11 Tdo 56/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
ledna 2004 o dovolání, které podala obviněná H. V., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze, č. j. 2 To 83/2003-6590 ze dne 3. 7. 2003 jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 7/2002, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněná H. V. byla rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 63 T 7/2002-6456
ze dne 6. 8. 2002 uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a)
trestního zákona a za to odsouzena podle § 187 odst. 2 trestního zákona k
trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle § 39a
odst. 3 trestního zákona zařazena do věznice s dozorem. Vedle toho jí byl
uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu ve společnostech provozujících lékárny v trvání pěti let a peněžitý
trest ve výměře 1.300.000,- Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání dvou let.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněná uvedeného
trestného činu dopustila tím, že
1. využívajíc toho, že je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o.,
se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. č. 77, odebrala v
době od 29. 1. 1999 do 29. 12. 2000 údajně pro potřeby této lékárny od různých
farmaceutických firem postupně celkem 91.630 kusů balení léku Rohypnol (jedno
balení o 20 tabletách), obsahující látku Flunitrazepam, tj. 1,3
dihydro-5-(ofluorfenyl)-1-methyl-7-nitro-2H-1,4-benzyodiazepin-2-on, jež je
uvedena v příloze č. 6 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, za
celkovou nákupní cenu maximálně 3.064.098,60 Kč, léky po jejich obdržení vždy
obratem bez povolení, pod falešnou záminkou, že je vydává na objednávku
psychiatra MUDr. Č., předala spoluobviněnému MUDr. P. V., který tyto léky opět
bez povolení vzápětí poté v P. předal spoluobviněnému Š. M., jenž s nimi
naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž z této činnosti získala nejméně
2.623.071,40 Kč,
2. využívajíc toho, že je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o.
se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. č. 77, v době od
7. 12. 1999 do 8. 11. 2000 nakoupila od firmy A. P. za částku 896.137,90 Kč
celkem 17.352 kusů balení léku Apo-Diazepam 10 mg (balení po 100 tabletách),
obsahující látku 1,3
dihydro-5-fenyl-7-chlor-1-methyl-2H-1,4-benzodiazepin-2-on, která je uvedena v
příloze č. 7 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a dále tyto léky
obratem bez povolení předala spoluobviněnému MUDr. P. V., aniž by příjem léků
evidovala v účetnictví lékárny, a MUDr. P. V. předal vzápětí léky
spoluobviněnému Š. M., který s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem,
přičemž z této činnosti získala nejméně 1.735.200,- Kč.
Současně byla obviněná citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze zproštěna
obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestný čin maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) trestního zákona, jehož se měla
dopustit tím, že dne 17. 9. 2001 v P., B. 77, měla prodat zboží z majetku firmy
F. s. r. o., jejíž je jedinou společnicí, firmě M-A. s. r. o. se sídlem P., Š.
1305, za částku 570.341,10 Kč, ač věděla, že nemůže disponovat se svým
majetkem, neboť ten jí byl usnesením státního zástupce Městského státního
zastupitelství v Praze, č. j. KZv 2282/2001-97 podle § 347 odst. 1 trestního
řádu zajištěn, přičemž odběratele o této skutečnosti neinformovala.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto odsuzujícím výrokem ohledně spoluobviněných
MUDr. P. V., Š. M. a Mgr. J. H.
Z podnětu odvolání státního zástupce a obviněné H. V. byl tento rozsudek soudu
prvního stupně v části, týkající se této obviněné, postupem podle § 258 odst. 1
písm. b), odst. 2 trestního řádu zrušen a rozsudkem Vrchního soudu v Praze, č.
j. 2 To 83/2003-6590 ze dne 3. 7. 2003 byla obviněná znovu uznána vinnou
trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Tohoto
trestného činu se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustila tím, že
po předchozí dohodě se spoluobviněnými MUDr. P. V. a Š. M.
1. využívajíc toho, že je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o.,
se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. č. 77, odebrala v
době od 29. 1. 1999 do 29. 12. 2000 údajně pro potřeby této lékárny od různých
farmaceutických firem postupně celkem 91.630 kusů balení léku Rohypnol (jedno
balení o 20 tabletách), obsahující látku Flunitrazepam tj. 1,3
dihydro-5-(ofluorfenyl)-1-methyl-7-nitro-2H-1,4-benzyodiazepin-2-on, jež je
uvedena v příloze č. 6 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, za
celkovou nákupní cenu maximálně 3.064.098,60 Kč, léky po jejichž obdržení vždy
obratem bez povolení, pod falešnou záminkou, že je vydává na objednávku
psychiatra MUDr. Č., předala spoluobviněnému MUDr. P. V., který tyto léky opět
bez povolení vzápětí poté v P. předal spoluobviněnému Š. M., jenž s nimi
naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž z této činnosti získala nejméně
2.623.071,40 Kč a obviněný MUDr. P. V. nejméně 816.300,- Kč,
2. využívajíc toho, že je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o.,
se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. č. 77, v době od 7.
12. 1999 do 8. 11. 2000 nakoupila od firmy A. P. za částku 896.137,90 Kč celkem
17.352 kusů balení léku Apo-Diazepam 10 mg (balení po 100 tabletách),
obsahující látku 1,3
dihydro-5-fenyl-7-chlor-1-methyl-2H-1,4-benzodiazepin-2-on, která je uvedena v
příloze č. 7 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a dále tyto léky
obratem bez povolení předala spoluobviněnému MUDr. P. V., aniž by příjem léků
evidovala v účetnictví lékárny a MUDr. V. předal vzápětí léky spoluobviněnému
Š. M., který s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž z této činnosti
získala nejméně 839.062,10 Kč a obviněný MUDr. P. V. nejméně 86.760,- Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná H. V. rozsudkem Vrchního soudu v Praze
odsouzena podle § 187 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody ve
stejné výměře jako rozsudkem soudu prvního stupně, tedy v trvání šesti let. Pro
výkon tohoto trestu byla zařazena do věznice s dozorem. Ve stejné výměře jako
rozsudkem soudu prvního stupně jí byly vedle toho uloženy též peněžitý trest a
trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu
ve společnostech provozujících lékárny.
Opis tohoto rozsudku Vrchního soudu v Praze byl obviněné H. V. doručen dne 21.
10. 2003, jejímu obhájci dne 6. 10. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství
téhož dne.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím
svého obhájce dne 17. 12. 2003 dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolání obviněné směřuje
proti výroku o vině i o trestu. Obviněná se domnívá, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nesprávnost hmotněprávního posouzení spatřuje obviněná v nesprávné aplikaci
ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona při
výměře trestu. Na jedné straně přitom připouští, že soud zhodnotil důkazní
stav věci v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu, na
druhé straně však jeho zásadní pochybení shledává v tom, že při stanovení druhu
trestu a jeho výměry nepřihlédl k tomu, jakou měrou její jednání přispělo ke
spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona ani k
možnostem její nápravy a k jejím osobním poměrům. V tomto kontextu zdůrazňuje,
že jí nebylo známo a nemohla ani předpokládat o jak rozsáhlou a výrazně
společensky nebezpečnou činnost ostatních spolupachatelů se jednalo. Současně
vyslovuje přesvědčení, že z výsledků důkazního řízení jednoznačně vyplývá, že z
ní sama měla jen minimální prospěch a že od počátku byla spoluobviněným MUDr.
P. V. uváděna v omyl v tom směru, že je zaměstnancem farmaceutické společnosti
a že je z toho titulu oprávněn nakládat s dodávanými léky, na něž ona
vystavovala řádné doklady, byť znějící na nepravé jméno. Podle jejího názoru
byl právě on hlavním aktérem celé stíhané trestné činnosti, kterou také řídil,
takže lze důvodně předpokládat, že z ní měl i největší finanční příjem. Byť je
tedy podle jejího přesvědčení její podíl viny na této trestné činnosti výrazně
nižší než u ostatních spoluobviněných, soud k této skutečnosti při rozhodování
o trestu nepřihlížel a nijak nezohlednil míru jejího zavinění. Jí uložený trest
odnětí svobody a peněžitý trest se jí navíc jeví neadekvátní ve vztahu k jejím
současným osobním a majetkovým poměrům. Konečně porušení zákona spatřuje též v
tom, že v odvolacím řízení bylo rozhodováno bez její osobní přítomnosti, ač
svoji účast u veřejného zasedání řádně omluvila a výslovně prohlásila, že se
jej hodlá zúčastnit a hájit se osobně.
Z výše uvedených důvodů proto obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze a sám ve věci rozhodl rozsudkem, popřípadě aby postupem podle § 265l
odst. 1 trestního řádu přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání
a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné H. V. vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta v odůvodnění svého vyjádření předně poukazuje na to, že dovolací argumentace
obviněné směřuje převážně proti výroku o trestu, a proto měla být podepřena v
prvé řadě takovým odůvodněním, které odpovídá věcnému zaměření takto výrokově
vymezenému specifickému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
trestního řádu. Ten však podle názoru státní zástupkyně v daném případě
aplikovat nelze, neboť trest hlavní a oba tresty vedlejší, které byly v rámci
řízení obviněné uloženy, jsou zákonu odpovídající a jejich výměra se pohybuje v
rozpětí zákonné trestní sazby. Státní zástupkyně má dále za to, že ve smyslu
použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu není
možné za jiné nesprávné hmotně právní posouzení považovat dovoláním namítanou
vadnou aplikaci ustanovení § 31 odst. 1 a § 23 trestního zákona se závěrem o
nepřiměřenosti uložené výměry trestu odnětí svobody, nedobytnosti peněžitého
trestu a celkové neúčelnosti trestního postihu. V tomto kontextu připomíná, že
ve své podstatě obviněná podané dovolání opírá o námitky ryze procesní povahy,
neboť napadá způsob hodnocení provedených důkazů a skutková zjištění odvolacího
soudu. Namítané skutkové vady však rozhodně nejsou důsledkem nesprávného hmotně
právního posouzení věci a proto nemohou být ani předmětem přezkumu v rámci
dovolacího řízení. K námitce obviněné o zásahu do jejího práva na projednání
věci před odvolacím soudem v její přítomnosti podle článku 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněná tuto námitku
v rozporu se zákonem formálně neopřela o tomu odpovídající dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, a byť je toto pochybení postupem podle
§ 265h odst. 1 trestního řádu odstranitelné, není důvod trvat na jeho
odstranění, neboť ani tato námitka nemůže věcně co do své opodstatněnosti
obstát. V této souvislosti státní zástupkyně poukazuje na to, že obviněná,
která využila práva opravného prostředku a dala tak podnět k veřejnému zasedání
před odvolacím soudem, byla obeslána ve lhůtě uvedené v § 233 odst. 2 trestního
řádu a i když se z osobní účasti na něm omluvila, nebylo třeba jejího
výslovného prohlášení, že se své účasti vzdává, jestliže se nenacházela ve
vazebním režimu ani v režimu výkonu trestu odnětí svobody. Za daných okolností
je třeba podle přesvědčení státní zástupkyně rozhodnutí odvolacího soudu o
konání veřejného zasedání v její nepřítomnosti (za nezbytné přítomnosti jejího
obhájce) považovat za správné, a to tím spíše, že je podepřeno závěry
znaleckého posudku o jejím zdravotním stavu a následovalo po několikerém
odročení jednání na základě jejích žádostí. S ohledem na tyto skutečnosti
státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda
má dovolání obviněné H. V. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního
soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo nově rozhodnuto o vině a
trestu obviněné H. V. [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému
druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná
prostřednictvím obhájce JUDr. E. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou ve
smyslu § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání
došlo u Městského soudu v Praze dne 17. 12. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle
§ 265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu
nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1
trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací
důvody uplatněné obviněnou H. V. lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 trestního řádu). Z
podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněná opírá své dovolání
o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně
právním posouzení.
Podstatou námitek obviněné je tvrzení, že její podíl na trestné činnosti
spolupachatelů nebyl takového rozsahu jak dovodil soud druhého stupně, neboť
neznala všechny souvislosti jejich jednání. V návaznosti na to označuje za
nepřiměřený jí uložený trest. Současně namítá pochybení soudu druhého stupně
spočívající v tom, že konal veřejné zasedání o jejím odvolání v její
nepřítomnosti.
Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněná shledává
primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely
soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, a jiný rozsah
svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly
v úvahu. O takto modifikovaný skutkový stav pak opírá též své námitky proti
druhům a výši uložených trestů. Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1
trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové
zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním,
ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných
důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat
jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak
ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn
doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může
provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací
soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových
zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně
právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn
bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a
odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak
je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který
uplatnila obviněná H. V., je přitom po právní stránce vymezen tak, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
trestního řádu. Jestliže tedy obviněná H. V. namítá nesprávnost právního
posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje jen z odlišné verze skutkového
stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim
nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které
obviněná neuplatnila.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z
podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím
řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud
zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem
na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li
namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl
zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen
jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný
čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Jinými slovy řečeno, při posuzování
oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými
skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a
může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto
jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněné H. V. to pak znamená, že
pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná
dopustila obou stíhaných skutků tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého
stupně, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími
podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ve vztahu k
argumentaci obviněné uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové závěry
soudů obou stupňů, podle nichž poskytla bez náležitého povolení spoluobviněným
předmětné léky, které na základě předchozí domluvy s nimi odebrala od jejich
výrobců, a učinila tak ve snaze získat vysoký majetkový prospěch a s plným
vědomím toho, že je na počátku řetězce osob podílejících se na činnosti
organizované skupiny věnující se opatřování a prodeji psychofarmak.
Sama obviněná v posuzovaném případě operuje v dovolání převážně námitkami,
které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy (byť úvodem
konstatuje, že soud druhého stupně zhodnotil důkazní stav věci v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu). Má za to, že nebyla náležitě
objasněna a zohledněna povaha jejího jednání, jeho podíl na trestné činnosti
spoluobviněných a míra jejího zavinění. Současně namítá, že soud druhého stupně
v rámci dokazování zcela pominul zjistit její osobní a majetkové poměry a
přihlédnout k nim. Právě na základě této argumentace – opřené o námitky ryze
procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení
- obviněná zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu druhého stupně a
označuje jeho rozhodnutí a zejména uložené tresty za nezákonné. Přitom ve své
podstatě toliko opakuje námitky, na nichž založila svou obhajobu v průběhu
celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích
velice obšírně vypořádaly.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněné H. V. v tom rozsahu, v němž opíralo
existenci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů,
bylo podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§ 265i odst. 1 písm.
b) trestního řádu].
Další námitky obviněné H. V., rovněž opřené o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) trestního řádu, se týkají specificky uložených trestů a spočívají na
argumentu, že tyto jsou nepřiměřeně přísné a že jí byly uloženy v rozporu s
hledisky vymezenými v ustanovení § 31 odst. 1 a § 23 odst. 1 trestního zákona.
V tomto kontextu je na místě uvést, že z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno
některé z ustanovení § 265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány
vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto
případě.
Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněnou namítané vady výroku o
trestu napadeného rozsudku podřadit pod některý ze zákonem vymezených
dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotněprávní
instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní
rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v § 265b
odst. 1 písm. h) trestního řádu, druhý v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je důvod dovolání dán tehdy,
jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod,
kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin
zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm
uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu
a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 trestního
řádu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm.
g) trestního řádu. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání
námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí svobody
na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného
dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 trestního řádu. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu
dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k
uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo
zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu namítat jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. S ohledem na to
tímto způsobem není možné úspěšně uplatnit ani námitky proti vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 až § 34 trestního zákona.
Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře
uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů
ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, zejména důvodu uvedeného v písmenu
g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu
v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, což jistě nebylo legislativním
záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům
podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je
zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h)
ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu. Navíc je třeba říci, že dovolání je
mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a
podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní
moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého
rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených
v § 265b odst. 1 písm h) trestního řádu. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje
toliko k druhu a výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel
namítnout nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním
podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného
trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a
to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu.
V posuzovaném případě však obviněná H. V. napadla rozsudek soudu druhého stupně
výlučně ve vztahu k jím uloženým druhům a výměrám trestů. V úvahu tedy
potenciálně přicházela pouze aplikace § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu,
na nějž ovšem obviněná neodkazuje. Její argumentace obsažená v textu tohoto
dovolání navíc směřuje výlučně proti nepřiměřené tvrdosti uložených trestů,
spatřované v jejich vysoké výměře neodpovídající hlediskům § 31 odst. 1
trestního řádu, aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Uložené druhy
trestů (odnětí svobody, zákaz činnosti a peněžitý trest) mohl Vrchní soud v
Praze užít a jejich výměra (šest let odnětí svobody, dva roky zákazu činnosti a
1.300.000,-Kč peněžitého trestu) nevybočuje z mezí zákonných trestních sazeb
stanovených v § 187 odst. 2, § 53 odst. 1 a § 49 odst. 1 trestního zákona,
podle nichž byly uloženy (ty činí dvě léta až deset let odnětí svobody, jeden
rok až deset let zákazu činnosti a 2.000,- Kč až 5.000.000,- Kč peněžitého
trestu). Tvrzením o nepřiměřené tvrdosti uložených trestů tedy není naplněn
žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 trestního řádu a s ohledem na
uložený trest ani podle § 265b odst. 2 trestního řádu. Platí totiž, jak již
bylo řečeno, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů,
o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b
trestního řádu, nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Za jediný dovolací důvod obviněná ve svém dovolání výslovně označuje již
citovaný důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V odůvodnění
svého dovolání však napadá též zákonnost řízení předcházejícího vynesení
napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze v tom směru, že bylo v odvolacím
řízení rozhodnuto v její nepřítomnosti. Takto uplatněná námitka po věcné
stránce odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. d)
trestního řádu, ani ona však nemůže podle zjištění Nejvyššího soudu věcně
obstát.
Podstatou této námitky obviněné je tvrzení, že poté co byla
vyrozuměna o veřejném zasedání nařízeném Vrchním soudem v Praze k
projednání jejího odvolání dala najevo svůj zájem zúčastnit se ho, hájit se
osobně a navrhnout doplnění dokazování, avšak s ohledem na svůj zdravotní stav
se nemohla dostavit k soudu a proto se omluvila a požádala o odročení jednání
na pozdější termín, avšak Vrchní soud v Praze této její žádosti nevyhověl. V
tomto kontextu zdůrazňuje, že jednání v její nepřítomnosti mohlo zásadně
ovlivnit rozhodnutí soudu.
Z trestního spisu vyplývá, že v posuzované trestní věci obviněné bylo k
projednání jejího odvolání nařízeno Vrchním soudem v Praze celkem šest
veřejných zasedání, a to na dny 12. 12. 2002, 30. 1. 2003, 20. 3. 2003, 28. 4.
2003, 5. 6. 2003 a 3. 7. 2003. Obviněná byla o jejich konání pokaždé řádně
vyrozuměna, ani jednou se však k soudu nedostavila. Svou nepřítomnost pokaždé
omluvila zdravotními problémy. To vedlo odvolací soud k tomu, že ze společného
řízení nejdříve vyloučil k samostatnému projednání trestní věc spoluobviněných
MUDr. P. V. a Š. M. (č. l. 6556 trestního spisu) a poté v její trestní věci
přibral k posouzení jejího zdravotního stavu znalkyni z oboru zdravotnictví
odvětví interny (č. l. 6573 trestního spisu). Znalkyně MUDr. J. L. pak ve svém
znaleckém posudku, učiněném na základě interního vyšetření obviněné a její
zdravotnické dokumentace, dospěla k závěru, že její celkový zdravotní stav je
uspokojivý, i když je v protrahovaném stresu, ze kterého plynou její potíže s
močením, bolesti hlavy, vysoký váhový přírůstek a anxieta. Její somatické
nemoci jí nicméně nebránily v účasti u veřejných zasedání před soudem (č. l.
6577 trestního spisu). Stejný závěr vyplývá z předchozího odborného vyjádření k
jejímu zdravotnímu stavu zpracovaného ředitelem Ú. pro p. o m. a d., jehož
pacientkou je obviněná dlouhodobě a v němž se dne 28. 1. 2003 podrobila
operačnímu zákroku (č. l. 6541 trestního spisu). To vedlo odvolací soud k
závěru, že obviněná je po zdravotní stránce způsobilá účasti u veřejného
zasedání, neakceptoval její omluvu ze zdravotních důvodů ve vztahu k veřejnému
zasedání nařízenému na den 3. 7. 2003, o jehož konání byla vyrozuměna dne 20.
6. 2003, tedy s dostatečným časovým předstihem, nevyhověl její žádosti o jeho
další odročení a jednal v její nepřítomnosti, neboť její osobní účast neshledal
nezbytnou. V tomto veřejném zasedání vynesl též napadený rozsudek.
K tomu je na místě připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d)
trestního řádu je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání
naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti
obviněného ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné formulace patrné,
zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního
líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je
v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu
nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva
na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v
jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 trestního řádu je obviněný stranou
trestního řízení a nepochybně je jednou z nejdůležitějších osob, které mají
toto postavení. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho
přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k
tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba
založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo
obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u
hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v
nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto
jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v
hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude
přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v
nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §
202 odst. 2 až 5 trestního řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného
zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení § 238 odst. 1 trestního řádu, podle něhož se na
veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně
ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se
ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při
veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného
zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u
veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou
obsažena v § 232 a násl. trestního řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v
němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením § 263
trestního řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 odst. 1,
2 trestního řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti
všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast
státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení § 263
odst. 4 trestního řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je
ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího
soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na
veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního
řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného
ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením
zmíněného ustanovení § 263 odst. 4 trestního řádu. Jde totiž prakticky o jediné
ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné
zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné
ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast
obviněné osoby u veřejného zasedání nezbytná. Obviněná H. V. však nebyla v době
konání veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze ve vazbě ani ve výkonu trestu
odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž
ustanovení § 263 odst. 4 trestního řádu je v daném případě nepoužitelné, a
nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněné osoby u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy,
jestliže se jí soud rozhodl předvolat k takovému veřejnému zasedání a tím dal
jednoznačně najevo, že v její nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V
posuzovaném případě však odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 3. 7.
2003 vydal usnesení, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněné H. V.
bude konáno i v nepřítomnosti obviněné (č. l. 6586 trestního
spisu).
Tím odvolací soud dostatečně zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast
obviněné u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou.
Konečně s ohledem na ústavní právo obviněné osoby vyplývající z ustanovení
článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba jí umožnit účast u
veřejného zasedání též v případě, kdy na tom ona sama trvá, výslovně projeví
nesouhlas s konáním veřejného zasedání v její nepřítomnosti, ale svou neúčast u
již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které
lze akceptovat a které obviněné objektivně brání zúčastnit se veřejného
zasedání.
Nejvyšší soud však má za to, že v posuzovaném případě omluva neúčasti obviněné
H. V. u veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 3. 7. 2003 spojená se
žádostí o jeho odročení nesplňuje výše uvedený předpoklad. Byť obviněná
projevila zájem účastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu a vyjádřila
nesouhlas s jeho konáním ve své nepřítomnosti, stalo se tak v posuzované
trestní věci již pošesté a odvolací soud měl k dispozici závěry výše citovaného
znaleckého posudku vyvracející její tvrzení o tom, že jí účast u veřejného
zasedání znemožňují zdravotní potíže.
Dovolací důvod uplatněný obviněnou H. V. podle § 265b odst. 1 písm. d)
trestního řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy naplněn nebyl, protože
nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněné ve
veřejném zasedání, které se konalo k projednání jí podaného odvolání. Současně
Nejvyšší soud ze spisu zjistil, byť do jisté míry nad rámec zmíněného
dovolacího důvodu, že předmětné veřejné zasedání se konalo v přítomnosti
obhájce obviněné a ten měl dostatek prostoru ke kvalifikovanému hájení jejích
zájmů a pro náležité uplatnění práv obhajoby. Odvolací soud proto nepochybil,
jestliže provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné, když dospěl k
závěru, že její účast není nezbytná. Obviněná ostatně ani sama v dovolání
neuvedla, které konkrétní ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání mělo
být v jejím případě v odvolacím řízení porušeno a které tak podle jejího názoru
založilo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. Námitka
obviněné uplatněná v tomto směru byla proto shledána zjevně neopodstatněnou.
Celkově vzato dospěl Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností k závěru, že
obviněná H. V. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však její
dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, ale tyto
námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými,
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že plně odpovídající požadavkům vymezeným
v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není podané dovolání ani ve
specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela
vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném
zrušení rozsudku soudu druhého stupně. Jelikož však nejde o úplnou absenci
návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve
svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí
bez jeho věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího
pochybení dovolatelky za nezbytnou.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí
dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 30. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář