11 Tdo 7/2025

11 Tdo 7/2025-445

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. H., t. č. ve výkonu ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 9. 2024, č. j. 55 To 277/2024-376, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 49/2024, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 9. 2024, č. j. 55 To 277/2024-376, a to v části, v níž tento soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil výrok o vině pod body 1. a 3. a výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 7. 2024, č. j. 5 T 49/2024-352, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného P. H. podle § 226 písm. d) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 29. 4. 2024, č. j. 1 ZT 1/2024-79, pro tyto skutky a dále rozhodl o trestu.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 9. 2024, č. j. 55 To 277/2024-376, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2024, č. j. 5 T 49/2024-352, uznal obviněného P. H. (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání přečinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině) a přečinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3. výroku o vině). Uvedených trestných činů se obviněný – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustil tím, že:

1) v přesně nezjištěné době, nejméně od září 2023 do 1. ledna 2024, ve společném obydlí na adrese XY, XY, po vědomém a úmyslném požití návykových látek, jejichž účinky na svoji osobu znal, a kterým se přivedl do stavu, v němž nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání ani své jednání ovládat, tak v tomto stavu, opakovaně psychicky a fyzicky týral svého otce P. H., tím způsobem, že mu nejprve nadával slovy „hajzle, zmrde, chcípni, kreténe“ a podobně, což se stupňovalo, vyhrožoval mu zabitím, a od začátku měsíce prosince 2023 jej napadal i fyzicky, kdy i toto jednání se stupňovalo, zpočátku ho odstrkával, později fackoval, chytal pod krkem, strkal na zeď a bil pěstí do různých částí těla, když zejména:

- dne 16. září 2023 v době od 19:45 hod. do 22:05 hod. napadal svého otce P. H., kdy se nejdříve jednalo o verbální napadání, urážky a výhružky, které se v průběhu času vystupňovalo k demolování vybavení domu a fyzické napadání, kdy svého otce chytil za oblečení pod krkem, častoval ho urážkami, říkal mu, „ať chcípne“, a následně mu rozbil mobilní telefon značky Aligator, se kterým hodil o zem, čímž poškozenému vznikla škoda ve výši 790 Kč,

- dne 10. prosince 2023 v době kolem 19:45 hod., po rozbití oken ve svém pokoji a po verbální roztržce, fyzicky napadl svého otce P. H. tak, že ho udeřil pravou rukou do levé části obličeje, poranění, které by vyžadovalo lékařské ošetření, poškozenému nevzniklo,

- dne 13. prosince 2023 v době kolem 12:32 hod. se hrubě choval ke svému otci P. H., kterého verbálně napadal a urážel,

- dne 20. prosince 2023 v době od 13:45 hod. do 14:00 hod., poté co jej jeho otec P. H. pustil k sobě domů, shodil na zem jeho televizor značky Samsung, čímž poškozenému vznikla škoda ve výši 9 490 Kč,

- dne 26. prosince 2023 v době od 20:20 hod. do 20:30 hod. verbálně a poté i fyzicky napadl svého otce P. H. tak, že ho chytil pod krkem a několikrát ho udeřil do oblasti hlavy, poranění, které by vyžadovalo lékařské ošetření, poškozenému nevzniklo,

2) ačkoliv věděl, že byl dne 26. prosince 2023 ve 20:50 hod. na dobu deseti dnů vykázán příslušníky Policie ČR, Územního odboru Liberec, Obvodního oddělení XY, ve smyslu § 44 zákona číslo 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, vedeným pod č. j. KRPL-127056-3/ČJ-2023-180520, ze společného obydlí na adrese XY, XY, které sdílel se svým otcem P. H., jakož i z jeho bezprostředního okolí, tak dne 31. prosince 2023 v době od 19:15 hod. do 19:20 hod. vnikl na oplocený pozemek uvedeného domu, kde se boucháním a kopáním do hlavních vchodových dveří snažil dostat do domu, a po otevření vstupních dveří jeho otcem, který se mu snažil ve vstupu do domu zabránit, se natlačil mezi dveře, otce opakovaně vulgárně urážel a po chvíli místo opustil, a dále dne 1. ledna 2024 minimálně v době od 5:40 hod. do 6:00 hod. opětovně do uvedeného domu vstoupil a neoprávněně tam přebýval až do doby svého zadržení na místě zasahujícími policisty podle § 76 odst. 1 tr. řádu dne 1. ledna 2024 v 6:00 hod.,

3) v přesně nezjištěné době od nejméně od září 2023 do 1. ledna 2024, v místě svého bydliště v ulici XY, XY, po vědomém a úmyslném požití návykových látek, jejichž účinky na svoji osobu znal, a kterým se přivedl do stavu, v němž nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání ani své jednání ovládat, tak v tomto stavu, opakovaně verbálně napadal své sousedy L. T., kterou častoval vulgárními nadávkami a vyhrožoval jí zabitím, konkrétně dne 20. prosince 2023 slovy „Rozbiju ti hubu, ty zkurvená kurvo, chcípneš na místě“ a M. T., kterého rovněž častoval vulgárními nadávkami a vyhrožoval mu zabitím, čímž u poškozených vzbudil důvodnou obavu o jejich život i zdraví.

2. Soud prvního stupně obviněnému za shora uvedené trestné činy uložil podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 199 odst. 1 tr. zákoníku a dále za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku dále soud prvního stupně obviněnému uložil ochranné léčení protitoxikomanické ve formě ústavní a ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní. Konečně soud prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že obviněný je povinen nahradit poškozenému P. H., trestným činem způsobenou nemajetkovou újmu zaplacením částky ve výši 1 000 Kč, a to k rukám zmocněnce poškozeného JUDr. Martina Hankeho, advokáta se sídlem v Liberci.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti výroku o trestu a výroku o ochranném opatření. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil výrok o vině pod body 1. a 3. a výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. d) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 29. 4. 2024, č. j. 1 ZT 1/2024-79, pro skutky uvedené v této pod body 1. a 2. (pozn. Nejvyššího soudu: správně pod body 1. a 3., čemuž odpovídá i následný popis těchto skutků ve zprošťujícím výroku odvolacího soudu) a dále obviněnému podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal ve výroku o vině pod bodem 2. rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, uložil trest odnětí svobody ve výměře 8,5 měsíce, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak odvolací soud ponechal napadený rozsudek nezměněný.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní nejvyšší státní zástupce dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Po rekapitulaci průběhu řízení a argumentace odvolacího soudu – který shledal (stručně řečeno), že obviněný byl v době spáchání skutků pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně sice nepříčetný, avšak svým jednáním nenaplnil znaky přečinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, protože podle závěrů znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petry Kordové, ze dne 31. 3. 2024 (dále jen „znalkyně“ a „znalecký posudek“), je třeba jeho duševní stav právně kvalifikovat jako nezaviněnou nepříčetnost podle § 26 tr. zákoníku – uvádí nejvyšší státní zástupce následující.

6. Se závěry rozsudku odvolacího soudu se podle nejvyššího státního zástupce nelze ztotožnit, neboť tento nesprávně vyhodnotil zjištěné skutečnosti včetně obsahu znaleckého posudku, doplněného výslechy znalkyně v hlavním líčení a ve veřejném zasedání. Vycházel tak z mylného předpokladu, že odborné závěry znalkyně jsou jednoznačným skutkovým podkladem pro právní závěr o nezaviněné nepříčetnosti obviněného ve smyslu § 26 tr. zákoníku a o vyloučení jeho trestní odpovědnosti pro trestné činy opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku.

7. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že zjištěná odborně podložená nepříčetnost obviněného v době spáchání předmětných činů sice vyloučila jeho trestní odpovědnost za spáchání přečinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, nevyloučila však možnost posouzení takového protiprávního jednání jako trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Na podporu takového právního posouzení věci nejvyšší státní zástupce předkládá obsáhlý výklad § 26 tr. zákoníku upravujícího institut nepříčetnosti a § 360 odst. 1 tr. zákoníku, vymezujícího trestný čin opilství, na něž navazuje rozborem možných variant psychického stavu pachatele, v němž se tento přivádí do stavu nepříčetnosti a způsobů přivedení se do tohoto stavu ve smyslu § 360 odst. 1 tr. zákoníku; připomíná též závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 6 Tdo 160/2023, podle něhož „skutková podstata trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje žádný znak, který by její aplikaci omezoval pouze na případy, v nichž by byla prokázána užší časová a tím méně místní či jiná souvislost mezi užitím návykové látky pachatelem a posléze, ve stavu nepříčetnosti jím samotným takto vyvolané, spáchaným činem jinak trestným.“

8. V návaznosti na závěry znaleckého posudku a výslech znalkyně nejvyšší státní zástupce uvádí, že v dané trestní věci je možno bez pochybností učinit závěr, že důvodem vzniku psychotické poruchy na straně obviněného bylo jeho dlouhodobé užívání návykových látek ve smyslu § 130 tr. zákoníku (k čemuž připomíná některé ze závěrů znalkyně). Obviněný se do stavu nepříčetnosti přivedl požíváním přinejmenším budivých aminů, kanabinoidů a alkoholu a následně v nepříčetném stavu spáchal čin jinak trestný, tzv. kvazidelikt, přičemž kvazivůle vedla ke spáchání úmyslného jednání.

9. Obviněný proto podle nejvyššího státního zástupce svým jednáním naplnil ve dvou případech všechny znaky skutkové podstaty přečinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. O existenci dvou samostatných činů jinak trestných zde není sporu, konkrétně jde o jednání mající znaky přečinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (srov. bod 7. rozsudku soudu prvého stupně). Rovněž není podle nejvyššího státního zástupce sporu o nepříčetnosti obviněného v době spáchání činů jinak trestných, kdy podle znalkyně byly vymizelé jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti v důsledku psychotické poruchy vyvolané požíváním návykových látek.

10. Stran otázky, zda nepříčetnost obviněného byla zaviněná, má nejvyšší státní zástupce za to, že nevědomost obviněného o tom, že v době spáchání činů jinak trestných trpěl psychotickou poruchou, která způsobila vymizení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, jeho zavinění ve vztahu k uvedení se do stavu nepříčetnosti nevylučuje. Odvolací soud totiž nevzal v potaz, že obviněný při dlouhodobém a opakovaném zneužívání návykových látek znal jejich účinky na svou psychiku, rizika a negativa, neboť v intoxikovaném stavu se nenacházel poprvé. Jak obviněný sám před znalkyní uvedl, po požití návykových látek „se zbláznil“, „slyšel hlasy“. Z toho je zřejmé, že si zřetelně uvědomoval, k jakému stavu u něj požití návykových látek vede. Obviněný tedy nemusel znát přesnou diagnózu, nicméně zjevně vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že v důsledku požití návykových látek se dostane do stavu nepříčetnosti. Ve vztahu k uvedení se do tohoto stavu je tedy u něj dána přinejmenším nevědomá nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

11. Nejvyšší státní zástupce proto uzavírá, že odvolací soud jednání obviněného nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru o vyloučení jeho trestní odpovědnosti z důvodu nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku s tím, že jeho jednání pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nelze právně kvalifikovat jako přečiny opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný podle § 226 písm. d) tr. řádu pro uvedené přečiny zproštěn obžaloby, je tak zatížen vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.

12. S ohledem na uvedené nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu, za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu, zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Kláry Papouškové Hulswitové, advokátky, vyjádřil obviněný. Ten se zcela ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, který po doplnění výslechu znalkyně dospěl ke správnému závěru o jeho nepříčetnosti, a tedy i k tomu, že za výše uvedené jednání není trestně odpovědný. Připomíná, že podle znalkyně sice znal účinky psychotropních látek na svoje jednání, ale neměl vytvořen náhled na to, že trpí poruchou a není tak schopen dovodit souvislost mezi

vznikem této poruchy a užíváním těchto látek. Protože právní posouzení odvolacího soudu je správné, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl, případně jej podle § 265j tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání nejvyššího státního zástupce přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, v jeho první variantě, když namítá nesprávné právní posouzení skutku (byť v závěru dovolání uvádí alternativu druhou).

16. V dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce lze navíc vysledovat ještě další dovolací důvod, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě (viz níže).

17. To proto, neboť odvolacímu soudu vytýká, že nereflektoval zjištění znalkyně, že obviněný již z minulosti znal účinky užívání návykových látek na svoji osobu, což vyplynulo z jeho vlastních slov, že již dříve se po jejich požití „zbláznil“ a „slyšel hlasy“. Podle nejvyššího státního zástupce si obviněný byl vědom toho, k jakému stavu u něj užívání takových látek vede a opačný skutkový závěr nemůže obstát. V návaznosti na uvedené nesprávné skutkové zjištění pak nejvyšší státní zástupce odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení skutků uvedených pod body 1. a 3. rozsudku soudu prvního stupně, resp. otázky (ne)existence zavinění na straně obviněného k přivedení se do stavu nepříčetnosti ve smyslu § 360 odst. 1 tr. zákoníku.

18. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (prvá alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

19. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu) [prvá alternativa], případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.) [druhá alternativa], a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno (třetí alternativa).

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

IV. Důvodnost dovolání

21. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce odpovídá jím (byť implicitně) uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a je současně i důvodná.

22. Odvolací soud podle nejvyššího státního zástupce své rozhodnutí zatížil vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Na základě obsahu znaleckého posudku a opakovaného výslechu znalkyně totiž dospěl k závěru, že obviněný pro duševní poruchu, díky níž nebyl s to v době spáchání skutků uvedených pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně rozpoznat protiprávnost svého jednání, ani své jednání ovládat, není podle § 26 tr. zákoníku trestně odpovědný za uvedené činy. Nesprávnost právního závěru odvolacího soudu je podle nejvyššího státního zástupce dána tím, že obviněný o svém vztahu k návykovým látkám znalkyni sdělil, že je uživatelem marihuany a od 16 let pervitinu, k čemuž dodal, že „to se z toho zbláznil poprvé a skončil na psychiatrii (…) slyšel hlasy“; následně byl hospitalizován na dětské psychiatrii odkud po dvou dnech utekl. V období věku 19 až 26 let návykové látky neužíval a „v té době hlasy neslyšel“; následně začal opětovně denně užívat alkohol a později též psychotropní látky. Je tedy zřejmé, že závěr o nesprávnosti právního posouzení shora uvedených skutků odvolacím soudem nejvyšší státní zástupce váže na hodnocení ve věci provedených důkazů. Ty tvoří jednak obsah a závěry znaleckého posudku samotného a dále závěry znalkyně prezentované v hlavním líčení a u veřejného zasedání před odvolacím soudem, podle nichž obviněný nemá náhled na to, že trpí duševní poruchou (psychotickou poruchou) a není tak schopen dovodit souvislost mezi vznikem této poruchy a užíváním návykových látek.

23. S tímto náhledem nejvyššího státního zástupce se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jako stěžejní pro posouzení dovolání vnímá Nejvyšší soud rozpor mezi obsahem znaleckého posudku (viz vyjádření obviněného uvedené stručně shora a podrobně citované níže) a závěry prezentovanými znalkyní ve znaleckém posudku a následně u hlavního líčení a při veřejném zasedání u odvolacího soudu. Poznatky znalkyně zjištěné při rozhovoru s obviněným totiž lze interpretovat tak, že obviněný si byl díky své předchozí zkušenosti vědom toho, že užívání návykových látek u něj vede ke stavům, které se vyznačují auditivními halucinacemi [jeho slovy „se z toho zbláznil (…) slyšel hlasy“], anebo si toho díky této své zkušenosti přinejmenším být vědom mohl a měl. Naopak závěry prezentované znalkyní vyznívají jednoznačně v tom směru, že obviněný nebyl s to dovodit souvislost mezi užíváním návykových látek a vznikem popsaných stavů souvisejících s duševní poruchou, která u něj v důsledku dlouhodobého užívání návykových látek propukla. Tento patrný rozpor napadený rozsudek odvolacího soudu přehlíží, a proto je třeba jeho navazující právní závěr o tom, že obviněný se uvedených skutků dopustil ve stavu nezaviněné nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku nutno označit za předčasný.

IV. 1 Obecná východiska

24. Úvodem Nejvyšší soud připomíná znění dotčených ustanovení trestního řádu a doktrinální a judikaturní východiska týkající se hodnocení znaleckého posudku a dále znění dotčených ustanovení trestního zákoníku, jakož i judikatorní a doktrinální východiska týkající se jejich výkladu.

25. Podle § 2 odst. 6 tr. řádu platí, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

26. Ustanovení § 105 odst. 1 věty první a druhé tr. řádu uvádí, že je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce.

27. Z § 109 tr. řádu plyne, že je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný.

28. Kritéria hodnocení důkazů jsou trojího druhu, a to hodnocení zákonnosti, závažnosti (relevance) a věrohodnosti důkazu. V případě znaleckého posudku je třeba hodnotit jeho právní stránku (právní korektnost, resp. zákonnost znaleckého posudku), důkazní význam (relevanci) znaleckého posudku a věrohodnost znaleckého posudku. K posledně uvedenému je třeba dodat, že posuzování věrohodnosti znaleckého posudku je založeno na posuzování způsobilosti znalce poskytovat věrohodné znalecké posudky, dále posuzování úplnosti a bezvadnosti podkladových materiálů, z nichž znalec vycházel a konečně posuzování odborné odůvodněnosti znaleckého posudku. Právě posledně uvedený požadavek, tedy aby „orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný. Orgán činný v trestním řízení nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Přesto je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek též z hlediska jeho odborné správnosti.“ (v podrobnostech srov. MUSIL, J. Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika. 2010, č. 3, s. 185.).

29. Stran hodnocení znaleckého posudku orgány činnými v trestním řízení upozorňuje judikatura Ústavního soudu setrvale, že tyto „mechanicky nepřebírají závěry znaleckých posudků, nýbrž s nimi pracují v rámci volného hodnocení důkazů. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce. Takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Nutno tedy zdůraznit, že znalecký posudek a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranně prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2396/19, ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, anebo ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22).

30. Součástí hodnocení odborné správnosti znaleckého zkoumání a odborné odůvodněnosti závěrů znaleckého posudku, které představují zřejmě nejnáročnější otázku pro orgány činné v trestním řízení, jde-li o hodnocení znaleckého posudku, je i hodnocení běžných vad posudku. Těmito jsou jeho nejasnost nebo neúplnost v podobě nepřesností, logických vnitřních rozporů, nepřesvědčivosti apod. K jejich odstranění slouží postup podle § 109 tr. řádu.

31. Ustanovení § 26 tr. zákoníku stanovuje, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

32. Nepříčetností se tudíž rozumí stav, ve kterém pachatel pro duševní poruchu v době spáchání činu nemůže rozpoznat protiprávnost svého činu nebo ovládat své jednání, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Teorie trestního práva používá pojmu „kritéria nepříčetnosti“, která dělí na kritéria biologická (lékařská) a kritéria psychologická (juristická). Biologické kritérium spočívá v existenci duševní poruchy, zatímco kritérium psychologické je založeno na úplné absenci schopnosti rozumové (schopnosti rozpoznat protiprávnost činu) nebo schopnosti ovládací (schopnosti ovládat své jednání). K těmto kritériím pak přistupuje požadavek, aby byla příčetnost, respektive nepříčetnost, posuzována vždy k době spáchání činu (srov. COUFALOVÁ, B. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 485). Samotná duševní porucha, pokud nevyvolá vymizení některé z těchto schopností, důvodem nepříčetnosti není (viz ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 620).

33. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Samotná povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je však jen jedním z podkladů pro zodpovězení otázky příčetnosti a musí být hodnocen také v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny bez pochybností objasnit, zda ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu byl pachatel nepříčetný ve smyslu § 26 tr. zákoníku (tedy nezjišťují příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen ve vztahu k určitému činu) [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 11 Tz 21/78, uveřejněné pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.].

34. Podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu opilství dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného.

35. Centrálním znakem trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku je zaviněná nepříčetnost, tedy stav nepříčetnosti, do nějž se pachatel přivedl úmyslně či nedbalostně a v němž spáchal čin jinak trestný, který však již jeho zaviněním v době, kdy se do stavu nepříčetnosti přiváděl, pokryt není (PROVAZNÍK, J. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2995.). Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá ve dvoufázovém jednání, kdy nejprve se pachatel zaviněně požitím nebo aplikací návykové látky přivede do stavu nepříčetnosti (actio praecedens) a poté spáchá v nepříčetnosti čin jinak trestný (actio subsequens). Jednání v první fázi se pachatel může dopustit jen požitím nebo aplikací návykové látky, přičemž zákon už nepřipouští jiný způsob, jak to bylo v minulosti podle § 201a odst. 1 tr. zák. (srov. slova „nebo jinak“), tedy např. zdržení se užívání předepsaných léků (ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M., GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4526.).

36. Požitím návykové látky se rozumí její perorální přijetí (vypití, spolknutí atd.). Aplikací návykové látky je pak třeba chápat jakýkoli jiný způsob, jímž pachatel návykovou látku vpouští do svého organismu (například inhalací, vstřebáním přes sliznici nosu, konečníku, pohlavních orgánů atd., nitrožilní, podkožní či svalová injekce, vtírání do pokožky atd.) [PROVAZNÍK, J. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2997]. K pojmu návykové látky srov. § 130 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se návykovou látkou rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Podle § 130 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025, se pro účely trestního zákoníku za návykové látky považují také psychomodulační látky a zařazené psychoaktivní látky.

37. Co do objektivní stránky trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku je dále třeba zmínit, že tato neobsahuje žádný znak, který by její aplikaci omezoval pouze na případy, v nichž by byla prokázána užší časová a tím méně místní či jiná souvislost mezi užitím návykové látky pachatelem a posléze, ve stavu nepříčetnosti jím samotným takto vyvolané, spáchaným činem jinak trestným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 6 Tdo 160/2023; pozn. Nejvyššího soudu: právě uvedený právní závěr Nejvyššího soudu nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání nesprávně nazývá „právní větou“, ačkoliv dané rozhodnutí nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

38. Nejvyšší soud se dále ztotožňuje s právním názorem nejvyššího státního zástupce podle něhož pro posouzení jednání pachatele podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku není podstatné, zda je pachatel návykovou látkou ovlivněn v době, kdy se dopouští činu jinak trestného (byť to např. při požití alkoholu bývá pravidlem), nýbrž zda trvá stav nepříčetnosti vyvolaný předchozím požitím návykové látky. Okamžik přivedení se do stavu nepříčetnosti požitím návykové látky tedy může předcházet samotnému spáchání činu jinak trestného, a to dokonce s takovým odstupem, díky němuž se v těle pachatele v době spáchání činu jinak trestného již žádné návykové látky či jejich deriváty nenacházejí. Pokud tedy § 360 odst. 1 tr. zákoníku výslovně pojednává o nepříčetnosti způsobené „požitím nebo aplikací návykové látky“, tím spíše musí uvedené platit pro případy nepříčetnosti způsobené opakovaným či dokonce dlouhodobým užíváním takových látek. To ostatně odpovídá i prosté lidské zkušenosti, že právě i opakované či dlouhodobé užívání návykových látek, nikoliv pouze jejich jednorázové užití, může vyvolat duševní stavy vedoucí k nepříčetnosti člověka.

39. Na druhou stranu – a to je ve světle právě uvedeného nutno zdůraznit – o zaviněné přivedení se do stavu nepříčetnosti ve smyslu § 360 odst. 1 tr. zákoníku nejde v situaci, kdy se pachatel již v době požití či aplikace návykové látky nacházel ve stavu nepříčetnosti (jenž si přivodil požitím či aplikací návykové látky v důsledku vůlí již nepotlačitelné drogové či alkoholové závislosti). Takový stav již vylučuje trestní odpovědnost pachatele za trestný čin opilství a je pouze činem jinak trestným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1482/2007; blíže k tomu viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 8. 6. 1973, sp. zn. To 19/73, uveřejněné pod č. 6/1974 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto směru sdílí právní názor nejvyššího státního zástupce, podle něhož je při posuzování otázky, zda pachatel, který požil či si aplikoval návykovou látku, byl v době právě tohoto prvotního trestněprávně relevantního jednání příčetný či nikoliv, nutno hodnotit celkový vývoj jeho závislosti na konkrétních látkách, zda se v minulosti léčil či nikoli, jaký byl jeho postoj k léčbě, jaké konkrétní zkušenosti měl v minulosti s užíváním návykových látek a podobně. Právě tyto skutečnosti mají rozhodný vliv na zkoumání případného zavinění pachatele ve vztahu k požití či aplikaci návykové látky před spácháním posuzovaného činu.

40. Dlužno dodat, že je třeba pečlivě zkoumat zavinění pachatele, pokud požil zejména alkoholické nápoje, ale ty na něj nepůsobily pouhým vstřebáním, ale působily ve spojení se vzácně se vyskytujícími stavy, např. dříve nazývanými patickou či komplikovanou opilostí, či případně toto požití alkoholických nápojů vedlo k epileptickému záchvatu, kdy bude důležité, zda to byla jeho první zkušenost (zpravidla jeho zavinění k nepříčetnosti nebude dáno), anebo zda již měl s tím zkušenosti (zavinění ve vztahu k požití alkoholických nápojů a stavu nepříčetnosti u něj bude dáno) [ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M., GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4530.].

41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že pokud se do stavu nepříčetnosti přivedl pachatel požitím nebo aplikací návykové látky, je nutno spolehlivě objasnit, zda již v tuto dobu jeho případné zavinění k přivedení se do tohoto stavu nevylučovala duševní porucha (např. konečná fáze alkoholové či drogové závislosti). Pokud tomu tak nebude, je třeba zkoumat, zda se do stavu nepříčetnosti pachatel přivedl zaviněně či nikoli, a pokud je zde zavinění pachatele v uvedeném směru, je nutno zkoumat formu a obsah zavinění, od nichž závisí, zda bude pachatel trestně odpovědný v plném rozsahu (§ 360 odst. 2 tr. zákoníku), nebo jen za trestný čin opilství (§ 360 odst. 1 tr. zákoníku). Naopak při nedostatku zavinění nebude pachatel pro nepříčetnost trestně odpovědný (§ 26 tr. zákoníku) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. 5 Tz 1/98, uveřejněný pod č. 10/1999 Sb. rozh. tr.].

IV. 2 Aplikace obecných východisek na trestní věc obviněného

42. V projednávané trestní věci bylo na podkladě provedeného dokazování znaleckým posudkem a následnými výslechy znalkyně v hlavním líčení a ve veřejném zasedání před odvolacím soudem nade vši důvodnou pochybnost zjištěno následující. Obviněný v době spáchání skutků uvedených pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně trpěl duševní poruchou ve smyslu § 123 tr. zákoníku, konkrétně psychotickou poruchou. Současně tato duševní porucha vedla k úplnému vymezení jeho ovládacích i rozpoznávacích schopností a obviněný tak byl v době spáchání skutků nepříčetný. Příčinou vzniku duševní poruchy u obviněného bylo dlouhodobé užívání návykových látek, konkrétně marihuany, metamfetaminu a alkoholu.

43. Stěžejní otázkou pro právní posouzení jednání obviněného je, zda se do stavu nepříčetnosti přivedl zaviněně či nikoliv, tedy zda přinejmenším nevěděl, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že požíváním či aplikací návykových látek u něj může propuknout uvedená duševní porucha. Právě hodnocení této poslední otázky odvolacím soudem má nejvyšší státní zástupce za problematické. Tento soud podle něj totiž nesprávně vyhodnotil zjištěné skutečnosti plynoucí z obsahu znaleckého posudku, doplněného výslechy znalkyně. Vyšel tak z mylného předpokladu, že odborné závěry znalkyně poskytují jednoznačný skutkový podklad pro závěr, že obviněný se do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil výše uvedených skutků, přivedl nezaviněně. Tomuto skutkovému zjištění odvolací soud přiřadil právní závěr o nezaviněné nepříčetnosti obviněného ve smyslu § 26 tr. zákoníku a o vyloučení jeho trestní odpovědnosti pro přečiny opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, jež soud prvního stupně spatřoval ve skutcích uvedených pod body 1. a 3. výroku o vině svého rozsudku.

44. Pro posouzení správnosti úvah odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout poznatky a závěry znalkyně, na jejichž základu daný soud ustálil svá skutková zjištění a na ně navazující právní posouzení skutků uvedených pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

45. Obviněný při klinickém vyšetření znalkyní sdělil, že „s trávou začal ve 14 letech a s pervitinem začal v 16 letech. To se z toho zbláznil poprvé a skončil na psychiatrii. Tenkrát měl hlasy, které se ho snažily vynervovat, to byly hlasy sousedů a taky sestry. Skončil na psychiatrii, pak na dětské psychiatrii, šel si zakouřit a utekl (…) od 19 do 26 let nic nebral, byl čistej. V té době žádné hlasy neslyšel. Pak začal zase pít (…)“ a dále „asi v 16 letech jsem byl dva dny na psychiatrii v Liberci, to tenkrát zavolal otec, protože měl (pozn. myšleno obviněný) nějaké stíhy a absťáky po drogách, tak byl dva dny na psychiatrickém oddělení a pak ho dali na dětskou psychiatrii, ale tam utekl.“ (srov. č. l. 71 a 72, s. 7 a 8 znaleckého posudku).

46. V závěrech svého posudku znalkyně konstatovala, že „obviněný je závislý na užívání psychotropních látek, jako jsou kanabinoidy a metamfetamin. Jeho abusus alkoholu nese rysy tzv. škodlivého užívání. Tyto látky zneužívá už od dospívání. Dlouhodobý abusus těchto látek u posuzovaného vedl k rozvoji psychotických příznaků (…) Nelze přesně určit, kdy se rozvinuly příznaky psychotické poruchy, jednalo se s největší pravděpodobností o dobu v řádech týdnů až měsíců před inkriminovanou dobou a byly přítomny i v době znaleckého vyšetření.“ (srov. č. l. 77, s. 13 znaleckého posudku) a dále „obviněný zná přímé účinky psychotropních látek, které pravidelně užívá (tj. alkohol, kanabionoidy a metamfetamin) na svoje psychické funkce a jednání. Nutno však podotknout, že nemá vytvořen náhled na to, že trpí duševní poruchou, a není tak ani schopen dovodit souvislosti mezi vznikem této poruchy a užíváním psychotropních látek“ (srov. č. l. 78 a 79, s. 14 a 15 znaleckého posudku).

47. V hlavním líčení konaném dne 15. 7. 2024 znalkyně při svém výslechu (mimo jiné) uvedla, že obviněný „začal poměrně brzy v adolescentním věku užívat psychotropní látky a alkohol, které střídal, kdy se u něho rozvinula závislost na těchto látkách, tedy na metamfetaminu a kanabinoidech. Jejich pravidelné užívání potom způsobilo, že (…) vznikla tzv. reziduální psychotická porucha, což je soubor příznaků psychózy, který nevyvolá ta samotná intoxikace tou látkou, tedy ve chvíli, kdy ten dotyčný tu látku užije, ale přetrvávají posléze, co dotyčný abstinuje. (…) Posuzovaný uváděl, že poprvé podobné hlasy slyšel, když užil psychotropní látky v 15 až 16 letech, což vedlo k velmi krátké hospitalizaci na dětské psychiatrii (…) od té doby se neléčil. (…) Posuzovaný nemá na chorobnost toho stavu žádný náhled, není motivován se ani léčit (…)“ (srov. č. l. 347 verte a 348).

48. Při veřejném zasedání konaném dne 5. 9. 2024 znalkyně při svém výslechu (mimo jiné) uvedla, že obviněný „nebyl schopen rozpoznat, že se nic neděje, nebyl schopen si tu situaci objektivně zhodnotit a říci si ‚Já užívám roky psychotropní látky a tím pádem trpím paranoiou, slyším halucinace a nejedná se o realitu.‘ On skutečně věřil tomu, že ti sousedé mu škodí, že mu ovlivňují televizi, mluví pod okny, že na něj působí na dálku, že otec je s nimi spolčen, a proto se tomu jednání nějakým způsobem bránil. (…) Posuzovaný zná účinky těch psychotropních látek v podobě toho, že ten metamfetamin zvýší nějakou aktivitu, zvýší třeba impulsivitu, zrychlí psychomotorické tempo, ale není psychiatr, aby si dokázal dovodit, že v podstatě užíváním těchto látek u něj může propuknout ta psychóza. (…) On není schopen si uvědomit, že má psychózu, nebo v době kdy jsem ho vyšetřovala, že trpí psychotickou poruchou a neumí si uvědomit souvislost mezi užíváním drog a vznikem této poruchy. (…) Posuzovaný se nikdy psychiatricky neléčil, tzn. nikdo mu nikdy nevysvětlil, že třeba jsou uživatelé psychotropních látek, u kterých ta psychóza vzniká opakovaně a oni jsou hospitalizováni a na konci té hospitalizace, když je propouští, jim řeknou, že nesmí užívat psychotropní látky, nebo u nich propukne nemoc znovu.“ (srov. č. l. 370 verte až 371 verte).

49. Na základě takto provedeného dokazování odvolací soud předně shledal (ve shodě se soudem prvního stupně), že obviněný byl v době spáchání skutků uvedených pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pro duševní poruchu, která u něj vznikla jako důsledek dlouhodobého užívání uvedených látek, neschopen ovládat své jednání ani rozpoznat jeho protiprávnost. Následně dospěl ke skutkovému závěru, že obviněný zná přímé účinky psychotropních látek [tj. alkoholu, kanabinoidů a metamfetaminu – pozn. Nejvyššího soudu, v případě alkoholu nejde o psychotropní látku (srov. nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, přílohy č. 4 až 7)] na svoje psychické funkce a jednání, nemá ale vytvořen náhled na to, že trpí psychotickou poruchou a není tak schopen dovodit souvislost mezi vznikem této poruchy a užíváním psychotropních látek (srov. bod 7. rozsudku odvolacího soudu). Takovým zjištěním podle odvolacího soudu odpovídal právní závěr o tzv. nezaviněné nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku, vylučující trestní odpovědnost obviněného za skutky shora popsané (srov. bod 9. rozsudku odvolacího soudu).

50. Nejvyšší soud sdílí náhled nejvyššího státního zástupce, že takovýto závěr je – vzhledem k výsledkům provedeného dokazování – nesprávný, resp. předčasný.

51. Závěry znalkyně totiž neposkytují dostatečně jasný, přesvědčivý, a především vnitřně bezrozporný podklad pro závěr o tom, zda obviněný nevěděl, že dlouhodobým užíváním výše uvedených návykových látek si může přivodit vznik duševní poruchy, resp. takový její rozvoj, který povede k vymizení jeho ovládacích či rozpoznávacích schopností (či alespoň jedné z nich), a ani to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět neměl a nemohl. Jinými slovy není zřejmé, zda u obviněného ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti dlouhodobým požíváním či aplikací výše uvedených látek nelze dovodit zavinění ani přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

52. Na jednu stranu totiž obviněný znalkyni sám při klinickém vyšetření sdělil, že „s trávou začal ve 14 letech a s pervitinem začal v 16 letech. To se z toho zbláznil poprvé a skončil na psychiatrii. Tenkrát měl hlasy, které se ho snažily vynervovat, to byly hlasy sousedů a taky sestry. Skončil na psychiatrii, pak na dětské psychiatrii, šel si zakouřit a utekl (…) od 19 do 26 let nic nebral, byl čistej. V té době žádné hlasy neslyšel. Pak začal zase pít (…)“ a dále „asi v 16 letech jsem byl dva dny na psychiatrii v Liberci, to tenkrát zavolal otec, protože měl (pozn. myšleno obviněný) nějaké stíhy a absťáky po drogách, tak byl dva dny na psychiatrickém oddělení a pak ho dali na dětskou psychiatrii, ale tam utekl.“ (srov. č. l. 71 a 72, s. 7 a 8 znaleckého posudku). Zároveň však znalkyně v závěrech svého znaleckého posudku akcentovala, že obviněný „nemá vytvořen náhled na to, že trpí duševní poruchou, a není tak ani schopen dovodit souvislosti mezi vznikem této poruchy a užíváním psychotropních látek“ (srov. č. l. 79, s. 15 znaleckého posudku), což opakovaně zdůraznila i při výslechu u hlavního líčení a při veřejném zasedání. Tento zřejmý rozpor mezi obsahem znaleckého posudku a závěry znalkyně, na který správně poukázal nejvyšší státní zástupce, podle Nejvyššího soudu vytváří pochybnost o tom, zda obviněný v době předcházející vzniku duševní poruchy, ohledně níž znalkyně uvedla, že „nelze přesně určit, kdy se rozvinuly příznaky psychotické poruchy, jednalo se s největší pravděpodobností o dobu v řádech týdnů až měsíců před inkriminovanou dobou (…).“ (srov. č. l. 78 a s. 14 znaleckého posudku), byl, vzhledem ke svým předchozím zkušenostem s užíváním návykových látek, které popsal výše, s to uvědomit si, že dlouhodobou konzumací u něj znovu mohou propuknout příznaky, které sám popsal tak, že „se zbláznil (…) měl hlasy“ (anebo si přinejmenším toto uvědomit mohl a měl).

53. Uvedené zjištění je podle Nejvyššího soudu navíc nezbytné striktně odlišit od závěru, zda měl obviněný v době jeho psychiatrického zkoumání náhled na duševní poruchu, kterou trpěl. Pro posouzení otázky, zda jednal zaviněně ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil shora uvedených skutků, je totiž klíčové určit, jaká byla jeho představa o možných následcích konzumace návykových látek, a to právě v době předcházející rozvoji duševní poruchy do té míry, že tato zcela vyloučila jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti.

54. Podle Nejvyššího soudu pro posouzení zavinění obviněného není rozhodné, zda byl schopen kvalifikovat své předchozí duševní stavy, o nichž se zmínil znalkyni, jako projevy konkrétní duševní poruchy (když ve vztahu k těmto sám uvedl, že „se zbláznil“). A obdobně není nezbytně určující, zda byl v minulosti poučen o tom, že tento stav u něj může propuknout opětovně i po léčbě a propuštění z hospitalizace či nikoliv. V takovém případě by totiž bylo možno bez obtíží dovodit, že obviněný věděl o tom, že užíváním psychotropních látek u něj může duševní porucha propuknout opětovně a jeho přivedení se do stavu nepříčetnosti by tak bylo možné právně kvalifikovat jako vědomou nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, potažmo jako úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, eventuálně i jako úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

55. Především je ale třeba poukázat na v podstatě absentující skutková zjištění odvolacího soudu ohledně posouzení duševního stavu obviněného v době předcházející jeho požití a aplikaci návykových látek, které u něj vedly k rozvinutí duševní poruchy, jež měla za následek vymizení jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

56. Znalkyně sice ve svém znaleckém posudku konstatovala, že „obviněný je závislý na užívání psychotropních látek, jako jsou kanabinoidy a metamfetamin. Jeho abusus alkoholu nese rysy tzv. škodlivého užívání.“ (srov. č. l. 78, s. 14 znaleckého posudku). Nebyl však nijak dále zkoumán případný vliv této závislosti na jeho schopnost odolat užití daných látek v době, která předcházela rozvoji jeho duševní poruchy v míře, která již vedla k vymizení jeho ovládacích i rozpoznávacích schopností. Nutno zdůraznit, že jde o první otázku, jíž bylo třeba se v dané trestní věci vzhledem ke zjištěním znalkyně k osobě obviněného a jeho vztahu k návykovým látkám zabývat (blíže k významu této otázky viz bod 39. tohoto usnesení). Teprve po jejím zodpovězení se mohly soudy nižších stupňů (eventuálně) zabývat posouzením zavinění obviněného ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil výše uvedených skutků. Jak je ale zřejmé (nejen) ze shora uvedených partií znaleckého posudku a výslechu znalkyně, tato otázka nebyla v řízení doposud vůbec objasněna. V tomto ohledu jsou tedy skutková zjištění odvolacího soudu pro posouzení otázky případné trestní odpovědnosti obviněného ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně doposud nedostatečná.

57. Jak je z výše uvedeného zřejmé, jde o otázky komplexní a logicky odvislé od výsledků provedeného dokazování. Za současného stavu tak podle přesvědčení Nejvyššího soudu neměl odvolací soud vytvořen takový skutkový podklad pro své rozhodnutí, aby mohl učinit právní závěr, že obviněný se skutků uvedených pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustil ve stavu nezaviněné nepříčetnosti. Tato otázka totiž nebyla na základě provedeného dokazování doposud potřebným způsobem objasněna. Jednak absentují skutková zjištění týkající se duševního stavu obviněného v době předcházející požívání a aplikaci návykových látek, které u něj vedlo k rozvinutí duševní poruchy do té míry, že vylučovala jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti ve vztahu k uvedeným skutkům. Dále se z provedeného znaleckého dokazování nepodává přesvědčivý a vnitřně bezrozporný závěr znalkyně o tom, že obviněný nebyl v rozhodné době schopen odvodit, že užíváním návykových látek u něj může propuknout duševní porucha. Tyto nedostatky dokazování bude třeba ve veřejném zasedání odstranit. Nabízí se učinit tak především novým výslechem znalkyně (tedy postupem podle § 109 věty první tr. řádu), popřípadě vypracováním nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem posouzení nastíněných otázek (tj. postupem podle věty druhé téhož ustanovení).

58. Zbývá dodat, že odvolací soud se bude muset v novém řízení zabývat také všemi otázkami, které jsou rozhodné pro následné právní posouzení jednání obviněného. Nejvyšší soud toliko připomíná, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

59. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného P. H. dospěl na základě dovolání nejvyššího státního zástupce k závěru, že rozhodná skutková zjištění týkající se otázky zavinění obviněného ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. provedené dokazování neposkytuje dostatečný podklad pro skutková zjištění odvolacího soudu, na jejichž základu vystavěl svůj právní závěr o absenci zavinění obviněného ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti.

60. To proto, neboť jak Nejvyšší soud zjistil, tak znalecké dokazování v podstatě nebylo zaměřeno na zkoumání otázky, v jakém duševním stavu se obviněný nacházel v době předcházející požívání návykových látek, které u něj vedlo k rozvinutí duševní poruchy. Právě tato duševní porucha pak měla za následek vymizení jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností ve vztahu k výše uvedeným skutkům. Znalkyně sice konstatovala, že obviněný byl závislý na psychotropních látkách, konkrétně na kanabinoidech a metamfetaminu, avšak dokazování již nebylo vedeno k posouzení vlivu této závislosti na jeho schopnost odolat jejich užití. Bylo to přitom právě dlouhodobé užívání kanabinoidů a metamfetaminu, společně s alkoholem, které vedlo k rozvoji duševní poruchy obviněného ve formě psychotické poruchy, a to do té míry, že došlo k úplnému vymizení jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností.

61. Teprve v případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný byl v době předcházející rozvoji duševní poruchy do takové míry, že tato již vyloučila jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, příčetným, bude třeba zkoumat jeho zavinění ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti. Pro posouzení této další otázky bude přitom klíčový znalecký posudek a závěry v něm obsažené, které doplnila znalkyně při svých výsleších. Jak však správně poukazuje nejvyšší státní zástupce, závěr odvolacího soudu o tom, že obviněný se do stavu nepříčetnosti přivedl nezaviněně, a proto je jeho trestní odpovědnost ve vztahu k daným skutkům vyloučena, nemůže (s ohledem na shora uvedené nedostatky) obstát. Z obsahu znaleckého posudku se totiž podává, že obviněný měl již zkušenost s užíváním psychotropních látek, včetně toho, že v důsledku toho u něj propukly duševní stavy, které popsal jako „hlasy“, resp., že „se z toho zbláznil poprvé a skončil na psychiatrii.“ S uvedeným přitom značně kontrastuje závěr znalkyně, že obviněný si „neumí uvědomit souvislost mezi užíváním drog a vznikem této poruchy.“ Na odstranění tohoto rozporu se však již dokazování před odvolacím soudem nezaměřilo. Jestliže na podkladě těchto neúplných skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že obviněný si stav nepříčetnosti vyvolaný duševní poruchou nepřivodil zaviněně ve smyslu § 26 tr. zákoníku, a tudíž je ve vztahu k daným skutkům jeho trestní odpovědnost vyloučena, nemohl takové právní posouzení věci Nejvyšší soud akceptovat. Jde totiž o závěr předčasný a nemající potřebnou oporu v provedeném dokazování.

62. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 9. 2024, č. j. 55 To 277/2024-376, a to v části, v níž tento soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil výrok o vině pod body 1. a 3. a výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 7. 2024, č. j. 5 T 49/2024-352, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného P. H. podle § 226 písm. d) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 29. 4. 2024, č. j. 1 ZT 1/2024-79, pro tyto skutky a dále rozhodl o trestu. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu pak Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. A konečně podle § 265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

63. Úkolem odvolacího soudu, jemuž se projednávaná trestní věc nyní vrací k dalšímu řízení, bude, při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku a trestního rádu, jakož i s ohledem na výše uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. řádu), znovu ve věci projednat a rozhodnout o odvolání obviněného. Za tímto účelem odvolací soud znovu zopakuje výslech znalkyně, popř. nechá vypracovat nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem posouzení těchto otázek: jaký byl duševní stav obviněného v době předcházející jeho požití a aplikaci návykových látek, které u něj vedlo k rozvinutí duševní poruchy, jež měla za následek vymizení jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností ve vztahu k výše uvedeným skutkům, a to s důrazem na zjištěnou závislost obviněného na kanabinoidech a metamfetaminu (1) a dále zda si obviněný díky své předchozí zkušenosti, kterou znalkyni popsal, mohl vytvořit náhled na vazbu mezi jím popsanými duševními stavy a požíváním návykových látek, které u něj již dřív vedly k jeho krátkodobé hospitalizaci (2). Pro zodpovězení druhé otázky přitom není relevantní aktuální náhled obviněného (či náhled, který měl v době klinického vyšetření znalkyní) na jeho duševní poruchu, kterou v té době prokazatelně trpěl, ale jeho náhled v rozhodné době, tj. v době předcházející jeho dlouhodobému požívání a aplikaci návykových látek, které u něj vedly k rozvinutí duševní poruchy do podoby, kterou soud prvního stupně i odvolací soud kvalifikovaly jako stav nepříčetnosti.

64. Pouze pro pořádek Nejvyšší soud upozorňuje, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen toliko ve výše uvedeném rozsahu, tj. v části, v níž odvolací soud vyhověl odvolání obviněného do výroku rozsudku soudu prvního stupně o trestu (a s ohledem na původ těchto vad přezkoumal částečně i jeho výrok o vině). Naopak v části, v níž odvolací soud rozhodl o odvolání obviněného do výroku o uložení ochranného opatření ve formě ochranného léčení

protialkoholního a ochranného léčení protitoxikomanického tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zůstal nezměněn, platí, že rozsudek odvolacího soudu v této části zůstává kasačním zásahem Nejvyššího soudu nedotčen.

65. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. 3. 2025

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu