11 Tdo 349/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
května 2009 dovolání podané obviněným R. P., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 3 To 539/2008, jako soudu odvolacího, v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 279/2007, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 3 To 539/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 91 T 279/2007, byl
R. P. uznán vinným trestným činem porušování tajemství dopravovaných zpráv
podle § 239 odst. 1 písm. b) tr. zák. a podle § 239 odst. 1 tr. zák. byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání patnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněný dopustil shora
uvedené trestné činnosti tím, že dne 17. 8. 2006 v době kolem 17.57 hodin, poté
co blíže nezjištěným způsobem získal přístupové heslo do emailové schránky …
založené poškozeným Ing. T. P., vnikl bez souhlasu pana P. ze svého osobního
počítače, umístěného v trvalém bydlišti ve Š., do uvedené emailové schránky, ze
které, poté co si přečetl přijatou zprávu od „M. V.“ …, subjekt: Trestní
oznámení, ze dne 17. 8. 2006 v 14.39 hodin, přeposlal tuto zprávu k přečtení
další osobě, a to J. M., na email, přičemž k této zprávě ještě dopsal text:
„přeposílám – zajímavé, že. R.“.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, na
jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne
15. 10. 2008, sp. zn. 3 To 539/2008, tak že obviněným podané odvolání podle §
256 tr. ř. zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné
obviněnému R. P. dne 26. 11. 2008, jeho obhájci rovněž dne 26. 11. 2008 a
Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 25. 11. 2008.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce JUDr. M. Z. dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Brně dne
20. 1. 2009.
Obviněný svým dovoláním napadl zamítavý výrok citovaného usnesení odvolacího
soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný předně v tom, že
rozhodnutími soudů obou stupňů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a
to čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Jedním z principů spravedlivého procesu je i
zákonem stanovená povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit způsobem
stanoveným v § 134 odst. 2 tr. ř. Základní výhrada se týká postupu soudů,
kterým obviněný vytýká vady spočívající v nejasnosti a neúplnosti jeho
skutkových zjištění. Soudy se podle něj nevypořádaly se všemi skutečnostmi
důležitými pro vydání napadeného rozhodnutí.
Nikdy nebylo prokázáno, že by měl obviněný jednat nezákonným způsobem, resp. že
by vůbec bylo možno jednání, které bylo projednáváno před oběma soudy, označit
za jednání v rozporu s platnou judikaturou. Obviněný má za to, že trestný čin
podle § 239 odst. 1 tr. zák. lze spáchat pouze na přepravované a dosud
nedoručené zprávě. Odkázal přitom na odbornou literaturu (zejména článek Doc.
JUDr. Pavla Matese, CSc. a Doc. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., Právní ochrana a
monitorování písemností a telekomunikací, Právní rozhledy 11/2001). Podle
obviněného je zcela v rozporu s judikaturou, aby mohlo být nezákonné vniknutí
do emailové schránky provedeno více než po třech hodinách od doručení zprávy.
Prvoinstanční soud a následně i soud odvolací tedy nahradil zákonné ustanovení
v části objektu trestného činu svou úvahou de lege ferenda, respektive
nepřípustně rozšiřujícím výkladem v neprospěch obviněného, tedy podle
obviněného zcela proti zásadě in dubio pro reo. Znalec Ing. K. vyhodnotil možný
zásah do emailové schránky čtyřmi způsoby, přičemž soudy věnovaly pozornost
pouze možnému zásahu ze strany obviněného.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud
České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a aby
podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí
předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve konstatoval, že
námitky, kterými obviněný zpochybňuje kvalitu skutkových zjištění, provádí
vlastní hodnocení důkazů a prosazuje verzi, podle které se skutku nedopustil,
směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, deklarovanému dovolacímu důvodu
neodpovídají a nelze k nim přihlížet. Totéž platí o námitkách, kterými
dovolatel vytýká značně nekonkrétně porušení svého práva na spravedlivý proces,
případně kritizuje kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku, podle které zpráva
zasílaná emailem od okamžiku doručení do emailové schránky již nepožívá ochrany
podle § 239 tr. zák., tedy že tato ochrana jí náleží jen od okamžiku podání do
okamžiku doručení příjemci. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje za
důvodnou a ztotožňuje se s právním názorem, který vyslovil nalézací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí na str. 5 rozsudku. Ustanovení § 239 odst. 1 písm.
b) tr. zák. v obecné rovině chrání tajemství zprávy po dobu přepravy telefonem,
telegrafem nebo jiným veřejným zařízením, samo však nevymezuje počátek a konec
trestněprávní ochrany tajemství zprávy. Stanovení tohoto momentu u jednotlivých
druhů přepravy je věcí výkladu. Při výkladu znaků uvedeného trestného činu je
třeba přihlížet k současnému stavu informačních technologií. Citované
ustanovení nebylo změněno od vzniku trestního zákona v roce 1961. Zákonodárce
nepoužil taxativního výčtu způsobů ochrany, použil obratu „jiným takovým
veřejným zařízením“, neboť počítal s tím, že zákonná ochrana bude poskytována i
jiným druhům komunikace v té době nepoužívaným nebo neznámým.
Ochrana v případě zprávy podávané elektronickou komunikací by postrádala smysl,
pokud by emailové zprávy byly chráněny pouze od okamžiku podání do okamžiku
doručení do schránky příjemce. Po dobu vlastní přepravy trvající řádově vteřiny
nebo dokonce zlomky vteřin je neoprávněná manipulace se zprávou prakticky z
technického hlediska nemožná a porušení tajemství dopravované zprávy přichází v
úvahu právě až v době doručení do emailové schránky příjemce. Státní zástupce
proto shodně s nalézacím soudem zastává názor, že přeprava zprávy je ukončena
až v momentě, kdy adresát otevře emailovou zprávu.
Státní zástupce k tomu ještě dodává, že v případě trestného činu podle § 240
tr. zák., který je sice jinak konstruován, ale jeho objektem je také tajemství
dopravovaných zpráv, judikatura výslovně připustila, že na překážku
trestněprávní ochrany není skutečnost, že se pachatel dopravovaných zpráv
neoprávněně zmocnil z poštovní přihrádky adresáta (srov. č. 34/1998 sb. rozh.
tr.).
S ohledem na to navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud České republiky
obviněným podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro
zjevnou neopodstatněnost, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné,
zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že
dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že
bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst.
1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší
soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a
pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva
správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl
dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž
nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká
především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví
(k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v
tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný
právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho
správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v
chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších
ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by
rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě,
kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve
skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
To se týká většiny námitek obviněného, kterými zpochybňuje dokazování, tedy
jeho rozsah a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, namítá porušení svých ústavně
zaručených práv, ačkoli mimo obecných výkladů nekonkretizuje, v čem porušení
mělo spočívat. Oproti tomu zvolený dovolací důvod naplňuje námitka obviněného,
kterou vyjádřil svůj nesouhlas s výkladem ustanovení § 239 odst. 1 tr. zák.,
jak jej přijaly soudy obou stupňů. Tato námitka je přitom navíc důvodná.
Z dikce § 239 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že trestného činu porušování tajemství
dopravovaných zpráv se dopustí mimo jiné ten, kdo úmyslně poruší tajemství
zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením.
Není pochyb o tom, že elektronická pošta zasílaná prostřednictvím internetu,
tzv. email, je jiným veřejným zařízením ve smyslu § 239 odst. 1 písm. b) tr.
zák. Nejvyšší soud je však toho názoru, že výklad přijatý soudy obou stupňů v
projednávané věci nepřípustným způsobem rozšiřuje hranice trestní represe a
nelze na něj přistoupit, neboť by tím došlo k porušení zásady nullum crimen
sine lege.
Při jazykovém výkladu zmíněného ustanovení je třeba nejprve vyjít z jeho dikce,
kde zákonodárce užil přídavného jména „podávané“, jež je odvozeno od slovesa
„podávat“, tedy nedokonavého vidu, nikoli slovesa „podat“. Nejedná se tedy o
zprávu „podanou“ jiným veřejným zařízením ale o zprávu „podávanou“ a tento
průběhový tvar je třeba vztahovat k okamžiku, kdy pachatel tajemství zprávy
poruší. Tomuto výkladu odpovídá navíc i název ustanovení, kde je užito
gramaticky obdobné přídavné jméno „dopravovaných“. Ochrana je tedy dopravované
zprávě poskytována v době jejího „podávání“, tedy v průběhu doručování, podobně
jako zpráva obsažená v listovní zásilce doručované poštou je chráněna po dobu
její přepravy. Jedná se o proces, jehož počátek je možno ohraničit odesláním
zprávy z počítače odesílatele (nebo z jiného počítače, se kterým právě
odesílatel pracuje). Konec procesu je pak nutno vnímat v okamžiku doručení
zprávy do emailové schránky příjemce. Tímto okamžikem je totiž proces dopravy
zprávy ukončen a v této schránce zpráva také zůstává, není-li adresátem
smazána. Do schránky má příjemce zprávy přístup, který je zabezpečen pomocí
hesla, může se přitom do schránky zpravidla dostat z kteréhokoli počítače
připojeného k internetu, lze proto mít za to, že zpráva nacházející se v jeho
schránce je již zcela v jeho dispozici. Obdobně tak i při aplikaci § 239 odst.
1 písm. a) tr. zák. se doprava uzavřeného listu nebo jiné písemnosti má za
ukončenou okamžikem doručení do poštovní schránky, nikoli až do rukou příjemce
(nejedná-li se o zásilku do vlastních rukou), neboť ochrana je zde poskytována
pouze po dobu poštovní přepravy (nelze přitom porovnávat s ochranou
poskytovanou ustanovením § 240 tr. zák., neboť, jak i státní zástupce
připouští, toto ustanovení je konstruováno odlišně, proces „podávání“ v něm
není vůbec vyjádřen). K tomu je možno na okraj dodat, že elektronická pošta
zpravidla také umožňuje, aby si adresát nechal oznámení o zprávě obsahující
současně i část textu zprávy zasílat na mobilní telefon. Adresát tak může být o
doručení zprávy bezprostředně informován a dokonce i seznámen s částí nebo s
celým jejím obsahem, aniž by vůbec využil možnosti přístupu do své schránky na
internetu. I v tomto smyslu by tedy výklad přijatý soudy v projednávané věci
pokulhával, neboť by nebylo zřejmé, jak v takovém případě určit okamžik
přečtení zprávy příjemcem.
Je sice možno souhlasit s názorem státního zástupce, že zákonodárce měl zřejmě
v úmyslu chránit i prostředky komunikace v době vzniku trestního zákona
neexistující, nicméně v případě tehdy známého a v zákoně výslovně uvedeného
prostředku telegrafu a vlastně i v případě „klasické“ pošty (jak již bylo výše
zmíněno) také není ochrana poskytována po dopravení zprávy do poštovní
schránky, resp. do koncového technického zařízení, ačkoli k jejímu přečtení
adresátem dosud nedošlo. Nejvyšší soud si je vědom toho, že takto časově
vymezený proces přepravy trvá zpravidla řádově zlomky vteřiny a je tedy téměř
vyloučeno v jeho průběhu zprávu zachytit, přečíst a její tajemství tak porušit.
Je zřejmé, že potenciální pachatel nebude vyčkávat okamžiku přepravy zprávy,
aby ji v průběhu přenosu zachytil. Nicméně lze toho zřejmě dosáhnout
technickými prostředky, neboť zpráva prochází během své dopravy zpravidla
komunikačními uzly, ve kterých její text navíc zůstává zachován, a lze si proto
představit možnost jeho automatického zkopírování pomocí zvláštního programu a
odeslání např. do emailové schránky pachatele. V takovém případě by bylo možno
hovořit o tom, že pachatel zachytil zprávu v průběhu jejího podávání a porušil
tak její tajemství ve smyslu vykládaného ustanovení.
Konečně i úprava přijatá novým trestním zákoníkem, který vstoupí v účinnost 1.
1. 2010, užívá obdobné formulace („Kdo úmyslně poruší tajemství … datové,
textové, hlasové, zvukové či obrazové zprávy posílané prostřednictvím sítě
elektronických komunikací…“ viz § 182 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník). Pokud by zákonodárce zamýšlel rozšířit trestněprávní ochranu
ve smyslu právního názoru přijatého soudy v právě projednávané věci, měl by
příležitost formulovat toto ustanovení přesněji, výslovně v něm uvést, že
zpráva se má za doručenou až jejím přečtením, vyslechnutím či jiným poznáním
jejího obsahu ze strany příjemce, nebo jinak výslovně konec ochrany stanovit.
Nelze proto dovozovat z technické povahy elektronické pošty, která v praxi
výrazně omezuje možnosti potenciálních pachatelů v průběhu podávání zprávy její
tajemství porušit, že by její ochrana měla být rozšiřujícím výkladem doplněna.
Citované ustanovení trestního zákona je vyjádřením ochrany ústavně zaručených
práv – práva na soukromí a listovního tajemství. Článek 13 Listiny základních
práv a svobod vymezuje zajisté širší oblast soukromého života, než je chráněna
trestním zákonem. Ovšem ochrana práv v tomto článku zakotvených je současně
zaručena také prostřednictvím jiných právních odvětví, např. prostřednictvím
institutu ochrany osobnosti v občanském zákoníku. V souladu se zásadou
minimalizace trestní represe proto Nejvyšší soud zastává názor, že ustanovení §
239 odst. 1 tr. zák. je třeba vykládat uvedeným způsobem.
Ve světle výše popsaného je pak třeba logicky dospět k závěru, že obviněný svým
jednáním objektivní stránku trestného činu porušování tajemství dopravovaných
zpráv podle § 239 odst. 1 písm. b) tr. zák. nenaplnil, neboť si zprávu přečetl
až po jejím doručení do emailové schránky příjemce. Nejvyšší soud jej však
nemohl zprostit obžaloby, neboť vyvstává otázka, zda by jednání obviněného
nemělo být kvalifikováno jako jiný trestný čin, konkrétně trestný čin poškození
a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. a) tr. zák. V
řízení nebylo dosud objasněno, s jakým úmyslem si obviněný zjednal přístup do
emailové schránky poškozeného a zda z tohoto jednání chtěl mít, resp. měl on
nebo jiná osoba prospěch, případně zda měl úmysl poškozenému způsobit škodu.
Tuto otázku je tedy třeba v dalším řízení objasnit. Pakliže se neprokáže, že by
obviněný jednal v úmyslu, jak ho předpokládá § 257a odst. 1 písm. a) tr. zák.,
krajský soud jej zprostí obžaloby. V opačném případě je třeba mít na zřeteli,
že ve věci podal dovolání pouze obviněný. Pokud by bylo shledáno, že jeho
jednání naplnilo znaky uvedeného trestného činu, který je však přísněji trestný
než trestný čin, kterým byl obviněný původně shledán vinným, je třeba jeho
odvolání zamítnout (k tomu srov. přiměřeně č. 59/1994 Sb. rozh. tr., druhá
právní věta).
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání obviněného R. P. je v uvedeném
směru opodstatněné, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení
odvolacího soudu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten je v dalším řízení
povinen postupovat podle § 265s odst. 1 tr. ř. a současně respektovat zákaz
reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného R. P.
nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo
rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch