1 trestního řádu věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Třebíči.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že dovolání obviněného je sice formálně podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však namítá toliko nedostatky v hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a zcela se míjí s podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Navíc jím použitá argumentace je pouhým opakováním obhajoby obviněného z řádného opravného prostředku, jakým bylo odvolání. Se všemi jeho námitkami se přitom podrobně vypořádal soud druhého stupně. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného J. O. a trest uložený mu rozsudkem soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Třebíči dne 16. 1. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265f odst. 1 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným J. O. Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení opatřených důkazů soudy obou stupňů a vůči neúplnosti jimi provedeného dokazování. Z toho pak obviněný dovozuje jejich pochybení při vymezení klíčových skutkových závěrů a trvá na tom, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, jehož spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu zdůrazňuje, že je mu neprávem kladeno za vinu, že byl v inkriminovanou dobu na místě činu, a vylučuje, že by měl cokoliv společného s přepadením prodavačky H. K. S ohledem na to tvrdí, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby.
Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí H. K. a o vypovídací hodnotu rekognicí s ní provedených. Za pochybení soudů obou stupňů současně označuje to, že zcela pominuly jím navrhované důkazy, které mohly potvrdit jeho skutkovou verzi. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v rozsahu jimi provedeného dokazování a v jejich hodnocení opatřených důkazů. Podmínku pro
jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Třebíči, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný J. O., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl. a § 207 a násl. trestního řádu.
Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§ 266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§ 277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného J. O. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž to byl právě on, kdo společně s dosud neztotožněným spolupachatelem v podvečer dne 4. 2. 2003 přepadl benzínovou čerpací stanici na B. ulici v T. a zatímco jeho spolupachatel ohrožoval krátkou střelnou zbraní prodavačku H. K., sám se zmocnil ve vedlejší místnosti finanční hotovosti, kterou měla ve své peněžence. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, a to jak pokud jde o naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu, tak i co se týče úmyslné formy zavinění obviněného ve vztahu ke všem znakům jeho skutkové podstaty.
Sám obviněný v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními především tvrdí, že vůbec nebyl v inkriminovanou dobu na místě činu. V jeho podání si jej buď H. K. při rekognicích spletla s někým jiným nebo šlo z její strany o zinscenované přepadení a ve skutečnosti o žádnou finanční hotovost nepřišla. Soudy obou stupňů přitom v posuzované trestní věci tyto skutkové verze jednoznačně vyloučily. Za prokázanou provedenými důkazy naopak vzali jeho přímou účast na přepadení předmětné benzínové čerpací stanice i to, že postupoval společně s další neztotožněnou osobou podle předem dohodnutého plánu. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný staví svou dovolací argumentaci na tom, že takovéto hodnocení provedených důkazů bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutek, jehož se nedopustil. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině ? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
Stejně tak námitkou procesní povahy uplatněnou mimo rámec zákonem vymezených dovolacích důvodů je i tvrzení obviněného o tom, že mu nebylo soudem prvního stupně poskytnuto po závěrečné řeči právo posledního slova. Ani tato jeho námitka tedy nemohla vést k přezkumu napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího. Nejvyšší soud však považuje za důležité i ve vztahu k ní poukázat na to, že se jí v odvolacím řízení zabýval již soud druhého stupně, a byť připustil, že je oprávněná, učinil závěr, že porušení práva na obhajobu, k němuž došlo tím, že obviněný nebyl po přednesu závěrečné řeči vyzván k případnému využití práva posledního slova, se nijak negativně nepromítlo do konečného rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. O. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněným ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající a přesný, neboť nevyjadřuje jakou procesní cestou by měla být po požadovaném zrušení usnesení soudu druhého stupně věc přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a jakého konečného rozhodnutí se obviněný domáhá. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 26. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář