11 Tdo 529/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. září 2002 dovolání
obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.
1. 2002, sp. zn. 10 To 483/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 4 T 184/2001, a rozhodl t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .
V trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 184/2001
podal obviněný M. H. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Š. L. v zákonné lhůtě
dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2002,
sp. zn. 10 To 483/2001. Důvody dovolání obviněný opírá o ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podstatou dovolacích námitek obviněného je tvrzení, že jeho jednání
spočívající ve čtyřech skutcích uvedených v obžalobě mělo být správně
kvalifikováno jen jako jeden pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst.
1 písm. a), e) tr. zák. spáchaný čtyřmi dílčími útoky ve smyslu ustanovení § 89
odst. 3 tr. zák. tak, jak jej správně posoudil soud prvního stupně, a nikoliv
jako opakování trestného činu krádeže, tedy vícečinný stejnorodý souběh.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však nesprávně shledalo v jeho jednání
dva samostatné trestné činy, když odvolací soud časovou přetržku tří měsíců
mezi druhým a třetím útokem pokládal za okolnost neslučitelnou s požadavkem
ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. na „blízkou časovou souvislost“. V důsledku
této vadné právní kvalifikace skutku mu pak byly uloženy dva tresty, a nikoliv
trest jediný. Proto se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí s tím, aby
dovolací soud ve věci sám rozhodl tak, že jej uzná vinným jediným pokračujícím
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a aby mu
uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na delší zkušební dobu, popř.
nepodmíněný trest odnětí svobody výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby.
K dovolání obviněného se dne 4. 9. 2002 vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství, která se ztotožňuje s právním názorem obsaženým v
rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy že předmětnou trestnou činnost obviněného
je třeba kvalifikovat jako trestný čin pokračující, protože každý z útoků
naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním
záměrem v tom smyslu, že pachatel od počátku zamýšlí alespoň v nejhrubších
rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto útoky jeví jako
postupné realizování tohoto jediného záměru. Navíc je však podle názoru státní
zástupkyně součástí tohoto pokračujícího trestného činu též útok ze dne 4. 4.
2001, za který byl obviněný pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 4 T 106/2001, jenž byl
obviněnému doručen dne 4. 6. 2001 a dne 13. 6. 2001 nabyl právní moci. Z toho
pak dovozuje, že všech pět útoků, jichž se obviněný na majetku společnosti A.,
a. s., P. – S., dopustil dne 4. 4. 2001, koncem dubna 2001, počátkem května
2001, počátkem srpna 2001 a 14. 8. 2001, jsou útoky jednoho pokračujícího
trestného činu. Obviněný si uvedeným způsobem opatřoval průběžně prostředky k
obživě a trestnou činnost realizoval na tomtéž předmětu útoku naprosto totožným
způsobem. Přetržku tří měsíců v daném případě nelze považovat za tak zásadní,
aby jejím důsledkem bylo rozdělení jednání na dva trestné činy, jak učinil
Krajský soud v Hradci Králové. V daném případě, přestože došlo ke spáchání
trestné činnosti před 1. 1. 2002, považuje jako příznivější použití trestního
zákona ve znění novely č. 265/2001 Sb., včetně možnosti případného použití §
37a tr. zák., neboť pak bude jednání obviněného skládající se z pěti útoků
posuzováno jako jeden trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr.
zák. se škodou ve výši 15 019,70 Kč (správně patří 15 563,70 Kč) a bude mu
ukládán jeden trest. Navrhla, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle §
265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 10 To
483/2001, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem.
Současně vyjádřila souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §
265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným, a
uložen mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze
považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence
je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(§ 265i odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné zejména namítat, že
zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoli zjištěný
skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tudíž nejde,
popřípadě, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin.
V podaném dovolání obviněný namítá, že jeho jednání mělo být hmotně právně
posouzeno jako jeden trestný čin pokračující tvořený čtyřmi dílčími útoky, a
nikoliv jako dva trestné činy pokračující tvořené vždy dvěma dílčími útoky.
Vytýká tedy nesprávné hmotně právní posouzení skutku tak, jak to má na mysli
výše citované ustanovení zákona.
Oba soudy učinily shodná skutková zjištění, podle nichž obviněný M. H. koncem
měsíce dubna 2001, začátkem měsíce května 2001, začátkem měsíce srpna 2001 a
dne 14. 8. 2001, v katastru obce R. n. L. v P. odcizil z potrubí horkovodu
vždy hliníkové plechy z majetku A., a. s. P. – S. a způsobil tak celkem
škodu ve výši 15 563,70 Kč. Pro tuto trestnou činnost mu bylo sděleno obvinění
dne 23. 8. 2001.
Podanému dovolání lze přisvědčit v tom, že výše popsaná trestná činnost byla
spáchána za podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení v § 89
odst. 3 tr. zák. Ze skutkových zjištění učiněných oběma soudy je zřejmé, že
obviněný páchal trestnou činnost proto, aby si tímto způsobem postupně a
průběžně opatřoval prostředky k obživě, trestnou činnost realizoval na tomtéž
předmětu útoku, na stejném místě, čtyř útoků se dopustil v průběhu zhruba čtyř
měsíců, a to naprosto shodným způsobem, jímž naplňoval vždy stejnou skutkovou
podstatu trestného činu (krádež podle § 247 tr. zák.). Odvolací soud nesprávně
dospěl k závěru, že se nejedná o jeden pokračující trestný čin krádeže, nýbrž o
trestné činy dva s tím, že poněkud delší časová přetržka (zhruba tří měsíců)
mezi v pořadí druhým a třetím útokem způsobuje, že není dána podmínka blízké
časové souvislosti předpokládaná ustanovením § 89 odst. 3 tr. zák. Předně je
nutno konstatovat, že ani taková časová přetržka (tj. kolem tří měsíců) sama o
sobě nevylučuje závěr o možnosti splnění podmínek pokračování v trestném činu
ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. V posuzovaném případě pak existence dalších
výše uvedených okolností subjektivní i objektivní povahy zcela jednoznačně
svědčí o tom, že všechny čtyři posuzované útoky jsou dílčími útoky jediného
pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák.
Proto dovolatel odvolacímu soudu zcela důvodně vytýká, že zjištěný skutkový
stav byl z hlediska trestního zákona nesprávně právně posouzen jako dva trestné
činy krádeže, ačkoliv se jedná o jediný pokračující trestný čin krádeže.
Ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se poukazuje
na to, že obviněný dne 4. 4. 2001 v katastru obce S. v P. odcizil z potrubí
horkovodu hliníkové plechy ke škodě A., a. s. P. – S., a že i toto jednání je
dílčím útokem výše uvedeného pokračujícího trestného činu krádeže. Toto
vyjádření ovšem přehlíží skutečnost, že pro tento skutek bylo obviněnému M. H.
sděleno obvinění dne 13. 4. 2001. Teprve poté (tj. koncem měsíce dubna 2001)
byl obviněným spáchán v pořadí první ze čtyř útoků trestného činu, pro něž mu
bylo sděleno obvinění dne 23. 8. 2001. Ze sdělení obvinění ze dne 13. 4. 2001
je pak nutno s ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. vyvodit závěr, že
útoky spáchané po tomto úkonu jsou novým skutkem. Nejedná se tedy o jediný
skutek pokračujícího trestného činu spáchaného celkem pěti útoky.
Soudem prvního stupně byl obviněnému M. H. v projednávané věci za jediný
trestný čin krádeže uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s výkonem ve
věznici s ostrahou, a to za situace, kdy byl ohrožen trestní sazbou odnětí
svobody od šesti měsíců do tří let (§ 247 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do
31. 12. 2001). Odvolací soud, který věc projednal na podkladě odvolání
obviněného, učinil nesprávný závěr o posouzení jednání obviněného jako dvou
trestných činů krádeže, avšak jen podle odst. 1 písm. a), e) ustanovení § 247
tr. zák (s ohledem na novelu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od
1. 1. 2002). Uložil pak obviněnému dva nepodmíněné tresty odnětí svobody v
trvání sedmi měsíců a pěti měsíců (celkem tedy v trvání dvanácti měsíců) s
výkonem ve věznici s dozorem, přičemž první z nich navíc ukládal jako trest
souhrnný (a to nesprávně s ohledem na zjištění, že se jednalo o jediný skutek,
k jehož dokonání došlo až dne 14. 8. 2001) za současného zrušení výroku o
trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 5. 2001,
sp. zn. 4 T 106/2001, který byl obviněnému doručen dne 4. 6. 2001 a dne 13. 6.
2001 nabyl právní moci. I když odvolací soud pochybil při právním posouzení
věci, a to z důvodů výše již podrobně rozvedených a v tomto směru je dovolání
důvodné, tak ovšem na druhé straně je zcela zřejmé, že projednání dovolání by
nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného v tom smyslu, že by náprava
zjištěného pochybení odvolacího soudu v otázce právní kvalifikace skutku mohla
vést případně též ke zlepšení jeho postavení z hlediska druhu či výše trestu.
Přitom řešení otázky pokračování trestného činu či jeho opakování s
přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem posuzované věci, není po právní
stránce zásadního významu, neboť je dostatečně předvídatelným a konstantním
způsobem judikováno v soudní praxi.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. z
důvodu uvedeného v ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, když je
zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní
stránce zásadní význam, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2002
Předseda senátu :
JUDr. Antonín Draštík