11 Tdo 60/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. ledna 2003 o dovolání
obviněného V. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2002,
sp. zn. 7 To 131/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 56 T 10/2002,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e d o v o l á n í obviněného V. P.
o d m í t á .
Obviněný V. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 7 To 131/02, jímž
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 19. 6. 2002, č. j. 56 T 10/2002 – 256.
Dovolání podal s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
Namítl, že neměla být vyslovena jeho vina pokusem trestného činu vraždy podle §
219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., když mu byl současně vzhledem k
okolnostem případu uložen trest odnětí svobody za použití ustanovení § 40 odst.
1 tr. zák. Podle názoru dovolatele odvolací soud neměl konstatovat pouze v
odůvodnění napadeného rozhodnutí zjištěnou nesprávnost aplikace § 40 odst. 1
tr. zák., ale za této situace měl dát do souladu výrok o uloženém trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby s výrokem o vině tak, že jej
měl uznat vinným jenom trestným činem podle § 219 odst. 1 tr. zák. V takovém
případě mohl uložit popřípadě stejný trest, aniž by porušil zákaz reformace in
peius. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil
ve výroku o vině a trestu a buď věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání
a rozhodnutí, anebo ve věci sám rozhodl rozsudkem.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno ve skutečnosti z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Dle tohoto dovolacího důvodu lze v dovolání namítat
nesprávnou právní kvalifikaci skutku, který byl zjištěn soudem. To znamená, lze
namítat, že zjištěný skutek byl v rozporu se zákonem posouzen jako trestný čin,
ačkoli o trestný čin nešlo, anebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl
obviněný uznán vinným. Lze tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňovat
právní námitky, vážící se ke skutkovému stavu zjištěnému soudem.
V posuzované věci obviněný v dovolání formálně uplatnil dovolací důvod
předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ve skutečnosti
své dovolání založil na námitkách, které obsahově tento zákonný důvod dovolání
nenaplňují.
Obviněný sice namítá, že jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno jako
pokus trestného činu vraždy dle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr.
zák., a že mělo být posouzeno jen jako pokus tohoto trestného činu podle
prvního odstavce citovaného zákonného ustanovení, ovšem tyto výhrady k právnímu
posouzení skutku neopírá o nějaké vady v právním posouzení formálních znaků
skutkové podstaty uvedeného trestného činu či o vady v posouzení materiálních
podmínek vyšší trestnosti činu (§ 88 odst. 1 tr. zák.). Obviněný tak ve
skutečnosti neuplatňuje žádné námitky právní povahy ohledně kvalifikace skutku
jako pokusu trestného činu vraždy podle ustanovení § 8 odst. 1, § 219 odst. 1,
2 písm.h) tr. zák.
Důvody dovolání obviněný spatřuje výlučně v údajně nesprávném procesním postupu
odvolacího soudu. Podle dovolatele odvolací soud chybně aplikoval zásadu
zákazu reformace in peius, když nenapravil pochybení soudu prvního stupně při
ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby příslušným
zmírněním právní kvalifikace činu. Obviněný poukazuje na to, že soud prvního
stupně aplikoval ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. z důvodů okolností případu a
současně učinil závěr, že jsou dány okolnosti podmiňující použití vyšší trestní
sazby ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
Obviněný se tak domáhá toho, aby pochybení soudu prvního stupně spočívající v
nesprávné aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. bylo napraveno tím, že
jinak správná právní kvalifikace skutku bude nahrazena právní kvalifikací
jinou, odpovídající zvolenému postupu při ukládání trestu.
Bez ohledu na to, že v podaném dovolání obsažený výklad aplikace zásady zákazu
reformace in peius neodpovídá znění ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., tak z
hlediska řízení o dovolání je podstatné to, že pod uplatněný důvod dovolání
nelze podřadit případné procesní pochybení odvolacího soudu při aplikaci zákazu
reformace in peius.
Je zřejmé, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných, než zákonných důvodů.
Jak bylo výše již uvedeno, nesprávnost vlastního právního posouzení skutku není
obsahem dovolacích námitek.
Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného
odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející
řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík