11 Tdo 643/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. června 2004 dovolání
obviněného T. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2004,
sp. zn. 3 To 740/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 74 T 43/2003, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného T. L. o d m í t
á .
Obviněný T. L. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. 3 To 740/2003,
jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního
soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 74 T 43/2003, kterým byl uznán
vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do
věznice s dozorem. Uvedeného trestného činu se podle výroku soudu dopustil
tím, že poté, co dne 10. 7. 2002 ve F. na ulici N. p. č. 596 v objektu
Oblastní pobočky Č. s., a. s. K., pobočka ve F., uzavřel smlouvu o založení
sporožirového účtu č. 229 069 a dále smlouvu o vydání debetní karty Č. s., a.
s., kdy na tomto základě mu byla vydána karta k výběru z ATM, v úmyslu jiného
obohatit, předal platební kartu spolu s PIN kódem další osobě, která pak v
období od 23. 7. 2002 do 30. 7. 2002 v O., přestože v té době byl na účtu
zůstatek pouze ve výši 240,-Kč, provedla opakované výběry z účtu kartou z ATM v
celkové částce 105.000,-Kč, a obžalovaný takto učinil přesto, že věděl, že nemá
na účtu dostatek finančních prostředků, a že na účet nebudou žádné finanční
prostředky zaslány, svým jednáním způsobil Č. s., a. s. se sídlem P., O.
1929/62 škodu ve výši 104.560,-Kč.
Dovolání opřel obviněný o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm.g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
V dalším textu uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že
popis skutku ve výrokové části rozsudku neobsahuje skutkovou podstatu trestného
činu podvodu, neboť část popisující objektivní a subjektivní stránku trestného
činu považuje za nedostatečnou. Namítá, že není z výroku patrno jakým způsobem
měl poškozenou Č. s., a. s. podvést, resp. podle jeho názoru popis skutku je
koncipován tak, že se lze domnívat, že celý podvod spočívá jen v předání
platební karty spolu s PIN kódem. Další výhrady obviněného se týkají toho, že z
popisu skutku nevyplývá, že smlouvu s Č. s. uzavíral již s podvodným úmyslem, a
že věděl nebo byl srozuměn s tím, co skutečně ona další osoba s platební kartou
udělá. Připomíná, že soudy do popisu skutku nevčlenily ani žádnou nekalou
dohodu mezi jím a další osobou a konstatuje, že jestliže je v popisu skutku
vznik škody popsán jako následek jednání dvou osob – mohlo by jít o
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. , které však ve skutkové větě
chybí, takže samostatné jednání jeho osoby popsané ve skutkové větě nemohlo
jako zaviněné naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, aniž by
součástí popisu skutku byla trestně postižitelná dohoda mezi obviněným a další
osobou. Má za to, že může zapůjčit kartu třetí osobě a poskytnout informaci o
PINu i k nezávadnému účelu jako např. zaplacení dluhu a nemusí být srozuměn s
tím, že tato osoba uskuteční výběr nad určitou mez a připomíná, že k výběru tak
vysoké částky je také nutné provést nejprve vklad v hotovosti a to alespoň ve
výši 15.000,-Kč, čímž se soudy při dokazování nezabývaly. Namítá, že pokud
jednání vedoucí k naplnění skutkové podstaty je rozděleno mezi více osob tak
jako v daném případě, musí být součástí popisu skutku i vědomá součinnost
jednotlivých pachatelů a opakovaně namítá, že skutek, tak jak je definován ve
výroku rozsudku, není trestným činem. Závěrem uvedl, že neexistuje jediný
důkaz, který by prokazoval jeho úmysl jiného obohatit nebo poškodit a výrok
rozsudku tudíž naprosto neodpovídá provedenému dokazování. Navrhl, aby byla
zrušena rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a věc byla vrácena okresnímu
soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Přisvědčil dovolateli v tom, že popis skutku v tzv. skutkové
větě není zcela přiléhavý, neboť v něm není dostatečně vymezeno podvodné
jednání obviněného L. ani další nezjištěné osoby a nevyplývá z něj, že
podvodný úmysl měl obviněný již v momentě uzavření smluv o založení
sporožirového účtu a o vydání debetní karty a není v něm vylíčena trestněprávní
relevantní součinnost mezi obviněným L. a další nezjištěnou osobou. Konstatuje,
že samotné vybrání nekrytých prostředků na účtu prostřednictvím technického
zařízení ani ve smyslu § 89 odst. 18 tr. zák. nelze za uvedení někoho v omyl
považovat, přičemž ze skutkových zjištění, je zřejmé, že pachatelé využili
určitého systému fungování technického zařízení, aniž by je sami ovlivňovali.
Připomíná, že při posuzování otázky, zda skutková zjištění opravňují k závěru
o existenci zákonných znaků trestného činu je třeba přihlédnout též k rozvedení
skutkových zjištění v odůvodnění soudních rozhodnutí a poukazuje na některá
konkrétní zjištění v odůvodnění rozsudku, z kterých vyplývá existence
podvodného úmyslu již v době uzavírání smluv a dohoda mezi obviněným a třetí
osobou jako např. založení účtu obviněným na popud dosud nezjištěné osoby,
které smlouvy spolu s kartou a PIN kódem následně předal, z čehož lze dovodit
postavení obviněného v pozici „bílého koně“ nastrčeného jinou osobou k páchání
trestné činnosti a rovněž k závěru, že obviněný jednal s podvodným úmyslem již
v době uzavírání smlouvy o sporožirovém účtu, neboť již tehdy měl úmysl umožnit
manipulaci s účtem jiné osobě, nikoliv ho využívat v souladu se sjednanými
podmínkami. Uvedl, že na podkladě skutkových zjištění obsažených v tzv.
skutkové větě ve spojení se skutkovými zjištěními rozvedenými v odůvodnění
rozhodnutí nalézacího soudu lze učinit závěr, že obviněný L. se dopustil spolu
s další neznámou osobou trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.
a to jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Závěrem uvedl, že námitky obviněného, které odpovídají formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za zjevně
nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a
oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou
osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem /§ 265i odst. 3 tr. ř./. V úvahu přitom přicházelo posouzení
pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
V mezích tohoto dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek zjištěný soudem
byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec
nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z
dikce tohoto ustanovení pak vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze
dovoláním vytýkat pouze a výlučně vady právní. Tedy takové vady, které
spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu tak nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení vykonaných důkazů z
hlediska ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně ovšem platí, že obsah
konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o něž se opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí též věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.; nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud je tedy zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění
učiněného nižšími soudy a v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav věci
zvažovat správnost jeho hmotně právního posouzení. Pokud tedy obviněný v
dovolání též namítá nesprávné zjištění skutkového stavu oběma soudy v důsledku
jím tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, popřípadě v důsledku neprovedení
všech navrhovaných důkazů, a následně pak vyvození nesprávných právních závěrů,
pak tyto námitky skutkové povahy nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích
důvodů, jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nim nelze přihlížet. V
posuzované věci to platí zejména pokud jde o otázku možnosti výběru z bankomatu
bez předchozího vkladu a o tvrzení dovolatele, že pro výrok rozsudku naprosto
není důkazní opodstatnění, neboť jde o námitku proti rozsahu dokazování a
způsobu hodnocení důkazů, což jsou námitky směřující proti zjištění skutkového
stavu, a jak bylo výše uvedeno k takovým námitkám nelze přihlížet.
Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl relevantně
uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního
posouzení skutku tak jak byl popsán ve výroku rozhodnutí v tzv. skutkové větě,
když namítl, že nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., především znaky objektivní a
subjektivní stránky trestného činu. Tuto námitku dále rozvádí a konkrétně
namítá, že z výroku není patrno jakým způsobem měl Č. s., a. s. podvést, není v
něm uvedeno, že smlouvu o sporožirovém účtu uzavíral s podvodným úmyslem, že
byl srozuměn s tím, co bude další osoba s kartou dělat, a že soudy do popisu
skutku nevčlenily ani existenci nějaké dohody obviněného s další osobou.
Konstatuje, že ze skutkové věty vyplývá jen to, že zapůjčil platební kartu a
poskytl informace o PIN kódu a takovéto jednání samo o sobě není trestné.
Namítá, že ve skutkové větě není vyjádřeno spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku
škodu nikoli malou. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl / § 4
písm. a), b) tr. zák./
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud
považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom,
že obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl
a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková část výroku o vině rozsudku ve
spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková
zjištění, která vyjadřují a naplňují zákonné znaky trestného činu podvodu podle
§ 250 odst. 1, 2 tr. zák. Tyto závěry obou soudů nemá ani Nejvyšší soud důvod
zpochybňovat. Pokud je soudu prvního stupně vytýkáno ve vztahu k objektivní
stránce trestného činu, že ze skutkové věty rozsudku nevyplývá způsob
podvodného jednání obviněného L., existence podvodného úmyslu v jednání při
uzavírání smlouvy o založení sporožirového účtu, a existence vědomé
trestněprávní součinnosti s další osobou, je třeba připustit, že popis skutku
ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není zcela přiléhavý a
vyčerpávající. Okresní soud měl správně ve skutkové části výroku o vině uvést
konkrétní skutková zjištění, která uvedené zákonné znaky naplňují. Jde však jen
o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje
požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní
posouzení skutku.
Z odůvodnění rozsudku prvního stupně totiž ve vztahu k objektivní stránce
trestného činu jasně vyplývá, že Okresní soud v Ostravě zjistil, že obviněný T.
L. si založil sporožirový účet na popud dosud neustanovené osoby, které
následně předal jak smlouvy k tomuto účtu, tak i vydanou platební kartu a PIN
kód, a tím jí umožnil fakticky s tímto účtem nakládat. Z tohoto skutkového
zjištění okresní soud správně dovodil a odvolací soud se s jeho názorem
ztotožnil, že obviněný L. již v době uzavírání smlouvy o sporožirovém účtu
jednal v dohodě s další dosud neustanovenou osobou podvodným způsobem, když
vlastně předstíral, že bude jednat a užívat účet v souladu se smluvními
podmínkami, ale ve skutečnosti již v té době zamýšlel umožnit faktickou
manipulaci s účtem třetí osobě, které tak umožnil s účtem nakládat a provádět z
něj prostřednictvím platební karty výběry. O jeho dohodě s výše uvedenou
nezjištěnou osobou, lze dále důvodně usuzovat i ze skutkového zjištění
nalézacího soudu, že obviněný si poté co byly na jeho účet poukázány finanční
prostředky ve výši 15.000,-Kč, přestože věděl, že do práce nenastoupil,
neodpracoval žádnou směnu a nemohl tak z tohoto důvodu očekávat žádné platby,
tyto prostředky ve výši 14.800,-Kč vybral, a současně ohlásil odcizení debetní
karty a požádal o její zablokování, přičemž u hlavního líčení v rozporu s
touto skutečností, která je doložena zprávami z Č. s., a. s. uvedl, že tuto
kartu předal spolu s dalšími doklady a PIN kódem osobě, kterou původně označil
jménem „J.“. Pokud jde o námitku, že vědomí součinnosti je nepostradatelným
prvkem popisu skutku, ve kterém je naplnění skutkové podstaty rozděleno mezi
dvě osoby je třeba uvést, že není rozhodující, zda k následku došlo působením
více okolností, nejenom tedy jednáním samotného pachatele. Určité jednání nebo
okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další
jednání, tedy v tomto konkrétním případě jednaní třetí blíže nezjištěné osoby.
Obviněný tak tím, že s podvodným záměrem uzavřel smlouvu o sporožiru s Č. s.,
a. s. a následně předáním karty spolu s PIN kódem třetí osobě umožnil výběr
finančních prostředků z tohoto účtu v důsledku čehož vznikla Č. s., a. s. škoda
ve výši 104. 560,-Kč.
Ve vztahu k subjektivní stránce Nejvyšší soud shledal závěry nalézacího soudu a
potažmo odvolacího soudu rovněž za správné, když soudy konstatovaly, že
obviněný spáchal trestný čin minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4
písm. b) tr. zák. Soudy přitom správně vycházely z toho, že obviněný totiž
nejen s ohledem na jeho trestní minulost, prostředí, v němž se pohybuje a
osoby, s nimiž se stýká, ale především s ohledem na vědomí, že z technického
zařízení lze vybrat na debetní kartu určitou hotovost, avšak jen za předpokladu
znalosti PIN kódu, což je každému uživateli bankovní karty známo a s ohledem
na obsah smluv, které uzavřel s poškozenou Č. s., a. s., ve které je mimo jiné
jasně uvedeno, že karta je nepřenosná a může ji používat jen její držitel, byl
při předání platební karty spolu s PIN kódem třetí osobě přinejmenším srozuměn
s tím, že tato osoba může provést ze založeného účtu při využití shora uvedené
skutečnosti ke škodě banky výběry do debetu. Přičemž je dnes běžně známou
skutečností, že výběry z bankomatů se nazaúčtovávají v bance v reálném čase,
ale s určitým časovým zpožděním. Pro použití kvalifikované skutkové podstaty §
250 odst. 2 tr. zák. postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti a soudy
správně dovodily, že obviněný vzhledem k jeho majetkovým poměrům, dispozicí s
účtem a vědomostí, že lze čerpat finanční prostředky za určitých okolností do
debetu měl a mohl vědět o tom, že předáním karty současně s PIN kódem třetí
osobě může způsobit škodu, jejíž výše přesáhne hranici škody nikoliv
malé.
Pokud jde o námitku obviněného, že skutková věta neobsahuje výrok o
spolupachatelství je třeba připomenout, že pokud se obviněný trestného činu
dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., nejde o samostatnou
formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti, kterou není nutné
vyjadřovat zvlášť ve výroku rozsudku. Naproti tomu, jestliže je obviněný uznán
trestným činem spáchaným v některém vývojovém stádiu před dokonáním nebo
některou formou účastenství na trestném činu, je třeba tyto okolnosti ve
skutkové i právní větě náležitě formulovat.
S ohledem na výše již popsaná skutková zjištění soudů obou stupňů je zřejmé, že
soudy nijak nepochybily, pokud dospěly k závěru, že čin obviněného naplňuje
všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a námitky obviněného jsou proto nedůvodné.
Na základě všeho výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
obviněného T. L. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík