11 Tdo 701/2024-604
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 8 To 64/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 78/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 10 T 78/2023, byl obviněný M. S. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. Za toto jednání byl obviněný městským soudem podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
2. Výše citovaný rozsudek Městského soudu v Brně byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výrokům o vině a trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Brně, který svým usnesením ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 8 To 64/2024, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněný M. S. předmětné trestné činnosti dopustil tím, že: v rozporu s právními předpisy, konkrétně § 16 odst. 2, odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb. o výkonu vazby, § 40 odst. 2 a § 48 odst. 2, odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, s interními akty řízení Vězeňské služby ČR, konkrétně s § 16 odst. 1, odst. 2, § 17 odst. 1 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 39/2012 o postupu při povolování, příjmu, evidenci, kontrole a výdeji balíčků obviněným, odsouzeným a chovancům, dále s § 24 odst. 2 písm. m) Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 2/2022, kterým se vydávají úkoly příslušníků Vězeňské služby ČR při zabezpečování výkonu trestu odnětí svobody a dále s článkem 29 odst. 1, odst. 2 Nařízení ředitele Vazební věznice a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence XY č. XY, kterým se vydávají Zásady vnitřní bezpečnosti Vazební věznice a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence XY, v rámci své služby u bezpečnostního sboru Vězeňské služby ČR a svého služebního zařazení u uvedeného bezpečnostního sboru dne 7. 4. 2022 nejprve sdělil přes okénko dveří do cely č. XY na oddíle XY vězni L. M., nar. XY, že do XY mu byl doručen balík a dotázal se ho, zda v něm nejsou obsaženy drogy, kdy L. M. uvedl, že v balíku je droga a nachází se v čokoládě Milka, a zda by s tím „nešlo něco udělat“, kdy následně M. S. balík pro L. M. rozdělal a uvedenou čokoládu z něj vyjmul, asi po 20 minutách od uvedeného rozhovoru vyvedl M. S. vězně L. M. z uvedené cely na kulturní místnost nacházející se ve věznici na stejném patře budovy a tam mu předal čokoládu s drogou pervitin, po předání uvedené čokolády odvedl M. S. vězně L. M. zpět na celu č. XY na oddíle XY, kde L. M. uvedenou čokoládu rozdělal a zde uschovanou drogu pervitin o hmotnosti cca 0,2 g téhož dne užil nosní sliznicí na uvedené cele, následně M. S. balík znovu přelepil a již bez uvedené čokolády s drogou pervitin předal oddělení prevence a stížností XY k dalšímu opatření s tím, že vězeň L. M. odmítl balík převzít, protože podle předpisů upravující výkon vazby na něj nemá nárok, přičemž pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, která je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 8 To 64/2024, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 10 T 78/2023, napadl obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutková zjištění nalézacího soudu nebyla podložena dostatečnými důkazy. Žádné z napadených rozhodnutí totiž podle jeho přesvědčení stran balíku, v němž měla být vězni L. M. zaslána droga, neustálilo jeho kontinuální pohyb a manipulaci s ním. V důsledku této skutečnosti pak nebyla prokázána nade vší pochybnost jeho vina a nebylo dosaženo při hodnocení důkazů praktické jistoty, že se skutek skutečně stal tak, jak je uvedeno v rozsudku městského soudu. Důvodné pochybnosti, které ve vztahu k neúplně zjištěnému skutkovému stavu přetrvávají, pak s ohledem na uplatnění zásad presumpce neviny a in dubio pro reo podle obviněného bránily vydání odsuzujícího rozhodnutí.
6. Ve vztahu k výše uvedenému je podle obviněného třeba považovat provedené nepřímé důkazy za nedostatečné a svědecké výpovědi L. M. a K. H. za nerozhodné, jelikož se jedná o soby nevěrohodné a silně drogově závislé. Z fotodokumentace předmětného balíku je současně zřejmé, že při jeho přijetí došlo k jeho rentgenové kontrole, na přední straně balíku byla vyznačena jeho nezávadnost a balík nebyl označen váhou. Následně byl balík předán nepoškozený policii, což bylo podle obviněného potvrzeno výslechem svědka S. a pořízenou fotodokumentací. S ohledem na tyto skutečnosti dovolatel namítá, že pokud došlo k porušení celistvosti balíku, pak se tak stalo v době jeho uložení na policii. Za pochybení orgánů činných v trestním řízení označuje obviněný také skutečnost, že po otevření balíku nebyla provedena kontrola moče vězně L. M., balík nebyl znovu zvážen a z lepicí pásky nebyly sejmuty daktyloskopické stopy. Jednání, z něhož byl obžalován, považuje s ohledem na nejednoznačnou důkazní situaci za neprokázané, absurdní a za faktickou kariérní sebevraždu, a to s ohledem na to, že disponoval informacemi o zájmu policie na předmětném balíku.
7. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, a následně věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
8. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 1 NZO 580/2024-22, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly.
9. Konkrétně státní zástupce k námitkám obviněného uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn pouze předkládáním vlastních důkazních hodnocení a z nich vyplývajících skutkových tvrzení. Obecně formulované výhrady obviněného jsou přitom v evidentním rozporu s opačnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Ta dovolatel nebere v potaz, přičemž způsobem nepřípustným a rozporným s pravidly dokazování v trestním řízení se pasuje namísto soudu do pozice toho, kdo jediný je oprávněn rozhodovat o tom, jak mají být důkazy hodnoceny a jaké závěry z nich mají být vyvozovány. Ačkoli tedy obviněný formálně označil první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy namítl zjevný nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů, fakticky žádnou takovou vadu podle státního zástupce nevytkl.
10. Podle státního zástupce přitom dokazování Městského soudu v Brně, doplněné dílčím způsobem i odvolacím krajským soudem, bylo bezvadné a úplné, přičemž soudy při konstrukci skutkových zjištění vycházely výlučně z důkazů řádně obstaraných a provedených, a tedy procesně použitelných. Dovolatelova vina byla spolehlivě prokázána zejména přímým důkazem v podobě výpovědi svědka L. M. Nejednalo se přitom o důkaz osamocený, neboť jmenovaným svědkem sdělované informace byly verifikovány i řadou nepřímých důkazů, a to zejména výpovědí svědkyně K. H., záznamy telefonních hovorů, kamerovým záznamem z pošty, záznamem o otevření balíku se souhlasem soudce a výpověďmi dalších svědků z řad policistů. Městský soud v Brně zároveň přiléhavě rozvedl argumenty svědčící pro specifickou věrohodnost svědků L. M. a K. H. a řádně tedy odůvodnil, proč vzal za základ skutkového děje právě jejich vyjádření a nikoli negující obhajobu dovolatele, jež byla vyvrácena dalšími ve věci provedenými důkazy. V dané věci bylo vyvráceno rovněž tvrzení obviněného o tom, že se stal obětí spiknutí směřovaného proti jeho osobě. V nyní projednávané věci proto podle státního zástupce nemohlo dojít ani k porušení obviněným akcentované zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny.
11. Státní zástupce dále pro úplnost uvedl, že z procesních důvodů měl dovolatel svůj opravný prostředek opřít též o dovolací důvod podle § 265b odst.1 písm. m) tr. ř. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené shrnul, že dovolací námitky obviněného pod jím vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
12. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla dovolacímu soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
14. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
17. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
18. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
19. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného M. S. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování přiloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jemu uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, taxativně uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž veškerými námitkami obsaženými v jím podaném mimořádném opravném prostředku ve vztahu k jednání popsanému ve výrokové části rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 10 T 78/2023, předkládá pouze svoji polemiku se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, kterážto označuje za nelogická a nepodložená. Obviněný tímto způsobem usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v jejímž rámci již před soudy nižších stupňů namítl, že skutková zjištění městského soudu nevylučují možnost, že svědecká výpověď vězně L. M. byla účelová a smyšlená, přičemž k otevření balíku, v němž se nacházela droga určená pro jmenovaného vězně, mohlo dojít třetí osobou až po jeho předání policii.
20. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
21. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění městského soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
Obviněný se totiž ve svém dovolání omezil pouze na předložení vlastní verze skutkového stavu, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něj příznivějšího rozhodnutí. Takovéto námitky obviněného však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jím uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
22. K danému Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného považuje za vhodné konstatovat, že v posuzovaném případě se soud prvního stupně dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a vzájemných rozporů mezi nimi, zejména detekovaných rozporů mezi výpovědí obviněného a svědeckou výpovědí vězně L. M. jakožto příjemce balíku s drogou, který popsal okolnosti, za nichž mu obviněný umožnil konzumaci drogy. Výpověď jmenovaného svědka pak byla potvrzena výpovědí svědkyně K.
H., kterážto popsala okolnosti, za nichž zaslala balík s drogou do věznice. Obě tyto klíčové výpovědi pak byly podpořeny záznamem telefonních hovorů vedených svědkem L. M. z věznice se svědkyní K. H., v nichž jmenovaní svědci zaslání drogy do věznice domlouvali. V záznamech telefonních hovorů bylo zachyceno také vyjádření svědka L. M. o tom, že drogu zaslanou svědkyní K. H. ve věznici užil. Skutečnost, že výpověď svědka L. M. nebyla účelová, pak podpořil záznam o ohledání věci ze dne 19. 4. 2022 a výpovědi svědků z řad policistů, tj. D.
V. a V. L. Z těchto důkazů vyplynulo, že předmětný balík jevil známky předchozího otevření ještě předtím, než byl otevřen na základě souhlasu soudce dne 11. 5. 2022. V první vrstvě izolepy, jíž byl předmětný balík zalepen, totiž bylo zjištěno její přetržení a následné přelepení balíku dalšími vrstvami izolepy. Z důkazu kamerovým záznamem z pošty pak vyplynulo, že před jeho odesláním svědkyně K. H. balík oblepila pouze jednou vrstvou lepicí pásky. V dané věci byla tedy klíčová svědecká výpověď vězně L.
M. podpořena řadou nepřímých důkazů, z nichž bylo možno učinit souladné, související dílčí závěry, které bez důvodných pochybností ve svém souhrnu vedly k závěru o vině obviněného, čímž byl současně vyloučen jakýkoli jiný logický závěr o průběhu skutkového děje. Na této skutečnosti ničeho nemění ani to, že obviněný odmítá prokázání tohoto skutkového děje s odkazem na výčet dalších důkazů, které podle jeho mínění bylo možno opatřit v kritické době bezprostředně po zajištění předmětného balíku orgány činnými v trestním řízení.
Za této situace současně vzaly soudy nižších stupňů správně za zcela vyvrácenou obhajobu obviněného, který před nimi jakékoli předání pervitinu vězni L. M. kategoricky popřel, jakožto i jeho zcela hypotetické úvahy o tom, že balík mohl být otevřen třetí osobou z řad příslušníků orgánů činných v trestním řízení podílejících se s jmenovaným vězněm na spiknutí proti obviněnému.
23. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně výpovědi svědků L. M. a K. H., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry městského soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
24. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto uplatnil shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Brně podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI. Závěr
25. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba zdůraznit, že obviněný M. S. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
26. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
27. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího postupu dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného M. S. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pročež toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2024 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu