11 Tdo 424/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. 10. 2018 dovolání
nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch obviněného E. F. V. B. a
obviněného E. F. V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 199/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Semilech pod sp. zn. 4 T 66/2017, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 199/2017, zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 4 T
66/2017, byl obviněný E. F. V. B. uznán vinným jednak zločinem zavlečení do
ciziny (pozn. správně zločinem zavlečení) podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku a
jednak přečinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst.
1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný E. F. V.
B. dopustil trestné činnosti tím, že
,,v K., okres S., si dne 1. 4. 2016 v ranních hodinách vyzvedl svoji dceru
„AAAAA“*), se kterou ještě týž den odjel, aniž by o tom někoho informoval, pod
záminkou jednodenního výletu mimo území České republiky nejprve do Spolkové
republiky Německo, následně do Španělského království a poté do Švédského
království, kdy jednal v rozporu s usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne
25. 12. 2015, č. j. 0 Nc 304/2012-529, dle kterého byl oprávněn stýkat se s
nezletilou „AAAAA“*) každý sudý kalendářní týden ve středu od 8.00 hodin do
19.00 hodin a každý lichý kalendářní týden od pátku 8.00 hodin do neděle 17.30
hodin vždy tak, že si nezletilou vyzvedne na počátku styku v místě bydliště
matky nezletilé J. K. a tam ji také na konci styku odevzdá, on však tak
neučinil a návrat nezletilé ke své matce i jakýkoliv následný kontakt s ní tak
tímto způsobem znemožnil, když dne 3. 4. 2016 v 18.03 hodin matce nezletilé J.
K. zaslal pouze emailovou zprávu z jeho emailové adresy se sdělením, že si s
dcerou udělá dovolenou, že je mu to líto, ale že čekal 3,5 roku a dne 4. 4.
2016 v 8.33 hodin jí z telefonního čísla, užívaného v České republice
obžalovaným, pak byla zaslána SMS zpráva ve znění ,,vrátíme se za pár týdnů“ a
od té doby se stal nekontaktní, a takto si počínal až do 21. 1. 2017, kdy byl
zadržen ve Švédském království v G. na základě evropského zatýkacího rozkazu,
který byl na jeho osobu vydán Okresním soudem v Semilech, přičemž v době jeho
zadržení se nezletilá poškozená nacházela s ním“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti
němu podal obviněný E. F. V. B. odvolání směřující do výroků o vině i trestu.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací toto odvolání projednal a
rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 199/2017, zrušil podle § 258 odst.
1 písm. b), písm. d) a písm. e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného (při nezměněných
skutkových zjištěních) uznal vinným přečinem únosu dítěte a osoby stižené
duševní poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný podle §
200 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku
a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali nejvyšší státní zástupce a
obviněný E. F. V. B. dovolání.
5. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání podané ve prospěch
obviněného o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. V podaném dovolání předně ve stručnosti poukázal dosavadní průběh
řízení, jakož i na závěry odvolacího soudu stran toho, že předmětný skutek
nelze právně kvalifikovat jako zločin zavlečení podle § 172 odst. 1 tr.
zákoníku, s čímž se nejvyšší státní zástupce plně ztotožnil.
7. Za nepodložený je však třeba považovat v daných skutkových
okolnostech výrok o vině, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem únosu dítěte
a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku. V této
souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na konkrétní skutková zjištění v
dané věci a skutkovou podstatu trestného činu únosu dítěte a osoby stižené
duševní poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku, zejména na její objektivní
stránku. Dále též uvedl, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (viz
rozhodnutí publikované pod č. 53/1980 Sb. rozh. tr.) se o únos nejedná, pokud
jeden z rodičů odmítá dítě vrátit druhému rodiči, jemuž bylo dítě soudem
svěřeno do výchovy po návštěvě dítěte uskutečněné na základě dohody rodičů nebo
na základě soudně upraveného styku rodiče s dítětem. V takových případech je
totiž třeba postupovat podle § 500 až 510 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zvláštních
řízeních soudních“) a použít příslušná opatření občanskoprávního charakteru
směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově
nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem a pouze pokud tato opatření
zůstávají bezvýsledná, přichází v úvahu vyvození odpovědnosti za trestný čin
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku.
8. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal, že zvláštní místo v okruhu
věcí týkajících se řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zaujímá procesní
úprava věnovaná řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních
únosů dětí. Základem procesní úpravy v zákoně o zvláštních řízeních soudních je
jednak Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z
roku 1980 (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. – dále jen
,,Haagská úmluva“), a jednak nařízení rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11.
2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve
věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (tzv.
nařízení Brusel IIa). Účelem tohoto řízení je navrácení nezletilého dítěte do
místa jeho obvyklého pobytu, přičemž je nutné posoudit, zda dítě bylo ze státu
obvyklého pobytu přemístěno či zadrženo protiprávně a pokud soud dospěje k
závěru, že tomu tak je, rozhodnout o jeho navrácení do státu obvyklého pobytu.
Nositel práva péče o dítě tedy může za dané situace podat návrh o navrácení
dítěte u příslušného soudu.
9. V tomto směru je zřejmé, že J. K. se mohla domáhat navrácení svojí
dcery „AAAAA“*) prostřednictvím občanskoprávního institutu v rámci řízení o
navrácení nezletilého dítěte ve věci mezinárodních únosů dětí. Pokud by
rozhodnutí vydané v tomto řízení nebylo respektováno, mohl být nařízen výkon
takového rozhodnutí a v případě, pokud i ten by byl bezvýsledný, bylo možné
obviněného stíhat pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. V posuzované trestní věci však k žádnému
řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí
nedošlo a obviněný nebyl ani žádným civilněprávním institutem vyzván k tomu,
aby plnil předběžné opatření o styku s nezletilou dcerou.
10. V návaznosti na to nejvyšší státní zástupce dovodil, že správně
zjištěný skutek byl v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové nesprávně
právně kvalifikován, neboť popsaným jednáním obviněný nemohl naplnit zákonné
znaky přečinu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1
tr. zákoníku, neboť nenaplnil znak objektivní stránky tohoto trestného činu
spočívající v odnětí dítěte z opatrování toho, kdo má podle jiného právního
předpisu nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat. V situaci, kdy
obviněný nezletilou dceru „AAAAA“*) neodňal matce J. K., neboť si dceru odvedl
v rámci soudem povoleného styku s dcerou, bylo možné v popsaném skutku
spatřovat pouze trestný čin poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku, a
to proto, že způsobil vážnou újmu poškozené J. K. na jejích rodičovských
právech, neboť ji uvedl v omyl tím, že si dítě vyzvedl k uskutečnění řádného
styku na základě předběžného opatření Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 12.
2015, sp. zn. 0 Nc 304/2012, ačkoliv měl v úmyslu s dcerou vycestovat do
zahraničí a matce ji ve stanoveném termínu nevrátit. Nesprávným právním
posouzením skutku tak došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
11. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 199/2017,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval
podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Obviněný E. F. V. B. prostřednictvím svého obhájce podal dovolání s
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
13. V podaném dovolání se obviněný plně ztotožnil s argumentací
uplatněnou v dovolání nejvyššího státního zástupce, jakož i v judikatuře
Nejvyššího soudu, a to, že v situaci, kdy jeden z rodičů nevrátí dítě druhému
rodiči, jemuž bylo dítě soudem svěřeno do výchovy, nejde o trestný čin únosu
dítěte a osoby stižené duševní poruchou ve smyslu § 200 odst. 1 tr. zákoníku.
Dle obviněného tak napadený rozsudek jednoznačně spočívá na nesprávném
hmotněprávním posouzení věci, neboť jeho jednání nebylo ve smyslu § 226 písm.
b) tr. ř. trestným činem.
14. Obviněný se však neztotožnil s argumentací nejvyššího státního
zástupce stran případného posouzení jednání obviněného jako trestného činu
poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku. Obviněný totiž matku své dcery
v omyl neuvedl, neboť při převzetí nezletilé neměl v úmyslu tuto matce
nevrátit. Jak již opakovaně uvedl, úmysl udělat si s nezletilou dovolenou
vznikl až následně, přičemž nebýt matkou zapříčiněného trestního řízení,
obviněný by se do České republiky vrátil výrazně dříve. Zejména ale obviněný
upozornil, že v tomto trestním řízení jej nelze uznat vinným ze spáchání
trestného činu podle § 181 tr. zákoníku, neboť Švédským královstvím byl na
základě evropského zatýkacího rozkazu vydán do České republiky k trestnímu
stíhání pouze pro trestné činy zavlečení podle § 172 tr. zákoníku a únos dítěte
a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě
článku 27 rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím
rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, č. 2002/584/SVV (dále jen
,,rámcové rozhodnutí o EZR“), jej proto v tomto řízení nelze odsoudit pro jiný
trestný čin, tedy ani pro spáchání trestného činu poškození cizích práv dle §
181 tr. zákoníku.
15. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a aby
podle § 265m tr. ř. obviněného zprostil obžaloby.
16. Pro úplnost pak nutno uvést, že obviněný poté zaslal Nejvyššímu
soudu doplněk dovolání, který byl doručen Nejvyššímu soudu dne 27. 3. 2018. V
tomto podání obviněný poukázal na skutečnost, že jeho trestní stíhání mělo
závažný dopad na souběžně s tímto trestním řízením vedené civilní řízení o
úpravu poměrů jeho nezletilé dcery, neboť Krajský soud v Hradci Králové svým
rozhodnutím ze dne 21. 6. 2017, č. j. 21 Co 361/2016-830, fakticky zamezil styk
obviněného s nezletilou dcerou a až Ústavní soud svým nálezem ze dne 20. 12.
2017, sp. zn. I ÚS 3269/2017, zrušil uvedené rozhodnutí s tím, že jím bylo
porušeno právo obviněného na rodinný život a péči o děti a právo na spravedlivý
proces.
17. K dovolání obviněného E. F. V. B. zaslala státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO
266/2018-8 ze dne 14. 3. 2018), v němž Nejvyššímu soudu sdělila, že se k tomuto
dovolání nebude věcně vyjadřovat, a to i z toho důvodu, že nejvyšší státní
zástupce již v obdobné věci podal dovolání ve prospěch obviněného.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením
trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s § 265a odst.
1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném
místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3
tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s § 265d odst. 1, odst. 2 tr. ř. Dále
Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti
upravené v § 265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že
dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání
jejich projednání.
IV. Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které
se dovolání opírají, naplňují dovolateli uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná
existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
20. Oba dovolatelé své argumenty subsumovali pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva.
22. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce
zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů,
kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
23. Nejvyšší státní zástupce v rámci svého dovolání konkrétně namítl, že
zjištěný skutek byl v rozsudku odvolacího soudu nesprávně právně kvalifikován,
neboť popsaným jednáním obviněný nemohl naplnit zákonné znaky přečinu únosu
dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku a v
popsaném skutku by bylo možné spatřovat pouze trestný čin poškození cizích práv
podle § 181 tr. zákoníku. Obviněný E. F. V. B. pak ve svém dovolání rovněž
uplatnil argumentaci, že svým jednáním popsaným v rozsudku odvolacího soudu
nemohl naplnit znaky skutkové podstaty přečinu únosu dítěte a osoby stižené
duševní poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku. Dále však namítl, že
vzhledem k absenci subjektivní stránky se nemohl dopustit trestného činu
poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku a nadto zdůraznil, že vzhledem k
článku 27 rámcového rozhodnutí o EZR jej v tomto řízení nelze odsoudit pro jiný
trestný čin, než pro jaký byl na základě evropského zatýkacího rozkazu vydán k
trestnímu stíhání do České republiky. Nejvyšší soud konstatuje, že takové
námitky lze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. označit za právně relevantní.
24. Jelikož tedy Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání,
přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám
výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít
vliv na správnost výroků, proti nimž byla dovolání podána. Po tomto přezkoumání
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce i
obviněného E. F. V. B. jsou důvodná.
25. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že trestného činu únosu
dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou odejme z opatrování
toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí
povinnost o ně pečovat.
26. Pod pojmem ,,odejme z opatrování“ se rozumí zásah, kterým se
znemožní další péče o unesenou osobu. Takovým zásahem může být odvedení,
odnesení nebo odvoz takové osoby nebo i její zadržení. Přitom není rozhodné,
zda záměr směřuje k trvalému odnětí unesené osoby z opatrování osoby, která je
oprávněna a povinna o ni pečovat, nebo zda se tak má stát na přechodnou, třeba
i kratší dobu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1947).
27. V této souvislosti nelze opomenout, že odpovědnost podle § 200 tr.
zákoníku však nepřichází v úvahu tehdy, jestliže rodič odmítá vrátit dítě
druhému rodiči, kterému bylo dítě svěřeno soudem do výchovy, po návštěvě dítěte
uskutečněné na základě dohody rodičů nebo na základě soudní úpravy styku rodiče
s dítětem. V takovém případě je totiž nutno postupovat nejprve podle
příslušných opatření občanskoprávního charakteru směřujících k výkonu
rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí,
včetně úpravy styku s dítětem a jen když tato opatření zůstala bezvýsledná,
přichází v úvahu odpovědnost za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikované pod č. 53/1980 Sb. rozh. tr.).
28. Posuzováno těmito hledisky a na základě skutkového stavu věci je pak
zřejmé, že pokud odvolací soud uzavřel, že jednání obviněného nutno
kvalifikovat jako přečin únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §
200 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný odňal dítě z opatrování toho, kdo měl
podle jiného právního předpisu a podle úředního rozhodnutí o ně pečovat, tak
tento závěr nemůže obstát. Obviněný totiž svou nezletilou dceru vyzvedl v
ranních hodinách dne 1. 4. 2016, tedy v době, kdy byl na základě předběžného
opatření nařízeného usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 12. 2015,
č. j. 0 Nc 304/2012-529, oprávněn stýkat se se svou nezletilou dcerou a poté s
ní odcestoval a odmítl ji vrátit matce J. K. Nutno též zdůraznit, že rozsudek
Okresního soudu v Semilech stran péče o nezletilou „AAAAA“*) byl vyhlášen až
dne 28. 4. 2016 pod č. j. 0 Nc 304/2012-310. Vyvození trestní odpovědnosti
obviněného podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku proto v tomto případě nepřicházelo
v úvahu.
29. Nejvyšší soud pak považuje v této souvislosti za nutné poukázat, že
ve věcech péče o nezletilé zaujímá zvláštní místo procesní úprava věnovaná
řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí.
Základem této procesní úpravy v zákoně o zvláštních řízeních soudních (§ 478 až
§ 491) je jednak Haagská úmluva a nařízení Brusel IIa, přičemž předmětem tohoto
řízení je zajištění bezodkladného navrácení dítěte do státu jeho obvyklého
pobytu v případě, že bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo v jiném státě.
30. Pouze ve stručnosti pak lze uvést, že smyslem tohoto řízení je
posoudit, zda dítě bylo ze státu obvyklého pobytu přemístěno či zadrženo
protiprávně a pokud soud dospěje k závěru, že tomu tak je, rozhodnout o jeho
navrácení do státu obvyklého pobytu. Pravomoc v těchto věcech mají soudy státu,
ve kterém dítě mělo obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným
odebráním nebo zadržením. Nositel práva péče o dítě tak může za této situace
podat návrh o navrácení nezletilého dítěte u příslušného soudu. K řízení ve
věcech navrácení nezletilého dítěte v souvislosti s jeho neoprávněným odebráním
nebo zadržením při mezinárodním únosu je pak v prvním stupni příslušný soud, v
jehož obvodu má sídlo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, tedy Městský
soud v Brně. Nutno též připomenout, že rozsudek, jímž by bylo takovému návrhu
vyhověno, je předběžně vykonatelný a uznatelný i v jiných členských státech
Evropské unie, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.
31. Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že J. K. se mohla domáhat
navrácení svojí nezletilé dcery „AAAAA“*) prostřednictvím občanskoprávních
opatření v rámci řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních
únosů dětí. Pokud by pak rozhodnutí vydané v tomto řízení nebylo obviněným
respektováno, mohl být nařízen výkon takového rozhodnutí a v případě, pokud by
i ten byl bezvýsledný, bylo by možné obviněného stíhat pro trestný čin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. V nyní
posuzované trestní věci však k řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech
mezinárodních únosů dětí nedošlo.
32. Za dané situace by tak bylo možné pouze dovodit, že obviněný svým
jednáním porušil rodičovská práva J. K. tím, že s jejich nezletilou dcerou
odcestoval do zahraničí zcela zjevně proti její vůli a na tak dlouhou dobu, že
porušil právo J. K. na osobní styk s dítětem, a svým jednáním tak naplnil
skutkovou podstatu trestného činu poškození cizích práv podle § 181 tr.
zákoníku.
33. Nejvyšší soud v této souvislosti ve stručnosti připomíná, že
trestného činu poškozeních cizích práv podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v
omyl, nebo využije něčího omylu. Kvalifikovaná skutková podstata předmětného
trestného činu podle § 181 odst. 2 tr. zákoníku bude naplněna, způsobí-li
pachatel činem uvedeným v § 181 odst. 1 tr. zákoníku jinému značnou újmu na
právech, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo
vydává-li se při takovém činu za úřední osobu. Kvalifikovaná skutková podstata
podle § 181 odst. 3 tr. zákoníku pak bude naplněna tehdy, způsobí-li pachatel
činem uvedeným v § 181 odst. 1 tr. zákoníku jinému újmu na právech velkého
rozsahu, nebo získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého
rozsahu.
34. Ustanovením § 181 tr. zákoníku jsou tedy chráněna veškerá
nemajetková práva (majetková práva jsou chráněna § 209 až § 212 tr. zákoníku o
různých typech majetkových podvodů), a to jak jednotlivé osoby – fyzické osoby,
či právnické osoby – tak i kolektivních orgánů nebo státu. Zda jde o vážnou
újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti
společenských vztahů (rodinných, pracovních, podnikatelských, státních zájmů
apod.) šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké
následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na
právech lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný a
jaká byla intenzita takového následku, a pokud měla újma na právech určité
trvání, i jak dlouho trvala (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1800).
35. S ohledem na skutková zjištění v nyní projednávané věci pak lze
poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikované pod č. 40/1990 Sb. rozh. tr.), dle které rodič, který odjede s
nezletilým dítětem do ciziny proti vůli druhého z rodičů, porušuje jeho
rodičovská práva a naplňuje tak skutkovou podstatu trestného činu poškození
cizích práv podle § 181 tr. zákoníku.
36. Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný ve svém dovolání
vyjádřil nesouhlas s případnou právní kvalifikací jeho jednání jako trestného
činu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku, nelze této argumentaci v
současném stadiu trestního řízení přiznat jakoukoliv relevanci, neboť soudy
nižších stupňů tyto právní závěry zatím vůbec neučinily a z podstaty věci se
tedy Nejvyšší soud nemůže takovou námitkou zabývat.
37. Stejnou argumentaci pak nutno vztáhnout i na další námitku
obviněného, že vzhledem k článku 27 rámcového rozhodnutí o EZR jej nelze
odsoudit pro jiný trestný čin, než pro jaký byl na základě evropského
zatýkacího rozkazu vydán k trestnímu stíhání do České republiky. Nejvyšší soud
však nadto uvádí, obviněný v tomto směru nesprávně pochopil smysl předmětné
právní úpravy. Ze zásady speciality, jež je zakotvena jak v obviněným
zmiňovaném článku 27 rámcového rozhodnutí o EZR, tak např. v § 198 zákona č.
104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, totiž
vyplývá, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže
být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro
jiný trestný čin (skutek) spáchaný před předáním, než pro který byla předána.
Je tím tedy myšleno jiné protiprávní jednání, nežli to, pro které byla tato
osoba předána, nikoliv jiná právní kvalifikace tohoto jednání.
38. Nejvyšší soud dále konstatuje, že pokud obviněný v doplnění svého
dovolání poukázal, že předmětné trestní stíhání mělo závažný dopad na souběžně
vedené civilní řízení o úpravu poměrů jeho nezletilé dcery, jedná se o námitku,
která s předmětem tohoto dovolacího řízení nijak právně nesouvisí, neboť
obviněný v tomto směru poukazuje na chybný postup Krajského soudu v Hradci
Králové v rozsudku ze dne 21. 6. 2017, č. j. 21 Co 361/2016-830, o němž bylo
ostatně rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS
3296/17, a proto se k ní Nejvyšší soud nebude blíže vyjadřovat.
39. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud skutek obviněného E. F. V. B.
nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním
naplnil skutkovou podstatu trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní
poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku. Své rozhodnutí tak odvolací soud
zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V. Závěr
40. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání nejvyššího státního zástupce i obviněného E. F. V. B. byla podána
důvodně, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 199/2017. Podle §
265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále Krajskému soudu v
Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
41. Úkolem Krajského soudu v Hradci Králové, jemuž se předmětná věc
vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících
ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího
soudu, věc znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu
odpovídající rozhodnutí. To znamená, že Krajský soud v Hradci Králové – při
nezměněných skutkových zjištěních – znovu adekvátně posoudí, zda jednání
obviněného mohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu únosu dítěte a
osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku nebo trestného
činu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku. Zároveň nutno ve smyslu
ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. připomenout závaznost právního názoru, který v
tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
42. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil
Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.