11 Tdo 494/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.
května 2007 o dovolání obviněného R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 14. září 2006, sp. zn. 50 To 435/2006, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 113/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného R. H. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 9. března 2006, sp. zn. 9 T
113/2004, byl obviněný R. H. uznán vinným pokračujícím trestným činem
pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků s výkonem ve věznici s
dozorem.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že
nejméně od roku 1998 do 13. 4. 2004, ve společném bydlišti v přesně nezjištěném
počtu případů opakovaně v ranních hodinách po odchodu své manželky V. K., bytem
tamtéž, do práce, lákal do postele a během dne do garáže svoji nevlastní dceru
G. J., bytem tamtéž, na jejíž výživě a výchově se podílel, kdy ji svlékal,
osahával a líbal na prsou a přirození, ač věděl, že je mladší patnácti let, kdy
v roce 1998 docházelo k tomuto jednání zhruba jednou do týdne, od roku 1999 pak
docházelo postupně ke zvyšování četnosti tohoto jednání a nejméně od roku 2002
pak už k němu docházelo téměř každý den, někdy i dvakrát denně.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne
14. září 2006, sp. zn. 50 To 435/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 9. března 2006,
sp. zn. 9 T 113/2004, ve výroku o trestu a znovu rozhodl podle § 259 odst. 3
tr. ř. tak, že obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří
roků s výkonem ve věznici s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. H. dne 23. ledna
2007 prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný v souladu se svou
obhajobou popřel, že by se dopustil trestné činnosti, která je mu kladena za
vinu. Soudům vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy ani s
jeho obhajobou a skutek ve skutkové větě vyjádřily neurčitě, bez konkretizace
jednotlivých útoků. Odvolací soud nadto pochybil, pokud v rámci svých úvah ke
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně odkázal na neexistující ustanovení §
265 odst. 7 tr. ř.
Protože soudy jednání obviněného posoudily nesprávně, navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Tachově a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání obviněného uvedla, že jeho námitky obsahově nenaplňují uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když směřují výlučně k
hodnocení důkazů. Přitom je možno konstatovat, že skutková zjištění soudů
nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Proto státní zástupkyně navrhla odmítnout dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální
náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání
opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem
nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm.
b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že
dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod.
Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho
dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány, směřují primárně do oblasti
skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná konkrétní námitka
směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou
stupňů vytýká pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně
došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou
ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto
není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že mezi soudy
učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán žádný
rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na
základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména z výpovědi poškozené (G.
J.), dále ze svědeckých výpovědí E. V., V. K. a J. B., a rovněž ze znaleckých
posudků z oboru psychologie, který k osobě poškozené vypracovala Mgr. Z. V., a
z oboru sexuologie MUDr. H. Š. Soudy potom na podkladě provedených důkazů
dospěly k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného (str. 2 – 4
rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 rozsudku odvolacího soudu). Je tedy
zřejmé, že soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5,
6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své
rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším
výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto lze odkázat na odůvodnění obou
soudních rozhodnutí.
Jestliže obviněný dále namítal jistou neurčitost či nekonkrétnost jednání
popsaného ve skutkové větě rozsudku, potom je třeba připomenout, že odvolací
soud se touto otázkou zabýval již v rámci odvolacích námitek obviněného. Dospěl
přitom k závěru, že bližší časové upřesnění případů, kdy došlo k pohlavnímu
zneužívání poškozené G. J. ze strany obviněného, není dosti dobře možné, a to
jak s ohledem na délku doby páchání této trestné činnosti obviněným, tak
vysokou četnost těchto případů, když samotná poškozená již také s ohledem na
delší časový odstup od spáchání činu pochopitelně nebyla takové konkretizace
schopna (str. 3 rozsudku). Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v
rámci úvah nad skutkovými zjištěními soudu prvního stupně odkázal na
neexistující ustanovení § 265 odst. 7 tr. ř., stalo se tak pouze nedopatřením,
když z textu odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že odvolací soud měl ve
skutečnosti na mysli ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.
V posuzovaném případě se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry
soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v
žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je
nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podání samotného obviněného R. H. ze dne 21. března 2007, které jím
bylo označeno jako „doplnění dovolání“, tak Nejvyšší soud shledal, že jeho
obsahem (§ 59 odst. 1 tr. ř.) je ve skutečnosti žádost obviněného o odklad
výkonu napadeného rozhodnutí, a to ze zdravotních důvodů.
K tomu Nejvyšší soud předně připomíná, že dovolání může obviněný podat podle
výslovného znění ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. jen prostřednictvím obhájce,
jinak se jeho podání za dovolání nepovažuje. Stejná podmínka platí i ohledně
případného doplnění již podaného dovolání. To znamená, že pokud výše označené
podání obviněného, které neučinil prostřednictvím obhájce, by skutečně mělo být
doplněním podaného dovolání, pak by s ním nebylo možno spojovat žádné účinky
vztahující se k dovolání a řízení o něm, a tedy k jeho obsahu by nebylo možno
přihlížet. Naproti tomu pro podání obviněného, jehož obsahem je podnět (žádost,
návrh) k vydání rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu o odkladu nebo
přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., zákon takovou podmínku
nestanoví, a proto obviněný může podnět k tomuto rozhodnutí učinit též sám
osobně vlastním podáním, a nikoliv pouze prostřednictvím obhájce. Stejně tak
může obviněný vlastním podáním vzít zpět své dovolání (§ 265g odst. 1 tr. ř.).
Dále je třeba zdůraznit, že postup předsedy senátu Nejvyššího soudu podle
ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. je fakultativní (na rozdíl od jeho rozhodování
o návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) a
pokud tedy neshledá důvody k odkladu nebo přerušení výkonu dovoláním napadeného
rozhodnutí, pak žádné negativní rozhodnutí o tom nečiní. Rovněž je třeba
podotknout, že předseda senátu Nejvyššího soudu může ve smyslu § 265o odst. 1
tr. ř. rozhodnout o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze tehdy,
jsou-li dány takové konkrétní okolnosti vyplývající z podaného dovolání nebo z
obsahu spisu, pro které, zejména s ohledem na možný výsledek dovolacího řízení,
není vhodné realizovat výkon dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. č. 9/2003
Sb. rozh. tr.). Žádá-li však dovolatel o odklad výkonu rozhodnutí z důvodu
svého špatného zdravotního stavu, je podle § 322 odst. 1 tr. ř. k rozhodnutí o
odkladu ze zdravotních důvodů oprávněn předseda senátu soudu prvního stupně (§
315 odst. 2 tr. ř.).
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak nebylo třeba se dále zabývat
uvedeným podnětem obviněného.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík