11 Tdo 426/2004

11 Tdo 426/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.

dubna 2004 o dovolání, které podal obviněný R. I., proti rozsudku Městského

soudu v Praze, č. j. 5 To 77/2003-236 ze dne 15. 4. 2003 jako soudu odvolacího

v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 17/2002, t

a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

Obviněný R. I. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, č. j. 3 T

17/2002-215 ze dne 18. 12. 2002 uznán vinným pokusem trestného činu podvodu

podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona.

Pokusu tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně

dopustil tím, že společně se spoluobviněným PhDr. M. P. v blíže nezjištěné době

před 1. 9. 1999 po vzájemné dohodě, s využitím zfalšovaného úředního razítka

Obvodního úřadu P. a zfalšované plné moci, kterou v té době již zemřelý V. H.

zmocňuje J. K. k prodeji nemovitostí číslo 257 o výměře 1.100 m2 a číslo 126/10

o výměře 174 m2 v katastrálním území R., okres P., zapsaných na LV č. 719

(chata a pozemky), smlouvu o prodeji uvedených nemovitostí nejprve dne 1. 9.

1999 a posléze po odstranění nedostatků dne 1. 12. 1999 podal u Katastrálního

úřadu P. v úmyslu dosáhnout vkladu této kupní smlouvy do katastru nemovitostí,

čímž by způsobil České republice škodu ve výši nejméně 113.730,- Kč. Za to byl

podle § 250 odst. 2 trestního zákona za použití § 53 odst. 1 a 3 trestního

zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 80.000,- Kč. Pro případ, že by

tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu současně stanoven náhradní

trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Obviněný R. I. napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které

bylo postupem podle § 256 trestního zákona Městským soudem v Praze jako

nedůvodné zamítnuto. Městský soud v Praze však tento rozsudek přezkoumal též z

podnětu odvolání státního zástupce a odvolání obviněného PhDr. M. P. a s

odkazem na ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), e) trestního řádu jej zrušil.

Svým rozsudkem, č. j. 5 To 77/2003-236 ze dne 15. 4. 2003 pak obviněného R. I.

nově uznal vinným tím, že nejprve dne 1. 9. 1999 a poté dne 1. 12. 1999

předložil Katastrálnímu úřadu P. žádost o vklad kupní smlouvy do katastru

nemovitostí, přičemž kupní smlouva byla uzavřena na základě padělané plné moci,

kterou měl V. H. zmocnit J. K. k uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitostí

číslo 257 o výměře 1.100 m2 a číslo 126/10 o výměře 174 m2 v katastrálním území

R. PhDr. M. P. Městský soud v Praze zároveň učinil skutkový závěr, že obviněný

R. I. takto jednal v úmyslu vylákat tyto nemovitosti v celkové hodnotě

113.730,- Kč ve prospěch PhDr. M. P., ačkoliv si byl vědom toho, že uvedenou

plnou moc vlastník nemovitosti V. H. nepodepsal. Toto jeho jednání bylo

kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 trestního

zákona k § 250 odst. 1, 2 trestního zákona a byl za něj podle § 250 odst. 2

trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož

výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně

odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Současně mu byl

podle § 53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výši 80.000,- Kč a

pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest

odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Stejným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo vyhověno odvolání obviněného

PhDr. M. P. i v tom směru, že ve vztahu k němu byla věc vrácena k novému

projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten pak následně svým rozsudkem,

č. j. 3 T 17/2002-247 ze dne 27. 6. 2003 tohoto obviněného zprostil obžaloby

státního zástupce.

Opis citovaného rozsudku Městského soudu v Praze byl příslušnému státnímu

zastupitelství doručen dne 11. 6. 2003, obhájci obviněného R. I. dne 18. 6.

2003 a tomuto obviněnému dne 25. 6. 2003.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný R. I. dne 16. 7.

2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl,

že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že jím uložený

trest je nepřiměřený okolnostem případu i jeho osobním poměrům. Odkázal přitom

na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně

jej neprávem shledaly vinným pokusem trestného činu podvodu a odsoudily jej,

aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním již začal

naplňovat znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Stejně tak označuje za

nesprávný výrok o trestu rozsudku soudu druhého stupně. Má totiž za to, že

uložený podmíněný trest odnětí svobody v kombinaci s peněžitým trestem

neodpovídá závažnosti jeho jednání ani jeho osobním poměrům a za plně

postačující řešení svého případu považuje podmíněné zastavení trestního

stíhání. Současně zdůrazňuje, že veškeré okolnosti rozhodné pro posouzení dané

trestní věci uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a

zapracoval je do svého odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku tohoto

soudu. Podstatnou část tohoto odvolání na doklad toho pak cituje i v nyní

podaném dovolání. Těžištěm jeho dovolací argumentace je přitom tvrzení, že

skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná na základě vyhodnocení

provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jeho názoru

správné ani právní závěry tohoto soudu převzaté soudem druhého stupně. Pochybení soudů obou stupňů shledává v tom, že sice vyšly z jeho doznání, ale z

blíže nespecifikovaných důvodů mu neuvěřily ve všech podstatných bodech. V

tomto kontextu brojí především proti závěru o tom, že sporná padělaná plná moc

znějící na J. K. měla být udělena již zemřelým V. H. Zároveň poukazuje na to,

že soudy obou stupňů náležitě nezohlednily časový sled jeho aktivit v průběhu

řízení před Katastrálním úřadem P. Za podstatnou skutečnost - zcela pominutou

oběma soudy ? považuje to, že již před skončením tohoto řízení učinil kroky

směřující ke zpětvzetí původního návrhu na vklad vlastnického práva podle první

smlouvy a že po dobu následného přerušení původního řízení nemohlo dojít ani ke

vkladu vlastnického práva podle druhé smlouvy. Právě z toho dovozuje, že jeho

jednání mělo pouze přípravný charakter a nedostalo se do stadia pokusu

trestného činu podvodu. Navíc vylučuje, že by směřovalo k způsobení tak vysoké

škody, jakou mu přičetly soudy obou stupňů. Ty podle jeho názoru omylem

považovaly za předmět prodeje s využitím předmětné padělané plné moci i

rekreační chaty na pozemku číslo 256, ačkoliv ve skutečnosti obsahem smluv

předložených Katastrálnímu úřadu P. byl pouze převod pozemků číslo 257 a číslo

126/10 v katastrálním území obce R. V tomto směru poukazuje na závěry

znaleckého posudku z oboru ekonomiky, z nichž vyplývá, že cena těchto pozemků

byla toliko 74.650,- Kč, nikoliv 113.730,- Kč, jak dovodily soudy obou stupňů. Kromě toho obviněný vznáší námitky proti výrokům o trestech rozsudků soudů

prvního i druhého stupně, když má za to, že se ani jeden z nich důsledně

neřídil ustanoveními § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního

zákona. Jejich pochybení spatřuje v tom, že řádně nezohlednily veškeré

skutečnosti rozhodné pro stanovení druhu a výměry ukládaných trestů.

Z nich

jmenuje svou dosavadní bezúhonnost, úplné doznání, upřímnou lítost nad

spáchaným činem, poskytnutí finančních prostředků na obecně prospěšné účely,

zejména na obnovu povodněmi postižených obcí, a projevenou snahu o narovnání s

poškozeným, která nevedla ke kýženému cíli jen kvůli odmítavému postoji

poškozeného. Právě to jej vedlo též k tomu, že soudu druhého stupně ve svém

odvolání navrhl pro případ, že dospěje k závěru o jeho vině pokusem trestného

činu podvodu, postup podle § 307 odst. 1 trestního řádu, tedy podmíněné

zastavení jeho trestního stíhání. V tomto kontextu tomuto soudu vytýká, že se

tímto jeho návrhem věcně nijak nezabýval a jeho odvolání jako nedůvodné zamítl,

ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Navíc se v podstatě nijak

nevypořádal ani s jeho odvolacími námitkami a s jím uplatněnou obhajobou, která

plně koresponduje s nyní namítanými vadami, o něž opírá své dovolání.

S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen

\"Nejvyšší soud\") zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a podle §

265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a

rozhodnutí. Současně se domáhá toho, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle

§ 256o odst. 1 trestního řádu odložil výkon napadeného rozsudku.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila

prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.

Ta v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že dovolání je sice formálně podáno

z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu, ve

skutečnosti však zpochybňuje toliko skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů

a v návaznosti na to jejich úvahy o uložených trestech, čímž se však zcela míjí

s podstatou uplatněných dovolacích důvodů. Namítané vady navíc podle názoru

státní zástupkyně nemohou založit ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §

265b odst. 1 trestního řádu, neboť žádný z nich neumožňuje brojit proti

hodnocení provedených důkazů soudy prvního a druhého stupně, proti jejich

skutkovým závěrům ani proti nepřiměřenosti uložených trestů, pokud je co do

druhu trestní zákon připouští a pokud jejich výměra nepřesahuje zákonnou

trestní sazbu. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané

dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť

bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení § 265b trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda

má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno

včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání

napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom

Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné

rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon

to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Městského

soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního

stupně a nově rozhodnuto o vině i o trestu obviněného R. I. [§ 265a odst. 2

písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně

přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. L. L., bylo

proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2

trestního řádu. K podání dovolání došlo u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 16.

7. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b

trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda

obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody vymezené v uvedeném

ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení věcného

přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265f odst. 1 trestního

řádu).

Z dovolání podaného obviněným R. I. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za

základní uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti podřaditelné pod

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze

dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nadto obviněný jako

další dovolací důvod uvádí zamítnutí jeho odvolání odvolacím soudem, aniž pro

takovéto rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. V rámci

specifikace tohoto dovolacího důvodu odkazuje na zákonné ustanovení § 265b

odst. 1 písm. k) trestního řádu. Přitom však zjevně přehlíží skutečnost, že v

okamžiku podání dovolání, tedy dne 16. 7. 2003, již byla v účinnosti novela

trestního řádu, provedená zákonem č. 200/2002 Sb., která zaměnila a částečně

doplnila text dovolacích důvodů, uvedených do účinnosti zmíněné novely v § 265b

odst. 1 písm. k) a l) trestního řádu. Z citace zákonného vymezení původního

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu (před novelou

provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) v podaném dovolání i z jeho obsahu je

zřejmé, že obviněný opírá své dovolání o důvod, který je nyní obsažen v

ustanovení § 265 odst. 1 písm. l) trestního řádu [nikoli pod písmenem k) tohoto

ustanovení, které nyní dopadá na případy, kdy v napadeném rozhodnutí některý

výrok chybí nebo je neúplný].

Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa, však výslovně

stanoví za dovolací důvod to, že \"bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí

řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a

odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky

stanovené zákonem pro takové rozhodnutí…\". Ony procesní podmínky pro odmítnutí

nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou přitom taxativně vymezeny v

příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a

odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu tedy spočívá v

tom, že soud druhého stupně měl postupem podle § 254 trestního řádu v řádném

opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po

věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání

odmítl nebo zamítl z určitých formálních důvodů (například jako opožděně

podaný, podaný osobou neoprávněnou nebo osobou, která se jej výslovně vzdala,

anebo jako nesplňující zákonem stanovené obsahové náležitosti), aniž přitom

byly splněny procesní podmínky pro takový postup vymezené v § 253 trestního

řádu. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je za této

situace umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném

opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.

V posuzovaném případě však obviněný R. I. nesplnění žádných konkrétních

procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v § 253 trestního řádu)

neuvedl. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v

podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se skutkovými zjištěními soudu

prvního stupně a s jeho právním posouzením stíhaného skutku, neboť podle názoru

obviněného měl odvolací soud po přezkoumání řízení před soudem prvního stupně a

po přezkoumání odsuzujícího rozsudku vyneseného tímto soudem tento rozsudek

zrušit a jej zprostit obžaloby nebo jej při změněných skutkových zjištěních

odsoudit k podstatně mírnějšímu trestu, případně podmíněně zastavit jeho

trestní stíhání. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího

důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany

odvolacího soudu bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, ale nesprávnost

jeho skutkových závěrů a z nich vyplývajícího právního posouzení stíhaných

skutků, nepřiměřenost druhu a výměry uložených trestů a nevhodnost zvolené

procesní formy řešení jeho trestní věci.

Z výroku a záhlaví napadeného rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že věcně

přezkoumal odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zároveň z podnětu tří

podaných odvolání, totiž odvolání obviněného R. I., obviněného PhDr. M. P. a

státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8. Vyhověl přitom

toliko odvoláním obviněného PhDr. M. P. a státního zástupce, zatímco odvolání

obviněného R. I. zamítl proto, že jej shledal nedůvodným. To vyplývá z odkazu

na ustanovení § 256 trestního řádu ve výroku citovaného rozsudku i z toho, že

jím nově rozhodl o vině obviněného R. I. stejným trestným činem a uložil mu

přísnější trest než soud prvního stupně. V odůvodnění tohoto rozsudku však soud

druhého stupně zcela opomenul provést obsahovou rekapitulaci odvolání

obviněného R. I. a shrnout to, jak se vypořádal s jím uplatněnou obhajobou a s

jeho odvolacími námitkami. Z tohoto hlediska je toto rozhodnutí

nepřezkoumatelné. Byť z obsahu jeho odůvodnění a ze znění jeho výroků lze

jednoznačně dovodit, že odvolací soud provedl přezkum rozsudku soudu prvního

stupně a řízení mu předcházejícího ve smyslu § 254 trestního řádu, není v něm

výslovně specifikováno, co jej vedlo k závěru o nedůvodnosti odvolání

obviněného R. I. a proč neakceptoval jeho odvolací argumentaci. Důvody

zamítnutí odvolání tohoto obviněného nepřímo vyplývají pouze z argumentace,

kterou dokládá důvody vyhovění odvoláním podaným státním zástupcem a

spoluobviněným PhDr. M. P. V tomto směru nepochybně jde o vadu napadeného

rozsudku, nicméně toliko v obsahu jeho odůvodnění (§ 125 odst. 1 trestního

řádu), která nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního

řádu, který předpokládá postup v rozporu s ustanoveními § 253 a § 254 trestního

řádu. Jak již bylo řečeno, sám obviněný R. I. také konec konců nesprávnou

aplikaci těchto ustanovení nenamítá.

Konkrétní argumentace jeho dovolání se za dané situace blíží tomu, s čím počítá

druhá alternativa zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm l)

trestního řádu, a to že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení jmenovanému v § 265a odst. 2

písm a) až g) trestního řádu, i když byl v řízení mu předcházejícím dán některý

z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.

Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím

rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto nebo odmítnuto jeho

odvolání, určitá pochybení či vady řízení u prvostupňového soudu. Namítat

přitom může pouze vady a pochybení uvedená v § 265b odst. 1 písm. a) až k)

trestního řádu. V daném případě se však soud druhého stupně neomezil na výrok,

jímž zamítl odvolání obviněného R. I., neboť současně z podnětu odvolání

podaného spoluobviněným PhDr. M. P. a státním zástupcem zrušil rozsudek soudu

prvního stupně a nově rozhodl o vině a o trestu obviněného R. I. Vady vymezené

v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu tedy mohl obviněný namítat přímo

ve vztahu k napadenému rozsudku soudu druhého stupně, což také učinil.

Z dovolání podaného obviněným R. I. totiž vyplývá, že vedle dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu označuje za uplatněný dovolací

důvod též skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního

řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku

nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená,

že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného

důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě,

kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b trestního řádu, ale ve

skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.

Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení provedených

důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících pochybení při vymezení

klíčových skutkových závěrů. Obviněný tvrdí, že se nedopustil pokusu trestného

činu podvodu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1, 2 trestního

zákona, jehož spácháním byl uznán vinným, nýbrž toliko beztrestné přípravy k

tomuto trestnému činu ve smyslu § 7 odst. 1 trestního zákona. V tomto kontextu

zdůrazňuje, že sice užil padělané plné moci znějící na J. K. a podal návrh na

vklad vlastnického práva k předmětným převáděným nemovitostem do katastru

nemovitostí, avšak následně učinil kroky ke zpětvzetí tohoto návrhu. Současně

namítá, že celková cena převáděných nemovitostí nečinila 113.730,- Kč, jak

konstatují soudy obou stupňů, ale pouze 74.650,? Kč, jak vyplývá z pořízeného

znaleckého posudku. Z toho pak obviněný dovozuje, že skutková zjištění soudů

obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování a záběr jeho trestné činnosti

není tak široký, jak se podává z obou vynesených odsuzujících rozsudků, takže

neměl být uznán vinným pokusem uvedeného trestného činu, nýbrž v plném rozsahu

zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním

závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a

následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy

prvního a druhého stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tedy obviněný

shledává primárně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z

kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů.

Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje

nikoli z jiného právního posouzení skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 8 a rozsudku Městského soudu v Praze, ale z odlišných

skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným

zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry

skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaných

skutků z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání

nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde

zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného

dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp.

namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění.

Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným

opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně

právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném

rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize

skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani

přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení

před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat,

popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět

dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není

obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu

druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani

v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením,

nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího

přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a

odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v

řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu

dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil

obviněný R. I., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho

existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní

posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z

důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,

zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl. a § 207 a násl. trestního

řádu. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení stíhaných

skutků, ale tento svůj názor dovozuje jen z odlišné verze skutkového stavu,

resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim

nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních

ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž

důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu,

ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle

§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle

§ 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu]. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li

obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků od jím deklarovaného

jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému

dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání

dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný

dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na

nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený

v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních

totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností

pro porušení zákona (§ 266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§ 277 a

násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší

soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl

nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z

podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)

trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím

řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud

zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem

na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li

namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl

zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen

jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný

čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně

právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v

mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v

předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho

ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný

právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily.

Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci

dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je

dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily

soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá

právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci

obviněného R. I. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové

zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno

v rozsudku soudu druhého stupně.

Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání se jedná především

o skutkový závěr soudu druhého stupně, podle něhož poté co byla na základě

padělané plné moci, kterou V. H. zmocňoval J. K. k uzavření kupní smlouvy o

prodeji jeho nemovitostí č. 257 a č. 126/10 v katastrálním území obce R., tato

kupní smlouva skutečně vyhotovena, předložil jí dvakrát - nejprve dne 1. 9.

1999 a poté dne 1. 12. 1999 - Katastrálnímu úřadu P. s žádostí o její vklad do

katastru nemovitostí. Podle skutkového zjištění soudu druhého stupně si přitom

byl obviněný plně vědom toho, že tuto plnou moc vlastník obou nemovitostí V. H.

nepodepsal, a jednal s cílem vylákat dané nemovitosti ve prospěch PhDr. M. P.

Žádost o vklad předmětné kupní smlouvy do katastru nemovitostí podal dvakrát

proto, že první z nich trpěla nedostatky, které bylo třeba odstranit. Druhou z

nich proto podal s požadovanými úpravami. Co se týče hodnoty obou převáděných

nemovitostí, učinil soud druhého stupně ve shodě se soudem prvního stupně

jednoznačný závěr, že dosahovala výše 113.730,- Kč. Takto popsanému skutkovému

stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako

pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst.

1, 2 trestního zákona. Obviněný totiž podle dané skutkové verze již začal

naplňovat znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, neboť příslušné

pracovníky Katastrálního úřadu P. uváděl v omyl předložením padělané plné moci

a kupní smlouvy na předmětné nemovitosti, a to ve snaze ke škodě jejich

oprávněného majitele V. H. obohatit PhDr. M. P., k dokonání tohoto činu však

nedošlo, neboť požadovaný vklad dané kupní smlouvy do katastru nemovitostí

nebyl proveden.

Všechny uvedené rozhodné skutkové okolnosti soud druhého stupně náležitě

zachytil v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku. Stejně tak v tomto

výroku správně vyjádřil slovně i odkazem na příslušná ustanovení trestního

zákona použitou právní kvalifikaci. Formálně vzato postrádá tento výrok pouze

tzv. právní větu, tedy slovní vyjádření jednotlivých zákonných znaků

naplňujících právní kvalifikaci jinak po skutkové stránce dostatečně přesně

popsaného jednání obviněného R. I. To nepochybně představuje vadu obsahu daného

rozsudku ve smyslu § 120 odst. 3 trestního řádu. Nicméně obviněný tuto vadu

svým dovoláním nenamítá a ta sama o sobě ani nemůže naplnit dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť nečiní nesprávným právní

posouzení stíhaného skutku.

Sám obviněný v posuzovaném případě operuje ve svém dovolání námitkami

zpochybňujícími popsané okolnosti jednání na Katastrálním úřadu P. a výši

hrozící škody na majetku V. H. Právě na základě této argumentace - opřené o

skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v

rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje i správnost právních závěrů soudu

druhého stupně a označuje jeho rozhodnutí za nezákonné, když tvrdí, že jím byl

odsouzen za skutek, který nebyl pokusem uvedeného trestného činu, nýbrž pouze

jeho přípravou, neboť jeho znaky ještě nezačal naplňovat. Napadenému rozhodnutí

přitom nevytýká ? mimo obecného tvrzení o tom, že jeho jednání nedosáhlo

stadia pokusu trestného činu podvodu - žádnou specifickou vadu v právním

posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný

výklad důkazní situace. Námitky této povahy pak reálně uplatněný dovolací důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše

rozvedených důvodů naplnit nemohou.

Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného R. I. v tom rozsahu, v němž opíralo

existenci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního

řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů,

bylo podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§ 265i odst. 1 písm.

b) trestního řádu].

Vedle těchto námitek směřujících proti výroku o vině napadeného rozsudku brojí

obviněný, rovněž s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

trestního řádu, též proti jeho výroku o trestech. Ty označuje za nepřiměřeně

tvrdé, nekorespondující okolnostem případu, závažnosti spáchaného činu, jeho

chování po činu ani jeho osobním poměrům. Z hlediska právního jim přitom vytýká

rozpor s hledisky vymezenými v ustanovení § 31 odst. 1 a § 23 odst. 1 trestního

zákona.

Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítané vady výroku o

trestu napadeného rozsudku podřadit pod některý ze zákonem vymezených

dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotněprávní

instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní

rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v § 265b

odst. 1 písm. h) trestního řádu, druhý v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je důvod dovolání dán tehdy,

jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,

nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním

zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod,

kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého

trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle

zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin

zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm

uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu

a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 trestního

řádu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm.

g) trestního řádu. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání

námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí svobody

na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného

dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b

odst. 1 trestního řádu. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu

dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k

uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo

zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu namítat jiná pochybení soudu

spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. S ohledem na to

tímto způsobem není možné úspěšně uplatnit ani námitky proti vyhodnocení

kritérií uvedených v § 31 až § 34 trestního zákona.

Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře

uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů

ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, zejména důvodu uvedeného v písmenu

g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu

v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, což jistě nebylo legislativním

záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům

podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je

zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h)

ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu. Navíc je třeba říci, že dovolání je

mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a

podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní

moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého

rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.

To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených

v § 265b odst. 1 písm h) trestního řádu. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje

toliko k druhu a k výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel

namítnout nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým \"zvláštním

podmínkám\" při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného

trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a

to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního

řádu.

V posuzovaném případě však obviněný R. I. napadl výrok o trestu rozsudku soudu

druhého stupně výlučně ve vztahu k jím uloženým druhům a výměrám trestů. V

úvahu tedy potenciálně přicházela pouze aplikace § 265b odst. 1 písm. h)

trestního řádu, na nějž ovšem obviněný neodkazuje. Jeho argumentace obsažená v

textu tohoto dovolání navíc směřuje výlučně proti nepřiměřené tvrdosti

uložených trestů, spatřované v jejich vysoké výměře neodpovídající hlediskům §

23 odst. 1 a § 31 odst. 1 trestního zákona, aniž by z ní současně bylo možné

dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)

trestního řádu. Uložené druhy trestů (odnětí svobody a peněžitý trest) mohl

Městský soud v Praze užít a jejich výměra (jeden rok odnětí svobody a

80.000,-Kč peněžitého trestu) nevybočuje z mezí zákonných trestních sazeb

stanovených v § 250 odst. 2 a § 53 odst. 1 trestního zákona, podle nichž byly

uloženy (ty činí šest měsíců až tři léta odnětí svobody a 2.000,- Kč až

5.000.000,- Kč peněžitého trestu). Tvrzením o nepřiměřené tvrdosti uložených

trestů tedy není naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 trestního

řádu a s ohledem na uložené tresty ani podle § 265b odst. 2 trestního řádu.

Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů,

o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně

věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b

trestního řádu, nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující

některý z dovolacích důvodů.

Za jediné dovolací důvody obviněný ve svém dovolání výslovně označuje již

citované důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) [správně písm. l)]

trestního řádu. V odůvodnění svého dovolání přitom napadá též zákonnost řízení

předcházejícího vynesení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze v tom

směru, že byly splněny veškeré zákonné předpoklady pro podmíněné zastavení jeho

trestního stíhání podle § 307 odst. 1 trestního řádu, avšak soudy obou stupňů

tuto alternativu zcela pominuly a žádným způsobem nereagovaly na jeho výslovný

návrh na její užití. Takto uplatněná námitka nicméně po věcné stránce nespadá

pod žádný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu. Ani ona tedy

nemůže obstát.

V tomto kontextu je na místě uvést, že trestní řád v ustanovení § 265b odst. 1

písm. f) počítá výslovně pouze s možností napadnout pozitivní rozhodnutí o

podmíněném zastavení trestního stíhání, a to v případě, že bylo vydáno, aniž

byly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Stejným způsobem je konstruován

tento dovolací důvod i ve vztahu k rozhodnutí o schválení narovnání podle § 309

odst. 1 trestního řádu. Po nabytí účinnosti zákona č. 218/2003 Sb., o

soudnictví ve věcech mládeže, tedy počínaje dnem 1. 1. 2004, je navíc na místě

vztáhnout uvedené ustanovení analogicky i na případy rozhodnutí o odstoupení od

trestního stíhání mladistvých podle § 70 odst. 1 tohoto zákona, neboť s tímto

rozhodnutím je obligatorně spojeno zastavení trestního stíhání (§ 70 odst. 2

téhož zákona). Vymezení uvedeného dovolacího důvodu přitom odpovídá tomu, že ve

všech těchto třech případech jde o tzv. odklony od standardního trestního

řízení, které mají fakultativní povahu procesní alternativy k němu.

Zhodnocení věci z hledisek vymezených v § 307 odst. 1 trestního

řádu a posouzení toho, zda byly v daném případě naplněny

předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání, je po podání obžaloby a

návrhu na potrestání výlučně v kompetenci soudu prvního stupně a pokud tento

dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky pro toto řešení věci, není

odvolací ani dovolací soud oprávněn tento jeho závěr jakkoliv přehodnocovat,

jak se toho v posuzované věci domáhá obviněný R. I. Trestní řád totiž

odvolacímu soudu neumožňuje, aby sám v rámci odvolacího řízení podmíněně

zastavil trestní stíhání, jestliže tak neučinil již soud prvního stupně (srov.

§ 257 trestního řádu), stejně jako mu s ohledem na fakultativní povahu tohoto

odklonu od standardního řízení nedává oprávnění zrušit napadený rozsudek pouze

z toho důvodu, že soud prvního stupně nevyužil možnosti podmíněného zastavení

trestního stíhání (srov. § 258 a § 259 trestního řádu). Z logiky věci pak

vyplývá, že mu nemůže náležet ani právo uložit soudu prvního stupně, aby o

podmíněném zastavení trestního stíhání po vrácení věci nově rozhodl, a to ani

tehdy ne, když sám shledá splnění všech předpokladů pro toto řešení trestní

věci. Nevyužití možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání není totiž ani

za těchto okolností porušením zákona. Zruší-li odvolací soud rozsudek soudu

prvního stupně z některého důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 trestního řádu,

může mu pouze doporučit opětovné přehodnocení věci z hlediska možnosti

podmíněného zastavení trestního stíhání. Celkovým završením takto konstruované

právní úpravy pak je to, že pro případ negativního stanoviska soudu prvního

stupně k tomuto řešení věci trestní řád nevytváří obviněnému žádný prostor k

uplatnění námitek proti němu ani cestou podání dovolání a Nejvyššímu soudu jako

soudu dovolacímu nepřiznává oprávnění zvrátit svým vlastním rozhodnutím tento

postoj soudu prvního stupně a přes jeho negativní stanovisko ho přimět k

využití tohoto procesního řešení.

Tato právní úprava vychází z toho, že podmíněné zastavení trestního stíhání je

alternativou k standardnímu řešení trestní věci a na její uplatnění není nárok.

Soud ani státní zástupce tedy není povinen zvolit toto řešení a obviněný se

nemůže domoci jeho uplatnění (arg. \"…soud a v přípravném řízení státní

zástupce může…\" v návětí ustanovení § 307 odst. 1 trestního řádu a obdobně v §

309 odst. 1 trestního řádu a v § 70 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech

mládeže). Naopak, trestní řád, ústavní předpisy i mezinárodní úmluvy o lidských

právech zaručují každému obviněnému právo na spravedlivý proces, jímž je míněno

právě ono projednání a rozhodnutí věci v standardním trestním řízení, k němuž

je podmíněné zastavení trestního stíhání alternativou. Odklony od tohoto

standardního řízení, včetně podmíněného zastavení trestního stíhání, jsou

chápány jako na výběr dané alternativy, jejichž uplatnění si nelze nárokovat.

Soud se proto nemusí obligatorně zabývat splněním předpokladů pro jejich

využití. Na druhé straně však nemůže stranám ani uložit příslušnou aktivitu ve

směru tohoto vyřízení věci nebo je nutit k úkonům s tím souvisejícím, byť

původně daly podnět k takovémuto postupu a soud jej považuje za nejoptimálnější

způsob řešení dané trestní věci. Základní formou řešení každé trestní věci je

totiž její projednání a rozhodnutí ve standardním řízení naplňujícím právo na

spravedlivý proces. Postupuje?li tedy soud prvního stupně v souladu s tímto

právem a s principy spravedlivého procesu, nelze mu z tohoto hlediska nic

vytknout a jeho postup označit za nesprávný, a to ani v případě, že se obviněný

domáhal řešení své věci odklonem od standardního řízení a při jeho využití mohl

dosáhnout výhodnější výsledek, včetně toho, že se takto mohl vyhnout odsouzení,

jímž skončilo projednání jeho věci standardním způsobem v hlavním líčení.

Z povahy věci vyplývá, že vynesení rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního

stíhání, stejně jako rozhodnutí o schválení narovnání a o odstoupení od

trestního stíhání, není vázáno na podnět žádné z procesních stran nebo jiné

osoby a soud prvního stupně může za splnění zákonem stanovených zákonných

předpokladů užít cesty některého z těchto odklonů od standardního řízení ze své

vlastní iniciativy. Na druhé straně nic nebrání iniciativě osob, jichž se

spáchaný čin určitým způsobem dotkl (například obviněného nebo poškozeného),

směřující k dosažení tohoto řešení. Naopak, splnění řady zákonných předpokladů

pro uplatnění jednotlivých odklonů od standardního trestního řízení, včetně

podmíněného zastavení trestního stíhání, nelze bez takové iniciativy dosáhnout.

Navrhne-li ovšem některá ze stran nebo jiná osoba toto řešení a soud prvního

stupně nebo státní zástupce její návrh neakceptuje, negativní rozhodnutí

nevydává, v trestním stíhání nadále pokračuje a zákon ani nevyžaduje, aby

nevyhovění návrhu jakkoli formálně zdůvodnil. Pouze z hlediska přesvědčivosti

zvoleného postupu je vhodné, aby se soud nebo státní zástupce vypořádal s tím

proč uvedenému návrhu nevyhověl v odůvodnění jiného rozhodnutí, které ve věci

vynese. Neučiní-li tak ovšem, není to možné považovat za procesní pochybení.

Vzhledem k tomu, že řešení odklonem od standardního řízení lze užít jen v

přípravném řízení a ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, mají případné

aktivity stran nebo jiných osob směřující k využití možnosti tohoto řešení

trestní věci význam pouze pokud jsou vyvinuty vůči státnímu zástupci nebo soudu

prvního stupně, neboť soud druhého stupně ani Nejvyšší soud nemají právo

přijmout toto řešení [viz § 188 odst. 1 písm. f), § 223a, § 231 a § 314c odst.

1 písm. a) trestního řádu ve spojení s § 257, § 258 a § 265b trestního řádu].

Ve vztahu k posuzovanému případu je za této situace podstatné to, že s ohledem

na uvedené skutečnosti odvolací soud nemohl požadavku obviněného na podmíněné

zastavení jeho trestního stíhání vyhovět ani kdyby jej shledal důvodným potud,

že by pro toto řešení dané trestní věci byly splněny všechny zákonné

předpoklady. Námitka v tom směru, že o tomto požadavku obviněného nerozhodl,

pak rovněž nemůže z výše rozvedených důvodů obstát, navíc věcně nenaplňuje ani

obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l)

trestního řádu ani žádný jiný dovolací důvod upravený v § 265b odst. 1 a 2

trestního řádu.

Celkově vzato tedy dospěl Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností k

závěru, že obviněný R. I. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny

uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu.

Naopak, své dovolání podal z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §

265b trestního řádu. Proto Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm.

b) trestního řádu a jeho dovolání odmítl.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a)

trestního řádu v neveřejném zasedání.

Vzhledem k tomu, že obviněným namítané skutečnosti věcně nezaložily žádný ze

zákonem předpokládaných dovolacích důvodů a podané dovolání bylo třeba

odmítnout, aniž by bylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí, neshledal

předseda senátu Nejvyššího soudu ani důvody k postupu podle § 265o odst. 1

trestního řádu, tj. k odložení výkonu tohoto rozhodnutí, jak se toho obviněný

ve svém dovolání domáhal, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u něj

byly neslučitelné s výkonem uložených trestů. Ostatně ani předsedkyně senátu

soudu prvního stupně neučinila v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu

podle § 265h odst. 3 trestního řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 21. dubna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář