11 Tdo 509/2004 - I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. května 2004 podle § 265l odst. 4
trestního řádu v řízení o dovolání podaném obviněným Ing. L. V., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 85/2003-2900 ze dne 18. 12. 2003 v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 9/2002, t a k t o
:
Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný Ing. L. V., n e b e r e do
vazby, neboť podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se vazba obviněného n
a h r a z u j e dohledem probačního úředníka nad ním a stanovením povinností
spočívajících v tom, že se bude na předvolání řádně dostavovat k soudu a
přebírat písemnosti od soudu na adrese P. - L., N. P. č. 1374, u paní E. K.,
změní místo pobytu pouze se souhlasem probačního úředníka, bude se k probačnímu
úředníkovi dostavovat jednou týdně v termínech, které mu stanoví, s tím, že
poprvé se do jeho kanceláře ve středisku Probační a mediační služby v P.
dostaví dne 27. 5. 2004 v 9.00 hodin, bude mu podle jeho pokynů dokládat zdroj
svých příjmů, umožní mu vstup do svého obydlí na území České republiky, a v
případě, že se souhlasem probačního úředníka změní místo svého pobytu, soudu
ihned nahlásí změnu adresy pro doručování, popřípadě si bude obsílky osobně
vyzvedávat u soudu. Současně je obviněný povinen dodržovat povinnosti stanovené
v § 73 odst. 3 trestního řádu.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T 9/2002-2863 ze dne 10. 9. 2003 byl
obviněný Ing. L. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
4 trestního zákona. Za to a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné
dávky podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona z
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 2 T 15/97-1651 ze dne 28. 11.
1997 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 26/98-1829 ze dne
13. 5. 1998 byl odsouzen podle § 248 odst. 4 trestního zákona za použití § 35
odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let,
pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s
dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem č. j. 2 T 15/97-1651 ze dne 28. 11. 1997 ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 26/98?1829 ze dne 13. 5. 1998,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl obviněný Ing. L. V. odvoláním,
které Vrchní soud v Praze svým usnesením č. j. 4 To 85/2003-2900 ze dne 18. 12.
2003 jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítl. Z podnětu dovolání
podaného obviněným však Nejvyšší soud České republiky toto usnesení svým
usnesením sp. zn. 11 Tdo 509/2004 ze dne 21. května 2004 zrušil. Současně
zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v
Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. L. V. až dosud vykonával uložený trest odnětí svobody, naposledy
ve věznici ve V. Rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky o podaném
dovolání nicméně výkon tohoto trestu pozbyl dalšího podkladu. Proto Nejvyšší
soud musel ve smyslu § 265l odst. 4 trestního řádu z úřední povinnosti
rozhodnout též o vazbě obviněného Ing. L. V., aniž by takové rozhodnutí bylo
podmíněno jeho žádostí o propuštění na svobodu nebo návrhem kohokoli jiného.
Po posouzení rozhodných skutečností dospěl Nejvyšší soud České republiky k
závěru, že u obviněného Ing. L. V. je dán důvod vazby podle § 67 písm. a)
trestního řádu, tedy že existuje reálná obava uprchnutí a skrývání se
obviněného, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, protože mu hrozí
vysoký trest a nemá stálé bydliště.
Ze spisového materiálu a z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o
podaném dovolání vyplývá, že obviněný Ing. L. V. bude i nadále stíhán za skutek
kvalifikovaný obžalobou i rozsudkem soudu prvního stupně jako trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona. Za takový trestný čin hrozí
obviněnému trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Přitom nelze
přehlédnout, že tímto trestným činem měl způsobit škodu v celkové výši
14.000.000,- Kč. Podstatné pak je, že trvalé bydliště obviněného na adrese T.
čp. 278 je toliko formální, neboť na této adrese bydlí jeho bývalá manželka, s
níž již nežije.
Nebezpečí útěku a skrývání se obviněného tedy hrozí nejen v důsledku jeho
nedostatečných vazeb na určité konkrétní místo na území České republiky, ale
též vzhledem k povaze trestné činnosti, která mu je kladena za vinu, a vzhledem
k trestu, který mu hrozí. V zájmu plynulého pokračování trestního řízení v této
trestní věci přitom je, aby byl obviněný až do opětovného rozhodnutí ve věci k
dispozici orgánům činným v trestním řízení.
V trestní věci obviněného Ing. L. V. jsou tedy splněny podmínky pro jeho vzetí
do vazby.
Nejvyšší soud České republiky však shledal, že jeho vazbu lze nahradit dohledem
probačního úředníka. Z trestního spisu je totiž patrné, že během řízení před
soudem prvního stupně se v zásadě řádně dostavoval k hlavnímu líčení a přebíral
zásilky adresované mu orgány činnými v trestním řízení, ať už v T., kde nadále
bydlí jeho matka, nebo u soudu. Z jeho výpovědi před Nejvyšším soudem České
republiky vyplývá, že o všech úkonech trestního řízení byl průběžně informován
též svými obhájci. Podle vlastního tvrzení se před nástupem výkonu trestu
zdržoval u své družky E. K. na adrese P. - L., N. P. č. 1374, a tam se hodlá i
nadále zdržovat. Tuto adresu učinil také svou adresou pro doručování. Za
situace, kdy předchozí řízení bylo proti němu vedeno na svobodě, neměl Nejvyšší
soud České republiky důvod nevěřit jeho tvrzením. Nahradil proto jeho vazbu
dohledem probačního úředníka nad ním. Přijetí tohoto opatření považuje Nejvyšší
soud České republiky za důležité v zájmu minimalizace možných rizik spojených s
předchozími změnami místa pobytu obviněného.
Obsah dohledu probačního úředníka je rámcově vymezen v ustanovení § 73 odst. 3
trestního řádu. Přímo z této právní úpravy vyplývá omezení obviněného v tom
směru, že může změnit místo pobytu pouze se souhlasem probačního úředníka a
jeho povinnost dostavovat se k němu ve stanovených lhůtách. Tyto lhůty i další
omezení v běžném způsobu jeho života stanovil Nejvyšší soud České republiky
velice přísně ve snaze vytvořit co nejlepší podmínky proto, aby obviněný
nemařil průběh trestního řízení. Zcela samozřejmým požadavkem je, aby se na
předvolání řádně dostavoval k soudu a přebíral písemnosti od něj na adrese pro
ten účel určené (P. - L., N. P. č. 1374). Průběžně jednou týdně v termínech,
které mu upřesní probační úředník, bude zároveň povinen dostavovat se k němu a
dokládat mu zdroj svých příjmů. Způsob jakým to má činit je na dohodě s ním; v
případě, že však k takové dohodě nedojde, určí mu to sám probační úředník.
Pouze s jeho souhlasem bude též moci změnit místo svého pobytu.
Z výše uvedeného je patrné, že Nejvyšší soud České republiky uvěřil tvrzení
obviněného Ing. L. V., že je odhodlán vyvarovat se všech kroků, které by mohly
mařit probíhající trestní stíhání. Zároveň shledal podmínky pro vedení jeho
dalšího trestního stíhání na svobodě a pro nahrazení jeho vazby dohledem
probačního úředníka. V procesně právní rovině tak učinil postupem podle § 265l
odst. 4 trestního řádu ve spojení s § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu, jak
je patrné z výroku tohoto rozhodnutí. Nedodrží-li však obviněný kterékoliv z
uvedených omezení a povinností, bude to důvodem pro jeho vzetí do vazby. Na
probačním úředníkovi přitom bude, aby důsledně sledoval jeho chování a o
zjištěných případech neplnění stanovených omezení a povinností neprodleně
informoval příslušného předsedu senátu Vrchního soudu v Praze.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 11 Tdo 509/2004
Datum rozhodnutí: 21.05.2004
Typ rozhodnutí: Usnesení
11 Tdo 509/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
května 2004 o dovolání, které podal obviněný Ing. L. V., proti usnesení
Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 85/2003-2900 ze dne 18. 12. 2003 jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T
9/2002, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 trestního řádu s e usnesení Vrchního soudu v Praze č.
j. 4 To 85/2003-2900 ze dne 18. 12. 2003 z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 trestního řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný Ing. L. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T
9/2002-2863 ze dne 10. 9. 2003 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze
č. j. 4 To 85/2003-2900 ze dne 18. 12. 2003 uznán vinným trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona. Za to a za trestný čin
zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 3 trestního zákona z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 2 T
15/97-1651 ze dne 28. 11. 1997 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze
č. j. 9 To 26/98-1829 ze dne 13. 5. 1998 byl odsouzen podle § 248 odst. 4
trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3
trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o
trestu z citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 2 T
15/97-1651 ze dne 28. 11. 1997 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze
č. j. 9 To 26/98-1829 ze dne 13. 5. 1998, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni potvrzených odvolacím soudem
se obviněný trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona
dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v roce 1996 do 10. 10. 1997 jako
předseda představenstva společnosti A. L., a. s., s původním sídlem R., J. 208,
nyní L. H., a. s., P. 10, J. 2992/8, v konkursu, převzal částečně z pokladny
společnosti A. L., a. s., prostřednictvím členky představenstva a současně
osoby, která vedla účetnictví, Ing. L. Š. a částečně nepředal této finanční
prostředky z majetku společnosti A. L., a. s., v celkové částce 14.000.000,-
Kč, které použil nezjištěným způsobem, když nakládání s touto částkou nebylo z
jeho strany žádným způsobem účetně zdokladováno, a až dne 10. 10. 1997 na výzvu
ing. L. Š. podepsal potvrzení, ze kterého vyplynulo převzetí částky
14.000.000,- Kč jako platby za budoucí převod akcií společnosti G. C., a. s.,
se sídlem Ž., M. n. č. 181, společnosti A L., a. s., když k převodu těchto
akcií z jeho strany nikdy nedošlo a částka 14.000.000,- Kč nebyla společnosti
A. L., a. s., nikdy vrácena ani jí nebylo poskytnuto jiné adekvátní
plnění.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. L. V. odvoláním,
které Vrchní soud v Praze svým usnesením jako nedůvodné podle § 256 trestního
řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému Ing. L. V. doručen dne 28. 1.
2004, jeho obhájci JUDr. Z. N. dne 13. 1. 2004, jeho obhájkyni JUDr. M. Š. dne
15. 4. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 16. 1. 2004. Vedle toho
bylo dne 19. 1. 2004 toto usnesení doručeno též JUDr. J. F.
JUDr. J. F. si obviněný zvolil svou obhájkyní dne 20. 6. 2002 (č. l. 1167
trestního spisu), dne 16. 12. 2003 však vystavil plnou moc pro zastupování ve
věci JUDr. M. Š. (č. l. 2922 trestního spisu), která dne 17. 12. 2003
informovala odvolací soud o převzetí obhajoby obviněného s tím, že tento
předchozího dne vypověděl plnou moc JUDr. J. F., a požádala o odročení
veřejného zasedání nařízeného na den 18. 12. 2003 (č. l. 2892 trestního spisu).
Plná moc jí vystavená je udělena pro „trestní obhajobu“ v dané trestní věci.
Odvolací soud její žádosti nevyhověl a dne 18. 12. 2003 konal veřejné zasedání
v její nepřítomnosti i v nepřítomnosti obviněného. Na základě požadavku
odvolacího soudu obhajobu obviněného u tohoto veřejného zasedání zajistila
ještě JUDr. J. F. V jeho průběhu přitom potvrdila, že jí dne 16. 12. 2003
skutečně byla obviněným vypovězena plná moc (č. l. 2897 trestního spisu). Po
skončení veřejného zasedání před odvolacím soudem skončilo právo této obhájkyně
zastupovat obviněného, nicméně soud prvního stupně jí následně doručil usnesení
odvolacího soudu a opomněl je doručit obviněným nově zvolené obhájkyni JUDr. M.
Š. Té je na základě upozornění Nejvyššího soudu České republiky doručil až dne
15. 4. 2004. V té souvislosti tato obhájkyně obviněného sdělila, že měla
udělenou plnou moc pouze na jeho zastupování v odvolacím řízení a že pro podání
dovolání jí plnou moc nevystavil. Obviněný tuto skutečnost následně během svého
výslechu před Nejvyšším soudem České republiky potvrdil. Právo JUDr. M. Š.
podat jeho jménem dovolání nicméně vyplývalo ze zákona – konkrétně z ustanovení
§ 41 odst. 5 trestního řádu – podle nějž i když její zmocnění zaniklo skončením
trestního stíhání (v daném případě vynesením rozhodnutí odvolacího soudu) byla
za obviněného oprávněna nejen podat dovolání, ale i zúčastnit se řízení o něm u
Nejvyššího soudu České republiky, stejně jako jí bez dalšího (tedy aniž by k
tomu potřebovala nové zmocnění od obviněného) náleželo právo podat za něj
žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Doručeno jí muselo být též rozhodnutí
odvolacího soudu.
V posuzovaném případě obviněný dne 28. 12. 2003 udělil další plnou moc JUDr. Z.
N., a to k tomu, aby jej rovněž zastupoval v dané trestní věci jako obhájce se
zmocněním ke všem úkonům podle trestního řádu a specificky i k podání dovolání
a k zastupování v řízení před dovolacím soudem (č. l. 2934 trestního spisu).
Ani v tomto případě soud prvního stupně nereagoval na tento úkon obviněného
vydáním pokynu k doručení napadeného rozhodnutí jeho nově zmocněnému obhájci,
přesto však tento obhájce dne 30. 1. 2004 podal jeho jménem dovolání. Vzhledem
k tomu, že doručení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze JUDr. J. F. bylo
za daných okolností právně irelevantní, soud prvního stupně zhojil toto
pochybení až zasláním tohoto rozhodnutí nově zvoleným obhájcům obviněného JUDr.
M. Š. a JUDr. Z. N. dne 15. 4. 2004. Obhájce JUDr. Z. N. přitom písemně
prohlásil, že předmětné usnesení u soudu prvního stupně osobně převzal již dne
13. 1. 2004 při studiu spisu a na jeho podkladě následně za obviněného
vypracoval jeho dovolání. Na základě toho lze učinit závěr, že mu usnesení
odvolacího soudu bylo řádně doručeno dne 13. 1. 2004, byť o tom v trestním
spise není žádný jiný doklad než zmíněné písemné sdělení, které zaslal soudu
prvního stupně.
Za této situace bylo na Nejvyšším soudu České republiky, jemuž byla dne 5. 5.
2004 věc předložena soudem prvního stupně k rozhodnutí o dovolání, předně
posoudit, zda již uplynula lhůta k podání dovolání všem oprávněným osobám. To
má svůj specifický význam proto, že v této lhůtě mohou oprávněné osoby ve
smyslu § 265f odst. 2 trestního řádu měnit uplatněné dovolací důvody a tím
vymezit rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
„Nejvyššího soudu“). Podle ustanovení § 265h odst. 2 věta druhá trestního řádu
je přitom předložení spisu Nejvyššímu soudu namístě až v okamžiku, kdy tato
lhůta všem oprávněným osobám uplyne. V § 265e odst. 1 trestního řádu je pak
uvedená lhůta stanovena tak, že se dovolání podává do dvou měsíců od doručení
rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Doručuje-li se rozhodnutí
obviněnému i jeho obhájci, běží ve smyslu § 265e odst. 2 trestního řádu tato
lhůta pro obviněného od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Toto
ustanovení řeší danou otázku ve vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem, výslovně
však nepamatuje na případy, kdy má obviněný více obhájců. Vychází totiž z toho,
že podle § 37 odst. 3 trestního řádu je na předsedovi senátu, aby v těchto
případech při nečinnosti obviněného sám stanovil, který z jeho obhájců je určen
k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení. V
posuzované trestní věci ovšem předseda senátu nic takového neučinil. Napadené
usnesení odvolacího soudu tedy bylo třeba doručit oběma obviněným zvoleným
obhájcům a následně vyřešit otázku, od kterého doručení začala běžet
dvouměsíční lhůta pro podání dovolání. Konkrétně šlo o to, zda je ji třeba
počítat od 13. 1. 2004, kdy napadené usnesení převzal obhájce JUDr. Z. N., jenž
byl obviněným zmocněn k jeho zastupování v dané trestní věci s odstupem deseti
dnů od vynesení napadeného usnesení odvolacího soudu, či od 15. 4. 2004, kdy
bylo toto usnesení doručeno obhájkyni JUDr. M. Š., která byla obviněného
oprávněna zastupovat před odvolacím soudem. Současně bylo třeba posoudit význam
vyjádření obhájkyně JUDr. M. Š., potvrzeného obviněným, v tom smyslu, že
obviněný nezmocnil k podání dovolání v dané trestní věci ji, nýbrž JUDr. Z.
N., a že si nepřál, aby jej zastupovala v dovolacím řízení. To mělo svůj význam
z hlediska toho, že soud prvního stupně byl v řízení podle § 265h trestního
řádu povinen vyčkat s předložením věci Nejvyššímu soudu a ten v řízení podle §
265o a násl. trestního řádu se svým rozhodnutím o dovolání uplynutí lhůty k
jeho podání všem oprávněným osobám.
Nejvyšší soud přitom učinil závěr, že v posuzovaném případě je namístě počítat
běh dvouměsíční lhůty k podání dovolání pro obviněného ode dne 28. 1. 2004, kdy
bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze doručeno obviněnému. Rozhodující
pro počátek běhu této jeho lhůty totiž bylo doručení daného usnesení jemu a
jeho obhájci JUDr. Z. N., jenž jím byl pověřen k podání dovolání. To vyplývá z
toho, že podání dovolání je plně v dispozici obviněného a jemu náleží též právo
určit, který obhájce ho má za něj podat. V dané trestní věci obhájce JUDr. Z.
N., jenž jím byl k tomu zmocněn, napadené usnesení obdržel již dne 13. 1. 2004,
tedy předtím, než bylo doručeno samotnému obviněnému. To, jakým způsobem on sám
určil, který ze dvou obhájců oprávněných za něj podat dovolání, ho má skutečně
podat – konkrétně, že to má učinit JUDr. Z. N., nikoliv JUDr. M. Š. – bylo věcí
vztahu mezi ním a těmito jeho obhájci. Obviněný tuto volbu jednoznačně učinil,
jak to vyplývá z jeho vlastního vyjádření, ze samotného dovolání i ze sdělení
JUDr. M. Š., proto následné doručení napadeného usnesení této obhájkyni již
nemělo pro běh dovolacích lhůt žádný význam.
Obviněný své dovolání proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podané
prostřednictvím obhájce JUDr. Z. N. dne 30. 1. 2004 opřel o dovolací důvody
uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a k) trestního řádu. Obviněný se
domnívá, že odvolacím soudem byla porušena ustanovení o přítomnosti oprávněných
osob u veřejného zasedání nařízeného k projednání jeho odvolání a že bylo
rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí.
Porušení ustanovení o přítomnosti oprávněných osob u veřejného zasedání
konaného k projednání odvolání spatřuje obviněný v tom, že Vrchní soud v Praze
jako soud odvolací jednal a vynesl své rozhodnutí v jeho nepřítomnosti, ačkoliv
pro to nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť o nařízeném veřejném zasedání
nebyl náležitě vyrozuměn. V tomto kontextu poukazuje na to, že obsílka k danému
veřejnému zasedání, nařízenému na den 18. 12. 2003, mu byla zaslána na adresu
jeho trvalého bydliště, tedy T. čp. 278, tam však nebyl doručovatelem zastižen,
proto byla dne 19. 11. 2003 uložena na poště a následně dne 8. 12. 2003 vrácena
zpět odvolacímu soudu. S ohledem na právní úpravu obsaženou v § 64 odst. 1
písm. a), odst. 4 trestního řádu přitom vyslovuje přesvědčení, že fikce
doručení uložením uvedené obsílky na poště, kterou dovodil odvolací soud,
nemohla nastat, neboť zákon pro dané případy vylučuje jakoukoliv jinou formu
doručení, než do vlastních rukou adresáta. Proto současně označuje za právně
irelevantní to, zda se případně o nařízení veřejného zasedání odvolacím soudem
dozvěděl jiným způsobem, například z telefonátu policie dne 14. 12. 2003.
Uskutečnění tohoto telefonátu ani nepopírá ani nepotvrzuje, připomíná však, že
při anonymitě volajícího vůči volanému se může volanému v podstatě kdokoliv
představit jakkoliv a sdělit mu cokoliv, aniž by si volaný mohl ověřit
pravdivost tvrzené skutečnosti, kterou případně může považovat i za nemístný
žert. Za této situace považuje obviněný za klíčové to, že s ohledem na právní
úpravu obsaženou v ustanovení § 202 odst. 2 trestního řádu ve spojení s
ustanoveními § 233 a § 238 trestního řádu měl právo být přítomen veřejnému
zasedání před odvolacím soudem a postup orgánů činných v trestním řízení mu to
znemožnil. To podle jeho názoru působí zmatečnost napadeného rozhodnutí o jeho
odvolání.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v
Praze, odložil výkon trestu, jenž mu byl uložen, a přikázal Vrchnímu soudu v
Praze, aby jeho odvolání znovu projednal a aby o něm rozhodl při respektování
jeho práva na obhajobu, tedy za jeho účasti.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Ing. L. V.
vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního
zastupitelství.
Ta se ztotožnila s námitkami uplatněnými obviněným v podaném dovolání a za
nepochybné označila to, že Vrchní soud v Praze postupoval v rozporu se
zákonem, pokud opomněl řádně vyrozumět o konání veřejného zasedání obviněného
a podané odvolání projednal v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti poukázala
na to, že pokus o doručení vyrozumění obviněného o daném veřejném zasedání
poštou skončil neúspěchem a k jeho telefonickému vyrozumění prostřednictvím
policie došlo pozdě.
S ohledem na to státní zástupkyně navrhla podanému dovolání obviněného jako
důvodnému vyhovět, zrušit napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a přikázat
mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda
má dovolání obviněného Ing. L. V. všechny obsahové a formální náležitosti, zda
bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního
soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o
trestu obviněného Ing. L. V. rozsudku soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2
písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně
přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Z. N.; bylo
proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2
trestního řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Plzni dne 30. 1.
2004. Stalo se tak tedy v místě i ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.
Dovolací lhůta začala z výše rozvedených důvodů běžet ode dne následujícího po
28. 1. 2004, kdy bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze účinně doručeno
obviněnému.
Co se týče obsahových náležitostí, musí být v dovolání uvedeno, z jakých důvodů
je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se
dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí
posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným Ing. L. V. lze
považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž
existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(§ 265i odst. 3 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný
dovolací důvod označuje především skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst.
1 písm. d) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Nadto obviněný jako další dovolací důvod uvádí zamítnutí
jeho odvolání odvolacím soudem, aniž pro takovéto rozhodnutí byly splněny
podmínky stanovené zákonem. V rámci specifikace tohoto dovolacího důvodu
odkazuje na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Přitom
však zjevně přehlíží skutečnost, že v okamžiku podání dovolání, tedy dne 30. 1.
2003, již byla v účinnosti novela trestního řádu, provedená zákonem č. 200/2002
Sb., která zaměnila a částečně doplnila text dovolacích důvodů, uvedených do
účinnosti zmíněné novely v § 265b odst. 1 písm. k) a l) trestního řádu. Z
citace zákonného vymezení původního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. k) trestního řádu (před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) v
podaném dovolání i z jeho obsahu je zřejmé, že obviněný opírá své dovolání o
důvod, který je nyní obsažen v ustanovení § 265 odst. 1 písm. l) trestního řádu
[nikoli pod písmenem k) tohoto ustanovení].
Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa, však výslovně
stanoví za dovolací důvod to, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí…“. Ony procesní podmínky pro odmítnutí
nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou přitom taxativně vymezeny v
příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a o
odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu tedy spočívá v
tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí
napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, namísto toho však
opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl z určitých
formálních důvodů (například jako opožděně podaný, podaný osobou neoprávněnou
nebo osobou, která se jej výslovně vzdala, anebo jako nesplňující zákonem
stanovené obsahové náležitosti), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro
takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je za
této situace umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném
opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě však obviněný Ing. L. V. nesplnění žádných konkrétních
procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v § 253 trestního řádu)
neuvedl. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí spatřuje v podstatě v tom, že
odvolací řízení, které předcházelo jeho vydání, bylo provedeno v rozporu se
zákonem v jeho nepřítomnosti. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím
citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro
zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu bez věcného přezkoumání
napadeného rozhodnutí, ale porušení jeho práva na obhajobu a na spravedlivý
proces.
Konkrétní argumentace dovolání obviněného Ing. L. V. se za této situace blíží
tomu, s čím počítá druhá alternativa zákonného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) trestního řádu, a to že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení jmenovanému
v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, i když byl v řízení mu
předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm.
a) až k) trestního řádu. Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat
prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení
předcházejícího jeho vydání. Namítat ale může pouze vady a pochybení uvedená v
§ 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda obviněný řádně uplatnil některý z
dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.
Přitom se řídil následujícími úvahami a učinil následující závěry:
Předně, obviněný poukázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d)
trestního řádu, tedy na to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve
veřejném zasedání o jeho odvolání. Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nařídil k projednání jeho odvolání proti
odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně veřejné zasedání, o jehož konání se
ho pokusil vyrozumět, ale neučinil tak v souladu se zákonem, obeslal ho na
adresu, na níž se v té době nezdržoval, a jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoliv
pro to nebyly splněny zákonné předpoklady.
Takto uplatněná argumentace podaného dovolání odpovídá po věcné stránce
dovolacímu důvodu upravenému v § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, resp. v
druhé alternativě vymezené ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu –
obviněný totiž tvrdí, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném
prostředku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu d) ustanovení § 265b odst.
1 trestního řádu. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání obviněného bylo v
posuzované trestní věci podáno z důvodu zákonem připuštěného.
Za této situace Nejvyšší soud ve věci nezjistil žádný z důvodů pro odmítnutí
dovolání. To mu umožnilo přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4 a 5
trestního řádu. Přitom vyšel z následujících zjištění a dospěl k následujícím
závěrům:
Předně, z trestního spisu vyplývá, že v posuzované trestní věci obviněného Ing.
L. V. bylo k projednání jeho odvolání nařízeno Vrchním soudem v Praze jediné
veřejné zasedání, a to na den 18. 12. 2003. Odvolací soud nepovažoval jeho
osobní účast u něj za nezbytnou, proto jej k němu nepředvolal a učinil toliko
kroky směřující k jeho vyrozumění o tom, kdy proběhne (č. l. 2886 trestního
spisu). O toto vyrozumění se pokusil nejdříve prostřednictvím pošty. Obviněný
však nebyl zastižen na adrese svého trvalého bydliště a vyrozumění o konání
veřejného zasedání před odvolacím soudem si nevyzvedl ani dodatečně. Podle tzv.
poštovní dodejky mu bylo uložení zásilky s tímto vyrozuměním na poště oznámeno
dne 19. 11. 2003, zásilka zůstala na poště uložena do 4. 12. 2003 a dne 8. 12.
2003 byla vrácena zpět odvolacímu soudu (č. l. 2887 trestního spisu). To vedlo
odvolací soud k pokusu o opětovné doručení tohoto vyrozumění prostřednictvím
policie. Ani policisté obvodního oddělení S. P. však obviněného v evidenčně
hlášeném trvalém bydlišti v T. nezastihli, neboť se v něm dlouhodobě nezdržuje.
Odvolací soud obratem informovali o tom, že na označené adrese bydlí pouze
jeho bývalá manželka, a o tom, že mu termín konání daného veřejného zasedání
sdělili telefonicky dne 14. 12. 2003, tedy čtyři dny před tím, než mělo
proběhnout (č. l. 2888 trestního spisu). Údaj o tom, že obviněný v T.
dlouhodobě nebydlí vyplývá též ze správy místního obecního úřadu (č. l. 2736
trestního spisu), současně je však z trestního spisu zřejmé, že si na tamější
adrese své bývalé manželky (T. čp. 278) a své matky (T. čp. 136) v předchozích
stadiích řízení řádně vyzvedával obsílky od orgánů činných v přípravném řízení
i od soudu prvního stupně (č. l. 210, 212, 2735 trestního spisu). Ve svých
výpovědích nicméně upřesnil, že žije se svou přítelkyní v P. a ani jednu z
uvedených adres v T. neoznačil za svou adresu pro doručování (č. l. 211, 213 a
2744 trestního spisu). Tu skutečnost, zda jej dne 14. 12. 2003 policie
telefonicky informovala o konání předmětného veřejného zasedání nepotvrdil ani
nevyloučil. Jisté je, že k odvolacímu soudu se dne 18. 12. 2003 nedostavil.
Jeho i svou nepřítomnost dne 17. 12. 2003 omluvila toliko jeho obhájkyně, a to
poukazem na to, že po převzetí jeho obhajoby neměla dostatek času na její
přípravu (č. l. 2894 trestního spisu). Odvolací soud nicméně tuto omluvu
neakceptoval a za výše popsaných okolností provedl nařízené veřejné zasedání v
přítomnosti původní obhájkyně obviněného, jejíž zmocnění k zastupování v dané
trestní věci obviněný mezitím odvolal. Z protokolu o tomto veřejném zasedání
vyplývá, že odvolací soud považoval za řádně doručené to vyrozumění o konání
veřejného zasedání, které bylo uloženo na poště v místě trvalého bydliště
obviněného, jeho osobní účast neshledal nezbytnou, a proto konal toto veřejné
zasedání v jeho nepřítomnosti (č. l. 2896 a 2897 trestního spisu). V tomto
veřejném zasedání vynesl též napadené usnesení, kterým zamítl jako nedůvodné
jím podané odvolání.
K tomu je namístě připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d)
trestního řádu je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání
naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti
obviněného u hlavního líčení a ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné
formulace patrné, zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti
obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho
nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle
jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez
osobní účasti obviněného.
Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva
na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v
jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 trestního řádu je obviněný stranou
trestního řízení a nepochybně je jednou z nejdůležitějších osob, které mají
toto postavení. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho
přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k
tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba
založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo
obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u
hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v
nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto
jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v
hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude
přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v
nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §
202 odst. 2 až 5 trestního řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného
zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení § 238 odst. 1 trestního řádu, podle něhož se na
veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně
ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se
ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při
veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného
zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u
veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou
obsažena v § 232 a násl. trestního řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v
němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením § 263
trestního řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 odst. 1,
2 trestního řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti
všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast
státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení § 263
odst. 4 trestního řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je
ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího
soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na
veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního
řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného
ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením zmíněného
ustanovení § 263 odst. 4 trestního řádu. Jde totiž prakticky o jediné
ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné
zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné
ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast
obviněné osoby u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný Ing. L. V. však nebyl v
době konání veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze ve vazbě ani ve výkonu
trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž
ustanovení § 263 odst. 4 trestního řádu je v daném případě nepoužitelné, a
nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy,
jestliže se jej soud rozhodl předvolat k takovému veřejnému zasedání a tím dal
jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V
posuzovaném případě se však odvolací soud rozhodl obviněného Ing. L. V. o
konání veřejného zasedání dne 18. 12. 2003 toliko vyrozumět a na jeho počátku
pak vydal usnesení, že veřejné zasedání k projednání jeho odvolání bude konáno
i v jeho nepřítomnosti (č. l. 2897 trestního spisu). Tím odvolací soud
dostatečně zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněného u tohoto
veřejného zasedání za nezbytně nutnou.
Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení článku
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba mu umožnit účast u
veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, a výslovně projeví
nesouhlas s jeho konáním v jeho nepřítomnosti. Toto právo představuje též jeden
ze základních prvků práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 evropské
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předpokladem náležitého
uplatnění tohoto práva obviněného je jeho vyrozumění o konání veřejného
zasedání způsobem stanoveným trestním řádem a ve lhůtách jím upravených.
V posuzovaném případě obviněný jednoznačně projevil zájem účastnit se veřejného
zasedání odvolacího soudu a prostřednictvím své obhájkyně vyjádřil nesouhlas s
jeho konáním ve své nepřítomnosti. O konání veřejného zasedání byl toliko
vyrozumíván, neboť odvolací soud neshledal jeho osobní účast u něj nezbytnou.
Proto jej ve smyslu § 233 odst. 1 trestního řádu k němu také nepředvolával.
Jeho vyrozumění o něm sice vyhotovil písemně a doručoval je prostřednictvím
pošty i policie, avšak nemusel doručovat a ani je nedoručoval do jeho vlastních
rukou. Ustanovení § 64 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního řádu, na
něž obviněný ve svém dovolání poukazuje, se v takovém případě neuplatnilo.
Vzhledem k tomu, že dané vyrozumění mělo písemnou podobu, bylo možné je jako
jakoukoliv jinou písemnost doručovat prostřednictvím pošty, orgánu obce,
policejního orgánu, soudního doručovatele nebo justiční stráže. Vyloučeno
nebylo ani doručení uložením takové písemnosti na poště nebo u obce v místě
jeho bydliště. Účinně se tak ovšem mohlo stát pouze v případě, že se obviněný
na adrese, na niž mu byla daná písemnost doručována, skutečně zdržoval. Z výše
uvedeného je přitom zřejmé, že se obviněný na adrese označené odvolacím soudem
v inkriminovanou dobu nezdržoval. Uložením doručovaného vyrozumění o konání
veřejného zasedání na poště příslušné pro tuto adresu proto nemohla nastat
fikce řádného doručení. Na druhé straně vzhledem k tomu, že zákon nestanoví pro
vyrozumění o úkonu trestního řízení písemnou formu, nebyly obecně vyloučeny ani
jiné způsoby vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání než doručením
písemného vyhotovení takového vyrozumění prostřednictvím uvedených subjektů. K
vyrozumění obviněného bylo možné užít jakoukoliv formu nevzbuzující pochybnosti
o obsahu sdělované informace a o tom, komu je sdělována. V zásadě tedy nebylo
vyloučeno ani telefonické vyrozumění obviněného o nařízeném veřejném zasedání.
Bylo však nezbytné dodržet zákonem stanovenou dobu pro jeho přípravu na něj. Ta
je stanovena v § 233 odst. 2 trestního řádu a činí pět dnů. Zkrácení této lhůty
bylo možné pouze se souhlasem obviněného, ten však takový souhlas nedal. Právě
naopak prostřednictvím své obhájkyně se domáhal odročení daného veřejného
zasedání. Pokud odvolací soud přes to všechno tento jeho požadavek
neakceptoval, pochybil a porušil jeho právo na účast u veřejného zasedání.
Dovolací důvod uplatněný obviněným Ing. L. V. podle § 265b odst. 1 písm. d)
trestního řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy naplněn byl. Řízení
předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí totiž trpí vadou spočívající v
tom, že veřejné zasedání před odvolacím soudem bylo konáno v rozporu se zákonem
v jeho nepřítomnosti.
Celkově vzato proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného Ing. L. V.
důvodným. Z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 trestního řádu napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 85/2003-2900 ze dne 18. 12. 2003
zrušil, a zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 trestního řádu pak tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení v této věci bude přitom tento soud
vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s
odst. 1 trestního řádu).
Podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném
zasedání, neboť vada, spočívající v porušení zákonných ustanovení upravujících
právo na obhajobu a s ním souvisejících povinností soudu v řízení o odvolání
vedoucích k umožnění jeho realizace, nemohla být odstraněna v rámci veřejného
zasedání v řízení o dovolání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 21. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář