11 Tdo 79/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 6. září 2002 dovolání
obviněného V. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna
2002, č. j. 1 To 115/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 37 T 7/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného V. B. z a m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2001, č. j. 37 T 7/2001?512
byl obviněný V. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2
písm. b), c), e) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1
tr. zákona a byl mu za to uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí,
pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená J. P. odkázána
se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného V. B. proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 17. 1. 2002, č. j. 1 To 115/2001 podle § 256 tr. řádu zamítl
jako nedůvodné.
Obviněný V. B. prostřednictvím svého obhájce podal v zákonné lhůtě (§ 265e
odst. 1 tr. ř.) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, jehož důvody
opírá o ustanovení § 265b odst. 1 písm.g) tr. ř. a § 265b odst. 2 tr. ř. Nalézacímu soudu, jakož i soudu odvolacímu vytýká, že výrok o jeho vině výše
označeným trestným činem opřely o neúplná skutková zjištění, přičemž se
nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Zdůraznil, že od
samého počátku trestního stíhání uplatnil obhajobu, podle níž poškozenou M. P. neusmrtil a vše se uskutečnilo jinak, než bylo v dosavadním soudním řízení
zjištěno. Vytkl, že nebyly provedeny veškeré dostupné důkazy. Konkrétně se
dovolával svědeckého výslechu svého otce J. B., který mohl potvrdit, že dne 15. ledna 2001 avizoval svůj příjezd do M. B. k sestře obviněného následujícího
dne, tj. dne 16. 1. 2001. Dále pak nebyla vyslechnuta jako svědkyně M. B. a
její manžel H. S nimi strávil pozdní večerní hodiny dne 15. 1. 2001 a zejména
také dopoledne dne 16. 1. 2001, kdy společně odjeli do D. u O. Nebyl tedy ve
svém bytě v době, kdy v něm nepochybně došlo k usmrcení poškozené M. P. Zdůraznil, že M. P. přivedl kritického dne v ranních hodinách do jeho bytu jeho
bratr J. B., který s ní zde zůstal. Tuto skutečnost lze zjistit nejen
výslechem manželů B., ale přítomnost J. B. v bytě obviněného mohou potvrdit i
datované fotografie, na nichž je bratr obviněného vyfocen a které se mají
nacházet v tomto bytě. Z toho obviněný dovozuje, že poškozenou M. P. neusmrtil. Poukazuje na písemné doznání svého bratra J. B., z něhož vyplývá, že
poškozenou usmrtil J. B. Tyto skutečnosti byly uváděny již v odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, ovšem Vrchní soud v Olomouci se jimi nezabýval. Soudy obou stupňů nesprávně vycházely z výpovědí svědků, kteří jej označili
jako osobu, která se dne 16. 1. 2001 kolem 7.30 hodin pohybovala před základní
školou, do níž chodila poškozená M. P., popřípadě jej označili za osobou, která
zde v této době s poškozenou hovořila. V tomto směru zůstaly nepovšimnuty
nepřesnosti ve svědeckých výpovědích ohledně oblečení této osoby. Svědci jej
také mohli zaměnit s bratrem J. B. Byl to J. B., kterému také zapůjčil klíče od
kůlny, v níž bylo později nalezeno mrtvé tělo poškozené, přičemž tyto klíče mu
J. B. vrátil kolem 10.00 hod., kdy se obviněný vrátil domů ze D. u O. Dále pak
obviněný namítal nesprávnost závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie a klinické psychologie, na jehož podkladě byl učiněn závěr
o splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Podle názoru dovolatele znalci učinili tendenční závěry o již fixovaném vývoji
a nepřizpůsobivosti osobnosti obviněného. Poukázal na to, že znalec MUDr. P. už
v jeho předcházející trestní věci vyslovil shodný názor o osobnosti obviněného
jako v nyní posuzované věci, přesto však došlo k jeho podmíněnému propuštění z
výkonu trestu odnětí svobody. Proto navrhoval revizní znalecký posudek.
V
závěru dovolání pak navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ve znění usnesení odvolacího soudu a po zrušení věc přikázal Krajskému
soudu v Ostravě, aby ji znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství. Zdůraznila, že důvody uplatněné v dovolání jsou identické s
důvody, které byly obviněným uplatněny jak v rámci přípravného řízení, tak v
rámci řízení před soudy obou stupňů. Oba soudy se s těmito důvody beze zbytku
vypořádaly. Poukázala na svědectví osob, které potvrdily přítomnost obviněného
kritického dne v době kolem 7.30 hod. poblíže školy, kterou poškozená
navštěvovala. Pokud jde o tvrzení obviněného, že poškozenou M. P. usmrtil jeho
bratr J. B., tak je třeba poukázat na znalecký posudek - expertizu ručního
písma a jazykovou expertizu, z něhož vyplývá, že dopis, jehož obsahem je
doznání k vraždě nezletilé M. P. ze strany J. B., vlastnoručně napsal samotný
obviněný V. B. Přitom v tomto dopise je popisován vlastní průběh usmrcení
poškozené, včetně takových detailů, které odpovídají zjištěné realitě a které
takto přesně mohla popsat pouze osoba, která čin skutečně spáchala. Namístě
nejsou ani námitky dovolatele ohledně závěrů znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, neboť skutečnost, že
posudek vypracovali stejní znalci jako v předcházející trestní věci nelze
pokládat za důvod pro vyloučení znalců. Podle názoru státní zástupkyně
provedené důkazy v posuzované věci tvoří řetězec navzájem logicky na sebe
navazujících skutečností potvrzujících závěr, že pachatelem stíhaného
trestného činu je právě obviněný V. B. Na tom nemění nic ani ta skutečnost, že
soudy akceptovaly jako důkaz svědčící o vině obviněného též jeho doznání
učiněné v rámci vysvětlení podaného ve smyslu ustanovení § 158 odst. 3 tr. ř.,
resp. jeho doznání dovozovaly z výpovědí policistů, kteří po obviněném
vysvětlení požadovali. Zůstává však nepochybné, že obviněný sám označil přesné
místo, kde byla poškozená M. P. nalezena. Pochybení pak není spatřováno ani v
uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, neboť byly správně
zjištěny všechny předpoklady pro aplikaci tohoto druhu trestu. Obviněný se
dopustil opakovaně nejnebezpečnější trestné činnosti, která nenahraditelným
způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Přitom tohoto činu se dopustil
ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který
mu byl uložen rovněž za násilnou trestnou činnost, mimo jiné i za trestný čin
loupeže a vraždy. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl
jako nedůvodné. V rámci veřejného zasedání u dovolacího soudu pak přítomný
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství učinil alternativní návrh na
případné odmítnutí podaného dovolání z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal v intencích § 265i odst. 3 tr. ř.
napadený rozsudek i řízení mu předcházející a poté shledal, že dovolání
obviněného není důvodné.
Skutek, v němž Krajský soud v Ostravě u obviněného V. B. spatřoval zákonné
znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b),
c), e) tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr.
zák., spočíval podle zjištění nalézacího soudu v podstatě v tom, že obviněný
dne 16. 1. 2001 v blíže nezjištěné době od 8.00 hod. do 12.00 hod. v M. B.,
okres B. podle předem připraveného plánu vylákal svou neteř nezletilou M. P. do
svého bytu na ulici O. č. 307, kde ji nejdříve přiměl k napsání dopisu
výhružného charakteru a poté jí kombinovaným způsobem usmrtil tak, že ji
nejprve vsunul do ústní dutiny pánský kapesník, který poté pevně fixoval
samolepící páskou omotanou kolem její hlavy, zakrývající ústa, což u poškozené
okamžitě vytvořilo těžkou dechovou tíseň, následně jí kolem krku utáhl
škrtidla, vytvořená z tkaniček do bot a ze silonového motouzu, což u nezletilé
vedlo k otoku a překrvení mozku, zlomenině obou rohů jazylky a akutní rozedmě
plicní, v důsledku čehož poškozená na místě zemřela udušením z uškrcení,
přičemž tohoto činu se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. 9. 1994, č. j. 1 T 27/93 ? 707 uznán vinným mimo jiné i pro
trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f) tehdy platného trestního
zákona a stejným rozsudkem byl potrestán mimo jiné i pro trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl dne 22. 8.
1997 podmíněně propuštěn se stanovením zkušení doby v trvání šesti let do 22.
8. 2003. S tímto skutkovým zjištěním nalézacího soudu se ztotožnil Vrchní soud
v Olomouci jako soud odvolací, když dovoláním napadeným rozhodnutím zamítl
odvolání obviněného V. B. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
Dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zamítnut opravný
prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla vyslovena vina
obviněného a uložen mu trest odnětí svobody na doživotí. Napadá tedy
rozhodnutí, jež má na mysli ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.
Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b)
tr. ř.
Lze tak konstatovat, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v
zákonné lhůtě a oprávněnou osobou.
Ustanovení § 265b odst. 2 tr. ř. umožňuje podat dovolání také tehdy, jestliže
napadeným rozhodnutím byl uložen trest odnětí svobody na doživotí. V
projednávané věci tomu tak je, neboť takový trest obviněnému byl uložen
prostřednictvím rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně.
Pokud dovolatel vedle výše již uvedeného dovolacího důvodu poukazuje též na
důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení), pak tak činí jen zcela formálně, neboť z
obsahu dovolání nevyplývají žádné konkrétní námitky ohledně nesprávnosti v
hmotně právním posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního
posouzení, jimiž má napadené rozhodnutí trpět.
V posuzované věci je ovšem podstatné to, že obviněnému byl uložen trest odnětí
svobody na doživotí a samotné uložení takového trestu představuje zákonný
dovolací důvod a dovolateli se tak otevírá přezkum napadeného rozhodnutí z
hlediska vad vytýkaných v podaném dovolání. Rozsah přezkumu je zaměřen na
posouzení, zda ve věci byly splněny všechny zákonné předpoklady pro uložení
trestu odnětí svobody na doživotí. Jedná se ovšem nejen o přezkoumání
vlastních zákonných podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí
(srov. § 29 odst.1, 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001 - § 16 odst. 1
tr. zák. ), popř. výroku o trestu jako celku, nýbrž též o posouzení toho, zda
byly splněny zákonné předpoklady pro vyslovení viny obviněného trestným činem,
u něhož zákon uložení tohoto výjimečného trestu připouští, a to jak z hlediska
správnosti použité právní kvalifikace, tak i z hlediska správnosti a úplnosti
skutkových zjištění (za předpokladu, že takové vady jsou v dovolání vytýkány
a vztahují-li se ke skutkovým okolnostem, jejichž existenci vyžaduje naplnění
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za který lze uložit trest
odnětí svobody na doživotí).
Podstatou dovolacích námitek jsou výhrady obviněného stran zjištění soudů o
jeho pachatelství stíhaným skutkem.
Především je třeba konstatovat, že výhrady obviněného ohledně správnosti
skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů jsou v zásadě jen opakováním
jeho obhajoby, kterou uplatnil jak v řízení nalézacím, tak v řízení odvolacím.
Obecně lze zdůraznit, že oba soudy se uplatněnou obhajobou velice pečlivě,
důkladně a svědomitě zabývaly a v rozhodnutích se s ní beze zbytku
vypořádaly. Na základě dokazování, které bylo uskutečněno v rozsahu
předpokládaném ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a jehož výsledky byly zhodnoceny
způsobem, který vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly k výše již
rozvedeným skutkovým zjištěním, která se stala podkladem pro závěr o vině
obviněného V. B. trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), c), e)
tr. zák. spáchaným jím jako zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu § 41
odst. 1 tr. zák. Oba soudy se dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádaly se
stěžejními námitkami obviněného a též náležitě odůvodnily zamítnutí návrhů na
provedení dalších důkazů. Stejně tak věnovaly pozornost výhradě obviněného ve
vztahu k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie
a klinické psychologie.
Obviněný se v dovolání znovu domáhá výslechu svého otce J. B., manželů B. a
opatření revizního znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a klinické
psychologie. Vytýká tedy nedostatečný rozsah dokazování a poukazuje též na to,
že provedenými důkazy nebyly odstraněny pochybnosti o jeho pachatelství, popř. nebylo řádně ověřeno, zda pachatelem posuzovaného činu není jeho bratr J. B. V
tomto směru vytýká i nesprávnost hodnocení důkazů pokud jde o výpovědi svědků,
kteří jej měli spatřit kritického dne před základní školou. Všemi těmito
výhradami se již zabývaly jak Krajský soud v Ostravě, tak Vrchní soud v
Olomouci. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 19. 10. 2001, č. j. 37 T 7/2001
(zejména na straně 23 - 27) se velice podrobně a přesvědčivě vypořádal s
námitkami obviněného, které v podaném dovolání vytýkají nesprávnost a neúplnost
skutkových zjištění. Stejně tak v napadeném usnesení odvolací soud reagoval na
uplatněné odvolací námitky, rovněž se s nimi náležitě vypořádal a plně se
ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu. Dovolací soud neshledal důvodu
k zásadnějším výtkám na adresu obou soudů. Nejvyšší soud, aniž by opakoval
zjištění učiněná nižšími soudy, konstatuje, že bylo provedeno dokazování v
rozsahu umožňujícím učinit závěr, že nejsou rozumné důvody k pochybnostem
ohledně pachatelství obviněného žalovaným trestným činem. Přítomnost obviněného
před základní školou dne 16. 1. 2001 kolem 7.30 hod. byla prokázána několika
svědky nezávisle na sobě ( K. K., A. K., P. Z., R. H.). Přitom se jedná o
osoby, které obviněného znaly delší dobu, stýkaly se s ním a bezpečně ho
rozpoznaly. Svědkyně J. P. potvrdila, že její dcera (spolužačka poškozené)
viděla poškozenou kritického dne před školou bavit se s nějakým mužem, který ji
požádal, aby poškozenou omluvila ve škole, přičemž v tomto muži poznala
obviněného. Pachatelství obviněného není nijak zpochybňováno výsledky
vyplývajícími z celé řady znaleckých posudků, zejména z oboru kriminalistických
technik a ručního písma a jazykové expertízy, ba právě naopak. Je třeba jen
připomenout, že bylo zjištěno, že obviněný je pisatelem dopisu, ve kterém je
podrobně popsáno usmrcení poškozené M. P., a to tak detailně, že je vyloučeno,
aby tyto podrobnosti byly známy někomu jinému, než skutečnému pachateli,
poněvadž ve všech detailech jsou souladné ze závěry znalců ohledně příčiny a
mechanismu smrti poškozené. Bylo též zjištěno, že obviněný tento dopis
podepsal jménem svého bratra J. B., kterého v rámci své obhajoby označil za
pachatele činu. Svědek J. B. byl slyšen v řízení před soudem a tuto
skutečnost popřel. Bylo též zjištěno, že obviněný se podílel na formulaci
dopisu, který psala poškozená M. P. krátce před svou smrtí. Soud prvního stupně
správně poukazuje na detaily z tohoto dopisu, které jsou obsahově zcela totožné
s jiným dopisem, který evidentně vlastnoručně napsal samotný obviněný (strana
24 rozsudku). V neposlední řadě lze poukázat na závěry vyplývající z
odorologické expertízy.
Bylo zjištěno, že pachové stopy obviněného se nachází
na pytli, ve kterém byla ukryta mrtvola poškozené, jakož i na použitém škrtidle
na krku oběti. Pokud jde o závěry, které učinily soudy obou stupňů k tomu, co
obviněný uváděl policistům před zahájením trestního stíhání, tak k tomu je
třeba uvést, že výpovědi těchto policistů nelze použít jako důkaz před soudem,
pokud vypovídali o skutečnostech, o kterých se dozvěděli z vysvětlení
obviněného, podaného v rámci úkonů před zahájením trestního stíhání (rozhodnutí
č. 26/1989 Sb. soudních rozhodnutí). Na druhé straně však soudy správně
poukázaly na to, že z jejich výpovědí (svědci J. G., E. D., Z. K.) vyplývá, že
obviněný měl u sebe klíč od kůlny, která byla uzamčena, že tento klíč jim vydal
a že poté, co do kůlny odešli a našli tam tělo oběti, tak obviněný si sám od
sebe do tašky nachystal hygienické potřeby.
Na základě toho, co bylo výše uvedeno, a s přihlédnutím k podrobnější
argumentaci obsažené v napadeném rozhodnutí, též Nejvyšší soud neshledává
důvodu k provádění dalšího dokazování výslechem svědků, jak je navrhováno v
podaném dovolání. Okruh provedených důkazů je dostatečný k jednoznačnému
závěru o pachatelství obviněného a netřeba jej rozšiřovat o další důkazy. Je
tedy zřejmé, že skutkový stav byl zjištěn náležitě a správně.
Ze správně zjištěného skutkového stavu věci soudy také vyvodily zákonu
odpovídající právní závěry o vině obviněného trestným činem vraždy podle § 219
odst. 1, 2 písm. b), c), e) tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve
smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Právnímu posouzení skutku nelze ničeho
vytknout a ostatně ani dovolání v tomto směru nic nenamítá. Nejvyšší soud se s
použitou právní kvalifikací zcela ztotožňuje a v tomto směru odkazuje na
podrobné a věcně správné právní závěry obsažené v rozsudku soudu prvního
stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Výrok o vině byl tedy Nejvyšším
soudem shledán zákonným a odůvodněným.
Nejinak je tomu i ve vztahu k výroku o trestu. Oba soudy se důsledně zabývaly
zákonnými předpoklady pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí
ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12.
2001. Podrobily pečlivému rozboru všechny relevantní okolnosti umožňující
učinit závěr, že i s ohledem na osobnost obviněného V. B. nelze uložit jiný
druh trestu, než trest odnětí svobody na doživotí. S ohledem na vyslovenou
vinu obviněného jsou splněny předpoklady pro uložení tohoto trestu, když
trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák. je uveden v taxativním výčtu §
29 odst. 3 tr. zák. Soudy správně zjistily, že jsou splněny též všechny další
podmínky obsažené v § 29 odst. 3 písm. a) až c) tr. zák. ve znění účinném do
31. 12. 2001. Dospěly k závěru, že v posuzovaném případě byl čin spáchán
zvláště surovým a trýznivým způsobem, obviněný se přitom dopustil tohoto činu
ze zvláště zavrženíhodné pohnutky, když použil poškozenou k napsání výhružného
dopisu, jímž chtěl řešit rozpory se svou bývalou družkou, a poté se poškozené
bezohledně zbavil. Rovněž způsob provedení činu použitím několika mechanismů
směřujících k usmrcení poškozené je zvláště zavrženíhodným. Uložení trestu
odnětí svobody na doživotí vyžaduje i účinná ochrana společnosti, neboť
obviněný se činu dopustil vůči bezbranné sedmileté dívce. Právě ochrana dětí
před pachateli násilné trestné činnosti takové povahy, jakou vykazuje
posuzovaný případ, svědčí pro uložení nejpřísnějšího druhu trestu. Život dětí
požívá zvýšené ochrany společnosti, přitom je vystaven poměrně většímu
nebezpečí ze strany pachatelů trestné činnosti a je tak naplněno i hledisko
generální prevence (srov. rozh. od č. 23/1975 a č. 41/1976 Sb. soudních
rozhodnutí). Oba soudy též správně učinily závěr, že v případě obviněného V.
B. není naděje, že by jej bylo možno napravit trestem odnětí svobody od 15 do
25 let. Tento závěr opřely o zevrubné zhodnocení všech okolností případu a
osobnosti obviněného. Pokud dovolatel poukazuje na údajnou nesprávnost závěrů
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické
psychologie, tak ve skutečnosti argumentuje jen údajnou podjatostí znalců,
jejichž příčinu spatřuje v tom, že se podíleli na vypracování znaleckého
posudku o jeho duševním stavu v předcházející trestní věci. Soudy správně
zdůraznily, že tato okolnost nediskvalifikuje znalce z podání nového znaleckého
posudku, a že z hlediska věcného nebyly zjištěny žádné důvody k pochybnostem o
správnosti učiněných závěrů.
Ani Nejvyšší soud neshledává v tomto směru důvody k jakýmkoli pochybnostem a v
podrobnostech odkazuje na zjištění učiněná oběma soudy, která se neopírají
výlučně jen o závěry znaleckého posudku. Lze tedy uzavřít, že i výrok o
uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí je shledán zákonným a
odůvodněným. Stejně tak bylo v souladu se zákonem rozhodnuto o způsobu výkonu
tohoto trestu. Pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o náhradě škody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík