11 Tdo 7/2026

Judikát 11 Tdo 7/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:31.03.2026

Spisová značka:11 Tdo 7/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.7.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Pokus trestného činu

Dotčené předpisy:§ 185a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění od 01.01.2025 § 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C 11 Tdo 7/2026-805

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 o dovolání obviněného K. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2025, č. j. 50 To 166/2025-746, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 15/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá. Odůvodnění: I.Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 4. 2025, č. j. 1 T 15/2024-696, byl obviněný K. S. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedený zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024) trest odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil zabezpečovací detenci.

2. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město (učinila tak v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 8. 2025, č. j. 50 To 166/2025-746, tak, že k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město a obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání pokusu zločinu sexuálního útoku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2025). Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustil tím, že: dne 11. 9. 2023 okolo 18:57 hodin v Plzni na lesní cestě v lokalitě "XY", ve vzdálenosti 900 metrů od křižovatky ulic XY a XY, poté, co zde kromě dalších procházejících osob potkal poškozenou Š.

P., vyčkal na dobu, kdy bude sama, a v úmyslu docílit uspokojení svého sexuálního puzení pohlavním stykem s poškozenou, vzal do rukou zde nalezený klacek, doběhl zezadu k poškozené a klacek, který držel v obou rukách, přehodil poškozené přes hlavu, přitlačil na krk, celým tělem se zezadu přitiskl k poškozené a škrtil ji, čemuž se poškozená aktivně bránila tím, že se nejprve pokusila klacek chytit do rukou či pod něj podstrčit ruce, což následně vyhodnotila jako neúčinné, proto se začala bránit tak, že se ohnala pravým loktem, čímž donutila obžalovaného klacek pustit, nicméně obžalovaný pokračoval v útoku, kdy poškozené otevřenou dlaní na vícero místech mačkal hlavu, udeřil ji pěstí do hlavy za ucho, srazil poškozenou na kolena a následně na zem na záda, kde si nad ni klekl a dlaněmi pevně sevřenými kolem jejího krku ji rdousil, přičemž se poškozená pokoušela jeho paže rozrazit od sebe a odtlačit ho, poté se poškozené podařilo přetočit na břicho, kde ji však obžalovaný tlačil celou vahou těla a předloktími položenými na ramenou a hlavě k zemi tak, že poškozená nemohla pořádně dýchat, neboť měla hlavu zabořenou v listí a zemi, načež poškozená vzala do dlaně hlínu ze země a natlačila ji obžalovanému do obličeje, čímž jej zároveň poškrábala v obličeji, posadila se do sedu a obžalovaného nohou částečně odstrčila, načež obžalovaný jednání zanechal, z místa odjel, když k vynucení pohlavního styku nedošlo jen v důsledku výrazné fyzické obrany poškozené, čímž způsobil poškozené Š.

P. kožní oděrky na dlaňové ploše 4. prstu pravé ruky, kožní oděrky na zevní straně pravého bérce, prosáknutí (otok) v oblasti hlasivkových hrbolů, pohmoždění přední strany krku, pohmoždění zadní strany levého ramene, pohmoždění zevní plochy levé paže a hřbetní plochy levého předloktí a na malíkové hraně pravého předloktí, pohmoždění na levém koleni a drobná povrchová poranění kůže na zádech, když dále bezprostředně po útoku trpěla poškozená nemožností usnout, špatnými sny, kdy se jí událost neustále znovu vybavovala, nicméně bez omezení v obvyklém způsobu života.

3. Za uvedený zločin odvolací soud obviněnému uložil podle § 185a odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. II.Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Daniela Horna, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. s tím, že jednak odvolací soud při svém rozhodování vycházel i ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a dále rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, „jež zahrnuje i porušení práva na spravedlivý proces“.

5. V podrobnostech dovolatel předně vytýká odvolacímu soudu, že se při svém rozhodování nevypořádal se všemi jeho námitkami ve vztahu k otázce, k jakému „dalšímu“ jednání směřovalo jeho konání při přepadení poškozené Š. P.

(dále jen „poškozená“), a namítá, že závěr o tom, že šlo o sexuálně motivované jednání, není prokázán, přičemž jej nepotvrzuje ani poškozená ve své výpovědi z přípravného řízení ze dne 31. 10. 2023, která byla v hlavním líčení k důkazu čtena, když tato je hodnotí jako „přepadení“. V této souvislosti zdůrazňuje, že jestliže v rámci svého vyjádření připustil, že pokud zaútočil, zřejmě směřoval k uspokojení svého sexuálního pudu, nejedná se o popis jeho jednání, ale jde pouze o vyjádření vycházející z informací, jež mu byly předány v rámci předchozí ústavní léčby a vyplývaly i z vyjádření znalkyně MUDr.

Pavly Bittnerové. Dále obviněný vyjadřuje nesouhlas s tím, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí označuje jeho jednání za „brutální“, ačkoli znalkyně MUDr. Irena Dušková ve svém znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, uvedla, že „poranění vzniklo působením tupého násilí malé intenzity … a že poranění nedosahují z pohledu soudního lékařství závažnosti ublížení na zdraví“, a podle jeho názoru se tak odvolací soud dopouští subjektivního hodnocení. Poukazuje rovněž na to, že otázku vzniklých poranění řešil odvolací soud již ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí (když shledal, že reálně hrozil vznik vážnějšího poranění, případně smrti) a Vrchní soud v Praze, jenž rozhodoval o věcné příslušnosti, se s jeho závěry neztotožnil; přesto a přes upozornění na nutnost řádného vyhodnocení závěrů předmětného znaleckého posudku se odvolací soud dopouští hodnocení, jež je v rozporu s jeho závěry.

Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud hodnotí nesprávně i závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní MUDr. Miroslavou Synkovou v detenčním řízení ohledně jeho diagnózy sexuální deviace, neboť jmenovaná znalkyně neprovedla žádné vlastní vyšetření, jež by jeho diagnózu potvrzovalo, ale v plném rozsahu převzala závěry z posudku zpracovaného znalkyní MUDr. Pavlou Bittnerovou. Ohrazuje se rovněž proti tomu, že přestože bylo v řízení listinnými důkazy (lékařskými zprávami) prokázáno, že jeho tehdejší ošetřující lékař MUDr.

Jaroslav Zvěřina ukončil jeho medikaci a na základě návrhu tohoto lékaře byla též ukončena jeho ambulantní léčba, je mu opakovaně vytýkáno a přičítáno k tíži, že v době činu neužíval žádné léky, a současně zlehčováno i to, že po umístění do vazby požádal o opětovnou medikaci lékem, který měl jako poslední předepsaný jmenovaným lékařem.

6. V dalším textu obviněný namítá, že jeho deviace je na jedné straně považována za okolnost, na základě které byl uznán vinným, avšak současně nebyl nijak zohledněn její možný vliv na jednání a schopnost ovládat jednání na jeho straně. V závěrečné části dovolací argumentace obviněný vyslovuje názor, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V tomto směru jednak vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozsudku sice uvedl, že vyhověl návrhu státní zástupkyně, neboť její argumentace, že trest uložený okresním soudem je nepřiměřeně mírný, je přiléhavá (ačkoli odvolání státní zástupkyně v tomto směru bylo odůvodněno pouze minimálně), avšak uložení přísnějšího trestu podrobně neodůvodnil. Dále poukazuje na to, že v jeho trestní věci původně rozhodoval tzv.

nezákonný soudce a ačkoli věc byla předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu, nebylo toto pochybení zjištěno a napraveno; napraveno bylo až v rámci jím podaného druhého odvolání na základě jeho výslovné námitky. Konečně zdůrazňuje, že po celou dobu pobytu trvajícího přes jeden rok na uzavřeném oddělení v Psychiatrické nemocnici Dobřany nebyl nijak léčen a tato doba nebyla nijak zohledněna v rámci ukládaného trestu s tím, že nemůže být započtena; konstatuje, že jde o situaci, kterou svým jednáním nijak nevyvolal ani nezpůsobil, a takový postup je čistě formalistický a i tento představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces.

7. Z výše rozvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.

8. K dovolání obviněného se vyjádřila JUDr. Martina Havlíková, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného konstatuje, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy vypořádaly; vznesené námitky přitom sice lze podřadit pod obviněným uplatněné dovolací důvody, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Dále zdůrazňuje, že soud prvního stupně realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.

9. Pokud jde o námitku obviněného, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, státní zástupkyně uvádí, že po vrácení věci odvolacím soudem k novému projednání soud prvního stupně projednával věc senátem, který měl rozhodovat podle rozvrhu práce. Uvedený senát provedl celé hlavní líčení znovu, neboť si byl vědom toho, že důkazy provedené v řízení před nezákonným soudcem nelze v tomto řízení použít. Tato vada tedy byla v novém řízení před soudem prvého stupně napravena.

10. Státní zástupkyně dále konstatuje, že jednání obviněného bylo prokázáno především věrohodnou výpovědí poškozené, o jejíž věrohodnosti nevznikly žádné pochybnosti, přičemž její výpověď byla podporována v podstatě i částečným doznáním obviněného, dále výpovědí svědků Vlčkových, lékařskými zprávami, protokoly o prohlídce těla poškozené a obviněného a znaleckým posudkem z odvětví psychologie týkajícím se její osoby. Popis způsobených zranění poškozené pak vychází z příslušných lékařských zpráv. Co se týče motivace jednání obviněného, poukazuje státní zástupkyně na to, že odvolací soud upravil počátek skutkové věty; nebyla totiž vyvrácena obhajoba obviněného, že na dané místo jel na dříví a napadení poškozené bylo výsledkem aktuální situace na místě činu a aktuálně existujícího psychického rozpoložení obviněného.

Úmysl obviněného dosáhnout sexuálního uspokojení je možno dovodit z jiných skutečností, jako například z modu operandi, který byl obdobný jako předchozí trestní věci obviněného.

Pokud obviněný namítá, že poukaz na předchozí trestní stíhání není přiléhavý a nyní jde o jednání zcela odlišné, zdůrazňuje, že v daném případě byla na straně poškozené, na rozdíl od předcházejících jednání obviněného v minulosti, velmi intenzivní obrana, a obviněný v podstatě od počátku napadení poškozené do jeho ukončení pouze překonával její odpor. To opět odpovídá postižení obviněného patologickou sexuální agresivitou, která byla u něho diagnostikována již v době zpracování znaleckého posudku v roce 2010 v předchozí trestní věci znalcem MUDr.

Faitem. Právě existence této poruchy byla důvodem pro uložení ochranného ústavního léčení. Tato diagnóza byla potvrzena i v rámci opakovaných přezkumů v rámci ochranného léčení. Státní zástupkyně tak uzavírá, že diagnóza obviněného byla v průběhu jednotlivých trestních řízení, jakož i v rámci průběhu jeho léčby, potvrzena. Z toho vyplývá, že jednání obviněného mělo v daném případě sexuální motiv, došlo k němu v době, kdy neměl žádné léky, nenavštěvoval psychiatra a svoji deviaci, která je celoživotní, nijak neřešil.

Jednání obviněného tudíž bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je s ohledem na charakter trestné činnosti obviněného a novelizaci této úpravy zcela přiléhavá. Současně i trest uložený obviněnému je podle názoru státní zástupkyně zcela adekvátní všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestu, jakož i rozhodnutí o uložení ochranného opatření.

11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a v zásadní shodě s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

12. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice. Obviněný v této uvádí, že nesouhlasí s interpretací jím podaného dovolání ze strany státní zástupkyně, a poukazuje na skutečnost, že v jeho případě odvolací soud zásadním způsobem změnil rozsudek soudu prvního stupně, když změnil právní kvalifikaci jeho jednání, čímž byla založena přípustnost podání dovolání, byť za podmínky naplnění některého ze zákonných dovolacích důvodů.

V návaznosti na danou změnu právní kvalifikace považuje obviněný za porušení práva na spravedlivý proces, jak na ně poukázal již v podaném dovolání, zejména jednání odvolacího soudu, který jen minimálním způsobem odůvodnil uložení přísnějšího trestu, a dále to, že ani tento soud se nevypořádal s jeho námitkou poukazující na dobu jím strávenou v důsledku předchozích pochybení ze strany soudů v detenci v Psychiatrické nemocnici Dobřany, již nelze ani započítat na jemu následně uložený nepodmíněný trest, ačkoli byl po celou dobu omezen na osobní svobodě, nebyl nijak léčen, a tedy mu tuto dobu nelze zohlednit ani v rámci nařízené ústavní léčby, a celá tato situace vznikla nikoli jeho zaviněním, ale pouze v důsledku nesprávného a nezákonného postupu předchozího soudce soudu prvního stupně, jenž v jeho trestní věci rozhodoval, to vše za situace, kdy v době rozhodování tohoto soudce ve věci rozhodoval i odvolací soud ve složení senátu, ve kterém bylo následně pravomocně rozhodnuto.

Obviněný zdůrazňuje, že při prvém rozhodování odvolacího soudu tento řešil otázku věcné příslušnosti okresního, resp. případně krajského soudu a ačkoli byl ve spisu založen záznam ve věci rozhodujícího soudce soudu prvního stupně o nedodržení rozvrhu práce, tímto se vůbec nezabýval; obviněný je přesvědčen, že se tím měl odvolací soud zabývat ex officio.

13. Porušení práva na spravedlivý proces obviněný spatřuje i v absenci vypořádání se odvolacího soudu s jeho námitkami uplatněnými právě ve vztahu k ukládanému trestu, kdy však nerozporoval tu část svého jednání, kterou byl schopen si vybavit, a pouze poukazoval na to, že si část jednání vybavit nedokáže. V této souvislosti označuje za poněkud nelogické poměrně obsáhlé vyjádření státní zástupkyně k prokazování jeho jednání obsažené v odstavci 8 jejího vyjádření. V souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu má tak obviněný za to, že jsou s ohledem na jím uplatněnou námitku porušení práva na spravedlivý proces splněny podmínky pro přezkum jeho trestní věci Nevyšším soudem, a právě k okolnostem, v nichž porušení tohoto svého práva spatřuje, se vztahovala většina jím uváděných skutečností při současném poukázání i na další, jím namítané výhrady.

Obviněný proto žádá Nejvyšší soud o věcné přezkoumání jeho trestní věci a o to, aby nepostupoval podle návrhu státní zástupkyně obsaženého v jejím vyjádření. III.Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr.

ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

16. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

18. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28.

11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

19. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV.Důvodnost dovolání

21. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje následující. Nejvyšší soud shledal, že byť dovolací argumentaci obviněného uplatněnou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejímž prostřednictvím namítá vadu extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, lze v zásadě podřadit pod citovaný dovolací důvod v jeho první variantě, stejně jako tu, jejímž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu i nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, je možné v zásadě podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou. K předmětným dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

22. Obviněný předně setrvale brojí proti správnosti závěru odvolacího soudu, že jeho jednání vůči poškozené bylo sexuálně motivované, přičemž namítá, že tento je v rozporu s provedenými důkazy, a to i výpovědí poškozené z přípravného řízení, která uvedla, že se jednalo o „přepadení“. Nejvyšší soud konstatuje, že předmětnou námitkou, kterou obviněný uplatnil již v odvolání a rovněž před soudem prvního stupně, se oba soudy nižších instancí řádně zabývaly. Zejména odvolací soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů ji neshledal důvodnou (viz body 20 až 22 odůvodnění jeho rozsudku).

Nejvyšší soud (již z důvodu procesní ekonomie) tak konstatuje, že nemá v tomto směru odvolacímu soudu co vytknout, a považuje za vhodné stran daného závěru jen zdůraznit následující. Skutečnost, že obviněný jednal v úmyslu docílit uspokojení svého sexuálního puzení pohlavním stykem s poškozenou, je nade vši pochybnost prokázána na základě modu operandi, tj. charakteristického způsobu jeho jednání, jehož se dopustil v minulosti a v nyní posuzované věci, a jenž je příznačný pro jednání patologických sexuálních agresorů; předmětná porucha sexuální preference byla obviněnému diagnostikována jednak již v předchozí trestní věci, jednak v dané trestní věci znalkyní MUDr.

Pavlou Bittnerovou, jak se podává jak z jí zpracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie (na č. l. 39 až 50 spisu), tak z jejího výslechu v hlavním líčení (protokol o hlavním líčení je založen na č. l. 689 až 694 spisu). Skutečnost, že trpí patologickou sexuální agresivitou, uvedl i obviněný ve své výpovědi v přípravném řízení a v hlavním líčení, přičemž též rozvedl, jak se tato sexuální deviace projevuje a jak se projevila u něj v předmětný den (viz protokol o výslechu obviněného na č. l.

12 až 20 spisu, protokol o hlavním líčení na č. l. 682 až 684 spisu). Ve vztahu k poukazu obviněného na výpověď poškozené s tím, že tato jeho jednání hodnotila jako „přepadení“, je zapotřebí zdůraznit, že byť poškozená zpočátku obecně označila jednání obviněného za útok, následně uvedla, že zjevně ji nechtěl ani okrást, neboť nejevil zájem o její peněženku či mobilní telefon, ani zabít, neboť to mohl uskutečnit na začátku útoku za pomoci klacku, a nabyla tak dojmu, že ji chtěl znásilnit (viz protokol o jejím výslechu na č. l.

150 až 155 spisu). Nelze nadto opomenout, že poškozená se útoku obviněného velmi intenzivně bránila, takže tento od začátku útoku do jeho ukončení v podstatě pouze překonával její odpor, což jednoznačně přispělo k tomu, že jednání zanechal, aniž by vyvinul konkrétní aktivitu, ze které by bylo možno dovodit sexuální zaměření útoku. Způsob spáchání činu, jak již bylo výše zmíněno, však odpovídá tomu, jak jednání patologických agresorů popsala znalkyně MUDr. Pavla Bittnerová; obviněný vyčkal, až poškozená bude v lese sama, aniž by se snažil navázat s ní slovní kontakt či se jí dvořit ji zákeřně přepadl zezadu, překonával její odpor s cílem uspokojit své sexuální potřeby za současného sexuálního vzrušení, ovšem k dokonání daného zločinu nedošlo jen v důsledku výrazné fyzické obrany poškozené.

Ani Nejvyšší soud tudíž nemá žádné pochybnosti o tom, že jednání obviněného mělo sexuální motiv. Stejně tak nemůže přisvědčit námitce obviněného, že odvolací soud stran jeho diagnózy nesprávně hodnotil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného znalkyní MUDr. Miroslavou Synkovou v detenčním řízení z důvodu, že tato neprovedla žádné vlastní vyšetření, jež by potvrzovalo jeho diagnózu sexuální deviace, a jen v plném rozsahu převzala závěry z posudku znalkyně MUDr.

Pavly Bittnerové. Znalkyně MUDr. Miroslava Synková provedla vyšetření obviněného dne 20. 11. 2024 na oddělení 2 v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech (viz bod 4 jejího znaleckého posudku založeného na č. l. 669 až 671 spisu). S ohledem na shora zmíněné skutečnosti je tedy zjevné, že žádné pochybnosti nepanují ani o diagnóze obviněného.

23. Jestliže dovolatel v souvislosti s výše uvedenými závěry vznáší námitky proti tomu, že „je mu opakovaně vytýkáno a přičítáno k tíži i to, že v době, kdy mělo dojít ke stíhanému jednání, neužíval žádné léky, přestože lékařskými zprávami jeho tehdejšího ošetřujícího lékaře MUDr.

Zvěřiny bylo prokázáno, že tento ukončil jeho medikaci a na základě návrhu tohoto lékaře byla ukončena i jeho ambulantní léčba, a současně je zlehčováno i to, že po umístění do vazby požádal o opětovnou medikaci lékem, který měl předepsaný MUDr. Zvěřinou jako poslední“, je třeba uvést, že jde jen o jeden aspekt, který odvolací soud zmiňuje v rámci hodnocení jednání obviněného, resp. jeho diagnózy, přičemž dalšími okolnostmi, které v této souvislosti uvádí, jsou následující. Přestože patologická sexuální agresivita obviněného je celoživotním patologickým sexuálním zaměřením, které nelze vyléčit ani změnit, obviněný ji v dané době nijak neřešil, nenavštěvoval psychiatra, a přestože byl poučen, aby se vyhýbal rizikovým situacím, takovou situaci sám vyvolal, když se vydal na odlehlé místo, na kterém mohl očekávat i pohyb osamělých žen (viz bod 22 odůvodnění jeho rozsudku).

24. Pokud pak obviněný zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o brutalitě jeho jednání s tím, že tento je v rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného znalkyní MUDr. Irenou Duškovou, a odvolací soud se v tomto ohledu dopouští subjektivního hodnocení nepodloženého důkazy, Nejvyšší soud shledal, že jde o nedůvodnou námitku. Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, pokud uvedl, že nelze přehlédnout brutalitu, s jakou se obviněný trestné činnosti dopustil, neboť jeho jednání spočívající v napadení poškozené zezadu, za použití klacku (zbraně), škrcení a rdoušení poškozené a též útoku na její hlavu, je třeba hodnotit jako nepochybně velmi intenzivní, jež, jak vypověděla poškozená, v ní vyvolalo důvodnou obavu o život (viz protokol o jejím výslechu na č. l. 150 až 155 spisu); v této souvislosti nelze rovněž přehlédnout, že poškozená vyvinula výraznou fyzickou obranu.

25. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

26.

V další části dovolací argumentace obviněný namítá, že jeho deviace je na jedné straně považována za okolnost, na základě které byl uznán vinným, současně však nebyl nijak zohledněn její možný vliv na jeho jednání a schopnost ovládat své jednání. Nejvyšší soud konstatuje, že ani této námitce nemohl přiznat opodstatnění. Odvolací soud poukázal na to, že obviněný byl poučen, jak předcházet rizikovým situacím, přesto se vydal na odlehlé místo, na kterém mohl očekávat i pohyb osamělých žen, a to vycházeje ze znaleckého posudku znalkyně MUDr.

Pavly Bittnerové a jejího výslechu v hlavním líčení (srov. zejména protokol o hlavním líčení, č. l. 691 spisu); jmenovaná znalkyně přitom uvedla, že ovlivnění v podstatě vylučuje, neboť ačkoliv obviněný trpí předmětnou sexuální deviací, jež významným způsobem ovlivňuje ovládací složku, tak vlivem léčby, kterou už absolvoval, je natolik poučen a má všechny informace k posílení ovládacích schopností tak, že je schopen se ovládat, dokonce se do takových situací ani nedostat (ví, čemu se vyhýbat, zejména nemá sám chodit na opuštěná místa).

27. V závěru dovolání obviněný namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Vytýká přitom předně odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozsudku sice uvedl, že vyhověl návrhu státní zástupkyně, neboť její argumentace, že trest uložený soudem prvního stupně je nepřiměřeně mírný, je přiléhavá (přestože odvolání státní zástupkyně v tomto ohledu bylo odůvodněno pouze minimálně), avšak uložení přísnějšího trestu podrobně neodůvodnil. Nejvyšší soud shledal, že výtce obviněného nelze přisvědčit, a odkazuje v tomto směru na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu v bodech 24 až 28 jeho rozsudku.

Jestliže pak obviněný poukazuje na to, že původně v jeho trestní věci rozhodoval tzv. nezákonný soudce a ačkoli byla věc předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu, nebylo toto pochybení zjištěno a napraveno, přičemž napraveno bylo až v rámci jím podaného druhého odvolání na základě jeho výslovné námitky, lze toliko konstatovat, že jde již o bezpředmětný poukaz na pochybení, k němuž sice došlo, které však již bylo napraveno (viz bod 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a též zohledněno (jako okolnost, která vedla k prodloužení doby trestního řízení) ve prospěch obviněného ve výměře trestu, jenž mu byl uložen v trvání pěti let, tj. v polovině zákonné trestní sazby, jež činí dva až osm let).

Toliko pro úplnost je možné dodat, že byť v důsledku daného pochybení v předmětné trestní věci došlo k prodloužení doby řízení, průtahy nebyly zásadní (když obžaloba byla podána dne 6. 2. 2024, první rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 29. 4. 2024, první usnesení odvolacího soudu pak dne 10. 6. 2024, následně Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením dne 18. 6. 2024, soud prvního stupně rozhodl podruhé rozsudkem dne 15. 8. 2024, odvolací soud pak dne 23. 9. 2024 a poslední rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 28.

4. 2025 a rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2025 byla věc pravomocně skončena).

Konečně pokud obviněný uvádí, že po celou dobu pobytu trvajícího přes jeden rok na uzavřeném oddělení v Psychiatrické nemocnici Dobřany nebyl nijak léčen a tato doba nebyla nijak zohledněna v rámci ukládaného trestu s tím, že nemůže být započtena (ačkoli jde o situaci, kterou svým jednáním nevyvolal ani nezpůsobil), a považuje takový postup za čistě formalistický a porušující jeho právo na spravedlivý proces, jedná se spíše o konstatování než námitku; v tomto směru lze odkázat na bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž tento správně uvedl, že není důvod zohledňovat skutečnost, že obviněný se od propuštění z vazby nacházel v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, neboť jde o zcela jiné řízení na trestním řízení nezávislé. V.Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

28. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného K. S. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu