11 Tdo 36/2013 - 24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27.
března 2013 dovolání podané obviněným R. L. proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 61 To 149/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 38/2010 a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného R. L.
o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 2 T 38/2010,
byl obviněný R. L. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr.
zákoníku, za který byl podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst.
1, 2 a 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve sto denních sazbách ve
výši jedné denní sazby čtyři sta korun českých. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku
mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále bylo podle §
228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit škodu poškozené České
republice – Ministerstvu obrany ve výši 13.714,- Kč.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedeného přečinu tím, že:
V době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2008 v Praze 6, Tychonova ulice č. 221/1, v
objektu Ministerstva obrany ČR v úmyslu se obohatit v měsíčních pracovních
výkazech, na základě kterých mu byla proplácena měsíční mzda, vykazoval větší
počet odpracovaných hodin v zařazení do pracovní pohotovosti na pracovišti a
mimo pracoviště, než skutečně vykonal, tyto si sám místo oprávněného služebně
nadřízeného i podepsal, přičemž tak učinil
v roce 2007:
v měsíci leden o 31 hodin s navýšením mzdy o 621,80 Kč,
v měsíci duben o 4 hodin s navýšením mzdy o 193,16 Kč,
v měsíci květen o 6 hodin s navýšením mzdy o 264,54 Kč,
v měsíci červenci o 179 hodin s navýšením mzdy o 3.139,41 Kč,
v měsíci říjnu o 9 hodin s navýšením mzdy o 339,30 Kč,
v měsíci listopadu o 131 hodin s navýšením mzdy o 2.313,35 Kč,
v měsíci prosinci o 221 hodin s navýšením mzdy o 4.124,19 Kč
v roce 2008:
v měsíci lednu o 126 hodin s navýšením mzdy o 1.967,94 Kč,
v měsíci únoru o 184 hodin s navýšením mzdy o 3.071,76 Kč,
v měsíci březnu o 274 hodin s navýšením mzdy o 4.553,97 Kč,
v měsíci dubnu o 102 hodin s navýšením mzdy o 1.584,36 Kč,
v měsíci květnu o 198 hodin s navýšením mzdy o 3.596,57 Kč,
v měsíci červnu o 184 hodin s navýšením mzdy o 3.503,24 Kč,
čímž Ministerstvu obrany ČR způsobil celkovou škodu ve výši 29.273,59 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo Městským soudem v
Praze usnesením ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 61 To 149/2011, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu podal obviněný dovolání
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Rudlovčáka. Ohledně dovolacího důvodu
odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že na základě
zjištěného skutkového stavu nelze dospět k závěru o tom, že by dovolatel
spáchal přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Závěry napadeného
rozhodnutí jsou podle něj v příkrém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními,
která navíc spatřuje jako velmi utilitární a neúplná. Tvrdí, že nebyly naplněny
všechny zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu, zejména podle něj
nedošlo k naplnění objektivní stránky. V daném případě je přesvědčen, že
popsaným jednáním nedošlo k obohacení pachatele nebo někoho jiného, neboť
obviněný vykonával pracovní pohotovost a dostal tak zaplaceno za řádně
vykonanou práci. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by k pracovním pohotovostem
nedocházelo a obviněný je nevykonával. Pracovní pohotovosti byly často
neplánované, jak vyplývá z výpovědí svědků (zejména Ing. P., který byl
nadřízeným dovolatele). Zmínil, že došlo-li k nařízení pracovní pohotovosti
Ing. P., což se dělo ve věstníku příkazem ministra obrany, muselo zároveň dojít
k takovému nařízení na straně dovolatele. To by museli učinit techničtí
nadřízení dovolatele, Ing. F. a Ing. Z., kteří tak nikdy neučinili. Spatřil
nelogičnost v tom, že si měl vést evidenci držení pohotovosti, podle které byl
vyplácen, ale zároveň mohl mít pohotovost jen v době, kdy ji měl Ing. P. a byla
vyhlášena ve věstníku. Vznesl otázku, proč si vlastně měl vést evidenci sám. V
tom spatřuje problém v systému a organizaci Ministerstva obrany a pochybení
vnitřní kontroly. Zdůraznil, že nikoliv výkaz zaměstnance o pracovní
pohotovosti, ale teprve až kontrola zaměstnavatele zakládala nárok na odměnu
obviněného. Nemohlo by tedy podle něj nikdy dojít k proplacení pracovní
pohotovosti, která nebyla odpracována, pokud bychom stavěli na závěrech soudů,
že pracovní pohotovost probíhala dle stanovených pravidel a byla vyhlášena ve
věstníku. Zaměstnavatel měl vést údaje o pracovní docházce dovolatele a
následně provádět pravidelnou kontrolu, jak mu ukládá zákon. Nadřízení
obviněného, kteří o systému kontroly věděli, ji přesto neprováděli. Má za to,
že v případě odhalení nesrovnalostí v pracovních výkazech, by měli díl
odpovědnosti nést i nadřízení dovolatele za špatnou organizaci a nedostatečnou
kontrolu a nikoliv výhradně obviněný.
Uvedl, že byl někdy nucen, z důvodu časté pracovní zaneprázdněnosti Ing. P.,
napodobit jeho podpis. A to v případech, kdy byl obviněný povinen odevzdat
pracovní výkazy, aby mu byla vyplacena mzda, protože bez podpisu nadřízeného by
mu nebyla vyplacena. V tomto jednání obviněného podle něj nelze spatřovat jeho
úmysl obohatit se. Domnívá se proto, že nemohlo dojít k naplnění subjektivní
stránky přečinu. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/01, v
němž mimo jiné Ústavní soud zdůraznil, že k naplnění trestní odpovědnosti za
následek totiž nestačí jej pouze způsobit, ale je nutno jej také zavinit.
Dovolatel je přesvědčen, že celý případ měl být řešen v rovině pracovněprávní
(např. okamžitým zrušením pracovního poměru) a nikoliv trestní, zahájením
trestního stíhání. Zdůraznil, že trestní právo je až poslední možností (ultima
ratio) a to pro ty nejzávažnější případy. První by na ochranu svých zájmů měli
dbát především samotní účastníci pracovněprávního vztahu. Má za to, že trestním
postihem nelze nahrazovat instituty jiného právního odvětví. Vytkl odvolacímu
soudu, že ve svém stručném odůvodnění se vůbec nezabýval tím, proč nejde na
daný případ aplikovat ze zásady subsidiarity trestní represe vycházející
princip ultima ratio uvedený v ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Svůj názor
podpořil rozhodnutími Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a také
Nejvyššího soudu.
Dále namítal, že nebyla řádně vyčíslena škoda, kterou měl trestnou činností
poškozenému způsobit. Výše škody se podle obviněného zakládá na pouhé domněnce
svědkyně Ing. J. M. Stejně tak nedošlo k prokázání toho, že by obviněnému byla
vyplacena odměna za neuznanou pracovní pohotovost.
Konečně dovolatel nesouhlasí rovněž s uloženým trestem, který se mu jeví jako
nepřiměřeně přísný. Domnívá se, že soud při jeho ukládání porušil základní
princip individualizace trestu, když nepřihlédl k osobě obviněného a k
polehčujícím okolnostem na jeho straně. (Zejména k jeho dosavadní bezúhonnosti,
kladnému hodnocení jeho osoby Ing. P., ke skutečnosti, že pracovní pohotovosti
skutečně existovaly a že je vykonal.)
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a věc mu přikázal k novému
projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí
předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že
dovolatel fakticky předkládá vlastní skutkovou verzi, na jejímž základě
zpochybňuje existenci znaků skutkové podstaty přečinu podvodu (obohacení,
škodu, podvodný úmysl atd.), přičemž k těmto skutkovým námitkám nelze v
dovolacím řízení přihlížet. Státní zástupce má přitom za to, že skutková
zjištění vylíčená v tzv. skutkové větě odpovídají všem znakům přečinu podvodu
podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v té formě, že podatel sebe
obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu
nikoli nepatrnou. Dodal, že počet neoprávněně vykázaných hodin činil ve většině
případů v jednotlivých měsících desítky nebo dokonce stovky hodin (221 hodin v
prosinci 2007, 274 hodin v březnu 2008) a lze proto považovat za vyloučené, že
by dovolatel v takovémto rozsahu odpracované hodiny neoprávněně vykazoval např.
v důsledku omylu, nepřesností v evidenci apod. Odkazy dovolatele na nedostatek
vnitřní kontroly jsou z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za přečin
podvodu naprosto irelevantní, pouze pachateli usnadňovaly páchání trestné
činnosti.
Státní zástupce má za to, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit
námitky, kterými obviněný tvrdí nerespektování ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku,
ovšem považuje je za nedůvodné. Domnívá se, že v případě, kdy jsou naplněny
všechny formální znaky trestného činu, bude neuplatnění trestního postihu s
odkazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku přicházet v úvahu pouze zcela
výjimečně. Uvedl, že obviněný neuvedl žádné výjimečné okolnosti, které by mohly
odůvodnit závěr o absenci společenské škodlivosti činu v předmětné trestní
věci, a státní zástupce ani žádné neshledal. Je přesvědčen, že dovolatel v
tomto případě nejen porušil povinnosti mu plynoucí jako zaměstnanci z
ustanovení zákoníku práce, ale současně svým jednáním naplnil všechny znaky
přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 3 Tdo 82/2012, které stanoví, došlo-li ke
spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech
znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných
zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na to, že ochranu práv poškozeného
by bylo možno zajistit i prostředky jiných právních odvětví, např. práva
občanského nebo pracovního.
Podle státního zástupce námitky, kterými podatel napadá nepřiměřenou přísnost
trestu, deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obsahově neodpovídají. Uvedl, že námitky proti nepřiměřenosti trestu nelze
vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
který je jinak k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu určen.
Uzavřel, že k námitkám směřujícím proti výroku o trestu tedy nelze v dovolacím
řízení přihlížet. Navíc dovolatel i v souvislosti s výrokem o trestu fakticky
brojí proti skutkovým zjištěním, když tvrdí, že pracovní pohotovosti skutečně
vykonával.
Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně
vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř., i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a
odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit
(§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů dovolání uvedený v
citovaném ustanovení zákona. Existence námitek naplňujících některý z
dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k
ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že v rámci rozhodování o
dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkového stavu zjištěného soudy v
předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena. Není tedy zásadně možné namítat nesprávnost
skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování, apod. V tomto směru
totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se
pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných
právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v
něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou
vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v tomto případě. Obviněný sice formálně namítá, že nebyly
naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr.
zákoníku, zejména objektivní a subjektivní stránka, ovšem ve skutečnosti se
však domáhá přezkoumání skutkového stavu, resp. předkládá svou vlastní
skutkovou verzi. Na základě takto pozměněného skutkového stavu pak zpochybňuje
jeho podvodné jednání vedené s úmyslem obohatit se a výši celkové způsobené
škody.
Nejvyšší soud ovšem shledal, že skutková věta uvedená ve výroku rozsudku
vyjadřuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1
tr. zákoníku, včetně uvedení někoho v omyl ve formě úmyslu s vyjádřením výše
škody. Přičemž lze nad rámec dovolání uvést, že skutková zjištění vycházejí z
provedeného dokazování a byla soudy náležitě odůvodněna, takže nevznikají
pochybnosti o jejich správnosti.
Dovolatel rovněž zcela mylně dovozuje, že byl odsouzen za špatnou organizaci a
kontrolu práce a že došlo k negování odpovědnosti jeho nadřízených. Je nutno
uvést, že nedostatečná kontrola pracovních výkazů nadřízenými, dovolatele
nezbavuje trestní odpovědnosti, pouze trestnou činnost obviněného umožnila,
resp. usnadnila.
Jedinou námitkou, kterou lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, tak zůstává
přesvědčení dovolatele, že na posuzovaný případ je potřeba aplikovat zásadu
subsidiarity trestní represe podle ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní
vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio. Ani tu však
neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou.
Zásadě subsidiarity trestní represe uvedené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, včetně
výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima
ratio“ se věnuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn
301/2012. První právní věta tohoto stanoviska stanoví „zásadně platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento
závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního
korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho,
že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat
nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a
jednotlivých norem trestního práva“.
Druhá právní věta citovaného stanoviska zní: „Zakotvení zásady subsidiarity
trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako
„ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky
trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin
společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného
činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou
škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním
posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož
je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §
39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové
podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem
z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“
V souladu se shora uvedeným stanoviskem a s přihlédnutím ke kritériím uvedeným
v § 39 odst. 2 tr. zákoníku rozhodně nelze dospět k závěru, že by posuzovaný
čin obviněného L. vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o
čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s
malou intenzitou. Jak zdůraznily oba předchozí soudy, obviněný páchal trestnou
činnost po dobu dvou let, ve třinácti útocích a způsobil celkovou škodu ve výši
29.273,59 Kč. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze v daném případě, kdy zde
nejsou okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost trestného činu,
rezignovat na působení vůči pachateli pomocí prostředků trestního práva.
Námitky dovolatele týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, tj. že
nebyla respektována kritéria pro ukládání trestu uvedená v § 39, resp. § 41 tr.
zákoníku, obecně nelze dovoláním napadat (srovnej č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Uložený trest lze v zásadě v dovolacím řízení napadat jen prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak v případech,
kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzovaném případě, však byl obviněnému
uložen trest stanovený zákonem a v zákonné výměře.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněného R. L. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch