11 Tdo 294/2014-15
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o
dovolání obviněného V. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.
10. 2013, sp. zn. 7 To 340/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 1 T 128/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ch. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 1 T 128/2012,
byl obviněný V. Ch. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §
185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 185 odst. 2 tr.
zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 8. 10. 2012 v době kolem 11:00 hod. v
H. B. na ul. O., pod záminkou předání riflových kalhot náležejících jeho
přítelkyni vlákal poškozenou P. G. do bytu v přízemí, v němž se zdržuje,
přičemž poté co předstíral, že slíbené kalhoty hledá, přistoupil na chodbě bytu
k ní a oběma rukama ji objal pod rameny, opakovaně ji políbil na levou stranu
krku, přičemž poškozená jej opakovaně vyzvala, aby ji nechal být a pokusila se
jej oběma rukama odstrčit, což se jí nezdařilo, obžalovaný jí následně rozepl
pásek a svlékl pravou nohavici kalhot a kalhotek, přičemž ji stále držel levou
rukou pod ramenem, poté ji opět chytil oběma rukama a odnesl ji do obývacího
pokoje, kde ji položil na záda na zde se nacházející postel, čemuž se poškozená
ze strachu o své zdraví a život nebránila, avšak opakovaně obžalovaného žádala,
aby ji nechal, neboť toto nechce, obžalovaný poté uchopil oběma rukama její
nohy, roztáhl je od sebe a vykonal na ní po dobu 2 – 3 minut soulož s
vyvrcholením, přičemž poškozená mu opakovala, že ji má nechat být a následně
uchopil mobilní telefon s fotoaparátem a vyfotografoval si její přirození.
Citované rozhodnutí obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Ostravě
usnesením ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 7 To 340/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl
jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal obviněný V. Ch. dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že
skutkový stav, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů nelze právně
kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin znásilnění, neboť předmětným skutkem
nedošlo k naplnění jak objektivní, tak ani subjektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu znásilnění, a to mimo jiné také s ohledem na obsah
důkazů, které byly, dle jeho tvrzení, provedeny oběma soudy extrémně nesprávně.
Dovolatel uvádí, že nelze zákonný znak násilí z provedených důkazů ani popisu
skutku dovodit, což podporuje tvrzením, že poškozenou pouze objal, a přestože
měla poškozená volné ruce, nereagovala vůči obviněnému žádným fyzickým odporem.
Případný nevýrazný slovní projev nesouhlasu nelze dle obviněného považovat za
vážně míněný odpor a obviněný nemohl předpokládat, že poškozená trpí lehkou
mentální retardací v důsledku které není schopna reakce adekvátním způsobem. Za
takovýchto okolností je v důsledku skutkového omylu negativního vyloučena jeho
odpovědnost za úmyslný trestný čin. Dále obviněný namítá, že označení skutku ve
výroku soudu prvního stupně jako „zvlášť závažného zločinu znásilnění “, s
ohledem na § 14 odst.1 tr. zákoníku, nedopovídá § 120 odst. 3 tr. ř. a měl by
být tento výrok nahrazen označením „zločin znásilnění“.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále, a věc
vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. V souvislosti s podaným
dovoláním rovněž požádal o odložení výkonu rozhodnutí s přihlédnutím k svému
zdravotnímu stavu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. Ch. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě
(§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§
265f odst. 1 tr. ř.).
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Nejvyšší soud shledal, že námitky dovolatele lze podřadit pod uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný v souladu
s ním poukazuje na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a prostřednictvím
tohoto důvodu zejména vytýká, že skutek, jak byl soudem zjištěn jako
zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde, neboť nebyly naplněny některé znaky skutkové podstaty tohoto
trestného činu.
Nejvyšší soud považuje za nutné se pro úplnost předně vyjádřit k obecně
vyjádřené výhradě dovolatele, že soudy hodnotily důkazy extrémně nesprávně, byť
se jedná o námitku vymykající se uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak ve shodě
s judikaturou Ústavního soudu zakládající přezkumnou povinnost dovolacího soudu
s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces. Z obsahu spisu je zřejmé,
že soud prvního stupně své skutkové závěry opřel o konkrétní skutková zjištění
učiněná na základě provedených důkazů a z těchto pak učinil odpovídající
skutkový závěr, načež soud odvolací v rámci řádného opravného prostředku
potvrdil, že proces hodnocení důkazů, který proběhl v hlavním líčení,
nevykazuje známky nelogičnosti, věcné nesprávnosti či nezákonnosti. Nalézací
soud vycházel zejména z výpovědi poškozené P. G., která je zcela jednoznačná,
nevzbuzující žádné důvodné pochybnosti, dále z výpovědi její matky P. S. a ze
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie,
jakož i z lékařských zpráv, čímž zjistil skutkový stav bez důvodných
pochybností v souladu s požadavkem trestního řádu a judikatury Ústavního soudu
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. března 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09).
Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud
nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě
to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož
obviněný V. Ch. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v
rozsudku Okresního soudu v Bruntále a následně potvrzen usnesením Krajského
soudu v Ostravě, který odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. S ohledem na
principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý
proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním
zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména
tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy
nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci
nejedná, jak je již shora uvedeno.
Právně relevantní námitku obviněného, že nebyla naplněna objektivní stránka
zvlášť závažného zločinu znásilnění dle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku s tím, že zákonný znak násilí z provedených důkazů ani z popisu skutku
nelze vyvodit, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou
jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije
jeho bezbrannosti, jestliže čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem
provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
Pojem násilí není v zákoně výslovně definován (srov. § 119 tr. zákoníku). Za
násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se podle soudní praxe
považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo
zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku
proti její vůli. V teorii se rozlišuje pojem násilí ve dvou formách, a to
násilí ve formě vis absoluta, které zcela vylučuje jiné než požadované chování
oběti a složka vůle u oběti zcela chybí (např. oběť je svázána takovým
způsobem, který zcela vylučuje vlastní jednání), a násilí ve formě vis
compulsiva, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její
psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku, který však není
neodolatelný, a proto se složka vůle u oběti projevuje, ale je ovlivněna
prováděným násilím (např. bitím s pohrůžkou, že toto bude pokračovat až do té
doby, dokud oběť nepodlehne a nesplní požadavek pachatele). Násilí je naplněno
i jednáním pachatele spočívajícím v zalehnutí poškozené, držení jejích rukou a
překonávání jejího odporu spočívajícího v odstrkávání pachatele rukama, dáváním
rukou do rozkroku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006,
sp. zn. 6 Tdo 95/2006).
Na základě takto vymezeného pojmu „násilí“ je nutné posuzovat i čin obviněného,
jehož se dopustil na základě popsaných skutkových zjištění tím, že pod
záminkou, že má pro poškozenou P. G. rifle od jeho přítelkyně, ji vlákal do
svého bytu, kde se k ní přitiskl, oběma rukama ji objal pod rameny a líbal na
levou stranu krku, načež byl poškozenou opakovaně vyzván, aby svého počínání
zanechal. Když na její výzvy nereagoval, pokusila se jej odstrčit, což se jí
vzhledem k nepolevujícímu pevnému stisku obžalovaného nezdařilo. Obžalovaný jí
následně rozepl pásek a sundal pravou nohavici kalhot a kalhotek a během tohoto
počínání poškozenou stále jednou rukou držel. Poté ji opět uchopil oběma rukama
a odnesl ji do obývacího pokoje na postel, položil na záda, roztáhl jí oběma
rukama nohy a vykonal po dobu 2 – 3 minut soulož s vyvrcholením, přičemž byl
během celého počínání neustále poškozenou žádán, aby svého jednání zanechal, že
toto nechce.
Dle názoru Nejvyššího soudu z takto zjištěného skutkového stavu nemůže být
nejmenší pochyby o tom, že uvedené počínání nese znaky užití násilí. Lze jen
zrekapitulovat, že toto násilí konkrétně spočívalo v tom, že obviněný
poškozenou „pevně objal pod rameny“, „stáhnul jí pravou nohavici kalhot a
kalhotek“, „odnesl ji do obývacího pokoje a položil na postel“, „obžalovaný
poté uchopil oběma rukama její nohy, roztáhl je od sebe a vykonal na ní soulož
s vyvrcholením“. Nelze přitom odhlížet ani od skutečnosti, že poškozená
neprojevovala výrazný odpor teprve po neúspěšném pokusu vymanit se zpod pevného
objetí obviněného, neboť zjevná fyzická disproporce mezi ní a obviněným jí
téměř neumožňovala úspěšně se bránit násilí a nátlaku ze strany obviněného a
vyvolala v poškozené přesvědčení o nemožnosti aktivní fyzické obrany. Je proto
zřejmé, že její odpor, ačkoli nedosahoval intenzity, kterou obviněný očekával,
byl míněn vážně. Nelze než přisvědčit odvolacímu soudu, že není nezbytné, aby
poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, postačí, pokud pachateli musela
být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním. Svým jednáním tak dovolatel
naplnil znak násilí, neboť se v daném případě jednalo o násilný způsob
působení, při němž musel obviněný vyvinout fyzickou sílu, neboť poškozená se,
byť slovně, bránila, nicméně z tohoto jednání byl jasný její odpor, který
dávala dostatečně najevo, navíc jej i odstrčila. Vzhledem k výše uvedenému
považuje Nejvyšší soud za zřejmé, že obviněný vůči poškozené zcela jednoznačně
použil násilí, kterým ji donutil k souloži a nelze tak akceptovat výhrady
obviněného, že prvek násilí nebyl u jeho jednání vůbec použit, a že se tedy
nemohl dopustit zvlášť závažného zločinu znásilnění.
Výsledkem použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je donucení
poškozeného k pohlavnímu styku. Donucením se rozumí překonání vážně míněného
odporu nebo podlehnutí za situace, ve které taková osoba po vyjádření vážně
míněného nesouhlasu a odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost,
zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku
násilí uskuteční. Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li pouze
předstíraný, nejde o donucení. O donucení nejde také, když sice poškozená osoba
zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí.
Všechny soudy zjištěné a shora rozvedené okolnosti svědčí pro závěr, že znak
násilí, jakož i donucení poškozené k souloži byly v projednávané věci zjištěny
a správně právně posouzeny.
Další z námitek obviněného se týká nedostatku subjektivní stránky trestného
činu, a to konkrétně absence úmyslného zavinění ve vztahu k předmětnému
trestnému činu. V posuzovaném případě, má obviněný za to, že nebylo možné z
jednání poškozené dovodit, že z její strany jde o vážně míněný odpor či
nesouhlas s pohlavním stykem. Taktéž nemohl předpokládat, že poškozená trpí
lehkou mentální retardací, a proto není schopna na danou situaci adekvátně
reagovat. Z těchto důvodů je třeba přehodnotit závěry soudů nižších stupňů a
posoudit jednání obviněného jako jednání ve skutkovém omylu negativním, jehož
důsledkem je vyloučení trestní odpovědnosti za úmyslný trestný čin.
O negativní skutkový omyl jde, pokud se obviněný vzhledem k menší intenzitě
odporu jiného, se kterým má v úmyslu souložit nebo s ním mít jiný obdobný
pohlavní styk, domníval, že jde o odpor jen předstíraný a že ve skutečnosti s
pohlavním stykem souhlasí. Skutkový omyl negativní tak spočívá v tom, že
obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění a
je tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. Odpovědnost pachatele
však není vyloučena, jestliže napadená osoba vyvíjí méně intenzivní odpor
vzhledem k opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je tento stav poškozené
osoby znám (srov. R 63/1978). V případě zneužití bezbrannosti jiného by však
pachatele neomlouvalo, jestliže vycházel z přesvědčení, že nebýt jeho
bezbrannosti, tak by k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku svolil
(srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1413 – 1414).
Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu, které
vyjadřuje vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného
činu. Zavinění je vybudováno na dvou složkách, a to složce vědění, která
zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových
orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal
dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na
složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci a aktivní kladný
vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných
okolností.
Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně,
jestliže pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo
ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený
zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit
(tzv. úmysl přímý).
Jak bylo Nejvyšším soudem uvedeno výše, o užití násilí obviněného vůči
poškozené nemůže být pochyb. Výsledkem použitého násilí je i situace, kdy
takto napadená osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném
odporu, upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost
nebo z odůvodněného strachu o svůj život nebo zdraví. V tomto případě odpor
poškozené vůči násilnému jednání obviněného spočíval v jejím pokusu o odstrčení
obviněného a vymanění se z jeho sevření, s čímž se ovšem on, vzhledem k
tělesným proporcím poškozené, která váží 40 kg a měří 150 cm, ve vztahu ke svým
tělesným proporcím, měří 180 cm a váží 105 kg, bez nejmenších problémů, s
vědomím své fyzické převahy, vypořádal. Je zcela logické, že se vzhledem k
obavám o svůj život a zdraví, a po prvotním nezdaru fyzického odporu, poškozená
nadále rozhodla bránit pouze slovně. V průběhu celé události neustále
obviněnému opakovala, že s jeho počínáním nesouhlasí a žádala ho, ať přestane,
na což obviněný nijak nereagoval a bez ohledu na její žádosti pokračoval ve
svém jednání. Na podporu svých tvrzení obviněný uvádí argument, že o lehké
mentální retardaci poškozené, prokázané znaleckým posudkem nevěděl, a proto se
v důsledku její reakce domníval, že poškozená s jeho počínáním souhlasí.
Nejvyšší soud však s tímto argumentem nemůže projevit souhlas, neboť prokázané
skutkové počínání obviněného jednoznačně svědčí o úmyslu násilím vyloučit odpor
poškozené, tak aby mohl uskutečnit svůj cíl vykonání soulože a zcela jasné
uvědomění si faktu, že při případném nevyloučení tohoto odporu by poškozená se
stykem nesouhlasila, o čemž svědčí i skutečnost, že v důsledku vyjádření
nesouhlasu poškozené s jeho počínáním a proseb, aby přestal, působil obviněný
po celou dobu svého jednání na poškozenou fyzickou silou, jejíž intenzitu
zvyšoval a ani na okamžik, a to i během svlékaní, kdy ji stále pevně svíral
jednou rukou, tento tlak nepolevil, a to za účelem znemožnění poškozené klást
odpor a odvrátit tak uskutečnění jeho úmyslu vykonat s ní soulož.
Nejvyšší soud se tedy s posouzením jeho jednání ve skutkovém omylu negativním
neztotožňuje a se závěry soudů nižších stupňů, že se obviněný dopustil
trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v
úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se ztotožňuje.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl,
že výrok rozsudku soudu I. stupně nekoresponduje s § 120 odst. 3 tr. ř. a § 14
odst. 1 tr. zákoníku. K uvedené problematice lze odkázat na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 148/2013, ve kterém bylo zdůrazněno, že
pokud jde o zvlášť závažný zločin ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku není
významná dolní hranice trestní sazby odnětí svobody posuzovaného trestného
činu, popřípadě výměra soudem uloženého trestu odnětí svobody, neboť pro
zařazení trestného činu do kategorie zvlášť závažných zločinů je rozhodné jen
to, zda zákon na něj stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby
nejméně deset let. Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem
podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, na který zákon stanovuje
trestní sazbu dvě léta až deset let, postupoval soud prvního stupně zcela
správně, pokud uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění
podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněným v dovolání uplatněné námitky nelze považovat za opodstatněné, a
proto bylo podané dovolání podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedený způsob rozhodnutí o dovolání obviněného
nerozhodoval již samostatným výrokem o podnětu obviněného V. Ch. na odklad či
přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, když ve věci
nebyl shledán ani důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík