11 Tdo 349/2023-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného M. K., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 13 To 20/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 90/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 38 T 90/2022, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že
dne 24. 11. 2021 okolo 12:00 hod. na parkovišti u obchodního domu LIDL na adrese XY, v obci XY, okres Praha - východ, v černém pouzdře zn. IXUS v zavazadlovém prostoru osobního motorového vozidla tov. zn. Audi A6 Allroad Quattro, r.z. XY, v rozporu s ustanovením § 4 a § 8 zákona číslo 167/1998 Sb. o návykových látkách, ve znění pozdějších doplňků, tedy aniž by disponoval potřebným povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, u sebe přechovával pro svou vlastní potřebu plastové sáčky s obsahem světlé krystalické látky o hmotnosti 2,0336 gramu, ve které byla prokázána přítomnost látky metamfetamin (pervitin), přičemž její obsah činil 80,34 % (hmotnostních), tj. v přepočtu 1,63 gramu, účinné látky metamfetamin, přičemž látka metamfetamin je zapsána jako psychotropní látka na Seznamu č. 5 psychotropních látek nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů; a dále přechovával rostlinný materiál o celkové hmotnosti 1,08 gramu, ve kterém byla prokázána přítomnost cannabinoidů včetně látky delta-9-tetrahydrocannabinol (THC).
3. Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 13 To 20/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.
5. Dovolatel v podrobnostech uvedl, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze základních zásad trestního řízení, kdy jejich procesním postupem došlo k extrémnímu nesouladu mezi jejich skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, a existují tedy takové vady a nedostatky, které svědčí o zásadním zjevném nerespektování zásad, podle nichž má být trestní řízení vedeno. Podle dovolatele nebyl proveden důkaz, který by prokazoval umístění krystalické látky ve vozidle, a rovněž pakliže soudy tvrdí, že se krystalická látka nacházela ve vozidle (zavazadlový prostor), pak toto sdělení vychází z domněnky. Orgány činné v trestním řízení nebyly schopné přesně označit místo, kde měly nalézt pervitin. Obviněný namítá chybné ohledání vozidla - provedení prohlídky jiných prostor, které proběhlo ve dvou časových fázích. Ze zásadního důkazu - fotografické dokumentace z ohledání prohlídky jiných prostor - předmětného vozidla - fotografie vnitřku vozidla (rovněž zavazadlového prostoru) - nelze dojít k závěrům o přímé viditelnosti černého pouzdra obsahující krystalickou látku. Soudy uvedly, že pouzdro bylo v bundě. Dovolateli tedy není zřejmé, jak dozorující státní zástupce předmětné pouzdro mohl vidět ve fotodokumentaci. Tato skutečnost dokresluje, že není zřejmé, kde a zda vůbec bylo pouzdro ve vozidle. Policisté, kteří prováděli prohlídku předmětného vozidla, chybně zdokumentovali předmětné vozidlo. Nelze tudíž zaujmout jakýkoli závěr, kde se ve vozidle nacházelo černé pouzdro s krystalickou látkou. Vizuální kontrolou všech fotografií z prohlídky předmětného vozidla nelze dojít k závěru, že by jakákoli fotografie obsahovala předmětné černé pouzdro, natož jak explicitně uvedeno státním zástupce či nalézacím soudem v zavazadlovém prostoru. Trestní spis neobsahuje žádný důkaz, který by dispozici s předmětným pouzdrem spojoval s dovolatelem. Vozidlo mu nepatřilo, měl jej pouze dočasně. Soudy se také měly zabývat skutečností, že každé vozidlo má mnoho míst a přihrádek, kam se běžně uživatel nedívá. Pakliže soudy tvrdí, že dovolatel je usvědčen tím, že pervitin byl nalezen ve vozidle, kdy svědek G. a Z. uvedli, že vozidlo předali obviněnému prázdné, s ohledem na skutečnost, že není patrné, kde konkrétně bylo pouzdro ve vozidlo nalezeno (zdali vůbec bylo ve vozidle), je takový závěr nesprávný.
6. Z výše uvedeného se tedy podává, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy postup soudů je zcela v rozporu s právem na spravedlivý proces, kdy byla porušena zásada vyhledávací a zásada zjištění materiální pravdy. Obviněný má za to, že soudy nedostály požadavkům vyplývajícím ze zásady in dubio pro reo.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. 13 To 20/2023-177, a rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 11. 2022, č. j. 38 T 90/2022-158, zrušil v celém rozsahu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolatel se domáhá pouze toho, aby soudy z provedených důkazů nevycházely, resp. aby je hodnotily jiným, představám dovolatele odpovídajícím způsobem. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, resp. dokonce porušení práva obviněného na spravedlivý proces, však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů (obviněný, který trestnou činnost popírá, zřejmě nikdy nebude souhlasit s tím, jak soudy hodnotily důkazy v odsuzujících soudních rozhodnutích).
9. Zjištění, na kterém místě se ve vozidle zakázaná látka přesně nacházela, ani nelze považovat za zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu. Tvrzení, že se pouzdro se zakázanou látkou nemuselo ve vozidle nacházet vůbec, podatel poprvé uplatnil až v rámci dovolání (takovýmto tvrzením dovolatel fakticky obviňuje policisty provádějící prohlídku vozidla z toho, že zakázanou látku do vozidla "podstrčili").
10. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týká vad dokazování v řízení před soudem a již proto nemůže být tento dovolací důvod naplněn výhradami obviněného k neprovedení některých úkonů policejními orgány na počátku trestního stíhání, resp. ještě před jeho zahájením. Skutková zjištění při tom mohou obstát bez ohledu na neprovedení dovolatelem uváděného zajištění daktyloskopických stop a stop DNA (viz též bod 8 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.).
11. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné. Protože dovolatel neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jehož rámci podatel namítl existenci vady uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu.
12. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
16. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
17. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je s účinností od 1. 1. 2022 určen k nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních a jeho smyslem je kodifikace rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
19. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolání obviněného neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť konkrétní dovolací argumentaci nelze podřadit nejen pod výše označený důvod dovolání, ale ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Zároveň Nejvyšší soud neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů byl porušen některý z komponentů práva obviněného na soudní ochranu ve smyslu Hlavy páté Listiny, resp. jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, především zásady in dubio pro reo.
21. I přes výhrady obviněného k hodnocení důkazů, zejména pokud jde o místo nálezu černého pouzdra s pervitinem, tyto podle názoru Nejvyššího soudu dohromady vytváří ucelený řetězec, na jehož základě nejsou dány důvodné pochybnosti ohledně správnosti závěru, že se obviněný dopustil shora popsaného jednání. Proto Nejvyšší soud nemohl přijmout tvrzení obviněného, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
22. Nález pouzdra se zakázanou látkou v zavazadlovém prostoru předmětného automobilu je prokázán protokolem o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků (viz bod 7. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Možnost, že by pouzdro s pervitinem do vozidla uložila jiná osoba, je vyloučena výpověďmi svědků J. G. a M. Z. (viz bod 4. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), jakož i výpovědí svědka P. S. (viz bod 3. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Výpovědí posledně jmenovaného svědka lze rovněž považovat za vyvrácené původní tvrzení obviněného o existenci osoby jménem „XY“, která měla v předmětném vozidle cestovat společně s ním. Prokázáním viny obviněného na základě provedených důkazů a jejich hodnocení se nalézací soud zabývá v bodě 17. odůvodnění rozsudku.
23. Jestliže na základě výše popsaného soud prvního stupně uzavřel, že obviněný se dopustil shora popsaného jednání, nelze takový skutkový závěr považovat podle Nejvyššího soudu za jakkoliv zjevně rozporný s obsahem provedených důkazů. Závěr soudu prvního stupně o vině obviněného není výsledkem nepřípustné svévole soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů, ale zcela akceptovatelné hodnotící úvahy založené na racionálním a logickém základu, vycházející z vážení každého provedeného důkazu jednotlivě, tak i navzájem mezi sebou (tedy plně odpovídající požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř.).
24. Nejvyšší soud taktéž považuje za potřebné připomenout, že z obviněným vzpomínaného pravidla in dubio pro reo, jehož porušení namítá, se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
25. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž prvostupňový i odvolací soud nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného výše, pro uplatnění daného pravidla nebyl dán žádný důvod.
26. Nejvyšší soud tak odkazuje na učiněné závěry odvolacího soudu, který se již vypořádal s totožnou obhajobou obviněného, když uvedl, že pro danou skutkovou podstatu je zásadní jakákoli forma držení, případně nakládání s omamnou či psychotropní látkou, s výjimkou jejich výroby, nabízení, prodeje, dovozu, vývozu a průvozu, které jsou postižitelné jako trestný čin podle § 283 tr. zákoníku. Pachatel je může, ale nemusí mít přímo u sebe, ale musí je mít ve své moci, přičemž na způsobu jejich nabytí nezáleží.
Žádnou roli nehraje ani to, jak tyto látky po jejich nabytí uložil a jak dlouho je přechovával. Zásadním hlediskem trestnosti je jen druh a množství těchto látek, které byly neoprávněně přechovávány pro vlastní potřebu, což v tomto případě prokázáno bylo, neboť jak z důkazů vyplývá, obviněný přechovával 2,0336 gramů metamfetaminu – pervitinu, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, přičemž obsah účinné látky činil 1,63 gramu, což bezpečně překračuje ustálenou soudní praxí a judikaturou stanovenou hranici 1,5 gramu účinné látky coby množství větší než malé (v podrobnostech srov. bod 9.
odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
27. Uvedené závěry jsou v souladu s odbornou literaturou, kdy přechováváním je jakýkoli způsob, jímž pachatel jiné omamné nebo psychotropní látky nebo jed drží. Pachatel nemusí mít takovou látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci (ŠÁMALOVÁ, Milada. § 284 [Přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2886, marg. č. 10.). Stejně tak jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 429/2017), podle níž přechováváním omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu § 284 odst. 2 tr. zákoníku je v zásadě jakákoliv forma jejich držení, případně nakládání s nimi, s výjimkou jejich výroby, nabízení, prodeje, dovozu, vývozu a průvozu, které jsou trestně postižitelné jako trestný čin podle § 283 tr.
zákoníku. Pachatel je může, ale nemusí mít přímo u sebe, ale musí je mít ve své moci. Na způsobu jejího nabytí pachatelem přitom nezáleží. Žádnou roli přitom nehraje, zda je pachatel nabyl jednorázově nebo postupně, stejně jako nezáleží na tom, jak je poté uložil a jak dlouho je přechovával. Tato skutečnost může mít význam pouze z hlediska posouzení společenské škodlivosti jeho jednání a úvahy o trestu. Trestněprávně postižitelné je přechovávání daných látek pro vlastní potřebu pouze v množství větším než malém.
Posouzení toho, zda došlo k neoprávněnému přechovávání daných látek v množství větším než malém, je namístě odvíjet vždy od jejich druhu a účinků. Vzhledem k tomu, že se tyto látky od sebe liší co do své povahy i účinků, nelze pro ně stanovit společnou hranici uvedeného množství, a tuto nestanoví ani trestní zákoník ani žádný jiný právní předpis. Obecně vzato lze vyjít z toho, že trestní odpovědnost pachatele za přechovávání daných látek pro vlastní potřebu lze dovodit při jejich množství, které znamená zvýšené nebezpečí pro zdraví nebo život člověka.
Současně musí jít o držení takových látek v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele (podle stupně jeho závislosti), neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou, byť by šlo o množství jinak naplňující znak „množství větší než malé“ (č. 15/2014-I Sb. rozh. tr.).
28. S ohledem na shora uvedené nelze přisvědčit námitkám dovolatele, že by nebyla naplněna skutková podstata souzeného trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, ovšem jen vzhledem k namítaným nejasnostem ohledně určení přesné části automobilu, kde se mělo nacházelo pouzdro s pervitinem. Zjištění soudů, že se krystalická látka nacházela ve vozidle, není pouhou domněnkou, jak argumentuje dovolatel, ale je založena na zákonně provedeném důkazu, a to protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků (viz č. l. 55 a násl. spisu) včetně fotografické dokumentace (viz č. l. 58 a násl. spisu). K části argumentace dovolatele spočívající v tom, že policisté, kteří prováděli prohlídku předmětného vozidla, chybně zdokumentovali předmětné vozidlo, je potom možné plně odkázat na závěry odvolacího soudu, který uvedl, že nalézací soud si byl vědom důkazní situace, tj. především faktu, že policie při vyšetřování věci nebyla důsledná, jestliže z pouzdra a věcí v něm nalezených nezajistila daktyloskopické stopy ani stopy DNA, a že k dispozici měl pouze protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků řádně nařízené soudcem (§ 82 odst. 2, § 83a odst. 1 tr. ř.) s pořízenou fotodokumentací a s nalezením plastových sáčků s obsahem světlé krystalické látky o hmotnosti 2,0336 gramu, v níž byla prokázána přítomnost látky metamfetamin (pervitin) o obsahu 80,34 % hmotnostních, tj. po přepočtu 1,63 gramu účinné látky metamfetamin, a to v černém pouzdře zn. IXUS v zavazadlovém prostoru osobního motorového vozidla Audi A6 Allroad Quattro, registrační značky XY. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (především odstavce 17), je ale zřejmé, jak nalézací soud tento důkaz hodnotil a k jakým závěrům dospěl, přičemž mu nelze vytknout, že by přitom vybočil z logicky přijatelných způsobů hodnocení, či že by se při tomto hodnocení dopustil svévole (v podrobnostech srov. bod 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
29. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných než zákonných důvodů. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu