11 Tdo 350/2023

11 Tdo 350/2023-130

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného D. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 13 To 334/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 90/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. P. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 11. 2022, č. j. 10 T 90/2022-83, byl obviněný D. P. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, tedy celkově ve výši 40.000 Kč. Současně byl podle § 70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku odsouzen k trestu propadnutí věci, a to jednorázového bezpečnostního sáčku č. 00632427 o celkové hmotnosti 87,57g obsahujícího zbylé materiály (12,72 g toxikomansky využitelného podílu rostlinného materiálu a 2,53g toxikomansky nevyužitelného rostlinného materiálu; 9,9303 g krystalické látky obsahující účinnou látku metamfetamin.)

2. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Benešově právní moci nenabyl,

neboť obviněný D. P. proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, a to do výroku o vině i o trestu. Následně o tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze tak, že jej svým usnesením ze dne 10. 1. 2023, č. j. 13 To 334/2022-100, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

3. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný D. P. předmětné trestné činnosti dopustil tím, že: od přesně nezjištěné doby do 09:20 hodin dne 17. 2. 2022 pro vlastní potřebu neoprávněně přechovával v množství 18,53g omamnou látku konopí seté (marihuanu) obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol v množství 2,14 g a dále v množství 11,4018 g psychotropní látku metamfetamin (známá též jako pervitin), ač nedisponoval oprávněním k nakládání s takovými látkami, přičemž omamná látka konopí je uvedena v seznamu č. 3 v příloze 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a účinná látka delta-9-tetrahydrocanabinol je uvedena v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. jako psychotropní látka, a psychotropní látka metamfetamin, je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný D. P. napadl usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, č. j. 13 To 334/2022-100 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 11. 2022, č. j. 10 T 90/2022-83) dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, které opětovně zaměřil proti výrokům o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve druhé variantě, neboť je přesvědčen, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.

5. Základním tvrzením dovolatele je skutečnost, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k akceptaci důkazů, které příslušníci Policie ČR získali během jeho osobní prohlídky. Podle mínění dovolatele však tato prohlídka nebyla provedena v souladu s § 35 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů (dále pouze „zákon o policii“), který ji umožňuje provést toliko za účelem zjištění, zda osoba, která je prohlídce podrobena, má či nemá u sebe zbraň (viz § 29 zákona o policii). Pokud tedy policisté prováděli prohlídku jeho osoby v souladu s tímto zákonem, pak nebyli oprávněni mu odebrat jiné osobní věci (vyjma zbraní).

6. S ohledem na tuto skutečnost dovolatel tvrdí, že policista L. P., který prohlídku jeho osoby bez soudního příkazu prováděl, si nezákonným postupem „dopomohl“ k zajištění jeho věcí, které byly následně (za nesplněných podmínek trestního řádu) procesně využity obžalobou. V této souvislosti dovolatel akcentoval, že pokud by Policie ČR zamýšlela provést jeho osobní prohlídku za účelem zajištění možných důkazních prostředků pro trestní řízení, měla postupovat podle platného znění trestního řádu, za současného respektování všech jeho osobních práv, k čemuž však nedošlo. Ostatně zasahující policisté neměli ani právo na sepsání protokolu o vydání věci s ohledem na to, že v trestním řízení nelze vydat věc, která nebyla zákonným způsobem zajištěna. Jinými slovy – v projednávaném případě policisté při zahájení úkonů trestního řízení „obrátili“ zákonný postup, když na základě prohlídky, kterou provedli za účelem zjištění, zda je obviněný ozbrojen, nezákonně zajistili jeho osobní věci a teprve na tomto základě zahájili úkony trestního řízení. Podle názoru dovolatele však nelze z právního hlediska akceptovat zabrání jeho osobních věcí, ke kterému došlo donucením, pokud tento postup nebyl v souladu s platným zněním trestního řádu. Souběžně obviněný doplnil, že mu nebylo sděleno podezření ze spáchání trestného činu, ale toliko byl od něj vyžádán podpis protokolu o vydání věci (přestože je nebyl povinen vydat).

7. Okresní soud v Benešově během hlavního líčení vyslechl policisty, kteří se přímo zúčastnili zákroku proti jeho osobě. Během své výpovědi policista L. P. přiznal, že v okamžiku, kdy obviněného oslovil, se již nenacházel v místě dopravní nehody, a tedy žádné reálné nebezpečí z jeho strany nehrozilo. Navíc policista nesplnil svou povinnost vyplývající z § 43 zákona o policii, jelikož obviněného neupozornil, že se nachází v zabezpečeném prostoru a nevyzval ho, aby prostor opustil. Vzhledem k této situaci obviněný tvrdí, že svým jednáním neporušil žádné povinnosti. Pokud policista po něm žádal identifikaci jeho osoby, postupoval nezákonně, pročež lze jeho jednání vyhodnotit jako nedůvodné až šikanózní. Dovolatel připustil, že byl v reakci na toto policistovo jednání vulgární, má však za to, že jej nelze za jeho výroky postihnout, natož jeho jednání vyhodnotit jako přestupek. Podle jeho mínění byl zasahující policista oprávněn toliko sepsat o jeho jednání úřední záznam a následně jej předvolat k podání vysvětlení. Avšak na jeho osobě byl proveden policejní zákrok za pomoci donucovacích prostředků, které dovolatel označil za nepřiměřené a nezákonné.

8. Jediným záměrem jednajícího policisty bylo obviněnému (kterého podle svých slov zná) vnutit svoji autoritu. Z provedeného dokazování je však podle dovolatele zjevné, že zasahující policista P. vykládá své pravomoci extenzivním způsobem, pročež jeho jednání lze vyhodnotit jako zneužití pravomoci veřejného činitele. V této souvislosti nelze rovněž přehlédnout, že tento policista svévolně opustil stanoviště, kde bylo jeho úkolem odklánět dopravu, čímž navíc ohrozil další účastníky silničního provozu.

9. Ve vztahu k obviněnému tedy byly provedeny nezákonně zajištěné důkazy, když v opačném případě by rozhodnutí soudu prvního stupně postrádalo důkazní podklad. Za tohoto stavu obviněný shrnul, že v projednávaném případě nebylo prokázáno, že by skutečně naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky. S ohledem na shora uvedené skutečnosti závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud na základě jeho dovolání podle § 265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, č. j. 13 To 334/2022-100, a podle § 265m tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby.

10. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 1 NZO 222/2023-11, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále pouze „státní zástupce“), který úvodem předeslal, že dovolatel v rámci svého dovolání uplatnil námitky, které již vznášel před okresním soudem a následně i v rámci svého odvolání. Nicméně oba soudy nižších stupňů se s těmito námitkami řádně vypořádaly, přičemž státní zástupce se s argumentací obou soudů bez výhrad ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.

11. Státní zástupce nejprve obecně proklamoval, že dovolatel sice odkázal na druhou variantu předmětného dovolacího důvodu, nicméně k jejímu naplnění nepostačuje pouhá existence procesně nepoužitelného důkazu, ježto musí být splněn fakt, že na takovém nepoužitelném důkazu je založeno konkrétní skutkové zjištění. Brojí-li dovolatel proti tomu, že věci zajištěné během osobní prohlídky (provedené podle zákona o policii) byly posléze využity jako jeden z důkazů proti jeho osobě v rámci trestního řízení, státní zástupce v reakci na to zdůraznil, že takový postup je podle standardní publikované judikatury možný, pokud se nejedná o účelové zneužití mimotrestních úkonů k obejití přísnějších podmínek pro provedení obdobných úkonů podle trestního řádu. V tomto smyslu státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1180/2012, ze kterého (mimo jiné) vyplývá, že osobní prohlídka provedená celním úřadem (jako správním orgánem) může být využita nejen v řízení správním, ale i v následném řízení trestním. Na tomto základě státní zástupce tvrdí, že využití výsledku osobní prohlídky provedené u obviněného v době, kdy byl podezírán pouze ze spáchání přestupku, plně odpovídá deklarovanému judikatornímu závěru, přičemž za klíčovou označil skutečnost, že obviněný v době své prohlídky ještě nebyl z žádného trestného činu podezírán, pročež ke zneužití zákona o policii k provedení úkonu náležejícího do trestního řízení jednoznačně nedošlo. Ve světle právě uvedeného tak argumentaci dovolatele označil za věcně nesprávnou.

12. Vzhledem k uvedeným důvodům státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Současně z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

13. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

15. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, což znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

17. Obviněný ve svém dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: - správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, - procesní bezvadnost provedeného dokazování a - správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

18. Cílem tohoto dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

19. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

20. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

21. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného D. P. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatelem vznesené námitky jsou sice formálně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně po přezkumu projednávaného případu byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné.

22. Nejvyšší soud nejprve prověřil, že Okresní soud v Benešově odvodil své skutkové závěry z řádně provedených důkazů, mezi nimiž dominují zejména výpovědi zasahujících příslušníků Policie ČR – svědků L. P. a J. K. (neboť obviněný využil svého zákonného práva a ve věci odmítl vypovídat), jakož i řada listinných důkazů, zejména protokol o vydání věci včetně pořízené fotodokumentace, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, úřední záznamy o zajištění osoby dne 17. 2. 2022 a o použití donucovacího prostředku (oba zpracované L. P.), opisy z evidence Rejstříku trestů a evidence přestupků, zpráva Města Votice – Komise pro projednávání přestupků, trestní příkaz Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 10. 2016, č. j. 2 T 120/2016-66, a další méně podstatné důkazy.

23. Všechny tyto důkazy Okresní soud v Benešově vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. S jeho výroky o vině i o uložených trestech se následně bez výhrad ztotožnil i Krajský soud v Praze jako soud odvolací. I přes tyto skutečnosti obviněný D. P. podal proti usnesení odvolacího soudu (ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu) mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zřekl odpovědnosti za spáchané přečiny, neboť je i nadále přesvědčen o tom, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky aplikovaných skutkových podstat. Navíc je toho názoru, že postupem soudů nižších stupňů došlo ve vztahu k jeho osobě k zásadním pochybením, neboť rozhodná skutková zjištění jsou podle jeho mínění založena na procesně nepoužitelných důkazech, v důsledku čehož usiluje o zproštění obžaloby. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci svého přezkumu neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k jakýmkoli pochybením, tím méně k takovým, která by vedla k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

24. Z provedených skutkových zjištění vyplynulo, že dne 17. 2. 2022 byli policisté L. P. společně s J. K. povoláni k odklánění dopravního provozu v okolí vážné dopravní nehody, ke které došlo na silnici I/3 u XY, kde se střetla dodávka s hasičským vozem, a kde probíhaly vyprošťovací a záchranářské práce. Jelikož na místě byla stále přítomna záchranná služba a hasičský sbor, bylo místo dopravní nehody uzavřeno, aby do něho nevstupovaly cizí osoby. Tuto dopravní situaci však obviněný P. nerespektoval a naopak svévolně procházel policií ohraničeným místem. Když se jej zasahující policista P. zeptal, proč prochází uzavřeným místem, obviněný jej velmi vulgárním způsobem odbyl a pokračoval v další cestě. Následně jej policista vyzval k tomu, aby se zastavil, prokázal svoji totožnost a podal vysvětlení, proč se nachází na ohraničeném místě a z jakého důvodu jej urazil. Na tyto výzvy obviněný opět nereagoval. Jelikož v danou chvíli vyvstalo podezření, že se dopustil některého z přestupků (minimálně neuposlechnutí výzvy či urážky úřední osoby), policista jej následoval a znovu jej vyzval, aby se zastavil a prokázal svoji totožnost, a to již pod výzvami, že může být zajištěn i za použití donucovacích prostředků. Ve chvíli, kdy policista obviněného předběhl, postavil se mu do cesty a znovu zopakoval výzvu, obviněný nejen že výzvy nedbal, ale do policisty strčil, aby mohl projít. Tím z jeho strany došlo k aktivnímu fyzickému útoku, na který policista reagoval použitím donucovacích prostředků, během kterých obviněný kladl aktivní odpor, pročež mu ze strany zasahujícího policisty byla nasazena služební pouta.

25. Po svém zajištění byl obviněný policistou K. (který přišel svému kolegovi P. na pomoc) poučen a následně u něho byla provedena osobní prohlídka za účelem zjištění, zda u sebe nepřechovává zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život anebo zdraví (např. nůž, žiletku, elektrický paralyzér, plynovou pistoli apod.). Během tohoto výkonu byla pod jeho bundou a mikinou zajištěna (mimo mobilního telefonu, klíčů, digitální váhy zn. DOMO a dalších osobních věcí) plechová krabička, ve které byly umístěny tři sáčky – jeden s krystalickou látkou a dva se zelenou sušinou, pročež policisté vyrozuměli Službu kriminální policie a vyšetřování, která na místo přijela, aby provedla své úkony. Následně byl obviněný policisty P. a K. převezen na obvodní oddělení (OOP Benešov), kde byl prvně jmenovaným administrativně zpracováván přestupek neuposlechnutí výzvy.

26. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný D. P. především namítl, že veškeré důkazy získané při jeho osobní prohlídce policisty L. P. a J. K. (zahrnující igelitové sáčky s přítlačnou lištou s obsahem sušeného rostlinného materiálu o hmotnosti 4, 9 g a 22,5 g včetně obalů a s bílou krystalickou látkou o hmotnosti 12,5 g včetně obalu) byly získány nezákonným způsobem, tedy bez povolení k osobní prohlídce a respektování práv obviněného.

27. Podle § 35 odst. 2 zákona o policii platí, že je policista oprávněn provést prohlídku osoby a odebrat jí zbraň, pokud proti ní směřuje zákrok nebo jiný úkon, při němž hrozí nebezpečí, že osoba bude klást odpor a je podezření, že má u sebe zbraň. Podle § 111 písm. f) téhož zákona se zbraní rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 111 písm. c) bod 1. tohoto zákona se prohlídkou fyzické osoby rozumí kontrola oděvních svršků osoby a věcí, které má tato osoba u sebe v době prohlídky, a to s využitím přímých fyzických kontaktů prováděnou osobou stejného pohlaví.

28. Z provedených skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný vědomě a dobrovolně procházel policií ohraničeným místem dopravní nehody, kde stále probíhaly vyprošťovací a záchranářské práce, na bezprostřední výzvu policisty reagoval vulgarismy a poté dále procházel místem, kde neměl co dělat. Následně ignoroval opakované výzvy policisty P. včetně poučení o možnosti použití donucovacích prostředků, a naopak do zasahujícího policisty (který mu vstoupil do cesty) strčil. Z těchto důvodů bylo zcela oprávněné, že policista proti němu použil donucovací prostředky. Pokud byla při následující bezpečnostní prohlídce provedené za účelem prověření, zda obviněný u sebe nemá zbraň, pod jeho oblečením nalezena plechová krabička, prostřednictvím které mohl obviněný po sejmutí pout na policistu znovu zaútočit (tedy ji použít jako útočnou zbraň), bylo zcela oprávněné její odejmutí, stejně jako její otevření za účelem ověření jejího obsahu, neboť i uvnitř se mohly skrývat věci použitelné jako zbraň resp. jejího případného obsahu (např. žiletka, nůž apod.).

29. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že nejenom odebrání plechové krabičky, ale také předmětů v ní se nacházejících, bylo zcela v souladu s platným zněním zákona o policii. Vyjma toho je podstatné, že až do této chvíle byl obviněný podezřelý toliko ze spáchání některého z přestupků zaměřených proti veřejnému pořádku. Nicméně z obsahu předmětné krabičky – tedy až po provedení úkonů podle zákona o polici - vzešlo reálné podezření, že policií zajištěné sáčky obsahují omamné a psychotropní látky, tedy podezření ze spáchání trestného činu. Za tohoto stavu je tak zjevné, že s ohledem na časovou souslednost na místě činěných kroků je zcela vyloučeno, aby zasahující policisté zneužili zákona o policii k provedení úkonu náležejícího do trestního řízení. Je tedy zřejmé, že ke zneužití mimotrestního úkonu (tzv. bezpečnostní prohlídky osoby) k obejití přísnějších podmínek pro provedení obdobného úkonu podle trestního řádu (tj. osobní prohlídky) v nyní posuzované věci nedošlo, neboť v okamžiku realizace bezpečnostní prohlídky obviněný nebyl ze žádné trestného činu fakticky podezříván, když k tomu došlo až následně, a to v důsledku konkrétních poznatků, které právě tato prohlídka přinesla.

30. Z ustanovení § 2 zákona o policii vyplývá, že policie slouží veřejnosti a jejím prvořadým úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti (svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu). S ohledem na to platí, že pravomoc policistů k vykonání bezpečnostní prohlídky v souladu s § 35 zákona o policii byla jednoznačně zachována, a to přesto, že nešlo o osobní prohlídku podle platného znění trestního řádu.

31. Zasahující policisté se nedopustili pochybení ani tím, že o zajištěných sáčcích s podezřelým obsahem nesepsali s obviněným úřední záznam podle § 34 zákona o policii, ale hned protokol o vydání věci podle § 78 odst. 1 tr. řádu, neboť výzva k vydání věci podle tohoto ustanovení může být učiněna i před zahájením trestního stíhání, přičemž následné sepsání protokolu je již úkonem zahájeného trestního řízení podle § 158 odst. 3 písm. h) a § 160 odst. 4 tr. řádu, kterak je obviněnému a jeho obhájci již dostatečně známo z předchozích fází trestního řízení.

32. Za těchto procesních podmínek tedy nemohla obstát argumentace, kterou obviněný kontinuálně uplatňuje od projednání věci v hlavním líčení, a v rámci které opakovaně rozporuje zákonnost prvotního zásahu policisty P., tedy zákonnost zajištění předmětných sáčků s omamnými látkami. Jinými slovy – nebylo možné dovodit dovolatelem naznačovaný „exces“, na základě kterého by ze strany policie došlo k zásadnímu porušení zákonných norem či porušení jeho práv, které obviněný ve svém písemném podání jmenoval (tj. nerespektování tělesné a duševní integrity, zákaz mučení a špatného zacházení, právo na osobní svobodu, svobodu pohybu a pobytu, potažmo právo na spravedlivý proces). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud odmítl základní námitku dovolatele, že napadeným rozhodnutím krajského soudu (ve spojení s rozsudkem okresního soudu) došlo v jeho neprospěch k neoprávněné akceptaci u jeho osoby zajištěných osobních věcí (zahrnujících omamné látky), a to přesto, že předmětná prohlídka měla být provedena v rozporu s § 35 odst. 2 zákona o policii, neboť toto tvrzení se nezakládá na pravdě.

33. Ostatně otázka faktického využití předmětů získaných při prohlídce osoby obviněného v době, kdy byl podezírán ze spáchání přestupku, již byla v judikatuře Nejvyššího soudu nejednou řešena. V tomto smyslu Nejvyšší soud odkazuje zejména na své usnesení ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1010/2013 (uveřejněné pod č. 34/2014 Sb. rozh. tr.), ve které deklaroval, že pokud byly před zahájením trestního řízení provedeny úkony v souladu se zákonem o spotřebních daních, „jsou výsledky těchto úkonů využitelné i pro dokazování v následujícím trestním řízení“, přičemž „stejné závěry platí i pro další subjekty, které mají na základě zákona obdobné oprávnění, např. policisté, obecní policisté, nebo hasiči“. K tomu dále Nejvyšší soud uvedl, že „v případě, že je dáno odůvodněné podezření ze spáchání trestného činu, nesmí být svévolným využitím oprávnění provádět kontrolu nebo jiným výkonem pravomoci příslušného orgánu podle zvláštního zákona obcházeny podmínky podle trestního řádu pro provedení domovní prohlídky (§ 82 odst. 1 a § 83 tr. řádu), prohlídky jiných prostor a pozemků (§ 82 odst. 2 a § 83a tr. řádu), osobní prohlídky (§ 82 odst. 3, 4 a § 83b tr. řádu) apod.“ . Obdobné závěry Nejvyšší soud deklaroval např. ve svém rozhodnutí ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5 Tz 29/2016, nebo ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1180/2012.

34. Výsledky osobní prohlídky, která byla provedena příslušníky Policie ČR, tedy mohou být využity nejen v řízení přestupkovém, ale i v následném řízení trestním, a to za podmínky, že v dané věci nedošlo ke zneužití mimotrestních úkonů nebo úmyslnému obejití podmínek pro realizaci obdobného úkonu podle platného znění trestního řádu. K takové situaci přitom v projednávaném případě nedošlo, neboť – jak bylo konstatováno výše – obviněný nebyl v době prováděné prohlídky ještě v podezření ze spáchání trestného činu. Proto také jednoznačně nedošlo ke zneužití ustanovení zákona o policii v jeho neprospěch. Z tohoto důvodu je neakceptovatelné i navazující tvrzení dovolatele, že mu nebylo sděleno podezření ze spáchání předmětného trestného činu, ale toliko byl od něj vyžádán podpis protokolu o vydání věci. Takový postup je ze strany policistů zcela přípustný, a tedy naprosto v souladu s platnými právními předpisy.

35. Pokud dovolatel závěrem svých polemických námitek vyhodnotil policejní zákrok za pomoci donucovacích prostředků za nepřiměřený a nezákonný, přičemž sám sebe fakticky označil za oběť svévolného zásahu policisty, byl Nejvyšší soud nucen toto hodnocení kategoricky odmítnout. Ze skutkových zjištění naopak vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo vědomě a svévolně vstoupil do zabezpečeného prostoru, kterému se měl vyhnout a na výzvu policisty P. (který zajišťoval průjezd kolem uzavřeného místa dopravní nehody, kde byla dosud přítomna záchranná služba a hasičský sbor) se bezdůvodně dopustil vulgárního, posléze i fyzického násilí – a to přesto, že dobře věděl, že u sebe přechovává omamné a psychotropní látky. Naproti tomu službu konající policista postupoval přesně podle zákonných předpisů, kterak bylo zmíněno již výše. Ostatně o použití donucovacího prostředku rozhoduje vždy sám zakročující policista podle okolností každého případu. Míra intenzity použití takového prostředku závisí na míře aktivního útoku osoby, proti níž policista zakročuje. Podle § 57 zákona o policii je policista povinen každý zákrok, při kterém bylo použito donucovacího prostředku, bezodkladně ohlásit svému nadřízenému a sepsat o něm úřední záznam s uvedením důvodu, průběhu a výsledku jeho použití. Zákonnost každého zákroku s použitím donucovacího prostředku je poté vyhodnocována útvarem Policie České republiky, respektive orgány činnými v trestním řízení, k čemuž došlo i v nyní projednávaném případě.

36. K tomu je nutné akcentovat, že každý občan ČR má povinnost respektovat pokyny policisty, který v daném okamžiku vykonává služební úkony v rámci udržení veřejného pořádku a zajištění bezpečnosti osob a majetku bezesporu. Povinnosti občanů spočívají především v poskytnutí nutné součinnosti, respektive ve strpění policií zajišťovaných nezbytných opatření, během kterých v daném případě záchranná služba (ve ztížených podmínkách) poskytovala zásadní ošetření zraněným osobám a v důsledku kterých došlo k omezení plynulosti dopravního provozu.

37. Přestože je nezpochybnitelným právem obviněného vést svoji obhajobu tak, jak spolu se svým obhájcem uzná za vhodné, nebylo možné akceptovat argumentaci, která je založena na prostém „překrucování“ skutečností, a to přesto, že z provedených důkazů byl obviněný jednoznačně usvědčen z pohrdání osobou zodpovědnou za ochranu veřejného pořádku, předcházení kriminalitě a vyšetřování trestné činnosti a přestupků. Tvrzení obviněného, že policisté nebyli oprávněni mu odejmout osobní věci a evidovat je (vyjma zbraně, pokud by byla během prohlídky nalezena), je tedy nutné striktně odmítnout, stejně jako tendenční, resp. veskrze lživá tvrzení o svévolném zneužití pravomoci službu konajících policistů na úkor obviněného a o jejich nedůvodné ingerenci do jeho základních práv.

38. Lze tedy shrnout, že prokázané jednání obviněného okresní soud (za bezvýhradného souhlasu krajského soudu jako soudu odvolacího) z hmotněprávního hlediska správně posoudil jako dva přečiny přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu – jednak podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku (neboť obviněný neoprávněně pro vlastní potřebu v množství větším než malém přechovával více než 10 g sušiny konopí s obsahem více než 1 g účinné látky tetrahydrocannabinolu) a jednak podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku (neboť souběžně neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával metamfetamin, a to v množství větším než malém, tj. nad 1,5 g). Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud dodává, že v projednávaném případě nebylo prokázáno, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků aplikovaných skutkových podstat, byla založena na procesně nepoužitelných důkazech.

39. Dovolatel vznesl své námitky nejen vůči výroku o vině, ale rovněž i vůči výroku o trestu, byť v tomto ohledu své námitky nikterak blíže nekonkretizoval. Jelikož však v závěrečném petitu navrhl zproštění obžaloby, je zjevné, že uložený peněžitý trest (nehledě na trest propadnutí věci) vyhodnotil jako nepřiměřeně přísný. S takovým názorem však nelze vyjádřit souhlas. Pokud obviněnému okresní soud (při ohrožení trestní sazbou odnětí svobody stanovenou podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku až na dvě léta) uložil toliko peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, nelze za žádných okolností takový trest hodnotit jako nepřiměřeně přísný. To platí zvláště v situaci, kdy soud prvního stupně ukládal trest jako úhrnný, tj. za dva úmyslné trestné činy.

40. Vyjma toho z přiloženého spisového materiálu vyplynulo, že se obviněný projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době dvojího podmíněného odsouzení jednak za trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku (pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 2 T 71/2019, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s prodlouženým podmíněným odkladem jeho výkonu do 8. 4. 2022) a jednak za trestné činy násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (pro které byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 1 T 56/2021, a následně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu do 4. 6. 2023). Za tohoto stavu je nutné zdůraznit, že v daném případě již přicházelo reálně v úvahu uložení trestu odnětí svobody spojeného s bezprostředním výkonem, avšak je pouze projevem nemalé shovívavosti okresního soudu, že obviněnému umožnil „poslední šanci“, když za další dva jím spáchané přečiny mu uložil toliko trest peněžitý. Za zcela zákonné je nutné vyhodnotit i obviněnému souběžné uložení trestu propadnutí věci ve vztahu k zajištěným omamným látkám.

41. Zákonné podmínky pro aplikaci výše uvedených trestů tedy byly ze strany Okresního soudu v Benešově (za plného souhlasu Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího) bezezbytku respektovány, pročež výslednou sestavu trestů nelze za žádných okolností hodnotit jako nepřiměřeně přísnou či exemplární. Naopak lze konstatovat, že v projednávané věci se soudy nižších stupňů v rámci své rozhodovací činnosti nikterak nezpronevěřily imperativům přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti ukládaných trestních sankcí. Celkově lze shrnout, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení Krajského soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově) neshledal pochybení ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu, ale ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. řádu.

VI. Závěr

42. V souvislosti s dovolatelem přednesenou argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný své námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž oba nižší soudy se s nimi řádně vypořádaly. Současně platí, že soudy nižších stupňů se v nyní posuzované věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného D. P. mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.

43. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek správně právně kvalifikován, neboť v projednávané věci byly prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinů přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 a § 284 odst. 2 tr. zákoníku.

44. Nejvyšší soud tak po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, č. j. 13 To 334/2022-100, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 11. 2022, č. j. 10 T 90/2022-83, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného D. P. nedošlo ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu k porušení zákona, včetně práva obviněného na spravedlivý proces. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu