Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2024 o dovolání obviněného A. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2024, č. j. 6 To 368/2023-502, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 85/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 9. 2023, č. j. 9 T 85/2023-469, byl obviněný A. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku ve znění účinném do 27. 6. 2022, přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve zněním účinném do 27. 6. 2022, kterých se – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustil následovně:
dne 29. 11. 2018 v 16:35 hodin na přesně nezjištěném místě v XY a XY, okres XY, veden záměrem neoprávněně se obohatit, bez vědomí a svolení svého tchána K. K. prostřednictvím internetového bankovnictví k běžnému účtu K. K. číslo XY, vedenému u obchodní společnosti mBank S.A., k němuž dříve získal přístupové údaje neoprávněně z písemných poznámek K. K., podal žádost o hotovostní úvěr "mPŮJČKA PLUS" číslo XY, u obchodní společnosti mBank S.A., následně mu byl hotovostní úvěr poskytnut dne 30. 11. 2018 ve výši 221 200 Kč a zaslán na běžný účet číslo XY, vedený u obchodní společnosti mBank S.A. majitele K. K., přičemž z tohoto účtu prostřednictvím internetového bankovnictví za užití přístupových údajů, které dříve získal neoprávněně z písemných poznámek K. K., finanční částku ve výši 221 200 Kč převedl na účet číslo XY, vedený u obchodní společnosti Česká spořitelna, a.s., majitele K. K., který užíval a ke kterému mu již dříve předal přístupové údaje K. K., přičemž uvedené transakce potvrdil jednorázovým SMS kódem, který byl zaslán na telefonní číslo XY, které používal K. K., a tento kód získal blíže nezjištěným způsobem, přičemž svým jednáním způsobil obchodní společnosti mBank S.A. škodu ve výši 221 200 Kč a dále se bezdůvodně obohatil na úkor K. K. o částku 84 559,12 Kč, z jehož bankovního účtu byly hrazeny pravidelné měsíční splátky takto sjednaného úvěru.
2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněnému podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému též uložil omezení, aby ve zkušební době podle svých sil zaplatil způsobenou škodu a aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zákoníku uložil tento soud obviněnému peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb ve výši 500 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému též povinnost zaplatit škodu poškozené obchodní společnosti mBank S. A. (dále jen „mBank“) a vydat poškozenému K. K. (dále jen „poškozený“) bezdůvodné obohacení, podrobně vymezené ve výroku soudu prvního stupně o této povinnosti.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání do všech jeho výroků. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného částečně zrušil, a to ve výroku o peněžitém trestu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Kozie?a, Ph.D., advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.
5. Po rekapitulaci průběhu řízení a uplatněných dovolacích důvodů obviněný konstatuje, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, což prezentuje po celé trestní řízení. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů podle něj obsahují mnoho nepřesností a vnitřních rozporů. Rovněž nebylo postaveno najisto, že se projednávaného skutku skutečně dopustil.
6. Obviněný nejprve cituje část usnesení odvolacího soudu ohledně hodnocení výpovědi poškozeného. Zásadní nedostatky v procesu dokazování spatřuje již v hodnocení klíčové otázky, zda došlo ke spáchání skutku obsaženého v obžalobě. Soudy podle něj postavily své závěry toliko na tvrzení poškozeného, že o úvěru u mBank nevěděl, a konstatovaly, že není důvod mu v této záležitosti nevěřit. Tento závěr je však podle obviněného ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, neboť výpověď poškozeného se postupně vyvíjela, což dále rozvádí. Soudy tuto výpověď neměly považovat a priori za pravdivou, nýbrž ji měly podrobit zvýšené kritice a podrobněji jí ověřit. Podle obviněného je třeba se zamyslet nad tím, do jaké míry lze akceptovat tvrzení poškozeného, že o uzavřeném úvěru nevěděl, když mechanismus jeho uzavření a následného plnění vyžaduje jeho zapojení hned v několika etapách uzavírání této smlouvy. Obviněný nemohl bez vědomí poškozeného uzavřít úvěrovou smlouvu a nesouhlasí se závěrem soudu, že poškozený nevěděl, že splácí jiný úvěr. Je přitom zcela nepochopitelné, že si poškozený při svých nízkých příjmech nevšiml, že úvěr u mBank byl po celou dobu splácen z jeho účtu vedeného u stejné instituce, a to již od jeho uzavření v listopadu 2018 ve výši cca 3 000 Kč, což představovalo významnou část jeho tehdejších příjmů. S tímto rozporem se však soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly.
7. Obviněný opakovaně uváděl, že informace o existenci úvěru byla patrná ihned po přihlášení do internetového bankovnictví mBank, které poškozený podle svého tvrzení aktivně používal. K tomuto také navrhoval provedení důkazu dotazem na mBank, který však nebyl proveden. Skutečnosti zjištěné v rámci dokazování podle přesvědčení obviněného nasvědčují tomu, že poškozený o úvěru věděl, po tři roky jej splácel, a teprve poté, co došlo ke zhoršení vztahů mezi ním a obviněným, začal úvěr řešit. Jinak si situaci, že někdo splácí po několik let úvěr, o kterém údajně vůbec neví, podle obviněného vysvětlit nelze. Podle obviněného nelze rezignovat na požadavek jisté míry obezřetnosti, kdy poškozený musí dbát svých věcí. Verzi poškozeného, že o úvěru nevěděl, a přesto jej splácel po tak dlouhou dobu, proto nelze akceptovat. Obviněný znovu připomíná, že pokud existují pochybnosti o některých závěrech výpovědi poškozeného, nelze ostatní závěry jeho výpovědi přejímat bez dalšího jako pravdivé, a tyto by naopak měly být podrobeny zvýšené kritice. Odvolací soud se navíc nezabýval způsobem spáchání údajného trestného činu a soud prvního stupně tuto otázku vysvětlil nedostatečně a s pochybnostmi. Provedené důkazy přitom prokazují, že obviněný se činu nemohl dopustit.
8. Obviněný má za to, že v projednávané trestní věci je klíčové posouzení míry požadované účasti poškozeného při uzavírání smlouvy o úvěru, jelikož bez poškozeného nebylo technicky možné tuto uzavřít. K tomu poukazuje na kroky potřebné k uzavření úvěru, které mohl udělat pouze poškozený (potvrzení SMS zprávou, obstarání potvrzení o příjmech, skeny dokladů totožnosti atd.), přičemž tyto úkony bylo potřeba činit opakovaně a v rozmezí několika dní (zaslání žádosti o vyčíslení možného úvěru, zaslání souhlasu s uzavřením smlouvy, přeposlání takto získané částky na jiný účet), což potvrdila mBank ve svém sdělení soudu. Po uzavření smlouvy bylo třeba realizovat pravidelné měsíční platby a poškozenému též chodilo vyúčtování. Pokud by poškozenému přeci jen bez jeho vědomí na jeho jméno někdo uzavřel úvěrovou smlouvu, pak si této skutečnosti v rámci obvyklé obezřetnosti musel všimnout ve chvíli, kdy mu byly zaslány na jeho email podklady k úvěru, nejpozději pak do jednoho měsíce, kdy mu byl zaslán první výpis z tohoto účtu. Poškozený se však údajně o existenci úvěru dozvěděl až více než dva roky poté. V tomto obviněný spatřuje zásadní rozpor mezi provedenými důkazy (včetně výpovědi poškozeného) a závěry soudů, který nebyl poškozeným ani jinými důkazy v rámci tohoto řízení vysvětlen.
9. Poškozený musel podle přesvědčení obviněného uzavírat smlouvu o úvěru sám nebo musel osobě, která smlouvu o úvěru uzavírala, poskytnout součinnost (tedy o uzavření smlouvy věděl a poskytnutím součinnosti s uzavřením i souhlasil). Toto obviněný dokládá celkem třemi kroky, které bylo třeba učinit při uzavření úvěru. První z nich spočívá v tom, že přihlašovatel musí disponovat přihlašovacími údaji do internetového bankovnictví poškozeného a jeho mobilním telefonem. V druhém kroku bylo potřeba požádat o poskytnutí úvěru – tato byla podána prostřednictvím internetového bankovnictví poškozeného dne 29. 11. 2018. Pro podání žádosti je rovněž vyžadováno ověření SMS kódem zaslaným na telefonní číslo poškozeného. V závěru je k žádosti o poskytnutí úvěru potřeba získat údaje o žadateli a doložit potřebné přílohy (fotografie dokladů totožnosti, potvrzení OSSZ o výši důchodu, výpis z účtu poškozeného vedeného u České spořitelny atd.). Poté, co je žádost schválena, je žadateli zaslána k podpisu smlouva o hotovostním úvěru „mPůjčka plus“; k čemuž dochází prostřednictvím internetového bankovnictví poškozeného a potvrzovací SMS zprávy zaslané na jeho telefonní číslo; k uzavření této smlouvy podle spisu došlo 30. 11. 2018. Nakonec po zaslání finančních prostředků na účet poškozeného vedeného u mBank došlo k jejich přeposlání na účet poškozeného vedený u ČSOB, který spravoval obviněný. K tomuto kroku je též třeba se nejprve přihlásit do internetového bankovnictví a následně pro autorizaci platebního pokynu zadat potvrzovací kód zaslaný v SMS.
10. Soud prvního stupně se přitom podle názoru obviněného nijak nezabýval tím, jak by se mohl obviněný v rámci těchto jednotlivých kroků bez vědomí poškozeného svévolně opakovaně po dobu několika dnů přihlašovat do jeho internetového bankovnictví, navíc prostřednictvím jeho počítače v XY. Obviněný by navíc musel disponovat mobilním telefonem poškozeného, přičemž poškozený prohlásil, že telefon nosí neustále u sebe a odkládal jej jen když např. pracoval na zahradě u obviněného. Prosté konstatování soudu prvního stupně, že tak obviněný mohl učinit prostřednictvím přístupu ke vzdálené ploše, se přitom nezakládá na provedených důkazech, ale toliko na domněnkách soudu, že tak obviněný mohl učinit. Sám soud prvního stupně ostatně na základě provedeného dokazování konstatoval, že o poskytnutí úvěru bylo v rámci internetového bankovnictví požádáno z IP adresy pravděpodobně v místě bydliště poškozeného, současně obviněný v rámci trestního řízení předložil důkazní materiál, z něhož vyplynulo, že v té době (v 16:35 hodin) byl doma v XY, do práce odjel zhruba o hodinu později. Podle obviněného tedy nebylo možné, aby byl v bytě poškozeného na jeho počítači v XY, když se nacházel ve svém bydlišti v XY. Učiněná skutková tvrzení jsou tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
11. Ryze účelovou se nakonec jeví konstrukce soudu prvního stupně, že obviněný měl možnost pravděpodobně prostřednictvím dálkového přístupu vstoupit do internetového bankovnictví poškozeného s využitím již dříve získaných přístupových údajů a měl možnost v něm podat žádost o hotovostní úvěr. To by však znamenalo, že by poškozený musel být u sebe doma v XY, aby obviněnému připojení prostřednictvím dálkového přístupu ke svému počítači umožnil. Pro tento závěr však chybí jakýkoliv důkaz. Prostý odkaz soudu na to, že obviněný disponuje pokročilými znalostmi v oblasti IT, z čehož mělo být dovozeno, že by to jistě nějak dokázal, v tomto případě nestačí. Ze spisu není vůbec patrné, že by orgány činné v trestním řízení jakkoliv ověřovaly možnost vzdáleného připojení k počítači poškozeného bez jeho vědomí. Soud prvního stupně v tomto případě pouze převzal domněnku konstruovanou státním zástupcem, aniž by tato měla jakoukoliv oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud se pak těmito námitkami nezabýval vůbec.
12. Podle mínění obviněného se oba soudy nižších stupňů nevěnovaly ani způsobu získání údajů potřebných k žádosti o úvěr, kterými disponuje pouze poškozený [skeny dokladů, potvrzení o výši starobního důchodu a výpis z účtu vedený u obchodní společnosti Česká spořitelna a. s. (dále jen „Česká spořitelna“)], k jejichž získání byla rovněž vyžadována jeho aktivní součinnost. Pouze pro dokreslení obviněný uvádí, že k bankovnímu účtu poškozeného u banky Česká spořitelna (jehož výpis byl přikládán k žádosti o úvěr u mBank) nikdy neměl přístup a poškozený si jej spravoval sám.
13. Obviněný též neakceptuje závěr soudu prvního stupně, že k bezhotovostním transakcím na bankovním účtu poškozeného u mBank bylo nutno tyto potvrdit jednorázovým SMS kódem, ke kterému se obviněný dostal nezjištěným způsobem, v úvahu přichází možnost, že poškozený byl v té době u něj doma a vzhledem k tomu, že poškozený měl svůj mobilní telefon nezabezpečen heslem, obviněný do něj mohl takto vstoupit a jednorázový SMS kód si přečíst, nebo že poškozený obžalovanému sdělil tento SMS kód v některém z telefonických hovorů, aniž by si byl vědom jeho skutečného účelu, případně jiným způsobem.
Podle názoru obviněného soud prvního stupně v prvé řadě popírá pravdivost výpovědi poškozeného, který tvrdil, že žádné SMS kódy obviněnému nesděloval ani nepřeposílal (zatímco obviněný tvrdil opak, kdy poškozený mu vědomě tyto kódy sděloval). Navíc v důsledku této úvahy soudu by vznikla absurdní situace, jelikož obviněný se v době, kdy došlo k podání žádosti o úvěr, nacházel doma. K podání žádosti o úvěr však došlo z počítače z bydliště poškozeného a pak se měl obviněný připojit k počítači poškozeného přes vzdálenou plochu.
Avšak aby tak mohl učinit, musel by být poškozený ve svém bytě, aby počítač zapnul a sdělil obviněnému jednorázový kód vygenerovaný aplikací TeamViewer. Jiná situace možná není, jelikož sám poškozený potvrdil, že při odchodu z bytu počítač vypíná (a podle obviněného i router a elektřinu napájecí počítač). Přitom ale aby se obviněný mohl dostat k SMS potvrzovacímu kódu, pak by měl být podle soudu poškozený na zahradě obviněného v XY a nechat na stole v domě obviněného mobilní telefon bez dozoru. To ale není možné, jelikož pokud by se poškozený nacházel u obviněného, nemohl by se obviněný připojit na jeho počítač přes aplikaci TeamViewer.
Navíc uvedený postup měl být proveden opakovaně v průběhu několika dnů. Existují tak zjevné rozpory v závěrech soudu prvního stupně, které oba soudy nižších stupňů nijak nevysvětlily a ani se jimi nezabývaly. Soud prvního stupně pouze konstatoval, že se tak mělo stát jiným způsobem, nezjištěným způsobem atd. Odvolací soud pak pouze stroze konstatoval, že závěry soudu prvního stupně mají oporu v obsahu provedených důkazů, aniž by se jakkoliv vyjádřil ke zjevným rozporům, které obviněný uvedl v odvolání.
14. Závěrem obviněný uvádí, že k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhoval provedení dalších důkazních prostředků, nicméně tyto důkazní návrhy soudy zamítly; přitom tyto důkazy by potvrdily jeho nevinu. Obviněný poukazuje na to, že nikdy netvrdil, že z předmětného jednání neměl prospěch, naopak orgánům činným v trestním řízení opakovaně a konstantně po celou dobu sděloval, že vše bylo součástí dohody mezi ním a poškozeným, kdy tyto finanční otázky řešili v rámci nejbližší rodiny vždy společně. Vždy také tvrdil, že v rámci insolvenčního řízení potřeboval získat částku cca 300 000 Kč, s čímž byl poškozený srozuměn a s uvedeným rovněž souhlasil, včetně skutečnosti, že uzavře na své jméno dva úvěry. S ohledem na výše uvedené tak je obviněný toho názoru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Navíc jsou skutková zjištění soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
15. Na základě výše uvedeného má obviněný za to, že odvolací soud rozhodl nesprávně, jelikož se nedostatečně vypořádal s důkazy a skutečnostmi, které si odporují, a své rozhodnutí de facto opřel o výpověď poškozeného, u které však jsou důvodné pochybnosti o její pravdivosti, a zároveň jsou soudem učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s jinými provedenými důkazy. V kontextu zásady in dubio pro reo tak nelze učinit jiný závěr než ten, že obviněný se skutku nedopustil. Proto navrhuje kasaci usnesení odvolacího soudu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně, aby Nejvyšší soud rozhodl sám.
16. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Renata Letková (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace upozorňuje, že většina dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho námitek, s nimiž se vypořádal již odvolací soud.
17. Státní zástupkyně k namítané osamocenosti a nevěrohodnosti výpovědi poškozeného pokazuje na to, že soud prvního stupně této výpovědi uvěřil a logicky zdůvodnil, jak k takovému závěru dospěl, přičemž s jeho hodnocením výpovědi poškozeného se ztotožnil i odvolací soud. V dané trestní věci přitom bylo stěžejní otázkou, zda poškozený souhlasil s tím, že kvůli obviněnému bude zatížen dalším úvěrem u mBank, který byl více než dvakrát vyšší než úvěr u obchodní společnosti Home Credit a.s. (dále jen „Home Credit“), o němž věděl a s jehož zřízením pár dnů předtím souhlasil.
Pro případ, že o žádosti o poskytnutí dalšího úvěru nevěděl, pak bylo další zásadní otázkou, zda měl obviněný možnost o úvěr jeho jménem požádat a peníze si z jeho účtu přeposlat na jím ovládaný účet, či zda je reálný důvod se domnívat, že tak učinila jiná osoba. Oba soudy nižších stupňů dospěly shodně k závěru, že je namístě uvěřit poškozenému, že nesouhlasil s tím, že si na sebe vezme pro obviněného druhý úvěr, který by s ohledem na své příjmy spolu s prvním úvěrem od Home Credit nebyl vůbec schopen splácet, že o úvěr sám nežádal a že nevěděl o tom, že mu byl poskytnut.
Soud prvního stupně při hodnocení výpovědi poškozeného uvedl i to, že si poškozený nutně nemusel všimnout, že mu úvěr byl poskytnut a že se mylně domníval, že odchozími platbami z jeho bankovního účtu u mBank je hrazen úvěr, který měl u Home Credit.
18. Pokud jde o otázku, zda a jak mohl obviněný o úvěr u mBank jménem poškozeného bez jeho vědomí požádat, a poté si peněžní prostředky převést na účet, jímž volně disponoval, je podle státní zástupkyně zásadní, že obviněný jednak věděl, kde má poškozený zapsána všechna přístupová hesla, včetně hesel do internetového bankovnictví, a s těmito běžně pracoval, a že měl možnost při vzájemných návštěvách téměř neomezeně manipulovat s počítačem poškozeného a mohl se dostat i k jeho nezabezpečenému telefonu a manipulovat s ním.
Je sice zřejmé, že se nepodařilo zjistit, jak přesně obviněný postupoval, nicméně pokud znal přístupová hesla do internetového bankovnictví, mohl se do něj připojit odkudkoli a z jakéhokoli zařízení. Z dostupného spisového materiálu vyplývá, že IP adresa, z níž bylo o úvěr zažádáno, byla dynamická, a že již nelze zjistit, kdo byl jejím uživatelem. Obviněný přitom poukazuje na to, že ve svém bydlišti užívá statickou IP adresu, což však není důkazem o tom, že o úvěr nepožádal, protože jednak není obtížné statickou adresu skrýt, např. pomocí VPN (byť to s ohledem na zjištěnou IP adresu patrně nebyl tento případ), ale hlavně je jednoduché se připojit přes jiné zařízení (např. přes mobilní telefon), které využívá připojení přes jinou IP adresu.
Z dostupného spisového materiálu není zřejmé, proč soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že dynamická IP adresa, z níž bylo o úvěr požádáno, byla použita pravděpodobně z místa bydliště poškozeného. Podle státní zástupkyně již samo slovo pravděpodobně dané tvrzení velmi relativizuje a nelze odhlédnout od toho, že tato skutečnost není součástí popisu skutku. Obviněný opakuje, že se do místa bydliště poškozeného nemohl dostat, a že pro práci na vzdálené ploše potřeboval součinnost poškozeného s tím, že by jeho mobilní telefon či součinnost potřeboval i pro získání vygenerovaných potvrzujících kódů zasílaných prostřednictvím SMS.
Rovněž poukazuje na to, že soud v souvislosti se žádostí o předmětný úvěr žádné jeho konkrétní jednání nezjistil a své závěry učinil pouze na základě svých domněnek. Do jisté míry je toto tvrzení podle státní zástupkyně pravdivé, nicméně za situace, v níž pro značný časový odstup již nebylo možno zajistit elektronické důkazy, byla v tomto ohledu důkazní situace nesmírně ztížena. Státní zástupkyně dále připomíná, že je třeba vzít v úvahu, že pokud má někdo možnost volně disponovat s počítačem a v zásadě i s mobilním telefonem jiné osoby, není v dnešní době obtížné do elektronických zařízení nainstalovat aplikace, které umožní např. automatické přeposílání SMS zpráv do jiného telefonu či na e-mail, nebo umožní ovládání jiného přístroje, ať již počítače nebo tzv. chytrého mobilního telefonu, a to dokonce i v případě, že je takový přístroj vypnutý, tj. umožní jej zapnout.
Ovládání takového přístroje je pak možné, aniž by bylo ve všech případech nutné nově vygenerovat a zaslat heslo pro přístup ke vzdálené ploše přístroje. Vždy totiž záleží jen na konkrétním nastavení v daném zařízení a aplikaci.
Poškozený narozdíl od obviněného uvedl, že k přístupu na vzdálenou plochu jeho počítače stačilo obviněnému, aby byl jeho počítač zapnutý. Ovšem, pokud měl obviněný možnost počítač poškozeného na dálku i zapnout, nemusel o tom poškozený vůbec vědět, pokud by mu to obviněný nesdělil. Stejně jako lze prostřednictvím vzdáleného přístupu ovládat počítač jiného, lze ovládat i tzv. chytrý mobilní telefon jiného. Poškozený přitom uváděl, že do internetového bankovnictví přistupoval přes mobilní telefon, z čehož vyplývá, že měl tzv. chytrý telefon.
19. Pokud by k žádosti o úvěr došlo skutečně z místa bydliště poškozeného, lze si podle státní zástupkyně představit, že obviněnému stačilo mít vzdálený přístup k mobilnímu telefonu poškozeného a jeho prostřednictvím požádat o úvěr, a zároveň získat potvrzovací kód zaslaný SMS zprávou na daný mobilní telefon. Není však vůbec vyloučena ani mnohem jednodušší varianta, že s ohledem na jejich nadstandardní vztahy poškozený, byť si to již nepamatuje, kódy zaslané prostřednictvím SMS na jeho mobilní telefon obviněnému sám k jeho žádosti sdělil, aniž by si přečetl, čeho se týkají. Obviněný přitom sám narozdíl od poškozeného tvrdil, že se tak někdy dělo. K osobním dokumentům, které musely být k žádosti o úvěr u mBank doloženy, státní zástupkyně poukazuje na skutečnost, že shodné dokumenty musely být poškozeným elektronicky poskytnuty Home Credit v souvislosti s telefonicky sjednávanou žádostí o úvěr šest dnů před žádostí o poskytnutí úvěru u mBank. Poškozený uvedl, že obviněný měl přístup ke všem jeho přístupovým heslům. Buď tedy mohl získat naskenované dokumenty přímo z počítače či mobilního telefonu poškozeného, nebo z e-mailové schránky poškozeného.
20. Státní zástupkyně uvádí, že s ohledem na celou škálu možností konkrétního provedení se soudy obou stupňů nezaměřily na to, jak přesně obviněný postupoval, ale že je zcela reálné, že měl-li možnost volně a bez dozoru nakládat s počítačem poškozeného i jeho mobilním telefonem, a zároveň měl přístup k jeho heslům, včetně hesla do internetového bankovnictví, mohl bez vědomí poškozeného o úvěr požádat a následně si z jeho bankovního účtu převést peníze na jiný bankovní účet, který ovládal. Na tom, že obviněný měl bezmeznou důvěru poškozeného, se v rámci svých výpovědí oba shodli a potvrdila to i dcera poškozeného, která je manželkou obviněného. Ta ostatně rovněž potvrdila, že poškozený váhal, zda souhlasit již s prvním úvěrem, a tedy se jeví jako krajně nepravděpodobné, že by o šest dnů později souhlasil s více než dvojnásobným úvěrem, a zároveň by se o tom své dceři nezmínil. Dcera poškozeného rovněž uvedla, že dohoda ohledně úvěru u Home Credit byla taková, že splátky bude hradit obviněný, což jednak popírá verzi obviněného, že se jednalo o dar s tím, že poškozenému tento dar podle svých schopností vrátí, a zároveň to vyvrací i možnost, že by se mělo jednat o dar v případě úvěru u společnosti mBank. Její výpověď podle státní zástupkyně naopak potvrzuje, že poškozený věděl, že by nebyl se svými příjmy schopen splácet již úvěr u Home Credit a měl pochybnosti o tom, zda jej bude řádně splácet obviněný. Odvolací soud tak správně poukázal na to, že v daném případě je potřeba vzít v úvahu, komu bylo předmětné jednání ku prospěchu, přičemž je zcela zjevné, že takové jednání bylo ku prospěchu výlučně obviněnému. V takovém případě je s ohledem na všechny okolnosti dané trestní věci mimo rámec logických úvah možnost, že by se předmětného jednání bez vědomí poškozeného i obviněného dopustila jiná nezjištěná osoba.
21. Pokud tedy soud prvního stupně uvěřil výpovědi poškozeného, je zřejmé, že aby obviněný mohl o úvěr elektronicky bez vědomí poškozeného požádat a peníze ze získaného úvěru následně z účtu poškozeného poukázat na účet, který ovládal obviněný, musel s ohledem na zjištěné skutečnosti jednat tak, že naplnil znaky skutkových podstat trestných činů, pro které byl odsouzen. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu tak nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ani nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Pokud jde o obviněným zmíněné neprovedené důkazy, které navrhoval k prokázání pravdivosti svých tvrzení, sám obviněný v dovolání uvádí, že tyto byly zamítnuty, a tedy se s nimi soudy vypořádaly. Zároveň tyto důkazy blíže nespecifikoval. V takovém případě není namístě uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů, které by mohly naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
22. Pro úplnost státní zástupkyně uvádí, že z podaného dovolání nevyplývají konkrétní námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný pouze uvádí, že z odůvodnění obou rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tomu však nelze přisvědčit, přičemž je zřejmé, že obviněným je tento dovolací důvod zmiňován jen v souvislosti s jím tvrzenými nesprávně zjištěnými skutkovými okolnostmi. V takovém případě však nemůže být tento dovolací důvod úspěšně uplatněn.
23. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně dospívá k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
24. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. V ní obhájce obviněného uvádí, že jak odvolací soud, tak následně i Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření konstruují další a další možnosti, jak mohlo údajně ze strany obviněného dojít ke spáchání trestného činu, nicméně ani jedna z uváděných konstrukcí nemá oporu v provedeném dokazování. Obhájce obviněného přibližuje závěry státní zástupkyně a dodává, že ani soud, ani státní zástupkyně se však nevypořádali s důkazy předloženými obviněným, kdy ten na svoji obranu uvedl mezi jinými výpisy z GPS sledování svého vozidla a také přesné zasazení svého jednání v daný den, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy, do časového rámce s tím, že objektivně nemohl skutek spáchat. Připomíná též, že navrhoval i další důkazy k prokázání své neviny, zejména pak sdělení mBank ohledně přesných časů, kdy byly realizovány jednotlivé kroky. Následně cituje komentářovou literaturu k otázce zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a dodává, že vyjádření státní zástupkyně je s tímto v rozporu. Uvedené podle obviněného prokazuje, že ve věci existují důvodné pochybnosti ohledně spáchání trestného činu. Již tato skutečnost podle obviněného zakládá povinnost orgánů činných v trestním řízení buď doplnit dokazování nebo zakládá možnost soudů zákonným způsobem trestní řízení ukončit. Orgány činné v trestním řízení však takto nepostupovaly a namísto toho, aby na základě těchto důvodných pochybností postupovaly v souladu se zákonem, tak se spokojily pouze s konstruováním dalších možných variant spáchání trestného činu, aniž by prokázaly, že takto obviněný skutečně postupoval. Obviněný ve svém dovolání velmi podrobně vymezil důvody, proč je toho názoru, že skutek se nestal tak, jak jej popisuje státní zástupce, potažmo soudy ve svých rozhodnutích. Má tedy za to, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jsou v rozporu se zásadou materiální pravdy, když se oba soudy spokojily se skutkovými zjištěními, o nichž jsou však důvodné pochybnosti. Obviněný je proto přesvědčen, že jsou zde dány dovolací důvody namítané v dovolání, zejména pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními soudu. V ostatním obviněný odkazuje na své dovolání, a i nadále trvá na svém původním návrhu.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
26. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
27. Obviněný své dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).
28. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
29. Obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
30. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
31. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného zčásti sice odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a to v části v níž brojí proti rozporu provedených důkazů se skutkovými zjištěními ohledně způsobu vstupu do internetového bankovnictví poškozeného, jsou však zjevně neopodstatněné. Zbylá část argumentace obviněného naopak jemu uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
32. Obviněný ve svém dovolání brojil proti závěrům ohledně jeho znalosti v oblasti informačních technologií a proti tomu, že soudy nezjišťovaly podstatné skutečnosti ohledně toho, jakým způsobem měl vstoupit do internetového bankovnictví poškozeného a o předmětný úvěr zažádat. Takováto argumentace je podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť touto obviněný brojí proti skutkovým závěrům o způsobu provedení přisouzeného činu, které nemají podle jeho názoru patřičnou oporu v provedených důkazech. Jak Nejvyšší soud nicméně zjistil, tato dovolací námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
33. Je pravdou, že pro rozhodnutí soudu prvního stupně byla stěžejním důkazem výpověď poškozeného, který uvedl, že o úvěru u mBank nevěděl. Tato výpověď však nestojí osamoceně. Potvrzuje ji výpověď dcery poškozeného K. S., která uvedla, že se účastnila schůzky mezi jejím otcem a obviněným (jejím manželem), v rámci níž došlo k dohodě pouze ohledně sjednání prvního úvěru, a to ve výši 100 000 Kč. Tato svědkyně též uvedla, že její otec váhal již při poskytnutí této první půjčky obviněnému, neboť měl obavu, že nebude moci sjednaný úvěr sám ze svých prostředků splácet (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Soudy nižších stupňů dále dospěly k závěru, že poškozený o předmětný (druhý) úvěr nežádal, když mu to jeho technické dovednosti neumožňovaly a již sjednání první úvěrové smlouvy realizoval za pomoci obviněného. Současně s prostředky z předmětného (druhého) úvěru nedisponoval, neboť tyto byly po jejich poukázání ze strany mBank převedeny na účet, jímž disponoval obviněný. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný byl jediným, kdo měl z tohoto jednání prospěch, zároveň poškozenému pomáhal s užíváním počítače i internetového bankovnictví a měl též přístup k přístupovým údajům poškozeného a mohl mít i přístup k mobilnímu telefonu poškozeného. Zároveň tento soud neměl pochyb o tom, že úvěr uzavřel bez vědomí poškozeného právě obviněný. S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací (viz bod 6. jeho usnesení).
34. K výše uvedenému Nejvyšší soud uvádí, že závěry soudu prvního stupně jsou logické a odůvodněné. Jak je výše uvedeno, soud prvního stupně vycházel především z výpovědi poškozeného, kterou potvrzuje i výpověď jeho dcery K. S. Z těchto výpovědí přitom jednoznačně vyplývá, že poškozený o předmětný úvěr nežádal a nevěděl o něm. Závěr o tom, že jediný, kdo z uvedeného činu profitoval byl obviněný, vyplývá z provedeného dokazování, když částka připsaná na účet poškozeného byla následně převedena na účet, s nímž disponoval právě obviněný. Oproti tomu skutečnosti uváděné obviněným, že poškozený o tomto druhém úvěru věděl a souhlasil s ním, nijak důkazně podpořeny nejsou. V tomto směru tedy nelze soudu prvního stupně ničeho vytknout, pokud po provedeném dokazování dospěl k závěr, že jediným možným pachatelem trestného činu je právě obviněný, jenž měl splněny všechny podmínky pro spáchání trestného činu, přičemž z tohoto jednání přímo profitoval. Nejvyšší soud proto nemohl v této části za důvodnou shledat dovolací argumentaci obviněného, neboť závěry soudů nižších stupňů v provedeném dokazování oporu mají. Nejedná se tak o případ zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně na jejich základě učinil. Proto tuto část dovolací argumentace obviněného shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
35. Vadu zjevného rozporu v jeho první alternativě, spatřuje obviněný též v souvislosti s tvrzením poškozeného, že o úvěru u mBank nevěděl a že se do jeho sjednávání nezapojil. Poškozený podle přesvědčení obviněného musel o uzavření úvěru vědět a o tomto se dokonce, podle jeho tvrzení, spolu domlouvali. Tento úvěr navíc nebylo možné bez zapojení poškozeného uzavřít, a tudíž se přisouzeného trestného činu nemohl dopustil.
36. Tyto výhrady obviněného (s výjimkou výše uvedené argumentace ohledně způsobu vstupu do internetového bankovnictví) nelze považovat za relevantně uplatněné. Naprostá většina jím vznesených dovolacích námitek (jež jsou nadto opakováním námitek, které uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud tyto vypořádal) směřuje výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení soud učinil. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinil soud prvního stupně, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) patrně dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
37. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud uvádí, že v dané trestní věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud v odůvodnění svého rozsudku řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Podrobně a logicky vysvětlil, byť s tímto obviněný nesouhlasí, proč neuvěřil obhajobě obviněného jako celku, a zejména pak v jejím rámci tvrzené skutečnosti, že poškozený o uzavření druhého úvěru u mBank věděl, do jeho uzavírání se zapojil a s tímto od začátku souhlasil (srov. body 12. až 13. odůvodnění jeho rozsudku). S hodnotícími úvahami a závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se opětovně námitkami obviněného stran způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě zabýval. Vyjádřil se přitom dostatečně i k tvrzením obviněného ohledně jeho skutkové verze (viz body 5. a 6. odůvodnění jeho usnesení). Ani Nejvyšší soud nemá, co by v tomto ohledu mohl oběma soudům nižších instancí vytknout.
38. Pokud jde o argumentaci obviněného stran svědecké výpovědi poškozeného, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů se touto pečlivě zabývaly. Soud prvního stupně při posouzení věrohodnosti poškozeného vycházel i z výpovědi manželky obviněného (dcery poškozeného) K. S., která potvrdila, že dohoda mezi obviněným a poškozeným byla uzavřena ohledně půjčky na 100 000 Kč. Poškozený se s ní radil o tom, zda na sebe má takový závazek převzít. Skutečnost, že poškozený o druhém úvěru nevěděl, je též prokazována obsahem trestního oznámení poškozeného (srov. bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Soudy se rovněž zabývaly tvrzením obviněného, že poškozený o uzavřeném úvěru musel vědět. V tomto směru soud prvního stupně neměl žádné pochybnosti o nevědomosti poškozeného o uzavření druhého úvěru, neboť to poškozený několikrát potvrdil a nebylo v jeho finančních možnostech splácet dva úvěry na tak vysoké částky. Poškozený při podání trestního oznámení úvěr sjednaný u mBank nijak nezmínil a dozvěděl se o něm až v průběhu trestního řízení. Podle soudu prvního stupně byl poškozený ještě v průběhu jeho výpovědi u hlavního líčení přesvědčen, že pravidelné inkaso probíhalo ve prospěch společnosti Home Credit, nikoliv mBank (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto důvodů oba soudy nižších stupňů vyloučily též to, že by se poškozený do sjednávání úvěru u mBank zapojil. Navíc obviněný disponoval potřebnými znalostmi a technickými možnostmi pro uzavření úvěru bez vědomí poškozeného, jelikož měl přístup k heslům a přihlašovacím údajům poškozeného, a to i do internetového bankovnictví a mohl též získat přístup k mobilnímu telefonu poškozeného.
39. Obviněný ve svém dovolání také uvedl, že pro podporu svých tvrzení navrhoval provedení dalších důkazů, které však soudy zamítly. Na tomto místě je pro úplnost třeba uvést, že obviněný neuplatnil námitku tzv. opomenutých důkazů, která by mohla být podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě a současně ani konkrétně neupřesnil, kterými důkazními návrhy se soudy řádně nezabývaly. Navíc jak vyplývá ze samotného konstatování obviněného, soud prvního stupně jeho důkazní návrh zamítl, tedy věcně vypořádal, což ostatně vyplývá z odůvodnění rozsudku tohoto soudu (srov. bod 12. in fine rozsudku soudu prvního stupně).
40. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pak k tomuto Nejvyšší soud uvádí, že obviněným uvedená argumentace tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný ve svém dovolání sice tento dovolací důvod uvádí, nicméně samotné dovolání neobsahuje konkrétní právní argumentaci, která by tomuto důvodu odpovídala. Z obsahu dovolání je zřejmé, že naplnění tohoto dovolacího důvodu shledává obviněný nejspíše až v návaznosti na jím namítaný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry (tedy sekundárně). Taková argumentace však, jak již bylo uvedeno, neodpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
41. Zcela na závěr Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že z obviněným vzpomínané zásady in dubio pro reo se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Obviněný ale přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného výše, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
42. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného A. S. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného z části neodpovídala jemu uplatněným dovolacím důvodům a z části byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 11. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu