11 Tdo 612/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
května 2006 o dovolání obviněného B. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka Pardubice ze dne 9. srpna 2005, sp. zn. 13 To 257/2005, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 29/2005,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 20 T
29/2005, byl obviněný B. N. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1
tr. zák., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podkladem pro to bylo zjištění, že dne 8. 1. 2005 v dopoledních hodinách před
nákupním centrem G. v P. napadl poškozenou M. B., která se vracela z nákupu ke
svému autu tak, že jí nejprve zabránil nasednout do auta a poté se jí snažil
vytrhnout z ruky igelitovou nákupní tašku, ve které měla nákup, peněženku a
osobní doklady, protože se však M. B. intenzívně bránila, chvíli se přetahovali
do doby, než se utrhla ucha tašky, která zůstala v rukou obviněného a ten se
dal z místa činu na útěk, přičemž obviněný byl již pro zvlášť závažný trestný
čin pravomocně odsouzen Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 7. 7. 2004 pod sp.
zn. 28 T 15/97 a uložený trest z části odpykal, přičemž dne 29. 4. 2004 byl z
výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn na zkušební dobu čtyř let.
Odvolání obviněného, jakož i státní zástupkyně, které bylo podáno v neprospěch
obviněného, byla napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
Pardubice podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný B. N. prostřednictvím svého
obhájce včas dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů konstatoval, že v průběhu
dosavadního řízení nebyla provedeným dokazováním vyvrácena jeho obhajoba
spočívající v tvrzení, že se mu za vinu kladeného trestného činu vůbec
nedopustil. V této souvislosti poukázal na rozpory ve výpovědích poškozené M. B., a to především ohledně doby spáchání činu, vytkl, že soud se nijak
nezabýval tím, že výpověď svědka P. a jeho manželky o jejich vzájemných
telefonních hovorech neodpovídá opatřeným výpisům ohledně provozu příslušných
mobilních telefonů. Dále pak namítl, že poškozená B., která jej rozpoznala jako
pachatele posuzovaného trestného činu, mohla být ovlivněna tím, že před
rekognicí in natura jí byly ukazovány fotografie dotčených osob. Naproti tomu
soudy neprávem zpochybnily svědectví jeho družky P. K., která potvrdila, že v
době spáchání činu se nacházel doma. Dále pak soudům vytkl, že neprovedly
výslech svědkyně K., která mohla potvrdit jeho přítomnost na jiném místě, než
na místě spáchání posuzovaného trestného činu, a stejně tak nebyl vyslechnut
svědek B., který je známým svědka P. a jehož popis odpovídá popisu pachatele
tak, jak jej podala poškozená B. V důsledku těchto pochybení byl nedostatečně
zjištěn skutkový stav věci a bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu. Dále
pak namítl, že soudy nesprávně dospěly k závěru, že se předmětného trestného
činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, neboť nebyla splněna
materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy uvedená v § 41 odst. 1 tr. zák.,
a to s přihlédnutím k nálezům Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 701/01 a sp. zn. IV. ÚS 396/03. V tomto kontextu dovolatel zdůraznil, že byl v minulosti
odsouzen pouze jednou, a to pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., přičemž se jednalo o odsouzení za zkratkovité jednání při potyčce s
poškozeným. K tomuto jednání se doznal, akceptoval trest odnětí svobody ve výši
jedenáct let, přičemž v jeho výkonu se choval vzorně. Proto také došlo k jeho
podmíněnému propuštění. Ke spáchání předchozího trestného činu došlo dne 24. 10. 1996 a z výkonu trestu byl propuštěn dne 11. 5. 2004. Od té doby téměř tři
čtvrtě roku žil řádným způsobem. Dále pak zdůraznil, že podstata jeho trestné
činnosti spočívala v tom, že poškozené vytrhl igelitovou tašku s nákupem. Jedná
se sice o závažný trestný čin, ovšem použití § 41 odst. 1 tr. zák. je krajně
přísné a nespravedlivé. Ostatně i soudy připouští, že intenzita jeho násilného
jednání vůči poškozené nebyla příliš vysoká. Dále bylo třeba přihlédnout i k
výši vzniklé škody, jakož i k tomu, že jeho čin neměl žádné další závažnější
následky. S ohledem na výši škody nepřevyšující 5.000,- Kč by bylo možno jeho
čin posuzovat jen jako přestupkové jednání. V závěru dovolání shrnul, že v
minulosti byl pouze jednou soudně trestán, mezi spácháním předchozího trestného
činu a nyní posuzované trestné činnosti uplynulo více jak devět let, přičemž
dřívější trestný čin spáchal ve zjevném afektu, ve výkonu trestu se choval
vzorně a nyní posuzovaný čin není doprovázen žádnými okolnostmi zvyšujícími
jeho společenskou nebezpečnost.
Proto má za to, že jej nebylo možno uznat
vinným trestným činem loupeže spáchaným za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak
rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Z obsahu vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního
zastupitelství se podává, že dovolání obviněného pokládá za zjevně
neopodstatněné. Nelze přehlédnout, že obviněný se dopustil násilného jednání
vůči poškozené za účelem zmocnění se jejích věci, přičemž poškozená se jeho
útoku bránila tak, že obviněný po delší dobu na ní vykonával násilí, aby
překonal její odpor. Rovněž tak nelze přehlédnout, že se činu dopustil krátce
poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který si
odpykával za zvlášť závažný trestný čin a činu se dopustil za obdobných
okolností jako v předchozím případě, tj. v podnapilosti a velice agresivním
jednáním. Nebylo možné přehlédnout ani to, že spáchání činu si předem
naplánoval, poškozenou si dopředu vyhlédl a nečekaně na ni zaútočil. Proto
závěr soudů o tom, že čin spáchal za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy lze
pokládat za zcela opodstatněný a dovolání obviněného lze odmítnout s ohledem na
ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti
dospěl k následujícím závěrům:
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
S ohledem na výše uvedené je předně třeba zdůraznit, že uplatněnému dovolacímu
důvodu (ale ani jinému zákonem předvídanému důvodu dovolání) neodpovídají
námitky dovolatele, podle nichž se posuzovaného trestného činu vůbec nedopustil
a že soudy při závěru o jeho vině nesprávně vycházely z výpovědí poškozené M.
B. a svědka P. P., že vadně hodnotily svědectví jeho družky P. K. a pochybily
též tím, že ve věci neprovedly dokazování v požadovaném rozsahu, když
nevyslechly svědky B. a K. Těmito námitkami obviněný toliko zpochybňuje
skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, aniž cokoli vytýká použité právní
kvalifikaci činu. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat. Jen
pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu vyplývá, že soudy provedly dokazování
v potřebném rozsahu a že na základě takto vykonaného dokazování není sporu o
pachatelství obviněného posuzovaným činem. Soudy se správně opřely především o
přesvědčivou a neměnnou výpověď samotné poškozené M. B., která obviněného jako
pachatele i v řízení před soudem bezpečně poznala, a to za situace, kdy její
svědectví v podstatných bodech koresponduje s výpovědí svědka P. P., jenž se
rovněž nacházel na místě činu a obviněného jednoznačně usvědčoval z jeho
spáchání. Hodnocení důkazů ze strany soudů se pohybovalo v intencích ustanovení
§ 2 odst. 6 tr. ř., soudy závěry o vině obviněného opřely o zákonným způsobem
provedené důkazy a pokud některé obviněným navrhované důkazy neprovedly, tak
vysvětlily důvod svého postupu, zejména poukazem na nadbytečnost provádění
dalšího dokazování. Soudy své skutkové závěry tak opřely o konkrétní zjištění
učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly za
vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k
jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na
velice pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Pokud by
dovolání obviněného obsahovalo pouze výše uvedené námitky, bylo by nutno takové
dovolání odmítnout postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Uplatněnému dovolacímu důvodu však odpovídají výhrady dovolatele, podle nichž
jeho čin je z důvodů výše podrobně již rozvedených pouhým přestupkem a nikoliv
trestným činem loupeže, natož jím spáchaný jako zvlášť nebezpečným
recidivistou, a to s ohledem na nedostatek materiálních předpokladů zvlášť
nebezpečné recidivy. Tyto námitky však dovolací soud shledal zjevně
neopodstatněnými.
Předně je třeba zdůraznit, že podle zjištění obou nižších soudů se obviněný v
posuzované věci dopustil evidentně násilného jednání vůči jinému, a to za
účelem zmocnění se cizí věci ve smyslu naplnění zákonných znaků skutkové
podstaty trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. Na posuzovaný případ vůbec
nelze aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr., na nějž
dovolatel poukazuje, neboť se z jeho strany nejednalo o nějaké nečekané a pouhé
vytržení věcí z ruky poškozené, které by ještě nebylo násilím ve smyslu § 234
odst. 1 tr. zák. Je třeba připomenout, že obviněný za účelem zmocnění se věcí
poškozené po delší dobu násilím překonával její odpor tak, že nejprve jí
přibouchnutím dveří zabránil v nastoupení do auta, poté uchopil její tašku s
nákupem a dalšími věcmi (např. peněženka, osobní doklady, kreditní karta - vše
v hodnotě 3 530 Kč), po dobu nejméně jedné minuty se s ní o tašku přetahoval, a
to tak intenzivně až došlo k utržení ucha tašky, se kterou obviněný následně
utekl. Obviněný tímto způsobem překonával vůli poškozené nevydat své věci,
přičemž své násilné jednání také slovně doprovázel výrokem „dej mi to“. Proto
lze uzavřít, že se evidentně jednalo o násilí, které obviněný užil za účelem
zmocnění se cizí věci, a tedy jeho čin byl po právu posouzen jako trestný čin
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. V tomto směru lze jen odkázat i na
ustálenou soudní judikaturu (např. č. 33/1968, č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Dále
lze připomenout, že ostatně ani případně výjimečně malá intenzita použitého
násilí by nevylučovala závěr, že se jedná o trestný čin loupeže a nikoliv o
trestný čin krádeže (srov. č. 55/1980 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze
uzavřít, že o trestný čin krádeže by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by ke
zmocnění cizí věci došlo bez použití jakéhokoliv násilí, resp. pohrůžky
bezprostředního násilí. Dále je namístě připomenout, že za situace, když
poškozená měla tašku s věcmi, kterých se obviněný chtěl zmocnit při sobě, tak
bez ohledu na výši způsobené škody, jsou zcela nepatřičné úvahy o tom, že by se
snad mohlo jednat o pouhý přestupek /srov. znění § 247 odst. 1 písm. d) tr.
zák./. Lze tak shrnout, že závěr soudů o naplnění zákonných znaků skutkové
podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. skutkem, jenž byl
popsán výše, je naprosto správný.
Podanému dovolání však nebylo možno přisvědčit ani v tvrzení, že čin obviněného
byl nesprávně označen za čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu
ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., a to pro údajnou absenci materiální podmínky
takového právního posouzení. Jelikož formální předpoklad posouzení činu podle
ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě nebyl v podaném dovolání nijak namítán,
tak lze jen konstatovat, že není sporu o tom, že obviněný B. N. byl rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 1998, sp. zn. 28 T 15/97,
pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. k
jedenácti letům odnětí svobody s výkonem ve věznici s ostrahou, přičemž skutku
se dopustil dne 24. 10. 1996 tak, že v podnapilém stavu a značně agresivní
velice brutálně zaútočil vůči poškozenému, jehož napadl nejprve kyjem a poté mu
v podstatě rozdupal hlavu, v důsledku čehož poškozený zemřel. Obviněný byl z
výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn dne 11. 5. 2004 (po odpykání
zhruba dvou třetin trestu), a to se stanovením zkušební doby v trvání čtyř let. Avšak již za necelých osm měsíců se ve zkušební době dopustil nyní posuzovaného
činu. Z obsahu spisu a z rozhodnutí obou soudů vyplývá, že se soudy velice
důsledně a pečlivě vypořádaly zejména s otázkou naplnění materiální podmínky
zvlášť nebezpečné recidivy (srov. např. str. 5 a 6 rozsudku soudu prvního
stupně). Poukázaly především na to, že ke spáchání činu došlo ve zkušební době
podmíněného propuštění, a to v podstatě na samém počátku jejího běhu, že se
jednalo o typově obdobný čin charakterizovaný agresivitou obviněného
ovlivněného alkoholem, z čehož lze dovodit jeho zřetelné sklony k násilné
trestné činnosti. Zdůraznily, že se jednalo o cílené, dopředu promyšlené
jednání, motivované snahou získat okamžitě peněžní prostředky; poukázaly též na
otrlost obviněného, který viděl poškozenou přicházet do obchodu, po dobu cca
deseti minut pak na ni čekal již se záměrem ji oloupit, a to za bílého dne v
prostoru parkoviště obchodního centra atd. S přihlédnutím k těmto skutečnostem
pak nelze soudům vytýkat, že takový čin obviněného posoudily, při nesporném
splnění formálních předpokladů vyžadovaných ustanovením § 41 odst. 1 tr. zák.,
jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou i z hlediska naplnění
materiální podmínky tohoto ustanovení, tj. že k opětovnému spáchání zvlášť
závažného úmyslného trestného činu obviněným došlo za okolností podstatně
zvyšujících stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost. Pokud dovolatel poukázal
na to, že v minulosti byl pouze jednou soudně trestán, že se předchozího činu
dopustil před delší dobou a že následky nyní spáchaného činu nejsou příliš
závažné, tak je třeba zdůraznit, že délkou doby, která uplynula od posledního
odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku,
nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu
(rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Dále je evidentní, že ke zmiňovaným
okolnostem oba soudy přihlédly jak při stanovení konkrétní výše trestu odnětí
svobody (uložily obviněnému trest odnětí svobody v podstatě na samé spodní
hranici zvýšené trestní sazby u zvlášť nebezpečného recidivisty v případě
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, § 41 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák., a současně mu uložily trest i výrazně pod horní hranici základní trestní
sazby uvedené v § 234 odst. 1 tr. zák.), tak též aplikací ustanovení § 39a
odst. 3 tr. zák., když obviněného zařadily do mírnějšího režimu výkonu trestu
odnětí svobody. Pokud se dovolatel odvolával na závěry vyplývající z jím
uváděných nálezů Ústavního soudu, tak je třeba zdůraznit, že v posuzované věci
oba soudy ve svých rozhodnutích náležitě aplikovaly individuální zvláštnosti
činu obviněného a jeho osoby a respektování těchto okolností zákonným způsobem
promítly jak v otázce právního posouzení činu obviněného, tak v oblasti jeho
trestněprávních následků, a to v intencích právních závěrů citovaných nálezů
Ústavního soudu. Takže i z tohoto pohledu je dovolání obviněného zjevně
neopodstatněné.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že dovolání
obviněného B. N. je zjevně neopodstatněné, a proto jej ve smyslu ustanovení §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík