11 Tdo 315/2004

11 Tdo 315/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.

března 2004 o dovolání, které podal obviněný Ing. V. K., proti usnesení

Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 70/2003-146, ze dne 28. 8. 2003, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T

228/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s e dovolání o d m í t á .

Obviněný Ing. V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T

228/2002-120, ze dne 4. 11. 2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně

č. j. 7 To 70/2003-146, ze dne 28. 8. 2003, uznán vinným trestným činem

znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle

skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil

tím, že v noci z 6. 10. 2001 na 7. 10. 2001 v místě trvalého bydliště v domě

čp. 18 v Č. ulici v T. proti vůli a přes zjevný fyzický odpor vykonal soulož s

manželkou Ing. I. K. Za to byl podle § 241 odst. 1 trestního zákona odsouzen k

trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl postupem podle §

58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu

jednoho roku. Současně byl podle § 228 odst. 1 trestního řádu zavázán k

povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní

pojišťovně J., škodu ve výši 5.042,- Kč.

Obviněný napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které bylo

usnesením Krajského soudu v Brně postupem podle § 256 trestního řádu jako

nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl obhájci obviněného doručen dne

15. 12. 2003, příslušnému státnímu zastupitelství dne 12. 12. 2003 a obviněnému

dne 23. 12. 2003.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný Ing. V. K. dne 13.

2. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm

uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal

přitom na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně

jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy

pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého

trestného činu. Současně zdůrazňuje, že veškeré okolnosti rozhodné pro

posouzení daného případu uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního

stupně a zapracoval je do svého odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku

tohoto soudu. Podstatnou část tohoto odvolání na doklad toho pak cituje i v

nyní podaném dovolání. Těžištěm jeho dovolací argumentace je přitom tvrzení, že

skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná na základě vyhodnocení

provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jeho názoru

správné ani právní závěry tohoto soudu potvrzené soudem druhého stupně. Pochybení soudů obou stupňů zároveň shledává v tom, že zamítly veškeré jeho

návrhy na doplnění dokazování a jednostranně vyšly pouze z důkazů svědčících v

jeho neprospěch, ačkoliv ve věci šlo o tak choulostivou záležitost jakou je

znásilnění mezi manželi. V tomto kontextu obviněný vyslovuje přesvědčení, že

celé jeho trestní stíhání je výsledkem komplotu proti němu dokonale

připraveného jeho manželkou Ing. I. K. a jejím přítelem R. P., jehož dlouhodobá

známost s ní byla hlavní příčinou rozvratu jejich manželství. O to více je

podle jeho názoru zarážející, že soudy obou stupňů odmítly provést výslech

tohoto svědka a nevěnovaly žádnou pozornost tomu, že v inkriminovanou noc z 6. 10. 2001 na 7. 10. 2001 měla jeho manželka právě s ním dva poměrně dlouhé

telefonické hovory, během nichž mohli upřesňovat poslední detaily celé akce. Za

zásadní procesní vadu označuje obviněný zároveň to, že nebyly provedeny

výslechy jeho matky a znalce z oboru soudního lékařství MUDr. F. V. CSc.,

přestože oba tyto důkazy mohly zásadním způsobem zpochybnit tvrzení dvou

klíčových svědků obžaloby, jeho manželky Ing. I. K. a její ošetřující lékařky

MUDr. M. K. Ve vztahu k této lékařce obviněný připomíná, že je dlouholetou

rodinnou přítelkyní jeho manželky, a na jednotlivých částech jejích výpovědí

dokládá, že jsou plné rozporů a jednoznačně motivované snahou pomoci jeho

manželce. Ta podle jeho názoru ve věci rovněž vypověděla značně nevěrohodně a

účelově. Za motiv jejího jednání označuje snahu získat lepší pozici v

rozvodovém řízení, v rámci něhož se mezi nimi vyhrotily spory o dceru a o

majetek. Na tento její motiv usuzuje z toho, že jej v době, kdy sám ležel

zraněný v nemocnici, v tomto směru vydírala a pro případ, že nepřistoupí na

její podmínky, vyhrožovala právě podáním trestního oznámení ze znásilnění. Její

tvrzení o vynucení si inkriminovaného intimního styku násilím přitom podle jeho

mínění jednoznačně vyvrací závěry znaleckého posudku, který na jeho žádost

zpracoval MUDr. F. V. CSc. Podle názoru tohoto soudního znalce by totiž v

případě, že by byla pravdivá její výpověď z hlavního líčení, musely být na

vnitřní straně jejích stehen a kolen patrné stopy po použitém násilí, ty však

zjištěny nebyly.

Celkově vzato považuje obviněný postup soudů obou stupňů za

jednostranný a výrazně zaměřený proti němu, a má za to, že během dokazování v

hlavním líčení bylo jednoznačně prokázáno, že jej jeho manželka úmyslně nařkla

ze znásilnění, když odmítl přistoupit na její návrhy týkající se majetkového

vypořádání a péče o dceru. V tomto kontextu namítá, že pokud byl nějaký trestný

čin spáchán, tak byl spáchán ze strany jeho manželky na něm, když mu způsobila

ublížení na zdraví. Navíc vyslovuje pochybnosti o nepodjatosti soudce soudu

prvního stupně, když za nelogické považuje to, že \"těsně před hlavním líčením

vyšel s právní zástupkyní z jedné kanceláře\". Za nesprávný zároveň označuje

postup odvolacího soudu, který potvrdil výrok o vině rozsudku soudu prvního

stupně, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. V tomto ohledu poukazuje obviněný na to, že všechny nyní namítané vady a

nesprávné použití právní kvalifikace svého jednání soudem prvního stupně

uplatnil již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud se s nimi náležitě

nevypořádal.

S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen

\"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a podle §

265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a

rozhodnutí s tím, aby tak ve smyslu § 265l odst. 3 věta první trestního řádu

učinil v jiném složení senátu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila

prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.

Ta v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že dovolání je sice formálně podáno

z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve

skutečnosti však namítá toliko hodnocení provedených důkazů z hlediska právní

kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Navíc použitá argumentace je

prostým opakováním obhajoby obviněného z podaného odvolání. Tím se zcela míjí s

podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby

Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního

řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §

265b trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda

má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno

včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání

napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom

Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné

rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon

to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského

soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného Ing.

V. K. a trest uložený mu rozsudkem soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm.

h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně

přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. Š., bylo

proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2

trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Jihlavě dne 9. 3.

2004, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b

trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda

obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném

ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného

přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265f odst. 1 trestního

řádu).

Z dovolání podaného obviněným Ing. V. K. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za

uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o

sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž,

že z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, je dovolání podáno

i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b trestního

řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání

nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.

Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení opatřených

důkazů soudy obou stupňů a vůči neúplnosti jimi provedeného dokazování. Na

základě těchto tvrzených procesních vad zpochybňuje obviněný správnost vymezení

klíčových skutkových závěrů a tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu,

tedy ani trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona, jehož

spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu zdůrazňuje, že je mu neprávem

kladeno za vinu, že se svou manželkou v inkriminovanou dobu vykonal soulož

proti její vůli a že přitom musel násilím překonat její fyzický odpor. Celkově

vzato trvá na tom, že šlo z její strany o zinscenovanou akci proti němu s cílem

získat lepší pozici v rozvodovém řízení. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl

být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn

obžaloby.

Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný

ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z

odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a

druhého stupně, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí

poškozené Ing. I. K. a svědecké výpovědi MUDr. M. K. Za pochybení soudů obou

stupňů současně označuje to, že nijak nepřihlédly k závěrům znaleckého posudku

z oboru soudního lékařství a zcela pominuly jím navrhované důkazy, které mohly

potvrdit jeho skutkovou verzi. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak

obviněný jednoznačně shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti

skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v rozsahu

jimi provedeného dokazování a v jejich hodnocení opatřených důkazů. Podmínku

pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z

jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního

soudu v Jihlavě, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly

v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně

jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní

posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého

trestného činu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání

nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde

zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného

dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp.

namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění.

Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným

opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně

právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném

rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize

skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani

přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení

před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat,

popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět

dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není

obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu

druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani

v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením,

nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího

přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a

odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v

řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu

dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil

obviněný Ing. V. K., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem

jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní

posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z

důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,

zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl. a § 207 a násl. trestního

řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného

skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu,

resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim

nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních

ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž

důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu,

ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle

§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle

§ 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými

slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného

skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném

hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování), než k jakému dospěly

soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak

jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto

se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené

rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1

písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit

pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení

zákona (§ 266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§ 277 a násl.

trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud

hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím

(event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva či nikoliv.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z

podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)

trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím

řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud

zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem

na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li

namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl

zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen

jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný

čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně

právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v

mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v

předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho

ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný

právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily.

Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci

dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je

dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily

soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá

právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci

obviněného Ing. V. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující

skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak

je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se

ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění

doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů

prvního a druhého stupně.

Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání se jedná především

o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž v noci z 6. 10. 2001 na 7. 10.

2001 ve společném domě v T. vykonal soulož se svou manželkou Ing. I. K. proti

její vůli a přesto, že mu kladla zjevný fyzický odpor, který překonal násilným

roztažením jejích nohou. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní

závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu znásilnění

podle § 241 odst. 1 trestního zákona, a to jak pokud jde o naplnění objektivní

stránky tohoto trestného činu, tak i co se týče úmyslné formy zavinění

obviněného ve vztahu ke všem znakům jeho skutkové podstaty.

Sám obviněný v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání prakticky

všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito

skutkovými zjištěními především tvrdí, že k předmětnému intimnímu styku mezi

ním a jeho manželkou došlo z její strany dobrovolně, protože to oba chtěli,

aniž by přitom musel použít jakéhokoliv násilí. V jeho podání šlo o komplot

vůči němu, který připravila jeho manželka společně se svým přítelem R. P. a v

součinnosti se svou ošetřující lékařkou MUDr. M. K., přičemž jeho motivem měla

být snaha vytvořit si lepší podmínky pro majetkové vypořádání a pro úpravu péče

o nezletilou dceru v rámci rozvodového řízení. Soudy obou stupňů přitom v

posuzované trestní věci tento motiv ze strany jeho manželky vyloučily a stejně

tak odmítly jako účelové jeho tvrzení o zinscenování celého znásilnění. Za

prokázané provedenými důkazy naopak vzaly přímé překonání jejího fyzického

odporu proti souloži s ním použitím násilí z jeho strany. Z uvedeného je

zřejmé, že obviněný staví svou dovolací argumentaci na tom, že takovéto

hodnocení provedených důkazů bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a

že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Právě na základě této

argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být

předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost

právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná,

když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutek, který nevykazuje znaky žádného

trestného činu. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o

své nevině - žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových

okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své

podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu

celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích

vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů

naplnit nemohou.

Stejně tak žádný dovolací důvod za daných okolností nenaplňuje ani námitka

podjatosti soudce soudu prvního stupně, zmíněná v podaném dovolání obviněného

Ing. V. K. Dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu -

obviněným ovšem neuplatněným - sice obecně může být to, že ve věci rozhodl

vyloučený orgán (tedy i podjatý soudce), ovšem tento důvod nelze použít,

jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení

známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítána. V

posuzovaném případě opírá obviněný svou pochybnost o nepodjatosti soudce soudu

prvního stupně o to, že před hlavním líčením viděl, jak tento vyšel společně s

blíže nespecifikovanou právní zástupkyní (zřejmě je míněna zmocněnkyně jeho

manželky) ze své kanceláře. Tato okolnost mu tedy byla známa již při podání

odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nicméně v rámci odvolacího řízení

ji nenamítl a s ohledem na to je vyloučeno, aby ji uplatnil jako dovolací

důvod.

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že

obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b

trestního řádu, a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu

a dovolání odmítl.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným

v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněným ani

ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není

zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po

požadovaném zrušení usnesení soudu druhého stupně a přikázání věci tomuto soudu

k novému projednání. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a

s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly

s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud

nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a)

trestního řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 26. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář