U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. srpna 2010
o dovolání obviněného V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 68 To 189/2009, v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 138/2007 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 2 T 138/2007,
byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle zjištění soudu
dopustil v podstatě tak, že jako vedoucí oddělení cizinecké policie Okresního
ředitelství Policie České republiky v Jeseníku neplnil svou povinnost dodržovat
zákonnost na úseku činnosti oddělení cizinecké policie podle čl. 11 odst. 2
písm. c) závazného pokynu policejního prezidenta č. 134 ze dne 21. 11. 2001,
při rozhodování o vydávání povolení k trvalému pobytu podle § 164 odst. 1 písm.
f), odst. 3 zák. č 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, k
žádostem osob vietnamské národnosti o udělení povolení k trvalému pobytu v
České republice z důvodu sloučení s občanem České republiky po uzavření sňatku
anebo po uznání otcovství k občanu České republiky, když v období nejpozději od
dne 29. 1. 2007 ve výše uvedené funkci v rámci služebního jednání s podřízenými
policisty V. P. a S. O. za účasti ubytovatelky A. M. se dozvěděl, že její
nemovitost v obci O., okres J., není způsobilá k ubytování osob, přesto nařídil
přítomným podřízeným, aby při vyřizování žádosti osob vietnamské národnosti o
povolení k trvalému pobytu v České republice jako doklad o zajištění ubytování
žadatele, jakožto jednu z podmínek kladného vyřízení žádosti o povolení
trvalého pobytu v České republice podle § 87i odst. 1 písm. d), odst. 2 zák č.
326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, akceptovali až do
konce února 2007 písemné potvrzení A. M. o souhlasu s ubytováním osob
vietnamské národnosti v její nemovitosti v obci O., okres J., což vedlo k tomu,
že následně na podkladě takového potvrzení A. M. o fiktivním ubytování celkem 7
osob vietnamské národnosti (jejich konkrétní jména jsou uvedena ve výroku
rozsudku), těmto žadatelům s vědomím, že nesplňují podmínku zajištěného
ubytování podle výše již citovaného ustanovení zák. č. 326/1999 Sb., přesto
vydal povolení k trvalému pobytu v České republice, a dále pak dne 7. 3. 2007
vydal povolení k trvalému pobytu v České republice pro vietnamskou občanku D.
T. T., která požádala o takové povolení po sloučení s občanem České republiky
V. K. z důvodu uzavření sňatku, ač byl svým podřízeným P. N., který žádost
přijal a prověřoval, opakovaně upozorňován na rozpory ve výpovědích mezi těmito
manželi a na další skutečnosti, z nichž bylo zřejmé, že D. T. T. manželské
soužití neudržuje, přicestovala na území České republiky nelegálně a na území
České republiky se delší dobu nelegálně zdržovala, na to nijak nereagoval, ale
naopak bránil P. N. v řádném prověření žádosti a jeho nedoporučující stanovisko
nerespektoval a při rozhodování o žádosti D. T. T. tuto úmyslně neposuzoval z
pohledu možného účelového manželství dle čl. 220 pokynu ředitele Policie České
republiky, služby cizinecké a pohraniční policie č. 125 ze dne 18. 11. 2005, o
pobytu cizinců. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců,
jehož výkon byl podmíněn odložen na zkušební dobu 2 roků.
O odvolání obviněného V. J. proti výše označenému rozsudku rozhodl Krajský soud
v Ostravě – pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, sp. zn.
68 To 189/2009, tak, že ohledně tohoto obviněného podané odvolání jako
nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Podaným dovoláním se obviněný V. J. domáhal zrušení napadeného rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aniž by další postup po takovém
rozhodnutí. Dovolání opřel o dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podaném dovolání uplatnil námitky, kterými polemizoval s obsahem odůvodnění
rozsudku soudu druhého stupně ohledně hodnocení svědeckých výpovědí A. M. a V.
P. a obsahu záznamu prostorového odposlechu. Zdůraznil, že z těchto důkazů
nebylo možno dovodit, že dal podřízeným pracovníkům jakýkoliv závazný pokyn ve
věci akceptace potvrzení o ubytování vydávaného A. M. Namítl, že tato
skutečnost se nepodává z provedených důkazů, zejména nevyplývá ze svědectví
osob přítomných jeho jednání s A. M., přičemž výpovědi jeho podřízených V. P. a
S. O. nejsou navíc přesvědčivé. Rovněž závěr, že vydal takový pokyn nelze
dovozovat ani z obsahu provedeného záznamu prostorového odposlechu. V této
souvislosti vytkl soudům, že nevyhověly jeho požadavku na provedení přepisu
tohoto záznamu cestou kriminalistické expertízy a že v tomto směru dokazování
zůstalo neúplné.
Dále vytkl, že soudy blíže nezhodnotily skutečnost, že neměl žádný zájem
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a že ani případný jeho pokyn
nebyl veden takovým úmyslem, a proto jeho jednání vykazuje nedostatek
subjektivní stránky ve vztahu k posuzovanému trestnému činu. Rovněž namítl, že
jako vedoucí oddělení cizinecké policie toliko kontroloval činnost svých
podřízených, konzultoval s nimi podklady obsažené ve spise, ale vlastní
rozhodovací činnost ve věci povolování trvalého pobytu občanů vietnamské
národnosti vykonávali jeho podřízení pracovníci, takže v těchto případech ani
nebyl v postavení oprávněné úřední osoby, nevykonával žádnou rozhodovací
činnost a proto se nemohl dopustit trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele. Sám žadatelům o trvalý pobyt žádné povolení formou
rozhodnutí nevydával, a tak jim nemohl opatřit nějaký neoprávněný prospěch. Bylo povinností jemu podřízených pracovníků, aby k rozhodnutí o žádostech k
povolení trvalého pobytu učinili potřebná zjištění a poté vydali patřičná
rozhodnutí. Obviněný nebyl osobou, která vydávala v těchto věcech individuální
správní akt o povolení trvalého pobytu, toliko dával stanovisko k návrhu
podřízených, přičemž jeho podřízení v podkladech, které mu předkládali ke
schválení, neuvedli žádné skutečnosti zpochybňující správnost závěrů o naplnění
podmínek pro povolení k trvalému pobytu. Obviněný tedy nebyl v žádném z
vytýkaných osmi řízení oprávněnou úřední osobou a věci tedy nerozhodoval a
nemohl tak ani jednat s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch ani vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím
zákonu. Dále pak poukázal na nejasnosti ohledně zákonné úpravy, popř. příslušných pokynů ohledně zjišťování způsobilosti objektu, který má sloužit k
ubytování cizinců a k rozsahu kontroly způsobilosti takových objektů k tomuto
účelu. Především zdůraznil, že ze sdělení odboru výstavby a životního prostředí
Městského úřadu ve Zlatých horách ze dne 16. 11. 2006 vyplývá, že v objektu A. M. v O. jsou místnosti způsobilé k bydlení a v řízení nebylo nijak vyvráceno,
že by věděl o tom, že tento objekt není způsobilý k ubytování. Poukázal i na
svědectví A. M., že byla připravena v nemovitosti cizince ubytovat, a to zda se
cizinci v objektu této svědkyně skutečně zdržovali či nikoliv, není právně
významné. Žádný právní předpis nestanoví povinnost, aby se žadatel o povolení k
trvalému pobytu zdržoval v místě, kde má zajištěno ubytování, rovněž tak není
stanoveno, aby nemovitost, kde má žadatel zajištěno ubytování, byla způsobilá k
trvalému ubytování. Přitom nebylo prokázáno, že objekt A. M. byl nezpůsobilý k
ubytování, a proto obviněný nemohl vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím
zákonu. Ve vztahu k povolení trvalého pobytu vietnamské občanky D. T. T. namítl, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi svědka P. N. a navíc jeho
svědectví nemá žádnou právní relevanci. V řízení před soudy nebyl prokázán
žádný nátlak ze strany obviněného na svědka N., jeho výpověď je vnitřně
rozporuplná a zcela účelová.
Obsahuje nanejvýš jeho subjektivní spekulace
ohledně zájmu obviněného na kladném vyřízení žádosti D. T. T. o povolení
trvalého pobytu. Dále soudům vytýká, že se blíže nezabývaly tím, zda žadatelé o
vydání povolení k trvalému pobytu splňovali podmínky pro kladné vyřízení jejich
žádosti. Z obsahu jednotlivých správních spisů vyplývá, že tomu tak bylo a už
proto nemohl obviněný vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Obviněný má tedy za to, že soudy zjištěné jednání, kterého se navíc vůbec
nedopustil, nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty mu přisouzeného
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák.
V závěru dovolání obviněný požadoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci v plném rozsahu zrušil, aniž
navrhl další postup ve věci.
Z obsahu písemného vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího
státního zastupitelství vyplývá, že pokládá uplatněné dovolací námitky za
nesouladné se zákonným vymezením dovolacích důvodů, neboť dovolatel v zásadě
jen zpochybňuje správnost skutkových závěrů soudu a znovu předkládá výhrady
skutkové povahy uplatněné již v předchozím řízení. Rovněž tak polemizuje s
odůvodněním rozhodnutí soudů, což je argumentace nepřípustná s ohledem na znění
§ 265a odst. 4 tr. ř. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolací
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože v
něm vyjádřené námitky neodpovídají žádnému z důvodů dovolání uvedených v § 265b
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že podané dovolání bylo podáno řádně a včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované formální a obsahové náležitosti
dospěl k těmto závěrům.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je
dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný zákonem stanovený dovolací
důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že
převážnou většinu dovolatelem namítaných vad nelze podřadit pod jím uplatněný
dovolací důvod. Dále je třeba připomenout, a to ve shodě s vyjádřením státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že podle ustanovení § 265a odst. 4
tr. ř. není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí. Proto se Nejvyšší
soud na podkladě podaného dovolání nijak nezabýval výtkami obviněného ohledně
odůvodnění rozhodnutí nižších soudů.
Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho
dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, převážně směřují do oblasti
skutkových zjištění. Dovolatel soudům obou stupňů v podstatě vytýká nesprávné
zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo jak v důsledku vadného hodnocení
provedených důkazů (zejména stran svědectví A. M., V. P., P. N. a dalších osob,
jakož i záznamu o provedeném prostorovém odposlechu), tak nevyhověním jeho
návrhu na provedení dalších důkazů (především kriminalistické expertizy
nahrávky prostorového odposlechu). Rovněž námitkou, že ze skutkových zjištění
soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele dovolatel ve skutečnosti napadá ve věci učiněná
skutková zjištění, když předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi
skutkového děje, podle níž nebylo zjištěno, že měl v úmyslu opatřit žadatelům o
trvalý pobyt jakýkoli neoprávněný prospěch. Takové námitky ovšem pod
deklarovaný dovolací důvod nespadají.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného
dovoláním jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem
mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Takový rozpor je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou
obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna apod. Nejvyšší soud ve shodě s uznávanou judikaturou
Ústavního soudu tedy připomíná, že v oblasti důkazního řízení může být
odůvodněn zásah dovolacího soudu tehdy, dojde-li k popření základních požadavků
na dodržení zásad spravedlivého procesu. Jedná se o případy tzv. opomenutých
důkazů, tj. situace, kdy soud bez řádného zdůvodnění neprovedl stranami
navržený důkaz, popřípadě soud v rámci hodnocení provedených důkazů zcela
opomenul zahrnout některý z nich do svých úvah, ačkoli pro meritorní rozhodnutí
mohl mít takový důkaz zásadní význam. Další případ takového porušení ústavně
zaručených základních práv nastane, když důkaz nebyl v průběhu jakéhokoli
stadia trestního řízení získán zákonným způsobem z hlediska procesních norem, a
tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit. Třetí okruh vad v dokazování
pak tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé, tedy v podstatě případy, kdy soudy učiněná skutková zjištění jsou
v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. (Srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, usnesení tohoto soudu ze dne
23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09.) Ústavní soud pak v řadě svých nálezů
(např. sp. zn. III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a
další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu
volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních
rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém
rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů
vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry
(zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy
odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních)
rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z
jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze
založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost,
k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost
s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani
ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení
nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou
jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží
své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních
předpisů, ale současně postupuje v rozporu zejména s čl. 36 odst. 1, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09).
V tomto směru však soudy dosud činné v této věci postupovaly souladně s výše
uvedenými závěry, když se především náležitě a řádně vypořádaly s návrhem
obviněného na provedení důkazu spočívajícího ve vyžádání výše již uvedené
kriminalistické expertizy. Lze tak jen odkázat na odůvodnění napadeného
rozsudku (str. 7), v němž odvolací soud zejména s poukazem na další provedené
důkazy nepokládal za nutné provedení obviněným navrhovaného znaleckého posudku.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jeseníku, která v napadeném
rozsudku akceptoval také odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy
na straně druhé, se o žádný extrémní rozpor (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04) rozhodně nejedná. Skutková zjištění
soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení
plně odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy přitom
své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených
důkazů (jde zejména o svědecké výpovědi A. M., V. P. a P. N., jakož i výpověď
spoluobviněného S. O., záznam prostorového odposlechu a další důkazy objektivní
povahy) a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného.
Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich
adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění
rozhodnutí obou soudů.
Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze podřadit jeho námitky
spočívající v tvrzení, že „… jako vedoucí oddělení cizinecké policie toliko
kontroloval činnost svých podřízených, konzultoval s nimi podklady obsažené ve
spise, ale vlastní rozhodovací činnost v posuzované věci povolování trvalého
pobytu občanů vietnamské národnosti vykonávali jeho podřízení pracovníci, takže
v těchto případech ani nebyl v postavení oprávněné úřední osoby, nevykonával
žádnou rozhodovací činnost a proto se nemohl dopustit trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele. Sám žadatelům o trvalý pobyt žádné povolení
formou rozhodnutí nevydával, a tak jim nemohl opatřit nějaký neoprávněný
prospěch“. Dále dovolatel namítá, že z obsahu jednotlivých správních spisů
vyplývá, že žadatelé o povolení k trvalému pobytu splňovali zákonné podmínky
pro kladné vyřízení jejich žádosti, a proto by ani nemohl vykonávat svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Tyto námitky dovolatele jsou evidentně neopodstatněné. Dovolatel zcela
přehlíží, že v postavení vedoucího oddělení cizinecké policie završoval svým
vlastním podpisem celý proces posuzování a rozhodování o žádostech cizích
státních příslušníků o povolení k trvalému pobytu na území České republiky, že
se podílel na takovém rozhodnutí tím, že schválil postup svých podřízených
příslušníků cizinecké policie a že bez jeho podpisu bylo vyloučeno učinit
jakékoli rozhodnutí o takové žádosti cizince (ať už kladné či záporné). Přitom
tak jednal za situace, kdy nejméně v sedmi konkrétních případech již bezpečně
věděl o tom, že podmínky pro povolení pobytu splněny nejsou, neboť byl
jednoznačně informován o tom, že ve skutečnosti žadatelé nemají zajištěno
ubytování a že svědkyně A. M. jim vydává potvrzení, které je v rozporu se
skutečným stavem věci. Ze zjištění soudů vyplývá, že sám prohlásil, že ještě do
konce února 2007 se bude akceptovat stav, kdy bude v těchto případech kladně
rozhodnuto o žádosti cizince, ačkoliv nebyla splněna jedna ze zákonných
podmínek takového rozhodnutí. Za této situace pak dovršil proces rozhodování
svým podpisem, na jehož základě bylo žadateli vydáno i příslušné povolení k
pobytu na území České republiky. Stejný závěr se vztahuje i k jeho postupu ve
věci vydání povolení k trvalému pobytu vietnamské občanky D. T. T. Proto nelze
přisvědčit tvrzení dovolatele, že v posuzovaných případech nevykonával pravomoc
veřejného činitele.
Jestliže ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v rozhodnutích
označení cizí státní příslušníci nesplňovali podmínky pro to, aby jim byl
povolen trvalý pobyt na území České republiky (pro nedostatek zajištění
ubytování), pak je i správný závěr soudů, že v důsledku jednání obviněného
neoprávněně získali povolení k trvalému pobytu a že obviněný byl s tímto
přinejmenším srozuměn /§ 4 písm. b) tr. zák./.
Soudy tak důvodně dospěly k závěru, že obviněný vykonával pravomoc veřejného
činitele způsobem odporujícím zákonu a že byl přinejmenším srozuměn s tím, že
takovým postupem opatřuje žadatelům neoprávněný prospěch v podobě získání
oprávnění k trvalému pobytu na území České republiky, ačkoliv jinak by takové
povolení nemohli získat. Proto závěr soudů o vině dovolatele trestným činem
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
je plně slučitelný se skutkovými zjištěními učiněnými v posuzované věci.
S ohledem na výše uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané
dovolání obviněného V. J. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík