11 Tdo 769/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. října 2002 dovolání podané obviněným P. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 6 To 252/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 42/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 33 T 42/2001, bylo podle § 231 odst. 1 tr. ř., za užití § 223 odst. 2 tr. ř. a § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného P. Č. pro skutek spočívající v tom, že dne 27. 4. 2000 kolem 10.00 hod. při vytěžování pracovníky Služby kriminální policie, obvodního ředitelství P. 4, ve vazební věznici P. 4 – P., uvedl, že rozeslal několik dopisů různým osobám, od nichž požaduje, aby za úplatu provedly likvidaci soudce Vrchního soudu v Praze JUDr.
J. Z. a soudce Krajského soudu v Praze JUDr. L. S. a jejich rodin za to, že mají na svědomí jeho nespravedlivé odsouzení za skutek, kterého se nedopustil, a dále uvedl, že tyto osoby může ještě zastavit, což je ochoten učinit pouze v případě, že do 1. 7. 2000 bude obnoven jeho případ, a pokud se tak nestane, budou přípravy na jejich likvidaci pokračovat a všichni budou zlikvidováni; právně kvalifikovaný obžalobou jednak jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 1 písm. a) tr.
zák.
Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, z jejíhož podnětu Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 6 To 252/2002, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 22. 7. 2002 dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. o zrušení napadeného usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Podřadil jej pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a k) tr. ř. V textu tohoto mimořádného opravného prostředku pak dovolatel podrobně vysvětlil své stanovisko, proč pokládá rozhodnutí stížnostního soudu za nesprávné. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce jako nedůvodnou zamítne.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že primární vada dovolání spočívá v tom, že je jím napadáno rozhodnutí, u něhož to zákon nepřipouští. Jde sice o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž soud rozhodl ve druhém stupni, které však neodpovídá dalším zákonným požadavkům. Napadené rozhodnutí není rozhodnutím uvedeným v ustanovení § 265a odst. 2 písm c) ani h) tr. ř., jak uvádí dovolatel, a ani jiným z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Napadeným usnesením stížnostního soudu nedošlo k pravomocnému ukončení věci, nýbrž se jedná pouze o mezitímní rozhodnutí, po němž se pokračuje v dalším projednávání věci před soudem prvního stupně. Proto se státní zástupce domnívá, že jde o dovolání nepřípustné, o němž není možno věcně rozhodnout. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, a to za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou ve věci splněny všechny podmínky k tomu, aby mohl přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř., tedy zda není dán důvod, pro který by byl povinen dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, které dovoláním napadnout nelze.
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se potom podle legální definice rozumí rozhodnutí, jež jsou taxativně vypočtena v ustanoveních § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
Obviněný P. Č. svým dovoláním sice napadl usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto ve druhém stupni, jde však o rozhodnutí jímž bylo z podnětu řádného opravného prostředku zrušeno napadené usnesení soudu prvního stupně a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Takové rozhodnutí se za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 tr. řádu nepovažuje a není proto možné jej dovoláním napadnout.
Na uvedené závěry pak nemá žádný vliv ani skutečnost, že v napadeném usnesení městský soud obviněného nesprávně poučil ve smyslu § 125 odst. 3 tr. ř. o možnosti podat proti jeho rozhodnutí dovolání. Pokud je totiž v citovaném ustanovení uvedeno, že poučení o dovolání musí být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném v druhém stupni, je zcela zjevně třeba tyto podmínky (tj. že musí jít o druhostupňové meritorní rozhodnutí) vykládat ve spojitosti s textem ustanovení § 265a tr. ř. Toto pochybení stížnostního soudu však z hlediska následujícího dovolacího řízení nemá žádné právní účinky.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněného jako nepřípustné odmítl, aniž by se dále zabýval otázkou, zda případně existují i jiné důvody pro odmítnutí dovolání.
O odmítnutí dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch