11 Tdo 297/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedáním konaném dne 20.
dubna 2010 dovolání V. G., P. H.,J. Š. a A. Š., proti rozsudku Krajského soudu
v Brně, sp. zn. 8 To 330/2008 ze dne 16. 9. 2008, jako soudu odvolacího proti
rozsudku ze dne 18. 3. 2008 v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě
pod sp. zn. 2 T 515/2005, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného V. G. zrušuje
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 8 To 330/2008, ve
výroku, který se týká obviněného V. G.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. za použití § 261 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 8 To 330/2008, zrušuje i ve vztahu k
obviněným M. G., V. P., M. A., P. C., P. H., H. Š.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se ruší i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. H., A. Š. a J.
Š. odmítají.
Pokud se v další části textu tohoto rozhodnutí používá termín trestní zákon
nebo zkratka tr. zák., má se na mysli zákon č. 140/1961 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 2 T 515/2005 ze dne 18. 3. 2008,
byli shledáni vinnými :
- obviněný V.G.trestným činem účasti za zločinném spolčení podle § 163a odst. 1
tr. zák. [skutek I.], trestným činem nedovoleného překročení státní hranice
podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. [skutky II. body 5., 7. - 21.]
a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák. [skutky II. body 5., 7. – 21.],
- obviněný P. H. trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §
171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného
spolčení podle § 43 tr. zák. [skutky II. body 5., 7. - 21., 23. a 24.],
- obviněný J.Š.trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §
171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného
spolčení podle § 43 tr. zák. [skutky II. body 22., 25. a 26.], trestným činem
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
[skutky II. body 22., 25. a 26.], trestným činem přijímání úplatku podle § 160
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutek III. bod b)] a trestným činem
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
[skutek III. bod c)],
- obviněný A.Š.trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §
171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného
spolčení podle § 43 tr. zák. [skutky II. body 3., 4., 22., 25., 26.], trestným
činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.
zák. [skutky II. body 3., 4., 22., 25., 26.], trestným činem přijímání úplatku
podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutek III. bod b)] a trestným
činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.
zák. [skutek III. bod c)].
Za tyto trestné činy byly citovaným rozsudkem okresního soudu odsouzeni:
- obviněný V.G. podle § 163a odst. 1 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák.
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále podle § 53
odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 40.000,-
Kč, a to s tím, že soud pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý
trest vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí
svobody v trvání osmi měsíců a konečně podle § 55 odst. 1 písm. a), písm. c)
tr. zák. k trestu propadnutí věcí individuálně určených příslušným výrokem
rozsudku,
- obviněný P.H. podle § 171a odst. 2 tr. zák., s přihlédnutím k ustanovení § 44
odst. 1 tr. zák. a za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54
odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč, a to s tím, že soud
pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil
podle § 54 odst. 3 trestního zákona náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti
měsíců a konečně podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věcí
individuálně určených příslušným výrokem rozsudku, přičemž současně soud podle
§ 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve
Znojmě, sp. zn. 17 T 132/2004 ze dne 25. 8. 2004, jakož i všech dalších
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- obviněný A.Š.podle § 160 odst. 3 trestního zákona, s přihlédnutím k
ustanovení § 44 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu nedovoleného
překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a za
použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a
půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou, dále podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. k
peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč, a to s tím, že soud pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr.
zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, dále podle § 49 odst.
1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. k osmiletému trestu zákazu činnosti,
spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce odpovědného
pracovníka státní správy, státních orgánů, samosprávy a příslušníka ozbrojených
sil a sborů, a konečně podle § 55 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zák. k trestu
propadnutí věcí individuálně určených příslušným výrokem rozsudku,
- obviněný J.Š. podle § 160 odst. 3 tr. zák., s přihlédnutím k ustanovení § 44
odst. 1 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu nedovoleného překročení státní
hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a za použití § 35 odst.
1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále
podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši
20.000,- Kč, a to s tím, že soud pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl
peněžitý trest vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest
odnětí svobody v trvání pěti měsíců, dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50
odst. 1 tr. zák. k šestiletému trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu
výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce odpovědného pracovníka státní správy,
státních orgánů, samosprávy a příslušníka ozbrojených sil a sborů, a konečně
podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věcí individuálně
určených příslušným výrokem rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění V. G.,P. H.,J. Š. a A. Š.spolu s dalšími
obviněnými – konkrétně s M. G., V. P., M. A., P. C., H.Š. a M.J. odvolání. O
tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně dne 16. 9. 2008, a to rozsudkem
vedeným pod sp. zn. 8 To 330/2008 (č.l. 3561), a to tak,že podle § 258 odst. 1
písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. A. zrušil napadený
rozsudek ve výroku, kterým byl tento obviněný zařazen do věznice s ostrahou, a
za konstatovaného splnění podmínek zakotvených v ust. § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl, že obviněný M. A. se pro výkon uloženého trestu odnětí svobody
zařazuje podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem [výrok
uvedený pod bodem I. rozsudku soudu II. stupně]. V dalším podle § 256 tr. ř.
odvolání obviněných V. G., P. H., J. Š., A. Š. a rovněž M. G., V. P., P. C., H.
Š. a M. J. zamítl.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu ve Znojmě se všichni obvinění v různé
míře (závislé od svého postavení) podíleli na činnosti zločinného spolčení,
které je charakterizováno mezinárodním charakterem, vnitřní rozvinutou
organizační strukturou, přesným rozdělením funkcí a dělbou činností. Cílem
páchání trestné činnosti bylo dosahování opakovaného finančního zisku
soustavnou a dlouhodobě páchanou úmyslnou trestnou činností, spočívající v
nelegálním převážení osob z Moldavské republiky přes území Slovenska nebo České
republiky a Rakouska do Itálie coby cílové země. Vzhledem k délce cesty byli
běženci v jejím průběhu ubytováváni v hotelích a ubytovnách ve Slovenské nebo
České republice (v T., M., B. či Br.) a odtud byli vozidly dále převáženi přes
hraniční přechody v L., H. či M. S. J. přes území Rakouské republiky do
cílových míst v Itálii (P., B., Br.). Co se týče postavení dovolatelů, jejich
rolí a z toho vyplývajících úkolů ve zločinném spolčení, podle skutkových
zjištění soudu I. stupně byl z početné skupiny trestně stíhaných dovolatel V.
G. usvědčen z toho, že se v průběhu roku 2003 na území České republiky aktivně
podílel na založení tohoto spolčení, přičemž spolu s M. G. a V. P. zajišťoval
příjezd běženců z Moldavské republiky na území Čech a Slovenska, zde pro ně
objednával ubytování, padělané cestovní pasy a rovněž byl spolu s výše
jmenovanými aktivní jako zadavatel a organizátor jednotlivých převozů běženců
dále přes Rakousko do Itálie. Ze zachycených odposlechů bylo zjištěno, že byl
považován za „šéfa“, neboli za prvního muže v hierarchii tohoto spolčení. Ve
prospěch zločinného spolčení pracoval dále dovolatel P. H., který plnil své
úkoly tím, že zprostředkovával řidiče vozidel za účelem převozu běženců a
zabezpečoval bezpečný průjezd transportních vozidel přes hraniční přechody H. a
M. S. J, a to mimo jiné za součinnosti zde sloužících pohraničních policistů –
dovolatelů A. Š.a J. Š., kteří sloužili na hraničním přechodu H.
Obvinění V. G., P. H., J. Š., A. Š. podali prostřednictvím svých
obhájců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 330/2008 ze dne 16.
9. 2008, v zákonné lhůtě dovolání, s odkazem na ust. § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., neboť všichni jmenovaní mají za to, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, jakož i rozhodnutí soudu I. stupně, je založeno na nesprávném právním
posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný V. G.opíral své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a v rámci něho poukazuje zejména na to, že z popisu jednání, které je
uvedené ve skutkové větě, nevyplývá, že by naplnil všechny zákonné znaky
skutkové podstaty trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a
odst. 1 tr. zák., stejně jako trestného činu nedovoleného překročení státní
hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestného činu
padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák.
Obviněný nejdříve napadá rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě a rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud byl na základě těchto rozhodnutí pravomocně uznán
vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice v rozsahu
vymezeném ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 3.
2008, sp. zn. 2 T 515/2005, s tím, že hmotně právní posouzení skutku je
nesprávné, neboť jak plyne ze skutkové věty rozsudku, pouze jeden z dílčích
skutků (jedná se o skutek 5.) z jednání, kterého se měl dopustit, spočívá v
překročení české státní hranice, konkrétně hranice mezi Českou republikou a
Rakouskem, zbývajících 15 dílčích skutků spočívalo v překročení státní hranice
mezi Slovenskou republikou a Rakouskem. Uvádí, že podle jeho názoru překročení
jiné státní hranice než státní hranice České republiky s některým ze sousedních
států nelze podle trestního zákona České republiky vůbec postihovat, neboť
jinak by český trestní zákon opravňoval české orgány stíhat kohokoliv, kdo by
překročil jakoukoliv státní hranici jiného státu. Tím by beze sporu bylo
zasahováno do suverenity jiných států orgány českého státu.
Nesprávné právní posouzení skutku dovolatel namítá rovněž v případě, kdy byl
uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1
tr. zák. Základním znakem tohoto trestného činu je podle názoru dovolatele
soustavnost v páchání trestné činnosti, a jednorázové spáchání trestného činu
jedním skutkem nepochybně nevykazuje znaky soustavnosti. Proto neměl být uznán
vinným tímto trestným činem.
Také popis organizační struktury a fungování zločinného spolčení, jak je uveden
ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, nesvědčí o tom, že by dovolatel byl
skutečně členem zločinného spolčení. Naopak soudy nižších stupňů se dostatečně
nevypořádaly s otázkou, zda dovolatel (spolu s G.a P.) mohli být součástí
zločinného spolčení, když byli zcela závislí na činnosti jiných osob.
Obviněný dále namítá, že ze skutkových vět rozsudku soudu I. stupně plyne, že
skutek, jímž měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zločinného spolčení
podle § 163a odst. 1 tr. zák., byl na rozdíl od obžaloby formulován tak, že
obsahoval další jednání v žalobě neuvedené, a že u skutku II. byl uznán vinným
i pro dílčí skutky uvedené pod body č. 3., 4., 22. až 24., i když pro tyto
skutky nebyl vůbec trestně stíhán.
Ve vztahu k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176
odst. 1 tr. zák. obviněný G. uvádí, že se měl podle rozsudku tohoto trestného
činu dopustit tím, že padělané listiny použil jako pravé. I zde zdůrazňuje, že
toto zjištění nebylo dostatečně podpořeno provedenými důkazy, respektive nebylo
prokázáno, že by užil, či se nějakým způsobem dostal do styku s padělaným
pasem, či že by dokonce padělaný cestovní pas použil jako pravý. Ze spisového
materiálu nevyplývá, že by padělaný pas vyrobil nebo jej fakticky držel.
Namítá, že sám pas nepadělal, ani jej nikomu neposkytl a i kdyby si takto
padělaný pas opatřil, nikdy nikomu netvrdil, že tento dokument je pravý a proto
se předmětného trestného činu nemohl dopustit.
Obviněný P. H. odkazuje ve svém dovolání na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a vytýká napadeným rozhodnutím dvě dle jeho názoru zásadní
vady. Předně upozorňuje na to, že soud I. stupně podle jeho přesvědčení nebyl
oprávněn posuzovat jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. to, zda
se dovolatel v trestní věci Okresního soudu Znojmo sp. zn. 17 T 132/2004
osvědčil, neboť v tomto případě se nejednalo o otázku viny. Odkazuje přitom na
rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
8/1975, ve kterém je uvedeno, že „otázka platnosti zákonné fikce o tom, že se
na odsouzeného hledí, jako by odsouzen nebyl, není v případě úvah o uložení
souhrnného trestu otázkou viny obžalovaného. Proto existence pravomocného
rozhodnutí soudu o prominutí souhrnného trestu v dříve projednávané věci na
základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii brání soudu při rozhodování
o uložení souhrnného trestu z hlediska úvahy dle § 35 odst. 3 tr. zák. posoudit
otázku, zda o dřívějším odsouzení platí výše uvedená zákonná fikce.“ Z toho
dovolatel usuzuje, že pokud soud I. stupně nebyl oprávněn posuzovat tuto
předběžnou otázku, nebyl oprávněn ani k ukládání souhrnného trestu. Pokud soud
I. stupně rozhodl výše uvedeným způsobem, zasáhl do ústavně zaručeného práva na
zákonného soudce.
Dále dovolatel H. uvádí, že soud I. stupně mu uložil trest na samé horní
hranici trestní sazby s přihlédnutím k tomu, že ukládá trest souhrnný. V této
souvislosti obviněný zdůrazňuje, že je přesvědčen, že v jeho případě nebyly
splněny podmínky pro uložení tak přísného trestu, neboť soud I. stupně vůbec
nepřihlédl k tomu, že P. H. nebyl dosud soudně trestán. Dovolatel akcentuje
svou dosavadní bezúhonnost – v místě bydliště požívá dobré pověsti, řádně
pracuje jako soukromý podnikatel v obchodní a zprostředkovatelské činnosti. Od
doby, kdy byl propuštěn z vazby, se podřizuje dohledu probačního úředníka a
tento dohled dle jeho tvrzení probíhá bez problémů, a proto se domnívá, že
trest, který mu byl vyměřen, je nepřiměřeně přísný a uložený v rozporu se
zásadou individualizace trestu.
Z těchto dvou výše uvedených důvodů žádá, aby Nejvyšší soud ČR napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, příp. se rozhodl
a uložil mu trest spravedlivý, tj. mírnější a podmíněný.
Obvinění J. Š. a A. Š., oba zastoupeni advokátem JUDr. Petrem Poledníkem, své
společně podané dovolání opřeli rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a v rámci tohoto důvodu zdůrazňují, že soudy nižších stupňů
dovodily ze zjištěného skutkového stavu nesprávné právní závěry a neprovedly
podstatné důkazy, které byly z jejich strany navrhovány a které mohly významně
přispět k objasnění skutkového děje. Dle svých tvrzení oba obvinění namítají,
že soudy nižších instancí dospěly na základě výpovědí některých odsouzených
(např. B., Š.) i na podkladě záznamů telekomunikačního provozu k nesprávnému
závěru, že svou činností umožňovali nelegální převozy přes hraniční přechod H.,
ve prospěch zločinného spolčení a to za použití padělaných cestovních dokladů.
Nicméně co se týče svědeckých výpovědí, z těch jednoznačně nevyplynulo, jakým
způsobem oba přispěli k této trestné činnosti, a to tím spíše, že ani jeden z
obviněných členy zločinného spolčení, ani ostatní osoby neznají. Ani co se týče
záznamů telekomunikačního provozu a záznamů SMS zpráv, ani z těch nelze dovodit
fakt, že odsouzení se dopouštěli jednání uvedených v bodě II. výrokové části
rozsudku. Z tohoto důvodu i nadále oba setrvávají na námitkách učiněných u
hlavního líčení.
Ovšem za zcela zásadní oba dovolatelé považují skutečnost, že u soudu I. stupně
nebylo prokázáno, že by v předmětných časech mohli jakýmkoli způsobem
ovlivňovat průjezd jakéhokoli vozidla přes hraniční přechod H., neboť přesto,
že v danou dobu byli přítomni na pracovišti, nebylo prokázáno, zda se nacházeli
na pozici, ze které mohli průjezd běženců bezprostředně ovlivňovat. Dovolatelé
zdůrazňují, že soudy nedocenily např. fakt, že všichni příslušníci sloužící na
tomto hraničním přechodu se o svém zařazení v rámci konkrétní služby dozvídali
teprve cca 15 minut před samotným započetím služby. K objasnění této nikoliv
nepodstatné okolnosti je však nutné provést i další navrhované důkazy, zejména
porovnání měsíčních plánů a hlídkových knížek. Teprve provedením těchto důkazů
je možné učinit jednoznačný závěr o konkrétním výskytu toho kterého pracovníka
v konkrétní hodinu na předmětném pracovišti. Oba dovolatelé rovněž namítají, že
soudy obou stupňů se taktéž nevypořádaly s jejich návrhem na provedení důkazu
záznamem monitorovacího systému LOOK a jeho porovnáním s obsahem shora
uvedených evidencí.
Na závěr svého podání rovněž vytýkají soudům, že jednání popsané v II. bodě
výrokové části napadeného rozsudku byla nesprávně právně kvalifikována jako
trestná činnost páchaná ve prospěch zločinného spolčení s tím, že tyto právní
závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Naopak zdůrazňují, že za dané
důkazní situace vůbec nevyplynula právní jistota, zda např. předmětná vozidla
překročila v uváděných časech hraniční přechod, kolik osob ve vozidlech bylo,
zda obvinění byli v uvedené době ve službě a pokud ano, zda vůbec měli alespoň
hypotetickou možnost průjezd vozidel ovlivnit a jakým způsobem se tak mělo
stát.
Vzhledem k tomu, že skutkové závěry soudů obou stupňů nemají oporu v
provedených důkazech, oba dovolatelé zdůrazňují, že v tomto případě došlo ke
zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením,
což oba považují za splněný předpoklad pro zásah dovolacího soudu do skutkového
stavu posuzovaného případu. Proto společně navrhují, aby Nejvyšší soud ČR v
souladu s ust. § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a
rovněž všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující a aby v
souladu s ust. § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K těmto dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve svém vyjádření nejprve
zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dále se postupně vyjádřil k
jednotlivým dovolacím důvodům všech dovolatelů.
Po přezkoumání dovolacích námitek obviněného V. G. konstatoval státní zástupce
jejich opodstatněnost. V rámci první námitky, ve které dovolatel namítá, že
pouze v jednom případě se dopustil překročení české státní hranice mezi Českou
republikou a Rakouskem, státní zástupce zdůrazňuje, že hlavním znakem trestného
činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1 tr. zák. je
znak překročení „státní hranice“. Tímto znakem je třeba rozumět pouze státní
hranici České republiky se sousedními státy, nikoli jakoukoliv státní hranici.
Z toho tedy vyvozuje, že obviněný G. mohl s ohledem na znění pravomocného
výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Znojmě naplnit zákonem požadované
znaky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst.
1, odst. 2 písm. b) tr. zák. pouze v případě jediného dílčího útoku uvedeném
pod bodem II. 5. tohoto rozsudku.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz soudu I. stupně na zásadu
personality podle § 18 tr. zák. (viz. druhý odstavec na str. 7 rozsudku soudu
II. stupně), protože uvedená pravidla se vztahují k působnosti trestních zákonů
a stanoví, v jakých případech lze aplikovat české trestní předpisy. Nicméně se
tato pravidla nevztahují na jejich interpretaci.
K nesprávnému právnímu posouzení došlo dle vyjádření státního zástupce i v
případě, kdy byl uznán V. G. vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení
podle § 163a odst. 1 tr. zák., protože základním znakem tohoto trestného činu
je soustavnost, která v tomto případě nebyla rovněž splněna, a to s ohledem na
argumentaci prezentovanou v předchozím odstavci (i když znaky zločinného
spolčení podle § 89 odst. 17 tr. zák. byly v dané trestní věci zřejmě splněny).
V rámci další námitky dovolatele G. státní zástupce konstatuje, že i v tomto
bodě je nutné přisvědčit námitce obviněného, že rovněž nebyly naplněny znaky
trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák., neboť fakt, že obviněný „padělal veřejnou listinu a podstatně změnil její
obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé“ neodpovídá zjištěné skutkové
okolnosti, uvedené ve výroku pod bodem II. pravomocného výroku o vině rozsudku
soudu I. stupně. Podle výroku tohoto soudu obviněný G. společně s dalšími
obviněnými se podílel na nelegálním převážení běženců přes hraniční přechody, a
to za použití padělaných cestovních dokladů. Z toho ovšem nevyplývá, že by
obviněný G. vyhotovil nepravou veřejnou listinu, resp. provedl ve veřejné
listině změnu, jak předpokládá alinea první skutkové podstaty trestného činu
padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Stejně tak
nebylo možné posoudit jednání obviněného G. podle alinei druhé trestného činu
padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., která
předpokládá „užití“ padělané veřejné listiny „jako pravé“, neboť to nebyl
obviněný, kdo předkládal, či měl předložit falešné pasy příslušným orgánům v
rámci prokazování totožnosti osob při překračování státní hranice. Nicméně
zůstává otázkou, zda jednání obv. G. nebylo možné posoudit jako některou z
forem účastenství na trestném činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle
§ 10 odst. 1 písm. a) – c) tr. zák. k § 176 odst. 1 tr. zák., příp. zda jeho
jednání kvůli nemožnosti prokázání akcesority účastenství netvořilo „pouhou“
součást jednání právně kvalifikovaného jako trestný čin nedovoleného překročení
státní hranice dle § 171a tr. zák.
V závěru svého stanoviska státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
upozorňuje na to, že pochybení, která byla uvedena v části týkající se V. G. se
rovněž mohou týkat i dalších obviněných, konkrétně M. G., V. P., M. A., P. C.,
P. H., M. D., S. S. a H. Š., kteří v tomto smyslu nepodali proti rozsudku
Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 330/2008 ze dne 16. 9. 2008, mimořádný
opravný prostředek. Nicméně v tomto smyslu státní zástupce upozorňuje na zásadu
„beneficium cohaesionis“ dle § 265k odst. 2 tr. ř. s odkazem na § 261 tr. ř. Z
tohoto důvodu navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR:
a) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu
v Brně, sp. zn. 8 To 330/2008 ze dne 16. 9. 2008, jednak ve výroku, pokud jím
bylo dle § 265 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. G.. Za použití § 261 tr.
ř. zrušil citovaný rozsudek krajského soudu i ve vztahu k obviněným M. G., V.
P., P. C., P. H. a H. Š. a rovněž ve vztahu k M. A. a stejně tak zrušil všechna
další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
b) dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému
soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
c) a podle § 265l odst. 4 tr. ř. případně rozhodl o vazbě obviněných V.
G., M. G., V. P., M. A., P. C. a P. H.
K dovolání P. H. nejprve konstatoval, že tento dovolatel svým podáním napadá
výroky o vině a uloženém trestu. K námitce viny státní zástupce uvádí, že v
dané věci nebylo uložení souhrnného trestu vyloučeno, protože podmínky
zakotvené v ust. § 35 odst. 3 tr. zák. nebyly v daném případě naplněny.
Souhrnný trest nebyl v posuzovaném případě vyloučen ani ve vztahu k odsouzení
obviněného (ke kterému došlo ve věci Okresního soudu ve Znojmě), protože
zkušební doba podmíněného odsouzení uplynula dne 21. 10. 2007 a poté již nebylo
soudem rozhodnuto o tom, zda se obviněný osvědčil, stejně jako o vykonatelnosti
jeho trestu. Tzv. fikce neodsouzení, která jinak nastává dle § 60 odst. 2 tr.
zák. za podmínky, že soud nerozhodne do roka od uplynutí zkušební doby, v tomto
případě nenastala.
K námitce týkající se uloženého trestu, který je dle mínění dovolatele
nepřiměřeně přísný, státní zástupce zaujal rovněž odmítavé stanovisko, neboť
pro námitky dovolatele určil trestní řád dovolací důvod dle ust. § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. (který se vztahuje pouze k druhu a výměře uloženého trestu).
Nicméně tento se na daný případ nevztahuje, neboť v napadeném rozsudku soudu I.
stupně nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, stejně jako nebyl
uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce konstatuje zjevnou neopodstatněnost
obou námitek obviněného H., a proto navrhuje Nejvyššímu soudu jeho dovolání
odmítnout v souladu s ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dovolání obviněných J. Š. a A. Š. nejprve státní zástupce uvádí, že
dovolatelé předkládají dovolacímu soudu k posouzení v podstatě dvě hlavní
námitky. V první předkládají dovolacímu soudu vlastní verzi průběhu skutkového
děje, v které polemizují o tom, jak soudy nižších stupňů zhodnotily provedené
důkazy a usilují o to, aby dovolací soud akceptoval ve svém rozhodování jiné –
pro ně příznivější – skutkové okolnosti. Podle státního zástupce námitky obou
dovolatelů by však mohly mít v rámci podaného dovolání význam pouze v případě,
že by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi
zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry, které učinily soudy nižších
stupňů za podmínky, že by tak závažný nesoulad oba obvinění odůvodněně namítli.
Druhou námitku státní zástupce považuje za právně relevantní. V té oba
dovolatelé namítají, že jednání popsaná v II. bodě výrokové části napadeného
rozsudku byla nesprávně právně kvalifikována jako trestný čin nedovoleného
překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.,
spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., a to obviněný
J.Š. v bodech jednání 22., 25. - 26. a obviněný A. Š. v bodech jednání 3. - 4.,
22., 25. - 26. Proti této hmotněprávní kvalifikaci vznášejí námitku z důvodu,
že nebyl proveden žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že by vědomě jednali
jako členové zločinného spolčení. Státní zástupce konstatuje, že tato námitka
odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu a současně zdůrazňuje, že je dle jeho
názoru opodstatněná.
V další části svého stanoviska státní zástupce vyjadřuje svůj souhlas s právním
hodnocením nižších soudů v tom, že zjištěné skutkové okolnosti naplňují zákonné
znaky zločinného spolčení dle ust. § 43 tr. zák. a současně že byly prokázány i
všechny znaky dle § 89 odst. 17 tr. zák., které jsou charakteristické pro
zločinné spolčení. Následně rovněž souhlasí i s právní větou pravomocného
rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, vedeném pod sp. zn. 2 T 515/2005 ze dne 18.
3. 2008, že obvinění J. Š. a A. Š.(spolu s M. A., P. C. a P. H.) skutečně
naplnili zákonem stanovené znaky trestného činu nedovoleného překročení státní
hranice dle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaného ve prospěch
zločinného spolčení dle § 43 tr. zák., a to tím, že pro jiného organizovali a
jinému umožnili nedovolené překročení státní hranice a takový čin spáchali za
úplatu a vědomě se členy zločinného spolčení nebo v úmyslu takovému spolčení
napomáhat. Přičemž za členy zločinného spolčení soud I. stupně považuje V. G.,
M. G. a V. P.
Nicméně z rozhodnutí soudu I. stupně, z obsahu pravomocného výroku o vině
vyplývá, že obviněný A. Š. se dopustil celkem pěti dílčích útoků, které tvoří v
jeho případě jediný pokračující trestný čin nedovoleného překročení státní
hranice dle ust. § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (jedná se o dílčí
útoky popsané pod bodem II. 3. až 4., 22., 25. až 26. výroku o vině), přičemž
dílčí útoky popsané pod bodem II. 3. až 4. spáchal dne 13. 9. 2003, dílčí útok
popsaný pod bodem II. 22. výroku o vině spáchal s dvouměsíčním zpožděním dne
13. 11. 2003 a dílčích útoků pod bodem II. 25. až 26. se dopustil ve dnech 25.
a 26. 11. 2003. Dále z dokazování vyplynulo, že obviněný Š. umožňoval nelegální
převoz běženců přes hraniční přechod H. vždy až po telefonické domluvě s
obviněným P. H.a s dalšími obviněnými (s výjimkou J. Š.) se na trestné činnosti
nedomlouval. V této souvislosti státní zástupce akcentuje, že obviněného P. H.
soudy nižších stupňů za „člena zločinného spolčení“ nepovažují, což znamená, že
obviněnému Š. nelze přičítat, že by se trestné činnosti dopouštěl „vědomě se
členy zločinného spolčení“. Tento závěr je dle státního zástupce ještě
průkaznější v případě obviněného J.Š., který se dopustil tří dílčích útoků,
které tvoří jeden pokračující trestný čin nedovoleného překročení státní
hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (konkrétně se jedná o
dílčí útoky popsané pod bodem II. 22., 25. až 26. výroku o vině), přičemž ze
zjištěných skutkových okolností nevyplývá, že by se na trestné činnosti
domlouval s někým jiným, než právě s obviněným Š.
Z výše uvedeného tedy státní zástupce uzavírá, že vzhledem k četnosti útoků
existují reálné pochybnosti o tom, zda obvinění Š.i Še. byli natolik provázáni
se členy zločinného spolčení, že to soud opravňuje učinit závěr, že se
předmětného trestného činu dopustili ve prospěch zločinného spolčení podle § 43
tr. zák., neboť mimo formálních podmínek (úmysl napomáhat zločinnému spolčení)
trestní zákon vyžaduje rovněž splnění materiální podmínky – tedy že okolnosti
činu nebo osoba pachatele podstatně zvyšuje stupeň jeho nebezpečnosti pro
společnost.
Vzhledem k tomu státní zástupce Nejvyššímu soudu ČR navrhuje, aby:
a) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu
v Brně, sp. zn. 8 To 330/2008 ze dne 16. 9. 2008, ve výroku, pokud jím bylo
podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněných A. Š. a J. Š. podané proti
rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 2 T 515/2005 ze dne 18. 3. 2008. A
zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
b) dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému
soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
c) a konečně podle § 265l odst. 4 tr. ř. případně rozhodl o vazbě
obviněných A. Š. a J. Š.
Nejvyšší soud nejprve zjišťoval, zda v této věci je dovolání přípustné. V této
souvislosti konstatuje, že dovolání všech čtyř obviněných jsou v souladu s ust.
§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. přípustná, byla ve všech případech
podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (tj. u
věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, odst. 2 tr.
ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání všech čtyř obviněných splňují
zákonné podmínky § 265f tr. ř. vymezujícího obligatorní obsah dovolání.
Všichni dovolatelé podali dovolání s odkazem na ust. § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. tedy, že předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
V případě uplatnění tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin i když o
trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud je
zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu I. stupně, případně
modifikovaného skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a v návaznosti na tento
skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu
I. stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování,
tak i na základě jiného hodnocení v předchozím řízení provedených důkazů (viz
např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 449/03). Zásah do skutkových
zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit pouze výjimečně, pokud
existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy na jedné straně a skutkovými
závěry a z nich plynoucími právními závěry soudu na straně druhé, ovšem pouze
za podmínky, že dovolatel učiní tento nesoulad předmětem dovolání.
K jednotlivým námitkám obviněného V. G. zaujal Nejvyšší soud následující
stanovisko:
Ve vztahu k trestnému činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1
tr. zák. obviněný tvrdí, že nebyl naplněn základní zákonný znak
charakterizující zločinné spolčení, tj. soustavné páchání úmyslné trestné
činnosti. Argumentuje tím, že i podle rozsudku se pouze v jediném případě
podílel na nelegálním přechodu cizinců přes českou státní hranici do jiného
státu, konkrétně do Rakouska.
Tato námitka naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
protože se skutečně namítá nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Další
námitky ve vztahu k tomuto trestnému činu jsou již skutkového charakteru a v
podstatě polemizují se zjištěním soudu a jeho hodnocením důkazů, anebo jak bude
později rozvedeno, se jedná o námitku procesní, která nenaplňuje žádný z
dovolacích důvodů. K této námitce se Nejvyšší soud vyjádří v další části
rozhodnutí.
Trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a tr. zák. se dopustí
kromě jiného ten, kdo založí zločinné spolčení nebo kdo se na činnosti takového
spolčení účastní. Obviněný G. byl uznán vinným tím, že zločinné spolčení
založil a činnosti takového spolčení se zúčastnil.
Legální definici zločinného spolčení podává ustanovení § 89 odst. 17 tr. zák.,
podle něhož je to společenství více osob s vnitřní organizační strukturou s
rozdělením funkcí a dělbou činnosti, které je zaměřeno na soustavné páchání
úmyslné trestné činnosti. Z této definice plyne, že zákon nevyžaduje, aby
společenství, které tvoří zločinné spolčení, spáchalo (samozřejmě
prostřednictvím svých členů či osob, které jeho činnost podporují) větší počet
trestných činů (soustavně se dopouštělo trestné činnosti), ale vyžaduje, aby na
soustavné páchání trestné činnosti bylo zaměřeno, tj. aby páchání úmyslné
trestné činnosti bylo účelem jeho existence, přičemž páchání trestné činnosti
může být současně smyslem, cílem jeho existence anebo prostředkem na dosažení
cílů spolčení. Jak plyne z rozsudku, společenství, které spoluobviněný
zakládal, bylo zaměřeno na vydělávání peněz nelegálním převážením osob z
Moldavské republiky do Itálie, tedy na soustavné páchání trestné činnosti.
Kromě toho z legální definice zločinného spolčení plyne, že společenství, a ne
jeho jednotlivý člen, musí být zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné
činnosti, eventuelně soustavně páchat úmyslnou trestnou činnost. Je tedy
nepodstatné, zda se obviněný v souvislosti s činností zločinného spolčení
dopustil pouze jednoho skutku, jak ve svém dovolání uvádí. Kromě toho zákonná
definice zločinného spolčení nevyžaduje, aby úmyslná trestná činnost, na jejíž
soustavné páchání je společenství zaměřeno, byla páchána na území České
republiky. Z rozhodnutí obou soudů a ze spisového materiálu, a obviněný to
konec konců ve svém dovolání uvádí, plyne, že obviněný organizoval i ilegální
překročení státní hranice mezi Slovenskou republikou a Rakouskem, což s ohledem
na slovenskou a rakouskou právní úpravu je nepochybně úmyslná trestná činnost.
Ve vztahu ke skutku II. rozsudku soudu I. stupně uplatnil obviněný rovněž
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že ve většině
dílčích útoků, z nichž se tento skutek skládá, nebyla ze strany obviněného
naplněna skutková podstata trestného činu nedovoleného překročení státní
hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a to z toho důvodu, že
pouze jeden z dílčích skutků spočíval v překročení státní hranice České
republiky a to do Rakouska. Zbývajících 15 skutků spočívalo v přechodu státní
hranice mezi Slovenskou republikou a Rakouskem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o námitku důvodnou, vzhledem k
absenci objektu skutkové podstaty. Objektem trestného činu podle § 171a tr.
zák. je zájem českého státu na kontrole osob, které překračují jeho státní
hranice. Státní hranice si chrání každý stát sám vlastním zákonodárstvím. Lze
to ilustrovat například též výslovným zněním platného trestního zákona
Slovenské republiky.
Trestného činu nedovoleného překročení státní hranice se dopustí ten, kdo pro
jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice.
Systematicky je toto ustanovení v zák. č. 140/1961 Sb. zařazeno do oddílu
šestého hlavy třetí, jako tzv. „Jiná rušení činnosti státního orgánu“,
chránícího zejména nerušenou činnost státních orgánů českého státu a jiné
veřejné zájmy České republiky. K objektu skutkové podstaty tohoto trestného
činu se vyjádřila i judikatura Nejvyššího soudu v rozhodnutí č. 48/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Plyne z něho, že znak „státní hranice“
uvedený v § 171a tr. zák. je třeba chápat tak, že jde pouze a výlučně o státní
hranici České republiky se sousedními státy, nikoli o jakékoli státní hranice
mezi kterýmikoli státy. Každý stát chrání především vlastní veřejné zájmy. S
ohledem na princip suverenity státu nemohou se státy navzájem vměšovat do svých
vnitřních věcí. Za této situace je třeba při interpretaci norem českého
trestního práva vycházet z předpokladu, že není-li výslovně stanoveno, že
konkrétní ustanovení trestního zákona chrání cizí veřejný zájem, je jím chráněn
toliko veřejný zájem České republiky. Shodný závěr plyne konec konců i z
důvodové zprávy k zákonu č. 557/1991 Sb., jímž bylo do trestního zákona
ustanovení § 171a vloženo.
Pokud krajský soud dospěl k opačnému závěru argumentujíc ustanovením § 20 odst.
1 tr. zák. tzv. subsidiární zásadou universality, vycházel z nesprávné
interpretace tohoto ustanovení. Uvedená zásada se vztahuje k působnosti
trestních zákonů – tedy řeší v jakých případech lze aplikovat české trestní
zákony, nevztahuje se však na jejich interpretaci. Jinak řečeno čin, který
osoba vymezená v § 20 odst. 1 tr. zák. spáchala v cizině, musí být trestným
činem nejen podle zákona účinného na území, kde byl spáchán, ale současně musí
naplňovat všechny znaky některého trestného činu podle trestních zákonů České
republiky.
Aplikace pravidla tzv. analogické transpozice, tj. že by se skutek transponoval
do podmínek českého právního řádu, jako by útok byl veden proti zájmům českého
státu, která se používá při řešení podmínky oboustranné trestnosti, např. při
rozhodování o extradici, nepřichází v tomto případě v úvahu. Takovýto postup by
byl v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege a jejím zákonným vymezením v §
3 odst. 1 tr. zák. a tedy nepřípustným rozšiřováním hranic trestní
odpovědnosti.
Obviněný G. ve svém dovolání dále napadá rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že
těmito rozhodnutími byl uznán vinným i pro jednání, pro které vůbec nebyl
stíhán ani obžalován, a proto ve vztahu k nim nemohl uplatnit svoji obhajobu.
Obviněný napadá z tohoto důvodu jak výrok o vině trestným činem účasti na
zločinném spolčení podle § 163a tr. zák. označený v rozsudku jako I., tak výrok
o vině trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr.
zák. označený v rozsudku jako II.
Předně je třeba uvést, že tato námitka nenaplňuje žádný z taxativně vymezených
důvodů dovolání (viz § 265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. ) a na jejím základě by
Nejvyšší soud nemohl napadené rozhodnutí rušit. Přes toto konstatování,
vzhledem k závažnosti vytýkaného pochybení a jeho ústavně právní dimenzi,
považuje Nejvyšší soud za nezbytné se k této námitce obviněného alespoň stručně
vyjádřit.
Pokud jde o výrok o vině trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §
163a tr. zák. Nejvyšší soud konstatuje, že úpravou skutkové věty spočívající v
jejím upřesnění k porušení zásady totožnosti skutku a zásady obžalovací
nedošlo. Jak totožnost jednání, tak totožnost následku byla zachována.
Poněkud jiná je situace ve výroku o vině trestným činem podle § 171a tr. zák.
skutky označenými II. body 3., 4., 22. až 24. Pro tyto dílčí skutky nebyl
obviněný G. obžalován, a přesto byl rozsudkem soudu I. stupně, jak plyne z
výroku rozsudku, z těchto skutků uznán vinným. Na tom nic nemění tvrzení soudu
na str. 78 rozsudku, že soud „pouze doplnil jména těchto obžalovaných“ do
konkrétních dílčích skutků výroku II. rozsudku bez toho, že by jej za tato
jednání uznal vinným. Směrodatný je totiž výrok rozsudku, kterým se obžalovaný
uznává vinným ze spáchání určitého skutku.
Uvedený postup je v rozporu se základními zásadami trestního řízení zejména se
zásadou obžalovací. Toto pochybení soudu I. stupně nebylo napraveno ani v
řízení o odvolání. Pro úplnost je třeba podotknout, že stejný nesprávný postup
zvolil soud I. stupně nejen ve vztahu k obviněnému G., ale i u dalších
obviněných (např. obviněný H., skutek II. body 3., 4., 22., 25. a 26.).
Obviněný G. ve svém dovolání napadá i výrok, jímž byl uznán vinným trestným
činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Ve
vztahu k tomuto výroku o vině však vznáší výlučně skutkové námitky typu „sám
pas nikdy nepadělal“, které nenaplňují žádný dovolací důvod. Jen na margo je k
tomu ještě vhodné dodat, že proti tomuto tvrzení svědčí celá řada důkazů,
zejména výsledky domovní prohlídky, závěry odborného vyjádření z oboru
kriminalistiky odvětví technické expertízy dokladů a písemností a také záznamy
telefonních hovorů a částečně i výpovědi osob.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného G. je
oprávněné, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu tohoto dovolání zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku, který se týká obviněného V.
G. Protože důvod, pro který z podnětu dovolání obviněného G. Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek krajského soudu, prospívá i dalším obviněným, kteří
sice dovolání nepodali, ale byli oprávněni k podání dovolání, eventuelně
dovolání podali, avšak uplatnili jiný důvod dovolání, aplikoval Nejvyšší soud
ve vztahu k těmto osobám princip beneficium cohaesionis a podle § 265k odst. 2
tr. ř. s použitím § 261 tr. ř. tedy napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
zrušil i ve vztahu k obviněným M.G., V. P., M. A., P. C., P. H., H. Š.
(Nejvyšší soud je si vědom skutečnosti, že stejnou vadou trpí rozsudek soudu I.
stupně i v případě obviněných D.a S., avšak tito obvinění se proti rozsudku
soudu I. stupně neodvolali a z toho důvodu by neměli možnost podat dovolání, a
tedy v jejich případě přichází v úvahu aplikace beneficia cohaesionis pouze v
rámci odvolacího řízení).
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. H. napadl rozsudky soudu I. stupně a soudu II. stupně dovoláním
směřujícím do výroku o trestu s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Argumentuje tím, že mu neměl být ukládán souhrnný trest, protože soud nebyl
oprávněn řešit jako předběžnou otázku, otázku zda se v trestní věci Okresního
soudu Znojmo sp. zn. 17 T 132/2004 osvědčil, neboť se nejednalo o otázku viny.
Poukázal přitom na Rč 8/1975 Sb. rozhodnutí trestních, z něhož plyne, že
otázka, zda platí zákonná fikce, na jejímž základě se na odsouzeného hledí,
jako by odsouzen nebyl, není v případě úvah o uložení souhrnného trestu otázkou
viny obžalovaného.
Dále ve svém dovolání namítá, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně
přísný.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. Formálně se sice v dovolání dovolává dovolacího důvodu
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., věcně však tento důvod nenaplňuje.
Údajná nesprávná aplikace § 9 tr. ř. o řešení předběžné otázky, není otázkou
nesprávného hmotně právního posouzení, ale otázkou vysloveně procesní, která
žádný dovolací důvod nenaplňuje.
Kromě toho i samotný výklad podmínky, kdy soud může přistoupit k posouzení
předběžné otázky, jakož i výklad samotného judikátu je nesprávný a určitě
neplatí, že soud je oprávněn posuzovat předběžnou otázku, jen pokud by se
jednalo o otázku viny. V tomto směru stačí odkázat na text zákona. Jen pro
úplnost je třeba dodat, že obhajobou uváděný judikát řeší jinou situaci a to
situaci, kdy o otázce, kterou soud řešil jako tzv. předběžnou otázku (platnost
fikce neodsouzení), již existovalo pravomocné rozhodnutí soudu. Tedy soud,
který rozhodoval o eventuelním uložení souhrnného trestu, již nebyl oprávněn
řešit tuto otázku jako otázku předběžnou, protože nešlo o posouzení viny.
Ve své judikatuře Nejvyšší soud již nesčetněkrát vyslovil, že tzv. nepřiměřeně
přísný trest, pokud byl trest uložen v rámci zákonné trestní sazby, nenaplňuje
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani § 265 b odst. 1 písm.
h) tr. ř. a ani žádný jiný z dovolacích důvodů.
S ohledem na výše uvedené bylo dovolání obviněného H. jako dovolání, které bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., odmítnuto.
Obvinění J.Š. a A. Š. v dovoláních, která podali prostřednictvím svého advokáta
společným podáním, vytkli soudům I. a II. stupně, že neprovedly pro posouzení
jejich viny důkazy, které v rámci hlavních líčení navrhli, a které mohly
přispět k objasnění skutkového děje. Stejného charakteru je i výhrada, kterou
oba shodně označují jako zcela zásadní a sice to, že ze své pozice neměli
možnost jakkoli ovlivňovat průjezd vozidel přes hraniční přechod v H. a to i
přes to, že v danou dobu byli přítomni na pracovišti. Oba zdůraznili i další
pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, včetně toho, že dle
jejich názoru bylo nezbytné provést další jimi navrhované důkazy.
Z toho co je uvedeno, je zřejmé, že oba dovolatelé napadají soudy zjištěný
skutkový stav, ne však jeho právní hodnocení, a napadají soudy provedené
hodnocení důkazů. Svou argumentací se pokoušejí některé důkazy zpochybnit a
výsledky dokazování interpretovat ve svůj prospěch. Oba obvinění tedy ve svém
dovolání odkazují na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze
formálně, ale věcně jej ve svých výhradách nenaplnili, pouze Nejvyššímu soudu
předložili své pochybnosti o správnosti skutkových zjištění.
V závěru svého dovolání oba obvinění vznesli námitku, že jejich jednání popsané
v bodě II. výrokové části rozsudku soudu I. stupně bylo nesprávně právně
kvalifikováno jako trestná činnost spáchaná ve prospěch zločinného spolčení.
Vůči tomuto závěru oba vznášejí námitku spočívající v tom, že ani jeden z nich
další obviněné, tj. členy zločinného spolčení a jejich nejbližší
spolupracovníky, osobně neznají a že nebyl proveden jediný důkaz, který by
nasvědčoval tomu, že jednali jako členové zločinného spolčení, respektive
vědomě se členem zločinného spolčení a nebo v úmyslu zločinnému spolčení
napomáhat, a proto jejich jednání není možné posoudit ve smyslu ust. § 43 tr.
zák.
V organizační struktuře zločinného spolčení měli obvinění Š. a Še. specifické
místo, které vyplývalo z jejich pracovního zařazení na hraničním přechodu H. Na
rozdíl od ostatních obviněných spočíval jejich úkol v tom, že před každým
přejezdem po předchozím telefonickém upozornění ze strany H. buď jeden nebo
druhý zajistil hladký průjezd předem popsanému vozidlu, které transportovalo
moldavské běžence z území České republiky na území Rakouska a dále. Z řady
provedených důkazů tedy vyplynulo, že ani jeden z těchto obviněných jednoznačně
nebyl členem ani blízkým spolupracovníkem zločinného spolčení, ale skutkovou
podstatu tohoto trestného činu naplňovali předem domlouvanou součinností, která
spočívala ve vědomé pasivitě (srov. § 89 odst. 2 tr. zák.), kterou umožňovali
při každém jednotlivém transportu běženců hladký průběh realizace převozu
migrujících běženců, čímž evidentně zvyšovali pachatelům trestné činnosti
pravděpodobnost úspěchu jednotlivých „akcí“.
Aby s trestnou činností ze strany zločinného spolčení bylo možné vůbec začít, a
to s co možná nejmenším rizikem případného neúspěchu, bylo nutné příslušníky
pohraniční policie nejprve zkontaktovat a zjistit, zda jsou svolní k této
spolupráci, která navíc - jak se ukázalo - nebyla záležitostí jednorázovou, ale
opakující se. Z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že jednotlivé „akce“ byly
plánovány a koordinovány právě dle rozpisu služeb obou obviněných. Z toho také
vyplývá, že příslušníci pohraniční policie museli s kontaktní osobou
komunikovat průběžně za účelem dohody o dni i časovém rozmezí plánovaných
transportů. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o transport jediný, obvinění si
evidentně museli být vědomi toho, že spolupracují s dobře koordinovanou
skupinou lidí, která se trestnou činností zabývá dlouhodobě, opakovaně a
samozřejmě za účelem zisku.
Obhajoba dovolatelů ignoruje celou řadu důkazů provedených již soudem I.
stupně, mezi jiným zdůrazňuje, že „ani jeden z obviněných nebyl dostatečně
obeznámen s okolnostmi, za kterých mělo k transportu moldavských běženců
docházet“. Tato argumentace je však lichá, neboť oba obvinění nemuseli být
detailně obeznámeni se všemi okolnostmi páchané trestné činnosti a ani k tomu
nebyl nijaký důvod, neboť poté, co byli ke spolupráci získáni, tak jedinou
informaci, kterou potřebovali znát, bylo to, v jakém automobilu běženci cestují
a čas, ve kterém budou přejíždět přes hraniční přejezd. Stejně tak je
irelevantní poznámka o tom, že „ ani jeden z obviněných osobně neznal členy
zločinného spolčení“. I zde je nutné se tázat, z jakého důvodu by je měli
znát. Z logiky věci i úkolu, kterým byli oba obvinění v aktivitách spolčení
pověřeni, jasně vyplývá, že role obou byla zcela jasná, stejně jako postup,
který byl realizován při každém transportu. Nebyl žádný důvod, aby se obvinění
stýkali s vedením zločinného spolčení. Jejich kontakt s tímto společenstvím
zprostředkovával P. H. Současně je třeba zdůraznit, že oba obvinění byli
evidentně srozuměni s tím, že svojí vědomou pasivitou nejen že porušují jednu z
hlavních povinností pohraniční policie, ale navíc opakovaně usnadňují páchání
trestné činnosti zločinnému spolčení. Tímto jednáním oba naplnili jak formální,
tak materiální znak posuzovaného trestného činu.
Z výše uvedeného vyplývá, že ani posledně uvedená námitka není ve své podstatě
námitkou hmotně právního posouzení skutku, ale jedná se o námitku směřující
proti skutkovým závěrům soudu I. stupně. Taková námitka není způsobilá naplnit
deklarovaný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a proto Nejvyšší
soud dovolání obou dovolatelů v souladu s ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl, neboť předmětná dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Věc se tak v rozsahu tohoto zrušení vrací k novému projednání Krajskému soudu v
Brně jako soudu odvolacímu. Krajský soud opětovně projedná podaná odvolání a v
intencích tohoto rozhodnutí se vypořádá s námitkami odvolatelů, včetně námitek
uplatněných v dovolacím řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman