Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 24.
února 2012, o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaného v neprospěch
obviněné MUDr. D. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010,
sp. zn. 7 To 629/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 109/2008, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.
12. 2010, sp. zn. 7 To 629/2010, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19.
10. 2010, sp. zn. 90 T 109/2008, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. října 2010, sp. zn. 90 T 109/2008,
byla obviněná MUDr. D. H. zproštěna obžaloby Městského státního zastupitelství
v Brně ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 1 ZT 238/2008, pro skutek, že
dne 30. srpna 2006 v Brně v budově Městské části Brno-střed na ulici
Dominikánské 2 uzavřela jako starostka Městské části Brno-střed, sídlem Brno,
Dominikánská 2, IČ: 44992785-01, Smlouvu o nájmu nemovitosti s nájemcem,
společností WILSON PROPERITY, s. r. o., se sídlem Brno, Kalvodova 5, IČ:
27694828, (dále jen smlouva o nájmu“), jejímž předmětem byl pronájem
nemovitostí – pozemků parcelní číslo 421/1, 425/2, 425/4, 425/5, 425/6, 426/2,
426/3, včetně stavby na tomto pozemku, 426/4 včetně stavby č.p. 915 na tomto
pozemku a parcelní č. 426/5, včetně stavby na tomto pozemku, vše v katastrálním
území S., obec B., zapsaných na LV č. ... u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, katastrálního pracoviště Brno- město, přičemž tyto
nemovitosti byly ve vlastnictví Statutárního města Brna, Městské části
Brno-střed byly pouze svěřeny na základě Souhlasného prohlášení ze dne 6.
prosince 2004 a Městská část Brno-střed byla oprávněna s nimi nakládat pouze v
souladu se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o obcích“) a vyhláškou č. 8/2004 Statutárního města Brna,
kterou se vydává Statut města Brna, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále
jen „statut města Brna), jakož i podmínkami vyplývajícími ze Smlouvy o
bezúplatném převodu vlastnictví, ev. č. ... (dále jen „smlouva o bezúplatném
převodu“), uzavřené dne 23. června 2003 mezi Českou republikou – Ministerstvem
obrany, sídlem Tychonova 1, Praha 6, a Statutárním městem Brnem, sídlem
Dominikánské nám. č. 1, ačkoli věděla, že smlouva o nájmu obsahovala
ustanovení, která byla v rozporu s podmínkami stanovenými zákonem o obcích,
statutem města Brna a smlouvou o bezúplatném převodu, když:
1. v rozporu s ustanovením čl. 75 odst. 3 statutu, podle kterého mj.
městské části řádně hospodaří se svěřeným majetkem města, zejména provádějí
údržbu, opravy, zabezpečují provoz a ekonomické využití majetku, za město plní
další povinnosti vlastníka tak, jak upravuje statut a zvláštní předpisy, v
článku III. smlouvy o nájmu vyslovila souhlas s odstraněním stávajících staveb
nacházejících se na uvedených pozemcích,
2. v rozporu s ustanovením čl. 75 odst. 4 písm. a) statutu, podle
kterého městská část k uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou s výpovědní
lhůtou delší než jeden rok a na dobu určitou delší než 15 let musí mít
předchozí souhlas Rady města Brna, v čl. IV. smlouvy o nájmu souhlasila bez
předchozího souhlasu Rady města Brna s prodloužením doby pronájmu výše
uvedených nemovitostí nad 15 let po dobu trvání stavby polyfunkčního domu v
případě, že v této době nedojde ke vzniku vlastnického práva nájemce nebo
budoucích vlastníků jednotek k předmětu smlouvy,
3. v rozporu s ustanovením čl. 75 odstavec 4 písm. c) statutu, podle
kterého na pozemcích pronajatých na dobu do 15 let nesmí být umísťovány stavby,
jejichž životnost přesahuje dobu pronájmu, souhlasila v článcích smlouvy III. a
IV. smlouvy o nájmu s výstavbou polyfunkčního domu na výše uvedených pozemcích,
jehož životnost přesahuje dobu pronájmu pozemků maximálně stanovenou na dobu 15
let,
4. v rozporu s ustanovením čl. 75 odst. 3, odst. 4 písm. e) statutu,
podle kterého m.j. městské části jsou povinny při hospodaření se svěřeným
majetkem plnit ohlašovací a oznamovací povinnost a předávat Magistrátu města
Brna podklady pro evidenci dispozic a hospodaření s nemovitým majetkem města, v
době od 30. srpna 2006 do 7. listopadu 2007 nedoručila Magistrátu města Brna
ani nezajistila doručení smlouvy o nájmu ani Rámcové smlouvy o budoucí výstavbě
na n. M. – a ul. L. (dále jen „rámcová smlouva o budoucí výstavbě“), uzavřené
dne 30. srpna 2006 mezi Statutárním městem Brnem, Městská část Brno – střed,
sídlem Dominikánská 2, Brno, P. L., trvale bytem H., B., M. Š., trvale bytem
B., B., a společností WILSON PROPERITY s. r. o., když nájemní smlouvu obdržel
Magistrát Brna na vlastní žádost až v rámci následné přípravy stavebního řízení,
5. v rozporu s požadavky čl. V. smlouvy o bezúplatném převodu, podle
kterého k převodu nemovitosti došlo ve veřejném zájmu pro výstavbu veřejné
vybavenosti nekomerčního charakteru – pro umístění staveb a zařízení v oblasti
veřejné správy, kultury, sociální péče, zdravotnictví, školství, integrovaného
záchranného systému, policie a pro umístění staveb a zařízení v souladu s
územním plánem v oblasti obchodu a služeb, jakož i čl. VI. téže smlouvy, podle
kterého se nabyvatel zavázal po dobu deseti roků nepřevést vlastnické právo k
uvedeným nemovitostem na osobu třetí, vyjma jejich zpětného bezúplatného
převodu do vlastnictví České republiky a dále se zavázal nepronajímat uvedené
nemovitosti ke komerčním účelům, smlouvu o nájmu uzavřela, přestože obsahovala
ustanovení čl. III. o účelu nájmu, umožňující na pronajatých pozemcích výstavbu
polyfunkčního domu, který měl obsahovat převážně bytové jednotky určené ke
komerčnímu prodeji,
6. v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 věty první a druhé zákona o
obcích, podle kterého majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v
souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti a
obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku, jakož i § 39
odstavec 2 zákona o obcích, podle kterého při úplatném převodu majetku se cena
sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o
cenu regulovanou státem, odchylka od ceny obvyklé musí být zdůvodněna, smlouvu
o nájmu uzavřela, přestože smlouva stanovila nájemné za výše uvedené
nemovitosti ve výši 1,-Kč za m2 na rok a rámcovou smlouvu o budoucí výstavbě
uzavřela, přestože v článku 2.2. smlouva zavázala Městskou část Brno – střed k
podpoře záměru budoucí směny výše uvedených pozemků za pozemek parcelní č. 423,
včetně budovy č.p. 672 na něm stojící, zapsaný u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, pracoviště Brno – město, na LV č. ... pro katastrální území
S., okres Brno, dále zavázala na náklady města odstranění stavby č.p. 423, a to
bez odůvodnění odchylky od ceny obvyklé při směně sousedících pozemků odlišné
výměry a bez náležitého objektivního zjištění ekonomické ekvivalence sjednaných
závazků, zejména relace hodnoty směňovaných pozemků, výše nájemného, nákladů
odstranění objektů na nich stojících, jakož i nákladů vynaložených v
souvislosti s dekontaminací směňovaných pozemků,
na základě porušení čl. V. a VI. smlouvy o bezúplatném převodu byla podle čl.
VII. téže smlouvy Statutárnímu městu Brnu Ministerstvem obrany ČR na základě
penalizační faktury odběratelské č. 801800044 ze dne 11. dubna 2008 uložena
sankční pokuta ve výši 9.663.881,-Kč, která byla dne 30. května 2008 uhrazena
na účet Ministerstva obrany č. ..., vedený u České národní banky, tímto
jednáním tak způsobila Statutárnímu městu Brnu škodu ve výši 9.663.881,-Kč,
svým jednáním vyvolala vážnou nedůvěru a nespokojenost občanů s činností místní
samosprávy, což se projevilo opakovanými trestními oznámeními, které byly
orgánům činným v trestním řízení v této souvislosti doručeny, řadou mediálních
zpráv s negativním obsahem jakož i peticí proti realizaci plánované výstavby,
současně vystavila Statutární město Brno hrozbě úhrady dalších výdajů v
souvislosti s avizovaným vymáháním náhrady škody způsobené zpožděním či
zmařením výstavby sjednané v rozporu s výše uvedenými ustanoveními a nad rámec
pravomoci orgánů Městské části Brno – střed, jejíž výše je společností WILSON
PROPERITY s. r. o., odhadována v řádech desítek milionů Kč,
čímž měla spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §
158 odst. 1 písm. a), b) a c), odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť v žalobním
návrhu uvedený skutek není trestným činem.
Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nebylo
prokázáno, že by se obviněná jakkoliv aktivně podílela na uzavírání předmětných
smluv a s výjimkou jejího podpisu pod uvedenými smlouvami, s nimi prakticky
neměla nic společného. Rovněž nebylo prokázáno, že by obviněnou, jako starostku
Městské části Brno – střed, někdo upozornil na rozpor smlouvy o nájmu a rámcové
smlouvy o budoucí výstavbě s čl. V. a VI. smlouvy o bezúplatném převodu a ona
přesto trvala na uzavření smluv. Žádný z důkazů provedených u hlavního líčení
pak nesvědčí o aktivitě při tvorbě a uzavírání smluv. Neobjevil se zde nikdo,
kdo by potvrdil upozornění obviněné, že takto tyto smlouvy uzavřít nelze a ona
přesto trvala na tom, aby ty smlouvy takto koncipovány a uzavřeny byly.
Obviněná se hájila, že pouze jako starostka Městské části Brno – střed
předmětné smlouvy podepsala, přičemž měla za to, že smlouvy jsou v pořádku,
neboť byly parafovány tajemníkem úřadu JUDr. Novotným, který se vyjádřil v tom
směru, že jeho parafy měly znamenat pouze to, že byl splněn procedurální
postup. Samotný obsah smluv nezkoumal, byť mu byl znám a byla mu známa i
omezující ustanovení uvedená ve smlouvě o bezúplatném převodu. Svědek Novotný
však dospěl k závěru, že uzavřená smlouva o nájmu a rámcová smlouva o budoucí
výstavbě nejsou v rozporu se smlouvou o bezúplatném převodu, a proto na tuto
skutečnost obžalovanou neupozornil.
Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. je
trestným činem úmyslným. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že žádný z důkazů, a to ani samostatně ani v
souvislosti s jinými důkazy nedokazuje to, že obviněná při podpisu těchto smluv
jednala v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch. Nikdo z předvolaných svědků, ani žádný z provedených
listinných důkazů neumožnili dospět k jednoznačnému závěru, že obviněná vědomě
a úmyslně zasahovala do konkrétních ustanovení jednotlivých smluv, že by se na
tvorbě těchto smluv aktivně podílela či uzavření těchto smluv iniciovala. Soud
dospěl rovněž k závěru, že se z její strany nejednalo ani o nedbalost, neboť
sama uvedla, poté co sama nastoupila do funkce starostky, zavedla systém
parafování, který měl zamezit tomu, aby listiny, které odcházejí z úřadu,
neprošly příslušnou procedurou. Tím, že byly listiny parafovány, měla obviněná
za to, že procedurální postup v případě jejich koncepce, tvorby a schvalování
byl dodržen a že tyto listiny nejsou v rozporu s právním řádem popř. nějakou
smlouvou. Dále soud konstatoval, že s ohledem na to, že obviněná nemá právní
vzdělání a předmětné smlouvy jsou složitým právnickým textem, nelze po ní
požadovat, aby do detailu tyto smlouvy studovala, a aby jim rozuměla. S ohledem
na to, že je lékařka a nikoliv právnička, nemusela rozpoznat, že některé články
smlouvy jsou v rozporu ustanovením smlouvy jiné.
Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že jednání obviněné nelze
kvalifikovat ani jako trestný čin porušování povinností při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jak ve své závěrečné řeči navrhoval
státní zástupce. Tento trestný čin je stejně jako trestný čin zneužití
pravomoci veřejného činitele trestným činem úmyslným. Úmysl obviněné způsobit
škodu nebo opatřit jinému neoprávněný prospěch se neprokázal a stejně se
neprokázal úmysl obviněné způsobit škodu porušením podle zákona jí uložené nebo
smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Podle názoru soudu ze strany obviněné nedošlo k naplnění jednoho ze základních
znaků skutkové podstaty trestného činu, a to k naplnění subjektivní stránky v
podobě zavinění, a to ani ve formě úmyslu, ani ve formě vědomé nedbalosti. Soud
konstatoval, že s ohledem na to, že jak trestný čin zneužití pravomoci
veřejného činitele podle § 158 tr. zák., tak i trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., jsou trestnými činy
úmyslnými a úmysl se nepodařilo žádným způsobem obžalované prokázat, chybí tak
jeden ze znaků trestného činu, a to zavinění. Rovněž se nepodařilo prokázat
obviněné ani vědomou nedbalost, která je znakem trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák.
S ohledem na to, že obviněná byla obžaloby zproštěna, soud poškozeného,
Statutární město Brno, podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázal s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Označený rozsudek napadl státní zástupce Městského státního zastupitelství v
Brně odvoláním v neprospěch obviněné. V odvolání vyslovil nesouhlas se závěry
soudu I. stupně, zejména ve vztahu k subjektivní stránce. Státní zástupce
dospívá k závěru, že ve vztahu k bodu 5 obžaloby resp. i výroku rozsudku bylo
prokázáno, že obviněná musela vědět o existenci omezujících podmínek nakládání
s předmětným majetkem zde uvedeným a vyslovuje názor, že obviněná existenci
omezujících podmínek s ohledem na upozornění uvedené ve smlouvě o nájmu musela
vnímat jako jistotu. Státní zástupce pak polemizoval se závěry soudu I. stupně,
zejména závěry právními a opakovaně poukázal zejména na listinné důkazy, z
nichž vyplývá mimo jiné i skutečnost, že obviněná věděla o existenci
omezujících podmínek, dokonce se i zúčastnila jednání na Ministerstvu obrany
právě ohledně omezující podmínky k nakládání s majetkem. Dále státní zástupce
poukázal na zjištění, že veškerá pošta adresovaná obviněné jako starostce jí
byla vždy předána a v důsledku toho obviněná musela poštu vrátit s pokyny, jak
s ní naložit. Státní zástupce ve svém odvolání dovodil, že z provedeného
dokazování lze učinit jednoznačný závěr, že obviněná již v uzavírané smlouvě o
nájmu byla informována o existenci omezujících podmínek nakládání s předmětným
nemovitým majetkem, dále byla informována o přesné dikci nejvýznamnější
podmínky, za jejíž porušení byla následně hrazena sankční pokuta, přičemž
vědomost obviněné o omezujících podmínkách vyplývá i z dalších okolností,
zejména pak z obsahu jednání s Ministerstvem obrany. Státní zástupce také
vyslovil nesouhlas se závěry soudu I. stupně o předběžné otázce týkající se
vyhodnocení platnosti smlouvy o bezúplatném převodu. Závěrem svého odvolání
státní zástupce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně
zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a současně aby bylo rozhodnuto podle
§ 262 tr. řádu.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 7 To
629/2010, bylo podle § 256 tr. řádu odvolání státního zástupce zamítnuto.
Krajský soud konstatoval, že na straně jedné je nepochybné, že obviněná
minimálně v hrubých rysech znala obsah omezujících podmínek, které se
vztahovaly k majetku, s nímž mělo být nakládáno, nicméně odkázal na úvahy soudu
I. stupně jednak ve vztahu k platnosti uzavřené smlouvy o nájmu tohoto majetku,
jednak na úvahy stran subjektivní stránky, která se k žalovanému trestnému činu
váže. Uvedl, že je potřeba akceptovat zjištění soudu I. stupně, že nebylo
prokázáno, že by obžalovaná jakýmkoliv způsobem zasahovala do samotné přípravy
smluv, které měly vést k nakládání s předmětným majetkem, přičemž ani přes
rozsáhlé dokazování se nepodařilo zjistit, který z pracovníků Úřadu městské
části Brno – střed se podílel na formulaci těchto smluv. Nicméně obviněná v
konečné fázi podepsala smlouvu, která byla schválena příslušným orgánem
kolektivním, byť je třeba přisvědčit námitce státního zástupce, že v průběhu
schvalování se žádný z odpovědných pracovníků a ani sama obviněná výslovně
nezajímala o otázku, zda a jakým způsobem byly vyřešeny omezující podmínky
vyplývající ze smlouvy o nájmu. Nicméně obhajoba obviněné, že spoléhala na
stanoviska příslušných odborných pracovišť a případně vedoucích pracovníků
úřadu nebyla vyvrácena a naopak z výpovědi svědků v této věci slyšených je tato
skutečnost potvrzována. Krajský soud však přisvědčil námitce státního zástupce,
že soud I. stupně se výslovně nezabýval ve svém rozsudku a zejména v části
odůvodnění listinnými důkazy, ze kterých vyplývá zjištění, že obviněná se v
určitém období zúčastňovala i jednání o budoucím využití předmětného majetku a
nepochybně jí byla známa skutečnost, že byly dány omezující podmínky, a proto
také bylo jednáno i s Ministerstvem obrany. Podle odvolacího soudu skutečnost,
že obviněná měla vědomost o omezujících podmínkách, nemůže vést sama o sobě k
trestní odpovědnosti obviněné. V této souvislosti krajský soud odkázal na blíže
nekonkretizované úvahy soudu I. stupně, se kterými se ztotožnil.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé usnesení, kterým Krajský
soud v Brně v projednávané trestní věci rozhodl. Poprvé rozhodoval v uvedené
trestní věci usnesením ze dne 8. dubna 2010, sp. zn. 7 To 180/2010, jímž na
podkladě odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně,
proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2009, č.j. 90 T
109/2008-1325, za splnění podmínek uvedených v § 263 odst. 1 písm. b) tr. řádu
podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 259
odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7 To
629/2010, jímž bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního zástupce
Městského státního zastupitelství v Brně, podané proti rozsudku Městského soudu
v Brně ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 90 T 109/2008, podal nejvyšší státní
zástupce dovolání v neprospěch obviněné. Odkázal přitom na důvody dovolání
uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s poukazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b)
tr. řádu, ač tento rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel uvedl, že s naznačenou argumentací Krajského soudu v Brně, resp.
soudu prvního stupně se nelze ztotožnit v otázce nenaplnění znaků trestného
činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), b),
c) odst. 2 písm. c) tr. zák. Podrobně rozvedl znaky skutkové podstaty uvedeného
trestného činu se zaměřením na subjektivní stránku, přičemž zdůraznil, že v
případě úmyslu nepřímého je zřejmé, že škodlivý následek není přímým cílem
obviněného ani nutným výsledkem jeho jednání, jehož primární pohnutkou může být
cíl jiný, ale pouze vedlejším nepříjemným efektem. Dodal, že okolnosti
subjektivního charakteru lze zpravidla dovodit jen nepřímo, a to z okolností
objektivní povahy, z nichž se dá podle zásad logického myšlení usuzovat na
vnitřní vztah obviněného k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním
zákonem.
Dále zmínil, že právní úprava ve vztahu k jednání jménem právnické osoby (§ 18
odst. 2 občanského zákoníku) zásadně stanoví oprávnění statutárních orgánů
činit právní úkony právnické osoby. Připomíná, že statutární orgán je přitom
nadán určitou samostatnou odpovědností, neboť při současném pojetí trestní
odpovědnosti způsobené jednáním jménem právnické osoby odpovídá za protiprávní
jednání, kterého se jako fyzická osoba dopustí při výkonu činnosti jménem
právnické osoby.
Podle dovolatele je nesporné, že obviněná se ujala dobrovolně funkce starostky
městské části statutárního města, tedy honorované politické funkce, přičemž
bylo na jejím uvážení, do jaké míry splňuje kvalifikační předpoklady pro řádný
výkon funkce statutárního orgánu veřejnoprávní osoby. Dále konstatuje, že
samozřejmým a presumovaným předpokladem výkonu funkce starostky (městské části)
je znalost zákona o obcích a statutu územně členěného statutárního města,
jakožto základního podzákonného právního předpisu upravujícího pravomoci
městské části, již starosta zastupuje. Podle dovolatele je tedy zřejmé, že
obviněné musel být znám rozpor popsaný pod body 1. až 4. a 6. výroku rozsudku
soudu prvního stupně. Ve vztahu k bodu 5. výroku rozsudku soudu prvního stupně
dovolatel argumentuje, že z provedených a nijak nezpochybněných důkazů
spolehlivě vyplynulo, že obviněná věděla o existenci omezujících podmínek k
nakládání s předmětným majetkem, což v zásadě konstatuje i odvolací soud.
Uvádí, že tomuto zjištění nasvědčuje zejména písemné sdělení náměstka primátora
Statutárního města Brna Ing. Radomíra Jonáše ze dne 16. 11. 2005, přípis
Ministerstva obrany ze dne 15. 5. 2006 adresovaný primátorovi Statutárního
města Brna a vyjádření svědka Ing. B. B. K tomu dále doplnil, že k následnému
vyvození trestní odpovědnosti není zapotřebí detailní znalosti obviněné o
obsahu smlouvy o bezúplatném převodu majetku, ale postačuje alespoň znalost
rozhodných skutečností v hrubých rysech. Přitom je nutné zohlednit, že
související smluvní dokumenty nejsou nijak zvlášť rozsáhlé či nepřehledné, ale
zejména čl. V. a VI. smlouvy o bezúplatném převodu jednoznačně a pochopitelně
stanoví určité omezující podmínky. Obhajobu obviněné, že toliko vykonala vůli
rady městské části, jakožto kolektivního orgánu, podle dovolatele vyvrací
skutečnost, že obviněná byla sama předkladatelkou návrhu dispozice s vojenským
areálem.
S ohledem na okolnosti věci a popsané úvahy dovolatel dovozuje, že nelze
akceptovat vyloučení trestní odpovědnosti obviněné v podstatě s odkazem na její
obhajobu, že předmětné listinné dokumenty „jen“ podepsala, aniž by za jejich
obsah nesla jakoukoliv odpovědnost. Odpovědnost obviněné přitom nemohl vyloučit
ani systém parafování, zejména jestliže (jak zřetelně vyplývá ze svědeckých
výpovědí) tento systém neexistoval ve vztahu k předmětným smluvním dokumentům v
jakékoli přesné a jednoznačné podobě, zaručující skutečnou kontrolu, ale patrně
pouze ve formě určitých dílčích posouzení. Podle názoru dovolatele nastavení
takového systému je přitom zcela nepochybně manažerskou záležitostí vrcholného
orgánu úřadu, kterému má být nápomocný, tedy záležitostí starosty. Sama o sobě
skutečnost, že koncepty smluv, které zásadním způsobem nakládají s majetkem
velké hodnoty svěřeným městské části do užívání (tady se zjevně nejednalo o
běžný, bagatelní úkon, ale o úkon, jemuž bylo namístě věnovat určitou důslednou
pozornost), tzv. „viděly“ i jiné osoby z úřadu městské části a opatřily je
případně svojí parafou (tedy nikoli např. zřetelným vyjádřením o správnosti
konceptu v určitém rozsahu), kterou žádný ze svědků necharakterizoval jako
jednoznačné vyslovení řádnosti konceptů stran jejich souladu zejména se zákonem
o obcích, se statutem a především se smlouvou o bezúplatném převodu, nemůže
trestní odpovědnost obviněné (jako vrcholného řídícího orgánu, jenž svým
podpisem v konečném důsledku závažné smlouvy uzavřela) vyloučit.
Dovolatel odmítl závěr Krajského soudu v Brně, jenž dovodil, že obviněné sice
byly známy omezující podmínky stejně jako pravidla vyplývající ze smlouvy o
bezúplatném převodu, avšak přesto pokud smlouvu o nájmu, porušující tyto
elementární podmínky flagrantním způsobem, podepsala, nebyla s takovou
skutečností (s porušením zmíněných omezujících podmínek) ani srozuměna.
Dovolatel konstatuje, že obviněné byly známy uvedené omezující podmínky stejně
jako zásadní pravidla vyplývající ze zákona o obcích a ze statutu. Za této
situace jí byla k podpisu předložena zmíněná smlouva o nájmu (jako smlouva
zjevně specifická, jejímž předmětem byla dispozice s majetkem velké hodnoty),
která s nimi byla evidentně v rozporu. Přesto však obviněná nijak nezajistila
vyhodnocení vad smlouvy (sice opatřené určitými parafami, které však neměly k
naznačeným zásadním okolnostem věci podstatný obsahový vztah) či provedení
potřebných změn a bez dalšího ji podepsala (uzavřela). Dovolatel dovozuje, že s
ohledem na popsané konkrétní okolnosti tak obviněná nejméně musela vědět, že
svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je
způsobí, s tím musela být srozuměna [§ 4 písm. b) tr. zák.].
Podle dovolatele je na jednání obviněné nutné aplikovat běžné požadavky jako v
případě jiných podobných jednání fyzických osob jménem osob právnických ve
smyslu ustálené soudní praxe. Nelze přitom přehlédnout, že jiný náhled by mohl
znamenat závažné precedentní rozhodnutí, znemožňující postih celé řady
pachatelů statutárních orgánů zejména majetkových trestných činů (mimo jiné i
tzv. bílých koní apod.), kteří by mohli v případě trestních obvinění aplikovat
obhajobu, že si (snad i záměrně) nezjišťovali všechny související okolnosti a
normy a „pouze“ podepsali určité smlouvy, které následně přivodily bez jejich
zavinění trestně právní relevantní následky. Dovolatel ve své úvaze zmiňuje, že
obdobně by shodní pachatelé v postavení statutárních orgánů právnických osob
(tedy i obchodních společností) mohli, v návaznosti na argumentaci soudů
činných dříve ve věci vedené proti obviněné, absenci svého zavinění dovozovat
ze skutečnosti, že nejsou dostatečně právně vzdělaní a nebyli tak schopni
dostatečného posouzení jimi uzavíraných smluv. Výkon naznačených funkcí je
dobrovolný a je na zodpovědném zvážení každého, zda je schopen či nikoli. Pokud
příslušná osoba v řídícím postavení není schopna sama posoudit řádnost dalšího
postupu stran určitého úkonu, měla by být schopna rozpoznat, že je nutná
odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu a měla by si případně takovou
pomoc zajistit.
S odkazem na rozvedené úvahy je třeba podle názoru dovolatele popsaný skutek
posoudit jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a), b), c) odst. 2 písm. c) tr. zákona, resp. s ohledem na
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona
č. 306/2009 Sb. (dále jen „trestní zákoník“), jako zločin zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), b) c) odst. 2 písm. f) trestního
zákoníku.
Podle názoru dovolatele je třeba v návaznosti na návrh státního zástupce
učiněný v hlavním líčení jednání obviněné jako celek kvalifikovat též jako
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst.
1, 2 písm. b) trestního zákona, resp. opět s ohledem na § 2 odst. 1 trestního
zákoníku jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220
odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, neboť jednočinný souběh není v daném
případě vyloučen. Je zřejmé, že všech šest pochybení obviněné spočívalo v
porušení zákonné či smluvní povinnosti vztahující se k opatrování či správě
cizího majetku, kdy jednáním obviněné byla způsobena škoda velkého rozsahu.
Závěrem dovolatel poukázal v podrobné analýze na pochybení soudu při řešení
předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 trestního řádu, týkající se vyhodnocení
platnosti smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví, uzavřené dne 23. 6. 2003
mezi Českou republikou – Ministerstvem obrany a Statutárním městem Brnem. Podle
dovolatele je citovaná smlouva platná, přičemž ke shodným závěrům dospěl jak
Magistrát města Brna, tak Ministerstvo obrany.
Dovolatel uzavírá, že obviněná při vědomí zásadních rozhodných okolností a
možných negativních následků alespoň v hrubých rysech, uzavřela smlouvu o nájmu
nemovitostí s nájemcem, společností WILSON PROPERITY, s. r. o., což bylo v
rozporu se zákonem o obcích, se Statutem města Brna a se smlouvou o bezúplatném
převodu vlastnictví, čímž se dopustila výše uvedených trestných činů (zločinů).
Pokud přitom Krajský soud v Brně akceptoval odlišné závěry vyslovené Městským
soudem v Brně a zamítl podaný opravný prostředek, učinil nesprávné rozhodnutí,
neboť v řízení předcházejícím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Za
tohoto stavu s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu za užití
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v
neveřejném zasedání
1. podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1
tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7
To 629/2010, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 90 T
109/2008, jako i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2. dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Městskému
soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným
způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, vyjádřil
dovolatel i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního
zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) a písm. h) tr. řádu,
bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, (senát
přitom vycházel i z rozhodnutí velkého senátu kolegia sp. zn. 15 Tdo 354/2011)
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Protože je možné dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr.
řádu, musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod je možné
považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s
poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož
existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž
by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. řádu.
Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto poté, co krajský soud na jeho
podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v
tomto případě možno podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
řádu. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S odkazem na důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Je zjevné, že námitky dovolatele lze pod uplatněné důvody podřadit. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec
nejednalo. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces a z principu rovnosti stran lze o dovolacím důvodu uvažovat
výjimečně v případech, kdy tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
soudu a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže
skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené
důkazy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logických
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudu jsou pravým opakem
obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod.
Jak plyne ze shora rozvedeného obsahu podaného dovolání, nejvyšší státní
zástupce brojil proti tomu, že odvolací soud nesprávně právně posoudil, že
nebyly naplněny znaky uvedeného trestného činu, a proto obviněnou podle § 226
písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. Z obsahu takto učiněných námitek je
zřejmé, že dovolatel podané dovolání opřel o důvody, které naplňují jím
označený dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání
opodstatněné.
Rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho,
že skutek, pro který byla podána obžaloba se stal, není však trestným činem pro
nedostatek subjektivní stránky. Argumentuje tím, že obviněná smlouvy pouze
podepsala, nebylo však prokázáno, že by se aktivně podílela na uzavírání
předmětných smluv, rovněž tak, že by byla někým upozorněna na rozpor jí
podepisovaných smluv s články V. a VI. smlouvy o bezúplatném převodu a ona
přesto trvala na smlouvách. Poukazuje se na to, že zavedla tzv. systém
parafování a dotyčné smlouvy byly parafovány tajemníkem úřadu. Soud vyšel z
obhajoby obviněné, že za této situace považovala smlouvy za správné.
Argumentuje se i tím, že obviněná nemá právnické vzdělání (je lékařka) a proto
se jí hůř v právních textech orientovalo. Kromě toho podle názoru soudu I.
stupně ze žádného důkazu neplyne, že by jednala v úmyslu způsobit jinému škodu
nebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch.
S výše uvedenými závěry se ve svém rozhodnutí de facto ztotožnil i odvolací
soud.
S tímto názorem soudů obou stupňů však nelze souhlasit. Trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), b), c),
odst. 2 písm. c) tr. zákona se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit
jinému škodu nebo opatřit sobě, či jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu, překročí svou pravomoc a nesplní
povinnost vyplývající z jeho pravomoci a tímto činem způsobí značnou škodu nebo
jiný zvlášť závažný následek.
Městský soud, s jehož názorem se ztotožnil i odvolací soud, své rozhodnutí
opřel o závěr, že skutek se sice stal, ale pro absenci zavinění ve formě
úmyslu, není trestným činem.
Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného
činu. Je postaveno na složce vědění a na složce vůle zahrnující především
chtění nebo srozumění tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se
znalostí podstaty věci. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu
je třeba, aby pachatel úmyslně porušil nebo ohrozil zájem chráněný trestním
zákonem způsobem v tomto zákoně uvedeným. U většiny skutkových podstat pro
jejich naplnění stačí i úmysl eventuální a subjektivní stránka trestného činu
je dána i v případě, že pachatel zákonem předpokládaný následek pokládá za
možný, a pro případ, že nastane, je s tím srozuměn. Postačuje, že skutečnosti
spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty jsou zahrnuty v představě
pachatele, alespoň v obecných rysech. V případě nepřímého úmyslu není škodlivý
následek přímým cílem pachatele, ale pouze vedlejším efektem.
Závěr o zavinění musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich
logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a
v jaké formě je závěrem právním. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze
všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán a ze všech důkazů
významných z tohoto hlediska. Není možné jen ze skutečnosti, že obviněný vinu
popírá vyvodit, že úmyslné zavinění nepřichází v úvahu. Vždyť okolnosti
subjektivního charakteru, lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností
objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného (logického) myšlení
usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
trestním zákonem.
Lze souhlasit s dovolatelem, pokud uvádí, že samozřejmým a prezumovaným
předpokladem výkonu funkce starostky (tj. funkce, které se obviněná ujala
dobrovolně, a která je honorovaná) je znalost zákona o obcích a v případě
starostky městské části i znalost statutu územně členěného statutárního města.
Obviněná si tedy musela být vědoma rozporu v obsahu smluv, které podepsala se
statutem, jakož i zákonem o obcích. Konec konců nejedná se o nějaké mimořádné
povinnosti, ale zejména o povinnost spravovat majetek města s péčí řádného
hospodáře, a při převodu tohoto majetku dbát o to, aby sjednaná cena byla
stanovena v takové výši, která je v daném místě i čase obvyklá.
Pokud jde o bod pátý ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněná se
hájila tím, že neznala obsah smlouvy o bezúplatném převodu Vojenského areálu
Lerchova, na Statutární město Brno a omezující podmínky, které jsou obsahem
článků V. a VI., této smlouvy.
Toto tvrzení si osvojil i soud prvního stupně a to přes fakt, že právě za
účelem doplnění dokazování k této otázce bylo první rozhodnutí Městského soudu
v Brně v této věci odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena městskému soudu
k novému projednání rozhodnutí. Ten sice v požadovaném směru doplnil důkazní
řízení, ale z provedených důkazů vlastně žádný závěr nevyvodil. Přitom z těchto
důkazů jednoznačně plyne, že obviněná o omezujících podmínkách a sankci, která
za porušení těchto omezujících podmínek městu hrozí, věděla. Jedná se o
listinné důkazy, ale i výpovědi svědků. Předně jde o dopis náměstka primátora
Statutárního města Brna z listopadu 2005 adresovaný obviněné starostce Městské
části Brno-střed. Dopis je reakcí na dotaz obviněné týkající se změny smlouvy o
bezúplatném převodu vlastnictví Vojenského areálu Lerchova. Z tohoto dopisu
plyne, že obviněná si musela být vědoma omezení uvedených v článcích V. a VI.,
této smlouvy. Dále je ve spise založen dopis ředitele odboru pro nakládání s
nepotřebným majetkem Ministerstva obrany Ing. Josefa Lachmana, zaslaný
primátorovi Brna, a to 15. 5. 2006. Z tohoto dopisu plyne, že obviněná dne 14.
3. 2006 jednala na Ministerstvu obrany o změně smlouvy o bezúplatném převodu
Vojenského areálu Lerchova. Jednání tedy proběhlo před podpisem smlouvy a z
dopisu je zřejmé, že obviněná obsah smlouvy a omezení z ní plynoucí znala. Že k
tomuto jednání na Ministerstvu obrany došlo, konec konců potvrdila i obviněná
ve své výpovědi. Rovněž tak z výpovědi svědkyně Mgr. I. a svědka Ing. L. plyne,
že k jednání dne 14. 3. 2006 na Ministerstvu obrany došlo, že se ho obviněná
zúčastnila, a že cílem tohoto jednání bylo dosáhnout změny podmínek plynoucí ze
smlouvy o bezúplatném převodu.
Obviněná na svoji obhajobu dále uváděla, že podpisem těchto smluv pouze plnila
vůli kolektivního orgánu - Rady. Odvolací soud ve svém usnesení vychází z
názoru, že obviněná podepsala smlouvu, která byla schválena příslušným
kolektivním orgánem. Obdobný názor zastává i soud prvního stupně. Tento závěr
však nemá oporu v provedených důkazech. Z jednání Rady existuje samozřejmě
zápis. Plyne z něj, že návrh na dispozici s bývalým vojenským areálem
předkládala do Rady obviněná. To konec konců potvrzuje i obviněná ve své
výpovědi. K pronájmu vojenského areálu zaujímala stanovisko rovněž majetková
komise, která s pronájmem nesouhlasila. Radě nebyly předloženy konkrétní
smlouvy, ba dokonce ani informace o jejich podstatném obsahu. Rada obecně
souhlasila s pronájmem, ne však s konkrétním zněním smluv a konkrétními
podmínkami. Přitom, i když v jiných případech podstatně banálnějších lze ze
zápisu zjistit jaký pozemek, o jaké výměře, za jakou cenu a na jakou dobu se
pronajímá (jen pro ilustraci je možno uvést, že pozemky o výměře 28 m? a 15 m?
pod garážemi soukromých osob v obdobně lukrativní lokalitě se pronajímaly za
částku 60 Kč za 1 m? a rok) u objektu Lerchova tyto a jiné podstatné údaje
chybí. Podle smlouvy byl areál pronajat za cenu 1 Kč za 1 m? a rok. Jedná se
zcela evidentně o cenu neobvykle nízkou, výhodnou pro firmu, které měl být
areál pronajat za účelem výstavby polyfunkčního domu. Proč byla stanovena tak
neobvykle nízká cena, a tedy zřejmě i neoprávněně zvýhodněna druhá strana
smlouvy, ze smlouvy, ani ze zápisu jednání Rady, ani z dalších materiálů
neplyne. Jen post faktum se to obviněná a někteří svědci snažili vysvětlovat
především údajnou ekologickou zátěží, která však před podpisem smlouvy nebyla
nijak objektivně verifikována, ani kvantifikována. O výhodnosti tohoto pronájmu
svědčí i vyjádření jednatele firmy, která si pozemek pronajímala od svědka M.,
který v souvislosti s objasňováním otázky odstraňování ekologické zátěže na
tomto pozemku uvedl, že náklady odhadovali na základě ohlídky místa cca. na
10.000.000,- Kč, ale i kdyby byly vyšší, i 30.000.000,- Kč, bylo by to pro jeho
firmu vysoce rentabilní.
Obviněná se dále hájila tím, že považovala smlouvy, které podepsala za
perfektní vzhledem k tomu, že prošly tvz. procesem parafování. Jednalo se o
proces, který údajně zavedla obviněná a jehož smyslem mělo být, aby vedoucí
odborných pracovišť parafou signalizovali, že dokument přešel jejich rukama.
Smlouvy byly parafovány tajemníkem městské části. Ten však uvedl, že parafování
pouze potvrzovalo, že dokument prošel příslušným procesem. V žádném případě
nemělo znamenat garanci bezvadnosti takového dokumentu.
Lze tedy shrnout, že obviněné byly známy omezující podmínky plynoucí ze smlouvy
o bezúplatném převodu Vojenského areálu Lerchova na město Brno. Rovněž jí
musely být známy základní pravidla pro hospodaření s majetkem obce vyplývající
ze zákona o obcích a rovněž jí musely být známy ustanovení Statutu města Brna,
vymezující povinnosti městské části při hospodaření se svěřeným majetkem města.
Za této situace jí byla předložena smlouva o nájmu, která svým obsahem je v
evidentním rozporu jak s podmínkami smlouvy o bezúplatném převodu majetku, tak
se zmíněnými právními normami. O těchto rozporech a hrozící bezmála
desetimilionové sankci v případě porušení omezujících podmínek obviněná věděla,
přesto otázku nájmu areálu Lerchova předložila Radě a po schválení záměru
pronájmu Radou smlouvu 30. 8. 2006 podepsala. Z těchto skutečností však soud
prvního stupně, ani soud odvolací, nevyvodily správný logický závěr v otázce
zavinění, že totiž obviněná, i když jí byly známy alespoň v hrubých rysech
rozhodné okolnosti a možné negativní následky takového postupu, uzavřela
smlouvu o nájmu nemovitosti s nájemcem společnosti WILSON PROPERITY, s. r. o.,
a jednala tak v rozporu se zákonem o obcích, Statutem města Brna a smlouvou o
bezúplatném převodu vlastnictví. Obviněná tedy přinejmenším musela vědět, že
svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že jej
poruší, musela být s tímto srozuměna. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněná
tedy naplnila znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a), b), c) odst. 2 písm. c) trestního zákona.
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba jednání obviněné kvalifikovat též jako
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst.
1, 3 tr. zák., protože jinému způsobila škodu nikoliv malou tím, že porušila
zákonem o obcích uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a
způsobila takovým činem škodu velkého rozsahu. Jednočinný souběh trestných činů
zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování povinností při správě
cizího majetku není totiž vyloučen.
Při úvahách o právních kvalifikacích jednání obviněné se však bude muset soud
vypořádat v souvislosti se změnami právní úpravy, k nimž mezitím došlo, i s
otázkami časové působnosti trestních zákonů (§ 2 zák. č. 40/2009 Sb.) a zvážit,
zda pozdější právní úprava není v tomto případě pro obviněnou příznivější jako
právní úprava platná a účinná v době spáchání činu a podle výsledku rozhodnout,
z které právní úpravy bude při kvalifikaci jednání obviněné vycházet.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k vyhodnocení platnosti
smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví uzavřené 23. 6. 2003 mezi ČR -
Ministerstvem obrany a Statutárním městem Brnem. Soud prvního stupně tuto
otázku řešil jako tzv. předběžnou otázku, přičemž dospěl k závěru, že smlouva o
bezúplatném převodu není platná. Argumentoval tím, že v době kdy tuto smlouvu
podepisoval primátor Statutárního města Brno (23. 6. 2003) byl již účinný zákon
č. 174/2003 Sb., o převodu některého nepotřebného vojenského majetku a majetku,
s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra z vlastnictví České
republiky na územní samosprávné celky. Smlouva o bezúplatném převodu
vlastnictví k objektu Lerchova mezi Ministerstvem obrany a Statutárním městem
Brnem, byla však uzavřena na podkladě zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a
jejím vystupování v právnických vztazích. S tímto názorem městského soudu se
Nejvyšší soud neztotožňuje. Zákon č. 219/2000 Sb., upravuje způsob a podmínky
hospodaření s majetkem ČR a z § 22 odst. 2 tohoto zákona plyne, že bezúplatné
převody lze realizovat pouze ve veřejném zájmu (jak se stalo v tomto případě),
přičemž smlouva o převodu vlastnictví podléhá schválení Ministerstva financí,
(které ji schválilo). Zákon č. 174/2003 Sb., o převodu některého nepotřebného
vojenského majetku ..... pak upravuje postup a podmínky při převodu vybraného
nepotřebného majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo obrany nebo
Ministerstvo vnitra z vlastnictví ČR na územní samosprávné celky. Jedná se o
bezúplatný převod na základě darovací smlouvy a o výběru majetku rozhoduje
vláda na návrh Ministerstva obrany nebo Ministerstva vnitra. V případě převodu
jiného majetku státu než určeného rozhodnutím vlády, bylo správně postupováno
podle zákona č. 219/2000 Sb. Oba zákony, které doposud platí, upravují odlišnou
skupinu bezúplatných převodů majetku státu, a to převody ve veřejném zájmu a
darování vládou určeného nepotřebného majetku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí krajského soudu, jakož i
rozsudek městského soudu zrušil, přičemž zrušil všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu a v intencích zrušení znovu projednal a rozhodl, přičemž je
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2012
Předseda senátu
JUDr. Stanislav Rizman