11 Tdo 505/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2009 o dovolání obviněného Z. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 6 To 69/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 8/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Z. K.
o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2008, sp. zn. 39 T 8/2007, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (body 1 a 3 rozsudku soudu prvního stupně), trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným (body 2, 4 – 6 , 7a – 7c, 8 – 11, 14 – 19, 22, 24 – 26 rozsudku soudu prvního stupně), dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod 23 rozsudku soudu prvního stupně), organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr.
zák. k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. (body 12, 13, 20 a 21 rozsudku soudu prvního stupně), jichž se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2006, sp. zn. 3 T 270/2006, a který nabyl právní moci dne 17. ledna 2007, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování na dobu šesti roků.
Soud současně zrušil výrok z výše již citovaného trestního příkazu Městského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud dále rozhodl také o nároku poškozených na náhradu škody.
K odvolání obviněného Z. K. Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 6 To 69/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř., zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného Z. K. ve výroku o vině (v bodech 12, 13, 20 a 21), ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným A. S., V. D. a I. K., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Z. K. uznal vinným návodem k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a za tento trestný čin a za trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 1, 3 rozsudku soudu prvního stupně), podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný (body 2, 4 – 6, 7a – 7c, 8 – 11, 14 – 19, 22, 24 – 26 rozsudku soudu prvního stupně), dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod 23 rozsudku soudu prvního stupně), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2006, sp. zn. 3 T 270/2006, a který nabyl právní moci dne 17. ledna 2007, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování na dobu šesti roků. Soud současně zrušil výrok o trestu z výše již citovaného trestního příkazu Městského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud dále rozhodl také o nároku poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že odvolací soud dospěl k závěru o jeho vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně), přestože ze skutkových zjištění soudů nevyplývá jeho vědomost o výzvách leasingové společnosti k vrácení vozidla. V takové situaci podle názoru obviněného nelze učinit závěr, že po nějakou dobu vyloučil leasingovou společnost z dispozice s předmětem leasingu, jak plyne i z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 30/2004 Sb. rozh. tr. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaných trestných činů i odvolací soud vyjádřil jisté pochybnosti ve vztahu k jejímu naplnění ve všech případech specifikovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (zejména pokud jde o jednání pod body 4 –6, 7a, 9 – 11, 15, 22 a 26), když z provedených důkazů nebylo možno spolehlivě dovodit, že obviněný již při přebírání vozidel jednal v podvodném úmyslu. Odvolací soud dále uvedl, že by jednání obviněného bylo vhodnější posoudit jako trestný čin zpronevěry (a to podle § 248 odst. 1, 3 tr. zák., když výše škody by dosáhla částky 3.261.147,- Kč), to však nepřichází v úvahu s ohledem na ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. Takové závěry však obviněný považuje za předčasné. Při zjišťování výše škody nebyl dosud reflektován specifický charakter leasingu, výsledná škoda by tedy nebyla tak vysoká, jak dovodil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Jednání pod bodem 26) rozsudku soudu prvního stupně by nadto nemohlo být kvalifikováno ani jako trestný čin zpronevěry, když vozidla byla obviněným převzata krátce před jeho vzetím do vazby, nebyla jím zcizena a pro jejich technické závady v podstatě ani používána. Trest, který byl obviněnému uložen je pak podle jeho názoru nepřiměřeně přísný. Obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný částí svých dovolacích námitek (např. ve vztahu ke skutku pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně) stojí mimo uplatněný dovolací důvod, ale i mimo jiné zákonné dovolací důvody, když sice namítá
nesprávné hmotně právní posouzení skutku, avšak tento svůj závěr opírá o odlišný průběh skutkového děje, než jaký byl soudy v řízení zjištěn. V další části dovolání obviněný s odkazem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnil právní kvalifikaci některých dílčích útoků svého jednání, v nichž soud prvního stupně spatřoval trestný čin podvodu s tím, že přiléhavější by bylo jejich posouzení jako trestný čin zpronevěry. V tomto směru je ale podle názoru státního zástupce nutné akceptovat úvahy odvolacího soudu, že by šlo o přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného, které brání zákaz reformatio in peius ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. Výši způsobené škody by sice skutečně bylo nutno určit jinak než ve vztahu k trestnému činu podvodu, neboť by bylo na místě vycházet z právního názoru vyloženého v rozhodnutí č. 6/2003 Sb. rozh. tr., výše škody by však dosáhla přinejmenším škody nikoli malé a jednání by tak bylo nutné kvalifikovat alespoň jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Námitky obviněného jsou proto neopodstatněné. Pokud jde o námitky obviněného ve vztahu k jednání pod bodem 26) rozsudku soudu prvního stupně, tak ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný se po převzetí vozidel za účelem jejich prodeje poškozenému vymlouval, sliboval mu zaslání peněz, případně mu tvrdil, že je již zaslal, poškozenému ale nebyly peníze nikdy doručeny, anebo se zcela vyhýbal kontaktu s poškozeným. Skutečnost, že obviněný byl posléze vzat do vazby a tedy nestihl plně realizovat svůj záměr vozidla prodat, nemůže na právním posouzení jeho jednání nic změnit (s výjimkou případných námitek týkajících se dosaženého vývojového stadia trestného činu). Zpochybňovat nelze ani správnost výroku, jímž byl obviněnému uložen trest. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, pokud obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák., nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného dovolacího důvodu. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Část dovolatelových námitek, tak jak byly výše již rozvedeny, předně směřuje vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí o námitkách obviněného, že jeho jednání (v bodě 1 rozsudku soudu prvního stupně) nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., s tím, že nevěděl o výzvách leasingové společnosti k vrácení vozidla. Obviněný zde sice zdánlivě namítá nesprávné právní posouzení skutku, ve skutečnosti však předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou, verzi skutkového děje.
S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je nutno již na tomto místě zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry ve vztahu k jednání pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Soudy vycházely zejména z výpovědi samotného obviněného (viz č. l. 2382), svědecké výpovědi I. K. a celé řady listinných důkazů (z leasingové smlouvy č. 31002888 uzavřené mezi D. K. a G. C. L., a. s., z matričního listu klienta k leasingové smlouvě č. …, ze všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu G.
C. L., a. s., – verze 5/2004, z přípisu ze dne 29. května 2006 adresovanému D. K., kterým se ke dni 8. června 2006 ukončuje leasingová smlouva č. … a leasingový nájemce se jím vyzývá k vrácení vozidla, z dokladu o doručení tohoto přípisu D. K. ze dne 31. května 2006, z trestního oznámení poškozené G. C. L., a. s., nyní G. M. A., a. s., ze žádosti o vyhlášení pátrání po vozidle ze dne 13. října 2006, z úředního záznamu o zajištění osoby ze dne 11. ledna 2007 a z protokolu o vydání věci z téhož dne) a na základě těchto důkazů pak dospěly k závěru, že obviněný předmětné vozidlo převzal ihned poté, co na něj byla jeho manželkou uzavřena leasingová smlouva, vozidlo po celou dobu držel mimo dispozici leasingového nájemce – manželky D.
K., a po výzvě leasingové společnosti k vrácení vozidla ze dne 29. května 2006 (o níž se obviněný, jak sám vypověděl, dověděl od své manželky – srov. č. l. 2381) i mimo dispozici této společnosti, aby jej v prosinci roku 2006 předal v rozporu s podmínkami leasingu I. K., u nějž bylo vozidlo v lednu roku 2007 zajištěno. Nelze mít tedy pochyby o tom, že obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Je totiž zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. Soudu prvního stupně snad lze vytknout jistou nedůslednost s jakou v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Přes uvedené nedostatky procesní povahy je však zřejmé, že soudy vycházely ze skutkového stavu opírajícího se o výsledky dokazování, které bylo naprosto dostačující pro závěr o vině dovolatele tímto trestným činem a jejich závěr naopak zcela odpovídá dosavadní judikatuře soudů, včetně právnímu názoru obsaženému v rozhodnutí č. 30/2004 Sb. rozh.
tr., na nějž dovolatel v této souvislosti poukazuje.
Rovněž dovolací námitky ve vztahu k výši trestu, který byl obviněnému v posuzované věci uložen, nenaplňují dovolatelem uplatněný, ale ani jiný zákonný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Jak již bylo zdůrazněno ve vyjádření státního zástupce, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. V posuzované věci se přitom nejedná o případ jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkajícího se kupř. porušení ustanovení o ukládání souhrnného nebo úhrnného trestu, popř. trestu společného (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolatel naproti tomu naplnil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzením, že ze zjištění soudů nevyplývá jeho zavinění k jednání, v němž soud prvního stupně spatřoval všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., zatímco odvolací soud ohledně některých dílčích útoků by pokládal za přiléhavější jejich kvalifikaci jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., což by ovšem podle dovolatele dále mohlo mít vliv na způsob výpočtu celkové výše způsobené škody a tím i na rozsah trestné činnosti. Dále dovolatel namítl, že ohledně skutku uvedeného pod bodem 26) rozsudku soudu prvního stupně nedošlo k dokonání trestného činu, neboť před svým vzetím do vazby s předmětnými vozidly neprovedl žádnou dispozici.
S ohledem na obsah výše uvedených dovolacích námitek lze připomenout, že podle zjištění soudu prvního stupně podstata trestné činnosti obviněného spočívala v tom, že v době od srpna 2004 do prosince 2006 v Brně převzal od soukromých osob motorová vozidla (osobní automobily) za účelem zajištění jejich prodeje v autobazaru, nebo krátkodobého užívání, či provedení technické prohlídky, jejich oprav apod., avšak ve skutečnosti již v době jejich převzetí jednal se záměrem s nimi disponovat jako s vlastními věcmi, což také učinil a vozidla zpravidla prodal, přičemž poškozeným ani nepředal obdrženou kupní cenu.
V některých případech, z celkového počtu 22, se stejným záměrem vozidla vylákal u leasingových společností, a celkem tak způsobil škodu téměř 5 mil. Kč (k tomu blíže srov. s. 1 – 13 rozsudku soudu prvního stupně). Tato skutková zjištění soudu jsou slučitelná s právním závěrem, že takové jednání obviněného vykazuje všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.(v jednom případě ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.) a dovolací námitky obviněného jsou v tomto ohledu neopodstatněné.
Pokud odvolací soud vyslovil jisté pochybnosti ohledně správnosti tohoto právního posouzení skutku (s. 33-35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tak jejich původ spočíval především v nízké úrovni odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, která neodpovídá požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., nikoliv v absenci skutkových zjištění. Zejména z tohoto pohledu pak odvolací soud nastínil úvahy o možné kvalifikaci části útoků trestného činu podvodu podle ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 248 odst. 3 tr.
zák., které však s ohledem na princip zákazu reformace in peius záhy opustil, když zdůraznil, že v takovém případě obviněný měl být uznán vinným nejen trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se způsobením škody ve výši přes 3 200 000 Kč, ale vedle toho ještě dalším trestným činem, a to zpronevěrou podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se způsobením rovněž značné škody (ve výši přes 1 400 00 Kč), což by evidentně bylo v jeho neprospěch. Ve shodě s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu tak obviněný své dovolací námitky v zásadě směřuje do oblasti případného porušení procesně právních ustanovení, tedy mimo dosah uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Zčásti lze přisvědčit námitce dovolatele, že ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se ve skutkové větě pod bodem 26) nesprávně uvádí, že „… převzal od poškozeného P. Č. … osobní motorové vozidlo zn. Opel Kadett …, osobní motorové vozidlo zn. Škoda 136L Favoritt … a osobní motorové vozidlo zn. Nissan Sunny 1.6 … s tím, že uvedená vozidla prodá za částku 36.000,- Kč do 27.12.2006 nebo si je sám odkoupí, o čemž také sepsali objednávku, Z. K. uvedená vozidla prodal, avšak kupní cenu majiteli nezaplatil …“, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i odvolací soud, žádné závěry o prodeji vozidel tohoto poškozeného nevyplývají.
Naopak i z výpovědi samotného poškozeného P. Č. je zřejmé, že se obviněnému vozidla prodat nepodařilo (srov. protokol na č. l. 1988). Ovšem i v tomto případě došlo k dokonání trestného činu podvodu, když je podstatné to, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný i tato vozidla převzal do své dispozice již v podvodném úmyslu a se záměrem, že ani po případném prodeji poškozenému žádné peníze neposkytne. V této souvislosti správně zdůraznil soud prvního stupně, že obviněný byl po převzetí vozidel nekontaktní, opakovaně se poškozenému vymlouval a několikrát jej přesvědčoval, že mu peníze již odeslal, což se pak následně ukázalo jako nepravda. Za této situace není sporu o tom, že již došlo k dokonání uvedeného trestného činu. Proto soudy důvodně i tento útok pokládaly za jeden z útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když škoda, kterou obviněný svým jednáním způsobil (nebo měl v úmyslu způsobit) dosahovala výše 4.888.193,- Kč (tj. výše škody značné – srov. § 89 odst. 11 tr. zák.).
S poukazem na uvedené tedy Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík