11 Tdo 489/2015-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o
dovolání, které podal obviněný H. N. D., proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 67 To 401/2014, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 126/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného H. N. D. o d m í t
á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 3 T
126/2013, byl obviněný H. N. D. (dále též jen „obviněný“ příp. „dovolatel“)
podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 1 ZT 28/2013, pro skutek, v němž byl
spatřován zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Oproti tomu byl výše citovaným rozsudkem uznán vinným v bodě sub 1) přečinem
přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr.
zákoníku a v bodě sub 2) jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2
písm. c) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do
věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále
uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 4 let. Podle § 70 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks
kapesního nože s rukojetí z kovu a tmavého dřeva a černého textilního pouzdra a
14-ti g bílé krystalické látky v bezpečnostním sáčku č. .... a tmavého
rozevíracího nože s čepelí 10 cm. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 5 T 48/2014, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že
1) dne 17. 11. 2013 okolo 22.15 hodin, v P., L. ...., držel bez povolení pro
vlastní potřebu bílou krystalickou látku o celkové hmotnosti 18,570 g o
průměrné koncentraci 6 % metamfetaminu base, tedy celkem 1,114g metamfetaminu
base, která u něj byla nalezena cizineckou policií při běžné pobytové kontrole,
přičemž látka metamfetamin (pervitin) je uvedena v příloze č. 5 zákona č.
167/1998 Sb. o návykových látkách jako látka psychotropní, zařazená dle Úmluvy
o psychotropních látkách do Seznamu II,
2) dne 29. 1. 2014 kolem v 09.52 hod. v P.-K., ul. P. ..., v kasinu Magic
Planet, poté, co předtím slovně vulgárními výrazy urážel obsluhu baru M. U. za
to, že údajně nebránila 3 přítomným vietnamským mužům po dobu jeho odchodu na
WC pokračovat ve hře na jím užívaném výherním automatu a byl obsluhou baru
vyzýván k odchodu z podniku, zatímco provozní V. M. byl na místo přivolán
pracovník ostrahy J. M., začal přítomným pracovníkům baru vyhrožovat zabitím
tak, že to v nich vzbudilo důvodné obavy o život, jestliže se slovy „já tě
zabiju nebo já vás zabiju“ a za použití otevřeného nože o délce 12,2 cm s
čepelí o délce 9,5 cm, který držel v ruce, přistupoval k J. M., který se z
obavy o své zdraví začal možnému útoku bránit barovou židlí, tuto držel v rukou
před sebou a postupoval směrem k baru, zatímco se obě ženy uschovaly do skladu
za bar a M. U. na místo telefonicky přivolala hlídku PČR, byl podezřelý v 10.00
hod. na místě zadržen a nůž mu byl odebrán.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný, jednak v
neprospěch obviněného státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 4, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze tak, že je usnesením ze
dne 28. 1. 2015, sp. zn. 67 To 401/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl jako
nedůvodná.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný H. N. D. dovolání,
které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku po shrnutí dosavadního
průběhu řízení před soudy obou stupňů obviněný uvádí, že se oběma skutky cítí
nevinen a jeho jednání bylo soudy nesprávně právně posouzeno. Ke skutku, který
byl posouzen jako trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu
obviněný uvádí, že v posuzované době byl osobou spolupracující s Policií ČR, a
to s policistou M. Š., drogu získal od třetí osoby za účelem odhalování
rozsáhlé distribuce pervitinu a tuto nechtěl ani užít ani prodat, ale chtěl ji
těmto orgánům předat. Svědek M. Š. potvrdil i při svém výslechu u soudu, že byl
s obviněným, který mu sděloval určité informace, v kontaktu v rámci výkonu své
práce. K jeho ostatním tvrzením obviněný uvádí, že protože hovoří špatně česky,
došlo zřejmě k nedorozumění a sdělení policisty dobře nepochopil. Ke skutku
posouzenému jako přečiny výtržnictví a nebezpečného vyhrožování obviněný
namítá, že rozhodně nebyl agresivní, což je zjevné i z dostupných kamerových
záznamů. Uvádí, že se pouze snažil domoci toho, aby obsluha baru přivolala
policii, která by prošetřila, kdo vyčerpal jeho kredit z hracího automatu,
během doby, kdy nebyl přítomen. Zdůrazňuje, že neměl v úmyslu nikomu ublížit
ani neužil žádných nepřiměřených prostředků. Rovněž má za to, že uložený trest
je zcela nevhodný, a to zejména z hlediska délky trestu vyhoštění. Namítá, že
je otcem dvou nezletilých dětí žijících v České republice, a pokud bude
odsouzen k trestu vyhoštění na dobu čtyř roků, budou popřena jeho rodičovská
práva, neboť ani on ani matka dětí nemají finanční prostředky, aby jej děti
mohly mimo Českou republiku navštěvovat. Nebude se tak moci podílet na jejich
výchově ani pomáhat jejich matce o ně pečovat. Uložení trestu vyhoštění tedy
shledal nevhodným.
Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil. Současně
podle ustanovení § 265o tr. ř. požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu
odložil či přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáváno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným
jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst.
2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný H. N. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního
posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně
zejména výpovědi svědků M. Š., T. H., S. S., M. U., V. M., J. M., kamerové
záznamy), a předkládal vlastní verzi skutkového děje (tvrzením, že drogu neměl
v úmyslu užít ani prodat, ale předat Policii ČR, že nikomu neublížil ani to
neměl v úmyslu, ani neužil nepřiměřené prostředky) je nutno považovat za
námitky skutkového charakteru týkající se hodnocení provedeného dokazování. V
podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by
uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky v bodě 1) přečin přechovávání
omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2)
přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Je třeba
konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného
hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.
Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným
považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková
zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního
soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v
Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o
žádný extrémní rozpor. Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu
spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková
zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Ohledně skutku pod bodem 1) se
jedná především o výpověď svědka M. Š., vrchního komisaře protidrogového
oddělení KŘ PČR, který uvedl, že obviněný rozhodně nebyl policií užíván ke
kontaktování vietnamských osob či ke sledování narkomanů a rovněž vyloučil, že
by obviněný mohl mít u sebe pervitin se svolením policie. S touto jeho výpovědí
pak korespondují i výpovědi svědků – zakročujících příslušníků Policie ČR – T. H. a S. S.. Citovaná svědectví jsou též podporována dalšími, zejména listinnými
důkazy. Z nich lze zmínit především protokol o vydání věci – černé taštičky
obsahující jeden sáček se světlou krystalickou látkou a zmuchlaného papíru se
světlou krystalickou látkou a sáček se světlou krystalickou látkou, přičemž z
odborného vyjádření z oboru kriminalistiky odvětví chemie a fyzikální chemie
vyplynulo, že bílá krystalická látka je o celkové hmotnosti 18,570 g o průměrné
koncentraci 6% metamfetaminu baze, celkem 1,114g metamfetaminu baze. Pokud jde
o skutek pod bodem 2), zde je usvědčován jednak výpověďmi svědků – obsluhou
herny M. U. a V. M. a svědkem J. M., kteří hodnověrným způsobem popsali chování
obviněného, který se dle jejich tvrzení choval agresivně, působil jak by byl
pod vlivem drog a měli z něj obavy. Odkázat lze i na kamerový záznam z
předmětného baru, jakož i listinné důkazy – protokol o ohledání místa činu,
protokol o vydání věci a fotografickou dokumentaci. Soudy si byly vědomy
tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto
postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se
způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými
zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy
ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost,
rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková
zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno
v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými
požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý
závěr, že obviněný neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával jinou omamnou
nebo psychotropní látku než uvedenou v § 284 odst. 1 tr.
zákoníku v množství
větším než malém a dopustil se též napadením jiného výtržnosti na místě
veřejnosti přístupném, jednak jinému vyhrožoval takovým způsobem, že to mohlo
vzbudit důvodnou obavu a čin spáchal se zbraní, Svým jednáním tak po objektivní
i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu v bodě 1) přečinu přechovávání
omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2)
jednak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
V dovolání obviněný vznáší i námitku spočívající v tvrzení, že soudy pochybily
ve výroku o uloženém trestu, neboť mu uložily trest vyhoštění, který označil,
zejména z hlediska jeho délky a s ohledem na své rodinné poměry, za zcela
nevhodný. K těmto námitkám, které ve skutečnosti směřují proti nepřiměřenosti
trestu, Nejvyšší soud konstatuje, že proti výroku o trestu lze zásadně podat
dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít
k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou
alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k
uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí též případy, v nichž by byl
uložen některý z druhů trestů sice uvedených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez
splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě
určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh
trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo
trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně
překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném
ustanovení, pokud je v zákoně určena.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře
trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku
nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve
vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení
soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za
pokračování v trestném činu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k
rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného H. N. D. směřující
proti uloženému trestu vyhoštění pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
Předně lze konstatovat, že byl obviněnému uložen přípustný druh trestu – trest
odnětí svobody, přičemž soud prvního stupně při jeho ukládání zohlednil, že se
jedná o souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
14. 5. 2014, sp. zn. 5 T 48/2014. Pokud tedy obviněnému byl uložen nepodmíněný
trest v trvání deseti měsíců, který byl ukládán celkem za čtyři přečiny, tedy
téměř při dolní hranici zákonné trestní sazby ustanovení § 353 odst. 2 tr.
zákoníku, lze konstatovat, že výše i druh trestu odpovídá kritériím uvedeným v
ust. § 37 až 39 tr. zákoníku, a to včetně výroku o propadnutí věci a jiné
majetkové hodnoty. Podle Nejvyššího soudu lze rovněž akceptovat výrok o
zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
Za správný lze s ohledem na charakter páchané trestné činnosti považovat i
uložený trest vyhoštění (proti jehož výměře především směřují dovolací námitky
obviněného), přičemž lze připomenout, že obviněnému byl již trest vyhoštění v
trvání dvou roků uložen na základě výše citovaného dřívějšího rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 8. V rámci souhrnnosti byl tento trest v mezích
zákonného rozpětí od jednoho roku do deseti let uložen na dobu čtyř roků, tedy
dobu trvání tohoto zákonného rozpětí. Pokud se týká argumentace obviněného
ohledně péče o nezletilé děti, z obsahu spisu lze zjistit, že o své děti, které
má s bývalou přítelkyní české národnosti, dlouhodobě nepečuje, ale žil s jinou
ženou vietnamské národnosti, s níž hodlal uzavřít manželství. Odvolací soud
uložení trestu vyhoštění odůvodnil zájmem České republiky, aby se na jejím
území nezdržovali cizinci, kteří zde páchají trestnou činnost, když v tomto
směru konstatoval, že „...nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by bránily
uložení trestu vyhoštění, když na druhé straně zájem naší společnosti vyžaduje,
aby pachatelé násilné i drogové trestné činnosti pokud možno neměli možnost v
takovémto chování pokračovat nebo ho opakovat“ (viz str. 6 – 7 usnesení
odvolacího soudu).
Je tedy zřejmé, že úvahy obviněného o nevhodnosti uložení trestu vyhoštění
nejsou namístě. Soudy nižších stupňů zejména nepochybily v závěru, že uložení
trestu vyhoštění u obviněného vyžaduje ve smyslu § 80 odst. 1 tr. zákoníku jiný
obecný zájem. Obviněný jako cizí státní příslušník zneužil svého pobytu v České
republice k páchání poměrně závažné různorodé trestné činnosti, a proto není v
obecném zájmu, aby v České republice dále pobýval, když zároveň pro uvedený
postup nebylo shledáno zákonných překážek. Soudy proto správně shledaly
podmínky uvedené v § 80 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu vyhoštění za
splněné. Není ani pochyb, že jsou dána i hlediska § 80 odst. 2 tr. zákoníku pro
uložení tohoto trestu na dobu 4 let, kterou soudy zohlednily jeho případnou
možnost se do České republiky po uplynutí trestu vyhoštění vrátit. Navíc nelze
přehlédnout ani to, že již dřívějším rozsudkem, jehož výrok o trestu byl zrušen
uloženým souhrnným trestem, mu byl uložen též trest vyhoštění, a to na dobu
dvou let.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného H.
N. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného H. N. D. na
odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť
takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h
odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně i s ohledem na způsob
rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle §
265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík