11 Tdo 738/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22.
července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců
JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Alexandra Sotoláře dovolání, které podal
obviněný M. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 56/2003-95
ze dne 6. 3. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Kolíně pod sp. zn. 3 T 34/2002, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 trestního řádu s e v celém rozsahu z r u š u j e
usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 56/2003-95 ze dne 6. 3. 2003 a
současně se z podnětu dovolání obviněného M. Ch. ohledně tohoto obviněného
podle § 265k odst. 1 a 2 trestního řádu a ohledně obviněných J. Č. a F. Ch.
podle § 265k odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím ustanovení § 261
trestního řádu z r u š u j e rozsudek Okresního soudu v Kolíně č. j. 3 T
34/2002-74 ze dne 9. 1. 2003 ve vztahu ke všem obviněným ve výroku o vině
skutkem pod bodem 2. kvalifikovaným jako trestný čin krádeže podle § 247 odst.
1 písm. a) trestního zákona, ve vztahu k obviněnému M. Ch. ve výroku o
souhrnném trestu za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního
zákona z tohoto rozsudku a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona z rozsudku Okresního
soudu v Kolíně č. j. 2 T 26/2002-46 ze dne 28. 5. 2002, ve vztahu k obviněným
J. Č. a F. Ch. ve výrocích o trestech jim uloženým tímto rozsudkem a ve vztahu
ke všem obviněným ve výroku o náhradě škody.
Jinak zůstává rozsudek Okresního soudu v Kolíně nedotčen.
Podle § 265k odst. 2 trestního řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené usnesení Krajského soudu v Praze a na zrušenou část rozsudku
Okresního soudu v Kolíně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 trestního řádu se znovu r o z h o d u j e tak, že
obviněný F. Ch. se za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2
a 3 trestního zákona z výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 3
T 34/2002-74 ze dne 9. 1. 2003 o d s u z u j e podle § 213 odst. 3 trestního
zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců.
Podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se obviněný pro výkon tohoto
trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle § 265m odst. 1 trestního řádu a § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a v článku 4 odst. 1 protokolu
č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č.
209/1992 Sb. se trestní stíhání obviněných M. Ch., F. Ch. a J. Č. pro skutek
kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního
zákona, jehož se podle obžaloby státního zástupce dopustili tím, že společně ve
dnech 14. a 15. 9. 2001 ve Ch. ulici č. 471 v P. odcizili z nezajištěného
volně přístupného objektu V. ú. k. p. a s., a. s., P., toho času v konkurzu,
třináct dvoutrubicových a dvacetšest čtyřtrubicových zářivkových osvětlovacích
těles v celkové hodnotě 16.900,- Kč, z a s t a v u j e .
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. 3 T 34/2002-74 ze dne 9. 1. 2003 byl
obviněný M. Ch. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
a) trestního zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Za trestný čin maření výkonu úředního
rozhodnutí z tohoto rozsudku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
šesti měsíců nepodmíněně. Vedle toho mu byl za trestný čin krádeže z tohoto
rozsudku a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle
§ 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v Kolíně
č. j. 2 T 26/2002-46 ze dne 28. 5. 2002 jako další samostatný trest uložen
souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců nepodmíněně a trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří
let. Pro výkon obou uložených trestů odnětí svobody byl obviněný podle § 39a
odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl
postupem podle § 35 odst. 2 trestního zákona zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Kolíně č. j. 2 T 26/2002-46 ze dne 28. 5. 2002, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. Ch. uvedených
trestných činů dopustil tím, že
1. sám dne 4. 7. 2002 kolem 13:30 hod. řídil osobní automobil zn. Ford Sierra,
SPZ AEM 80-59, a to z V. Ch. do P., přestože rozsudkem Okresního soudu v
Nymburce č. j. 1 T 233/2000-58 ze dne 22. 6. 2000, který nabyl téhož dne právní
moci, mu byl za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.
1 písm. c) trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků,
2. společně s J. Č. a F. Ch. po předchozí domluvě ve dnech 14. a 15. 9. 2001 v
P. ve Ch. ulici č. 471 odcizili z nezajištěného volně přístupného objektu V.
ú. k. p. a s., a. s., P., t. č. v konkurzu, třináct dvoutrubicových a
dvacetšest čtyřtrubicových zářivkových osvětlovacích těles v celkové hodnotě
16.900,- Kč.
Stejným rozsudkem byli za spolupachatelství na uvedeném trestném činu krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona pod bodem 2. výroku o vině
rozsudku Okresního soudu v Kolíně odsouzeni též obvinění J. Č. a F. Ch., otec a
bratr obviněného M. Ch. Obviněný F. Ch. byl současně uznán vinným trestným
činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 a 3 trestního zákona. Za
tyto trestné činy byl obviněný F. Ch. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání patnácti měsíců a obviněný J. Č. k trestu obecně
prospěšných prací ve výměře 350 hodin.
Práva podat proti tomuto rozsudku řádný opravný prostředek využil pouze
obviněný M. Ch. Z podnětu jeho odvolání přezkoumal tento rozsudek a řízení mu
předcházející Krajský soud v Praze a svým usnesením č. j. 11 To 56/2003-95 ze
dne 6. 3. 2003 jeho odvolání podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
Opis tohoto usnesení byl doručen obhájci obviněného M. Ch. dne 26. 3. 2003,
Okresnímu státnímu zastupitelství v Kolíně dne 10. 4. 2003 a obviněnému M. Ch.
dne 11. 4. 2003. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný
M. Ch. prostřednictvím svého obhájce dne 26. 5. 2003 dovolání. Jako dovolací
důvod v něm uvedl, že soudy obou stupňů jej nesprávně uznaly vinným skutkem pod
bodem 2. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kolíně kvalifikovaným jako
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a odsoudily
jej za tento čin, ačkoliv pro něj již byl předtím postižen přestupkovou komisí
Městského úřadu v P. a byl mu za něj uložen trest v podobě pokuty ve výši 500,-
Kč. Obviněný proto vyslovil přesvědčení, že proti němu bylo v posuzované
trestní věci vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ve smyslu § 11 odst. 1 písm.
f) trestního řádu nepřípustné. V doplňku svého dovolání, zpracovaném na výzvu
soudu prvního stupně po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání, obviněný
upřesnil, že v uvedeném pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně, nad rámec toho, odkázal
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to s
argumentem, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním
posouzení daného skutku, když jej při velice nízké způsobené škodě
kvalifikovaly jako trestný čin krádeže. S ohledem na to obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") napadené usnesení
Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal mu, aby jeho odvolání znovu projednal
a aby o něm nově rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. Ch. vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta ve svém vyjádření předně připomněla, že obviněný doplnil své dovolání na
výzvu soudu prvního stupně až po uplynutí zákonné dovolací lhůty a proto k
obsahu jeho doplňku není možné přihlížet. V tomto kontextu vyslovila státní
zástupkyně přesvědčení, že původně podané dovolání nesplňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 trestního řádu, a proto je na místě odmítnout
jej bez projednání postupem podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu. Pro
případ, že dovolací soud učiní opačný závěr a shledá podané dovolání po
obsahové stránce vyhovujícím požadavkům zákona, poukázala na to, že obviněný
první z uplatněných dovolacích důvodů - dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu - pouze tvrdí, nijak blíže ho však neodůvodňuje,
zejména pak nijak nespecifikuje v čem konkrétně má spočívat pochybení soudů
obou stupňů při právním posouzení skutku kvalifikovaného jako trestný čin
krádeže. Co se pak týče druhého dovolacího důvodu ? dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. e) trestního řádu - zdůraznila státní zástupkyně, že
obviněný již v řízení před soudem prvního a druhého stupně namítal
nepřípustnost svého trestního stíhání pro krádež předmětných zářivkových
osvětlovacích těles s argumentem, že za toto jednání už byl postižen v rámci
přestupkového řízení, avšak soudy obou stupňů shledaly tuto jeho námitku právně
irelevantní. Státní zástupkyně se s tímto jejich závěrem plně ztotožnila. Je
totiž toho mínění, že pokud byl obviněný postižen v přestupkovém řízení pro
jednání, které se následně stalo předmětem trestního stíhání, nebránilo to jeho
potrestání za toto jednání v trestním řízení. V této souvislosti poukázala na
to, že podle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu nelze trestní stíhání proti
určité osobě zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být
zastaveno pouze v případě, že dřívější stíhání proti téže osobě pro týž skutek
skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného
oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v
předepsaném řízení zrušeno, přičemž soudem se zde podle názoru státní
zástupkyně míní kterýkoliv soud naší soudní soustavy a jiným oprávněným orgánem
pouze státní zástupce, nikoliv kterýkoliv ze správních orgánů. Státní
zástupkyně s ohledem na to vyslovila přesvědčení, že zásada ne bis in idem,
vylučující, aby byl někdo trestně stíhán a postižen pro týž skutek vícekrát,
napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena ani za situace, že předtím byl
obviněný pro stíhanou krádež již postižen v přestupkovém řízení. S ohledem na
to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné, případně podle
§ 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu jako nesplňující náležitosti dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda
má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno
včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům: Podle § 265a odst. 1 trestního
řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé,
jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném
případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze jako
odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného M. Ch. i trest uložený
mu soudem prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti
takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. M. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle
§ 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo dne
26. 5. 2003, tj. ve lhůtě podle § 265e trestního řádu. . V dovolání musí být
dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na
zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b
odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního
řádu). Dovolatel může rozšiřovat i měnit důvody dovolání, ovšem pouze v
intencích ustanovení § 265e odst. 1 trestního řádu, tedy do uplynutí stanovené
dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Ta obviněnému M. Ch. uplynula dne 11. 6. 2003. K jeho následujícím podáním měnícím nebo rozšiřujícím dovolací důvody
tedy nelze přihlížet, byť je obviněný předložil prostřednictvím svého obhájce
na výzvu soudu prvního stupně. V dovolání podaném v zákonem stanovené lhůtě
dne 26. 5. 2003 obviněný označil za dovolací důvod tu skutečnost, že proti
němu bylo vedeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, ačkoliv to bylo
nepřípustné. Tato námitka věcně zcela odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v
§ 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. To, že obviněný na toto ustanovení
výslovně nepoukázal, je nepochybně z hlediska § 265f odst. 1 trestního řádu
formální vadou obsahu tohoto dovolání, nicméně tato sama o sobě neopodstatňuje
jeho odmítnutí postupem podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, jak to
navrhla nejvyšší státní zástupkyně, neboť z jeho textu je zcela jednoznačně
zřejmé, o jaký dovolací důvod jej obviněný opírá. Pokud v něm chybí citace
uvedeného zákonného ustanovení, obviněný ji doplnil ve svém podání z 18. 6. 2003. Toto sice bylo podáno až po uplynutí dovolací lhůty, ale citací zákonného
ustanovení vymezujícího od počátku uplatňovaný a slovně řádně popsaný dovolací
důvod nedošlo ke změně ani k rozšíření dovolacích důvodů, čemuž brání právní
úprava obsažená v § 265e odst. 1 trestního řádu. To ovšem neznamená, že lze
přihlížet k tomuto doplňku dovolání jako k celku.
Obviněný v něm totiž také
rozšířil namítané vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího o
námitku nesprávného hmotně právního posouzení daného skutku a v tomto kontextu
odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Vzhledem k tomu, že tento dovolací důvod - jeho slovním vyjádřením ani citací
příslušného zákonného ustanovení - v zákonné lhůtě neuplatnil, nebylo možné ve
smyslu § 265e odst. 1 trestního řádu z jeho hlediska napadené rozhodnutí ani
řízení mu předcházející přezkoumat. Podstatou námitek obviněného M. Ch.,
spadajících pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) trestního
řádu, je tvrzení, že za skutek kvalifikovaný rozsudkem Okresního soudu v Kolíně
ve spojení s napadeným usnesením Krajského soudu v Praze jako trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona byl již před vynesením
těchto rozhodnutí postižen Městským úřadem v P., který jej posoudil jako
přestupek proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a
uložil mu za něj pokutu ve výši 500,- Kč. To podle názoru obviněného bránilo
vedení trestního stíhání proti němu pro tentýž skutek v posuzované trestní
věci a způsobilo nezákonnost meritorního rozhodnutí soudů obou stupňů. Takto
uplatněná argumentace podaného dovolání spadá podle názoru Nejvyššího soudu pod
dovolací důvod upravený v § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Obviněný M. Ch. totiž tvrdí, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném
prostředku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu e) ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu a takto uplatněný dovolací důvod dokládá náležitou právně
relevantní argumentací. Jestliže státní zástupkyně tvrdí opak - tedy namítá, že
obviněným uplatněná dovolací argumentace nenaplňuje daný dovolací důvod a že
právní názory, o které ji opírá, jsou zjevně nesprávné ? nemůže to obstát. Státní zástupkyně má za to, že postih určitého skutku jako přestupku ve
správním řízení nečiní překážku odsouzení jeho pachatele v trestním řízení. Nejvyšší soud se s tímto právním názorem neztotožňuje, byť si je vědom toho, že
z něj vycházela dosavadní soudní praxe. V tomto kontextu považuje Nejvyšší
soud za důležité poukázat na následující skutečnosti: Důvodem dovolání ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu je ta skutečnost, že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Nepřípustnost
trestního stíhání implicitně vyplývá též ze zásady ne bis in idem, tedy práva
nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, jejíž porušení v posuzovaném
případě namítá obviněný M. Ch. Ve smyslu této zásady totiž není možné
obviněného trestně stíhat pro čin, za nějž již byl pravomocně odsouzen či
potrestán, jestliže rozhodnutí, na jehož základě se tak stalo, nebylo v
předepsaném řízení zrušeno. Rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost
trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních
trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je
Česká republika vázána. Základními vnitrostátními normami upravujícími
nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst.
5 ústavní
Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h)
trestního řádu a § 11a trestního řádu. Z norem obsažených v mezinárodních
smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článek 4 odst. 1
protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve smyslu
článku 10 Ústavy ČR jsou tyto mezinárodní úmluvy v České republice
bezprostředně závazné a mají přednost před zákony. Jejich právní síla je tedy
stejná jako právní síla ústavních zákonů [§ 64 odst. 7 a § 72 odst. 1 písm. a)
zákona o Ústavním soudu ČR]. Navíc § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu
výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že
jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika
vázána. Podle článku 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod
nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen
nebo zproštěn obžaloby. Prakticky identický je obsah ustanovení § 11 odst. 1
písm. f) trestního řádu, který tuto zásadu rozvíjí. Z něho vyplývá, že trestní
stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí
být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek
skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného
oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v
předepsaném řízení zrušeno. Obě tyto normy - a vedle nich i ustanovení § 11
odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu a § 11a trestního řádu, která nejsou v
tomto kontextu aktuální - vyjadřují pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán
opětovně pro týž skutek, tedy již zmíněnou zásadu ne bis in idem. Soudem ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu se míní každý soud naší soudní
soustavy. Jiným oprávněným orgánem je zde toliko státní zástupce, neboť pouze
on a soud mohou svým rozhodnutím zastavit trestní stíhání. Mezi tyto orgány
tedy nepatří ani správní orgány ani policejní orgány. Správní orgány totiž
vůbec nerozhodují v trestním řízení a policejní orgány mohou v tomto řízenou
rozhodnout jen o odložení věci podle § 159a odst. 1 až 4 trestního řádu, které
nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu,
protože v něm nejde o trestní stíhání. Každý rozsudek (odsuzující i
zprošťující) a každé usnesení o zastavení trestního stíhání se týká určitého
obviněného a určitého skutku. Odsouzení určitého obviněného, jeho zproštění
obžaloby ani zastavení trestního stíhání proti němu nebrání možnosti stíhat
jinou osobu pro spáchání téhož skutku. Stejnou osobu je však možné stíhat znovu
pro týž skutek pouze pokud bylo původní rozhodnutí zrušeno v předepsaném
řízení. Předepsaným řízením se v tomto kontextu rozumí řízení o stížnosti pro
porušení zákona, řízení o dovolání, obnova řízení, rehabilitační řízení a
řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem ČR. Nezákonné usnesení státního
zástupce o zastavení trestního stíhání pro určitý skutek v přípravném řízení
může po novele trestního řádu provedené zákonem č.
265/2001 Sb. zrušit do dvou
měsíců od jeho právní moci také nejvyšší státní zástupce. Co se rozumí
skutkem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, pro nějž nelze za
uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině
zákonem definováno. Určitým specifickým způsobem je upraveno pouze to, co
představuje skutek v případě pokračujících trestných činů. Jinak ponechává
zákon vymezení tohoto pojmu soudní praxi. Ta vychází z toho, že skutkem je
určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho
následkem. Jde tedy o souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení toho,
zda jde o týž skutek je přitom zcela irelevantní právní posouzení daných
skutkových okolností. Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při
naprostém souladu v jednání i v následku, ale též v případě úplné shody
alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody
alespoň v následku při rozdílném jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i
v případě alespoň částečné shody v jednání nebo v následku (anebo v obojím), to
ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí
zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska
právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Po hmotně právní stránce
představuje jeden skutek i souhrn dílčích útoků tvořících pokračující jednání,
avšak po procesní stránce je každý takový dílčí útok samostatným skutkem (§ 12
odst. 11 a 12 trestního řádu). Ve stejném smyslu je v článku 40 odst. 5 ústavní
Listiny základních práv a svobod použit pojem čin. Jestliže z hlediska
posouzení toho, zda se jedná o týž skutek (čin), není rozhodující právní
kvalifikace takového skutku (činu), nemění na jeho povaze nic to, zda je za
výše uvedených okolností - při alespoň částečné shodě v jednání nebo ve
způsobeném následku ? po právní stránce posouzen jako trestný čin nebo
přestupek. Ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu však zakládá
nepřípustnost trestního stíhání pro určitý skutek pouze to, že pro něj již v
minulosti bylo vedeno trestní stíhání podle trestního řádu a že to skončilo buď
pravomocným usnesením soudu nebo státního zástupce o jeho zastavení anebo
pravomocným odsuzujícím nebo zprošťujícím rozsudkem soudu, pochopitelně za
předpokladu, že takové rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Z toho
lze dovodit, že trestnímu stíhání pro týž skutek (čin) nebrání ve smyslu § 11
odst. 1 písm. f) trestního řádu to, že pro něj byl obviněný postižen v
přestupkovém řízení, v němž byl takový skutek (čin) posouzen jako přestupek. Na druhé straně podle § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích platí, že
řízení před příslušným správním orgánem je třeba zastavit, jestliže o
posuzovaném skutku již bylo rozhodnuto orgánem činným v trestním řízení (z
logiky věci vyplývá, že takovým rozhodnutím není usnesení, jímž byla věc
postoupena soudem nebo státním zástupcem správnímu orgánu k projednání daného
činu jako přestupku, ani opatření, jímž mu byla státním zástupcem nebo
policejním orgánem odevzdána k projednání). Jinými slovy řečeno, zatímco
trestnímu stíhání obviněného pro týž skutek nebrání ve smyslu § 11 odst. 1
písm. f) trestního řádu to, že o něm již bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení,
a zastavení takového trestního stíhání s ohledem na tuto okolnost za podmínek
stanovených § 172 odst. 2 písm. b) trestního řádu je toliko fakultativní,
postižení téže osoby v přestupkovém řízení je vyloučeno tím, že o témže skutku
již bylo meritorně rozhodnuto v trestním řízení. Případnou tvrdost této právní
konstrukce se snaží trestní řád zmírnit tím, že v § 38 odst.
2 a 3 stanoví
povinnost zohlednit při novém odsouzení předchozí potrestání jiným orgánem pro
týž skutek, a to buď započítáním již vykonaného trestu do nově uloženého
trestu, je-li to možné, nebo přihlédnutím k této skutečnosti při úvaze o nově
ukládaném druhu trestu, popřípadě o jeho výměře. Právě z těchto skutečností
vychází dosavadní soudní judikatura. Z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek lze v této souvislosti zmínit především
rozhodnutí publikované pod č. 47/1989. Podle něj je třeba k uloženému opatření
za přestupek přihlédnout při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry,
avšak sama okolnost, že dřívější řízení vedené proti obviněnému skončilo
pravomocným rozhodnutím orgánu oprávněného projednávat přestupky, nebrání
trestnímu stíhání stejné osoby pro týž skutek. Toto rozhodnutí, stejně jako
všechna ostatní opřená o týž právní názor, nepochybně plně korespondují
citovaným ustanovením českých vnitrostátních právních předpisů, tedy § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu a článku 40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a
svobod. Podle názoru Nejvyššího soudu však neodpovídají nynějšímu znění § 11
odst. 1 písm. j) trestního řádu a mezinárodním smlouvám, jimiž je Česká
republika vázána a které jsou ve smyslu článku 10 Ústavy ČR postaveny na roveň
ústavním předpisům a ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy ČR přímo aplikovatelné
obecnými soudy. Již bylo řečeno, že z tohoto hlediska mají zásadní význam
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských
práv a základních svobod. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
byl uzavřen na půdě Organizace spojených národů dne 19. 12. 1966 a po jeho
ratifikaci Českou republikou byl v České republice publikován pod č. 120/1976
Sbírky zákonů. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla uzavřena
na půdě Rady Evropy dne 22. 11. 1984 a po její ratifikaci Českou republikou
byla v České republice publikována pod č. 209/1992 Sbírky zákonů. Podle
článku 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nelze
trestní stíhání zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin
skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl uznán vinným nebo jímž byl
obžaloby zproštěn. Formulace tohoto ustanovení budí dojem, že se vztahuje nejen
na dřívější rozhodnutí soudů tuzemských, ale i rozhodnutí cizozemských soudů,
výbor Organizace spojených národů pro lidská práva jej však záhy vyložil ve
věci A. P. proti Itálii ze dne 2. listopadu 1987 jednoznačně tak, že se
vztahuje pouze na rozhodnutí soudů jednoho a téhož státu a nezakotvuje
mezinárodní platnost zásady ne bis in idem. Článek 4 odst. 1 protokolu č. 7
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nadepsaný rubrikou \"ne bis
in idem\", v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: \"Nikdo nemůže
být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu
za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem
podle zákona a trestního řádu tohoto státu\".
Tento překlad však není úplně
přesný, neboť ve srovnání s originálem v angličtině a ve francouzštině
nepřesně užívá českých termínů trestný čin, trestní řízení, odsouzení a
rozsudek. Tím pozměňuje i celkový význam textu citované právní normy. Podstatné v daném kontextu je především to, že slovo \"delikt\" (ve
francouzském znění \"infraction\", v anglickém \"offence\") zaměňuje za slovo
\"trestný čin\" (ve francouzském znění \"infraction criminelle\", v anglickém
\"criminal offence\"). Usuzovat na to lze nejen z výslovného znění tohoto
článku, ale i z jeho srovnání s předchozími články téhož protokolu - s články 2
a 3 - v nichž je užit termín \"criminal offence\" (to v anglické verzi) a
termín \"infraction criminelle\" (to ve francouzské verzi), a to v souvislosti
s vymezením práva na odvolání v trestních věcech a na odškodnění v případě
nezákonného odsouzení. Přitom za směrodatnou je třeba považovat originální
verzi v anglickém a francouzském jazyce a v návaznosti na to i skutečnost, že
anglickému termínu \"offence\" a francouzskému termínu \"infraction\" v
češtině odpovídají termíny trestný čin i přestupek, resp. porušení zákona
kvalifikovatelná buď jako přestupek nebo jako trestný čin. Zásadu ne bis in
idem - právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za týž čin - ve smyslu Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod je tedy na místě vztáhnout jak na
činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy
spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí
v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení
dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou
případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin - trestný čin), dvou
takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve
jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin -
přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný
nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek -
trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin
kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek -
přestupek).
Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady ne bis in
idem v podobě vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod se
tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích: - osobu, jejíž trestní
stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin znovu
trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově
spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný
čin, - proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně
skončilo, není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za
takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím
byl takový čin kvalifikován jako trestný čin, - proti osobě, jejíž přestupkové
řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním
rozhodnutím, nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu jí za něj
postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný
přestupek než v prvním případě, - osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý
čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné
pro týž čin trestně stíhat a odsoudit jí, byť by byl nově tento čin
kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl
kvalifikován jako přestupek. To vše pochopitelně platí za předpokladu, že
první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z
podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí
činu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které je
podrobně rozebráno níže, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy
kvalifikovatelné správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky,
nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu. V tomto kontextu
je na místě připomenout, že smluvní strany Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod se již v první polovině devadesátých let pokusily vyloučit
tak široký dopad zásady ne bis in idem, avšak neuspěly. V zájmu toho, aby
docílily omezení jejího dopadu pouze na případy řízení o trestných činech a
vyloučily její uplatnění na případy, kdy je týž čin téže osoby předmětem
přestupkového i trestního řízení, ať už souběžně nebo postupně, učinily některé
z nich (mezi nimi Rakousko, Francie, Německo a Itálie) k článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výhradu, že zákaz dvojího
stíhání a potrestání se týká jen řízení o trestných činech podle vnitrostátního
práva. Evropský soud pro lidská práva však neuznal tyto výhrady za platné s
argumentem, že nesplňují podmínky článku 64 (nyní článku 57) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Stalo se tak ve věci G. versus Rakousko (viz
rozsudek v této věci ze dne 23. 10. 1995). Česká republika žádnou
takovouto výhradu neučinila. Ústavní záruka v článku 40 odst. 5 ústavní Listiny
základních práv a svobod se přesto všechno vztahuje jen na trestní stíhání pro
činy kvalifikované jako trestné činy a na žádnou z dalších tří výše uvedených
alternativ.
Tato ústavní úprava je promítnuta do již zmíněných ustanovení § 11
odst. 1 písm. f), g) a h) trestního řádu a § 11a trestního řádu. Vedle toho je
princip ne bis in idem zaručen, ovšem toliko zákonem, nikoliv ústavou, též pro
případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku [a to v § 76 odst. 1
písm. g) zákona o přestupcích] a pro případy po sobě jdoucích rozhodnutí o
přestupcích [rovněž v § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích]. Oproti tomu
o zastavení trestního stíhání pro týž čin téže osoby, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem v přestupkovém řízení, se zmiňují
ustanovení § 172 odst. 2 písm. b), § 223 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. c)
trestního řádu toliko jako o fakultativní možnosti. Přesto všechno nelze
říci, že je platná česká právní úprava v rozporu s článkem 4 protokolu č. 7
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu je totiž zákonnou překážkou trestního stíhání i to,
že jeho vedení brání vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika
vázána. Brání-li tedy právní vymezení principu ne bis in idem v článku 4
protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i trestnímu
stíhání určité osoby, za čin, pro nějž již byla pravomocně postižena v
přestupkovém řízení, pak proti ní nelze ani v České republice s ohledem na
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu vést trestní stíhání pro týž
čin, dříve než bylo předchozí rozhodnutí přestupkového orgánu ohledně téhož
činu zrušeno v předepsaném řízení. Tento závěr lze učinit zcela jednoznačně. Vyvození jeho praktických dopadů na české vnitrostátní právní poměry však není
nijak jednoduché. Praktická aplikace článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod není totiž v našich vnitrostátních poměrech
prosta určitých problémů. V souvislosti s řešením dané problematiky je
důležité především to, že tento článek ani žádné jiné ustanovení Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod nijak blíže nespecifikuje, co je
charakteristické pro jednotlivé stíhané činy a jejich právní kvalifikace
natolik, že je to odlišuje od jiných činů a dostatečně je z trestněprávního
hlediska individualizuje. V praxi proto může za určitých okolností činit
problémy vymezení totožnosti činu, pro nějž je citovaným článkem Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod zakázáno vést dvakrát trestní a
přestupkové řízení a dvakrát postihnout tutéž osobu. Jde totiž o vymezení toho,
kdy ještě jde podle této úmluvy o týž čin a kdy již jde o čin jiný, na nějž
nedopadá zásada ne bis in idem. Za této situace lze mít v principu za to, že
při řešení tohoto problému v případech řešených českými orgány činnými v
trestním řízení a českými správními orgány lze vyjít z české právní konstrukce
totožnosti skutku, tedy z toho, co bylo výše řečeno o skutku a o jeho pojetí z
procesněprávního hlediska, současně je však nezbytné náležitě zohlednit
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a vyložit daný pojem z hlediska
aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Při úvahách o
šíři záběru zásady ne bis in idem ve smyslu článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod proto Nejvyšší soud nemohl opomenout
a ani neopomenul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ta předně
vychází z toho, že účinek ne bis in idem v uvedeném smyslu je - jak již bylo
řečeno - výslovně omezen na jurisdikci téhož státu, současně však připouští, že
tento účinek rozhodnutí orgánu cizího státu přiznávají některé jiné právní
normy uplatňované v rámci Evropské unie, například článek 50 Charty základních
práv a článek 54 Schengenské prováděcí úmluvy. Právo nebýt souzen nebo trestán
dvakrát pro tentýž čin se považuje za tak významné, že je nelze derogovat ani v
čase mimořádných situací podle článku 15 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (srov. článek 4 odst. 3 protokolu č. 7). Jednoznačná a
dlouhodobě neměnná je judikatura Evropského soudu pro lidská práva též v tom,
že článek 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
dopadá jak na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako trestné činy, tak i
na činy jím kvalifikované jako přestupky, popř. jiné správní delikty a
výjimečně i disciplinární delikty. V rozhodovací praxi tohoto soudu byly řešeny
jak případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku, kdy určitá osoba
byla nejdříve odsouzena soudem pro trestný čin a poté postižena správním
orgánem pro přestupek (tak tomu bylo například v rozhodnutí ze dne 23. 10. 1995
ve věci G. versus Rakousko, v rozhodnutí ze dne 5. 3. 1998 ve věci M. a A. versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2000 ve věci R. T. versus
Švýcarsko), tak i případy, kdy tatáž osoba byla v řízeních vedených pro týž
čin nejdříve postižena správním orgánem za přestupek a poté odsouzena soudem za
trestný čin (tak tomu bylo v případech řešených například v rozhodnutí ze dne
30. 7. 1998 ve věci O. versus Švýcarsko, v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001 ve
věci F. versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 6. 6. 2001 ve věci S. versus
Rakousko). Evropský soud pro lidská práva se tedy nepřiklonil k názoru, že
zákaz ne bis in idem je omezen na trestní řízení. Z hlediska uplatnění zásady
ne bis in idem současně označil za rozhodující totožnost skutku nikoliv
totožnost právní kvalifikace. Pregnantně to vyjádřil zejména v rozhodnutích ve
věcech F. versus Rakousko z 29. 5. 2001, S. versus Rakousko z 6. 6. 2001 a W. F. versus Rakousko z 30. 5. 2002, v nichž shodně zdůraznil, že \"znění článku 4
protokolu č. 7 nemluví o ,stejném porušení zákona\' (the same offence), nýbrž o
souzení a potrestání ,znovu\' (again) za porušení zákona, pro které již dotyčný
byl konečným rozhodnutím osvobozen nebo postižen - zatímco tedy pouhá
skutečnost, že jediný čin (single act) představuje více než jedno porušení
zákona (offence) není s tímto článkem v rozporu, dvojí souzení nebo potrestání
dotyčného za jeden čin nominálně naplňující různá porušení zákona je jeho
porušením\". V souvislosti s aplikací článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod má zásadní význam i povaha daného
činu.
Tento článek nepochybně dopadá na všechny činy naplňující znaky trestného
činu a brání dvojímu stíhání a potrestání za ně. Na druhé straně se nevztahuje
na všechny
méně závažné činy, kvalifikované vnitrostátním právem jako přestupky nebo jiné
správní delikty, příp. jako disciplinární delikty. K této okolnosti se
Evropský soud pro lidská práva vyjádřil v několika svých rozhodnutích
týkajících se nejen aplikace tohoto článku, ale i článku 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod vymezujícího právo na spravedlivý proces v
trestních věcech. Pojem trestní věc, trestní řízení, trestný čin a potrestání
tu má podle jeho názoru autonomní význam (notions autonomes, notions with
autonomous meaning), nezávislý na jeho významu ve vnitrostátním právu. Evropský
soud pro lidská práva zde nespoléhá na význam, který tyto pojmy mají v právním
řádu státu, o jehož případ jde, ale vykládá je nezávisle na něm v zájmu toho,
aby zajistil jednotnou ochranu lidských práv ve všech státech, které
ratifikovaly Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto
kontextu též připomíná, že článek 4 protokolu č. 7 této úmluvy zaručuje nejen
právo nebýt za týž čin dvakrát souzen, ale i právo nebýt za týž čin dvakrát
trestán. Přitom za trest označuje i sankce ukládané za přestupky, mimo jiné
pokuty a odebrání řidičských průkazů (srov. rozhodnutí ve věcech G. versus
Rakousko z 23. 10. 1995, M. a A. versus Rakousko z 5. 3. 1998, O. versus
Švýcarsko z 30. 7. 1998, K. a L. versus Slovensko z 2. 9. 1998, T. versus
Švýcarsko z 30. 5. 2000, F. versus Rakousko 29. 5. 2001, S. versus Rakousko z
6. 6. 2001 a W. F. versus Rakousko z 30. 5. 2002). Oproti tomu mezi tresty
neřadí pořádková opatření (pořádkové pokuty uložené v trestním řízení) a
zpravidla ani disciplinární sankce (viz rozhodnutí ve věcech J. versus
Slovensko z 18. 3. 2003, G. versus Francie z 9. 9. 1998, D. versus Rakousko z
16. 4. 1998 a M. F. versus Francie z 31. 3. 1993). Svůj autonomní přístup k
definování trestní oblasti odůvodnil Evropský soud pro lidská práva již v
rozsudku E. a další versus Nizozemí z 8. 6 1986. V něm argumentuje tím, že
bylo-li by ponecháno na úvaze smluvních stran Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, která protiprávní jednání budou považovat za trestná a která
\"pouze\" za přestupkové a disciplinární delikty, stal by se rozsah použití
Úmluvy závislý na jejich suverénní vůli, což by bylo podle jeho názoru v
rozporu s cílem a předmětem Úmluvy (srov. § 81 tohoto rozsudku). Jak již
bylo řečeno, za trestní řízení tento soud důsledně považuje veškerá řízení
vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné činy
(srov. například rozhodnutí ve věcech E. a další versus Nizozemí z 8. 6 1986 a
Ö.versus Německo z 21. 12. 1984). Naproti tomu z řízení vedených o činech
kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato řízení
požívající ochrany podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a podle článku 4 jejího protokolu č. 7 pouze ta, která mají
trestněprávní povahu (srov. např. rozhodnutí ve věcech E.
a další versus
Nizozemí z 8. 6 1986, G. versus Řecko z 24. 9. 1997 a B. versus Francie z 24. 2. 1994). Při posuzovaní povahy těchto řízení pak klade důraz na typ deliktu,
který je předmětem jednání v jejich rámci, a na typ uplatnitelné sankce. Ve
vztahu k typu a povaze projednávaného deliktu Evropský soud pro lidská práva
zkoumá zejména to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či
partikulární, a v tomto ohledu pak též specificky to, zda je daná právní norma
adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. Jde-li v tomto směru o normu
partikulární, nebude se zpravidla jednat o trestní věc ve smyslu Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod. O trestní povaze věci naopak obvykle
svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce (srov. rozsudek T. P. versus Švýcarsko z 29. 8. 1997). Není-li daný čin
vnitrostátním právem kvalifikován jako trestný, používá Evropský soud pro
lidská práva k posouzení věci obě uvedená kriteria - povahu stíhaného deliktu a
povahu uplatnitelné sankce - alternativně. V zásadě tedy podle jeho názoru
postačí buď, aby měl stíhaný delikt trestněprávní povahu v uvedeném smyslu (a
pak nijak výrazně nesejde na citelnosti užité sankce), nebo aby měla
uplatnitelná sankce represivní povahu (srov. rozhodnutí L. versus Německo z 25. 8. 1987). Například v již zmíněných rozsudcích ve věcech K. a L. versus
Slovensko z 2. 9. 1998 vzal Evropský soud pro lidská práva do úvahy zejména to,
že daná právní norma (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, platný dosud i v
České republice) je adresována všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se
zvláštním postavením, shledal, že jde o právní předpis obecné povahy (dovodil
jí ze znění jeho ustanovení § 1 a § 2 odst. 1), a vzal v potaz to, že uložená
sankce má zjevně represivní povahu (stíhaným byly uloženy pokuty ve výši
1.000,- Ks a 300,- Ks). S ohledem na to dospěl k závěru, že jde o trestní věc
(matiére pénale, criminal matters) bez ohledu na relativně malou závažnost
užité sankce. V praxi považuje za přestupky trestněprávní povahy ty, které
současně vykazují základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné
povahy, například krádeže, podvody, zpronevěry, podílnictví, daňové delikty a
ublížení na zdraví. V takových případech současně požaduje, aby se při jejich
projednání mohla stíhaná osoba domoci práva na spravedlivý proces ve smyslu
článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze tedy vyjít z
toho, že zásadu ne bis in idem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod je na místě ve smyslu článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod uplatnit vedle trestných činů toliko ve
vztahu k těmto přestupkům trestněprávní povahy. Konečně, pro dosah uplatnění
zásady ne bis in idem je rozhodující též otázka totožnosti činu, který je
předmětem dvou řízení a rozhodnutí, proto i jí věnuje Evropský soud pro lidská
práva dlouhodobě náležitou pozornost. V nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších
otázek a jednotlivé právní řády nepřijaly stejná řešení. Ve vztahu k aplikaci
článku 4 protokolu č.
7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k
uplatnění zásady ne bis in idem jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí
být totožné, aby byla zachována jeho totožnost. Řešení, k nimž dospěl Evropský
soud pro lidská práva v dosavadní judikatuře týkající se této otázky, jsou
rozporná. Proto je na místě posuzovat každý jednotlivý případ důsledně
individuálně. Prvním významnějším rozhodnutím Evropského soudu pro lidská
práva tohoto druhu bylo rozhodnutí ve věci R. B. versus Švýcarsko ze dne 8. 1. 1993. To se však týkalo aplikace článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod jen zprostředkovaně, prostřednictvím článku 6
této úmluvy. Se stížností přímo na porušení článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod byl Evropský soud pro lidská práva
poprvé konfrontován až ve věci G. versus Rakousko ze dne 23. 10. 1995. V této
věci se postavil na stanovisko, že je rozhodující nikoli totožnost právní
kvalifikace, ale totožnost skutku, a v jeho rámci totožnost jednání
(comportement, conduct). Po skutkové stránce přitom podstata posuzovaného
jednání spočívala v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu a v usmrcení
cyklisty. Obviněný G. byl odsouzen k peněžitému trestu ve formě 200 denních
dávek po 160 ATS za zabití z nedbalosti, ale kvalifikační okolnost, že tak
učinil pod vlivem alkoholu, nebyla použita, neboť podle vyjádření znalce
množství alkoholu v krvi nedosáhlo zákonem požadovanou úroveň, tj. 0,8 promile. Na základě jiného znaleckého posudku byl nicméně později postižen správním
orgánem za přestupek řízení vozidla pod vlivem alkoholu, a to k pokutě ve výši
12.000 ATS. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku připomněl, že
obecný soud nejprve neshledal, že obviněný řídil vozidlo v opilosti, následně
však k opačnému závěru došel příslušný správní orgán. Současně konstatoval, že
příslušná ustanovení rakouských právních předpisů, podle nichž byl postižen
(trestního zákona a silničního zákona), se liší nejen svým názvem, ale i svou
povahou a účelem, avšak za rozhodující označil to, že obě sporná rozhodnutí se
vztahují ke stejnému jednání. Tento rozsudek se stal precedentem pro řešení
dalších pěti téměř identických stížností proti Rakousku, které dalo přednost
smírnému urovnání sporu (srov. smír ve věci M. a E. versus Rakousko, schválený
dne 5. 3. 1998, a smíry ve věcech R. versus Rakousko, S. versus Rakousko, E. versus Rakousko a F. versus Rakousko, schválené dne 19. 12. 2000). Určité
pochybnosti do řešení dané problematiky však vnesly rozsudky ve věcech O. versus Švýcarsko ze dne 30. 7. 1998 a P. a Ch. versus Francie ze dne 28. 9. 1999. V první z těchto věcí šlo o dva postihy porušení silničních předpisů v
souvislosti s jednou dopravní nehodou, v druhém případě o postihy za delikty
spojené s porušením daňových předpisů. V prvním z nich byla C. O. policejním
soudem nejdříve potrestána za přestupek spočívající v nepřizpůsobení rychlosti
jízdy stavu vozovky a následně byla odsouzena za trestný čin ublížení na zdraví
z nedbalosti v důsledku toho, že nezvládla řízení motorového vozidla.
Evropský
soud pro lidská práva přitom učinil závěr, že předmětná jednání jsou
oddělitelná a netvoří jeden a týž skutek (un fait pénal unique), ale
\"rozpadají se na dva odlišné trestně postižitelné činy\", konkrétně \"na
nezvládnutí vozidla a na ublížení na zdraví\". Obdobně se zachoval ve věci P. a
Ch. versus Francie, v níž odůvodnil nepřijetí stížnosti tím, že šlo o dva
rozdílné delikty upravené dvěma různými ustanoveními daňového zákona, konkrétně
ustanovením o nepodání daňového přiznání, jehož porušení bylo postiženo
finančním orgánem, a ustanovením o daňovém podvodu (o zkrácení daně), jehož
porušení bylo postiženo soudem. I v tomto případě však byly oba delikty
(trestný čin a přestupek) patrně spáchány jednáním alespoň částečně totožným. Za návrat k původnímu názoru zaujatému v rozsudku ve věci G. versus Rakousko
lze nicméně považovat názor promítnutý do rozsudků ve věcech F. versus Rakousko
ze dne 29. 5. 2001, S. versus Rakousko ze dne 6. 6. 2001 a W. F. versus
Rakousko ze dne 30. 5. 2002. Z těchto rozsudků již bylo citováno výše. V daném
kontextu je přitom podstatné to, že v nich Evropský soud pro lidská práva mimo
jiné zdůrazňuje, že \"existují případy, kdy jeden čin na první pohled zdánlivě
představuje více než jedno porušení zákona, avšak bližší zkoumání ukazuje, že
by mělo být stíháno pouze jedno porušení zákona, protože zahrnuje všechny znaky
nebezpečného jednání obsažené v ostatních. Zřejmým příkladem je čin, který
představuje dvě porušení zákona, z nichž jedno má přesně stejné znaky jako
druhé, plus jeden navíc. Mohou však existovat další případy\", jak připomíná
Evropský soud pro lidská práva, \"kdy se jednání a porušení zákona překrývají
pouze mírně. Jsou-li tedy různá porušení zákona, jež se zakládají na jednom
činu, stíhána po sobě, jedno po konečném rozhodnutí o druhém, je třeba
posoudit, zda tato porušení mají, či nemají stejnou skutkovou podstatu (stejné
základní prvky), a v případě, že stejnou skutkovou podstatu skutečně mají,
zastavit vedené stíhání.\" Stejně tak je podle názoru Evropského soudu pro
lidská práva \"vyloučeno souběžné stíhání dvou nebo více porušení zákona
založených na témže skutku\". V posuzovaných případech učinil tento soud závěr,
že došlo k porušení těchto pravidel. F. F., G. S. a W. F. byli podle jeho
zjištění souzeni a potrestáni dvakrát za jediný čin (skutek), poněvadž
\"správní delikt řízení pod vlivem alkoholu a přitěžující okolnost
nedbalostního ublížení na zdraví v důsledku nezvládnutí řízení motorového
vozidla vlivem alkoholu významná z hlediska aplikace trestního zákona se
neodlišovaly ve svých základních prvcích\". Tím byla - jak konstatuje Evropský
soud pro lidská práva - porušena zásada ne bis in idem. Celkově vzato je z
hlediska posuzované trestní věci M. Ch. podstatné to, že zásada ne bis in idem
- zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin - ve smyslu článku 4 protokolu
č.
7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod brání též trestnímu
stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže
skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím
příslušného správního orgánu a vynesené rozhodnutí nebylo zrušeno z podnětu
mimořádného opravného prostředku. Na tento případ nedopadá ustanovení § 11
odst. 1 písm. f) českého trestního řádu, nicméně uvedený článek Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod lze přímo aplikovat s odkazem na § 11
odst. 1 písm. j) trestního řádu a články 10 a 95 Ústavy ČR. Jde tedy o jeden z
případů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Vyloučit ochranu proti novému procesu
s ohledem na zásadu ne bis in idem přitom nemůže ani skutečnost, že příčinou
prvního postihu za daný čin byla jeho nesprávná kvalifikace jako přestupku,
ačkoliv naplňoval znaky trestného činu. Právně bezvýznamné je též to, proč
došlo k novému řízení a rozhodnutí v dané věci, aniž by bylo zrušeno
předcházející rozhodnutí o témže činu. Konečně, z výše uvedeného a z povahy
věci současně vyplývá, že jednoznačně v rozporu se zásadou ne bis in idem je
také dvojí potrestání téže osoby za čin, jenž současně naplňuje jak všechny
znaky určitého trestného činu, tak i všechny znaky určitého přestupku. Pochybnosti mohou vyvolat pouze případy, kdy jednání a následek
charakterizující čin naplňující znaky určitého trestného činu nejsou plně
obsaženy v jednání a následku charakterizujícím čin naplňující znaky určitého
přestupku. S ohledem na výše rozebranou judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva a její nejednoznačnost ve vztahu k řešení otázky totožnosti stíhaného
činu je třeba důsledně individuálně přistupovat zvláště k řešení případů
dopravních nehod, v jejichž důsledku došlo k ublížení na zdraví nebo k
poškození cizí věci. Konečně, v procesněprávní rovině je na místě při aplikaci
článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v
českém právním prostředí zohlednit tu skutečnost, že objasňování a prověřování
skutkových okolností charakterizujících činy, které mají trestněprávní povahu,
je v České republice v zásadě svěřeno orgánům činným v trestním řízení. Na
případy, kdy lze na základě zjištěných skutečností učinit závěr, že prověřovaný
nebo již stíhaný čin nenaplňuje znaky žádného trestného činu, nýbrž toliko
znaky přestupku nebo kárného provinění, pak pamatují ustanovení trestního řádu
upravující způsob předání takové věci k dalšímu řízení a rozhodnutí jiným
příslušným orgánům. Pro stadium řízení před zahájením trestního stíhání jde o
ustanovení § 159a odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu, pro přípravné řízení o
ustanovení § 171 odst. 1 trestního řádu a pro řízení před soudem o ustanovení
§ 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Ve stadiu řízení před zahájením trestního stíhání v takových případech státní
zástupce nebo policejní orgán věc opatřením odevzdá orgánu příslušnému k
projednání přestupku nebo kárného provinění.
V následujících stadiích řízení
soud nebo státní zástupce věc těmto orgánům usnesením postoupí. Pravomocné
rozhodnutí o postoupení věci s podezřením, že stíhaný skutek je přestupkem nebo
kárným proviněním, jestliže nebylo v předepsaném řízení zrušeno, zakládá podle
výslovné právní úpravy obsažené v § 11 odst. 1 písm. h) trestního řádu překážku
ne bis in idem a brání opětovnému zahájení trestního stíhání pro týž skutek i
pokračování v již znovu zahájeném trestním stíhání pro něj. Oproti tomu nic
takového není stanoveno ve vztahu k rozhodnutí o odevzdání věci stejnému orgánu
se stejným podezřením ve stadiu řízení před zahájením trestního stíhání. Až do
1. 7. 2004 také platná právní úprava důsledně vycházela z toho, že žádné
rozhodnutí vydané v tomto stadiu řízení nemá povahu meritorního rozhodnutí,
nezakládá překážku rei iudicatae a nebrání vedení trestního stíhání. To se však
změnilo s účinností od tohoto data novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 283/2004 Sb. Touto novelou totiž bylo do trestního řádu doplněno ustanovení §
11a, podle kterého nelze trestní stíhání proti téže osobě a pro týž skutek
zahájit v případě, že státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení rozhodl o
schválení narovnání nebo o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a
podezřelý se osvědčil nebo se má za to, že se osvědčil. Zatímco tedy podle
předchozí právní úpravy zakládalo překážku ne bis in idem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu pouze vydání obdobných rozhodnutí po zahájení
trestního stíhání, nově jí za uvedených okolností zakládá i jejich vydání ve
zkráceném přípravném řízení před jeho zahájením. Věcně totiž jde o identické
případy. To je dáno tím, že v obou těchto případech musí existovat důvodné
podezření konkrétní osoby ze spáchání činu naplňujícího znaky skutkové podstaty
určitého trestného činu a v reakci na něj je přijato opatření obsahující v sobě
určité sankční prvky. Obdobně je tomu přitom i v případech postoupení a
odevzdání věci příslušnému orgánu s podezřením, že se určitá osoba prověřovaným
nebo již stíhaným činem dopustila přestupku nebo kárného provinění, jestliže
následně dojde k jejímu postihu za takový čin. I v těchto případech je vedeno
řízení proti zcela konkrétní osobě podezřelé ze spáchání určitého činu
trestněprávní povahy, byť méně závažnějšího, než jsou trestné činy, takže
vykazuje pouze znaky přestupku nebo kárného provinění, a v reakci na něj jí je
následně uložena sankce mající ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod povahu trestu. Věcně tedy není důvod odlišovat tyto případy
ani z hlediska uplatnění zásady ne bis in idem. Navíc lze vycházet z toho, že
pokud postupují policejní orgány důsledně v souladu se zákonem, učiní zjištění
o tom, že prověřovaný čin vykazuje znaky přestupku nebo kárného provinění
nikoliv trestného činu již ve stadiu řízení předcházejícím zahájení trestního
stíhání a již v tomto stadiu věc odevzdají k projednání jinému příslušnému
orgánu. Postoupení věci takovému orgánu v následujících stadiích by tedy mělo
být spíše výjimkou.
Za těchto okolností není věcně opodstatněné přiznat účinky
spojené s uplatněním zásady ne bis in idem rozhodnutí o postoupení věci
vydanému v průběhu trestního stíhání a nepřiznat je rozhodnutí o jejím
odevzdání vydanému před jeho zahájením. Tyto skutečnosti vedly Nejvyšší soud
k závěru, že s přihlédnutím k právní úpravě obsažené v článku 4 odst. 1
protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je na místě
přiznat účinky spojené s uplatněním zásady ne bis in idem i rozhodnutím o
odevzdání věci příslušnému orgánu s podezřením, že prověřovaný skutek je
přestupkem nebo kárným proviněním, byť to trestní řád výslovně nestanoví. Za
této situace je pak v českých právních poměrech na místě ve svých důsledcích
vázat uplatnění této zásady ve vztahu k činům kvalifikovaným jako přestupky a
kárná provinění již na odevzdání nebo postoupení dané věci orgánu příslušnému k
projednání přestupků nebo kárných provinění policejními orgány, státním
zástupcem nebo soudem. Tvrdí-li tedy obviněný M. Ch., že byl dvakrát postižen
pro zcela identický čin - nejdříve po odevzdání dané věci policejními orgány
Městskému úřadu v P. v rámci přestupkového řízení a následně po zahájení
trestního stíhání v téže věci v rámci trestního řízení - je o tyto námitky
opřený dovolací důvod podle názoru Nejvyššího soudu svou povahou dovolacím
důvodem uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu,
umožňujícím namítat nerespektování zákazu vedení trestního stíhání pro čin, o
němž již bylo pravomocně rozhodnuto. S ohledem na uvedené skutečnosti
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo v posuzované trestní věci
podáno z důvodu zákonem připuštěného. Za této situace Nejvyšší soud ve věci
nezjistil žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání. To mu umožnilo přezkoumat
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve
smyslu § 265i odst. 3, 4 a 5 trestního řádu. Přitom vyšel z následujících
zjištění a dospěl k následujícím závěrům: Dne 18. 9. 2001 bylo u J. Č. a jeho
dvou synů, M. a F. Ch., zajištěno policejními orgány čtyřicetčtyři zářivkových
osvětlovacích těles a všichni jmenovaní vzápětí ve svých výpovědích doznali, že
ve dnech 14. a 15. 9. 2001 v P. odcizili z několika volně přístupných
podnikových objektů různá zářivková osvětlovací tělesa, včetně těch, která u
nich byla zajištěna. Z těchto objektů výslovně jmenovali objekt Výzkumného
ústavu krmivářského průmyslu a služeb, a. s., P., t. č. v konkurzu. Počet
zářivkových těles odcizených v jednotlivých objektech nedokázali blíže
specifikovat. To vedlo k zahájení úkonů trestního řízení, avšak vzápětí byla
hodnota odcizených zářivkových osvětlovacích těles vyčíslena na částku 3.500,-
Kč a dne 20. 3. 2002 byla věc policejními orgány odevzdána Městskému úřadu v P. s tím, že prošetřovaný čin je toliko přestupkem, nikoliv trestným činem. Během
jednání před tímto úřadem dne 16. 7. 2002 byl postih všech tří jmenovaných po
jejich vyslechnutí a po provedení ostatních důkazů opatřených policejními
orgány vyřešen uložením blokové pokuty ve výši 500,? Kč, kterou každý z nich na
místě ihned uhradil.
S ohledem na to bylo řízení proti nim pro výše popsaný
skutek kvalifikovaný po právní stránce jako přestupek proti majetku podle § 50
odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích zastaven. Toto rozhodnutí nabylo téhož
dne právní moci. Následně se policejním orgánům podařilo upřesnit stáří a
užitnou hodnotu třinácti dvoutrubicových a dvacetišesti čtyřtrubicových
zářivkových osvětlovacích těles odcizených v inkriminované dny 14. a 15. 9. 2001 J. Č., M. Ch. a F. Ch. z nezajištěného volně přístupného objektu V. ú. k. p. a s., a. s., P., t. č. v konkurzu. Tato zářivková osvětlovací tělesa
byla za výše popsaných okolností zajištěna u jmenovaných a jejich celková
hodnota byla nově znaleckým posudkem vyčíslena na částku 16.900,- Kč. V
návaznosti na to bylo zahájeno trestní stíhání všech tří jmenovaných, podána
proti nim obžaloba a v jejich trestní věci vynesena výše citovaná rozhodnutí
soudu prvního a druhého stupně, a to aniž by byl zrušen jejich postih uvedenými
pokutami, uloženými v přestupkovém řízení, a aniž by bylo zrušeno opatření o
odevzdání věci k jejímu projednání přestupkovému orgánu, vydané v trestním
řízení [srov. § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu]. V právní moci zůstalo
také rozhodnutí o zastavení jejich přestupkového řízení pro stejný čin [srov. §
76 odst. 1 písm. h) a § 83 odst. 1 zákona o přestupcích]. Jednání J. Č., M. Ch. a F. Ch., které bylo předmětem trestního řízení v posuzované trestní věci a
předmětem uvedeného přestupkového řízení, bylo zcela identické co do útoku
proti majetku V. ú. k. p. a s., a. s., P. Šlo o vniknutí do nezajištěného
objektu tohoto ústavu a zmocnění se tam nalezených zářivkových osvětlovacích
těles. Nad rámec toho byli jmenovaní v přestupkovém řízení postiženi i za
krádeže blíže nezjištěného množství zářivkových osvětlovacích těles v objektech
dalších neztotožněných podnikatelských subjektů. Tím je nepochybně ve vztahu k
odcizení zářivkových těles ve V. ú. k. p. a s., a. s., P., t. č. v konkurzu,
dána totožnost skutků projednávaných v obou řízeních, a to jak ve smyslu české
vnitrostátní právní úpravy a judikatury českých soudů, tak i ve smyslu Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury Evropského soudu pro
lidská práva. Na tom nic nemění to, že v první fázi daného trestního řízení a v
uvedeném přestupkovém řízení vyšly příslušné policejní orgány a správní orgán
ze škody způsobené odcizením daných zářivkových osvětlovacích těles ve výši
3.500,- Kč, zatímco soudy obou stupňů učinily zjištění, že následkem uvedeného
jednání bylo odcizení zářivkových osvětlovacích těles v celkové hodnotě
16.900,- Kč. Dvojím postihem obviněných J. Č., M. Ch. a F. Ch. za týž čin -
krádež předmětných zářivkových osvětlovacích těles - tedy došlo k porušení
zásady ne bis in idem - práva nebýt dvakrát souzen nebo potrestán za týž čin ? zaručeného článkem 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Z výše uvedených skutečností je současně zřejmé, že Okresní soud v
Kolíně i Krajský soud v Praze pochybily, když vedly trestní stíhání proti
obviněným pro předmětný čin a odsoudily je za něj, ačkoliv to bylo podle
uvedeného článku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle §
11 odst. 1 písm. j) trestního řádu nepřípustné. Řízení předcházející dovoláním
napadenému rozhodnutí tak trpí vadou předvídanou ustanovením § 265b odst. 1
písm. e) trestního řádu. Porušením zásady ne bis in idem - práva nebýt souzen a
trestán dvakrát za týž čin - je totiž ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) trestního
řádu ve spojení s článkem 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod i vedení trestního stíhání a odsouzení obviněného za
čin, který příslušný správní orgán v přestupkovém řízení posoudil jako
přestupek a uložil mu za něj sankci. To platí zejména v případech, kdy tomuto
orgánu byla věc odevzdána nebo postoupena k projednání orgánem činným v
trestním řízení. Překážku trestního stíhání obviněného pro týž čin lze v
takovém případě odstranit pouze zrušením rozhodnutí příslušného správního
orgánu v předepsaném řízení (83 odst. 2 zákona o přestupcích, § 62, § 65, § 66
a § 68 správního řádu) a zrušením opatření o odevzdání věci tomuto orgánu nebo
usnesení o jejím postoupení tomuto orgánu s podezřením, že jde o přestupek,
bylo-li ve věci vydáno [§ 174 odst. 2 písm. e), § 265b odst. 1 písm. f), § 266
odst. 1 a § 278 odst. 2 trestního řádu]. Lze tedy shrnout, že obviněný M. Ch. dovolací argumentací napadající výrok o vině trestným činem krádeže podle § 247
odst. 1 písm. a) trestního zákona rozsudku soudu prvního stupně naplnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. S ohledem na výše
rozvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud shledal jeho dovolání opodstatněným,
vyhověl mu a svým vlastním rozhodnutím zrušil postupem podle § 265k odst. 1 a 2
trestního řádu napadené usnesení odvolacího soudu i výrok o jeho vině skutkem
pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaným jako trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a výrok o jeho souhrnném
trestu za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona z
tohoto rozsudku a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v
Kolíně č. j. 2 T 26/2002-46 ze dne 28. 5. 2002. Toto kasační rozhodnutí v
meritu věci doplnil výrokem o zastavení trestního stíhání obviněného M. Ch. z
důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu pro skutek
kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního
zákona. Jinak ponechal ve vztahu k tomuto obviněnému rozsudek soudu prvního
stupně nedotčen. Nadále je tedy pravomocný výrok o vině obviněného M. Ch. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c)
trestního zákona a výrok o trestu za něj uloženém.
Všechny výše uvedené výhrady
Nejvyššího soudu, pokud jde o nepřípustnost trestního stíhání pro skutek, o
němž již bylo pravomocně rozhodnuto v přestupkovém řízení, platí rovněž ve
vztahu k obviněným J. Č. a F. Ch. S ohledem na to ani ve vztahu k nim nemohl
obstát rozsudek Okresního soudu v Kolíně vydaný ve stadiu řízení
předcházejícím vynesení napadeného usnesení Krajského soudu v Praze. Důvody,
pro něž bylo v dané trestní věci zrušeno usnesení odvolacího soudu a část
výroku o vině a o trestu rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněného M. Ch., prospívaly i obviněným J. Č. a F. Ch. Proto Nejvyšší soud uplatnil
pravidlo beneficium cohaesionis a podle § 265k odst. 2 trestního řádu s
přiměřeným použitím ustanovení § 261 trestního řádu zrušil též stran těchto
dvou obviněných výrok o vině skutkem pod bodem 2. kvalifikovaným jako trestný
čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a výroky o jim
uložených trestech. Současně zastavil jejich trestní stíhání z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu pro skutek kvalifikovaný jako
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Vzhledem k
tomu, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu zůstal nedotčen výrok o vině
obviněného F. Ch. trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 a
3 trestního zákona, bylo třeba nově rozhodnout o trestu za tento jeho trestný
čin. Při svém úvaze o trestu obviněnému F. Ch. se Nejvyšší soud řídil hledisky
uvedenými v § 23 odst. 1 trestního zákona a v § 31 odst. 1 trestního zákona. K
osobě obviněného bylo zjištěno, že v minulosti byl již soudně trestán, a to pro
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, trestný
čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) trestního zákona, trestný čin
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona a trestný čin
podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Uložený nepodmíněný
trest odnětí svobody v trvání čtyř let však na něj neměl dostatečný vliv a
předmětné trestné činnosti - neplnění vyživovací povinnosti - se dopustil ve
zkušební době podmíněného propuštění z jeho výkonu. Obviněnému přitěžuje též
značná délka neplacení výživného na své nezletilé děti. Naopak, okolnostmi
svědčícími v jeho prospěch jsou jeho úplné doznání a alespoň částečná úhrada
dluhu na výživném. Za trest přiměřený okolnostem případu i osobě obviněného za
této situace Nejvyšší soud považoval trest odnětí svobody v trvání deseti
měsíců, tedy ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby § 213 odst. 3
trestního zákona. Pro jeho výkon byl obviněný F. Ch. zařazen v souladu s § 39a
odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou.P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání n e n í s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu). V Brně dne 22. července 2004 Předseda senátu: JUDr. Stanislav
Rizman Vyhotovil: JUDr. Alexander Sotolář