Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 2. 2024 o dovolání obviněného O. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 11 To 309/2023-313, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 51/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného O. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 8. 2023, č. j. 1 T 51/2023-279, byl obviněný O. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se – podle skutkových zjištění tohoto soudu – dopustil následovně:
v přesně nezjištěnou dobu v průběhu dne 16. 7. 2017 v jedné z volně přístupných budov areálu zvaného „XY“ v obci XY č. p. XY, v průběhu rozhovoru o ukončení jejich vzájemného partnerského vztahu s poškozenou E. N. začal tuto líbat a navrhl jí, že by si mohli ještě naposledy „užít“, což však poškozená jednoznačně slovně odmítla a opakovaně mu sdělila, že to nechce, načež ji strčil na postel, zalehl ji a následně na ní vykonal nedobrovolnou nechráněnou soulož, v jejímž průběhu se poškozená po několika marných pokusech se zpod něj vyprostit přestala bránit pro obavu, že by jí mohl ublížit, přičemž i z důvodů studu se nesnažila slovně přivolat pomoc.
2. Za uvedený zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Tento soud dále podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené E. N., narozené XY, trvale bytem XY, (dále jen „poškozená“) náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozená odvolání, která Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu jako celku podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Špačka, advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dále rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení shledává obviněný naplnění dovolacích důvodů v několika rovinách. Podle něj jádro věci spočívá v tom, že ho poškozená po pěti letech nařkla s tím, že soulož dne 16. 7. 2017 nebyla z její strany chtěná a po několika letech terapií si uvědomila, že její psychosomatické problémy, které podle obviněného řešila již před inkriminovanou událostí, pramení z tohoto nedobrovolného sexu. A že si uvědomila, že tento sex byl vlastně znásilněním. Obviněný toto konzistentně odmítá s tím, že poškozenou nenutil násilím k pohlavnímu styku podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, předmětný sex byl dobrovolný. Z obsahu žádných důkazů nevyplývá, že by se poškozená nacházela ve stavu bezbrannosti. Stav bezbrannosti rovněž podle obviněného nevyplývá ani ze samotného popisu skutku ani z použité právní věty (jednak jiného pohrůžkou násilí donutil k pohlavnímu styku...).
6. Obviněný připomíná, že odvolací soud jeho odvolání zamítl s tím, že nesouhlas obviněného se skutkovými závěry není důvodem pro změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí (bod 7. usnesení odvolacího soudu). Obviněný konstatuje, že jeho obrana však není založena pouze na nesouhlasu, byť v projednávaném případě jde o tvrzení proti tvrzení. Podle něj odvolací soud (i soud prvního stupně) zcela pominul, že výsledky dokazování svědčí o tom, že na jeho straně nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a nebyl naplněn ani znak násilného donucení k pohlavnímu styku, jak předvídá § 185 tr. zákoníku.
7. Obviněný uvádí, že s poškozenou měli od února 2017 do poloviny července 2017 vážný vztah, kdy se pokoušeli o dítě. Při dobrovolnické akci v červenci 2017, kterou spoluorganizovali, poškozená iniciovala rozchod. To obviněného zaskočilo, věděl však, že poškozená měla negativní vztah k jeho malé dceři. Obviněný se snažil poškozenou přesvědčit, aby mu dala šanci. Dne 16. 7. 2017 měli s poškozenou naposledy pohlavní styk. Samotný akt vnímal obviněný jako uzavření vztahu. Tzv. sex na rozloučenou („breakup sex“) je obecný fenomén, který může mít pozitivní dopady na emoční stránku. Ostatně rozcházeli se jako přátelé, byli nadále v kontaktu, měli společné kamarády a z následné komunikace, která byla provedena jako důkaz, je zřejmé, že mezi nimi byly po rozchodu dobré vztahy. Taktéž není podle obviněného bez významu, že se s ním poškozená rozešla opakovaně.
8. Obviněný dále zdůrazňuje, že po pěti letech poškozená se svým manželem prezentovali předmětný styk jakožto znásilnění veřejně před ostatními členy dobrovolnického spolku a podali na obviněného trestní oznámení. Konstatuje, že ho nařčení šokovalo, neboť považoval styk za oboustranně chtěný. Tento jeho subjektivní poměr k věci je podle něj rovněž doložen dokazováním provedeném v řízení před soudem prvního stupně. Svědkyně Počepická totiž uvedla, že byl poté, co bylo údajné znásilnění veřejně prezentováno manželem poškozené, a potažmo byl odvolán z funkce ve spolku, v šoku a zaskočen (bod 4. rozsudku soudu prvního stupně). Svědek K. vypověděl, že při této schůzce, kdy byl obviněný odvoláván z funkce z důvodu tvrzeného znásilnění, obviněný působil, jakože moc nerozumí nařčení (bod 9. téhož rozsudku). To, že byl z nařčení v šoku, potvrdil i svědek R. (bod 11. téhož rozsudku). Ten ve své výpovědi v hlavním líčení uvedl: „myslím si, že ho nešokovalo to, že jsme ho odvolali, to proběhlo velmi korektně a domluvili jsme se na tom, ale ta samotná informace, že je nějaké takovéto nařčení, tak z té byl v šoku.“ Obviněný v této souvislosti považuje za logické, že pokud by bylo obvinění pravdivé, projevil by úlek, že věc vyšla najevo, nikoli překvapení.
9. Dále obviněný vytýká oběma soudům, že se de facto nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu. Odvolací soud podle názoru obviněného nezohlednil, že jeho verze nebyla vyvrácena, a pouze se přiklonil k verzi poškozené. Poukazuje i na to, že oba soudy se nezabývaly uvedenými svědeckými výpověďmi, které svědčí o tom, že subjektivní stránka daného trestného činu u něj nebyla naplněna, a pouze konstatovaly, že je věrohodné tvrzení poškozené, že projevila na začátku nesouhlas a následně již byla pasivní, protože měla obavy. Zdůrazňuje, že žádný ze svědků jej přitom nepopsal jako agresivního, nýbrž jako milého a přátelského, ostatně i poškozená ve své výpovědi uvedla, že obviněný vůči ní nebyl během vztahu agresivní.
10. Obviněný poukazuje na skutečnost, že subjektivní postoj pachatele je přitom pro naplnění skutkové podstaty přisouzeného trestného činu stěžejní. Uvádí, že o donucení nejde v případě, když osoba, byť po počátečním odporu, dobrovolně svolila k pohlavnímu styku. Obviněný trvá na tom, že poškozená se stykem souhlasila a byla vzrušená. Popírá, že by se poškozená měla vyslovit, že styk nechce. Poškozená uvedla, že se nebránila, neozývala se, nekřičela. Svědkyně S., která s poškozenou věc řešila, ve své výpovědi popsala subjektivní stav poškozené tak že tato „prožívala tam něco, čemu by se měla vzepřít, ale neudělala to“.
11. Obviněný zdůrazňuje, že v dané věci je výpověď poškozené de facto jediným usvědčujícím důkazem. Dále upozorňuje, že poukazoval na nekonzistentnost výpovědí svědků, přičemž odvolací soud se s touto námitkou vypořádal tak, že „pokud jde o výpovědi svědků, je z odůvodnění napadeného rozsudku zjevné, že těmto prvý soud žádnou valnou vypovídající hodnotu nepřikládá, neboť svědci měli všechny poznatky pouze zprostředkované od poškozené“. Poškozená se sama vyjádřila, že „zpočátku si ani neuvědomila, že to bylo znásilnění“. Nad tímto vyjádřením se sice odvolací soud pozastavil a tento přístup označil za nestandardní, přesto však vyhodnotil výpověď poškozené za konzistentní a tudíž věrohodnou. V projednávaném případě však nešlo o záležitost, kdy by mohla být poškozená (nebo obviněný) „nachytáni na nepřesnostech“ v popisu skutku – je nesporné, že k sexu došlo, kde k němu došlo, že probíhal v tzv. misionářské poloze. Obviněný stejně konzistentně situaci popisoval tak, že nemusel překonávat odpor poškozené, aby ke styku došlo, tato se nijak nebránila a styk proběhl normálně. V průběhu styku se poškozená nesnažila obviněnému naznačit např. polohou těla, že jí to není příjemné, že si nepřeje, aby dál pokračoval. Uvádí, že ležela prostě pod ním, styk proběhl tak jako vždycky. Rozpor je podle obviněného pouze v hodnocení subjektivních postojů k aktu u obou zúčastněných.
12. Obviněný dále vznáší otázku, jak měl sám vědět, že poškozená vnímá akt jako znásilnění, když tento závěr učinila až po několika letech. Připouští, že existují případy, kdy si oběť neuvědomuje, že byla znásilněná, například dítě může čin nahlásit až po letech, kdy pochopí, co „to velmi nepříjemné“ tenkrát znamenalo. Pokud však dospělá zkušená žena uvede, jak je přímo zdůrazněno v napadeném usnesení, že „si zpočátku ani neuvědomila, že to bylo znásilnění“, je třeba podle obviněného tento postoj zohlednit při posuzování, zda tedy byla skutečně nucena k pohlavnímu styku násilím. Obviněný tuto část uzavírá konstatováním, že pokud by skutečně šlo o vážně míněný odpor a o jeho násilné překonání z jeho strany, vyhodnotila by to poškozená jako znásilnění okamžitě po skutku. Tento základní problém podle obviněného nemůže odstranit námitka poškozené, že věc vytěsňovala a znásilnění si neuvědomovala.
13. Obviněný připomíná, že znásilnění je úmyslný trestný čin s tím, že aby došlo k naplnění skutkové podstaty, pachatel musí vědět, že s ním poškozená pohlavní styk mít nechce. Rozhodující je v této souvislosti podle obviněného to, zda pachatel věděl o tom, že oběť s pohlavním stykem nesouhlasí, neboť pokud by o tom nevěděl, nemohla by být naplněna subjektivní stránka přisouzeného trestného činu.
14. Poukazuje rovněž na to, že subjektivní postoj poškozené, který hovoří proti tomu, že měl styk charakter znásilnění, vyplynul i z výpovědí svědků. V rámci výslechu při hlavním líčení svědkyně S., která se označila za velmi blízkou přítelkyni poškozené, sdělila, že se jí měla poškozená svěřit až v lednu 2022. Svědkyně výslovně uvedla, že poškozená „prožívala tam něco, čemu by se měla vzepřít, ale neudělala to“.
15. Obviněný konstatuje, že z dokazování nevyplynulo, že by měla poškozená projevit odpor, který by měl úmyslně násilím překonat. Dále vyslovuje názor, že i pokud by odpor projeven byl, kdyby se pachatel domníval, že méně intenzivní odpor oběti je pouze předstíraný a že ve skutečnosti poškozená osoba s pohlavním stykem souhlasí, jednalo by se o skutkový omyl negativní spočívající v tom, že „obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění, a byla by tím vyloučena jeho trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin“.
16. Obviněný připomíná, že trestný čin znásilnění je v drtivé většině případů beze svědků. Pokud nejsou objektivní důkazy, jako projevy násilí na těle oběti, je jeho prokázání pro orgány činné v trestním řízení složité. Stejně tak je ovšem složité i prokázání toho, že k činu nedošlo.
17. Jak podle obviněného správně uvádí odvolací soud, nejde prizmatem in dubio pro reo plošně zprošťovat obžaloby v případě nepodstatných nesrovnalostí. Na druhou stranu však obviněný nepovažuje za správné, aby došlo k odsouzení pro zvlášť závažný zločin, kdy je dokazování v rovině tvrzení proti tvrzení a kdy je základem odsuzujícího rozsudku situace, že údajná oběť po několika letech „nalezne původce svých problémů“, uvědomí si, že to tenkrát vlastně nebylo s jejím souhlasem a že byla vlastně znásilněná.
18. Obviněný zdůrazňuje, že např. svědkyně S. je terapeutkou, která má vystudovaný dvouobor husitská teologie a psychosociální studia na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Nejedná se o kvalifikovaného klinického psychologa, který by byl kompetentní v diagnostice a léčbě psychicky nemocných. Není podle něj možné „objevy“ z různých terapií, které může provádět každý samozvaný kouč a pomocník osobního rozvoje přejímat do trestního řízení (zde závěr, že za vše může někdejší styk před několika lety, který byl vlastně znásilnění).
19. Vzhledem k výše uvedenému dochází obviněný k závěru, že jeho odsouzení stojí pouze na výpovědi poškozené, jak uzavřel i odvolací soud. Poškozená k závěru o „znásilnění“ došla až po několika letech. Odsuzující rozsudek toto skutkové zjištění, které je produktem roky vedené terapie, převzal do výroku o vině. Obviněný má za to, že se nejedná o řádně zjištěný závěr, protože jde čistě o tvrzení poškozené, proti kterému stojí tvrzení obviněného; resp. tento závěr je v rozporu s provedeným dokazováním. Soudy sice uvádějí, že nebylo vyvráceno tvrzení poškozené, zdůrazňuje ale, že stejně tak nebylo vyvráceno jeho tvrzení. Jeho právní zástupce přitom zvolil taktiku „nechť orgány činné v trestním řízení prokazují“ a měl za to, že argumentace in dubio pro reo bude dostatečná. Jak napadené usnesení, tak rozsudek soudu prvního stupně však podle obviněného působí, jako by bylo důkazní břemeno obráceno. Vznáší přitom otázku, jak by měl prokazovat, že se skutku nedopustil, když v otázkách znásilnění je důkazní situace problematická, a to jak pro oběť, tak i pro nařčeného. Proto je třeba vážit a zohledňovat i ostatní skutečnosti – trestní minulost údajného agresora, objektivní znaky znásilnění (modřiny), okolnosti události, autentické oznámení podané na policii v adekvátním čase tak, aby bylo možné vytěžit svědky, kteří mohli mít bezprostřední vjem ze situace (kdo byla např. ona známá, se kterou jela poškozená po údajném incidentu do Prahy?), svědky popisující agresivitu pachatele, vícero poškozených, kteří se shodují ve svých výpovědích a další. Nic takového se v daném případě neprokázalo, naopak celá řada svědků jej popsala jako milého, přátelského člověka, který nevykazuje žádné známky agresivity.
20. Přestože obviněný trvá na tom, že poškozená se stykem souhlasila, zdůrazňuje, že soudy svá rozhodnutí nezaložily na tom, jak je znásilnění definováno v platné právní úpravě. Podle současné právní úpravy je znásilnění v tr. zákoníku definováno jako čin, při kterém je použito násilí, pohrůžka násilím nebo zneužití bezbrannosti. Pod současnou definici tak například nespadá situace, při které oběť zamrzne, nebrání se, a proto pachatel nemusí vyvíjet násilí.
21. Obviněný dále rozebírá, že obecně se odlišují dva hlavní modely, jak právní úprava přistupuje k definici znásilnění. Současná česká právní úprava ohledně znásilnění je založená na donucení, tj. za znásilnění se považuje jen sexuální chování, ke kterému byla oběť donucena násilím nebo výhrůžkami. Alternativním přístupem je právní úprava založená na souhlasu, tj. za znásilnění se považuje sexuální chování, ke kterému druhá osoba nedala kladný souhlas. K tomu doplňuje, že v České republice stále přetrvává legislativa založená na donucení. Aktuálně Ministerstvo spravedlnosti České republiky připravilo redefinici znásilnění, která odpovídá pojetí založenému na souhlasu. Podle návrhu se opouští koncept znásilnění jako silou vynuceného pohlavního styku a nahrazuje jej konceptem nekonsensuálního pohlavního styku.
22. Podle názoru obviněného z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že měl bezpečně vědět, že poškozená s pohlavním stykem nesouhlasí, jak uvedl odvolací soud v bodě 11. svého usnesení.
23. Obviněný poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že byla naplněna nejen objektivní stránka žalovaného zločinu, ale i ta subjektivní ve formě úmyslu přímého, neboť i přes vážně míněný odpor poškozené ji obviněný násilím donutil k souloži. Násilí odvolací soud shledal v tom, že obviněný poté, co poškozená verbálně odmítla osahávání a nabídku k pohlavnímu styku, ji povalil na matraci. I kdyby poškozená skutečně verbálně odmítla osahávání a nabídku k pohlavnímu styku, což obviněný odmítá, má za to, že odvolací soud nepostupoval v souladu s platnou právní úpravou. Verbální odmítnutí za současné právní úpravy představuje absenci souhlasu, což není dostatečným znakem pro naplnění skutkové podstaty znásilnění. Povalení na matraci, které bylo de facto společným ulehnutím na lůžko, když poškozená dle svých slov nevyvíjela žádný fyzický odpor, není projev násilí.
24. Obviněný připomíná, že odvolací soud zdůraznil, že považuje za zásadní, že na straně poškozené nebyl shledán žádný motiv jej křivě obvinit. Tento soud však nechal zcela bez povšimnutí fakt, že poškozená uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 500 000 Kč (v trestním řízení jí bylo přiznáno 20 000 Kč). Motivem tedy mohl být i pokus zpeněžit předmětnou událost. Poukazuje i na to, že celá situace také mohla vzniknout jako důsledek toho, že poškozená měla dlouhodobé psychosomatické problémy, které řešila již před předmětnou událostí. Objev, že vlastně došlo ke znásilnění, mohl představovat zástupný důvod pro objasnění problémů poškozené (ve smyslu mám dlouhodobé psychosomatické problémy, řešíme s terapeutem, odkud to asi může pramenit, po letech marného hledání se konečně najde důvod, byla jsem znásilněná, i když mi to tak roky nepřišlo, to bude ono, terapeut jásá, konečně jsme na to přišli). Za psychickými problémy přitom může být nesčetně věcí, stres v zaměstnání, mateřství, těhotenství, přestěhování z velkoměsta na venkov atd. Podle názoru obviněného svou roli na prezentaci tohoto pohlavního styku u poškozené měl i nový vztah, kdy nový partner poškozené je spíše konzervativního (až pruderního) založení, a nevnímal by přístup poškozené, která měla s obviněným dobrovolný nechráněný styk „na rozloučenou“, za dostatečně zodpovědný.
25. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má obviněný za to, že rozhodná skutková zjištění (v napadeném usnesení i v rozsudku soudu prvního stupně), která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, protože z dokazování vyplynulo, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, poškozená akt nevnímala jako znásilnění, vnímala pouze to, že (údajně) vyslovila nesouhlas (dle slov poškozené údajně „Nesouhlas s pohlavním stykem jsem projevovala tak, že jsem řekla, že ne, že to nechci.“). Je přesvědčen, že podle aktuální právní úpravy není toliko v důsledku verbálního projevu nesouhlasu naplněna skutková podstata znásilnění. To, že soudy obou stupňů vycházely de facto z tzv. modelu
26. V závěru obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek ve znění: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 11 To 309/2023–313, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 1 T 51/2023, se podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.
27. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martina Havlíková (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného předně uvádí, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Odmítá především tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti uplatnil, podle jejího názoru kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
28. Státní zástupkyně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že násilí je třeba spatřovat právě v tom, že obviněný poté, co poškozená verbálně odmítla jeho osahávání a nabídku k pohlavnímu styku, ji povalil na matraci, k čemuž musel použít fyzické síly, nalehl či zaklekl nad ní, čímž jí zamezil možnosti se bez dalšího zvednout a odejít, na její snahu jej odstrčit nereagoval. Právě strčení poškozené na matraci v ní zcela důvodně mohlo vyvolat obavu z další gradace násilí ze strany obviněného, a to právě proto, že se vůči ní nikdy v minulosti takto násilně nechoval. Proto poškozená již žádný významný fyzický odpor nadále nekladla, nicméně ještě i v průběhu styku po určitou dobu projevovala verbální odpor. Skutečnost, že v určité fázi soulože už svůj odpor poškozená neprojevovala ani verbálně a zůstala pouze pasivní si však obviněný rozhodně s ohledem na bezprostředně před tím opakovaně verbálně projevený nesouhlas nemohl vykládat jako souhlas se souloží. Proto byla podle státní zástupkyně naplněna nejen objektivní stránka žalovaného zločinu, ale i stránka subjektivní, a to ve formě úmyslu přímého, neboť i přes vážně míněný odpor poškozené ji obviněný násilím donutil k souloži. Pokud jde o násilnické sklony obviněného, státní zástupkyně poukazuje na výpovědi dalších dvou svědkyň, a to svědkyně Spurné a Majerové, u kterých se obviněný též pokusil o intimní kontakt přes jejich opakovaný nesouhlas. Tyto svědkyně musely být velmi důrazné, aby od svých záměrů upustil. Státní zástupkyně je tudíž přesvědčena, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno, přičemž použitou právní kvalifikaci má za zcela přiléhavou.
29. Státní zástupkyně proto uzavírá, že v zásadní shodě s názorem odvolacího soudu má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a aby tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
30. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. V ní obviněný uvádí, že vyjádření státní zástupkyně je ve zcela obecném duchu a vůbec se nevyjadřuje ke konkrétním skutečnostem, které označil a které podporují jeho verzi předmětné události. Podle jeho názoru se ani jeden ze soudů nevypořádal se subjektivní stránkou trestného činu znásilnění, přičemž obviněný odkazuje na skutečnosti, které podle něj zůstaly bez povšimnutí. Namítá, že nebyly zohledněny svědecké výpovědi, které označil v dovolání, z nichž mělo vyplynout, že považoval předmětný akt za oboustranně chtěný a subjektivní stránka trestného činu nebyla naplněna. Dále poukazuje na svou argumentaci, k níž se státní zástupkyně nevyjádřila a která se týká skutkového omylu negativního, svědectví důvěrnice poškozené paní S., svědecké výpovědi zpochybňující subjektivní postoj obviněného k věci a skutečnosti, že poškozená pohlavní styk několik let jako znásilnění nevnímala.
31. Obviněný má za to, že státní zástupkyně jeho argumenty bez věcného vyjádření smetla ze stolu s tím, že tyto jsou od počátku obhajoby stejné a soudy se jimi zabývaly. Toto tvrzení státní zástupkyně není správné, a to mimo jiné proto, že jde o polemiku se závěry odvolacího soudu, ke kterým se dovolatel dříve ani vyjádřit nemohl. Podle názoru obviněného zůstává bez povšimnutí i jeho poukázání na možný finanční motiv poškozené. Přes skutečnost, že tato po něm uplatnila právo na náhradu škody ve výši 500 000 Kč, odvolací soud zdůraznil, že považuje za zásadní, že nebyl na straně poškozené shledán žádný motiv křivě jej obvinit. Obviněný konstatuje, že samotné uplatnění náhrady škody (nota bene ve výrazném nepoměru k náhradě přiznané) minimálně zpochybňuje závěr o absenci motivu křivého obvinění.
32. Obviněný uvádí, že mu je znám postoj Nejvyššího soudu v otázce plánované změny definice znásilnění. Nicméně je přesvědčen, že právě v případech jako tento nuance projevu nesouhlasu vs. překonání násilí hraje roli (např. ve vztahu k výpovědi svědkyně S., která uvedla, že poškozená proti dovolateli nic neučinila, a ve vztahu k postoji poškozené, která čin až po několika letech začala vnímat jako vynucené znásilnění). Ani k této argumentaci se státní zástupkyně nevyjádřila. Z těchto důvodů obviněný vytýká, že státní zástupkyně se nevyjádřila ani k jeho skutkovým, ani k jeho právním argumentům.
III. Přípustnost dovolání
33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
34. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
35. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
36. První obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). Obviněný ve svém dovolání uplatňuje tento dovolací důvod s výslovným odkazem na jeho první variantu.
37. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
38. Druhý obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného v napadeném rozhodnutí.
39. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
40. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a nesprávné hmotněprávní posouzení, uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu neodpovídají. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
41. Obviněný zejména tvrdí, že pohlavní styk byl ze strany poškozené dobrovolný a z provedeného dokazování nevyplývá, že by vůči poškozené užil násilí nebo zneužil její bezbrannosti. Soudům dále vytýká, že se nezabývaly skutečností, že důkazy svědčí o nenaplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Dále obviněný rozporuje věrohodnost výpovědi poškozené, přičemž prezentuje její možné motivy pro křivou výpověď, když zmiňuje jí uplatněnou náhradu nemajetkové újmy či jejího nového partnera, kterého popisuje jako konzervativního, až prudérního. Obviněný také implicitně argumentuje porušením zásady in dubio pro reo, když uvádí, že jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“ a namítá, že rozhodnutí obou soudů de facto otočily „důkazní břemeno“ tak, aby obviněný prokazoval svou nevinu.
42. K této argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že ji nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť směřuje výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení tento soud učinil. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinil soud prvního stupně, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) patrně dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
43. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku řádně a podrobně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Vysvětlil tak přesvědčivě zejména to, z jakých důvodů dospěl, byť s tímto obviněný nesouhlasí, k závěru o protiprávním jednání obviněného. S hodnotícími úvahami a závěry soudu prvního stupně v tomto směru se pak plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se vypořádal s námitkami obviněného ohledně odlišné verze skutkového děje, stejně jako s napadenými důkazy. Soudu nelze ničeho vytknout, jestliže na základě provedených a řádně vyhodnocených důkazů neuvěřily tvrzení obviněného, že pohlavní styk byl ze strany poškozené dobrovolný. V této souvislosti pak lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který v bodě 18. podrobně a přesvědčivě rozebírá skutkový stav, tak jak k němu dospěl na podkladě provedeného dokazování. Se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud (srov. body 10. – 11. jeho usnesení).
44. Pokud obviněný rozporuje věrohodnost výpovědi poškozené, tak i s touto se oba soudy náležitě vypořádaly. Konkrétně soud prvního stupně uvedl v bodě 18. svého rozsudku, že tato výpověď je logická a věrohodná s tím, že poškozená se nesnaží obviněnému nijak přitěžovat a věc dramatizovat. Soud prvního stupně považuje za pochopitelnou skutečnost, že poškozená po rozchodu nechce mít s obviněným intimní styk, navíc na veřejně přístupném místě. Jako věrohodnou shledává i skutečnost, že poškozená byla celou situací zaskočena a že se v dané situaci nemohla výrazněji bránit. Těmto závěrům přisvědčuje i odvolací soud, který v bodě 10. svého usnesení uvedl, že výpověď poškozené je v zásadních bodech konzistentní, tato neměla motiv pro křivou výpověď a zároveň pečlivě vysvětlila, proč událost nahlásila s takovým časovým odstupem. S těmito závěry obou soudů nižších instancí se ztotožňuje i Nejvyšší soud a dodává, že soudy se otázce věrohodnosti výpovědi náležitě věnovaly a své závěry pečlivě odůvodnily. Pouze na okraj Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným uváděné motivy poškozené pro křivou výpověď jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irrelevantní, neboť představují pouze ničím nepodložené spekulace.
45. Nejvyšší soud dále považuje za potřebné připomenout k obviněným implicitně uvedenému porušení zásady in dubio pro reo, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
46. Obviněný ale přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného výše, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
47. Obviněný dále uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť se domnívá, že oba soudy své rozhodnutí nezaložily na tom, jak je trestný čin znásilnění definován v platné právní úpravě. Podle obviněného měly soudy dovodit jeho vinu z provedení pohlavního styku bez souhlasu poškozené, tedy v rozporu se zněním trestného činu znásilnění. Obviněný dále rozporuje naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku.
48. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že o obviněným prezentovanou situaci v projednávané věci nejde. Tato část dovolací argumentace nemůže obstát, neboť danou námitkou obviněný fakticky nebrojí proti právní kvalifikaci daného skutku oběma soudy, ale ve skutečnosti prezentuje svoji skutkovou verzi, na jejímž podkladě (tedy až sekundárně) dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě.
49. Závěrem Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že soud prvního stupně, jak bylo uvedeno výše, správně zjistil skutkový stav (srov body 43. a 44. tohoto usnesení) a na základě takto zjištěného stavu věc správně právně kvalifikoval. Soud prvního stupně se otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění věnoval v bodech 18. a 19. svého rozsudku, přičemž v bodě 19. se tento soud vypořádává s otázkou užití násilí ze strany obviněného. To shledává v povalení poškozené na matraci a v jejím následném zalehnutí i přes jí projevený nesouhlas s vykonáním soulože. Uvedenému závěru přisvědčil i odvolací soud v bodě 12. svého usnesení, když uvedl, že násilí spatřuje v tom, že obviněný poté, co poškozená verbálně odmítla jeho osahávání a nabídku pohlavního styku, ji povalil na matraci, nalehl či zaklekl nad ní, čímž zamezil možnosti se zvednout a odejít, a na její snahu jej odstrčit nereagoval. Je třeba uzavřít, že obviněný ve své argumentaci zcela ignoruje skutkové závěry soudu prvního stupně a nesprávně vykládá znaky trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Na základě výše uvedeného je pak třeba odmítnout jeho argumentaci, že by soudy jeho vinu dovodily z vykonání soulože bez souhlasu poškozené, neboť jak vyplývá z rozhodnutí obou soudů, tyto dovodily užití násilí vůči poškozené. Současně je zapotřebí zdůraznit, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že poškozená s pohlavním stykem nesouhlasila, což vyvrací i tu argumentaci obviněného, že nemohl bezpečně vědět, že poškozená se souloží nesouhlasí. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
50. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného O. F. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu