11 Tdo 636/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19.
listopadu 2002 dovolání podané obviněným M. B., proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 6 To 237/2002, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 122/2001, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.
5. 2002, sp. zn. 6 To 237/2002, v části týkající se obviněného M. B. z r u š u
j e.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2001, sp. zn. 31 T
122/2001, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247
odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. B. (i spoluodsouzený J. Š.) odvolání z
jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 6 To
237/2002, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za podmínek § 259 odst. 3
písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. B. uznal vinným trestným
činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Za tento trestný čin
jej odsoudil ke shodnému trestu jako soud prvního stupně. Opis tohoto rozsudku
byl doručen obviněnému B. dne 3. 6. 2002, jeho obhájci dne 6. 6. 2002,
obviněnému Š. dne 31. 5. 2002, jeho obhájci dne 6. 6. 2002 a Obvodnímu státnímu
zastupitelství pro Prahu 4 dne 31. 5. 2002.
Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce dne 11. 7. 2002 dovolání, kterým napadl jak výrok
o vině tak i výrok o trestu. Jako dovolací důvod uvedl, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, přičemž odkázal na
zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. l tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že o jeho
odvolání rozhodoval městský soud ve veřejném zasedání, které se konalo bez
přítomnosti jeho obhájce, jehož si zvolil již dne 10. 5. 2001. Odvolacím soudem
totiž nebyl jeho obhájce o datu konání veřejného zasedání vyrozuměn. Domnívá se
proto, že tímto postupem soudu bylo porušeno ustanovení § 33 odst. 1, 4 tr. ř.,
tedy jeho právo zvolit si obhájce a současně povinnost všech orgánů činných v
trestním řízení poskytnout mu plnou možnost k uplatnění jeho práv. Současně
došlo k porušení ustanovení § 41 odst. 3 tr. ř., opravňujícího obhájce v řízení
před soudem k účasti na všech úkonech, kterých se může účastnit obviněný.
Konečně pak bylo porušeno i ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř., ukládající
předsedovi senátu povinnost vyrozumět o veřejném zasedání též obhájce.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v
Praze ve výrocích o vině i trestu zrušil a „nařídil nové veřejné zasedání,
tentokráte i za účasti obhájce“.
Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání do rozhodnutí Nejvyššího
soudu nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání
podané v této trestní věci splňuje všechny podmínky tak, aby na jeho podkladě
mohl přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků
rozhodnutí a jim předcházejícího řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř.,
tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř., pro který
by byl povinován dovolání odmítnout.
Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 3 tr. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř./ a obsahuje všechny náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona. V
úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr.
ř., a to odstavci prvnímu.
Jako dovolací důvod obviněný uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V rámci jeho specifikace (§ 265f odst.
1 tr. ř.) odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku
jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících
řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího
důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení
přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na
místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl
(např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro
takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je
tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném
řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě však dovolatel nesplnění konkrétních procesních podmínek
pro zamítnutí odvolání (stanovených v § 253 tr. ř.) neuvádí. Nesplnění podmínek
pro rozhodnutí spatřuje v pochybení soudu v řízení předcházejícím rozhodnutí o
odvolání, kdy tento podle námitky nevyrozuměl jeho obhájce o konání veřejného
zasedání. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu
namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany
odvolacího soudu, ale porušení zákonných ustanovení upravujících právo na
obhajobu a s ním související povinnost orgánu činného v trestním řízení vedoucí
k umožnění jeho realizace. Nadto je třeba konstatovat, že odvolacím soudem
vůbec nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání obviněného, nýbrž
rozsudek soudu prvního stupně byl v celém rozsahu zrušen a bylo znovu
rozhodnuto.
Konkrétní argumentace dovolání však podle názoru Nejvyššího soudu odpovídá
jinému zákonnému dovolacímu důvodu, a to důvodu upravenému v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat také proto, že obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Systematickým a logickým výkladem citovaného ustanovení lze dospět k závěru, že
toto dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných
ustanovení jí upravujících, v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde
jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, jak by se mohlo
jevit jen z restriktivního gramatického výkladu, ale že zahrnuje i případy, kdy
obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem má, ale orgány
činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace
vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti
plnil. I zde jde o situaci, kterou lze v širším smyslu označit tak, že
obviněný v řízení obhájce nemá, ač ho podle zákona mít má. Přitom faktické
důsledky pro obviněného jsou v obou případech stejné. Dalším rozvedením těchto
úvah o interpretaci předmětného ustanovení a významu porušení práv tzv.
formální obhajoby (práva obviněného dát se zastupovat obhájcem v trestních
věcech) lze dovodit, že v případě, kdy již obviněný obhájce má, a jeho práva
nejsou orgány činnými v trestním řízení v popsaném smyslu respektována, nemůže
hrát roli okolnost, zda důvodem pro vznik formální obhajoby byla skutečnost, že
zákon ji stanoví ve věci jako nutnou, nebo, že jde pouze o rozhodnutí
obviněného, popř. jiných osob k tomu ze zákona oprávněných. Jinými slovy
řečeno, rovněž v případě, v němž sice nejsou splněny zákonné podmínky nutné
obhajoby (§ 36 a násl. tr. ř.), ale obviněný si obhájce zvolil, resp. mu jej
zvolila k tomu oprávněná osoba, a orgány činné v trestním řízení postupují tak,
jako by se tak nestalo, lze dovodit, že obviněný v řízení obhájce neměl, ač jej
ze zákona mít měl ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud tak dovolání posuzoval jako podané z jiného důvodu, než odpovídá
dovolatelem uvedenému odkazu na zákonné ustanovení § 265b tr. ř., avšak z
důvodu, jež je také uveden v tomto ustanovení. Pro úplnost je k tomu třeba
dodat, že Nejvyšší soud přitom vychází z názoru, že pro závěr o tom, že
dovolání je podáno z důvodu předpokládaného zákonem, jsou rozhodující věcné
důvody uvedené v dovolání, nikoli jejich formální označení odkazem na zákonné
ustanovení.
Jelikož Nejvyšší soud ve věci nezjistil žádný z důvodů pro odmítnutí
dovolání, přezkoumal zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků rozhodnutí a
jim předcházejícího řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř., přičemž
dospěl k následujícím závěrům:
Předně je třeba uvést, že podle plné moci založené na č. l. 44 trestního spisu
byl obviněnému dne 10. 5. 2001 sestrou I. B. zvolen obhájcem pro řízení
předcházející napadenému rozhodnutí Mgr. L. K., advokátní kancelář P. 1, S. n.
6, přičemž zrušení obhajoby nebo změna obhájce následně oznámena orgánům činným
v daném trestním řízení nebyla. Následujícího dne, tj. 11. 5. 2001 byl
opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. Nt 2314/2001 podle § 39 odst.
1 tr. ř obhájcem obviněného ustanoven opět Mgr. L. K. Dne 30. 4. 2002, v
odvolacím stádiu řízení, bylo opatřením téhož soudu pod sp. zn. 31 T 122/2001
ustanovení obhájce zrušeno. Za této situace sice došlo k zániku jednoho z
titulů, na základě kterého Mgr. K. obhajobu vykonával, nadále však v řízení
figuroval jako obhájce zvolený obviněnému k tomu oprávněnou osobou.
Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu (v rámci přípravy veřejného
zasedání) předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast je při něm nutná.
O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým
návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena
rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány;
vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.
Z referátu o nařízení veřejného zasedání Městského soudu v Praze v řízení o
odvolání v této trestní věci, založeného na č. l. 201 trestního spisu, je
zřejmé, že obhájce obviněného B. Mgr. K. o veřejném zasedání konaném dne 7. 5.
2002 vyrozuměn nebyl. Totéž je patrné i z připojených dokladů prokazujících
doručení (tzv. dodejek) vyrozumění o veřejném zasedání adresátům.
Dále pak v protokolu o veřejném zasedání v řízení o odvolání obviněných (č. l.
209 až 213 spisu) není konstatováno vyrozumění tohoto obhájce a ani jeho
přítomnost. V textu protokolu je naopak uvedeno, že obviněný B. žádal o
odročení veřejného zasedání z důvodu nepřítomnosti obhájce, na což mu bylo
soudem sděleno, že jeho ustanovení z důvodů nutné obhajoby bylo zrušeno.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že Městský soud v Praze pochybil, když
o veřejném zasedání v řízení o odvolání nevyrozuměl v souladu s ustanovením §
233 odst. 1 tr. ř. i obhájce obviněného B. Mgr. K. Řízení předcházející
dovoláním napadenému rozhodnutí tak trpí vadou spočívající v tom, že obviněný v
určité fázi řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl (v příčinné
souvislosti s nesplněním zákonné povinnosti soudu), tak jak to předvídá
ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Sro. k tomu předcházející úvahy o
splnění důvodů pro podání dovolání v této věci.
Nejvyšší soud proto shledal dovolání obviněného M. B. důvodným. Z jeho podnětu
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
7. 5. 2002, sp. zn. 6 To 237/2002, v části vztahující se k obviněnému B.
zrušil, a zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení v této věci bude přitom
vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s
odst. 1 tr. ř.).
Podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném
zasedání, neboť vada, spočívající v porušení zákonných ustanovení upravujících
právo na obhajobu a s ním související povinnost soudu v řízení o odvolání
vedoucí k umožnění jeho realizace, nemůže být odstraněna v rámci veřejného
zasedání v řízení o dovolání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch