Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2025 o dovolání obviněného P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2025, č. j. 6 To 329/2024-556, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 2/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. P. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 10. 2024, č. j. 2 T 2/2022-523, byl obviněný P. P. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (společně s obviněnou právnickou osobou Společenství vlastníků jednotek domu XY; dále také jen „obviněná právnická osoba“) ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Soud prvního stupně dále podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené L. K, V. E., a AAAAA (pseudonym) s jejich nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
2. Pro úplnost lze doplnit, že citovaným rozsudkem soud prvního stupně současně uznal vinnou obviněnou právnickou osobu Společenství vlastníků jednotek domu XY, a podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a § 23 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, jí uložil trest uveřejnění rozsudku, a to v tištěném vydání některého z regionálních deníků, vydávaných pro Karlovarský region s lhůtou uveřejnění rozsudku na vlastní náklady do dvou měsíců od právní moci rozsudku, a to ve znění, jak je specifikováno ve výrocích o vině a trestu týkajících se této obviněné právnické osoby.
3. Proti uvedenému rozsudku podali obviněný a obviněná právnická osoba odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 6 To 329/2024-556, tak, že:
k odvolání obviněných Společenství vlastníků jednotek domu XY a P. P., se podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu ruší rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 10. 2024, č. j. 2 T 2/2022-523, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že obvinění
1. "Společenství vlastníků jednotek domu XY,
2. P. P., důchodce,
jsou vinni, že
1. obviněná právnická osoba "Společenství vlastníků jednotek domu XY" (dále jen jako „SVJ“), jako právnická osoba odpovědná podle § 1190 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, za správu domu nacházejícího se na adrese XY, Karlovy Vary, i přes vědomí skutečnosti, že v předchozích letech došlo opakovaně k nekontrolovaným pádům sněhu a ledu ze střechy domu na chodník vedoucí podél domu, prostřednictvím obviněného P. P. vystupujícího v postavení jediného člena výboru SVJ porušila tzv. zakročovací povinnost podle § 2901 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když v rámci vykonávané správy domu bez vážného důvodu neučinila nezbytná opatření směřující k tomu, aby se podobným pádům sněhu a ledu zamezilo, tedy nezajistila nejméně zapáskování chodníku a ruční odstranění sněhu a ledu ze střechy, v důsledku čehož došlo dne 3. 2. 2021 v době kolem 14:35 hod. k uvolnění sněhové pokrývky s kusy ledu a k jejímu následnému pádu ze střechy na chodník před domem, kde v tu dobu procházela poškozená D. G., na kterou takto uvolněný sníh a led dopadl, následkem čehož poškozená D. G. utrpěla rozsáhlá poranění hlavy a mozku neslučitelná se životem,
2. obviněný P. P., jako v té době jediný člen výboru SVJ zodpovědný dle § 1190 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, za zajištění správy domu na adrese XY, i přes vědomí skutečnosti, že v předchozích letech došlo opakovaně k nekontrolovaným pádům sněhu a ledu ze střechy domu na chodník vedoucí podél domu, porušil tzv. zakročovací povinnost podle § 2901 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když v rámci vykonávané správy domu bez vážného důvodu neučinil nezbytná opatření směřující k tomu, aby se podobným pádům sněhu a ledu zamezilo, tedy nezajistil nejméně zapáskování chodníku a ruční odstranění sněhu a ledu ze střechy, v důsledku čehož došlo dne 3. 2. 2021 v době kolem 14:35 hod. k uvolnění sněhové pokrývky s kusy ledu a k jejímu následnému pádu ze střechy na chodník před domem, kde v tu dobu procházela poškozená D. G., na kterou takto uvolněný sníh a led dopadl, následkem čehož poškozená D. G. utrpěla rozsáhlá poranění hlavy a mozku neslučitelná se životem.
4. Odvolací soud obviněnému uložil podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené L. K., V. E., a AAAAA, s jejich nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Současně odvolací soud uložil obviněné právnické osobě trest uveřejnění rozsudku, a to v tištěném vydání některého z regionálních deníků, vydávaných pro Karlovarský region s lhůtou uveřejnění rozsudku na vlastní náklady do dvou měsíců od právní moci rozsudku, a to ve znění, jak je konkretizováno ve výroku o trestu týkajícím se této obviněné právnické osoby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný P. P. (prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Maglii, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V podrobnostech dovolatel rozvádí tři okruhy dovolací argumentace. Předně je přesvědčen, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, co tvoří základ jeho trestní odpovědnosti, tj. zda to byla jeho účast ve statutárním orgánu (když byl jediným zbývajícím členem výboru společenství vlastníků jednotek), či pouze účast ve společenství vlastníků jednotek. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že pokud chválí soud prvního stupně za výstižnou připomínku § 159 odst. 1 občanského zákoníku stanovujícího povinnost člena voleného orgánu vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře, a současně jej odsuzuje podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku (a nikoli podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku), je význam připomínky povinnosti vyplývající z funkce člena statutárního orgánu nejasný, ale přitom mu má jednoznačně přitěžovat. Takový přístup považuje za nepřijatelný, neboť podle jeho názoru není zřejmé, na základě porušení jakých povinností byl odsouzen. Dále vytýká odvolacímu soudu, že změnil právní kvalifikaci, když namísto § 2900 občanského zákoníku o obecné prevenční povinnosti aplikoval § 2901 občanského zákoníku o zakročovací povinnosti, aniž mu dal možnost se proti novému náhledu na právní ukotvení jeho trestní odpovědnosti hájit. V tomto směru zdůrazňuje, že pokud byl celou dobu stíhán za porušení prevenční povinnosti, hájil se snahou prokázat, že si počínal tak, aby nedošlo k újmě kohokoliv, a že nebyl povinen, resp. nebylo v jeho možnostech jakkoliv konat k zabránění škodě; kdyby byl stíhán za porušení zakročovací povinnosti, soustředil by se při obhajobě na jiné otázky, například na to, zda měl nad situací kontrolu, přičemž jiný význam by měla například prokázaná skutečnost, že v době, kdy došlo k úmrtí poškozené, v bytě na předmětné adrese nebydlel. Namítá rovněž, že neměl možnost navrhovat důkazy a odvolací soud tak svým postupem porušil jeho právo na obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Konečně obviněný vyslovuje názor, že odvolací soud tím, že jej odsoudil za nezakročení, posoudil jeho jednání přísněji, než kdyby byl odsouzen za porušení všeobecné prevenční povinnosti, a porušil tak zásadu zákazu reformace in peius; to za situace, kdy státní zástupce nepodal odvolání v jeho neprospěch.
7. V závěrečné pasáži dovolání obviněný žádá dovolací soud, aby při posuzování důvodů dovolání nepostupoval formalisticky a vzal v potaz stanoviska Ústavního soudu vztahující se k přezkumnému rámci a výkladu dovolacích důvodů z hlediska mezí spravedlivého procesu a s ohledem na Ústavou stanovenou povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv.
8. Z výše rozvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud „vydal usnesení, podle kterého se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 329/2024-556 z 12. 2. 2025 v části odsuzující jeho osobu“.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila Mgr. Ladislava Čarvaš, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně konstatuje, že dovolání je částečně vystavěno na opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů (zejména soud prvního stupně) beze zbytku a správně vypořádaly. Pokud jde o námitku obviněného týkající se porušení zákazu reformatio in peius v souvislosti s novým výrokem o vině, uvádí, že se jedná o námitku primárně procesní, byť její nerespektování může založit i hmotněprávní vadu; nepochybně však nedodržení předmětného zákazu může znamenat zhoršení procesního postavení obviněného, čímž by v konečném důsledku bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a proto je zapotřebí se touto námitkou zabývat. Státní zástupkyně je nicméně přesvědčena, že soudy se obviněným naznačovaného pochybení nedopustily. S poukazem na skutečnost, že zákaz reformatio in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale až na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí, s tím, že postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků, vyjadřuje přesvědčení, že právě z těchto hledisek postup odvolacího soudu zcela obstojí, neboť jeho závěry směřovaly pouze ke změně prevenční povinnosti stanovené v občanském zákoníku, kterou měl obviněný svým jednáním porušit, přičemž tato korekce žádným způsobem nezhoršila postavení dovolatele v porovnání s jeho původním odsouzením, a k porušení zmíněného zákazu tedy nedošlo. Dodává, že fakticky se jednalo pouze o vypuštění citace § 2900 občanského zákoníku (obecná prevenční povinnost) a její nahrazení § 2901 občanského zákoníku (zakročovací povinnost).
10. Státní zástupkyně se neztotožňuje ani s další námitkou obviněného, že není zřejmé, co tvoří základ jeho trestní odpovědnosti, zda jeho účast ve statutárním orgánu, či pouze účast ve společenství vlastníků jednotek, neboť oba soudy se jí dostatečně zabývaly; soud prvního stupně tak učinil v bodech 32 až 37 svého rozsudku, odvolací soud v bodu 18 svého rozsudku. Ve vztahu k námitce obviněného směřované proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve smyslu neoprávněné tzv. připomínky jeho povinnosti podle § 159 odst. 1 občanského zákoníku pak konstatuje, že tato neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. řádu).
11. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupkyně shledává dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové
zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
17. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
18. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje následující. Pokud obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s tím, že namítá, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, co tvoří základ jeho trestní odpovědnosti, zda to byla jeho účast ve statutárním orgánu, či pouze účast ve společenství vlastníků jednotek, Nejvyšší soud konstatuje, že takovou námitku nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit, neboť se netýká právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, nýbrž ve své podstatě směřuje proti popisu skutku ve výroku o vině a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud shledal, že daná námitka je nedůvodná, neboť v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je výslovně uvedeno, že obviněný spáchal předmětný přečin „jako v té době jediný člen výboru SVJ zodpovědný dle § 1190 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, za zajištění správy domu…“, což je dále rozvedeno v odůvodnění tohoto rozsudku (srov. jeho bod 18) s tím, že: „obviněný tehdy byl jediným členem výboru společenství … tyto povinnosti nebyly z obviněného P. P. v kritické době žádným způsobem (právním aktem nebo jiným právním úkonem) sňaty“. Jestliže obviněný v návaznosti na výše uvedené namítá, že význam připomínky § 159 odst. 1 občanského zákoníku, jenž stanovuje povinnost člena voleného orgánu vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, za kterou odvolací soud chválí soud prvního stupně, je nejasný (ale má mu přitom jednoznačně přitěžovat), neboť byl odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, nelze se s ním ztotožnit. Předmětná připomínka je totiž zcela přiléhavá, neboť danou povinnost jako jediný člen výboru společenství vlastníků jednotek (voleného statutárního orgánu) měl, přičemž podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku nebyl odsouzen nikoli proto, že by daná povinnost nevyplývala z jeho funkce, nýbrž z toho důvodu, že soud prvního stupně konstatoval, že vážný následek v podobě smrti nelze označit za obvyklý a častý, takže nepovažoval jeho jednání – původně porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku, nyní porušení tzv. zakročovací povinnosti podle § 2901 občanského zákoníku – za porušení důležité povinnosti.
19. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pokud by pak námitky dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. řádu).
20. Co se týče dalších námitek obviněného, jejichž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu, že změnil právní kvalifikaci, když oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že neporušil obecnou prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku, nýbrž porušil tzv. zakročovací povinnost podle § 2901 občanského zákoníku, aniž mu dal možnost se proti tomu hájit, a svým rozhodnutím pak porušil i zásadu zákazu reformace in peius, Nejvyšší soud konstatuje, že byť první námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě a druhá námitka je relevantní z hlediska práva na spravedlivý proces, tyto jsou zjevně neopodstatněné. K předmětným dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
21. Nejvyšší soud ve vztahu k prvně zmíněné námitce předně shledal, že odvolací soud nezměnil právní kvalifikaci skutku, neboť stejně jako soud prvního stupně uznal obviněného vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž oproti soudu prvního stupně toliko dospěl k závěru o porušení jiné mimotrestní právní normy obviněným, a to nikoli obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku (když toto ustanovení vymezuje prevenci při konání a nadále se již nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob), ale tzv. zakročovací povinnosti podle § 2901 občanského zákoníku [srov. bod 24 odůvodnění jeho rozsudku, v němž výslovně zdůrazňuje, že „tato změna však neměla žádný vliv na právní posouzení jednání obou obviněných“]. Již vůbec pak odvolací soud neuznal obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku, a tudíž jeho postup nijak nekolidoval ani s § 225 odst. 2 tr. řádu, tedy neměl zde zakotvenou povinnost upozornit obviněného na přísnější právní posouzení skutku přesným zákonným označením trestného činu, uvedením příslušného ustanovení trestního zákoníku a všech zákonných znaků, které odůvodňují určitou trestní sazbu (včetně všech okolností, které podmiňují přísnější právní kvalifikaci) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2807]. Z těchto důvodů nelze přisvědčit ani navazující námitce obviněného o porušení zákazu reformace in peius, a to ani v tom směru, pokud je přesvědčen, že „když je odsouzen za nezakročení, jedná se o přísnější posouzení, než kdyby byl odsouzen za porušení všeobecné prevenční povinnosti“ (za situace, kdy nedošlo k odvolání státního zástupce). Jestliže totiž odvolací soud dospěl k závěru o porušení tzv. zakročovací povinnosti a nikoli obecné prevenční povinnosti (jak učinil soud prvního stupně), nejedná se o zpřísnění právní kvalifikace skutku (§ 143 odst. 1 tr. zákoníku). Současně je zapotřebí doplnit, že obviněnému byl též uložen trest odnětí svobody ve stejné výměře (pět měsíců) s podmíněným odkladem jeho výkonu a stanovena zkušební doba ve stejné délce (jeden rok). Lze tak uzavřít, že změna mimotrestní právní normy nijak nezměnila, resp. nezpřísnila trestněprávní kvalifikaci skutku ani nezvětšila rozsah a závažnost následků pro obviněného, a tedy žádným způsobem nezhoršila postavení obviněného v porovnání s jeho odsouzením z rozsudku soudu prvního stupně. 22. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného stran porušení jeho práva na obhajobu v tom směru, že v případě stíhání za porušení zakročovací povinnosti by se hájil jinak, např. zda měl nad situací kontrolu, a jiný význam by měla skutečnost, že v bytě v daném domě v té době nebydlel, Nejvyšší soud uvádí, že tato skutečnost, kterou zdůrazňuje, není v případě porušení tzv. zakročovací povinnosti nijak významnější, neboť zásadní je ta skutečnost, že byl jediným členem výboru společenství vlastníků jednotek (statutárního orgánu), a tedy byl povinen zajišťovat řádnou správu domu (resp. byl zodpovědný za její zajištění) bez ohledu na to, že v domě nebydlel a zdržoval se tam jen občas. V tomto směru lze odkázat na úvahy a závěry odvolacího soudu v bodech 18 a 20 odůvodnění jeho rozsudku, s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
23. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. P. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému (a ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu