11 Tdo 307/2025-1894
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání obviněného N. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 12. 2024, č. j. 55 To 237/2024-1861, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 92/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného N. M. odmítá.
1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2024, č. j. 7 T 92/2021-1802, uznal obviněného N. M. (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2015. Za uvedený zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst.1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Soud prvního stupně též podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
dne 9. 6. 2015 na Magistrátu města Liberec, Odboru dopravy, náměstí Dr. E. Beneše 1/1, 460 59 Liberec, podal jako zmocněnec společnosti ANDREAANESA s.r.o., IČO: 03592910, jejím jménem, vydávajíce společnost za vlastníka vozidla, žádost o registraci vozidla značky Land Rover, Range Rover, barvy černé, VIN: XY, k žádosti přiložil řecký padělaný technický průkaz č. 3.876.295 a protokol STK ze stanice technické kontroly ze dne 5. 6. 2015, kdy na jejich podkladě bylo vozidlo dne 19. 6. 2015 zapsáno do Centrálního registru vozidel a obviněnému byly ze strany úřadu vydány do rukou registrační značky XY, technický průkaz č. UG197736 a osvědčení o registraci vozidla č. UAM 945934, které následně předal na blíže neurčeném místě k dispozici blíže neustanovené osobě k dalšímu nakládání, a následně dne 5. 8. 2015 podepsal jako zmocněnec společnosti ANDREAANESA s.r.o. jako prodávající kupní smlouvu na předmětné vozidlo s kupující osobou T. R. za kupní cenu 1 500 000 Kč, kdy stvrdil převzetí této částky, ačkoliv ji sám nikdy nepřevzal a nechal ji převzít jinou osobu, a uvedenou částku nezanesl do účetnictví společnosti, a vše uvedené učinil přesto, že nikdy neměl v úmyslu vozidlo užívat pro účely své či společnosti ANDREAANESA s.r.o., neměl v úmyslu, aby se společnost ANDREAANESA s.r.o. stala vlastníkem vozidla, neměl jediný legitimní důvod, proč by měla být společnost ANDREAANESA s.r.o. vedena v Centrálním registru vozidel jako vlastník a uživatel vozidla, čímž došlo k umožnění zlegalizovaného užívání a zavedení do evidencí České republiky vozidla Land Rover, Range Rover Sport 4. 4 SD, barvy černé, se skutečným VIN: XY, v hodnotě 2 717 900 Kč, které bylo v době od 18:00 hodin dne 22. 11. 2014 do 11:10 hodin dne 23. 11. 2014 odcizeno ve Spolkové republice Německo, na adrese XY, XY, ke škodě poškozené společnosti Autohaus Leifkes GmbH & Co.KG, a u něhož byly pozměněny identifikační znaky na VIN: XY tak, aby byly v souladu s padělaným řeckým technickým průkazem, čímž přesně neustavené osobě opatřil prospěch ve výši nejméně 1 500 000 Kč, kdy vzhledem k uvedeným okolnostem a svým osobním poměrům musel vědět, že svým jednáním může umožnit zastřít či znemožnit zjištění původu odcizeného vozidla, a byl s tímto srozuměn.
2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 12. 2024, č. j. 55 To 237/2024-1861, podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Markéty Tukinské, Ph.D., advokátky, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.
4. Obviněný po rekapitulaci průběhu řízení a uplatněných dovolacích důvodů shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v tom, že rozhodná skutková zjištění (že se trestného činu dopustil v nepřímém úmyslu), která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Poukazuje na závěry soudu prvního stupně, že nešlo o standardní přepis vozidla, ale že tak činil na žádost svého kmotřence s tím, že vozidlo reálně nekupoval ani koupit nechtěl a následným prodejem se chtěl jen zbavit své případné trestněprávní odpovědnosti, které si v té době byl vědom. Obviněný je přesvědčen, že tento závěr je v rozporu s provedenými důkazy a odvolací soud se podle něj, s výjimkou pouhého odkazu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jeho argumentací nijak nevypořádal.
5. Obviněný přibližuje, že o převod vozidla jej požádal jeho kmotřenec, který byl v minulosti postižen za krádeže vozidel (což věděl). Tento jej nicméně ujistil, že je vše v pořádku. Podle obviněného nelze po nikom spravedlivě požadovat, aby předpokládal, že jednou odsouzený páchá trestnou činnost nadále, a aby zpochybňoval jeho dobré úmysly. Obviněný se domníval, že se jeho kmotřenec polepšil a uvěřil přitom jeho ujištění. Konstatování soudu, že měl za dané situace pochybovat o legálnosti získání vozidla, podle obviněného nasvědčuje tomu, že soud vychází z principu presumpce viny. Daná situace (formální registrace automobilu) mu přišla běžná, proto žádosti vyhověl a svou motivaci soudu vysvětlil. Připomíná, že na magistrátu věc řešila jemu známá osoba, která mu řekla, že je vše v pořádku, že listiny jsou originální a na evidenční kontrole nebylo shledáno nic nestandardního. To, že obviněný vozidlo skutečně nekupoval, ale pouze souhlasil s tím, že bude po nějakou dobu registrováno na společnost jeho syna, nemůže znamenat, že by byl srozuměn s tím, že by mohl daným jednáním spáchat trestný čin.
6. Nestandardnost jednání obviněnému přišla až později, když se obával, že vozidlo není řádně pojištěné. Proto trval na tom, že bude automobil přepsán na jinou osobu nebo mu bude přivezen, jinak věc oznámí. Nenapadlo jej, že by vozidlo mohlo být kradené. Soudy podle něj pochybily, neboť nebylo prokázáno, že by věděl, že vozidlo je výnosem z trestné činnosti. Soudy podle něj nehodnotily jeho rozpoložení a vědomosti v okamžiku, kdy činil jednotlivé kroky, nýbrž zpětně a souhrnně. Proto dospěly k nesprávným skutkovým závěrům ohledně vnitřního rozpoložení obviněného. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že na vozidle ani na listinách nebylo seznatelné nic, co by nasvědčovalo tomu, že jde o odcizené vozidlo. To zjistil až znalec, ačkoli vozidlo bylo několikrát kontrolováno, a tudíž poté, co byl obviněný před převodem vozidla několika osobami ujištěn, že vše je v pořádku. Nemohl tak vědět či tušit, že vozidlo bylo odcizené. Tento skutkový závěr nebyl prokázán, což vylučuje jeho úmyslné zavinění.
7. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje obviněný v tom, že při řádném hodnocení situace a všech důkazů a při respektování zásady in dubio pro reo, nemohly soudy dospět k závěru, že se jednání dopustil v přímém úmyslu, s vědomím či srozuměním, že vozidlo, které převádí, bylo získáno trestnou činností. S tímto srozuměn nebyl, naopak byl přesvědčen a utvrzován v tom, že jde o vozidlo zcela legální, k čemuž mu byly předloženy listiny k vozidlu i zprávy STK, které viděl svědek K. i pracovníci magistrátu. Všichni je považovali za správné a pravé. Soudy podle obviněného dospěly na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým závěrům a na jejich základě k nesprávnému právnímu závěru o subjektivní stránce trestného činu, nicméně nectily zásadu presumpce nevinny a zásadu in dubio pro reo.
8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a trestní stíhání z důvodu promlčení zastavil.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Bc. Karel Cibulka (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného nejprve přibližuje podstatu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Konstatuje, že dovolacím důvodům neodpovídají námitky obviněného, jimiž nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, neboť těmito nevyjádřil jejich zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů, ani konkrétní rozpor neuvedl. Nelze akceptovat ani námitku obviněného stran porušení pravidla in dubio pro reo. Státní zástupce neshledává v napadených rozhodnutích snahu soudů podpořit nedůvodně obžalobu, naopak jejich závěry o skutkovém ději jsou opřeny o logické argumenty podpořené výsledky dokazování. V posuzované věci tak nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Státní zástupce dále vyjadřuje přesvědčení, že obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu založil na námitkách, jimiž brojí proti existenci subjektivní stránky. Ani tyto námitky neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, protože jej obviněný založil pouze na polemice s výsledky provedeného dokazování. Nevytýká jimi vadu právního posouzení, nýbrž nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a prosazuje vlastní verzi skutkového děje. Z rozhodnutí obou soudů podle státního zástupce vyplývá závěr o úmyslném zavinění obviněného. Dodává, že ve věci nejsou pochybnosti o tom, že obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu spáchat citovaný zločin.
10. Státní zástupce k petitu obviněného, v němž požaduje zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení, konstatuje, že i kdyby bylo možné takový návrh považovat za námitku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, není možné se jí zabývat, neboť k ní obviněný neuvádí konkrétní argumentaci. S
ohledem na právní posouzení skutku podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 8. 2015) nemohlo dojít k promlčení trestní odpovědnosti, neboť ve smyslu § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí promlčecí doba tohoto zločinu deset let a tato s přihlédnutím k § 34 odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku dosud neuplynula.
11. Státní zástupce proto zastává názor, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
12. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. Replika obviněného podaná jeho obhájkyní byla doručena Nejvyššímu soudu dne 22. 5. 2025, tedy po vydání tohoto usnesení a zároveň po uplynutí desetidenní lhůty, kterou Nejvyšší soud obhájkyni určil (přípis doručen obhájkyni obviněného dne 22. 4. 2025).
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu a současně lze vysledovat i dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl mimo jiné tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito dovolacími důvody jsou pak dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
17. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
18. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
19. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně shledal, že námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť směřují výlučně proti správnosti skutkových zjištění, jež soudy učinily. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž brojí proti skutkovému stavu věci, se obviněný primárně snaží prosadit svoji verzi skutkového děje, podle níž nemohl vědět, že jím registrované vozidlo pochází z trestné činnosti, když uvěřil ujištění, že předmětné vozidlo nebylo odcizeno, přičemž po něm nelze spravedlivě požadovat, aby nedůvěřoval svému kmotřenci pouze z důvodů jeho trestní minulosti. Tvrdí, že v situaci, kdy by soudy dostály své povinnosti a řádně hodnotily provedené důkazy a respektovaly zásadu in dubio pro reo, nemohly by dospět k závěru o jeho úmyslném zavinění. Obviněný tak pouze nesouhlasí se skutkovými závěry soudů a v návaznosti na to tvrdí, že jeho věc byla nesprávně právně posouzena. Takovou dovolací argumentaci tudíž nelze podřadit pod citovaný dovolací důvod. To proto, že námitky ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze uplatnit pouze ve vztahu k právnímu posouzení skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, a nikoliv na podkladě odlišných skutkových zjištění prezentovaných obviněným. Nejvyšší soud navíc v tomto směru neshledal žádné pochybení soudů nižších stupňů, když právní kvalifikace odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že výše uvedené námitky však nelze podřadit ani pod další obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, přičemž v tomto směru – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
20. Především je vhodné předeslat, že výše uvedená dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho námitek vznesených již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 1817 až 1818 spisu) a jedná se též o argumentaci, kterou uplatnil i v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších stupňů se danými námitkami řádně zabývaly a vypořádaly je, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými (body 44 až 45, 47 až 48 a zejména 49 rozsudku soudu prvního stupně a body 20 až 23 usnesení odvolacího soudu).
21. Obviněný přitom setrvale vytýká oběma soudům jejich závěr o tom, že se trestné činnosti dopustil v nepřímém úmyslu, že nešlo o standardní přepis vozidla, ale že tak činil na žádost svého kmotřence s tím, že žádné vozidlo reálně nekupoval a koupit ani nechtěl a následným prodejem se chtěl jen zbavit své případné trestněprávní odpovědnosti, které si v té době byl vědom. Takové dovolací námitky obviněného nemohou obstát, neboť jejich prostřednictvím vyjadřuje pouze svou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů, a především zpochybňuje skutkové závěry, které soudy učinily, přičemž tyto popírá, avšak nepřináší konkrétní námitky, z nichž by bylo možné dovodit deklarovaný rozpor mezi provedenými důkazy a těmito skutkovými závěry.
22. Nejvyšší soud přitom uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů a řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Současně dostatečně zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, pokud tento uvedl, že se nemohl přisouzeného trestného činu dopustit v nepřímém úmyslu, neboť spoléhal na ujištění svého kmotřence, když tuto považoval za vyvrácenou provedenými důkazy (srov. body 4, 5, 44 až 45, 47 až 48 a zejména 49 rozsudku soudu prvního stupně). S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně a řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami, když uvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. body 18 až 22 usnesení odvolacího soudu). V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
23. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného N. M. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání. Jelikož na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu