11 Tdo 618/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31.
května 2004 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 729/2003-143 ze dne 26. 11. 2003 jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4
T 243/99, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný J. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 4 T 243/99-127
ze dne 7. 10. 2003 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu
tří roků. Současně byl zavázán k povinnosti uhradit poškozenému L. L. škodu ve
výši 81.000,- Kč s tím, že co do zbytku svého nároku na náhradu škody byl
poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného
činu dopustil tím, že dne 24. 6. 1996 kolem 01:00 hodin v T. v N. ulici před
restaurací U M. v podnapilém stavu po předchozí hádce úderem do obličeje
napadl L. L., který v důsledku toho upadl a utrpěl poranění hlavy, spočívající
v otřesu a ložiskovém pohmoždění mozku s krvácením mezi tvrdou lební plenu a
kost s porušením lebky drobnou puklinou levé temenní kosti, včetně rány v
dutině ústní, přičemž vzhledem k způsobenému poranění mozku se jednalo o vážnou
poruchu zdraví s trvalými následky, zásadně snižujícími základní kvalitu
života poškozeného, který je závislý na péči jiné osoby.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. V. odvoláním, které
Krajský soudu v Ústí nad Labem svým usnesením č. j. 4 To 729/2003?143 ze dne
26. 11. 2003 jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítl. Opis tohoto
usnesení byl obviněnému J. V. doručen dne 19. 1. 2004, jeho obhájkyni JUDr. H.
T. dne 21. 1. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 22. 1. 2004.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dne 19.
3. 2004 prostřednictvím obhájce dovolání. Jako dovolací důvody v něm uvedl, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku a že jeho
vynesení je nezákonné s ohledem na to, že trestnost daného skutku již zanikla.
Odkázal přitom na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a písm. e)
trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně
jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy
pro vyslovení závěru, že spáchal stíhaný skutek a dopustil se jím určitého
trestného činu. Současně zdůrazňuje, že dokazováním provedeným v dané trestní
věci před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že původcem zranění
poškozeného byl právě on. Opačná skutková zjištění učiněná na základě
provedených důkazů soudy obou stupňů nejsou proto podle jeho názoru správná a
v důsledku toho nejsou správné ani jejich právní závěry. Další dovolací
argumentaci obviněný soustřeďuje na doložení toho, že v jeho případě bylo na
místě aplikovat ustanovení § 65 trestního zákona. Má totiž za to, že trestnost
stíhaného skutku, ať už se jej dopustil kdokoliv, v mezidobí zanikla, neboť
zanikla jeho nebezpečnost pro společnost. V tomto kontextu obviněný poukazuje
především na to, že od jeho spáchání uplynulo již více než osm let a poškozený
po svém zranění dál normálně žije a je nadále stálým hostem restaurace U M. v
T., kde došlo k jeho napadení. Za pochybení soudů obou stupňů označuje to, že
nevyslechly pracovníky obsluhujícího personálu této restaurace, J. a J. B. a J.
R., kteří uvedené skutečnosti mohou potvrdit. Současně připomíná, že
nebezpečnost daného činu otupilo i dlouho probíhající trestní stíhání. Celkově
vzato pak považuje své odsouzení za nezákonné právě pro porušení ustanovení §
65 trestního zákona orgány činnými v trestním řízení.
S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
\"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a
věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. V. vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta v odůvodnění svého vyjádření předně poukazuje na to, že obviněným uváděné
důvody pro podání dovolání [§ 265b odst. 1 písm. g) a e) trestního řádu]
nekorespondují s obsahem odůvodnění jeho dovolání, neboť v něm použité
argumenty se týkají výlučně hodnocení provedených důkazů z hlediska použité
právní kvalifikace a v návaznosti na to ukládání trestu. Navíc ve své
podstatě jde o pouhé opakování obhajoby obviněného z jeho odvolání a s tou se
odvolací soud podle názoru státní zástupkyně náležitě vypořádal. Ve shodě s ním
proto míní, že k zániku nebezpečnosti činu obviněného pro společnost v
posuzovaném případě nedošlo. Obviněným namítaný časový odstup od jeho spáchání
podle jejího přesvědčení soudy obou stupňů dostatečně zohlednily při úvaze o
trestu.
S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud
podané dovolání odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda
má dovolání obviněného J. V. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. h)
trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné.
Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. T.; bylo proto
podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního
řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Teplicích dne 19. 3. 2004.
Stalo se tak tedy v místě i ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.
Co do obsahových náležitostí, musí být v dovolání uvedeno, z jakých důvodů je
rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm.
a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání
opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit
otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným J. V. lze považovat za důvody
uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň
podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3
trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněný
opírá své dovolání o důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a e)
trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
stíhaného skutku nebo jiném hmotně právním posouzení a že proti obviněnému bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se stíhaného skutku nedopustil a
není původcem zranění poškozeného, za jehož způsobení byl odsouzen. V té
souvislosti argumentuje nesprávným zhodnocením provedených důkazů soudy obou
stupňů. Současně namítá jejich pochybení v tom směru, že neaplikovaly
ustanovení § 65 trestního zákona, ačkoliv pro to byly podle jeho názoru splněny
všechny předpoklady. Má totiž za to, že nebezpečnost stíhaného činu zanikla v
důsledku toho, že od jeho spáchání uplynula velice dlouhá doba a poškozený již
není v důsledku svých poranění nijak omezen ve svém běžném životě. Skutečnost,
že soudy obou stupňů označily zdravotní stav poškozeného nadále za špatný,
zásadně limitující jeho denní aktivity, zpochybňuje poukazem na to, že
nevyslechly všechny svědky, kteří jsou obeznámeni s jeho aktuálními životními
poměry.
Existenci tvrzených dovolacích důvodů tak obviněný shledává primárně v
nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, v
neobjektivním hodnocení provedených důkazů a v opomenutí některých důležitých
důkazů. Svou beztrestnost v návaznosti na to dovozuje především z jím
modifikovaného skutkového stavu a z celkově odlišných skutečností, než jaké
soudy vzaly v úvahu. O co konkrétně přitom opírá své vlastní hodnocení
provedených důkazů však nijak nespecifikuje; zejména pak nijak neupřesňuje v
čem konkrétně a ve vztahu k jakým důkazům soudy obou stupňů pochybily. Zmiňuje
pouze důkazy, které podle jeho názoru mohly přispět k objasnění věci a zatím
nebyly provedeny. Jím zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou
nicméně zcela nepochybně z větší části závěry skutkovými. Až od nich pak odvíjí
své úvahy právní.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání
nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění ani nedostatečný rozsah
dokazování, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším
odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze
stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně
domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím
účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního
řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat
jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost
skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či
jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že
není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu
prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad
ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či
opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle
§ 265r odst. 7 trestního řádu.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z
podnětu dovolání opřeného o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 trestního
řádu je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V
návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá
kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce, případně jinými namítanými
skutečnostmi. Ve vztahu k prvnímu z dovolacích důvodů uplatněných obviněným J.
V. - dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu - tak
Nejvyšší soud posuzuje, zda jsou za zjištěného skutkového stavu ve věci dány
okolnosti předpokládané ustanovením § 11 odst. 1 trestního řádu, zakládající
nepřípustnost trestního stíhání. S odkazem na další z obviněným uplatněných
dovolacích důvodů - dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
- lze oproti tomu úspěšně dovolání uplatnit tehdy, je-li namítána nesprávná
právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního
a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin,
ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl
obviněný uznán vinným. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení
dovolatele o existenci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e) a
g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními,
která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze
tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým
zjištěním a zda tu nejsou okolnosti, s nimiž zákon spojuje nepřípustnost
trestního stíhání. V trestní věci obviněného J. V. to pak znamená, že pro
dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný
dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně,
případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími
údaji popsanými v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Ve vztahu k
argumentaci obviněného uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové
závěry soudů obou stupňů, podle nichž to byl právě on, kdo v noci dne 24. 6.
1996 před restaurací U M. v T. po předchozí hádce napadl úderem do obličeje L.
L., jenž v důsledku toho upadl a utrpěl poranění hlavy a poškození mozku s
trvalými následky, zásadně snižujícími kvalitu jeho života. Podle skutkových
zjištění soudů obou stupňů jde o vážnou poruchu zdraví, v jejímž důsledku je
poškozený závislý na péči jiné osoby. Soudy obou stupňů shodně dovodily
vyhodnocením provedených důkazů rovněž to, že tato porucha zdraví vznikla v
příčinné souvislosti s útokem obviněného proti poškozenému, stejně jako to, že
obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že jí svým jednáním může způsobit.
Sám obviněný v posuzovaném případě operuje v dovolání převážně námitkami, které
zpochybňují rozsah provedeného dokazování a směřují proti způsobu, jakým byly
hodnoceny provedené důkazy. Má za to, že nebylo bezpečně prokázáno, že tím, kdo
v inkriminovanou dobu zaútočil na poškozeného, byl právě on. Jednoznačně
přitom vylučuje, že by měl s celým incidentem cokoliv společného. Současně
tvrdí, že poškozený neutrpěl žádnou dlouhotrvající poruchu zdraví a není nijak
omezen v běžném způsobu života. Tím se dostává do příkrého rozporu s výše
citovanými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Právě na základě této
argumentace - opřené o námitky ryze procesní povahy, které nemohou být
předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - obviněný také skutečně
zpochybňuje správnost těchto skutkových zjištění a označuje rozhodnutí soudů
obou stupňů za nezákonná. Přitom ve své podstatě toliko opakuje námitky, na
nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se
soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného J. V. v tom rozsahu, v němž opíralo
existenci uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) a g)
trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení
provedených důkazů, bylo podáno z jiných důvodů, které nejsou dovolacími důvody
upravenými zákonem [§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu].
Další námitky obviněného J. V., rovněž opřené o dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu, vycházejí z toho, že od spáchání
stíhaného činu uplynula velice dlouhá doba a že tato skutečnost ve spojení s
dlouhotrvajícím trestním řízením a s již zmíněnou konsolidací zdravotního
stavu poškozeného umožňuje učinit závěr o zániku nebezpečnosti daného činu pro
společnost a tudíž i o zániku jeho trestnosti ve smyslu § 65 trestního zákona.
Takto uplatněné námitky po věcné stránce odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému
v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani ony však nemohou podle zjištění
Nejvyššího soudu věcně obstát.
Podstatou těchto námitek obviněného je tvrzení, že zánik nebezpečnosti činu pro
společnost a s ním spojený zánik jeho trestnosti ve smyslu § 65 trestního
zákona může přivodit změna poměrů na straně poškozeného a běh času.
V tomto kontextu je především na místě připomenout, že důvodem zániku trestní
odpovědnosti podle § 65 trestního zákona může být pouze zánik nebezpečnosti
spáchaného trestného činu pro společnost vzhledem ke změnám nastalým v době od
jeho spáchání do rozhodování soudu o vině pachatele. Procesním důsledkem zániku
trestnosti podle § 65 trestního zákona je buď zastavení trestního stíhání (to v
přípravném řízení a při předběžném projednání obžaloby) nebo zproštění obžaloby
(to v hlavním líčení). Na rozdíl od případů nepřípustnosti trestního stíhání
ve smyslu § 11 trestního řádu, není zjištění skutečností odůvodňujících
aplikaci § 65 trestního zákona myslitelné bez jejich prokázání opatřenými
důkazy. Samotné posouzení toho, zda za zjištěných skutkových okolností došlo k
zániku trestnosti stíhaného činu, je pak hmotně právní otázkou, takže pochybení
v tomto směru lze namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) trestního řádu, nikoliv též dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, jak to kumulativně činí obviněný J. V.
S ohledem na argumentaci uplatněnou obviněným je navíc na místě zdůraznit, že
zánik společenské nebezpečnosti trestného činu ve smyslu § 65 trestního zákona
může být důsledkem toliko dvou zákonem výslovně stanovených skutečností,
konkrétně změny situace a osoby pachatele. Obě tyto skutečnosti uvádí zákon
alternativně, a proto k zániku trestnosti zásadně postačí, způsobí-li zánik
nebezpečnosti činu pro společnost existence jen jedné z nich.
Změnou situace ve smyslu § 65 trestního zákona se rozumí zejména podstatná
změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících
hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele
porušeny nebo ohroženy. V důsledku změny situace pak zanikne nebo se sníží na
stupeň nepatrný konkrétní společenská nebezpečnost toho činu, který je
předmětem rozhodování. Za takovouto změnu situace však nelze považovat samu o
sobě změnu poměrů na straně poškozeného, k níž pachatel stíhaného činu nijak
nepřispěl. Není jí tedy ani případné postupné zlepšování zdravotního stavu
poškozeného v důsledku úspěšného léčení zranění, které mu způsobil pachatel.
Stejně tak za ní není možné považovat ani změny, k nimž dochází prostým během
času, jak dovozuje obviněný J. V. Na běh času totiž trestní zákon pamatuje v
souvislosti se zánikem trestnosti činu v ustanoveních o promlčení trestního
stíhání, zvláště pak v § 67.
V posuzovaném případě činila promlčecí doba pět let [§ 67 odst. 1 písm. c)
trestního zákona]. Běžet započala dnem spáchání stíhaného činu (tedy dnem 24.
6. 1996), avšak ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) trestního zákona byla kromě
jiného přerušena sdělením obvinění (k tomu došlo dne 16. 10. 1998) a podáním
obžaloby (to se stalo dne 19. 11. 1999). Poté při dlouhodobé nečinnosti soudu
prvního stupně započala běžet znovu, nicméně do vynesení napadeného rozhodnutí
nemohla doběhnout. Obviněný ostatně ani ničím takovým ve svém dovolání
neoperuje. Spojuje však s jejím během snížení společenské nebezpečnosti
stíhaného činu ve smyslu § 65 trestního zákona, což nemůže z již uvedených
důvodů s ohledem na právní úpravu obsaženou v § 67 trestního zákona bez dalšího
obstát. To pochopitelně neznamená, že ve spojitosti s plynutím času nemůže v
praxi dojít k snížení nebezpečnosti činu pro společnost. Předpokladem toho,
aby to mělo svůj význam z hlediska aplikace § 65 trestního zákona, je však
současné další snížení této nebezpečnosti činu vzhledem k reálné změně situace
anebo vzhledem k osobě pachatele. Právě v důsledku těchto skutečností přitom
musí dojít k snížení společenské nebezpečnosti činu nad rámec jejího typového
snížení spojeného se samotným během času. Prostým během času může totiž dojít k
zániku trestnosti činu pouze promlčením trestního stíhání.
Zatímco k změně situace ve výše uvedeném smyslu dochází bez přímého vlivu
pachatele, zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost vzhledem k osobě
pachatele předpokládá zpravidla určitou aktivitu z jeho strany.
Vzhledem k osobě pachatele zaniká totiž trestnost činu ve smyslu § 65 trestního
zákona tehdy, když pachatel přestal být pro společnost nebezpečným. Tak tomu
může být zejména v důsledku změny jeho chování prokazující, že z jeho strany
zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a jeho postoj k chráněnému
společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, svědčí o jeho
trvalé nápravě. Je přitom nezbytné, aby tuto změnu svého postoje pachatel
demonstroval i konkrétními činy a aby vyvinul mimořádné úsilí o odčinění
veškerých způsobených škodlivých následků. Nepostačí tedy prosté slovní projevy
vyjadřující změnu jeho postoje k spáchané trestné činnosti, dodatečné splnění
povinnosti, kterou svým činem porušil, ani samotné nahrazení způsobené
materiální škody. V zásadě vyloučeno je přitom dovození zániku trestnosti činu
v případech, kde zanechal trvalé následky.
Nebezpečnost osoby pachatele pro společnost - a v návaznosti na to i
nebezpečnost jeho činu pro společnost - však může zaniknout i v důsledku
takové události, kterou on sám nezamýšlel vyvolat a která tudíž není jím
chtěným výsledkem jeho jednání. V praxi může jít zejména o případy zásadního
zhoršení jeho zdravotního stavu, které zcela vyloučí jeho schopnost kohokoliv
ohrozit a způsobit jakoukoliv škodu (například v důsledku svého onemocnění
zůstane upoutaný na lůžko, zcela odkázaný na pomoc jiných osob a na speciální
zdravotnické přístroje zajišťující jeho základní životní funkce). Skutečnost,
že již nehrozí opakování trestné činnosti z jeho strany, přitom může
spolupůsobit při zániku trestnosti činu, jehož se dopustil v minulosti, jak to
má na mysli ustanovení § 65 trestního zákona.
Při posuzování toho, zda došlo k zániku nebezpečnosti již spáchaného trestného
činu pro společnost, se ovšem nelze omezit na izolované zkoumání daného případu
z hledisek vymezených v § 65 trestního zákona. V rámci zkoumání toho, zda
došlo k zániku trestnosti činu určitého pachatele v důsledku zániku jeho
společenské nebezpečnosti, je totiž nutné současně přihlížet k povaze a k
závažnosti tohoto jeho činu a důkladně se zabývat všemi hledisky významnými pro
posouzení konkrétního stupně jeho společenské nebezpečnosti tak jak jsou
upraveny v § 3 odst. 4 trestního zákona. Z logiky věci a z ustanovení § 65
trestního zákona přitom vyplývá, že za okolnosti snižující v uvedeném smyslu
společenskou nebezpečnost jeho činu lze považovat pouze okolnosti, které
nastaly v době mezi spácháním činu a rozhodováním o něm a přivodily takový
pokles jeho společenské nebezpečnosti, že z činu původně společensky
nebezpečného a trestněprávně postižitelného se stane čin, jenž postrádá zákonem
předpokládanou společenskou nebezpečnost a s ohledem na to není ani trestný.
Žádné takové okolnosti týkající se osoby obviněného J. V. však v posuzovaném
případě nevyšly najevo a obviněný je nezmiňuje ani ve svém dovolání. Stejně tak
neargumentuje ani žádnou změnou celkové situace, jak to má na mysli ustanovení
§ 65 trestního zákona, na nějž odkazuje. Vedle velkého časového odstupu
probíhajícího trestního stíhání od spáchání stíhaného činu se dovolává pouze
toho, že poškozený je na tom po zranění zdravotně dobře a nijak zásadně není
omezen v běžném občanském životě. Z dovolání obviněného přitom není zřejmé,
zda to míní tak, že po činu neměl poškozený vůbec žádné zdravotní potíže, nebo
tak, že se jeho zdravotní stav následně zlepšil. V každém případě se však toto
jeho tvrzení zcela rozchází se skutkovými závěry soudů obou stupňů, které
dovoláním nelze zpochybnit. Navíc obviněným tvrzené skutečnosti by nemohly z
výše rozvedených důvodů přivodit zánik trestnosti stíhaného činu ani kdyby byly
pravdivé. V tomto ohledu je tedy podané dovolání zjevně neopodstatněné a
reálně nenaplňuje žádný ze zákonem zakotvených dovolacích důvodů.
Celkově vzato za této situace dospěl Nejvyšší soud na podkladě uvedených
skutečností k závěru, že obviněný J. V. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž
nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a e)
trestního řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky,
které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše
uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
trestního řádu odmítl.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí
dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 31. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář