11 Tdo 446/2004 – Nejvyšší soud

11 Tdo 446/2004 - I.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném

dne 24. května 2004 dovolání podané obviněným L. M., proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, č. j. 3 To 179/2003-1145, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T

11/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu s e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze

dne 16. 1. 2004, č. j. 3 To 179/2003-1145, v části týkající se obviněného L.

M. z r u š u j e.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí

na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j

e , aby trestní věc obviněného L. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

Obviněný L. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, č. j.

33 T 11/2002-1034, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1.

2004, č. j. 3 To 179/2003-1145, uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního

zákona k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a za to odsouzen k

trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.

2 písm. b) trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně byl stejnými

rozsudky za pomoc k témuž trestnému činu, ovšem provedenou jiným způsobem,

odsouzen k trestu odnětí svobody ve stejné výměře obviněný J. P. Oproti tomu

obvinění R. N. a JUDr. V. J. byli zproštěni obžaloby pro souběžně stíhaný

skutek kvalifikovaný státním zástupcem jako trestný čin zkrácení daně, poplatku

a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního

zákona. Vrchní soud v Praze následně výše citovaným rozsudkem zavázal

obviněného L. M. k náhradě škody poškozené společnosti J. B. – K. B., a. s.,

jednak samostatně ve výši 4.848.712,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. 3.

2002, jednak společně a nerozdílně s J. P. ve výši 1.253.786,- Kč s 6,5 %

úrokem z prodlení od 1. 3. 2002, přičemž co do zbytku uplatněného nároku na

náhradu škody byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech

občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím se

obviněný L. M. pomoci k uvedenému trestnému činu dopustil tím, že

1. dne 13. 10. 1994 jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající

obchodního označení A. I. H. sám jako řidič převzal v K. V. u a. s. J. B. – K.

B. na základě objednávky na přepravu fiktivního subjektu náklad alkoholických

nápojů, o němž věděl, že má být podle smlouvy přepraven do Maďarska, neboť

zboží bylo nakoupeno bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, na pokyn

neztotožněných osob však zboží vyložil na přesně nezjištěném místě poblíž Ž. a

s prázdným vozidlem se vrátil zpět do H., přičemž jednáním neztotožněných osob,

které přepravu objednaly, byla zkrácena spotřební daň o 779.760,- Kč a daň z

přidané hodnoty o 341.244,- Kč, celkem tedy o 1.121.004,-

Kč,

2. ve dnech 2. 2. 1995, 15. 12. 1995, 1. 3. 1995 a 29. 5. 1995 jako podnikatel

v dopravě - fyzická osoba, používající obchodního označení A. I. H., dal pokyn

svým zaměstnancům, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali v K. V.

u a. s. J. B. – K. B. náklad alkoholických nápojů a přepravili jej podle

instrukcí těchto osob kamkoli, tedy i na označené místo v České republice,

ačkoliv věděl, že se přepravuje zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z

přidané hodnoty, které má být vyvezeno do Maďarska, přičemž jednáním

nezjištěných osob, které přepravu objednaly, byla zkrácena spotřební daň o

3.521.232,- Kč a daň z přidané hodnoty o 1.460.262,- Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný L. M., obviněný J.

P. a státní zástupce. Z podnětu odvolání obviněného J. P. byly rozsudkem

Vrchního soudu v Praze ve výše uvedeném smyslu změněny výroky o trestu a o

náhradě škody. Oproti tomu odvolání obviněného L. M. a státního zástupce byla

jako nedůvodná postupem podle § 256 trestního řádu zamítnuta.

Opis tohoto rozsudku Vrchního soudu v Praze byl doručen obviněnému L. M. a jeho

obhájci dne 13. 2. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 12. 2.

2004.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. M. dne 29. 3.

2004 prostřednictvím obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na

zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně

jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy

pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého

trestného činu nebo se účastnil na takovém činu někoho jiného. Odmítá tedy i

účastenství na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné

povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona ve formě

pomoci, které mu kladou za vinu soudy obou stupňů. Současně připomíná, že po

celou dobu trestního stíhání nikterak nezpochybňoval uskutečnění předmětných

přeprav alkoholických nápojů ani to, že jejich náklad byl složen na různých

místech v České republice, nikoliv v zahraničí, jak bylo deklarováno. Zdůrazňuje však, že jinak postupovat nemohl, neboť v inkriminované době měl

uzavřenou smlouvu o pronájmu vozidel s firmami K. F. a M. a zástupci těchto

firem mu dávali dispozice k přepravě zboží, které musel respektovat, neboť

jinak by jednal protiprávně, v rozporu se závazky vyplývajícími pro něj z

uzavřené smlouvy a z platných vnitrostátních i mezinárodních právních předpisů

upravujících přepravu zboží. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že

nebylo jeho povinností přezkoumávat, zda plátce spotřební daně či daně z

přidané hodnoty splnil své povinnosti, případně zda exportér ve stanovené lhůtě

zboží vyvezl. Zároveň zdůrazňuje, že mu nebylo vůbec známo za jakých podmínek

bylo přepravované zboží nakupováno, jaká byla jeho cena a zda zahrnovala

spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Opakovaně přitom poukazuje na to, že

složením zboží podle dispozic vlastníka pouze splnil své povinnosti dopravce. To vše podle jeho názoru vylučuje možnost dovodit na jeho straně naplnění

subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné

povinné platby. Opačný závěr soudů obou stupňů označuje za nesprávný a navíc za

vnitřně rozporný, neboť jejich skutková zjištění vyjádřená v odůvodněních

jejich rozhodnutí popírají skutková tvrzení obsažená ve výroku o vině rozsudku

soudu prvního stupně, na jejichž základě byl odsouzen. Oba soudy totiž v

odůvodněních svých rozhodnutí po skutkové stránce uzavřely, že se v posuzovaném

případě nepodílel jako spolupachatel na stíhaném zkrácení spotřební daně a daně

z přidané hodnoty a nejednal na základě předchozí domluvy s neztotožněnými

pachateli tohoto trestného činu, takže před uskutečněním přepravy ani nemohl

vědět, jaké zboží a kam bude převáženo a zda bylo zakoupeno s příslušnými

daněmi nebo bez nich. Současně mu však soud prvního stupně ve výroku svého

rozsudku, s nímž se ztotožnil soud druhého stupně, klade za vinu, že svým

zaměstnancům, kteří přepravu jako řidiči zajišťovali, dal předem pokyn, aby na

základě instrukcí nezjištěných osob náklad určený na vývoz do Maďarska převzali

a přepravili jej kamkoliv, tedy i na jimi stanovené místo v České republice,

ačkoliv věděl, že má jít o zboží zakoupené bez spotřební daně a bez daně z

přidané hodnoty.

V tomto kontextu obviněný zdůrazňuje, že pokud je správný

závěr soudů obou stupňů vyjádřený v odůvodněních jejich rozhodnutí – a

připomíná, že právě na jeho základě nebylo jeho jednání kvalifikováno jako

spolupachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby – pak je rovněž vyloučeno, aby v souvislosti s těmi inkriminovanými

přepravami, které neprovedl osobně, poskytl jakoukoliv pomoc ke spáchání

žalovaného trestného činu, neboť předem ani v průběhu páchání činu nemohl nijak

přispět k naplnění záměru hlavních pachatelů, o němž nevěděl, a tudíž v jejich

prospěch nemohl potřebným směrem ovlivnit ani chování svých zaměstnanců. V

další části svého dovolání rozvádí obviněný pojem účastenství na trestném činu

ve formě pomoci a poukazuje na to, že mezi jednáním pomocníka a spáchaným

trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah, jenž musí zahrnovat

i tu skutečnost, že pomocník úmyslně pomáhá či podporuje hlavního pachatele

ještě před spácháním trestného činu nebo v době jeho páchání. Podle názoru

obviněného tedy nepostačí případné přispění hlavnímu pachateli až po činu. Z

toho pak dovozuje, že pokud dostal příslušné informace o průběhu přeprav od

svých řidičů až po jejich uskutečnění, což ovšem také zpochybňuje, není možné

jeho jednání kvalifikovat jako pomoc ke stíhanému trestnému činu, a to nejen z

hlediska subjektivní stránky, ale ani z hlediska objektivní stránky této formy

účastenství. V návaznosti na to opakovaně vyzdvihuje to, že on i jeho řidiči v

inkriminovaném případě pouze plnili své povinnosti vyplývající pro ně z

uzavřeného závazkového vztahu, tedy jednali tak, jak jim přikazovala smlouva a

platné právní předpisy. Vedle toho obviněný polemizuje se závěry soudů obou

stupňů o jeho nepřímém úmyslu pomoci hlavním pachatelům v případě první jízdy

uskutečněné na základě smlouvy s nimi, kterou absolvoval osobně. Ze zjištěného

sledu událostí totiž podle jeho přesvědčení nelze dovodit, že si musel být

vědom toho, že dochází ke krácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Obviněný nijak nezpochybňuje, že nejdříve zavezl zboží na vnitrostátní celnici,

kde byla vystavena jednotná celní deklarace a náklad byl opatřen celní plombou,

že potom uposlechl pokynu objednatele, aby nejel do Maďarska, kam bylo zboží

určeno podle jednotné celní deklarace, ale na blíže nespecifikované místo

poblíž Ž., a že tam byla odstraněna celní plomba a nakonec zboží vyloženo. Má

však za to, že takovýto postup nebyl sám o sobě nelegální a poukazuje na to, že

po vystavení jednotné celní deklarace nemusí být zboží vždy vyvezeno do

zahraničí. Celní zákon totiž umožňuje, aby u zboží určeného na vývoz bylo

posléze na celním úřadě prohlášením změněno místo jeho určení a mohlo zůstat v

České republice. Za zcela nepřijatelné současně označuje činění jakýchkoliv

závěrů z toho, že zboží bylo vyloženo v místě, kde se pohybovalo větší množství

Vietnamců, neboť jejich přítomnost nemůže být bez dalšího spojována s pácháním

trestné činnosti.

V návaznosti na to připomíná, že z žádného důkazu nevyplývá,

že by věděl o falšování otisků razítek na jednotné celní deklaraci a jejím

zasílání zpět na celní úřad, a namítá, že za dané situace nemohl předpokládat,

že když zboží zůstane v České republice, nebude řádně zdaněno. Zároveň

argumentuje tím, že v inkriminované době byl zákon o dani z přidané hodnoty a

zákon o spotřební dani v účinnosti jen krátce a tudíž neznal podmínky pro

osvobození zboží od těchto daní. Navíc vyslovuje přesvědčení, že po dopravci

není možné požadovat, aby měl tak hluboké znalosti celních a daňových předpisů,

aby mohl rozeznat, že konkrétní vývoz nebo umístění zboží na jiné místo, než

označené v jednotné celní deklaraci, je v rozporu s těmito předpisy.

Celkově

vzato, označuje obviněný zároveň za nesprávný postup odvolacího soudu, který

potvrdil výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny

zákonem stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. V tomto ohledu poukazuje na

to, že všechny nyní namítané vady a nesprávné použití právní kvalifikace svého

jednání soudem prvního stupně uplatnil již v rámci odvolacího řízení, avšak

odvolací soud se s nimi náležitě nevypořádal.

S ohledem na to navrhuje, aby

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek

Vrchního soudu v Praze podle § 265k trestního řádu zrušil a postupem podle §

265m trestního řádu rozhodl o jeho zproštění obžaloby a o odkázání poškozené

společnosti J. B. – K. B., a. s., s jejím nárokem na náhradu škody vůči němu na

řízení ve věcech občanskoprávních.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému

dovolání obviněného L. M. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u

Nejvyššího státního zastupitelství.

Ta v odůvodnění tohoto vyjádření

předně připomíná, že odpovědnost za účastenství na trestném činu je podmíněna

příčinným vztahem mezi činem účastníka a činem hlavního pachatele a úmyslným

zaviněním účastníka. V návaznosti na to ve vztahu k popisu skutku pod bodem 1.

výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně konstatuje, že v něm není zahrnut

úmysl obviněného pomoci ke konkrétnímu trestnému činu a že z tohoto hlediska

nejsou skutková zjištění nijak rozvedena ani v odůvodnění tohoto rozsudku.

Ohledně skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně

poukazuje na to, že popis tohoto skutku v tzv. skutkové větě neodpovídá

skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů v procesu dokazování shrnutým v

odůvodněních jejich rozhodnutí. Zatímco v popisu tohoto činu ve výroku o vině

rozsudku soudu prvního stupně je vyjádřen přímý úmysl obviněného pomoci blíže

neztotožněným pachatelům zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, a to

slovy „ač věděl, že přepravuje zboží zakoupené bez spotřební daně a daně z

přidané hodnoty, které má být vyvezeno do Maďarska“, skutková zjištění

zachycená v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů nedávají podklad pro

závěr o vědomosti obviněného o tom, že zboží bylo zakoupeno bez uvedených daní,

nicméně oba soudy shledaly na jeho straně zavinění ve formě nepřímého úmyslu.

Tento rozpor však není možné podle názoru státní zástupkyně korigovat v rámci

dovolacího řízení, neboť uplatnění žádného dovolacího důvodu neumožňuje

přezkoumat skutkové závěry soudů prvního a druhého stupně.

Státní zástupkyně

činná u Nejvyššího státního zastupitelství proto s ohledem na námitky

obviněného směřující proti právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1.

výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně navrhuje, aby Nejvyšší soud

napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Plzni

zrušil a aby tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především

zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda

bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné

přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a

odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí

soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to

připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního

soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl stran obviněného L. M. potvrzen

výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně a nově bylo rozhodnuto o

náhradě škody [§ 265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému

druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný

prostřednictvím obhájce JUDr. V. S.; bylo proto podáno osobou oprávněnou podle

§ 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u

Krajského soudu v Plzni dne 29. 3. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e

trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je

rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm.

a) až l) nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Právě

existence dovolacího důvodu vymezeného v tomto ustanovení je podmínkou

provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265f odst.

1 trestního řádu).

Obviněný L. M. ve svém dovolání poukazuje na důvod uvedený

v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud se

proto zaměřil na posouzení oprávněnosti tohoto uplatněného dovolacího důvodu.

Přitom shledal, že námitky obviněného, jimiž zpochybňuje správnost právní

kvalifikace posuzovaného skutku jako pomoci k trestnému činu zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona

k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, mohou být úspěšně uplatněny

prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Protože v této části dovolání obviněného, která vychází z citovaných výhrad,

Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i

odst. 1 trestního řádu, přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 a 5 trestního řádu

zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to v

rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející

napadenému rozsudku. Po přezkoumání dospěl k závěru, že podané dovolání je

zčásti důvodné.

V rámci konkrétních námitek obsažených v dovolání obviněný L.

M. zpochybňuje závěr soudů prvního a druhého stupně, podle něhož jednal v

úmyslu pomoci blíže neztotožněným osobám při zkrácení spotřební daně a daně z

přidané hodnoty, přičemž příčinu tohoto jím tvrzeného pochybení shledává jednak

v absenci důkazů, které by tuto skutečnost dokládaly, jednak v nesprávném

právním posouzení skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů na základě

provedeného dokazování. Současně namítá, že tato jejich skutková zjištění jsou

značně rozporná a postrádají bližší objasnění okolností, za nichž se trestného

činu dopustili hlavní pachatelé a z nichž vyplývá, že věděl o záměru, který

svým jednáním sledují, a že jim úmyslně pomáhal k jeho dosažení. Z naznačených

skutečností pak obviněný dovozuje, že u něj neexistuje zavinění v potřebné

formě a že jeho jednání nevykazuje všechny znaky pomoci k trestnému činu

zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

Ke zmíněným

argumentům obviněného Nejvyšší soud především konstatuje, že uplatněný dovolací

důvod obviněný zčásti spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních a

nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků vyvozuje z jiných skutkových

okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů.

Reálné

naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu přitom

předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní

posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z

důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,

zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního

řádu. V tom rozsahu, v němž tedy obviněný L. M. namítá nesprávnost právního

posouzení skutku s poukazem na nedostatek úmyslného zavinění, ale tento svůj

názor dovozuje jen z jiného průběhu skutkového děje, než jaký vzaly za

prokázaný soudy obou stupňů, nevytýká soudům vady při aplikaci hmotného práva,

nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení procesních ustanovení sice může

být rovněž důvodem k dovolání, ovšem jen v případě výslovně stanovených jiných

dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a

l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.

Jak vyplývá z ustanovení § 265b

odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné

skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným

opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně

právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a

druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště

dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry

je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, §

263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není o

becnou třetí instancí, ve které by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu

druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani

v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením,

nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího

přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a

bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z

omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního

řádu.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu

uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán

konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého

stupně. V posuzované trestní věci obviněného L. M. to pak znamená, že pro

dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění obsažená ve výroku o vině

rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný jako podnikatel v dopravě –

fyzická osoba, buď sám v pozici řidiče nebo prostřednictvím svých zaměstnanců,

převzal k přepravě na základě objednávky blíže neztotožněných osob opakovaně

náklad alkoholických nápojů s vědomím toho, že toto zboží je s ohledem na jeho

deklarovaný vývoz do Maďarska zakupováno bez spotřební daně a daně z přidané

hodnoty, dostavil se s ním na vnitrostátní celnici k celnímu odbavení, avšak

následně při realizaci samotné přepravy nedbal celní plomby a podle instrukcí

objednatelů, kteří tak zkrátili spotřební daň o 4.300.992,- Kč a daň z přidané

hodnoty o 1.801.506,- Kč, nechal zboží vyložit v České republice na místě jimi

označeném. Ty dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti těchto

skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, jsou mimo

rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud

k nim nemohl nijak přihlížet. Shledal však, že citovaná zjištění nejsou co do

svého rozsahu dostatečně úplná z hlediska užité právní kvalifikace. To se týká

zejména formy úmyslu obviněného pomoci blíže neztotožněným hlavním pachatelům,

rozsahu vědomosti obviněného o jejich aktivitách a jednání, jímž tito naplnili

zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona.

Pokud jde o

právní posouzení stíhaného skutku obviněného L. M., soudy obou stupňů v něm

spatřovaly pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 148 odst. 1, odst. 3

písm. c) trestního zákona. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zmíněné formy

účastenství se dopustí ten, kdo poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného

činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v

předsevzetí a slibem přispět po trestném činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon

v ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) pouze demonstrativně.

S ohledem

na argumentaci použitou soudy obou stupňů a obviněným L. M. je namístě

zdůraznit, že pomoc hlavnímu pachateli může být poskytnuta jak před činem, tak

i při činu. V zásadě vyloučena je však po činu. U některých trestných činů,

zvláště pak u trestných činů trvajících, pokud trvá protiprávní stav, přichází

v úvahu pomoc i po dokonání činu, ovšem toliko před jeho dokončením. Tam, kde

pak čin sestává z několika dílčích aktů, je pomoc možná až do posledního aktu

uzavírajícího trestný čin. Obdobně tomu je i u trestných činů, u nichž jednání,

které je jejich součástí, přesahuje okamžik dokonání. I v tomto případě je

možnost pomoci prodloužená až do okamžiku uskutečnění úmyslu přesahujícího v

tomto případě objektivní stánku trestného činu. Na druhé straně však obecně

pomoc ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona není možná po dokončení

trestného činu, nejde-li o případ příslibu přispění po činu daného před jeho

dokončením (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 3/1970, č. 51/1967 a č. 1/1980

Sb. rozh. tr.).

K pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc

poskytovaná, si byl této pomoci vědom. Jde tedy o pomoc i v tom případě, že

pachatel neví, že mu ke spáchání trestného činu přispěl pomocník. Zásada

úmyslného spojení jednání účastníka (v daném případě pomocníka) a pachatele se

v této souvislosti neuplatní. Na druhé straně však je pomoc trestněprávně

postižitelná ve smyslu § 10 trestního zákona a pomocník trestně odpovědný podle

tohoto ustanovení pouze pokud jedná v úmyslu pomoci hlavnímu pachateli.

Účastenství ve formě pomoci tedy předpokládá úmysl směřující k účasti v této

formě na konkrétním úmyslném trestném činu. Čin přitom musí být konkretizován

individuálními rysy, nikoliv jen zákonnými znaky skutkové podstaty. Může jít

jak o úmysl přímý, tak i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu eventuálního

(např. pomocník si je vědom toho, že může svým jednáním přispět hlavnímu

pachateli ke spáchání trestného činu, a pro případ, že se tak stane, je s tím

srozuměn).

Po stránce subjektivní předpokládá tedy trestněprávně postižitelná

pomoc, že pomocník ví o úmyslu hlavního pachatele spáchat určitý trestný čin a

jedná v úmyslu, aby byl tento jemu známý úmysl hlavního pachatele uskutečněn.

Není přitom třeba, aby pomocník měl přesnou představu o trestném činu

zamýšleném hlavním pachatelem ve všech podrobnostech, zejména pak pokud jde o

jeho předmět, rozsah, místo a čas. Stačí, že si představuje skutek zamýšlený

hlavním pachatelem v základních rysech, opodstatňujících závěr o naplnění znaků

určité trestněprávně postižitelné skutkové podstaty, že ví, že osobou, které je

nápomocen, bude porušen (případně ohrožen) zájem chráněný trestním zákonem

jednáním (konáním nebo opomenutím), které náleží mezi jednání stíhaná trestním

zákonem (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4686/1933 Vážného sbírky

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že k naplnění

pojmu pomoci na jedné straně není třeba, aby pachatel, jemuž je pomoc

poskytována, byl s pomocníkem v tomto směru domluven, resp. aby o jeho úmyslu

pomoci mu vůbec věděl (srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1952 Sb. rozh.

tr.), pomocník však musí jednat s úmyslem mu pomoci k spáchání činu

vykazujícího znaky trestného činu podle trestního zákona, přičemž jestliže se

jeho úmysl vztahuje i na okolnost podmiňují použití vyšší trestní sazby, má to

i pro něho za následek trest podle vyšší trestní sazby (srov. rozhodnutí

publikované od č. 42/1954 Sb. rozh. tr.). Z povahy věci vyplývá, že pomoc není

součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení

nebo k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání

podporující činnost hlavního pachatele, které nevykazuje znaky společného

jednání a tedy ani spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona,

úmyslně však přispívá ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Mezi

jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí

být příčinný vztah: pomocník je odpovědný jen za čin, jímž přispěl ke spáchání

trestného činu hlavního pachatele. Trestněprávně postižitelná aktivita

pomocníka tedy bezprostředně napomáhá k tomu, aby došlo k naplnění znaků

konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje.

Účastenství ve formě pomoci je tedy z hlediska subjektivní stránky úmyslnou

formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu

chráněnému trestním zákonem.

Trestněprávně postižitelná pomoc je v

našem trestním zákoně vybudována na zásadě akcesority účastenství, což je v

obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě

pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pomoc (stejně jako

všechny ostatní formy účastenství) je podle § 10 trestního zákona trestná jenom

tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady

akcesority účastenství vyplývá, že čin, k němuž směřuje pomoc, musí splňovat

všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. Proto

pomoc (a obdobně organizátorství a návod) k trestnému činu osoby, která není

trestně odpovědná, není pomocí ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona

a může být trestná pouze za podmínek § 7 trestního zákona. Jestliže však

účastník vědomě užívá „živého nástroje“, jde o tzv. nepřímého pachatele. Všem

případům nepřímého pachatelství je společné to, že tzv. živý nástroj není buď

vůbec trestně odpovědný (například pro nepříčetnost, nedostatek věku nebo pro

omyl) nebo odpovídá jen omezeně (například za kulpózní trestný čin), anebo

alespoň není trestně odpovědný za týž trestný čin. Nepřímý pachatel je trestně

odpovědný za čin, který prostřednictvím „živého nástroje“ spáchal. Úmysl

nepřímého pachatele se přitom musí vztahovat i ke skutečnosti, že využívá ke

spáchání činu tzv. živého nástroje.

Za splnění uvedených podmínek

je možný i postih za pomoc ke zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

ve smyslu § 148 trestního zákona. V této souvislosti je důležité si uvědomit,

že trestní zákon upravuje v ustanovení § 148, aplikovaném soudy obou stupňů,

dvě samostatné skutkové podstaty tohoto trestného činu. První je vymezena v

odstavci 1 tohoto ustanovení a druhá v jeho odstavci 2.

Zkrácením

daně ve smyslu § 148 odst. 1 trestního zákona je jakékoliv jednání pachatele, v

důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň nebo k jejímu

vyměření vůbec nedojde. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ

podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého

subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této

povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy

příslušné výkazy či podklady pro stanovení této povinné platby zfalšuje,

nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo

aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Při úvaze o tom, zda došlo

ke zkrácení daňové povinnosti, záleží na tom, o jaký typ daně se jedná, co je

předmětem zdanění, na jakou skutečnost je vznik daňové povinnosti vázán, od

čeho se tato daňová povinnost odvozuje, zda a jakým způsobem se daň přiznává,

vyměřuje a platí; tyto skutečnosti vyplývají ze zákonné úpravy příslušného

druhu daně, popř. z předpisů o řízení ve věcech daní a poplatků. Jde zvláště o

zákon o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů), zákon o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů), zákon o dani z přidané hodnoty (s účinností do 30. 4. 2004 zákon č.

588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 5. 2004 zákon č.

235/2004 Sb.), a zákon o spotřebních daních (s účinností do 31. 12. 2003 zákon

č. 587/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2004 zákon

č. 353/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Z hlediska

posouzení předmětné trestní věci je podstatná právní úprava spotřebních daní a

daně z přidané hodnoty účinná v době stíhaného činu, tedy právní úprava

obsažená v zákonu č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), a v zákonu č.

587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o spotřebních daních“).

Ve vztahu k dani z přidané hodnoty je v tomto

kontextu namístě připomenout, že jí lze zkrátit mimo jiné – vedle samotného

nepodání daňového přiznání a následného nezaplacení daně (§ 37 zákona o dani z

přidaného hodnoty) – zatajením zdanitelných plnění (§ 7 zákona o dani z přidané

hodnoty), účelovým snižováním základu daně (§ 14 zákona o dani z přidané

hodnoty) či neoprávněným uplatněním odpočtu daně (§ 19 a násl. zákona o dani z

přidané hodnoty). Co se pak týče způsobu zkrácení této daně, v úvahu přichází

různé manipulace s daní na vstupu [§ 2 odst. 2 písm. d) zákona o dani z přidané

hodnoty] i na výstupu [§ 2 odst. 2 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty],

včetně předstírání vývozu zboží do zahraničí. Trestněprávně postižitelným je

rovněž neoprávněné uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty [§ 2

odst. 2 písm. h), § 37a zákona o dani z přidaného hodnoty], nikoli však jako

trestný čin podle § 148 odst. 1 trestního zákona, nýbrž jako trestný čin podle

§ 148 odst. 2 trestního zákona.

Spotřební daně mohou být zkráceny zejména

nepodáním daňového přiznání a neodvedením daně (§ 13 a § 14 zákona o

spotřebních daních), zatajením zdanitelných plnění (§ 4, § 5, § 20, § 26 a §

34a zákona o spotřebních daních), účelovým snižováním základu daně (§ 6, § 21,

§ 27, § 32, § 36 a § 39 zákona o spotřebních daních) či neoprávněným uplatněním

nároku na vrácení daně (§ 12 zákona o spotřebních daních) a na osvobození od

daně (§ 8, § 23 a § 29 zákona o spotřebních daních). Co do způsobu zkrácení

těchto daní přichází v úvahu různé manipulace s nimi v souvislosti se vznikem

daňové povinnosti, s osvobozením od daní a s nároky na vrácení daní (§ 5, § 8,

§ 12, § 23 a § 29 zákona o spotřebních daních), včetně předstírání dovozů zboží

do tuzemska a jeho vývozů do zahraničí. Neoprávněné uplatnění nadměrného nároku

na vrácení daně (§ 12 zákona o spotřebních daních ve spojení s § 13 a § 14

zákona o spotřebních daních) je obdobně jako u daně z přidané hodnoty

trestněprávně postižitelné jako trestný čin podle § 148 odst. 2 trestního

zákona, nikoliv jako trestný čin podle § 148 odst. 1 trestního zákona.

Výši zkrácení daně ve smyslu § 148 odst. 1 trestního zákona

představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) podle

příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné

činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil. Nebyla-li daň

vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost,

odůvodňující vznik daňové povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této

povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Podstatou zkrácení

daně ve smyslu § 148 odst. 1 trestního zákona přitom je podvodné jednání

vyznačující se uváděním v omyl příslušného správce daně nebo využíváním jeho

omylu.

Zkrátí-li pachatel více druhů daní, půjde o jeden skutek

zkrácení daně, jde-li se zřetelem k objektivním a subjektivním souvislostem o

pokračování v trestném činu. Jsou-li splněny podmínky § 89 odst. 3 trestního

zákona a § 12 odst. 11 trestního řádu, lze z hlediska posouzení toho, zda byla

zkrácena daň ve větším rozsahu, sčítat částky připadající na jednotlivé daně, a

to i za více zdaňovacích období u každé takové daně. Na druhé straně s

účinností od 1. 1. 1998 je vylákání daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2

trestního zákona konstruováno jako samostatná skutková podstata, proto její

výši nelze sčítat se zkrácením daně podle § 148 odst. 1 trestního zákona, jak

tomu bylo předtím, pokud nedojde k naplnění okolností podmiňujících použití

vyšší trestní sazby podle § 148 odst. 3 písm. c) trestního zákona (způsobení

značné škody) nebo podle § 148 odst. 4 trestního zákona (způsobení škody

velkého rozsahu), u nichž je vzhledem k výslovnému odkazu na oba odstavce 1 i 2

sčítání škod možné.

Vylákání daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2

trestního zákona ve vztahu k dani z přidané hodnoty přichází v úvahu v

souvislosti s postupem předpokládaným v ustanoveních § 19 zákona o dani z

přidané hodnoty (nárok na odpočet), § 25 zákona o dani z přidané hodnoty

(osvobození od daně), § 45 zákona o dani z p

řidané hodnoty (osvobození od povinnosti uplatnit daň na výstupu při vývozu

zboží do zahraničí), § 45a zákona o dani z přidané hodnoty (vrácení daně), §

45b zákona o dani z přidané hodnoty (prodej bez daně), § 45c zákona o dani z

přidané hodnoty (osvobození při nenávratné zahraniční pomoci), § 45d zákona o

dani z přidané hodnoty (vrácení daně zahraničním osobám), § 45e zákona o dani z

přidané hodnoty (vrácení daně zahraničním fyzickým osobám při vývozu zboží), §

45f zákona o dani z přidané hodnoty (vrácení daně zdravotně postiženým osobám),

§ 45g zákona o dani z přidané hodnoty (vrácení daně ozbrojeným silám cizích

států), § 46 zákona o dani z přidané hodnoty (osvobození od daně při

poskytování služeb do zahraničí) a § 47 zákona o dani z přidané hodnoty

(osvobození mezinárodní přepravy zboží, peněz a přepravy osob). Totéž ohledně

spotřební daně přichází v úvahu za okolností předpokládaných v ustanoveních § 4

zákona o spotřebních daních (prodej bez daně), § 8 zákona o spotřebních daních

(osvobození od daně), § 12 zákona o spotřebních daních (nárok na vrácení daně),

§ 23 zákona o spotřebních daních (osvobození od daně z paliv a maziv) a § 29

zákona o spotřebních daních (osvobození od daně z lihu a lihovin).

Ve všech těchto případech může jít i o zkrácení daně ve smyslu § 148 odst. 1

trestního zákona, pokud pachatel jen neoprávněně uplatňuje některé osvobození,

odpočet nebo snížení daně, a tím zkracuje svou skutečně existující daňovou

povinnost, například u daně z přidané hodnoty neoprávněným uplatněním odpočtu z

této daně, aniž by vznikl nadměrný odpočet a tedy daňová výhoda ve smyslu § 148

odst. 2 trestního zákona spočívající v povinnosti státu (správce daně) takový

nadměrný odpočet vrátit ve formě přeplatku plátci daně z přidané hodnoty. Za

vylákání daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2 trestního zákona nelze totiž

považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti,

které je zkrácením daně ve smyslu odstavce 1, ale fingované předstírání

skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně určité

plnění.

Při vývozu zboží do zahraničí plátcem daně z přidané

hodnoty lze uplatnit odpočet této daně na výstupu podle § 19 a násl. a § 37a

zákona o dani z přidané hodnoty. Vývoz zboží do zahraničí uskutečněný plátcem

je totiž osvobozen od povinnosti uplatnit daň na výstupu. Důvodem pro toto

osvobození je skutečnost, že země příjemce dovezené zboží zdaní vlastní daní z

přidané hodnoty a toto zboží by tak vlastně bylo zdaněno dvakrát. Plátce, který

zboží vyváží, má však zachován nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu. Ten

odpovídá uhrazené dani na vstupu a není nijak závislý na ceně zboží na výstupu,

tedy při vývozu. Pokud převýší nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu

celkovou daňovou povinnost za příslušné zdaňovací období na výstupu, vznikne

tzv. nadměrný odpočet a v tomto případě se stát fakticky stane dlužníkem

plátce, neboť stát je podle § 37a odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty

povinen vrátit plátci vratitelný přeplatek do třiceti dnů od vyměření

nadměrného odpočtu, a to i bez žádosti.

Obdobná situace může nastat

v souvislosti s vývozem lihovin do zahraničí ve vztahu k platbám spotřebních

daní. Daň z lihu a lihovin je totiž jednou ze spotřebních daní, která patří -

stejně jako daň z přidané hodnoty - mezi nepřímé daně. Plátci daně jsou všechny

osoby, které v tuzemsku vybrané výrobky vyrábějí nebo kterým mají být vyvážené

nebo dovážené výrobky propuštěny do volného oběhu. Daňová povinnost pak vzniká

při tuzemské výrobě lihovin dnem vyskladnění vybraných výrobků od výrobce [§ 5

odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních]. Subjekt daně je tedy v této době

povinen zaplatit. Nárok na vrácení spotřební daně podle § 12 zákona o

spotřebních daních pak vznikne na základě potvrzení celního prohlášení celním

orgánem o přechodu vyvážených zdaněných lihovin do zahraničí v rámci

podnikatelské činnosti nebo potvrzení celního orgánu o propuštění zdaněných

lihovin do svobodného celního pásma nebo do svobodného celního skladu v rámci

podnikatelské činnosti [srov. § 12 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních

daních]. Ani v tomto případě není výše vracené daně nijak závislá na prodejní

ceně lihovin sjednané s vývozcem. Přesáhne-li ve zdaňovacím období částka

nároku na vrácení daně částku daňové povinnosti, postupuje se při vypořádání

rozdílu mezi těmito částkami obdobně jako při vypořádání jakéhokoli jiného

daňového přeplatku podle zákona o správě daní a poplatků. I v tomto případě se

fakticky stát stane dlužníkem plátce, který uplatnil nárok na vrácení spotřební

daně. Vylákat daňovou výhodu ve formě peněžitého plnění od státu přitom lze

především uplatněním nároku na vrácení spotřební daně na základě fingovaných

dokladů o vývozu lihovin do zahraničí.

Z uvedeného je zřejmé, že

záleží na konkrétních okolnostech každého případu a na tom, zda a jaká daňová

povinnost určitému subjektu vznikla, jakým jednáním a jaký prospěch pachatel ve

vztahu k ní dosáhl. Od toho se odvíjí i rozlišení, zda se jedná o zkrácení

příslušné povinné platby ve smyslu § 148 odst. 1 trestního zákona anebo zda jde

o vylákání neoprávněné výhody na takové platbě podle § 148 odst. 2 trestního

zákona.

Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby v obou jeho formách je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí

vztahovat i na to, že je zkracována daň nebo jiná povinná platba anebo že je

vylákávána daňová výhoda. Nejde přitom o normu s blanketní dispozicí, a proto

je třeba omyl pachatele ohledně předpisů o daních (event. jiných povinných

platbách) posuzovat jako omyl skutkový. Z toho plyne, že i subjektivní stránku

tohoto trestného činu je třeba prokazovat stejně jako každý jiný znak skutkové

podstaty. V daném kontextu je třeba pachateli prokazovat všechny skutkové

okolnosti naplňující obsah právních pojmů použitých v ustanovení § 148 odst. 1

a 2 trestního zákona a rozvedených v příslušných daňových předpisech.

Pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle § 148 odst. 1

trestního zákona i podle § 148 odst. 2 trestního zákona může být nejen subjekt

daně (event. jiné povinné platby), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním

způsobí, že zákonná daň (event. jiná povinná platba) nebyla jemu nebo i jinému

subjektu vyměřena buď vůbec anebo nikoli v zákonné míře, a daň (event. jiná

povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo kdo úmyslně vyláká

výhodu na dani (event. jiné povinné platbě), například nadměrný odpočet.

Subjekt daně (event. jiné povinné platby) a subjekt trestného činu zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 trestního zákona

nebo podle § 148 odst. 2 trestního zákona nemusí být totožný, a proto nelze

zaměňovat daňovou (event. jinou) povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení

daně (event. jiné povinné platby) a za vylákání výhody na dani (event. jiné

povinné platbě). Za výše rozvedených podmínek je možné i nepřímé pachatelství

trestného činu podle § 148 odst. 1 trestního zákona a trestného činu podle §

148 odst. 2 trestního zákona. Co se pak týče forem trestné součinnosti s

daňovým subjektem jako pachatelem některého z těchto trestných činů, přichází s

přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu v úvahu jak spolupachatelství

podle § 9 odst. 2 trestního zákona, tak jednotlivé formy účastenství, zvláště

pak v podobě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona a pomoci podle

§ 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, stejně jako pachatelství trestného činu

nadržování podle § 166 trestního zákona. Záleží vždy na míře aktivity osoby

poskytující součinnost pachateli trestného činu podle § 148 odst. 1 trestního

zákona nebo podle § 148 odst. 2 trestního zákona, na stadiu trestné činnosti,

ve kterém k jednání pachatele přistoupil, a na dalších konkrétních

okolnostech.

Soudy prvního a druhého stupně však všem těmto

aspektům stíhané trestné činnosti v posuzovaném případě nevěnovaly náležitou

pozornost. To se promítlo nejen do jejich právních úvah, ale i do zaměření jimi

prováděného dokazování a do šíře jimi prokazovaných skutečností vztahujících se

k trestnému činu blíže neztotožněných hlavních pachatelů, jimž měl obviněný

pomáhat, a k subjektivní stránce jeho jednání. Důsledkem toho jsou neúplná

skutková zjištění, neumožňující po právní stránce náležitě kvalifikovat stíhaný

skutek obviněného L. M. Skutková věta výroku o vině soudu prvního stupně ani

skutková zjištění soudů obou stupňů rozvedená v odůvodněních jejich rozhodnutí

totiž nevyjadřují to, v čem spočívalo tvrzené zkrácení daně z přidané hodnoty a

spotřební daně hlavními pachateli, ani to, co bylo po skutkové stránce

podkladem pro právní závěr o tom, že ze strany obviněného, jenž jim pomáhal,

šlo o jednání úmyslné.

Okolnosti charakterizující úmyslnou formu jednání

obviněného jsou ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodněních

rozhodnutí soudů obou stupňů popsány velice kuse a navíc v některých směrech

rozporně. Tuto skutečnost ve vzájemné shodě namítají Nejvyšší státní zástupkyně

i obviněný a Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožňuje. Z hlediska přezkumu

napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího z podnětu dovolání obviněného

opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm, g) trestního zákona je

nicméně z důvodů výše podrobně rozvedených směrodatné to, jak jsou rozhodující

skutková zjištění zachycená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s

nimiž se ztotožnil odvolací soud. Právě jich se Nejvyšší soud důsledně držel.

Uvedený výrok přitom obsahuje ve vztahu k subjektivní stránce jednání

obviněného L. M. toliko obecnou formulaci o tom, že obviněný „věděl, že

přepravované náklady alkoholických nápojů mají být podle smlouvy vyvezeny do

Maďarska a že jde o zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané

hodnoty“. Vedle toho v tomto výroku soud prvního stupně konstatuje, že obviněný

převzal – v jednom případě osobně a ve čtyřech zbylých případech

prostřednictvím svých řidičů – objednaný náklad alkoholických nápojů a zajistil

jeho přepravu na přesně nezjištěná místa v České republice. V prvním případě

tak podle závěru soudů obou stupňů učinil osobně, v dalších případech dal pokyn

svým řidičům, aby se drželi instrukcí objednatele a respektovali jím

specifikovaná místa určení, byť by se jednalo o místa na území České republiky.

Současně je v tomto výroku bez dalšího řečeno, že „jednáním neztotožněných

osob, které přepravu objednaly, byla zkrácena spotřební daň a daň z přidané

hodnoty“, aniž by byl jakkoliv vyjádřen subjektivní vztah obviněného k těmto

neztotožněným osobám a k jejich činu (č. l. 1035 trestního spisu).

Takto

formulované skutkové závěry rozhodně nepostačují ke kvalifikovanému posouzení

subjektivní stránky jednání obviněného a neumožňují dovodit úmyslnou formu jeho

zavinění, která je zákonným předpokladem trestnosti pomoci k trestnému činu,

kladené mu za vinu. Tak je tomu nejen vzhledem k chybějícímu vyjádření jeho

subjektivního vztahu k činu blíže neztotožněných hlavních pachatelů, ale i s

ohledem na to, že vědomost obviněného o určitých rozhodných skutečnostech – v

daném případě o tom, že přepravované náklady alkoholických nápojů mají být

podle smlouvy vyvezeny do Maďarska a že jde o zboží nakoupené bez spotřební

daně a daně z přidané hodnoty - charakterizuje jak úmyslnou formu jednání, tak

i jednání ve vědomé nedbalosti.

Navíc ve výroku o vině rozsudku

soudu prvního stupně ani v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů není nijak

specifikováno, v čem spočívalo ono tvrzené zkrácení daně z přidané hodnoty a

spotřební daně hlavními pachateli, tedy to, k čemu měl obviněný L. M. hlavním

pachatelům pomáhat. V této souvislosti soud prvního stupně ve výroku svého

rozsudku pouze konstatuje – a odvolací soud se s ním plně ztotožňuje – že

„přepravované zboží bylo zakoupeno bez spotřební daně a daně z přidané

hodnoty“ (č. l. 1035 trestního spisu) a že „jednáním nezjištěných osob, které

přepravu objednaly, byla zkrácena spotřební daň o 779.760,- Kč a o 3.521.232,-

Kč a daň z přidané hodnoty o 1.121.004,- Kč a o 1.460.262,- Kč“ (č. l. 1035

trestního spisu), a v odůvodnění svého rozsudku doplňuje, že „pachateli

trestného činu zkrácení daně jsou neztotožněné osoby, které vědomě zneužily

doklady firmy T. S. a předstíraly, že tato firma zboží u firmy J. B. – K. B.,

a. s., nakupuje za účelem exportu do Maďarska“ (č. l. 1039, 1042 a 1044

trestního spisu).

Samotným zakoupením zboží „bez spotřební daně a bez daně z

přidané hodnoty“ přitom ke zkrácení těchto daní nedošlo a ani nemohlo dojít,

neboť koupě a prodej zboží je svou podstatou obchodně právním vztahem, jehož

subjekty jsou kupující a prodávající osoba, zatímco daňovou povinnost mají

plátci daní vůči státu a jen v souvislosti s jednáním s jeho příslušnými orgány

lze spáchat trestný čin podle § 148 trestního zákona. Kromě toho o ceně zboží

bez daně lze z právního hlediska uvažovat jen v případech zboží osvobozeného od

daně (ve vztahu ke spotřební dani tak tomu může být v případech předpokládaných

v § 4, § 8, § 23 a § 29 zákona o spotřebních daních, ve vztahu k dani z přidané

hodnoty v případech vymezených v § 8, § 25, § 35a, § 43 odst. 6, § 45, § 45b, §

45c odst. 1, § 45h, § 46 a § 47 zákona o dani z přidané hodnoty), což není

případ zboží, jehož převoz v inkriminovanou dobu zajišťoval obviněný L. M., ať

už osobně nebo prostřednictvím svých řidičů. V tomto případě šlo o prodej

zboží, u něhož byl plátce osvobozen od povinnosti uplatnit daň z přidané

hodnoty na výstupu a u něhož byl oprávněn požadovat vrácení odvedené spotřební

daně.

Pokud tedy soudy obou stupňů mluví ve spojení s vývozem zboží – v daném

případě alkoholických nápojů – do zahraničí o zakoupení tohoto zboží bez

spotřební daně a bez daně z přidané hodnoty, nemůže to po právní stránce

obstát. Tím ovšem není řečeno, že dodavatel předmětného zboží – společnost J.

B. – K. B., a. s., – reálně zahrnul uvedené daně do prodejní ceny. Nemusel

totiž s nimi kalkulovat, neboť – jednaje v omylu vyvolaném hlavními pachateli –

vycházel z toho, že zboží bude řádně vyvezeno a že uplatní nárok na odpočet z

daně z přidané hodnoty a nárok na vrácení spotřební daně. Soudy obou stupňů

nicméně této okolnosti nevěnovaly prakticky žádnou pozornost a jejich skutková

zjištění neumožňují ani potvrzení ani vyvrácení této varianty skutkového děje.

Jisté na druhé straně je to, že blíže neztotožnění hlavní pachatelé nebyli v

žádném vztahu ke správci daní – státu, resp. příslušnému finančnímu úřadu, jenž

jednal jeho jménem. Plátcem daně z přidané hodnoty i spotřební daně totiž byl

dodavatel předmětného zboží, tj. společnost J. B.-K. B., a. s., a ta jednala v

omylu, do něhož ji uvedli oni blíže neztotožnění hlavní pachatelé fingující

vývoz prodaných alkoholických nápojů do Maďarska. Ani této okolnosti

nepřisoudily soudy obou stupňů v rámci svých právních úvah žádný význam, byť

nepochybně má svůj význam z hlediska právní kvalifikace stíhaného skutku.

Jak

již bylo řečeno, ke zkrácení daně ve smyslu § 148 trestního zákona, kterého se

ve skutkové verzi soudů obou stupňů dopustili blíže neztotožnění hlavní

pachatelé, jimž pomohl obviněný, může totiž dojít v principu pouze jednáním ve

vztahu ke správci daně, neboť jemu se daň odvádí a on zúčtovává uplatněné

odpočty z ní, vyrovnává nároky na její vrácení, vyplácí nadměrné odpočty z ní a

vra

cí přeplatky na ní. Jen stát, jehož jménem jedná, lze přitom poškodit zatajením

daňové povinnosti, úhradou nižší daně, než odpovídá zákonu, nebo vylákáním

daňového plnění, na něž nevznikl nárok. Učinit to lze mnoha různorodými

způsoby. Pokud tedy soudy obou stupňů kladou obviněnému za vinu pomoc ke

„zkrácení daně z přidané hodnoty a spotřební daně“, jde o zcela neurčité

vyjádření. Nečiní tak totiž nic jiného, než že operují právním pojmem, který

může být naplněn velice variabilním jednáním, od již zmíněného zatajení daňové

povinnosti, přes fiktivní snižování daňového základu až po neoprávněné

využívání osvobození od daně nebo daňových odpočtů. Popis skutku obsažený ve

výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění přitom obsahuje

pouze tuto obecnou právní charakteristiku jednání blíže neztotožněných hlavních

pachatelů, aniž by v něm byly specifikovány okolnosti charakterizující jejich

vlastní jednání a aniž by v něm bylo zachyceno, co bylo po skutkové stránce

podkladem pro právní závěr o tom, že šlo o jednání naplňující pojem zkrácení

daně a znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 148 odst. 1, odst. 3

písm. c) trestního zákona. Právní závěr o tom, že určitá osoba poskytla jiné

osobě pomoc ke spáchání trestného činu přitom lze učinit pouze na podkladě

skutkových zjištění charakterizujících konkrétní trestný čin hlavního pachatele

a skutkových zjištění obsahujících okolnosti, za nichž pomocník napomohl ke

spáchání tohoto trestného činu, a forem, jakými to učinil. Jinými slovy řečeno,

čin, k němuž směřuje pomoc účastníka, musí být konkretizován individuálními

rysy, nikoliv jen zákonnými znaky skutkové podstaty. Po subjektivní stránce pak

musí pomocník – má-li být trestněprávně odpovědný - vědět o úmyslu hlavního

pachatele spáchat tento čin a musí jednat v úmyslu přispět k uskutečnění tohoto

jemu známého úmyslu hlavního pachatele. Není přitom třeba, aby pomocník měl

úplně detailní vědomost o trestném činu zamýšleném nebo již páchaném hlavním

pachatelem, musí však mít jasnou představu o rozhodných skutkových okolnostech

a základních rysech tohoto činu, které opodstatňují závěr o tom, že je

trestněprávně postižitelný.

Z akcesority účastenství zároveň vyplývá, že v

řízení musí být bezpečně zjištěno, jakým způsobem hlavní pachatelé naplnili

znaky skutkové podstaty trestného činu, k jehož spáchání jim pomocník dopomohl,

čím jim k jeho spáchání pomohl a jaké okolnosti svědčí o tom, že tak učinil

úmyslně. Předpokladem toho, aby takové jednání bylo možné označit za pomoc k

trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je současně

zjištění, že hlavním pachatelům tohoto trestného činu poskytl pomoc před činem

nebo v jeho průběhu, a že si byl vědom toho, že jednání, kterého se hlavní

pachatelé dopouští, je trestněprávně postižitelné. Subjektivní stránku činu

pomocníka je přitom třeba prokazovat stejně jako každý jiný znak skutkové

podstaty, přičemž jeho případný omyl ohledně daňových předpisů je nezbytné

posoudit jako skutkový omyl, neboť – jak již bylo řečeno - ustanovení § 148

trestního zákona není normou s blanketní dispozicí a proto nelze ve vztahu k

mimotrestním daňovým předpisům vymezujícím některé jeho právní pojmy bez

dalšího aplikovat pravidlo, že jejich neznalost neomlouvá.

V posuzované

trestní věci přitom bylo namístě zvážit hned několik možných právních

kvalifikacích jednání hlavních pachatelů, a to v závislosti na okolnostech, za

nichž získali do své dispozice zakoupené alkoholické nápoje, jak s nimi

následně naložili a jakým způsobem došlo k poškození státu na daních. Až v

návaznosti na to bylo možné dostatečně kvalifikovaně učinit úvahu o tom, k čemu

případně obviněný L. M. pomáhal a za jakých okolností se tak stalo. Nezbytným

předpokladem k tomu bylo učinit dostatečně konkrétní a široká skutková

zjištění.

Předně, nezbytné bylo specifikovat kdo a jakým způsobem v

souvislosti s fingovaným vývozem předmětných alkoholických nápojů nesplnil svou

daňovou povinnost a kdo za to trestněprávně odpovídá. Z listinných důkazů

obsažených v trestním spise – zvláště pak z dodatečných platebních výměrů daně

z přidané hodnoty a spotřební daně vystavených F. ú. v K. V. a z odvolacích

rozhodnutí F. ř. v P. – lze usuzovat na to, že k poškození státu došlo v daném

případě neoprávněným odpočtem z daně z přidané hodnoty a vrácením spotřební

daně z lihovin. Tyto listinné důkazy rovněž dokládají to, že poté, co vyšla

najevo fiktivnost deklarovaného vývozu předmětných alkoholických nápojů, byly

příslušným finančním úřadem společnosti J. B. – K. B., a. s., jako plátci obou

uvedených daní tyto daně doměřeny a tato společnost musela uhradit to, co jí

bylo předtím odpočteno a vráceno z uvedených daní. Zároveň zaplatila stanovené

penále. Dosud opatřené důkazy však neobsahují informace o tom, jakou celkovou

daňovou povinnost měla tato společnost v příslušných zdaňovacích obdobích.

Proto z nich není zřejmé ani to, zda v posuzovaném případě šlo o nadměrný

odpočet z daně z přidané hodnoty, který jí byl původně finančním úřadem

uhrazen, a zda jí byla původně reálně vrácena odvedená spotřební daň, anebo zda

tyto položky byly toliko započteny proti ostatním odváděným daním a o to

snížena její celková daňová povinnost v příslušných zdaňovacích obdobích. To

brání kvalifikovanému posouzení nastalé situace z hlediska aplikace § 148

trestního zákona, konkrétně učinění závěru o tom, zda v posuzovaném případě šlo

o zkrácení daně ve smyslu § 148 odst. 1 trestního zákona nebo o vylákání

neoprávněné daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2 trestního zákona (blíže k

tomu viz výklady k aplikaci § 148 trestního zákona rozvedené výše).

Další otázkou k zodpovězení bylo posouzení trestní odpovědnosti hlavních

pachatelů za jednání, které ve svých důsledcích vedlo k onomu zkrácení daně

nebo vylákání neoprávněné daňové výhody. Trestněprávní postižitelnost jejich

jednání totiž byla s ohledem na akcesoritu účastenství též podmínkou trestní

odpovědnosti obviněného L. M. jako pomocníka k jejich trestnému činu. Přitom je

nepochybné, že ani jeden z těchto hlavních pachatelů nepatřil podle skutkových

závěrů soudů obou stupňů mezi zaměstnance společnosti J. B. – K. B., a. s.,

která byla plátcem předmětných daní. Žádný z nich tedy ani nebyl v posuzovaném

případě v přímém vztahu ke státu jako správci těchto daní a nemohl být z výše

rozvedených důvodů přímým pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a

podobné povinné platby. To však nevylučuje nepřímé pachatelství těchto hlavních

pachatelů k tomuto trestnému činu.

Z tohoto hlediska bylo klíčové

důkladné posouzení objektivní i subjektivní stránky jednání hlavních pachatelů.

Skutková zjištění soudů obou stupňů však pro to neposkytují dostatečný

podklad, neboť jsou v tomto směru velice kusá. Vyplývá z nich toliko to, že jde

o neztotožněné osoby, které vědomě zneužily doklady společnosti T. S. a

předstíraly, že tato společnost nakupuje u společnosti J. B.– K. B., a. s.,

předmětné alkoholické nápoje za účelem exportu do Maďarska, ve skutečnosti je

však nechaly dopravit na blíže neurčená místa na území České republiky.

Listinné důkazy založené v trestním spise současně svědčí o tom, že na jednotné

celní deklaraci vystavené na přepravu těchto nápojů na vnitrostátním celním

úřadu v K. V. nechali hlavní pachatelé otisknout padělek razítka pohraničního

celního úřadu v B., aby tak zakryli skutečnost, že v rozporu s kupní smlouvou

zůstaly tyto alkoholické nápoje na území České republiky za účelem tuzemského

prodeje. Tuto skutečnost konstatují soudy obou stupňů v souvislosti s

rozhodnutím o vině Jiřího Přibyla, stíhaného společně s obviněným L. M. Z

jejich skutkových zjištění ve vztahu k J. P. též vyplývá, že takto padělané

jednotné celní deklarace poslali jeho prostřednictvím na vnitrostátní celní

úřad v K. V., místně příslušný pro společnost J. B. – K. B., a. s. Tak současně

uvedli v omyl tuto společnost, která uplatnila nárok na odpočet daně z přidané

hodnoty a na vrácení spotřební daně, i tento celní úřad, jenž vyrovnal tyto

pohledávky.

Za této situace se nabízely dvě potenciálně možné

kvalifikace jednání hlavních pachatelů. První bylo jeho posouzení jako

nepřímého pachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby, a to buď ve variantě podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního

zákona, nebo ve variantě podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona

ve vztahu ke státu jako správci daní. Druhou byla kvalifikace tohoto jednání

jako podvodu ve smyslu § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona

spáchaného na úkor společnosti J. B. – K. B., a. s.

Trestný čin podvodu ve

smyslu § 250 trestního zákona lze spáchat na úkor dodavatele zboží za situace,

kdy pachatel odebere zboží s nepravdivým tvrzením, že ho vyveze do ciziny, a v

důsledku toho s dodavatelem sjedná cenu, v níž není zakalkulována daň z přidané

hodnoty a spotřební daň – fakticky tedy za zboží nezaplatí dodavateli v ceně

zboží daň, kterou by dodavatel jinak (nebýt jeho omylu ohledně místa určení

zboží) do prodejní ceny zahrnul - poté pachatel zboží prodá na území České

republiky za cenu s daní a způsobí, že dodavatel v důsledku neprokázaného

vývozu zboží musí daň doplatit. Škodu v takovém případě představuje výše daně,

kterou dodavatel zboží fakticky nedostal zaplacenu v prodejní ceně zboží a

jejíž odpočet tudíž nemohl uplatnit z důvodu neprokázaného vývozu zboží.

Prospěchem pachatele je nižší cena (fakticky bez daně), za kterou zboží koupil

od dodavatele. Sám se pak obohatí prodejem takto získaného zboží za vyšší cenu,

než zaplatil dodavateli. Jeho podvodný úmysl přitom směřuje k obohacení se na

úkor poškozeného dodavatele.

Naopak o nepřímé pachatelství trestného

činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 148 trestního

zákona může za daných okolností jít v případě, že pachatel uvede v omyl

dodavatele odebíraného zboží nepravdivým tvrzením o tom, že ho vyveze do

ciziny, a tím docílí sjednání ceny, v níž není zakalkulována daň z přidané

hodnoty a spotřební daň, zároveň však vytvoří podmínky pro to, aby dodavatel

mohl uplatnit odpočet z daně z přidané hodnoty a vrácení spotřební daně, a

následně sám zboží prodá na území České republiky, takže stát na uvedených

daních přijde o částky, které dodavateli odpočte nebo vrátí s ohledem na to, že

uvěří jeho tvrzení o vývozu prodaného zboží do zahraničí. Za této situace úmysl

pachatele směřuje k obohacení se na úkor státu spravujícího daně a dodavatel

zboží jednající v omylu je v jeho rukou „živým nástrojem“, prostřednictvím

něhož svůj záměr realizuje. Poškozeným je v takovém případě stát, a to bez

ohledu na to, že případně následně – po odhalení neoprávněné manipulace s

příslušnými daňovými doklady – doměří plátci obě uvedené daně (škoda na straně

tohoto plátce může vzniknout jen zprostředkovaně úhradou požadovaných doplatků

daní, příp. i vyměřením penále). O tom, že právě tato situace v posuzovaném

případě nastala, může svědčit to, že blíže neztotožnění hlavní pachatelé,

jednající jménem maďarské společnosti T. S., vyhotovili padělané doklady o

vývozu odebraných alkoholických nápojů přes hraniční přechod v B. Právě to

zřejmě byly klíčové podklady, na jejichž základě následně příslušný finanční

úřad akceptoval nároky společnosti J. B. – K. B., a. s., na odpočet a vrácení

daní. Tento závěr je však nyní ryze spekulativní, neboť soudy obou stupňů tyto

okolnosti nijak do hloubky neobjasňovaly a proto nejsou pokryty jejich

skutkovými zjištěními.

Právní posouzení jednání obviněného L. M. je přitom

přímo závislé na objasnění těchto okolností a na právní kvalifikaci činů

hlavních pachatelů. Úvahu o tom, zda hlavním pachatelům pomáhal a je za to ve

smyslu § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona trestně odpovědný, lze totiž

učinit až po objasnění toho, čeho se hlavní pachatelé dopustili, zda šlo o

jednání trestné a pokud ano, jaké znaky a kterého trestného činu naplnilo. Až

v návaznosti na takovouto specifikaci trestného činu hlavních pachatelů a

konkretizaci toho, co jim z jednání obviněného L. M. objektivně pomohlo ke

spáchání jejich trestného činu, lze také posoudit vnitřní vztah obviněného k

tomuto jejich činu a subjektivní stránku jeho jednání. O pomoc v uvedeném

smyslu přitom může jít pouze pokud byla poskytnuta před činem hlavních

pachatelů nebo v průběhu jeho páchání, jak bylo výše rozvedeno. Navíc

předpokladem trestní odpovědnosti obviněného za takovou pomoc je jeho jednání v

úmyslu pomoci k dosažení záměru hlavních pachatelů a s plným vědomím všech

skutečností podstatných pro posouzení povahy a smyslu jejich činu. Jestliže

obviněný tyto skutečnosti neznal nebo ohledně nich jednal v omylu, pak i v

případě, že hlavním pachatelům objektivně pomohl k uskutečnění jejich činu, byl

stejně jako zaměstnanci společnosti J. B. – K. B., a. s., trestně neodpovědným

„živým nástrojem“ v rukou hlavních pachatelů.

Neobsahuje-li tedy napadený

rozsudek soudu druhého stupně ani odsuzující rozsudek soudu prvního stupně

konkrétní skutkové okolnosti charakterizující trestný čin hlavních pachatelů a

skutkový podklad nezbytný k posouzení subjektivní stránky pomoci obviněného ke

spáchání tohoto trestného činu, pak zatím nelze dovodit ani jeho trestní

odpovědnost za účastenství na trestném činu ve formě pomoci podle § 10 odst. 1

písm. c) trestního zákona.

Lze tedy uzavřít, že na základě doposud

ustáleného skutkového stavu věci není možné určit, zda se obviněný L. M.

skutkem stíhaným v této trestní věci dopustil pomoci k trestnému činu zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního

zákona k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, případně pomoci k

jinému trestnému činu nebo úplně jiného trestného činu, anebo žádného trestného

činu. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, za jakých okolností došlo ke spáchání

trestného činu hlavními pachateli, jak konkrétně přispělo jednání obviněného k

jeho spáchání a zda je pomoc obviněného pokryta jeho zaviněním v potřebné

formě.

Zjištění, že dovolání obviněného L. M. je v uvedených směrech

opodstatněné, vedlo Nejvyšší soud k tomu, že postupem podle § 265k odst. 1

trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze. Podle § 265k

odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušený

rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak Nejvyšší soud

přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl. Věc přikázal k dalšímu projednání tomuto soudu proto, že zjištěné

nedostatky může odstranit postupem podle § 263 odst. 6 a 7 a § 259 odst. 3

trestního řádu v rámci odvolacího řízení.

Vrchní soud v Praze tak v naznačeném

rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného L. M., vypořádá se důkladně se

všemi aspekty jeho obhajoby a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím

Nejvyššího soudu. Přitom především v potřebném rozsahu doplní dokazování ve

vztahu k trestné činnosti hlavních pachatelů, důkladně posoudí okolnosti

zkrácení předmětných daní nebo neoprávněného vylákání výhod na nich a kroky,

jimiž k tomu obviněný přispěl, a to zejména z toho hlediska, zda si přitom byl

vědom všech rozhodných skutečností a trestněprávní povahy jednání hlavních

pachatelů. Dále odvolací soud zjistí a náležitě vyloží, jaký byl

vnitřní psychický vztah obviněného k tomuto jednání, zejména z kterých

skutečností lze na jeho zavinění usuzovat.

Vrchní soud v Praze tedy předně

opatří listinné důkazy dokládající výši celkové daňové povinnosti společnosti

J. B. – K. B., a. s., v předmětných zdaňovacích obdobích a vyslechne příslušné

zaměstnance této společnosti k okolnostem uzavření smluv o prodeji

inkriminovaných alkoholických nápojů, a to se zaměřením na to, jakým způsobem

byly kalkulovány prodejní ceny těchto nápojů. Podle potřeby pak doplní

dokazování i provedením dalších důkazů charakterizujících čin blíže

neztotožněných hlavních pachatelů a důkazů významných z hlediska posouzení

povahy jednání obviněného L. M.

V návaznosti na to Vrchní soud v Praze

opětovně posoudí, jestli jsou stíhané skutky pokračující pomocí k trestnému

činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm.

c) trestního zákona k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, či zda

šlo o pomoc k jinému trestnému činu, případně o jinou formu trestněprávně

postižitelného účastenství na trestném činu nebo o úplně jiný trestný čin anebo

o jednání beztrestné. Při úvaze o tom, jestli jde o některou z forem

účastenství, důkladně posoudí též to, zda se jedná o účastenství na trestném

činu stejných hlavních pachatelů. Z výroku o vině rozsudku soudu prvního

stupně to totiž není jednoznačně patrné. Přitom účastenství podle § 10 odst. 1

trestního zákona na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako

jedno pokračující účastenství (pomoc, návod nebo organizátorství), byť by jinak

byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v § 89 odst. 3

trestního zákona.

Současně Vrchní soud v Praze zváží účelnost spojení této

trestní věci ke společnému projednání a rozhodnutí s další trestní věcí

obviněného L. M. vedenou u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002,

nyní rovněž projednávanou v odvolacím řízení před ním. V obou těchto věcech

jsou totiž ve vztahu k obviněnému L. M. dány zákonné podmínky pro vedení

společného řízení. Tak je tomu proto, že předmětem trestního stíhání v rámci

nich jsou skutky, které byly soudem prvního stupně po hmotně právní stránce

kvalifikovány jako dílčí útoky pokračující pomoci k témuž trestnému činu blíže

neztotožněných hlavních pachatelů. Právě s ohledem na to také Krajský soud v

Plzni převzal v trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 33 T 7/2002, postupem

podle § 37a trestního zákona do výroku o vině svého rozsudku č. j. 33 T

7/2002-7861 ze dne 20. 4. 2004 výrok o vině z rozsudku č. j. 33 T 11/2002-1034

ze dne 10. 10. 2003 vyneseného v této trestní věci a za veškerou tuto trestnou

činnost uložil obviněnému L. M. společný trest ve výměře tři a půl roku odnětí

svobody nepodmíněně. V souladu s § 37a trestního zákona současně zrušil původně

pravomocný výrok o vině a o trestu rozsudku č. j. 33 T 11/2002-1034 ze dne 10.

10. 2003, jenž byl napaden dovoláním projednávaným nyní Nejvyšším soudem v této

trestní věci. Proti nově vynesenému rozsudku ve věci vedené u Krajského soudu v

Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002, si obviněný L. M. i státní zástupce podali

odvolání, jehož projednání nyní náleží Vrchnímu soudu v Praze. Výroky o vině i

o trestu tohoto rozsudku přitom částečně ztrácí svůj podklad tímto zrušujícím

rozhodnutím Nejvyššího soudu, vydaným z podnětu dovolání podaného obviněným,

neboť jejich součástí jsou skutková zjištění z nyní opět nepravomocného výroku

o vině rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 33 T 11/2002-1034 ze dne 10. 10.

2003. Na druhé straně není rozsudek téhož soudu č. j. 33 T 7/2002-7861 ze dne

20. 4. 2004 sám o sobě tímto rozhodnutím nijak dotčen, neboť Nejvyšší soud jej

s ohledem na to, že dosud nenabyl právní moci, nemohl z podnětu dovolání

podaného v této trestní věci zrušit ani změnit.

Nespojí-li za této situace

Vrchní soud v Praze obě tyto souběžně projednávané trestní věci ke společnému

řízení a rozhodnutí, bude na něm, aby procesní postup v každé z nich

zkoordinoval tak, aby v případě závěru o vině obviněného L. M. stíhanými skutky

a v případě jejich posouzení jako dílčích útoků pokračující pomoci k uvedenému

trestnému činu bylo možné za ně uložit společný trest podle § 37a trestního

zákona.

Všechna podstatná skutková zjištění a z nich vyplývající právní

závěry Vrchní soud v Praze náležitě vyjádří ve skutkové a právní větě svého

rozhodnutí a blíže je rozvede v jeho odůvodnění tak, aby z něj byly zřejmé

všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 125 trestního řádu.

Podle § 265s

odst. 1 trestního řádu je Vrchní soud v Praze v dalším řízení vázán právními

názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen

respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 trestního řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě

dovolání obviněného L. M. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání

dovolacího soudu, bylo o tomto dovolání rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm.

b) trestního řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 24. května 2004

Předseda

senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 11 Tdo 446/2004

Datum rozhodnutí: 24.05.2004

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

11 Tdo 446/2004 - II.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. května 2004 v neveřejném zasedání

konaném o dovolání podané obviněným L. M., proti rozsudku Vrchního soudu v

Praze č. j. 3 To 179/2003-1145 ze dne 16. 1. 2004 jako soudu odvolacího v

trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 11/2002, t a k t

o :

Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný L. M., n e b e r e do vazby.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 33 T 11/2002-1034 ze dne 10. 10. 2003

ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 179/2003-1145 ze dne

16. 1. 2004, byl obviněný L. M. uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení