11 Tdo 47/2024

11 Tdo 47/2024-335

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2024 o dovolání obviněného K. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 67 To 246/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 96/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného K. R. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 5. 2023, č. j. 29 T 96/2022-267, byl obviněný K. R. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu dvaceti denních sazeb ve výši 750 Kč, tj. celkem ve výši 15.000 Kč.

2. Proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný odvolání, přičemž tak učinil do výroku o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 8. 2023, č. j. 67 To 246/2023-296 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

3. Shora citovaná rozhodnutí přitom nejsou ve věci jediná. Obviněný K. R. byl totiž uznán vinným již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2022, č. j. 29 T 96/2022-213, ze spáchání předmětného trestného činu, tedy přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu dvaceti denních sazeb ve výši 750 Kč, tedy v celkové výši 15.000

Kč. Proti tomuto rozsudku však podal obviněný řádný opravný prostředek, na jehož základě byl výše uvedený rozsudek obvodního soudu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 67 To 37/2023-232, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. řádu byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. Podle skutkových zjištění se obviněný K. R. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

v Praze v osobním motorovém vozidle tov. zn. XY neoprávněně pro sebe zakoupil od T. U., nar. XY, dne 2. 9. 2020 „5 žlutejch a 4 bílý“ za hotovost „5 a 8“, tj. 5 gramů pervitinu za 5.000 Kč a 4 gramy kokainu za 8.000 Kč, dne 3. 9. 2020 tzv. dvojku, tj. 2 g kokainu za nezjištěnou cenu, a objednal si „to český“ a čtyřku bílýho“, tj. pervitin a kokain, dne 21. 10. 2020 převzal na dluh 1 g kokainu, dne 23. 10. 2020 se slovy „takže tady máš, pane kolego 19“ zakoupil za částku 19.000 Kč sáček s větším množstvím bílé krystalické látky, pravděpodobně kokainu,

přičemž kokain je jako omamná látka uveden v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako omamná látka a je též uveden v seznamu I Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.).

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Obviněný K. R. podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, č. j. 67 To 246/2023-296, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 5. 2023, č. j. 29 T 96/2022-267, dovolání, které prostřednictvím svého obhájce zaměřil proti výroku o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první a třetí variantě, neboť je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a taktéž, že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vyjma toho dovolatel odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, písm. h) tr. řádu, neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jelikož řádný opravný prostředek obviněného byl odvolacím soudem zamítnut, přestože v řízením mu předcházejícím byly (podle jeho mínění) dány výše uvedené dovolací důvody, obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé variantě.

6. Za stěžejní vadu dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku označil skutečnost, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě nedodržely tzv. totožnost skutku. Na pozadí této námitky zdůraznil, že vůči jeho osobě bylo na podkladě usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 12. 2021 pod č. j. KRPA-269114-10/TČ-2021-001472-TOXI zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto smyslu byla následně vůči jeho osobě podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 obžaloba Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 12. 9. 2022, č. j. 1 ZT 133/2022-32, a to pro skutek kvalifikovaný jako přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětné jednání, v němž byl policejním orgánem, jakož i státním zástupcem spatřován trestný čin, přitom zjednodušeně spočívalo v tom, že obviněný měl v průběhu září až listopadu 2020 neoprávněně prodat omamnou nebo psychotropní látku svým zaměstnancům L. J. a blíže neztotožněnému M. S.

7. Celé následující dokazování bylo vedeno pro předmětný přečin, nicméně v průběhu hlavního líčení bylo soudem prvního stupně (v důsledku nedostatku provedených důkazů) naznačeno, že „skutek bude posuzovat jinak“, nicméně žádné dokazování k tomuto „novému“ skutku již neproběhlo. Následně obvodní soud rozhodl svým rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, č. j. 29 T 96/2022-213 tak, že osobu obviněného uznal vinným z přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu dle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, a to přesto, že nebyl s novou právní klasifikací nikterak seznámen, pročež celou svoji obhajobu směřoval proti skutku neoprávněného prodeje omamné látky, pro kterou bylo trestní stíhání zahájeno. Vůči tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, ve kterém namítl, že ve vztahu k projednávanému trestnému jednání nebyla zachována totožnost skutku (tedy alespoň částečná shoda jednání či následku), pročež souběžně došlo k zásahu do jeho obhajovacích práv.

8. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 21. 2. 2023, č. j. 67 To 37/2023-232, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s poukazem na to, že obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku nikterak neuvedl, jakým způsobem a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že se obviněný dopustil skutků popsaných ve výroku o vině. Závěry obvodního soudu podle městského soudu nekorespondují se skutkem, ve kterém je spatřován přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, když učiněné skutkové závěry nemají oporu v obvodním soudem provedených důkazech.

9. Následně soud prvního stupně věc opětovně projednal a obviněného nově – opětovně – shledal vinným z přečinu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by dostatečně reflektoval předchozí stanovisko odvolacího soudu. V této souvislosti nalézací soud konstatoval, že upravil popis skutku tak, že obviněný si omamné látky (kokain i pervitin) zakoupil toliko pro svoji potřebu s ohledem na to, že nebylo prokázáno, že by kokain prodal svým zaměstnancům. Nicméně nalézací soud znovu naplnění zákonných znaků aplikované skutkové podstaty odůvodnil pouze pravomocným rozsudkem z jiné trestní věci projednané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2021 (konkrétně z věci již odsouzeného T. U., jeho dealera) a protokolem o sledování osob a věcí (taktéž provedeného v rámci trestní věci již odsouzeného U.). Nadto soud prvního stupně podle dovolatele ani nerozvedl, na základě jakých důkazů dovodil, že by se mělo jednat o dané psychotropní látky, stejně jako ve vztahu k jím provedené změně právní kvalifikace nezacelil zjevné argumentační mezery.

10. Z tohoto důvodu obviněný podal proti předmětnému rozsudku odvolání. Městský soud v Praze však svým usnesením ze dne 24. 8. 2023, č. j. 67 To 246/2023-296, tento řádný opravný prostředek zamítl s tím, že konstatoval, že v projednávaném případě byla totožnost skutku zachována, neboť nebyly dány pochybnosti o tom, že si obviněný předmětné omamné látky zakoupil, přičemž otázka, zda si je zamýšlel ponechat pro sebe nebo je prodat jiným osobám, nemůže jednotu a totožnost skutku narušit. S tímto závěrem odvolacího soudu však obviněný vyjádřil zásadní nesouhlas.

11. Podle jeho mínění totožnost skutku zajišťuje jeho procesní kontinuitu, což fakticky znamená, že orgány činné v trestním řízení rozhodují ve všech stadiích trestního řízení o tomto skutku, a proto jej během trestního řízení již nemohou doplňovat o další jednání. Stejně tak je soud podle § 220 odst. 1 tr. řádu (v němž je upravena zásada obžalovací) oprávněn rozhodovat toliko o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Vzhledem k těmto okolnostem dovolatel akcentoval, že byl obžalován pro prodej omamných látek, ale následně byl uznán vinným za spáchání zcela odlišného skutku, přičemž obě skutkové podstaty jsou odlišné co do jednání i následků. To vše za situace, kdy sám okresní soud naznal, že u původního skutku měl být odsouzený zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů, v čemž obviněný mimo jiné spatřuje zásadní vnitřní rozpor obou dotčených rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené je dovolatel přesvědčen, že ze strany soudů nižších stupňů byla porušena zásada obžalovací a tím i jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

12. Další vadou napadených rozhodnutí, které dovolatel soudům nižších stupňů vytkl, je využití rozsudku z jiné trestní věci jakožto stěžejního důkazu, na kterém je založen výrok o vině a trestu ve vztahu k jeho osobě. Jak bylo již zmíněno výše, obvodní soud v rámci dokazování využil jako stěžejní důkaz pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, sp. zn. 2 T 11/2022, ve věci T. U. a z tohoto rozsudku dokonce vycházel jako z privilegovaného důkazního prostředku, který měl bez dalšího prokazovat jeho vinu. Přitom právě odsouzený T. U. vystupoval v řízení vůči dovolateli v postavení svědka a využil svého práva nevypovídat, pročež se k projednávané věci nikterak nevyjádřil. Přesto byla absence jeho tvrzení nahrazena právě tímto rozsudkem, aniž by bylo jeho použití jakkoli více odůvodněno. Toto bylo nalézacímu soudu vytknuto i Městským soudem v Praze v jeho kasačním rozhodnutí, přesto však Obvodní soud pro Prahu 10 vyjádření odvolacího soudu nereflektoval a své předchozí vyjádření pouze „zkopíroval“, aniž by uvedl důkazy, které by dokládaly jeho rozhodnutí.

13. Přes tuto skutečnost odvolací soud svým usnesením ze dne 24. 8. 2023, č. j. 67 To 246/2023-296, postup nalézacího soudu již aproboval, když konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku již srozumitelně vysvětlil, jaké skutkové závěry vyvodil z výsledků sledování osob a věcí ve věci vedené proti T. U., jakož i z rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl odsouzený U. uznán vinným. Podle mínění dovolatele tedy nejsou závěry nalézacího soudu stran výše uvedených skutečností náležitě odůvodněny.

14. S předchozí námitkou souvisí rovněž nedostatečná snaha soudu zajistit svědecké výpovědi, které jsou podle názoru dovolatele klíčové z hlediska posouzení jeho viny. Konkrétně jde o výslechy svědka M. S. a L. J. Stran M. S. obviněný tvrdí, že soud prvního stupně se ani nepokusil zajistit jeho přítomnost u hlavního líčení za použití dostupných prostředků mezinárodní justiční spolupráce. Obvodní soud pouze konstatoval, že tento svědek nemá na jím uváděné adrese evidován pobyt. Ve věci svědka L. J. soud prvního stupně taktéž nepodnikl dostatečné kroky k zajištění jeho osoby u hlavním líčení (např. prostřednictvím opětovného ukládání pořádkových pokut, opakovaných intervencí skrze orgány činné v trestním řízení apod.). Podle dovolatele nalézací soud prakticky rezignoval na výslech těchto klíčových svědků proto, že skutek „přetvořil“ do takové podoby, aby již výpovědi výše uvedených svědků nebyly nutné. Podle jeho mínění tedy šlo o ryze účelový postup tohoto soudu.

15. Stran provedeného dokazování obviněný shrnul, že soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že by omamné látky prodal svým zaměstnancům. Z tohoto důvodu soud prvního stupně upravil popis projednávaného skutku a následně změnil právní kvalifikaci na přečin podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, místo aby jej v souladu se zásadou in dubio pro reo zprostil obžaloby. Podle mínění dovolatele důkazy provedené v předmětném trestním řízení fakticky nereflektují reálný skutkový stav věci, na nějž následně navazuje nesprávná hmotněprávní kvalifikace, z čehož vyplývá faktická nezákonnost napadených rozhodnutí.

16. S ohledem na všechna tato pochybení dovolatel prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a buď sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, anebo zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, č. j. 67 To 246/2023-296, a předmětnou věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí. Dovolatel současně požádal o to, aby Nejvyšší soud odložil výkon jemu uloženého trestu, a to až do pravomocného ukončení dovolacího řízení.

17. K dovolání obviněného K. R. se ve svém písemném stanovisku ze dne 8. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 962/2023-11, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stran podaného dovolání úvodem předeslal, že i když jsou dovolací námitky obviněného zčásti podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. řádu, jedná se o výhrady zjevně neopodstatněné.

18. V prvé řadě se státní zástupce neztotožnil s námitkou obviněného, že by v předkládané věci došlo k porušení totožnosti skutku. Podle jeho názoru zůstala podstata jednání obviněného v průběhu celého trestního řízení stejná. Již v usnesení o zahájení trestního stíhání je vymezeno jednání obviněného tak, že v určitém konkrétním čase a místě disponoval s omamnými látkami, konkrétně s pervitinem a kokainem, přičemž podle původních závěrů měl takto jednat za účelem jejich další distribuce. V průběhu trestního řízení však došlo ke zcela přípustné úpravě popisu skutku ve smyslu, že obviněný nenakládal s uvedenými látkami ve vztahu k dalším osobám a pouze manipuloval s jednou takovou látkou. Jelikož pro zachování totožnosti skutku postačí částečná totožnost jednání nebo následku, byla v předmětné věci totožnost skutku bez pochyb zachována.

19. Uplatnil-li obviněný výhrady proti postupu soudu prvního stupně, který měl svá skutková zjištění čerpat výhradně z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 11/2021, vyslovil s nimi státní zástupce svůj souhlas toliko ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2022, č. j. 29 T 96/2022-213, který však byl následně zrušen kasačním usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 2. 2023, č. j. 67 To 37/2023-232. Z tohoto důvodu již tento rozsudek nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Státní zástupce současně zdůraznil, že následně vydaný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2023, č. j. 29 T 96/2022-267, již uvedenou vadou netrpí, neboť podstatná skutková zjištění soud čerpal z vlastního dokazování. Námitku dovolatele, že soud prvního stupně měl jeho osobu u původního skutku „zprostit viny pro nedostatek důkazů“, státní zástupce odmítl, neboť takový výrok by založil překážku věci rozhodnuté rovněž ve vztahu k jinak prokázané části skutku.

20. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou dovolatele stran údajného neprovedení výslechu svědka L. J. a osoby M. S. V případě svědka L. J. byl daný důkaz proveden postupem podle § 211 odst. 1 tr. řádu, tedy přečtením předchozího protokolu o výpovědi tohoto svědka za souhlasu hlavnímu líčení přítomných stran (na čemž ničeho nemění, že tento svědek v přípravném řízení odmítl vypovídat). Ve vztahu k výpovědi osoby M. S. je nutné akceptovat zjištění soudů, že tohoto svědka se nepodařilo ani za pomoci orgánů Slovenské republiky nikterak ztotožnit. Za této situace tak dané důkazy nemohou být podle státního zástupce chápány jako opomenuté důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

21. S obviněným se státní zástupce neshodl ani na závěru, že soudy v předkládané věci postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Právě v důsledku aplikace této zásady obviněný nebyl uznán vinným přísněji, tedy přečinem podle § 283 tr. zákoníku, čehož se domáhala obžaloba. Naopak státní zástupce konstatoval, že soudy obou nižších stupňů v dané věci postupovaly důsledně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze ve věci shledat žádný, natož extrémní rozpor.

22. Námitku obviněného, kterou tento podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a v rámci které namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, státní zástupce odmítl, neboť zpochybňování skutkových zjištění soudů nižších stupňů tomuto „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.

23. Rovněž s námitkou obviněného, kterou tento podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé variantě – tedy stran toho, že v předcházejícím řízení byly dány dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu – se státní zástupce neztotožnil, neboť takovou vadou rozhodnutí soudu nalézacího není zatíženo.

24. Po zvážení výše uvedených skutečností tedy státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Za tohoto stavu se přitom není třeba zabývat podnětem obviněného k odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Současně státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

25. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným K. R. bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena. III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

27. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

29. Dovolatel v prvé řadě odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž se tak stalo v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: - správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, - procesní bezvadnost provedeného dokazování a - správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

30. Cílem tohoto dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

31. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

32. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

33. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

34. Obecně lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. řádu, je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. V takovém případě totiž osobě obviněného nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

35. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

36. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného K. R. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že jím vznesené dovolací námitky jsou sice zčásti formálně podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, nicméně jsou zjevně neopodstatněné.

37. Nejvyšší soud ze spisového materiálu stran projednávané věci nejprve ověřil, zda poté, co byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2022, č. j. 29 T 96/2022-213, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 67 To 37/2023-232, zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému rozhodnutí, soud prvního stupně respektoval závazný právní názor nadřízeného soudu.

38. Odvolací soud vytkl obvodnímu soudu, že ve svém předchozím rozsudku založil závěr o vině obviněného K. R. toliko na odsuzujícím rozsudku vydaném v trestní věci vedeném proti osobě již odsouzeného T. U. a na záznamech o sledování osob a věcí pořízených v této věci bez toho, aby srozumitelně a logicky popsal, jaké skutkové závěry z nich vyvozuje a jakým způsobem je právně kvalifikoval. Dále odvolací soud konstatoval, že nalézací soud dostatečně neobjasnil, z jakých důkazů odvodil množství a druh omamné látky, kterou měl obviněný přechovávat (respektive jakým postupem dospěl k závěru, že projednávaný skutek se nestal tak, jak je popsán v obžalobě).

39. V následující fázi trestního řízení se obvodní soud již vytýkaných pochybení vyvaroval, když dostatečně objasnil, jaké závěry vyvodil z výsledků sledování osob a věcí povoleného Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 29. 6. 2020 ve věci vedené proti již odsouzenému T. U., který ve věci obviněného R. vystupoval jako svědek (byť odmítl vypovídat) a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, sp. zn. 2 T 11/2021, kterým byl T. U. uznán vinným (mimo jiné) zvlášť závažným zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tím, že obviněnému R. ve čtyřech případech prodal kokain a pervitin. Na základě těchto důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný K. R. neoprávněně pro vlastní potřebu v množství větším než malém přechovával uvedené omamné látky. Vyjma toho soud prvního stupně zdůraznil, že ačkoli záznamy o povolení sledování osob a věcí prokázaly, že obviněný přechovával i pervitin, soud prvního stupně popis skutku ve vztahu k této psychotropní látce s ohledem na zásadu zákazu změny rozhodnutí v neprospěch obviněného nezpřísnil.

40. Pokud tedy obviněný R. ve svých výhradách poukázal na nerespektování pokynů Městského soudu v Praze nalézacím soudem, aniž by uvedl důkazy, které dokládají jeho námitku, Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu tuto výhradu neshledal důvodnou, stejně jako poukaz na údajné nahrazování dokazování pouhým odkazem na skutečnosti zjištěné v jiné trestní věci, resp. uznání jeho viny „na základě jiného rozsudku“.

41. Nejvyšší soud při svém přezkumu naopak ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 10 v rámci odůvodnění svého (v pořadí druhého) rozsudku vyhodnotil provedené důkazy v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech – tedy tak, aby vztah mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry na straně druhé, byl naprosto přesvědčivý. Ostatně totožný závěr k této věci zaujal i Městský soud v Praze, který explicitně konstatoval, že opětovně provedeným důkazním řízením bylo soudem prvního stupně dosaženo „praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, o nichž již nepanují důvodné pochybnosti“. Této skutečnosti odpovídá i podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.

V. 1. Námitka nedodržení zásady zachování totožnosti skutku

42. Přes výše uvedená konstatování obou soudů dovolatel opětovně zopakoval, že soudy nižších stupňů nedodržely zásadu zachování totožnosti skutku, neboť byl obžalován pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (spočívajícím v tom, že měl neoprávněně prodat omamnou nebo psychotropní látku dvěma svým zaměstnancům), nicméně soud prvního stupně jej uznal vinným z přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu dle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Podle mínění dovolatele tedy nemohla být ve věci zachována totožnost skutku, a to ani jako částečná shoda jednání či následku, pročež označil tuto námitku za podstatnou a stěžejní. Nejvyšší soud však k této námitce zaujal zcela odmítavé stanovisko.

43. Je jistě nepochybné, že pro soud, který rozhoduje o projednávaném skutku, je určující jeho vymezení v obžalobě. Nicméně totožnost skutku nelze chápat pouze jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu, kterak naznačuje dovolatel. Soud posuzující konkrétní trestné jednání je totiž povinen přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž dochází během projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obviněného. Některé skutečnosti tedy mohou v popisu projednávaného skutku relevantně přibýt, některé mohou být naopak vypuštěny. Soud projednávající konkrétní skutek je tedy vždy povinen upřesnit jeho popis vymezený obžalobou – s jediným omezením – nesmí změnit podstatu projednávaného trestního jednání obviněného.

44. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že pojem „skutek“ označuje projevy vůle pachatele navenek, jež jsou příčinou následku relevantního z hlediska trestního práva (objektivní stránka), jsou-li vyjádřeny zaviněním (subjektivní stránka projednávaného skutku). Naproti tomu „popis skutku“ je chápán jako verbální vyjádření takové události, jež nastala ve vnějším světě. Pojem „právní kvalifikace“ je pak definován jako podřazení určitého skutku pod příslušnou normu trestního práva hmotného, přičemž popis předmětného skutku musí obsahovat všechny zákonem předepsané znaky skutkové podstaty, jíž má příslušný orgán činný v trestním řízení za naplněnou (či v případě jednočinného souběhu více skutkových podstat). Z konstantní judikatury rovněž vyplývá, že trestní řízení je vedeno vždy pro skutek samotný, nikoli pro jeho popis.

45. Totožnost skutku mezi obžalobou a rozhodnutím soudu je tedy zachována nejen v případě úplné shody jednání a následku, ale i za předpokladu, že je dána úplná shoda v jednání obviněného při rozdílném následku, nebo je dána úplná shoda v následku při rozdílném jednání obviněného, anebo jednání obviněného nebo jeho následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, přičemž taková shoda musí spočívat v podstatných okolnostech. Těmi se rozumí skutkové okolnosti charakterizující jednání pachatele nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 6/1962, č. 19/1964, č. 9/1972-II., č. 64/1973, č. 24/1981-II. Sb. rozh. tr.; nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II ÚS 143/02; usnesení Ústavního soudu č. 21, publikované ve sv. 27 Sb. n. a u. ÚS; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 5 Tz 8/2008).

46. V nyní posuzované věci nelze přehlédnout, že námitku obviněného K. R. stran toho, že soudy nižších stupňů údajně nedodržely zásadu zachování totožnosti skutku (tedy ani částečnou shodu jemu přisouzeného jednání a jeho následku), se dostatečně vyjádřily oba soudy nižších stupňů (obvodní soud v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku, městský soud pak v bodě 12. odůvodnění svého usnesení). Nejvyšší soud se v rámci svého přezkumu s touto námitkou obviněného rovněž neztotožnil, neboť dovolatel ve své námitce zjevně vychází z mylné premisy, že trestní řízení proti jeho osobě bylo vedeno pro skutek spočívající v neoprávněném prodeji omamných látek a jelikož předmětná distribuce jeho zaměstnancům nebyla soudy prokázána, má za to, že by měl být stran projednávaného skutku zcela zproštěn viny. Přitom však záměrně přehlíží, že z hlediska trestního práva hmotného je orgány činnými v trestním řízení postihována nejen distribuce omamných látek (logicky zahrnující i jejich držení), ale i jejich samotné přechovávání pro vlastní potřebu (s výjimkou „množství většího než malého“, k tomu viz níže). Aby dovolatel argumentační linku této své obhajoby „udržel“, účelově přichází s tvrzením o nedodržení zásady zachování totožnosti skutku.

47. Obecně platí, že podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku bude potrestán ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Objektivní a subjektivní stránka trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku je tedy naplněna jakýmkoli nakládáním s omamnými a psychotropními látkami či jedy, zahrnujícím nejen jejich výrobu, ale i každou manipulaci s nimi, včetně pouhého přechovávání. V tomto případě však za podmínky, že obviněný nakládal s omamnými látkami s úmyslem jejich distribuce, tedy nabídl-li, zprostředkoval-li, prodal či jinak opatřil nebo přechovával dané látky „pro jiného“.

48. Naproti tomu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku bude potrestán pachatel, který neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává omamnou látku nebo jed v množství větším než malém. Pokud tedy nebyla ve věci prokázána nedovolená výroba omamné látky nebo jedu, či jejich držení či distribuce pro jinou osobu, je nutné zkoumat, zda nepřichází v úvahu naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty, kdy předmětem dokazování jsou skutečnosti spočívající v zakoupení a následném přechovávání omamné a psychotropní látky toliko „pro vlastní spotřebu“ pachatele (vyjma konopí, pryskyřice z konopí nebo jakékoli psychotropní látky obsahující látku THC, jejichž přechovávání je postihováno podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku). Jinými slovy – pro naplnění znaku „přechovávání pro vlastní potřebu“ ve smyslu § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku postačí po formální stránce jakýkoliv způsob držení omamné nebo psychotropní látky či jedu bez potřebného povolení pro sebe, aniž by ji pachatel musel mít přímo při sobě.

49. V návaznosti na výše uvedené je namístě doplnit, že přechováváním „pro vlastní potřebu“ se rozumí určení omamné nebo psychotropní látky výhradně pro osobní spotřebu pachatele tohoto trestného činu. Musí však jít o držení takové látky v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele (podle stupně jeho závislosti). Držení jen jediné dávky konzumentem před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou. Za „množství větší než malé“ ve smyslu § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku je třeba obecně považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta (k tomu viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.).

50. Vůči osobě obviněného K. R. bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně pro skutek spočívající v tom, že v rozmezí tří měsíců prodával omamnou látku kokain a psychotropní látku metamfetamin, a to tak, že je v nezjištěném množství za úplatu postupoval dalším osobám (viz č. l. 1). Posléze byl obviněný pro distribuci toliko omamné látky kokain i obžalován (č. l. 125). Na základě následujícího dokazování provedeného soudem prvního stupně během hlavního líčení konaného dne 28. 11. 2022, a poté doplněného po vrácení věci odvolacím soudem ještě ve dnech 17. 4. a 9. 5. 2023, bylo prokázáno, že obviněný zakoupil od svědka T. U. ve čtyřech případech omamné látky v množství větším než malém, přičemž jejich následná distribuce dalším osobám (konkrétně jeho zaměstnancům L. J. a neztotožněné osobě M. S., státního příslušníka Slovenské republiky) nebyla bez důvodných pochybností skutkově prokázána.

51. V důsledku toho došlo na podkladě probíhajícího trestního řízení ke zcela přípustné modifikaci popisu skutku stran toho, že obviněný nakládal s omamnými a psychotropními látkami toliko pro vlastní potřebu, když si je zakoupil a po určitou dobu přechovával v množství větším než malém. Ve vztahu k těmto okolnostem tedy obvodní soud zcela oprávněně upravil popis skutku, a to při zachování jeho totožnosti (neboť pro její zachování postačí i jen částečná totožnost jednání nebo částečná totožnost následku), přičemž ta je v nyní projednávané věci zjevně dána. Ostatně z popisu skutku je zcela zjevná totožnost místních a časových okolností, stejně jako samotná držba omamné látky kokain ze strany obviněného R., v důsledku čehož byl popis skutku ze strany obvodního soudu zcela správně upraven.

52. Pro úplnost je vhodné doplnit, že ačkoli záznamy o povolení sledování osob prokazují i držbu psychotropní látky metamfetaminu (pervitinu), obvodní soud v tomto ohledu popis skutku oprávněně nezpřísnil, když vzhledem k zásadě zákazu reformationis in peius (zákazu změn k horšímu v řízení, které je vedeno toliko po úspěšném odvolání obviněného) popis a množství návykových látek již nepromítl do charakteristiky psychotropní látky ve smyslu nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a v tzv. skutkové větě uvedl toliko přechovávání kokainu coby látky, která je uvedena v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako omamná látka a je též uveden v seznamu I Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.).

53. S námitkou dovolatele, který poukazuje na skutečnost, že závěry obvodního soudu údajně nekorespondují se skutkem, který mu je kladen za vinu obžalobou (pro podezření ze spáchání přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku), nelze rovněž vyjádřit souhlas, neboť není pravdou, že skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatel zjevně přehlíží, že ve vztahu k žádoucí úpravě popisu projednávaného skutku muselo dojít i k jeho následnému překvalifikování, a to výhradně v jeho prospěch.

54. Nelze rovněž souhlasit s tvrzením dovolatele, že Obvodní soud pro Prahu 10 nerozvedl, na základě jakých důkazů dovodil spáchání přechovávání předmětných omamných látek. V tomto smyslu Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2023, č. j. 29 T 96/2022-267, který jasně konstatoval, že zakoupení omamné látky kokain bylo prokázáno ze záznamů ze sledování osob a věcí povoleného v trestní věci již odsouzeného T. U., včetně protokolu o sledování osob a věcí, a taktéž na základě pořízených videozáznamů (které vyhodnotila v rámci svého úředního záznamu Policie ČR), aniž by strany během hlavního líčení trvaly na jejich provedení vlastním přehráním. Taktéž námitka obviněného, že obvodní soud „neusiloval zacelit“ argumentační mezery ve vztahu ke změně právní kvalifikace skutku, je vzhledem k výše uvedeným souvislostem zcela irelevantní.

55. Ve vztahu k doprovodné námitce obviněného, že byl obžalován pro prodej omamných látek, avšak následně byl uznán vinným ze spáchání „odlišného skutku“, je možné ještě znovu zdůraznit, že objektivní stránky obou dotčených přečinů se částečně překrývají právě ve znaku přechovávání omamných látek, tedy v nakládání s daným typem látek. Naproti tomu se vzájemně liší v účelu (záměru), pro který pachatel s těmito látkami nakládal, tedy zda tak činil pro jiného nebo toliko pro svoji vlastní spotřebu. Proto nebyla-li ze strany obviněného prokázána distribuce kokainu dalším osobám, avšak bylo prokázáno jeho opakované úplatné zakoupení v motorovém vozidle užívaném odsouzeným T. U., je zjevné, že obviněný se svým jednáním minimálně po inkriminovanou dobu dopustil vědomého a dobrovolného přechovávání kokainu, čímž bez důvodných pochybností naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, a to při zřejmém zachování totožnosti projednávaného skutku. Zásada obžalovací, stejně jako právo obviněného na spravedlivý proces tak nebylo postupem soudů nižších stupňů v nyní posuzované věci nikterak porušeno.

V. 2. Námitka využití rozsudku z jiné trestní věci

56. Dalším pochybením, které dovolatel soudům nižších stupňů vytkl stran prováděného dokazování, je skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém rozhodnutí ze dne 28. 11. 2022, č. j. 29 T 96/2022-213, využil jako stěžejní důkazní prostředek již pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, sp. zn. 2 T 11/2021 (který nabyl právní moci dne 7. 10. 2022) ve věci odsouzeného T. U. Podle přesvědčení dovolatele obvodní soud vycházel z tohoto rozsudku jako z privilegovaného důkazního prostředku, který měl bez dalšího prokazovat jeho vinu, a to přesto, že již odsouzený U., který byl v nyní posuzované věci slyšen jako svědek, využil svého práva a ve věci nevypovídal. Předmětný postup Městský soud v Praze nalézacímu soudu vytkl ve svém předchozím kasačním usnesení, nicméně obvodní soud jeho vyjádření podle mínění dovolatele nereflektoval a ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2023, č. j. 29 T 96/2022-267, opět neuvedl důkazy, na jejichž základě dospěl ke skutkovému závěru o jeho vině.

57. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že výše uvedená výhrada je opodstatněná toliko vůči (v pořadí prvnímu) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2022, č. j. 29 T 96/2022-213, který však byl kasačním usnesením Městského soudu v Praze oprávněně zrušen a daná věc byla tomuto soudu vrácena, neboť skutkové závěry obvodního soudu byly nelogické a vnitřně rozporné, neboť z nich nevyplynulo, na základě jakých důkazů soud dospěl k závěru, že obviněný R. se výše uvedeného skutku skutečně dopustil. Nicméně tento zrušený (v pořadí první) rozsudek obvodního soudu již nemůže být předmětem dovolacího přezkumu ze strany Nejvyššího soudu.

58. Obvodní soud pro Prahu 10 po vrácení věci odvolacím soudem již podstatná skutková zjištění „nečerpal“ ze zmiňovaného rozsudku Městského soudu v Praze (v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 11/2021), nýbrž z obnoveného dokazování, které doplnil zejména protokoly o sledování osob a věcí, respektive z pěti usvědčujících videozáznamů pořízených ve vnitřním prostoru motorového vozidla užívaného T. U., jejichž záznamy jsou na CD nosiči založeny v procesním spisovém materiálu (č. l. 65-66). Zákonná možnost jejich procesního použití i v jiné trestní věci je přitom opřena o výslovné ustanovení § 158d odst. 10 tr. řádu, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020, nebo usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020, které uvedenou otázku explicitně řeší).

59. Přípustnost takového důkazního prostředku přitom soud prvního stupně ve věci obviněného K. R. správně posoudil s ohledem na zásadu proporcionality, jakož i s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně přihlédl i k intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. řádu, jakož i k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci (viz bod 3. odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2022, č. j. 29 T 96/2022-213). Na tomto závěru přitom ničeho nemění skutečnost, že v nyní předkládané věci svědek T. U. využil svého procesního práva a odepřel ve věci obviněného K. R. vypovídat.

60. V této souvislosti tedy nelze souhlasit ani s doprovodným tvrzením dovolatele, že jej soud prvního stupně měl již na konci hlavního líčení konaného dne 28. 11. 2022 zprostit viny z projednávaného trestného jednání pro nedostatek důkazů, neboť dovolání nelze směřovat proti rozsudku nalézacího soudu, které bylo zrušeno soudem odvolacím.

61. Především je však zřejmé, že jedná-li se v daném případě o totožný skutek, nebylo možno obviněného dílem uznat vinným a dílem jej z projednávaného skutku zprostit viny – tedy v neprokázané části stran distribuce omamné látky rozhodnout zprošťujícím výrokem. Takový výrok by totiž založil procesní překážku res iudicate (překážku „věci rozhodnuté“, která je jedním ze dvou faktických projevů zásady ne bis in idem, tj. „ne dvakrát v téže věci“) ve vztahu k jednoznačně prokázané části skutku, jenž v daném případě tvoří (a to jak z pohledu hmotněprávního, tak procesního) jeden nedělitelný celek. Soud prvého stupně proto postupoval zcela správně, pokud z popisu skutku obsaženého ve výrokové části rozsudku toliko vypustil neprokázanou část projednávaného skutkového děje.

V. 3. Námitka tzv. opomenutých důkazů

62. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu souvisí i námitka dovolatele stran nedostatečné snahy obvodního soudu zajistit svědecké výpovědi osob M. S. a dále L. J., které obviněný v rámci dokazovaných skutečností označil za klíčové. Nejvyšší soud však v postupu obvodního soudu jednoznačně nehledal vadu spočívající v opomenutí těchto důkazů a z toho plynoucí neúplnosti provedeného dokazování.

63. Obecně platí, že respektování zásad spravedlivého procesu je dáno tím, že účastníku řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Pokud však soud odmítne obviněným navrhovaný důkaz, je ve svém rozhodnutí povinen řádně vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své zamítavé stanovisko na doplnění dokazování (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09).

64. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu neshledal, že by soudy nižších stupňů opomenuly (u některého z provedených důkazů) provést jejich řádné hodnocení, o čemž svědčí odůvodnění rozhodnutí obou soudů (stran navrhovaných svědeckých výpovědí se obvodní soud dostatečně vyjádřil v bodech 3.- 4.; městský soud pak v bodech 9. – 10.).

65. V případě svědka L. J. přitom nelze ani z formálního hlediska připustit, že by se jednalo o důkaz neprovedený, neboť tento důkaz byl proveden postupem podle § 211 odst. 1 tr. řádu, tedy přečtením předchozího protokolu o výpovědi tohoto svědka za souhlasu hlavnímu líčení přítomných procesních stran, na čemž ničeho nemění ani skutečnost, že tento svědek v přípravném řízení odmítl vypovídat (č. l. 265). Ze zprávy Policie České republiky o prošetření místa pobytu ze dne 26. 3. 2023 vyplynulo, že jmenovaný svědek odmítl uvést místo svého bydliště, je kontaktní pouze na svém telefonním čísle, na kterém následně vzal na vědomí termíny hlavního líčení nařízeného na den 17. 4. 2023 a poté 9. 5. 2023, nicméně k žádnému z těchto jednání se bez omluvy nedostavil, načež již byl telefonicky nekontaktní. V tomto ohledu přitom nelze přehlédnout, že již usnesením policejního orgánu ze dne 26. 1. 2022 byla svědkovi L. J. uložena pořádková pokuta ve výši 10.000 Kč a poté usnesením policejního orgánu ze dne 19. 4. 2022 další pořádková pokuta ve výši 20.000 Kč, aniž by z následného protokolárního výslechu svědka vyplynuly jakékoli skutečnosti k předmětu řízení, neboť svědek setrvale odmítal k věci vypovídat z obavy, že by si mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání.

66. Jako podstatnou se jeví i skutečnost, že ve vztahu k obvodním soudem užité právní kvalifikaci žalovaného skutku se nejedná o důkaz směřující k získání rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu, který byl obviněnému přisouzen. Za situace, kdy oba soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný R. tomuto svědkovi drogu nepředal, ani není zřejmé, o jakých skutečnostech by měl svědek J. u soudu svědčit. Zároveň sám obviněný ani nenaznačil jakou (v jeho prospěch svědčící) okolnost měl tento svědek potvrdit či vyvrátit. V těchto souvislostech přitom nebylo možné přehlédnout ani racionální úvahy soudu prvního stupně, že uvedený svědek je důvodně motivován k tomu, aby i v řízení před soudem setrval na svém stanovisku, že v dané věci nebude vypovídat.

67. Ve vztahu k osobě M. S. je nutné akcentovat, že tohoto svědka se nepodařilo ani za pomoci orgánů Slovenské republiky ztotožnit, neboť podle jejich sdělení osoba „M. S.“ neprochází informačním systémem. Vyjma toho za žádných okolností nelze důkaz, který se obvodní soud pokusil zajistit (a vyvinul k tomu náležitou aktivitu, byť neúspěšně) označit za opomenutý. Ostatně ani v případě této osoby není zřejmé, že by se jednalo o důkaz směřující k prokázání rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků aplikované skutkové podstaty předmětného přečinu, pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný ani této osobě omamnou látku

neprodal. Lze tedy shrnout, že v případě obviněným navrhovaných svědeckých výpovědí se jednoznačně o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nejedná.

V. 4. Námitka neuplatnění procesní zásady in dubio pro reo

68. V závěru svého dovolání obviněný znovu deklaroval, že nebylo prokázáno, že by omamné látky prodal svým zaměstnancům, a proto namítl, že měl být Obvodním soudem pro Prahu 10 v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby. Takový požadavek je zcela v rozporu s platnou právní úpravou, jakož i recentní judikaturou, pročež jej Nejvyšší soud kategoricky odmítá.

69. V prvé řadě je z připojeného spisového materiálu zjevné, že soud prvního stupně v projednávané věci důsledně postupoval v souladu s touto procesní zásadou, když právě v důsledku jejího uplatnění nebyl obviněný K. R. uznán vinným přísnějším trestným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kterak se domáhalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 v rámci podané obžaloby (č. l. 125). Vyjma toho se objektivní stránky skutkových podstat obou dotčených trestných činů „překrývají“ ve znaku přechovávání omamných látek, kterak bylo vysvětleno výše.

70. Nadto je nutné poznamenat, že stávající judikatura Nejvyššího soudu (ani po 1. 1. 2022) nepřipouští, aby dodržení této zásady bylo zkoumáno v dovolacím řízení, a to ani na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. např. usnesení ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 4 Tdo 80/2023, nebo usnesení ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 3 Tdo 239/2023). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu totiž nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu rovněž na skutkové závěry. Smyslem jeho zakotvení byla pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry.

V. 5. K námitce podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu

71. V návaznosti na sérii skutkových námitek obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu usiloval o zpochybnění aplikované skutkové podstaty podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti se však uchýlil pouze k účelovému tvrzení, že projednávaný skutek nespáchal, neboť bylo prokázáno, že omamnou látku kokain dalším osobám nedistribuoval.

72. Dovolatel je však oprávněn úspěšně iniciovat předmětný „hmotněprávní“ dovolací důvod pouze v případě, kdy skutek (jak byl soudem zjištěn) byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Navíc námitky dovolatele musí být odůvodněny konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku. Teprve v návaznosti na takové odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

73. V rámci své argumentace se však dovolatel uchýlil toliko k prostému tvrzení, že projednávané trestné jednání není trestným činem, ovšem bez toho, aby uvedl jakoukoli námitku hmotněprávní povahy. Obviněný své výhrady proti užité právní kvalifikaci skutku založil toliko na vlastních skutkových zjištěních, respektive na veskrze polemickém zpochybňování skutkových zjištění soudů nižších stupňů, aniž by vznesl jakékoli námitky hmotněprávního charakteru. Takto formulované námitce však Nejvyšší soud nemohl nikterak přisvědčit.

74. V této souvislosti dovolací soud pouze upozorňuje na skutečnost, že soud prvního stupně v rámci popisu skutku použil poněkud nepatřičný obrat, když v rámci tzv. skutkové věty uvedl, že obviněný K. R. zakoupil od T. U. sáček s větším množstvím bílé krystalické látky „pravděpodobně“ kokainu. Obecně platí, že skutková věta představuje úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, jež plynou – a to bez důvodných pochybností – z výsledků provedeného dokazování. Výrazy vyjadřující jistou pochybnost (např. pravděpodobně, snad, patrně, nejspíše apod.) tak nemohou mít v popisu průběhu skutkového děje místo a ve vztahu k prokázaným skutkovým okolnostem projednávaného případu ani nejsou nikterak důvodné.

75. Ani tato stylistická neobratnost však v projednávaném případě nezpochybnila základní skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný K. R. prokazatelně přechovával omamnou látku kokain, kterak bylo důvodně dovozeno z kontextu zajištěné komunikace mezi jeho osobou a T. U. ve spojení s cenou této nezákonné komodity.

V. 6. K námitce podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu

76. Pakliže obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že tak učinil v jeho druhé alternativě, čímž poukázal na zamítnutí jeho řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Rozsudek Obvodního soud pro Prahu 10 však takovými vadami zatížen není, a proto nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě.

V. 7. Námitka dovolatele proti výroku o trestu

77. Nejvyšší soud dodává, že obviněný K. R. svým dovoláním brojí nejen proti výroku o vině, nýbrž i proti výroku o trestu, byť explicitně svoji námitku nikterak neupřesnil. Přesto je jasné, že brojí proti rozhodnutím soudů nižších stupňů za účelem zproštění viny, a proto uložený peněžitý trest hodnotí jako nepřiměřeně přísný.

78. Pokud však byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta, soud vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti, k celkovému množství omamné látky kokain (kterou ve třech případech zakoupil), jakož i k tomu, že se jedná o podnikatele, oprávněně přistoupil k uložení trestu peněžitého, a to v počtu dvaceti denních sazeb, tj. trestu na samé dolní hranici zákonného rozpětí ve výši 750 Kč, tedy v celkové výši 15.000 Kč. Takový trest nelze za žádných okolností hodnotit jako nepřiměřeně přísný, nepřípustný či snad excesivní.

V. 8. Shrnutí

79. Nejvyšší soud tedy po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 10 se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. řádu a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Se skutkovými i hmotněprávními závěry nalézacího soudu se následně plně ztotožnil i Městský soud v Praze jako soud odvolací. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé Nejvyšší soud neshledal žádný, natož zjevný či extrémní nesoulad. V nyní posuzované věci nebyl dovolacím soudem zjištěn ani jakýkoli nedůvodný zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněného, včetně jeho „obhajovacích práv“ a jeho práva na spravedlivý proces.

80. Stran stěžejní námitky obviněného je nutné zdůraznit, že z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný K. R. v průběhu tří měsíců ve čtyřech případech zakoupil v motorovém vozidle užívaném T. U. omamnou látku kokain a tu následně přechovával – nikoli za účelem její další distribuce, nýbrž pro svoji vlastní potřebu. Vzhledem k těmto skutkovým závěrům Obvodní soud pro Prahu 10 zpřesnil popis projednávaného skutku ve smyslu úpravy záměru obviněného v nakládání s předmětnými omamnými látkami. Jelikož ze strany soudu došlo toliko k úpravě v dílčích skutkových okolnostech, byla v předmětné věci totožnost skutku bez důvodných pochybností zachována.

81. V souvislosti s přednesenou argumentací je třeba dále zdůraznit, že obviněný své námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi řádně vypořádal jak Obvodní soud pro Prahu 10, tak poté i Městský soud v Praze jako soud odvolací. Současně se oba soudy nižších instancí v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Současně byly v nyní posuzovaném případě plně respektovány všechny základní zásady trestního řízení, a to včetně zásady obžalovací a ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Následně byl projednávaný skutek přiléhavě právně kvalifikován, neboť byly prokazatelně naplněny zákonné znaky dotčené (soudy nižších stupňů správně aplikované) skutkové podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. VI. Závěr

82. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, č. j. 67 To 246/2023-296, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 5. 2023, č. j. 29 T 96/2022-267, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného K. R. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. řádu k porušení zákona, pročež bylo jeho dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto, neboť je zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

83. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněného K. R. a obsahu příslušného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno podnětu obviněného na přerušení výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. 1. 2024

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu