11 Tdo 55/2011-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8.
února 2011 o dovolání obviněného F. D. proti rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočka v Jihlavě ze dne 18. srpna 2010, sp. zn. 42 To 117/2010, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 257/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. D. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. února 2010, sp. zn. 1 T
257/2009, byl obviněný F. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti
roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 28. února 2009 v době kolem 17.00
hod. v J., v bytě na ulici H., užívaném M. K. a L. R., poté, co zde L. B.
odmítl na jeho výzvu vydat L. R. klíče od svého vozidla VAZ 2101, které B.
získal za přepis od J. V., ačkoliv toto vozidlo chtěl dříve koupit L. R., tak s
cílem vymoci od L. B. okamžité vydání klíčů od tohoto vozidla, a tím i uznání,
že toto vozidlo vlastní R., tohoto udeřil pěstí do obličeje, což doplnil tím,
že ho opět vyzval k tomu, ať mu ty klíče dá, nebo to bude horší, načež
poškozený B. ze strachu odešel s obžalovaným a R. k danému vozidlu, kde si
obžalovaný ony klíče vzal z ruky poškozeného B. a přisvojil si i dané vozidlo.
O odvolání obviněného F. D. rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě
tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný F. D.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., tj. že v řízení byla porušena ustanovení o
přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně
namítl, že se hlavní líčení dne 24. února 2010, kde byl prováděn důkaz
svědeckou výpovědí poškozeného, konalo v jeho nepřítomnosti, když obviněný byl
zcela nedůvodně (jeho projevy nebyly takové intenzity, aby to odůvodňovalo
takovýto postup soudu) ze soudní síně vykázán. Tím mu bylo znemožněno být této
výpovědi poškozeného přítomen, vyjádřit se k ní a popřípadě klást poškozenému
otázky. Dovolatel dále namítl, že soudy ve svých skutkových závěrech z této
samostatně stojící výpovědi poškozeného nesprávně vycházely, neboť ta je v
zásadě nevěrohodná, a to především s ohledem na osobnost samotného poškozeného,
a opominuly skutečnosti, vyplývající z výpovědi obviněného a jemu
korespondujících výpovědí svědků M. K. a L. R. Z provedeného dokazování nelze
jednoznačně dospět k závěru, že se obviněný posuzované trestné činnosti
dopustil a jeho jednání tak není možno hodnotit jako trestný čin loupeže podle
§ 173 odst. 1 tr. zákoníku. Takovýto postup soudu je v rozporu s principem
presumpce neviny, jakož i s principem in dubio pro reo. Nad rámec uplatněných
dovolacích důvodů dovolatel dále uvádí, že podle jeho názoru postup soudů v
posuzovaném trestním řízení závažným způsobem narušil jeho právo na spravedlivý
proces deklarované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a již zmiňovaný
princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu pak dovolatel uvádí, že
skutková zjištění soudů v posuzovaném případě jsou v extrémním rozporu s
provedenými důkazy, když z provedených důkazů (při nezohlednění nevěrohodné
výpovědi poškozeného) nevyplývají. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální
náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení
§ 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž
se dovolání obviněného opírá, naplňuje jím opírají, naplňují jimi uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti
obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného
dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní
líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho
přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný
zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl
se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992
Sb.).
Obviněný naplnil zákonný požadavek uplatnění tohoto dovolacího
důvodu námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že se dne 24. února 2010 hlavní
líčení u okresního soudu, kde byl jako svědek vyslechnut i poškozený L. B.,
konalo v jeho nepřítomnosti, když byl z jednací síně neodůvodněně vykázán, a
tím bylo porušeno jeho právo účastnit se projednání své trestné věci a také
jeho právo na obhajobu. Tyto námitky obviněného sice naplňují dovolatelem
uplatněný dovolací důvod, když ten by mohl být naplněn právě i tehdy, pokud by
obviněný byl vykázán z jednací síně, aniž by byl soudem dodržen postup
stanovený § 204 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se v
tomto případě jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti
je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je
mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Na
přítomnosti obviněného při projednání jeho trestní věci ale nelze trvat v
situaci, kdy jeho přítomnost v jednací síni je natolik rušivá, že ohrožuje
důstojnost a vážnost soudního jednání. Pak je možné jej za určitých podmínek,
jež vymezuje § 204 odst. 2 tr. ř., z jednací síně vykázat. Podle tohoto
ustanovení může být obžalovaný z důvodu svého rušivého chování vykázán z
jednací síně pouze usnesením senátu, po předchozí výstraze a jen na nezbytně
nutnou dobu. Jakmile mu je povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu
předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k
němu mohl vyjádřit.
V posuzovaném případě z protokolu o hlavním líčení ze dne 24.
února 2010 (č. l. 418), jakož i ze zvukového záznamu pořízeného při tomto
jednání, je zřejmé, že obviněný, který byl k tomuto jednání předveden z vazby,
byl již od jeho počátku rozrušen, při přednesu obžaloby státním zástupcem
hlasitě (aniž by požádal o slovo) vyjadřoval svůj nesouhlas a čtenou obžalobu
nevybíravým způsobem komentoval, pročež byl předsedou senátu soudu prvního
stupně napomenut, že pokud nepřestane rušit jednání soudu, bude z jednací síně
vykázán. Nedbaje napomínání pak obviněný ve svém rušivém chování pokračoval a v
průběhu svého výslechu opakovaně verbálně napadl i samotného předsedu senátu.
Jelikož tyto slovní projevy obviněného měly vzrůstající tendenci a jakákoli
napomenutí ze strany předsedy senátu se u obviněného míjela účinkem, vyhlásil
předseda senátu po poradě s ostatními členy senátu usnesení podle § 204 odst. 2
tr. ř., jímž obviněného vykázal z jednací síně. Z protokolu je dále zřejmé, že
po vykázání obviněného soud jednak ze spisu přečetl výpověď obviněného a jednak
provedl za přítomnosti obhájce obviněného výslech svědka L. B., po jehož
skončení byl obviněnému znovu povolen přístup do jednací síně. Jelikož byl
obviněný v tu chvíli ošetřován přivolanou záchrannou službou, poté, co se mu
udělalo nevolno, soud jednání (které započalo ve 12.30 hod.) ve 13.25 hod.
přerušil. V přerušeném jednání bylo pokračováno ve 14.00 hod. již za
přítomnosti obviněného, který byl po jeho zahájení seznámen s průběhem
dosavadního jednání soudu a vyzván, aby, pokud má zájem, položil
prostřednictvím předsedy senátu své otázky svědku L. B., jenž byl vyslechnut v
jeho nepřítomnosti. Na to obviněný opět adresoval předsedovi senátu i
přítomnému svědkovi L. B. řadu hlasitých a urážlivých poznámek, přitom
svědkovi, a to ani přes opakovanou výzvu předsedy senátu, nepoložil jedinou
otázku. Soud pak znovu vyhlásil usnesení podle § 204 odst. 2 tr. ř., jímž byl
obviněný z jednací síně soudu vykázán. Obviněnému byl následně povolen přístup
do jednacího síně na jeho vlastní žádost, poté, co soud v jeho nepřítomnosti
provedl výslech svědků J. V. a L. R. Z obsahu protokolu vyplývá, že i při tomto
návratu do jednací síně byl obviněný seznámen s dosavadním průběhem dokazování.
Dalšímu průběhu jednání byl obviněný přítomen, a to až do své závěrečné řeči, v
níž vyjádřil zájem se vyhlášení rozhodnutí soudu nezúčastnit, načež byl z
jednací síně odveden.
Je tedy zřejmé, že se obviněný v posuzovaném případě v průběhu
soudního jednání opakovaně dopouštěl slovních invektiv na adresu předsedy
senátu, na adresu svědka, poškozeného L. B., nerespektoval průběh a vedení
jednání předsedou senátu a opakovaně si sám bral slovo a hlasitě projevoval
nesouhlas s podanou obžalobou, tedy hrubě rušil pořádek v jednací síni soudu a
bránil řádnému průběhu soudního jednání. Tohoto svého jednání se dopouštěl i
přesto, že byl opakovaně předsedou senátu napomenut a vyzván ke zdrženlivosti a
k respektování soudního jednání a současně byl upozorněn na možnost vykázání z
jednací síně. Teprve poté, kdy se tato napomenutí a upozornění zjevně zcela
minula účinkem, soud po poradě senátu (v případě obviněného opakovaně) vyhlásil
usnesení, jímž jej vykázal z jednací síně. Je také zřejmé, že po návratu do
jednací síně byl obviněnému (vždy) sdělen průběh jednání v době jeho
nepřítomnosti a bylo mu umožněno, aby se k němu vyjádřil, popřípadě, aby kladl
dotazy již vyslechnutým svědkům. Všechny podmínky pro vykázání obviněného z
jednací síně tedy v posuzovaném případě byly splněny a jeho námitky v tomto
směru jsou proto zjevně neopodstatněné. Obviněný se možnosti účastnit se
hlavního líčení ve své trestní věci zbavil svým chováním sám a jeho
nepřítomnost ani její důsledky tak nelze klást na vrub soudu. Nijak ohrožena
ani porušena přitom nebyla obhajovací práva obviněného, když obviněný byl o
průběhu jednání průběžně informován a rovněž mu bylo umožněno se k jeho průběhu
vyjádřit. Po celou dobu hlavního líčení byl v jednací síni přítomen také
obhájce obviněného.
Pokud jde o druhý z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů,
a to dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zákon vyžaduje, aby
podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se
stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich
rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže
rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej
soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění
všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu.
Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje
zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To
pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch
dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán
mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem
na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy
relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho,
že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento
dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému
zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy,
jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování pak může Nejvyšší soud
uvést, že zbývající dovolatelovy námitky nelze podřadit pod jím uplatněný
dovolací důvod (ani žádný jiný zákonný dovolací důvod), a že tudíž ve vztahu k
nim není formálně založena ani přezkumná povinnost (přezkumné oprávnění)
dovolacího soudu. Dovolatel prostřednictvím těchto námitek napadá ve věci
učiněná skutková zjištění soudů a způsob, kterým soudy k těmto zjištěním
dospěly (dovolatel napadá způsob, jakým soudy hodnotily ve věci provedené
důkazy, a to zejména výpověď poškozeného a na straně druhé výpověď samotného
obviněného a svědků M. K. a L. R.). Ohledně těchto námitek by tedy přicházel v
úvahu postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnutí dovolání
obviněného jako nenaplňující žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. V tomto směru by bylo možno odkázat na vcelku konstantní judikaturu
Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004,
usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena
ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
Protože se ale dovolatel domáhá posouzení těchto námitek ve
světle jím uváděných nálezů Ústavního soudu, pak pro úplnost a vzhledem k těmto
v dovolání citovaným nálezům Ústavního soudu, Nejvyšší soud pokládá za nutné
zdůraznit, že v posuzované věci se z hlediska existujících skutkových podkladů
pro rozhodnutí nižších soudů a z nich vyvozených právních závěrů o vině
obviněného F. D. nejednalo o situaci, na níž by se vztahovala uváděná
rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Většina dovolatelových námitek, tak jak byly výše již
rozvedeny, směřující k údajným skutkovým nedostatkům rozhodnutí nižších soudů,
se týkala zejména jejich postupu při vyhodnocení svědecké výpovědi poškozeného
L. B., neboť namítal, že výpověď poškozeného, která byla ve věci jediným
usvědčujícím důkazem, byla hodnocena jako věrohodná, ačkoliv se soudy
nezabývaly dalšími ve věci provedenými důkazy (výpovědí obviněného, výpovědí
svědků L. R. a M. K., ani okolnostmi vztahujícími se k osobnosti poškozeného,
tj. k jeho trestní minulosti a k jeho sklonům k toxikomanii).
K těmto výhradám obviněného je v prvé řadě třeba podotknout, že výpověď
poškozeného L. B. nebyla v posuzované věci jediným důkazem, z něhož soudy v
řízení vycházely. Odkaz na v dovolání citovanou judikaturu Ústavního soudu, v
níž se zdůrazňuje nutnost mimořádné pozornosti při důkladném prověřování
jediného usvědčujícího důkazu, tak není zcela případný. Z obsahu spisu je sice
zřejmé, že soudy v posuzované věci vycházely především ze svědecké výpovědi
poškozeného L. B., tato výpověď ale nezůstala osamocena, když průběh jednání,
tak jak jej zjistily oba soudy, nepřímo vyplývá i z provedeného listinného
důkazu – lékařské zprávy o vyšetření poškozeného bezprostředně po útoku (z této
lze dovodit způsob a intenzitu útoku na poškozeného), jakož i z výpovědi svědka
J. V., který se vyjádřil k okolnostem převodu vozidla, jenž se později stalo
zdrojem konfliktu zúčastněných. O věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného
nadto soud neměl žádnou pochybnost, když poškozený od počátku vypovídal zcela
shodně a svou výpověď nezměnil ani ve chvíli, kdy byl ze strany obviněného na
hlavním líčení soudu slovně napaden (k tomu srov. str. 3 rozsudku soudu prvního
stupně). Pokud jde o osobnost samotného poškozeného, nebylo zjištěno, že by
tento byl v minulosti stíhán pro násilnou trestnou činnost, trestný čin křivého
obvinění, popřípadě pro trestnou činnost spojenou s omamnými nebo
psychotropními látkami, jak v průběhu řízení naznačoval obviněný. Poškozený byl
odsouzen toliko jednou, a to pro trestnou činnost majetkového charakteru, což
sám u hlavního líčení potvrdil. Oproti tomu výpověď obviněného, stejně tak jako
výpovědi svědků L. R. a M. K., se v průběhu řízení průběžně, a to v některých
směrech dosti podstatně, měnily (např. svědek R. nejprve přítomnost obviněného
u konfliktu zcela popřel a teprve později připustil, že se obviněný konfliktu
také zúčastnil), a jejich obsah byl i podstatně ovlivněn právě samotným
obviněným (což svědek L. R. sám potvrdil). Pokud tedy soudy dospěly k závěru o
nevěrohodnosti těchto svědeckých výpovědí a výpovědi obviněného a naopak ve
svých zjištěních vyšly ze svědecké výpovědi poškozeného L. B. a dalších této
výpovědi korespondujících důkazů, pak Nejvyšší soud neshledává důvodu k nějakým
výtkám na jejich adresu. Jak je patrno z obsahu spisu, soud prvního stupně
věnoval této otázce dostatečnou pozornost, provedl dokazování v potřebném
rozsahu a důkazy také náležitě vyhodnotil, tedy nijak se neodchýlil od
požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy pak
přesvědčivě a logicky vyložil v odůvodnění svého rozsudku (zejména str. 3-5). Stejně tak pečlivě se pak věcí zabýval i odvolací soud, jenž se ztotožnil se
skutkovými závěry soudu prvního stupně a náležitým způsobem se vypořádal s
uplatněnými odvolacími námitkami obviněného (str. 3 napadeného usnesení). Přitom je nutno konstatovat, že podstatná část námitek dovolatele je obsažena
již právě v jeho odvolání. V ostatních podrobnostech pak lze plně odkázat na
obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl
postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně
neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík