Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2024 o dovolání obviněného M. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 44 To 413/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 89/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2023, č. j. 4 T 89/2023-247, byl obviněný M. J. (dále též „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za to byl podle § 284 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl obvodním soudem podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Současně byl obviněnému podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 60.000 Kč sestávající se z třiceti denních sazeb ve výši 2.000 Kč. Vyjma toho byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí je specifikován ve výroku o trestu citovaného rozsudku.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podal obviněný odvolání, jímž napadl jak výrok o vině, tak i výrok o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2024, č. j. 44 To 413/2023-269 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Podle skutkových zjištění obvodního soudu se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že:
minimálně dne 15. 10. 2020 v čase 09:00 hodin, v prostorách jím užívané bytové jednotky v XY. patře bytového domu na adrese XY č. p. XY, č. o. XY, Praha XY, vědom si protiprávnosti, ač nebyl oprávněn nakládat s takovými látkami, přinejmenším pro svoji potřebu přechovával: a) v transparentním plastovém sáčku s přítlačným lištovým uzávěrem krystalickou látku barvy béžovo – hnědé o hmotnosti 7,03 gramů, obsahující MDMA o koncentraci (79,2 ± 3,2) % hmotnostních, v transparentním plastovém sáčku s přítlačným lištovým uzávěrem, krystalickou látku barvy hnědé o hmotnosti 44,3 gramů, obsahující MDMA o koncentraci (79,8 ± 3,2) % hmotnostních, b) v plastové dóze s uzávěrem barvy modré, s nápisem AMPHETAMINE 80 g, jemný prášek barvy bílé o hmotnosti 18,23 gramů, obsahující amfetamin o koncentraci (71,3 ± 2,9) % hmotnostních, c) v plastové průhledné dóze s popiskem DMT, přechovával jemné krystalky světlé barvy o hmotnosti 0,71 gramů obsahující látku DMT o koncentraci 97 % hmotnostních, o čisté hmotnosti 0,69 gramu netto DMT báze,
přičemž látka MDMA je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s ustanovením § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, látka amfetamin je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 k uvedenému nařízení vlády a látka DMT je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 4 k uvedenému nařízení vlády č. 463/2013 Sb.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný M. J. podal proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 44 To 413/2023-269, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2023, č. j. 4 T 89/2023-247, rozsáhlé dovolání, které prostřednictvím své obhájkyně zaměřil proti výroku o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jelikož řádný opravný prostředek obviněného byl odvolacím soudem zamítnut, přestože v řízením mu předcházejícím byl (podle jeho mínění) dán výše uvedený dovolací důvod, obviněný ve svém podání odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.
5. Úvodem svého obsáhlého mimořádného opravného prostředku obviněný předeslal, že činnost, kterou vyvíjí v rámci své psychoterapeutické praxe, je společensky prospěšnou, neboť jako vysokoškolsky vzdělaný psychoterapeut svým klientům napomáhá s integrací náročných životních zkušeností a s jejich osobním rozvojem. K tomu dodal, že v průběhu trestního řízení nikdy nerozporoval přechovávání psychotropních látek, které je mu kladeno za vinu, nicméně se nemůže ztotožnit s aplikovanou právní kvalifikací projednávaného skutku s ohledem na to, že soudy nižších stupňů nikterak nereflektovaly faktickou absenci společenské škodlivosti činu.
6. Obviněný se v rámci své specializace dlouhodobě zabývá prováděním psychoterapií za pomoci látek ovlivňujících vědomí, přičemž předmětnou metodiku léčby nelze nahradit jiným postupem. Obecně jsou psychoterapeutické postupy založeny na léčbě stavu vědomí u jednotlivců, a to prostřednictvím vědomé i nevědomé složky vnímání. V konkrétním nepříznivém stavu vědomí se tito jednotlivci nacházejí v důsledku svých minulých zátěžových zážitků. Schopnost psychoterapeuta poskytovat svým klientům pomoc vychází nejen z jím získaného vzdělání, ale také z vlastní zkušenosti s konkrétní substancí, neboť předpokladem poskytovaného léčebného postupu je právě schopnost psychoterapeuta pracovat s psychoaktivními látkami na své osobě, aby byl následně schopen odborně doprovázet klienta v léčbě jeho traumatu. Výše uvedeným tvrzením se dovolatel rozhodně vymezuje proti názoru odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávaném případě „lze zcela reálně společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak“.
7. Ke správné interpretaci společenské škodlivosti (jakožto okolnosti vylučující protiprávnost) dovolatel namítl, že v jeho prospěch svědčí především poznatky plynoucí z tuzemských i mezinárodních klinických studií, konferencí a odborných publikací, které se podrobně zabývají léčebným působením psychoaktivních substancí, na něž odkazoval již v průběhu řízení před soudy prvního i druhého stupně, avšak soudy nižších stupňů je nikterak neakceptovaly. Dovolatel se také v rámci Institutu pro asistovanou psychoterapii, z. ú. aktivně spolupodílí na stanovení požadavků pro maximální využití legálního prostoru v oblasti psychoterapie. Nicméně aktuální stav i vytváření nového legislativního rámce v oblasti psychoterapie soudy ponechaly stranou svých úvah, přestože s projednávanou trestní věcí úzce souvisí. Dovolatel je přesvědčen, že pokud by se soudy zabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, musely by dospět ke zcela odlišnému rozhodnutí.
8. Za současného legislativního nastavení by bylo možné výkon povolání psychoterapeuta za pomoci látek ovlivňujících vědomí realizovat pouze na základě povolení se zacházením s psychotropní látkou jako návykovou látkou uděleným ministerstvem zdravotnictví (respektive Státním ústavem pro kontrolu léčiv). Nezbytným předpokladem udělení takového povolení je však splnění zákonných podmínek, které stanoví § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákona o návykových látkách“) a navazující ustanovení § 19 tohoto zákona, tedy za předpokladu splnění podmínky odborné způsobilosti fyzické osoby. Nicméně takovou způsobilostí disponuje pouze fyzická osoba, která absolvovala magisterský studijní program v oblasti farmacie, všeobecného lékařství, zubního lékařství nebo stomatologie, chemie, anebo veterinární lékařství. Přestože tedy má dovolatel formální možnost požádat o příslušné povolení, podmínku odborné způsobilosti nesplňuje, pročež je vyloučeno, aby takové povolení v rámci své odbornosti získal. Doporučení odvolacího soudu tak není schopen naplnit.
9. Přesto však jako psychoterapeut pro výkon svého povolání nezbytně potřebuje osobní zkušenost s psychoaktivními látkami, kterak bylo objasněno výše. Pouhá korektivní zkušenost psychoterapeuta dostačující není. Při absenci možnosti legálního pořízení této substance však nemá jinou možnost než z profesionální nutnosti tuto substanci držet, navíc alespoň v takovém množství, jaká je dostačující pro jeho vlastní potřebu. Obdobně, jako lékař poskytuje léčbu pacientovi za pomoci medikamentů, poskytuje psychoterapeut léčbu klientovi v rámci terapeutického sezení. Právě v takových případech je osobní zkušenost psychoterapeuta nenahraditelná. Z tohoto důvodu se obviněný domnívá, že je v daném případě oprávněný prostor pro uplatnění okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu přípustného rizika podle § 31 tr. zákoníku, neboť léčebný postup, kdy psychoterapeut sám opakovaně konzumuje substance s cílem poskytovat klientovi odbornou pomoc při zpracovávání jeho traumatu, je postupem nenahraditelným.
10. Dovolatel se neztotožnil ani s názorem odvolacího soudu, že v daném případě se jedná o „osobní aktivitu jednotlivce“. V trestním řízení byly doloženy důkazy, že nikdy tyto aktivity nečinil v osobní rovině, ale vždy s cílem dosažení prospěchu pro své klienty, tedy za účelem dosažení společenského prospěchu. Z toho důvodu se domnívá, že stávající právní úprava je nastavena napříč různými obory péče o lidské zdraví diskriminačně, když určité profesi je odbornost ve smyslu zákona o návykových látkách přiznávána ex lege, zatímco pro výkon povolání v odbornosti odlišné, než je v zákoně uvedeno, nikoli.
11. K tomu dovolatel dodal, že na podkladě odborných publikací i klinických studií, které v posledních 25 letech probíhaly po celém světě, dospěla odborná veřejnost k jednoznačným závěrům, že psychotropní látky (zejména pak MDMA) jsou v mnoha oblastech psychického zdraví nadstandardně účinným léčivem. Než však dojde k vymezení určitého právního rámce pro výkon povolání psychoterapeuta na podkladě výsledků právě probíhajících klinických studií, je třeba stanovit mantinely pro výkon této služby. Ostatně psychoterapeutičtí odborníci v současné době vykonávají svou činnost v nejistotě, zda se pohybují ještě v rámci zákonných mantinelů anebo zda jde již o nedovolený exces. Odborníci z oboru psychoterapie proto hledají cesty, jak psychotropní látky legálně užívat v medicínském kontextu. V českých podmínkách rezonuje odbornou veřejností využití psychotropních látek za využití zákonné podmínky přípustného rizika jako okolnosti vylučující protiprávnost.
12. V návaznosti na charakter tohoto rizika je za společensky prospěšnou činnost typicky považován výzkum a vývoj, výroba nebo medicínské aktivity za současného předpokladu jejich výkonu kvalifikovaným subjektem. Podmínkou výkonu společensky prospěšné činnosti je však postup lege artis, kterým se (s odkazem na ustanovení § 4 odst. 5 ve spojení s § 28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, dále „zákon o zdravotních službách“) rozumí poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti; jedná se o úroveň odpovídající nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. Odborná literatura připouští možnost odchýlit se od normovaného či ustáleného postupu za předpokladu, že by již prokazatelně nekorespondoval s nejnovějšími poznatky vědy. Tedy i postup dosud nenormovaný lze považovat za správný, pokud je v odborné veřejnosti relevantně zastoupen názor, že daný postup je potenciálně prospěšný a bezpečný.
13. Dovolatel proto shrnul, že léčba za pomoci psychotropních látek je činností společensky prospěšnou a postupem lege artis, ač v tuzemských podmínkách není zákonodárcem zohledněna, a to přesto, že se z právního hlediska jedná o přípustné riziko v rámci výkonu povolání psychoterapeuta, za které tedy nevzniká trestní odpovědnost (srov. např. JUDr. Tereza Dleštíková, Ph.D., Psychedeliky asistovaná psychoterapie a přípustné riziko. Časopis Právník, Teoretický časopis pro otázky státu a práva, Ústav státu a práva akademie věd České republiky, odborný článek číslo 5/2024, ročník 163).
14. Zákonným požadavkem na tuto společensky prospěšnou činnost je podmínka subsidiarity spočívající v tom, že společensky prospěšného výsledku není možné za daných okolností dosáhnout jinak než právě za cenu rizika. V souvislostech proporcionality míry rizika a výsledku, k němuž daná činnost směřuje, lze riziko akcentovat, je-li relativně malé nebo zvládnutelné. Na podkladě shora uvedených skutečností se dovolatel oprávněně domnívá, že dostatečně vědecky odůvodněný postup představuje postup lege artis a vylučuje jeho právní odpovědnost za případnou vzniklou újmu.
15. V souvislosti s klinickými výzkumy psychotropních látek dovolatel dále uvedl, že do února 2023 bylo registrováno přibližně 450 klinických studií zkoumajících terapeutické účinky psychotropních látek, a to v řadě indikací zahrnujících zejména deprese, úzkosti či posttraumatickou stresovou poruchu, dále poruchu bipolární, obsedantně-kompulzivní nebo poruchy příjmu potravy, závislosti na alkoholu, tabáku a omamných látkách (jako je pervitin či kokain), obezity, migrén, epilepsie, Alzheimerovy či Parkinsonovy choroby a mnohých dalších. Ačkoli psychotropní látky nevykazují žádný závislostní potenciál, nejsou toxické pro lidský organismus a jejich užívání je méně rizikové než užívání alkoholu či běžně dostupných psychoaktivních léků na předpis, z pohledu práva jsou považovány za nelegální návykové látky s nejpřísnějším režimem kontroly. To platí i o látky MDMA a DMT, jejichž terapeutický potenciál není v rámci platné právní úpravy nikterak reflektován.
16. Léčba duševních poruch a obtíží jakož i zlepšování zdravotního stavu lidí bezesporu sleduje společensky prospěšný cíl, byť lze připustit, že léčba za pomoci psychotropních látek je prozatím považována za léčbu experimentální. Je však otázkou času, kdy se tato metoda etabluje v standardní lékařský postup, zvláště pokud již probíhají konkrétní kroky k dosažení takového cíle. Kladnému hodnocení společenské prospěšnosti psychotropních látek nemůže být podle dovolatele kladeno na překážku, že normovaný stav neodpovídá vědecké evidenci. V současné době poskytují odborníci své služby v oblasti psychoterapie i přes zjevně zastaralý právní rámec, který prozatím neabsorboval postupující vývoj stran předmětných látek. Diametrální rozpor mezi stavem de iure a de facto, který je nastolen v případě legislativního zakotvení psychotropních látek de lege lata, je podle mínění obviněného nežádoucí, nicméně je realitou.
17. Z výše uvedených souvislostí tedy vyplývá, že názor odvolacího soudu o neuplatnění okolnosti vylučující protiprávnost v podobě přípustného rizika, není správný. Dovolatel je však s odkazem na shora uvedené skutečnosti přesvědčen, že podmínky pro postup podle § 31 tr. zákoníku byly splněny. Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 44 To 413/2023-269, v celém rozsahu, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl, že stíhaný skutek nenaplňuje kritérium společenské škodlivosti činu pro společnost a není tak naplněna materiální stránka trestného činu, anebo (alternativně) aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek nenaplňuje kritérium společenské škodlivosti činu pro společnost a není tak naplněna materiální stránka trestného činu.
18. Následně dovolatel své dovolání ještě doplnil písemným podáním ze dne 22. 4. 2024, v rámci kterého doložil významné přínosy globální odborné iniciativy, spočívají nejen v rehabilitaci psychotropních a dalších látek ovlivňujících vědomí, ale rovněž v praktickém dopadu, vycházejícím z výsledků odborných publikací a klinických studií. Např. uvedl, že americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (Food and Drug Administration, FDA) přijal na začátku roku 2024 žádost o registraci MDMA jako běžného léčiva, a to ve zrychleném procesu, který se zpravidla uplatňuje pouze v případech důležitých a obzvláště relevantních léčiv.
19. Součástí doplňující části dovolání je soupis odborných článků a klinických studií, včetně jejich částečného překladu do českého jazyka, opatřené překladatelskou doložkou, které byly založeny do spisového materiálu. Jedná se o tyto odborné statě:
a) The influence of therapists´ first-hand experience with psychedelics on psychedelicassisted psychotherapy research and therapist training / Vliv přímé zkušenosti terapeutů s psychedeliky na výzkum psychedeliky asistované terapie a výcvik terapeutů (12 listů); b) Is the Requirement for First-Person Experience of Psychedelic Drugs a Justified Component of a Psychedelic Therapist´s Training? / Je požadavek na osobní zkušenost s psychedelickými látkami oprávněnou součástí výcviku terapeuta pracujícího s psychedeliky? (12 listů); c) MDMA Therapy Training Program / Výcvikový program terapie MDMA (9 listů); d) Personal Psychedelic Use Is Common Among a Sample of Psychedelic Therapists: Implications for Research and Practice / Osobní užívání psychedelik je u vzorku terapeutů pracujících s psychedeliky běžné: Důsledky pro výzkum a praxi (13 listů); e) MDMA-assisted therapy for severe PTSD: a randomized, double-blind, placebocontrolled phase 3 study / Terapie těžké posttraumatické stresové poruchy (PTSD) s pomocí MDMA: randomizovaná, dvojitě zaslepená, placebem kontrolovaná studie, 3. fáze (14 listů); f) Developing Guidelines and Competencies for the Training of Psychedelic Therapists / Vývoj pokynů a kompetencí pro výcvik terapeutů psychedelické terapie (40 listů); g) MDMA-assisted therapy for moderate to severe PTSD: a randomized, placebocontrolled phase 3 trial / Terapie s pomocí MDMA ustředně těžké až těžké posttraumatické stresové poruchy (PTSD): randomizovaná, placebem kontrolovaná studie, 3. Fáze (13 listů); h) Should Psychedelic Therapists Have First-hand Experience with Psychedelics? / Měli by mít terapeuti pracující s psychedeliky přímou zkušenost s psychedeliky? (7 listů).
Obviněný v rámci Přílohy ad a) odkázal zejména na abstrakt nacházející se v českém znění na 11. listu; v Příloze ad b) odkázal zejména na shrnutí v českém znění na 11. listu; v Příloze ad c) odkázal na text v českém znění na 5. až 8. listu; v Příloze ad d) akcentoval zejména abstrakt v českém znění na 12. listu; v Příloze ad e) odkázal na část v českém znění na 13. listu, v Příloze ad f) doporučil soudu shrnutí v českém znění na 39. listu; v Příloze ad g) odkázal na závěry v českém znění na 12. listu a v Příloze ad h) odkázal na text v českém znění na 4. až 6. listu.
20. K dovolání obviněného M. J. se ve svém písemném stanovisku ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 1 NZO 289/2024-34, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který stran podaného dovolání úvodem předeslal, že dovolací argumentace obviněného je téměř doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly.
21. V prvé řadě státní zástupce konstatoval jako nesporné, že obviněný v rozsudku specifikované látky přechovával, k čemuž neměl povolení a učinil tak ve značném rozsahu. Jeho obhajoba o existenci okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu přípustného rizika však nemohla podle státního zástupce obstát, neboť podstatou přípustného rizika je jeho subsidiarita, tedy situace, kdy jiná možnost dosažení společensky prospěšného výsledku neexistuje (eventuálně existuje jen s nepoměrně vysokými náklady přesahujícími hodnotu sledovaného cíle či za dlouhou dobu, hrozí-li nebezpečí z prodlení). V daném případě však lze nepochybně společensky prospěšného výsledku dosáhnout jiným způsobem, a to v rámci postupů lege artis, tedy v návaznosti na řádné povolení či oprávnění. Z hlediska dovození dovolatelovy trestní odpovědnosti však platí, že takové postupy v současnosti nejsou legalizovány. Sám obviněný k držení látek ve zjištěném množství pro vlastní potřebu oprávněn nebyl.
22. Lichým státní zástupce vyhodnotil obviněným tvrzený argument toliko nepatrné míry společenské škodlivosti činu, jež by podle dovolatelova přesvědčení měla jeho trestní odpovědnost rovněž vylučovat. Aplikace zásady vymezené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je na místě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Státní zástupce však trestní věc obviněného za takový případ nepovažuje. Množství přechovávaných látek a další související okolnosti činu, které odůvodnily naplnění všech znaků zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 284 odst. 4 tr. zákoníku, způsobily, že jeho čin musel být kvalifikován jako trestný čin. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení. Obviněným uváděný důvod držení drog pak našel svůj odraz v pouze mírném výchovném trestu, který mu byl uložen.
23. Z výše uvedených okolností státní zástupce vyhodnotil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
24. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájkyni obviněného k její případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
26. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
28. Dovolatel předně odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
29. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, jestliže v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obecně lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. ř., je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V takovém případě osobě obviněného nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.
30. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
31. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného M. J. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že jím vznesené dovolací námitky jsou sice pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné, nicméně se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
32. Nejvyšší soud předně ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 2 odvodil své skutkové závěry z provedených a vzájemně se doplňujících důkazů, které zjevně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté soud prvního stupně svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť zákonné znaky skutkové podstaty zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, 4 tr. zákoníku byly jednáním obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. S výrokem o vině soudu prvního stupně se následně bezvýhradně ztotožnil i Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 1. 2024, č. j. 44 To 413/2023-269. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s již dříve přednesenými námitkami obviněného.
33. I přes tyto skutečnosti však podal obviněný proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zřekl své odpovědnosti za spáchaný zločin, neboť je i nadále přesvědčen, že v projednávané věci byla prokázána existence okolnosti vylučující protiprávnost, s čímž souvisí i to, že jeho jednání není společensky škodlivé. V důsledku toho obviněný podle svého mínění nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty aplikovaného trestného činu. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k obviněným vytýkaným pochybením.
V. 1. Námitky obviněného vznesené s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
34. Obviněný zahrnul do svého rozsáhlého mimořádného opravného prostředku řadu výhrad, které podřadil pod předmětný dovolací důvod zaměřený vady hmotněprávního posouzení skutku. V jejich rámci dovolatel nepopřel, že psychotropní látky MDMA, amfetamin a DMT si skutečně opatřil a následně je přechovával a užíval. Tvrdí však, že tak postupoval z důvodu výkonu své vlastní psychoterapeutické praxe, neboť pro výkon svého povolání nezbytně potřebuje osobní zkušenost s psychoaktivními substancemi, která je nezastupitelná v tom, aby byl následně schopen doprovázet své klienty v léčbě jejich traumat. Podstatou argumentace dovolatele je tedy tvrzení, že držení tří druhů psychotropních látek (navíc ve značném rozsahu) jeho osobou je společensky akceptovatelné, neboť v tomto případě jsou naplněny podmínky jedné z okolností vylučujících protiprávnost, konkrétně tzv. přípustného rizika.
35. Podle § 31 odst. 1 tr. zákoníku obviněný trestný čin nespáchá, pokud podstupuje přípustné riziko, tedy – pokud v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi (které měl v době svého rozhodování o dalším postupu) vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou sice ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákoníkem, avšak tohoto společensky prospěšného výsledku nelze dosáhnout jinak.
36. Jak vyplynulo z rozsáhlého dovolání, obviněný považuje výše uvedené zákonné podmínky ve svém případě za splněné, neboť jako vysokoškolsky vzdělaný psychoterapeut s mnohaletou praxí v rámci své odbornosti přechovával a konzumoval psychotropní látky, avšak nikoli pro svou potřebu, ale z důvodu poskytování společensky prospěšné činnosti. V této souvislosti dovolatel doložil probíhající odbornou diskusi stran faktického vlivu psychoaktivních substancí na lidskou psychiku a jejich možného terapeutického využití v případech indikovaných příslušným odborníkem, přičemž vyjádřil své přesvědčení, že společensky prospěšného výsledku nelze dosáhnout jinak.
37. Soudy obou nižších stupňů však tvrzení obviněného stran toho, zda v současné době lze dosáhnout poskytování psychoterapeutických služeb v jím realizované formě i jinými (než standardními) postupy, striktně odmítly, přičemž svá stanoviska v odůvodnění svých rozhodnutí patřičně objasnily (viz bod 10. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a bod 7. odůvodnění usnesení městského soudu). Z tohoto důvodu obviněný své dovolací námitky zaměřil právě na tuto okolnost, a to ve snaze dosáhnout zproštění viny, které by mělo fakticky za následek výjimku pro jeho osobu stran přechovávání a užívání psychotropních látek (respektive výjimku i pro další psychoterapeuty, kteří se stejně jako obviněný zabývají psychoterapií asistovanou psychedeliky, přičemž lze dodat, že takové judikatorní rozhodnutí by nejspíše bylo dalším doložitelným argumentem v probíhající diskusi o legalizaci takových postupů).
38. Dovolatel v této souvislosti dále dodal, že v rámci jím poskytované prospěšné činnosti sám dobrovolně podstupuje regulérní zdravotní riziko, které vyhodnotil z hlediska pokroku v terapeutických postupech za společensky prospěšné. Všechna tato tvrzení jsou však z hlediska stávající právní úpravy zcela neakceptovatelná.
39. Předně je třeba konstatovat, že přípustné riziko nesmí být nikdy samoúčelné a lze k němu přistoupit toliko v situaci, kdy fakticky neexistuje jiná možnost pro dosažení takového společensky prospěšného výsledku. V každé situaci je proto nezbytné zabývat se otázkou praktické nutnosti podstupovat riziko, aby byla eliminována rizika zbytečná. Podstatou přípustného rizika je tedy jeho subsidiarita. Jinými slovy – podstoupit riziko lze pouze v případě, kdy jiná možnost dosažení společensky prospěšného výsledku není možná (eventuálně existuje jen s nepoměrně vysokými náklady přesahujícími hodnotu sledovaného cíle či až za dlouhou dobu).
40. Pro úplnost je vhodné dodat, že (stejně jako u ostatních okolností vylučujících protiprávnost, tak) i v případě přípustného rizika může v praxi docházet k případům tzv. „vybočení“ ze zákonných mezí těchto okolností. Mezi takové zásadní odchylky patří např. situace, kdy: - riziková činnost ohrožuje život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k této činnosti v souladu s jiným právním předpisem souhlas, - výsledek, k němuž riziková činnost směřovala, zcela zřejmě neodpovídá míře podstupovaného rizika, - provádění rizikové činnosti zjevně odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům, - společensky prospěšného výsledku bylo možné dosáhnout méně nebezpečným postupem.
41. Za daného stavu Nejvyšší soud plně souhlasí s úvahami soudů nižších soudů, pokud jednoznačně konstatovaly, že za stávající situace není zákonná podmínka subsidiarity, která je nezbytným předpokladem dovolání se přípustného rizika coby jedné ze zákonem výslovně pojmenovaných okolností vylučujících protiprávnost, naplněna, ježto bylo možné společensky prospěšného výsledku (tj. poskytování psychoterapeutických služeb) dosáhnout za užití ryze standardních postupů. Z toho tedy vyplývá striktní odmítnutí základní teze obviněného, že pokud poskytuje svým klientům léčbu nepříznivého stavu vědomí (traumatu), je nucen sám dlouhodobě užívat psychoaktivní látky, aby s nimi měl osobní dlouhodobou zkušenost za účelem následného účinného doprovázení svých klientů v léčbě jejich traumatologických situací. V tomto kontextu dovolací soud vyjadřuje bezvýhradný souhlas s tvrzením obvodního soudu, který na základě svých skutkových zjištění uzavřel, že za daných okolností jde o ryze svévolnou aktivitu obviněného, který přestože netrpí žádným závažným onemocněním, tak po blíže neidentifikovanou dobu z vlastního rozhodnutí užívá psychotropní látky a fakticky hledá způsob, jakým by se dopracoval k legalizaci těchto svých nelegálních aktivit.
42. Aby v praktickém životě nedocházelo ke zbytečnému a neúčelnému podstupování rizik v souvislosti s užíváním zdraví nebezpečných látek či substancí, je za současné legislativní situace nutné k nakládání s omamnými a psychotropními látkami získat povolení, které uděluje ministerstvo zdravotnictví (respektive Státní ústav pro kontrolu léčiv). V této souvislosti dovolatel sám deklaroval, že nezbytným předpokladem pro udělení takového povolení je splnění zákonných podmínek stanovených zákonem o návykových látkách, mezi které patří odborná způsobilost. Avšak osoba, která absolvovala magisterský studijní program v oblasti psychoterapie, mezi osoby oprávněné toto povolení získat nepatří, neboť předmětné studium nezahrnuje získání odbornosti v oblasti všeobecného (stomatologického či veterinárního) lékařství, farmacie či chemie.
43. Přestože dovolatel označil výše uvedené podmínky za přemrštěné, rigidní, či neodpovídající současnému odbornému diskurzu, podle názoru Nejvyššího soudu jsou dostatečně opodstatněné s ohledem na otázku hrozících zdravotních rizik. Obviněný, přestože je nepochybně osobou vysokoškolsky vzdělanou, není schopen jako osoba bez medicínských (či chemických) vědomostí reálně odhadnout míru zdravotního rizika, které podstupuje v rámci dlouhodobého dobrovolného užívání psychotropních látek. Jak vyplynulo z obhajoby obviněného vedené po celou dobu trestního řízení – ten předmětná hrozící rizika zjevně neakceptoval a akceptovat nechce, neboť sleduje toliko jediný cíl, kterým je dosažení výjimky v držení a užívání psychotropních látek.
44. Ve vztahu ke skutkové podstatě zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu ve smyslu § 284 tr. zákoníku je objektem (předmětem ochrany) tohoto trestného činu zájem zákonodárce na ochraně společnosti, respektive občanů žijících na území České republiky proti možným nepříznivým zdravotním důsledkům plynoucím z nekontrolovaného přechovávání a užívání omamných a psychotropních látek či jedů. Součástí této ochrany je i osoba obviněného, který z vlastního rozhodnutí konzumuje zdraví zatěžující substance. Přitom již jeho tvrzení o „veskrze léčebném působení psychoaktivních látek“ nasvědčuje tomu, že jako laik podceňuje možné zdravotní dopady dlouhodobého vlivu psychoaktivních substancí na zdraví člověka. Podobně i výrok, že „psychotropní látky nevykazují žádný závislostní potenciál, nejsou pro lidský organismus toxické a jejich užívání je méně rizikové než užívání alkoholu či běžně dostupných psychoaktivních léků na předpis“ považuje Nejvyšší soud za dostatečně varovný, neboť umístění psychotropních látek (MDMA, amfetaminu, DMT a dalších psychedelik) na seznam nedovolených návykových látek rozhodně není bezúčelný (byť tím dovolací soud nikterak nezpochybňuje jejich možný terapeutický potenciál). Pokud se tedy obviněný dlouhodobě zabývá účinky psychotropních látek na vědomí člověka a jejich možné budoucí využívání v terapeutické praxi, nechť postupuje v souladu se zákony aprobovanými postupy – tedy vlastním zapojením do klinických studií a jiných vědecko-výzkumných programů, v rámci kterých budou přítomny i osoby s odpovídající medicínskou aprobací, popř. držením zákonem tolerovaného, tedy legálního množství omamných a psychotropních látek (nic takového však nebylo v nyní posuzovaném případě ze strany obviněného nikterak iniciováno), a nikoli vlastním tvrdošíjným užíváním psychoaktivních látek bez lékařského dohledu, resp. jejich držením v množství jednoznačně odporujícím současné právní úpravě.
45. V rámci projednávaného případu přitom nelze přehlédnout i další (znepokojivé) okolnosti, jimiž je nález značně podezřelých předmětů v bydlišti obviněného během domovní prohlídky – zejména prázdných obalových kapslí na chemické substance v počtu 33 kusů, poměrně velkého množství (35 kusů) plastových sáčků s přítlačnou lištou (nazývaných také jako „dealeráky“), dvou digitálních vah a hned tří druhů psychotropních substancí v krystalickém stavu, a to ve značném množství. Ve vztahu k zajištěné látce MDMA by se přitom, podle vlastního vyjádření obviněného, jednalo o takové množství, jež by pokrývalo jeho osobní spotřebu na dobu celého jednoho roku.
46. Přestože se obviněný dostává do kontaktu s řadou osob trpících řadou vážných nemocí jako jsou např. deprese, úzkosti, posttraumatické stresové poruchy, bipolární poruchy, poruchy příjmu potravy, migrény, epilepsie, Alzheimerovy či Parkinsonovy choroby a mnohé další, je nutné jím pro futuro případně zamýšlené aktivity v podobě svévolného podávání předmětných psychedelik svým klientům (byť se dovolatel v nyní projednávané věci od počátku hájí tím, že předmětné látky držel výhradně pro svoji vlastní potřebu a za účelem svého osobního rozvoje v rámci výkonu své psychoterapeutické praxe) kategoricky odmítnout, a to právě z důvodu, že obviněný nedisponuje odpovídajícím medicínským či farmaceutickým vzděláním, pročež není v žádném případě oprávněn indikovat svým klientům tyto látky, aniž by dopodrobna znal jejich aktuální zdravotní stav i seznam léčiv, které jim byly předepsány příslušnými specialisty. Obviněný jako osoba bez patřičného vzdělání jednoduše není schopna dostatečně kvalifikovaného posouzení míry přínosu či rizikovosti působení psychoaktivních látek ve vztahu k možným lékovým kontraindikacím a dalším hrozícím nebezpečím (které by v krajních případech mohly vést až ke kolapsu či jiným nepředvídatelným reakcím organismu).
47. Jak správně dovolatel na několika místech svého dovolání uvedl, terapii duševních poruch a obtíží za pomoci psychotropních látek je za stávající situace nutné považovat toliko za léčbu experimentální. Lze rovněž souhlasit s tím, že pozitivnímu hodnocení společenské prospěšnosti psychotropních látek nemůže být kladeno na překážku, že normovaný stav neodpovídá současné vědecké úrovni, neboť aktuální právní rámec prozatím neabsorboval postupující výzkum stran předmětných látek. Pokud přesto odborníci v oboru psychoterapie podrobují své klienty psychoterapeutickým postupům za pomocí substancí, které jsou součástí seznamu zakázaných návykových látek (ve smyslu nařízení vlády č. 463/2013 Sb., eventuálně v rozporu s ustanoveními zákona o návykových látkách, bez toho, aby sami disponovali patřičnými povoleními k nakládání s takovými látkami), je nutné jejich postup striktně odmítnout, neboť za dané situace jej nelze považovat za postup lege artis, ale toliko za nedovolený exces (kterak sám dovolatel uvedl).
48. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem je nutné odmítnout i navazující argument dovolatele vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe, respektive k toliko nepatrné míře společenské škodlivosti projednávaného jednání, která by podle jeho mínění měla vyloučit jeho trestní odpovědnost.
49. Ostatně ustálená recentní judikatura mnohokrát zdůraznila, že společenská škodlivost je vždy určována povahou, závažností a intenzitou naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu. Trestní zákoník však tento pojem záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. V této souvislosti nelze nezmínit, že aplikace zmíněné zásady (explicitně uvedené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku) je zpravidla na místě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Jedná se tedy o skutky spáchané pachatelem, které z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1401/2015, a další).
50. Projednávané protiprávní jednání obviněného M. J. však za takový případ nelze v žádném ohledu považovat. Okolnosti projednávaného činu, zejména pak tři druhy přechovávaných látek ve smyslu zvlášť přitěžující okolnosti podle § 284 odst. 4 tr. zákoníku způsobily, že jím spáchané jednání se dostalo (i přes jinak platné pojetí trestní represe jako prostředku ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe) do věcné oblasti trestního práva. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání dovolatele. Na tomto místě je přitom pro úplnost vhodné znovu připomenout, že množství krystalické látky obsahující MDMA, které bylo zajištěno během domovní prohlídky v bydlišti obviněného, by tomuto za stávající (jím tvrzené) konzumace vydrželo na dobu jednoho roku.
51. Závěrem lze dodat, že jakkoliv lze souhlasit s tvrzením dovolatele, že do budoucna bude v návaznosti na nové vědecké poznatky nezbytně nutné upravit a aktualizovat stávající legislativní hranice, je v současnosti na místě jednání a postupy obviněného, včetně značného množství jím přechovávaných psychotropních látek, které měl v držení, posuzovat jako jednání veskrze protiprávní, které je nutné z hlediska jeho trestněprávní povahy odpovídajícím způsobem postihnout.
V. 2. K námitce podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
52. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, čímž poukázal na zamítnutí jeho řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byl podle jeho názoru dán důvod dovolání popsaný v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 však takovými vadami zatížen není, a proto nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
V. 3. Námitka dovolatele proti výroku o trestu
53. Nejvyšší soud dodává, že obviněný svým dovoláním brojí nejen proti výroku o vině, nýbrž i proti výroku o trestu, neboť je zřejmé, že brojí proti rozhodnutím soudů nižších stupňů za účelem zproštění viny, v důsledku čehož uložený trest, respektive sestavu trestů, hodnotí jako nepřiměřeně přísnou.
54. Pokud však byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody v trestní sazbě od dvou do osmi let, načež obvodní soud s přihlédnutím k jeho dosavadní bezúhonnosti i povaze a závažnosti trestného činu (zahrnující skutečnost, že se jedná o psychoterapeuta), jakož i dalším zásadám pro ukládání trestu, přistoupil k uložení trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, nelze takovýto trest považovat za odporující zákonu. Výkon takto uloženého trestu navíc soud prvního stupně podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, byť se obviněný k trestné činnosti nedoznal, ježto pouze odmítá trestnost svého jednání, což však za doznání nelze považovat. Přesto obvodní soud dostatečně zohlednil (za souhlasu soudu odvolacího) obviněným tvrzenou motivaci držení psychotropních látek, pročež mu uložil trest toliko mírného výchovného charakteru.
55. Nic relevantního nelze namítat ani proti současnému uložení trestu peněžitého, který jednoznačně odpovídá majetkovým a výdělkovým poměrům obviněného, a trestu propadnutí věcí, které souvisí s projednávanou trestnou činností a které byly zajištěny během domovní prohlídky. Lze tedy uzavřít, že uloženou soustavu trestu nelze za žádných okolností hodnotit jako nepřiměřeně přísnou, nepřípustnou či snad dokonce za excesivní.
V. 4. Shrnutí
56. Nejvyšší soud tedy po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 2 se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Se skutkovými i hmotněprávními závěry soudu prvního stupně se poté plně ztotožnil i Městský soud v Praze jako soud odvolací. Stran stěžejní námitky obviněného je nutné zdůraznit, že jeho jednání nelze za současné platné právní úpravy považovat za kvalifikovaný léčebný postup ve smyslu lege artis. Jelikož nebyla splněna podmínka, že by společensky prospěšného výsledku nešlo dosáhnout jiným způsobem, nelze jednání obviněného tolerovat z důvodu existence jedné z okolností vylučující protiprávnost, konkrétně přípustného rizika ve smyslu § 31 tr. zákoníku. V současné době jsou obviněným přechovávaná psychedelika stále vedena jako psychotropní látky, se kterými nelze legálně nakládat jinak, než na základě příslušného povolení, kterým však obviněný nedisponuje. Z tohoto důvodu byly prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
VI. Závěr
57. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 44 To 413/2023-269, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2023, č. j. 4 T 89/2023-247, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného M. J. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. k porušení zákona, pročež bylo jeho dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, neboť je zjevně neopodstatněné.
58. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu