11 Tdo 739/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 4. listopadu 2003 dovolání
nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.
2. 2003, č. j. 6 To 655/2002, v trestní věci proti obviněnému Ing. S. M.,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 5 T 38/99, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně z a m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 2002, č. j. 5 T 38/99-360, byl
obviněný Ing. S. M. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění před
novelou č. 253/1997 Sb., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání
dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou
let.
Z podnětu odvolání obviněného Ing. S. M. rozhodl Krajský soud v Ostravě
usnesením ze dne 21. 2. 2003, č. j. 6 To 655/2002, tak, že podle § 257 odst. 1
písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §
223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
zastavil trestní stíhání obviněného Ing. S. M. pro skutek spočívající v tom, že
ve dnech 17. 3. 1993 a 13. 5. 1993 v O. jako generální ředitel a člen
představenstva P. S. b. a. s., se sídlem v O. v rozporu s ustanovením § 194
odst. 5 obchodního zákoníku ukládajícím mu povinnost vykonávat svou působnost s
náležitou péčí a v rozporu s ustanovením článku 6 odst. 1 Opatření Státní banky
Československé ze dne 16. 3. 1992, o úvěrové angažovanosti bank, vydanému v
souladu s ustanovením § 15 zákona č. 21/1992 Sb., postupně jménem tohoto
peněžního ústavu sjednal se společností P B. spol. s r. o., se sídlem ve F.-M.
( v usnesení je nesprávně označena jako „P.…“- dále jen „P B.“) jako dlužníkem
úvěrovou smlouvu registrační č. 006 o poskytnutí krátkodobého úvěru ve výši
10.500.000,- Kč, splatného 28. 2. 1994, úvěrovou smlouvu registrační č. 007 o
poskytnutí krátkodobého úvěru ve výši 16.500.000,- Kč, splatného do 28. 2.
1994, a úvěrovou smlouvu registrační č. 027 o poskytnutí střednědobého úvěru ve
výši 25.000.000,- Kč, splatného do 30. 4. 1997, čímž překročil citované
opatření Státní banky Československé stanovující limit čisté úvěrové
angažovanosti banky vůči jednomu dlužníkovi z povolených 25 % na 61,6 %
kapitálu banky, přičemž úvěry byly v případech zajištěny toliko vystavením
vlastní směnky dlužníkem a P. S. b. a. s. v O. pak způsobil škodu v úhrnné výši
nejméně 51.902.573,79 Kč, neboť společnost P B. spol. s r. o. se sídlem ve
F.-M. pro svoji nesolventnost tyto úvěry ve stanovených termínech řádně
neplatila, kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění před novelou
zákona č. 253/1997 Sb., když trestní stíhání obviněného je promlčeno.
Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně v zákonné lhůtě
dovolání, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Podle názoru dovolatelky nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání, neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku
promlčení.
Odvolací soud nesprávně vymezil dobu páchání posuzovaného trestného činu, pokud
dospěl k závěru, že k dokonání trestné činnosti ze strany obviněného došlo
dnem 13. 5. 1993. Nezabýval se však otázkou, zda již k tomuto datu byly
naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu.
Především odvolací soud se měl zabývat tím, kdy došlo ke vzniku majetkové
škody, resp. vzniku škody kvalifikované zákonem jako těžší následek trestného
činu. S ohledem na význam existence škody jako následku jednání pachatele je
nutno za okamžik spáchání tohoto trestného činu považovat reálný vznik škody –
v dané věci je to okamžik totožný s uplynutím termínu splatnosti poskytnutých
úvěrů, tj. 30. 4. 1997. Teprve počínaje dnem 1. 5. 1997 začala běžet promlčecí
doba, jež u stíhaného činu činí pět let /§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák./.
Konec této promlčecí lhůty by tak připadl až na den 1. 5. 2002, ovšem v průběhu
této doby došlo ke sdělení obvinění pro tento skutek, které bylo dne 9. 6. 1998
obviněnému doručeno. V důsledku toho nastalo přerušení promlčení trestního
stíhání podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Z toho je zřejmé, že promlčecí
doba dosud neuplynula, a proto odvolací soud neměl dány zákonné podmínky pro
to, aby trestní stíhání obviněného z důvodu promlčení zastavil.
Dovolatelka pak poukazuje i na to, že z hlediska vymezení doby spáchání
trestného činu obsahuje popis skutku v rozhodnutích soudů též údaj o splatnosti
posledního poskytnutého úvěru, tj. datum 30. 4. 1997. I z toho je zřejmé, že
tímto dnem došlo ke vzniku škody a teprve poté začala běžet promlčecí lhůta.
Proto má dovolatelka za to, že napadené usnesení vykazuje vady ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší
soud toto usnesení zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se v rámci veřejného zasedání vyjádřil
obviněný. Prostřednictvím svého obhájce navrhl zamítnutí podaného dovolání pro
nedůvodnost, když podle jeho názoru je rozhodující pro počátek běhu promlčecí
lhůty okamžik ukončení jednání pachatele. Nelze akceptovat tvrzení dovolatelky,
že promlčení začalo plynout až okamžikem splatnosti posledního úvěru. Jestliže
došlo k odepsání peněžních prostředků věřitele ve prospěch dlužníka již dnem
15. 5. 1993, tak tímto okamžikem také věřiteli vznikla škoda. Závěr obsažený v
dovolání, že se tak stalo až uplynutím splatnosti posledního úvěru, tj. dnem
30. dubna 1997, je neudržitelný i s ohledem na to, že již v září 1994 došlo k
vypovězení všech předmětných úvěrových smluv mezi bankou a společností P B.
Obviněný navíc nemohl zajistit či ovlivnit splácení úvěrů, neboť byl již v té
době zbaven funkcí generálního ředitele a člena představenstva banky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno trestní stíhání /§ 265a
odst. 1, 2 písm. c) tr. ř./, přičemž bylo podáno v zákonné lhůtě osobou k tomu
oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. a), § 265e odst. 1 tr. ř./. Dovolání z
hlediska svého obsahu odpovídá náležitostem vyžadovaným ustanovením § 265f
odst. 1 tr. ř. a bylo podáno z důvodů, které věcně naplňují dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Za této situace lze tedy konstatovat, že v posuzované věci je dovolání
přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobu, vykazuje zákonem
požadovaný obsah a bylo podáno ze zákonného dovolacího důvodu.
S ohledem na výše uvedené konstatování pak Nejvyšší soud ve veřejném zasedání
přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení v intencích ustanovení §
265i odst. 3, 4 tr. ř. a shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně není
důvodné.
Podstatou dovolacích námitek je tvrzení, že odvolací soud v posuzované věci
nesprávně posoudil otázku promlčení trestního stíhání.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.(ve znění účinném před novelou č. 253/1997 Sb.) se
dopustí kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu
uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí
majetek, za což je ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců až
5 let.
Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zaniká trestnost činu uplynutím promlčecí
doby, jež činí 5 let v případě, kdy horní hranice trestní sazby odnětí svobody
činí nejméně 3 léta (a nedosahuje-li deseti let).
Podle § 67 odst. 2 tr. zák. se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou
nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku; doba, po
kterou se pachatel zdržoval v cizině a zkušební doba podmíněného zastavení
trestního stíhání.
Promlčení trestního stíhání se podle § 67 odst. 3 tr. zák. přerušuje jednak
sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm
následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu
směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, jednak spáchal-li pachatel v
promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný
nebo přísnější.
Podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze zahájit trestní stíhání, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání
promlčeno.
Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho
část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu
některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem
prvního stupně.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud se plně ztotožnil se
skutkovými závěry soudu prvního stupně. Podle závěrů obou soudů se tak obviněný
Ing. M. dopustil trestné činnosti ve dnech 17. 3. 1993 a 13. 5. 1993, kdy jako
generální ředitel a člen představenstva P. S. b. a. s. se sídlem v O. (dále jen
„PSB“) uzavřel úvěrové smlouvy č. 006, 007 a 027 s firmou P B. s. r. o. se
sídlem ve F.-M., a tímto „…při splnění všech dalších zákonných znaků je trestný
čin podle § 255 tr. zák. dokonán …a nelze do doby spáchání trestného činu
pojmout i dobu splatnosti úvěrů,…“. Pokud se obviněný dopustil trestné činnosti
v době do 13. 5. 1993, přičemž obvinění mu bylo sděleno dne 9. 6. 1998, stalo
se tak až po uplynutí pětileté promlčecí lhůty. Protože trestní stíhání
obviněného je s ohledem na promlčení nepřípustné, rozhodl odvolací soud o jeho
zastavení.
S ohledem na obsah dovolacích námitek se spornou otázkou činí dokonání
trestného činu poručování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (spáchaného v době před novelou provedenou zákonem
č. 253/1997 Sb.) z hlediska naplnění zákonných znaků objektivní stránky tohoto
trestného činu. Konkrétně jde pak o řešení otázky, kdy za výše podrobně již
popsaných okolností došlo ke vzniku následku v podobě způsobení značné škody
na cizím majetku ve smyslu této skutkové podstaty. Podle právního názoru
dovolatelky ke vzniku škody došlo teprve uplynutím lhůty splatnosti posledního
z poskytnutých úvěrů. S tímto právním názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje.
S přihlédnutím k rozsahu své přezkumné činnosti vymezené rozsahem a důvody
dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) musí dovolací soud zdůraznit, že podle
zjištění nižších soudů se obviněný Ing. M. dopustil jednání spočívajícího v
podstatě v tom, že jako generální ředitel a člen představenstva PSB v rozporu
se svou zákonnou povinností spravovat cizí majetek uzavřel celkem tři úvěrové
smlouvy se společností P B. s. r. o., na jejichž základě byl této společnosti
poskytnut úvěr v celkové výši 52 mil. Kč. K uzavření prvních dvou smluv došlo
dne 17. 3. 1993, přičemž ke skutečnému čerpání poskytnutého úvěru v celkové
výši 27 mil. Kč ze strany dlužníka došlo ve dnech 18. 3. 1993 a 26. 3. 1993
(viz č. l. 50 - 58, 155 a 166). Poslední úvěrová smlouva byla uzavřena dne 13.
5. 1993 a úvěr ve výši 25 mil. Kč byl dlužníkovi skutečně poskytnut dne 14. 5.
1993 (č. l. 68, 155, 166). Lze tak uzavřít, že ve dnech 17.3. a 13. 5. 1993
došlo k uzavření úvěrových smluv mezi věřitelem (PSB) a dlužníkem (firmou P
B.) a na základě nich pak nejpozději dne 14. 5. 1993 došlo ke skutečnému
převedení finančních prostředků ve výši 52 mil. Kč z účtu věřitele na účet
dlužníka.
Jak bylo zjištěno, obviněný porušil zákonnou povinnost spravovat cizí majetek
(tj. majetek PSB) vyplývající pro něj jako generálního ředitele a člena
představenstva akciové společnosti PSB. Podle zjištění soudů obviněný rozhodl o
poskytnutí úvěru dlužníkovi P B. za okolností nesouladných s požadavky
vyplývajícími z ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, jež ho
zavazovalo k tomu, aby svou působnost vykonával s péčí řádného hospodáře. V
této souvislosti je třeba zdůraznit, že došlo k poskytnutí mnohomilionového
úvěru jednomu dlužníkovi, opakovaně, v krátkém časovém úseku, bez náležitého
zajištění návratnosti poskytnutých finančních prostředků, a to za situace, kdy
v důsledku jednání obviněného byl výrazně překročen i limit čisté úvěrové
angažovanosti PSB vůči tomuto dlužníkovi, a ze strany obviněného tak byla
porušena též konkrétní povinnost směřující k minimalizaci rizik při poskytování
úvěrů vyplývající z příslušného opatření bývalé Státní banky československé,
vydaného na základě zákonného zmocnění.
Jestliže v příčinné souvislosti s výše zjištěným porušením zákonných
povinností ze strany obviněného též skutečně došlo ke dni 14. 5. 1993 k
vlastnímu převedení finančních prostředků z dispozice věřitele ve prospěch
jiného subjektu (tj. ve prospěch dlužníka), tak na jedné straně došlo ke
zmenšení majetku věřitele (PSB) a současně došlo k rozmnožení majetkových
hodnot u dlužníka (P B.). Přitom se tak stalo za výše popsaných okolností,
které nenasvědčovaly možnostem dlužníka splácet poskytnuté úvěry. Za těchto
okolností je zřejmé, že z hlediska vzniku (existence) následku došlo k
dokonání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) již
odčerpáním finančních prostředků z majetku PSB na základě plnění z úvěrových
smluv uzavřených obviněným v rozporu s jeho zákonnými povinnostmi spravovat
majetek PSB a jejich převedením ve prospěch dlužníka (P B.). Již tímto momentem
došlo ke vzniku škody (popřípadě značné škody, resp. podle současné právní
úpravy škody velkého rozsahu). Na adresu odvolacího soudu je třeba ovšem
poznamenat, že kromě samotného uzavření úvěrových smluv je z hlediska vzniku
následku v podobě škody na cizím majetku rozhodné, aby též došlo k vlastnímu
čerpání neprávem poskytnutého úvěru, což se v posuzované věci také skutečně
stalo. Za těchto okolností nemá význam termín splatnosti poskytnutého úvěru,
když k dokonání trestného činu již došlo předtím. Navíc z obsahu spisu vyplývá,
že PSB ke dni 29. 9. 1994 od předmětných úvěrových smluv odstoupila (č. l. 155
a násl.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci podaného
dovolání, ale naopak dospěl k závěru, že v posuzované věci bylo důvodně
aplikováno ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. o nepřípustnosti trestního
stíhání z důvodu jeho promlčení. Jestliže projednávaný trestný čin by dokonán
dne 14. 5. 1993 a ke sdělení obvinění došlo až dne 9. 6. 1998, stalo se tak po
uplynutí pětileté zákonné promlčecí lhůty /§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák./. Pro
úplnost lze dodat, že nebyly zjištěny ani žádné okolnosti způsobující
zastavení promlčecí doby či přerušení promlčení (§ 67 odst. 2, 3 tr. zák.).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ve veřejném zasedání podané dovolání
nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl (§ 265j tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík