11 Tdo 765/2024

11 Tdo 765/2024-635

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2024 o dovolání obviněného J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2024, č. j. 50 To 156/2024-556, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 7 T 30/2023,

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 4. 2024, č. j. 7 T 30/2023-520, byl obviněný J. K. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku]. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil společně s obviněnými M. T. a L. O. tím, že:

všichni obvinění společně v Plzni dne 18. 12. 2021 v 19:12 hodin v prostoru nádraží, XY, poté, co poškozený I. V. M. (dále také jen „poškozený“), za účelem navázání konverzace požádal obviněnou M. T., aby mu ukázala, odkud jede vlak do XY, a tato tak učinila, šli společně k nástupišti č. XY, kde ve chvíli, kdy šel poškozený po schodech nahoru směrem k nástupišti, obviněná M. T. zamávala na zpovzdálí vše sledující obviněné L. O. a J. K. se záměrem, aby šli za poškozeným a zmocnili se jeho věcí, což oba jmenovaní učinili, poškozeného dostihli, napadli ho tak, že ho udeřili pěstí, resp. mu dali facku a kopli jej do nohou, obviněná pak poškozenému dala facku, obviněný K. poškozeného chytil za levou zadní kapsu kalhot, kterou roztrhl a poškozenému přitom vzali v ní uschovanou finanční hotovost v přesně nezjištěné výši a dále obviněná poškozenému vytrhla z ruky igelitovou tašku bílé barvy s nákupem potravin, poškozený v důsledku napadení utrpěl drobnou ranku ve spodní části boltce u ušního lalůčku, přičemž zranění si nevyžádalo lékařské ošetření.

2. Za tento (zvlášť závažný) zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 2. 2024, č. j. 7 T 96/2023-85, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 2. 2024, č. j. 7 T 96/2023-85, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 6. 2024, č. j. 50 To 156/2024-556, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Zděnky Havlíkové, advokátky, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Uvádí přitom, že dovolání směřuje proti výroku o vině i proti výroku o trestu, přičemž co se týče výroku o vině, dovolání směřuje „proti rozhodnutí o vině dovolatele v plném rozsahu z důvodu nemožnosti prokázání jeho viny, a to jak svědecky, tak prostřednictvím záznamu z kamerových systémů; nelze prokázat, že skutek se stal tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně“.

5. V dalším textu obviněný tvrdí, že předmětný zločin nespáchal. Poukazuje na to, že soud prvního stupně vychází pouze z výpovědi poškozeného na úřední záznam o podaném vysvětlení, přičemž odvolací soud sice uvádí, že soud prvního stupně tento neprovedl k důkazu, jiný důkaz však neexistuje. Svědky považuje za nedůvěryhodné a zdůrazňuje, že spoluobviněná M. T. (dále také jen „spoluobviněná“; pozn. obviněný uvádí nesprávně „K.“) uzavřela dohodu o vině, neboť měla přislíbeno pouze podmíněné odsouzení. Rovněž popis události údajným spoluobviněným L. O. (dále také jen „spoluobviněný“) nelze podle jeho názoru použít jako nesporný důkaz proti němu, neboť spoluobviněný je druhem spoluobviněné a zároveň se snaží případnou vinu svést na jiného. Dále má obviněný za to, že nelze zjistit, zda nějaké věci u sebe poškozený vůbec měl; pokládá v této souvislosti otázku, jak mohl soud prvního stupně dospět k závěru o tom, co mělo být poškozenému odcizeno, pokud neprovedl záznam o podaném vysvětlení k důkazu, a to navíc za situace, kdy i mladistvý svědek uvedl, že poškozenému nerozuměl a domlouvali se spolu jakýmisi posunky. Co se týče shody jeho pachové konzervy s pachovou stopou z kapsy poškozeného, v níž tento měl mít peněženku, je obviněný přesvědčen, že z toho nelze usuzovat, že poškozenému z této kapsy něco odcizil, protože bylo prokázáno (což ani nepopírá), že s poškozeným byl v tělesném kontaktu, tudíž poškozený měl jistě jeho pachové stopy po celém oblečení. Obviněný uvádí, že poškozený obtěžoval těhotnou spoluobviněnou, spoluobviněný útočil na poškozeného, a proto se snažil oddělit spoluobviněnou od poškozeného a spoluobviněného, aby se jí nic nestalo.

6. V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatel vyslovuje názor, že nelze vůbec zjistit, zda se daný zvlášť závažný zločin loupeže stal. S poukazem na výpověď spoluobviněné o průběhu skutkového děje – kdy poté, co poškozený na ni reflektoval, koupil jí kávu a dal 100 Kč, nastoupil spoluobviněný a začal se s ním prát – přičemž není známo, zda šlo o domluvenou akci spoluobviněné a spoluobviněného, či ze strany spoluobviněného šlo o projev žárlivosti na svou družku, setrvává obviněný na tom, že se v hale nádraží bavil s bezdomovci a když uviděl svého známého – spoluobviněného, vydal se za ním a zapojil se do akce za účelem ochrany těhotné spoluobviněné. Namítá rovněž, že „v rozporu s Listinou základních práv a svobod je proti němu použita informace z trestního rejstříku, že byl již za obdobný trestný čin jednou odsouzen, proto – bez ohledu na skutková zjištění – mohl tento trestný čin spáchat znovu, a soud mu proto nevěří a rovnou předpokládá, že trestný čin se stal a že spolupachatelem je on, aniž by soud měl pro toto tvrzení skutečné důkazy“.

7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve smyslu § 265k odst. 2 tr. řádu a § 265m odst. 1 tr. řádu a sám ve věci rozhodl tak, že obviněný není vinen zvlášť závažným zločinem loupeže, neboť se nepodařilo prokázat, že skutek, pro který byl trestně stíhán se stal a že jedním z pachatelů byl právě on. Úplným závěrem zdůrazňuje, že zásada objektivní pravdy vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nikoli o pouhou pravděpodobnost; stále platí, že v případě pochybností o vině obviněného je třeba postupovat podle zásady in dubio pro reo.

8. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Michal Basík, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně konstatuje, že mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stojí takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá jeho představám.

Připomíná totiž, že citovaný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Namítá-li tak obviněný, že soudy při rozhodování vycházely převážně z tvrzení nevěrohodných svědků, resp. spolupachatelů a přímých svědků trestného činu, kamerových záznamů a nepřímých důkazů v podobě využití metody pachové identifikace stop, jde právě o prostou polemiku s hodnocením provedených důkazů soudy, jež však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

Státní zástupce poukazuje na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že kamerové záznamy zachycují jasnou spolupráci všech tří spolupachatelů, která vyústila ve spáchání trestného činu loupeže. Samotný čin, byť není doložen přímým kamerovým záznamem, byl potvrzen výslechem svědků, nezletilých AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym); tito k jeho průběhu vypověděli zejména to, že všichni spolupachatelé poškozeného fyzicky napadali a následně mu odcizili věci, které měl při sobě a na sobě, tj. mimo jiné tašku s nákupem a jeho peněženku.

Dosvědčili tedy naplnění objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu spáchaného ve spolupachatelství, přičemž aktivní účast obviněného na činu je také potvrzena výpověďmi dalších dvou spoluobviněných. Skutečnost, že právě dovolatel byl tím, kdo odcizil peněženku poškozeného, potvrzuje jak výpověď spoluobviněného L. O., tak podpůrně i důkaz metodou pachové identifikace. Tato metoda pochopitelně nemůže být jediným důkazem viny, a dovolateli tak lze v ryze obecné poloze dát za pravdu, že ze samotného nálezu pachových stop nelze jednoznačně usuzovat na to, že se dopustil loupeže; v tomto směru je výsledek metody pachové identifikace typickým nepřímým důkazem, který potvrzuje skutečnost, že se určitá fyzická osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta, nikoli že určitá osoba přímo spáchala trestný čin.

Státní zástupce zdůrazňuje, že v předmětné věci je však tento nepřímý důkaz podpořen celou řadou důkazů dalších, které v souhrnu vytváří uzavřený řetěz důkazů a přesvědčivě vylučují možnost, že by se obviněný činu nedopustil. Shrnuje proto, že soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) provedené důkazy řádně a pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky.

Zároveň řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Ve věci tak nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Pokud dovolatel rovněž vytýká, že skutkové závěry soudů jsou založeny na procesně nepoužitelném důkazu, což obsahově odpovídá druhé variantě výše uvedeného dovolacího důvodu, nelze se s ním ztotožnit, neboť z obsahu rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že z výpovědi poškozeného zachycené v podobě záznamu o podání vysvětlení soud nevycházel.

9. Co se týče obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a s ním související argumentace, že se nepodařilo prokázat spáchání trestného činu loupeže, státní zástupce konstatuje, že předmětné námitky jsou primárně založeny rovněž na zpochybnění skutkových zjištění soudů a na předložení odlišných skutkových zjištění spočívajících v tom, že obviněný pouze pomáhal v potyčce spoluobviněného s poškozeným, jelikož chtěl chránit v té době těhotnou spoluobviněnou. Obviněný sice poukazuje na fakt, že sama spoluobviněná uvádí, že s poškozeným se začal prát spoluobviněný, opomíjí však, že oba spoluobvinění shodně potvrdili jeho aktivní účast na spáchání daného trestného činu; spoluobviněná dokonce dává jeho roli do popředí jako toho, kdo dal prvotní popud k jeho spáchání. Státní zástupce zdůrazňuje, že navíc i kdyby obviněný nebyl tím, kdo odcizil peněženku, byl by stále trestně odpovědný za spáchaný trestný čin, a to na bázi zjištěného spolupachatelství. Připomíná, že v posuzované věci bylo prokázáno, že všichni obvinění jednali ve společném úmyslu a společným jednáním, i když každý v jiné intenzitě – spoluobviněná poškozeného nalákala a dala spoluobviněným znamení, přičemž převážně oni páchali násilí na poškozeném v úmyslu odcizit mu věci a tím loupežný útok završit. Podle názoru státního zástupce tak námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dílem neodpovídají, dílem jsou zjevně neopodstatněné.

10. Konečně se státní zástupce neztotožňuje ani s výtkou dovolatele, že soudy vzaly v potaz jeho trestní minulost. Poukazuje na to, že soud prvního stupně tuto skutečnost reflektoval jakožto přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) tr. zákoníku, tj. zcela v souladu se zákonem. Nadto uvádí, že daná námitka se přitom obsahově vztahuje pouze k výroku o trestu, aniž by však současně odpovídala příslušnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku; má za to, že takovou námitku nelze podřadit žádnému zákonnému dovolacímu důvodu. Pokud pak obviněný naznačuje, že škoda způsobená poškozenému není prokazatelná, a tudíž neexistuje, státní zástupce konstatuje, že poškozený se se svým nárokem sice připojil k trestnímu řízení, nicméně jeho připojení nebylo řádné. Následně ve fázi řízení před soudem již nebylo možné poškozeného předvolat a z tohoto důvodu soud prvního stupně o jeho návrhu vůbec nerozhodoval, s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Zároveň je podstatné, že z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není hodnota odcizené věci vůbec rozhodná; o loupež by se jednalo, i kdyby poškozenému žádná majetková škoda nevznikla, či vznikla škoda jen nepatrná. Nadto v předkládané věci zcela zjevně škoda vznikla, jelikož z provedeného dokazování je zřejmé, že určité věci (mj. nákup v igelitové tašce a peněženka s finanční hotovostí) poškozenému odcizeny skutečně byly; na újmu právnímu posouzení přitom není, že se přesnou výši způsobené škody nepodařilo zjistit.

11. Z výše uvedených důvodů státní zástupce vyslovuje závěr, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém je lze považovat za obsahově odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

12. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k jeho případné replice. V této obviněný opětovně rozporuje, že soud prvního stupně nevycházel z výpovědi poškozeného zachycené v podobě záznamu o podání vysvětlení s tím, že jej totiž odsoudil, třebaže mladiství svědci neviděli konflikt od samého počátku a vlastně z něho neviděli téměř nic podstatného a spoluobvinění jakožto druh a družka čekající spolu dítě se vzájemně kryjí. Poukazuje na to, že sama spoluobviněná uvádí, že poškozenému vzala tašku s nákupem, a dotazuje se tedy, kde má být ucelený řetězec důkazů, které prokazují jeho vinu. Uvádí, že neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci a takový úmysl mu ani nelze žádným způsobem prokázat; jedinou prokazatelnou skutečností je, že spoluobvinění si vyhlédli oběť za účelem získání peněz či věcí. Zdůrazňuje, že nepoužil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a setrvává na svém tvrzení, že se do rvačky zapojil pouze ve snaze ochránit těhotnou spoluobviněnou. Zpochybňuje rovněž skutečnost, že též spoluobvinění použili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci s tím, že mohlo jít až o následek násilí vyvolaného žárlivostí, kdy spoluobviněná viděla, že poškozený je zaujat rvačkou a igelitovou tašku, která mu zřejmě při ní vypadla, sebrala a ponechala si ji. Je tudíž přesvědčen, že na straně orgánů činných v trestním řízení jde v otázce viny obviněných pouze o domněnky a nebylo prokázáno, že všichni obvinění jednali ve společném úmyslu oloupit poškozeného, a byli tak spolupachateli předmětného trestného činu. Závěrem obviněný souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

14. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V dovolání lze současně vysledovat též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Je tomu tak proto, že jím tvrzené a zde uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.

16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

17. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

18. Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

19. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem citovaného dovolacího důvodu, jenž byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

20. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové

zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

21. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

22. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně shledal, že námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť směřují výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti správnosti skutkových zjištění, jež soudy na jejich podkladě učinily. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, se obviněný primárně snaží zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, že společně s obviněnými M. T. a L. O. použili násilí proti poškozenému v úmyslu zmocnit se jeho věcí s tím, že konkrétně do prvotního kontaktu s poškozeným se dostala spoluobviněná, jež následně dala znamení zpovzdálí vše sledujícím spoluobviněným, převážně kteří poté poškozeného fyzicky napadli, a posléze mu (všichni obvinění společným jednáním) odcizili nákup v igelitové tašce a peněženku. Teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) pak obviněný tvrdí, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a že tento nespáchal. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky však nelze podřadit ani pod další obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž v tomto směru – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

23. Obviněný setrvale (opakuje totiž námitky uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) vytýká, že kromě výpovědi poškozeného učiněné na úřední záznam o podaném vysvětlení neexistuje jiný důkaz o jeho vině, resp. nelze vůbec zjistit, zda se daný zvlášť závažný zločin stal, když současně namítá, že svědci – nezletilí AAAAA a BBBBB a též oba spoluobvinění jsou nedůvěryhodní a ze shody jeho pachové konzervy s pachovou stopou z kapsy poškozeného nelze usuzovat na to, že poškozenému z této něco odcizil. Předkládá přitom svou verzi skutkového děje, podle níž se do potyčky mezi spoluobviněným a poškozeným zapojil v úmyslu chránit těhotnou spoluobviněnou. Na tomto základě pak dovozuje, že se nepodařilo prokázat, že se předmětný skutek stal a že jedním ze spolupachatelů byl on, a tudíž vzhledem k pochybnostem o skutkovém stavu věci je třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.

24. Takové dovolací námitky obviněného nemohou obstát, neboť obviněný jejich prostřednictvím vyjadřuje pouhou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů, zejména výpovědí výše jmenovaných svědků a obou spoluobviněných a též odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace, a domáhá se jejich odlišného hodnocení, a to v souladu se svou verzí skutkového děje; teprve na tomto podkladě, aniž by poukázal na konkrétní rozpor mezi obsahem některého z provedených důkazů a určitým rozhodným skutkovým zjištěním (určujícím pro naplnění znaků daného trestného činu) má obviněný skutková zjištění soudu prvního stupně za důkazně nepodložená, a tudíž nesprávná.

25. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a přesvědčivě – s poukazem na stěžejní přímé důkazy, a to kamerový záznam a výpovědi očitých svědků nezletilých AAAAA a BBBBB, doplněné výpovědí obviněné M. T., jež podporují nepřímý důkaz získaný metodou pachové identifikace – odůvodnil, proč považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou a naopak za prokázané, že obviněný se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině jeho rozsudku (srov. zejména body 7., 9., 10., 13. a 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a uvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. body 10. až 14. odůvodnění jeho usnesení). Je tak zřejmé, že neobstojí námitka obviněného, že kromě výpovědi poškozeného učiněné na úřední záznam o podaném vysvětlení neexistuje jiný důkaz o jeho vině, resp. nelze vůbec zjistit, zda se daný zvlášť závažný zločin stal. V této souvislosti je nadto vhodné zdůraznit, že odvolací soud se danou námitkou zabýval i z hlediska tvrzení obviněného, že soud prvního stupně vycházel z výpovědi poškozeného zachycené v podobě úředního záznamu o podaném vysvětlení, a správně konstatoval, že soud prvního stupně tento úřední záznam s ohledem na nesouhlas obviněného s jeho čtením neprovedl k důkazu, a tedy z takové výpovědi poškozeného nevycházel (srov. body 10. a 11. odůvodnění jeho usnesení). Konečně je vhodné dodat, že odvolací soud se dostatečně vypořádal též s výtkou obviněného, že proti němu byla použita informace z trestního rejstříku, že již byl za obdobný trestný čin jednou odsouzen (viz bod 16. odůvodnění jeho usnesení).

26. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu.

27. Ve vztahu k poukazu obviněného na nutnost postupovat podle zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

28. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětný skutek spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

29. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. K. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. 11. 2024

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu