11 Tdo 507/2012-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. června 2012 v neveřejném zasedání
o dovolání podaném obviněným R. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 477/2011, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 212/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 4 T 212/2010,
byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4
měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, a
trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na
dobu 1 roku.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný R. H. dne 20. 11. 2010 kolem
23:20 hodin na pozemní komunikaci v obci N., okres Příbram, řídil osobní
motorové vozidlo tov. zn. Renault Vel Satis, reg. zn. …, ačkoliv před jízdou
požil alkoholické nápoje v takové míře, že dechovou zkouškou provedenou
přístrojem Dräger ve 23:24 hodin mu bylo naměřeno 2,16 promile alkoholu v dechu
a opakovanou zkouškou ve 23:29 hodin 2,55 promile alkoholu v dechu.
O odvolání obviněného R. H. rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze
dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 477/2011, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. H. dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že
předmětný skutek není trestným činem, a to i s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe uvedenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak správně
vyhodnotil i okresní soud ve svém předchozím rozhodnutí, než mu bylo v rozporu
s trestním řádem vnuceno hodnocení posuzovaného činu odvolacím soudem. Obviněný
má za to, že v daném případě došlo k extrémnímu nesouladu skutkových a právních
zjištění, zejména když Okresní soud v Příbrami v dalším řízení učinil ohledně
téhož skutkového stavu odlišný právní závěr v otázce viny dovolatele, aniž
provedl jakýkoliv jiný, nový důkaz, či zopakoval jediný důkaz z dřívějšího
řízení. Obviněný nesouhlasí s právním názorem krajského soudu (na jehož
podkladě vydal okresní soud již odsuzující rozsudek), že se v praxi odvolacího
soudu často nevyskytují rozdíly mezi výsledky dechové zkoušky na alkohol a
zkoušky odběru krve. Odkazuje přitom na zkušenosti dvou nezávislých znalců a
ustálenou judikaturu, podle které, není-li výsledek rozboru krve řidiče k
dispozici, je možné vyvodit stav vylučující způsobilost jen ze souhrnu
ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna,
přičemž výsledky dechové zkoušky jsou považovány pouze za orientační. Podle
obviněného pak všechny tyto judikaturou zmíněné ostatní okolnosti svědčí v jeho
prospěch. A to zejména výpovědi svědků K. a P., podle kterých zkonzumoval pouze
jedno pivo, a výpovědi policisty M. K. uvádějícího, že až na zápach alkoholu z
úst a zarudlých očí se obviněný choval normálně. Výsledek dechových zkoušek pak
obviněný považuje za chybný, vysvětlitelný chybnou manipulací s měřicím
přístrojem.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že
námitky obviněného nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., když se de facto domáhá přehodnocení soudy provedeného
dokazování ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu věci. Zásah do skutkových
zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání,
avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně
úplné absence příslušných skutkových zjištění) a současně je-li toto pochybení
předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo. Tvrzenému dovolacímu
důvodu odpovídá námitka obviněného, že posuzovaný skutek není trestným činem, a
to i s ohledem na zásadu trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle učiněných skutkových zjištění však obviněný v tomto případě beze zbytku
naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové
látky, a tudíž nelze – i přes akceptaci principu subsidiarity trestní represe –
jeho trestní odpovědnost vyloučit, ale naopak je za těchto okolností povinností
státu pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti pohnat. Proto v závěru
svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je
dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že
většinu dovolatelem namítaných vad nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací
důvod. Dovolací námitky, tak jak byly výše již rozvedeny, primárně směřují vůči
skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o námitkách obviněného ve
vztahu ke způsobu, jakým soudy ve věci hodnotily provedené důkazy (především
výsledky dechové zkoušky provedené přístrojem Dräger a výpovědi svědků K., P. a
výpovědi policisty M. K.), a že v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým
zjištěním, že jednání obviněného naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu
ohrožení vlivem návykové látky, ačkoliv se nenacházel ve stavu vylučujícím
způsobilost řídit motorové vozidlo.
V tomto směru jsou výhrady obviněného proti správnosti právního posouzení činu
jako trestného činu, jež jsou obsaženy v textu dovolání, založeny právě jen na
polemice se způsobem vyhodnocení provedených důkazů ze strany obou nižších
soudů. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěr o tom, že obviněný byl pod
vlivem alkoholu, vyplývá z vysokých hodnot alkoholu v dechu (konkrétně 2,16 a
po pěti minutách 2,55 promile) naměřených přístrojem Dräger, které i při
zohlednění v úvahu přicházejících dílčích nepřesností tohoto certifikovaného a
ověřeného přístroje dávají spolehlivý obraz o značném ovlivnění alkoholem.
Obviněný tyto výsledky nezpochybnil a nežádal jejich vyvrácení zkouškou odběru
krve, ač si musel být vědom (zvláště pak, byl-li podle vlastního tvrzení
prakticky střízlivý, neboť údajně vypil maximálně jedno pivo) závažnosti
vysokých naměřených hodnot a s tím spojených důsledků. Soudy také důvodně
nepřehlédly evidentní rozpory ve výpovědích obviněného (např. ohledně pouhého
přeparkování vozidla v souvislosti s odchodem z restaurace, ve které strávil
večer), poukázaly na vyvrácení jeho tvrzení, že policisté mu údajně sdělili,
že věc bude posouzena jen jako přestupek, a také se náležitě vypořádaly se
závěry znaleckých posudků (srov. str. 2-4 napadeného usnesení). Rovněž tak
zdůraznily, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mohly ovlivnit
výsledky opakovaně provedené dechové zkoušky.
S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že
pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací
námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není
ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí
postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto
dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově
nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem
předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na
vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12.
2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo
1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např.
usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9.
2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného
podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatel pak naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu
předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž
podstatou je výhrada, že posuzovaný skutek není trestným činem, a to i s
ohledem na zásadu trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Dle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve
kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní
represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) má za cíl napomoci k odlišení trestných
činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože
zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek
skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici
společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání
v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný
zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.
Pokud obviněný namítá porušení principu subsidiarity trestní represe, resp.
pojetí trestního práva jako ultima ratio, v podstatě namítá i to, že v
posuzované trestní věci nedošlo k naplnění oné minimální hranice společenské
škodlivosti. V této souvislosti je třeba uvést, že tyto principy nelze
zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní
odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2
tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy,
případně umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným /tj. v daném
případě existence normy postihující řízení pod vlivem alkoholu - § 5 odst. 2
písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, ve znění pozdějších
předpisů/ ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na
citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana
společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných
činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon
označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1
tr. zákoníku). Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými
právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto
jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání
trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a
procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k
trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla
beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném
případě, proto nemůže stát rezignovat na svou roli.
Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl
zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“. Nový
trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a
ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní
hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v
němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány
činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (v právní nauce viz P. Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).
Těmto teoretickým východiskům napadené rozhodnutí nijak neodporuje, a proto
Nejvyšší soud nemohl přiznat výše uvedené námitce obviněného jím přisuzovaný
význam.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho
zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík