11 Tdo 802/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2009 dovolání podané obviněným Š. G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 10 To 102/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 14/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Š. G. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2008, sp. zn. 1 T 14/2008, byl Š. G. uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. (skutek 1), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (skutek 2) a za tyto trestné činy a trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 7 T 179/2007, byl odsouzen podle § 234 odst. 2, § 42 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu citovaného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále bylo rozhodnuto o tom, že obviněný je povinen společně a nerozdílně se spoluobviněným M. Š. podle § 228 odst. 1 tr. ř. na náhradě škody zaplatit společnosti U. p., a. s., částku 17 450,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro J. k., 16 418,45 Kč. Obviněný Š. G. je dále povinen na náhradě škody zaplatit poškozenému A. J. částku 3 753,- Kč.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích se obviněný Š. G. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1) společně se spoluobviněným M. Š. dne 21. 1. 2008 kolem 4.10 hod. v Č. B. v Herna baru Z. v ulici A. B., po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu získat peníze, M. Š. vnikl za barový pult s cílem upoutat pozornost číšníka J. R., v okamžiku, kdy mu číšník věnoval pozornost a vykazoval ho z prostoru, Š. G. na opačné straně rovněž vnikl za barový pult, a když se k němu číšník otočil, neméně třemi údery pěstí do obličeje a oblasti krku jej srazil na kolena, čímž mu způsobil těžké poranění v podobě zlomeniny kloubního výběžku dolní čelisti vpravo s posunem, zhmoždění ozubí 2. a 3. zubu vpravo dole, krevní výron kořene jazyka a zlomeninu jazylky vlevo s následnou dobou léčení a pracovní neschopností v trvání do 12. 5. 2008, poté mu odňal zpoza pasu peněženku v hodnotě 100,- Kč s peněžní hotovostí 19 450 Kč, načež oba obvinění z místa utekli a následně si peníze rozdělili a tím provozovateli baru společnosti C. – C., s. r. o., H., Č. B., způsobili škodu 19 550,- Kč,
a obviněný Š. G. se činu dopustil, ač byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003, č.j. 16 T 23/2003-338, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004 č. j. 10 To 164/03-394, odsouzen pro trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který vykonal dne 3. 10. 2004,
2) obviněný Š. G. sám dne 26. 10. 2007 kolem 1.30 hod. v Č. B. v Herna baru Z. v ulici A. B., v přítomnosti dalších osob bez jakéhokoli důvodu napadl nejméně jedním úderem pěstí do obličeje A. J., který v důsledku úderu narazil zadní částí hlavy na stěnu za sebou, čímž utrpěl otřes mozku I. stupně a zhmoždění pravé očnice s následnou dobou léčení a pracovní neschopností v trvání 15 dnů, poté obviněný údery pěstí a kopáním napadl i M. R., který se mu snažil v dalším napadání A. J. zabránit, avšak žádné zranění mu nezpůsobil.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 10 To 102/2008, tak že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. S. dovolání.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že soud jeho jednání kvalifikoval podle přísnějšího ustanovení § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., ačkoli nebylo nutné přihlédnout k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Tuto námitku obviněný dále specifikoval citací ze znaleckého posudku MUDr. F. V., CSc., který zkoumal povahu zranění poškozeného J. R. a konstatoval, že se jednalo o zranění obecně považované za těžké s následnou dobou léčení a pracovní neschopností v trvání sedmi týdnů. V závěru pak uvádí, že poškozený utrpěl zlomeninu jazylky vlevo, zatímco vyšetření CT z 22. 1. 2008 vykazuje pouze prasklou jazylku vlevo. Díky této skutečnosti byl poškozený podle názoru obviněného omezen v obvyklém způsobu života jen tři týdny, nikoliv sedm týdnů. Již dne 15. 2. 2008 vykazovaly lékařské záznamy omezení otvírání úst bez krepitace, fixace dolní čelisti byla provedena pouze šátkem a nedlouho poté už bolest čelisti a krku poškozeného nijak neomezovala. Nalézací soud však vycházel z pracovní neschopnosti poškozeného, která trvala do 12. 5. 2008, proto se přiklonil ke kvalifikované skutkové podstatě. Obviněný zdůraznil, že u poškozeného nedošlo k poškození důležitých orgánů a není pravděpodobné, že zranění zanechalo trvalé následky.
Další dovolací námitkou obviněný napadl závěr soudu, že skutek spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Pro takové posouzení nebyly podle jeho názoru splněny podmínky, popř. byly určité z nich nalézacím soudem nesprávně interpretovány. Předchozí trest odnětí svobody obviněný odpykal celý a od jeho výkonu (3. 10. 2004) do nyní projednávaného trestného činu uplynula doba delší než tři roky. Skutečnosti, které zmiňuje nalézací soud, tedy že obviněný nebyl z výkonu trestu podmínečně propuštěn, neboť se nechoval řádně a byl opakovaně kázeňsky trestán a po propuštění z výkonu trestu se pouze zhruba rok a půl nedopustil žádné trestné činnosti, přičemž později byl trestně stíhán pro méně závažnou trestnou činnost, nemohou mít podle názoru obviněného na posuzování pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty žádný vliv. Významné je pouze to, kolikrát byl v minulosti trestán pro zvlášť závažné trestné činy a jaký byl interval mezi výkonem trestů za ně. Přestože trestní zákon v § 41 uvádí délku doby, která uplynula od předchozího odsouzení pouze příkladmo, dopustil-li se obviněný zvlášť závažného trestného činu před více než třemi lety, jedná se podle jeho názoru o dostatečně dlouhou dobu, která značně velkou měrou snižuje nebezpečnost jeho činu pro společnost. Navíc v předchozím případě mu byl uložen trest v trvání pouze osmnácti měsíců.
U obviněného je třeba podle jeho mínění vzít v úvahu, že mimo meze vytýčené morálkou se dostává pouze pod vlivem alkoholu. Představa jeho nápravy při vystříhání se alkoholu je tak naprosto reálná. Při hodnocení následku trestného činu pak obviněný podotýká, že poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života pouze tři týdny a majetková škoda byla malá. Za ublížení na zdraví se obviněný poškozenému u hlavního líčení omluvil a je připraven nahradit i finanční škodu.
Poslední námitka obviněného pak směřuje proti jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný se domnívá, že jsou zde okolnosti, které by odůvodňovaly jeho umístění v mírnějším typu věznice, a to závěry znaleckého posudku MUDr. Ch., CSc., ze kterých vyplývá, že osobnost obviněného není natolik narušena a spáchaný trestný čin není až takové závažnosti, aby k jeho nápravě nepostačoval výkon trestu ve věznici s ostrahou. Obviněný je mladý člověk a výkon trestu společně s osobami odsouzenými za nejzávažnější trestné činy, popř. několikanásobně trestanými, o jednu až dvě generace staršími, jeho nápravu zajistit nemůže.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek (obviněný měl zřejmě namysli usnesení odvolacího soudu), a aby přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl nejprve, že obviněný svým dovoláním napadá výrok z rozsudku nalézacího soudu, kterým byl jako zvlášť nebezpečný recidivista uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tedy bod 1 výroku o vině, a navazující výrok o trestu. Dále státní zástupce vysvětlil, které námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Jedná se předně o námitku vztahující se k posouzení jednání obviněného podle kvalifikované skutkové podstaty § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Podstatou této námitky je totiž obviněným prezentované odlišné hodnocení skutkových zjištění, tedy že újma na zdraví neomezovala poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu, ke které dospěl nalézací soud. Ačkoli závěr, že způsobená porucha zdraví je těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., je závěrem právním, tento je založen na skutkových zjištěních soudu, jejichž přezkoumání se s odkazem na uplatněný dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný v tomto případě ve skutečnosti polemizuje s hodnocením důkazů provedeným soudy obou stupňů. Tato námitka by mohla mít význam pouze v případě, že by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právnímu závěry učiněnými soudy obou stupňů. Takový nesoulad však státní zástupce v posuzovaném případě nezjistil a navíc to obviněný ani nenamítá.
Pod citovaný dovolací důvod v jeho první variantě (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) pak dále podle státního zástupce nelze podřadit výhradu, že osobnost obviněného není natolik narušena, aby bylo nutno jej zařadit do věznice se zvýšenou ostrahou. Pro vady výroku o trestu totiž zákonodárce vymezil zvláštní dovolací důvod podle § 265b odst., 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci lze namítat, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo hranice trestní sazby stanovené pro trestný čin, kterým byl obviněný shledán vinným. O tyto případy se zde nejedná. A contrario pak je nutno dospět k závěru, že z jiných než citovaných důvodů nelze výrok o trestu napadat. Ve druhé variantě uplatněného dovolacího důvodu (jiné
nesprávné hmotně právní posouzení) pak lze namítat ve vztahu k výroku o trestu pouze nesprávné posouzení otázky, zda čin byl spáchán ve vícečinném souběhu nebo ve vztahu recidivy, a v souvislosti s tím nesprávnost při uložení souhrnného trestu a podobně nesprávnost v uložení společného trestu za pokračování v trestném činu. Nikoliv tedy otázku zařazení obviněného do konkrétního typu věznice.
Naopak za relevantní z hlediska dovolacího důvodu státní zástupce označil námitku, že nebylo zcela nutné přihlédnout k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Tato námitka je však podle jeho názoru zjevně neopodstatněná. Závěr, že v daném případě šlo u poškozeného o těžkou újmu na zdraví, je odůvodněn značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti, která výrazně přesáhla dobu šesti týdnů.
Státní zástupce při vědomí toho, že k vyšší trestnosti činu nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, poněvadž musí být zároveň splněn materiální předpoklad, tedy podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zdůraznil jakožto hlediska naplnění této materiální stránky v daném případě zejména plánovitost deliktu. Obvinění udělali vše, aby jejich útok byl nanejvýš efektivní. Předem se na něm dohodli, spáchali jej v brzkých ranních hodinách, kdy se dalo očekávat, že poškozený bude osamocený a bude mít u sebe větší finanční hotovost. Útok byl také velmi brutální, vzhledem k početní převaze nebylo nutné užít takového násilí. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že tyto okolnosti zcela odůvodňují použití vyšší trestní sazby v případě obviněného.
Dále státní zástupce považuje za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu námitku, že jednání obviněného nebylo na místě posoudit podle § 41 odst. 1 tr. zák. jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Jestliže byl obviněný před spácháním posuzovaného trestného činu byť jedinkrát odsouzen pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin a za něj uložený trest alespoň částečně vykonal, pak je splněna formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Obviněný však zpochybňuje stránku materiální. Ta je dána v případě, pokud okolnost, že obviněný byl už pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Státní zástupce shrnul, že obviněnému byl za dřívější zvlášť závažný úmyslný trestný čin (jako mladistvému) uložen poměrně krátký trest odnětí svobody, který odpykal zčásti vazbou. Toto odsouzení nebylo zahlazeno, neboť se ve výkonu trestu nechoval řádně. Po propuštění se obviněný jen zhruba rok a půl nedopustil trestného jednání. Od poloviny roku 2006 opakovaně páchal trestnou činnost násilného charakteru a to dílem v době, kdy bylo proti němu vedeno trestní stíhání pro jiný trestný čin a dílem ve zkušební době. Dvakrát se dopustil zvlášť závažného úmyslného trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě, dokonce podobným jednáním. V obou případech to bylo v souběhu s dalším trestným činem. Délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, byť ji § 41 odst. 1 tr. zák. příkladmo uvádí jako jediné kritérium, je jen jedním z hledisek posouzení materiální podmínky podle § 41 odst. 1. tr. zák. Státní zástupce poukázal při výčtu dalších kritérií na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a zhodnotil, že podmínky pro aplikaci § 41 odst. 1 tr. zák. jsou v případě obviněného splněny.
Závěrem navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce.
Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu částečně i v případě námitky obviněného, podle které nebylo třeba přihlédnout k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a posoudit jeho jednání popsané pod bodem 1 podle kvalifikované skutkové podstaty. Jedná se o tu část námitky, kterou obviněný zpochybňuje rozsah zranění a dobu léčení poškozeného, tedy skutková zjištění. Nalézací soud v popisu skutku shrnul povahu zranění a celkovou dobu pracovní neschopnosti poškozeného, tedy výslovně zde neříká, po jakou dobu se jednalo o vážnou poruchu zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. Tato vážná porucha zdraví by pak podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. měla trvat po delší dobu, touto dobou se rozumí doba asi šesti týdnů (srov. č. 18/1969 Sb. rozh. tr.). Je tedy třeba určit nikoli pouze to, jak dlouho byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života, resp. jak dlouho trvala jeho pracovní neschopnost, ale také to, jak dlouho se u něj jednalo o vážnou poruchu zdraví, má-li následek být posouzen jako těžká újma na zdraví. Je vhodné také připomenout, že o těžkou újmu na zdraví se jedná i v případech, kdy vážná porucha zdraví netrvala po celou dobu šesti týdnů, pokud je tento závěr odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a jejích příznaků nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů (srov. č. 16/1986 Sb. rozh. tr. str. 76). Ačkoli tedy v popisu skutku není přesně specifikováno, po jakou dobu vážná porucha zdraví trvala, skutková zjištění jsou dále rozvedena v odůvodnění rozsudku závěry znaleckého posudku, podle kterého zranění poškozeného je ze soudně lékařského hlediska považováno za těžké s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností kolem sedmi týdnů. Po dobu delší než šest týdnů je zraněný omezen v obvyklém způsobu života, tedy v možnosti přijímat běžnou stravu pro bolest dolní čelisti a omezenou možnost otvírání úst, navíc po dobu tří týdnů je omezen bolestí lokalizovanou v kořeni jazyka. Skutečná doba pracovní neschopnosti pak dobu šesti týdnů výrazně přesáhla, neboť trvala 16 týdnů. Závěr soudu, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví, nevzbuzuje proto žádné pochybnosti.
K námitce obviněného, že „nebylo zcela nutné“ přihlédnout k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, pak lze jen dodat, že právě celková délka pracovní neschopnosti obviněného je jedním z faktorů, který použití vyšší trestní sazby přesvědčivě odůvodňuje. Lze souhlasit také s tím, co uvádí k námitce státní zástupce, tedy že další takovou okolností je i plánovitost deliktu. V posuzovaném případě naopak nelze shledat žádnou okolnost, která by stupeň nebezpečnosti snižovala oproti běžně se v praxi vyskytujícím případům trestného činu podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (srov. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
K další námitce obviněného, kterou napadá aplikaci § 41 odst. 1 tr. zák., je třeba uvést, že obviněný nemá pravdu, když tvrdí, že pro posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty je rozhodující pouze to, kolikrát byl v minulosti potrestán pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy, zatímco jeho jiná trestná činnost je bez významu. Naopak, další trestná činnost je jedním z kritérií, která vedle doby, jež uplynula od posledního odsouzení, určují míru zvýšení stupně nebezpečnosti projednávaného trestného činu pro společnost. Kritéria posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy jsou specifikována v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. č. 6/1963, č. I/1969 Sb. rozh. tr. str. 49 až 57, nález ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 701/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, č. 84, nález ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, č. 72).
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je patrné, že se materiální stránkou zvlášť nebezpečné recidivy podrobně zabýval, a to zejména na str. 12 rozsudku. Hodnotil přitom dřívější odsouzení obviněného pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a uložený trest, který byl zčásti odpykán vazbou, dále fakt, že odsouzení nebylo zahlazeno, neboť obviněný se ve výkonu trestu nechoval řádně. Následně vzal v úvahu dobu, po kterou se obviněný po svém propuštění na svobodu nedopustil trestného činu, zhodnotil jeho další trestnou činnost, která neměla charakter vymezený v § 41 odst. 2 tr. zák., a posoudil skutkovou podobnost předchozího odsouzení s projednávaným trestným činem. Zdůraznil, že v obou případech spáchal obviněný trestný čin loupeže v jeho kvalifikované skutkové podstatě a v souběhu s dalším trestným činem. Doplnil také, že obviněný v žádném z těchto dvou případů loupeže dobrovolně neodčinil způsobený následek.
Je třeba připustit, že hodnocení jednotlivých kritérií materiální stránky trestného činu jako takového a stejně tak i v případech institutů, jako je zvlášť nebezpečná recidiva, nemůže být nikdy zcela objektivní, neboť se do něj promítá subjektivní hledisko toho, kdo hodnotí. Je možné, že jiný hodnotitel by přisoudil větší význam nižšímu věku obviněného, který on sám zdůrazňuje ve svém dovolání (toto hledisko je ovšem možno hodnotit jak ve prospěch tak i v neprospěch obviněného vzhledem k tomu, že přes svůj nízký věk má již za sebou bohatou trestní minulost).
I pokud by však Nejvyšší soud zastával v tomto případě odlišný názor, nelze pouze na tomto základě v dovolacím řízení pravomocné rozhodnutí měnit. Dovolání je určeno k nápravě těch nejzávažnějších vad a dovolací soud není třetí instancí, ve které by bylo možno znovu „na miskách vah“ poměřovat jednotlivá kritéria a měnit pravomocné rozhodnutí pouze na základě toho, že se trest může jevit na první pohled jako přísnější. Zasáhnout do pravomocného rozhodnutí by bylo naopak nutné v případě, kdyby se soudy opomněly materiální stránkou zvlášť nebezpečné recidivy vůbec zabývat nebo ji zdůvodnily fakty, která už jsou nezbytným podkladem k tomu, aby byla naplněna stránka formální.
Podstatnou vadou by také mohlo být, kdyby soud některá v judikatuře zmíněná kritéria zcela opomněl a na první pohled by bylo patrné, že hodnotil pouze ta, která vyznívala v neprospěch nebo naopak jen ve prospěch obviněného.
To se však v posuzovaném případě nestalo. Nalézacímu soudu lze snad vytknout pouze to, že ke svému hodnocení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy na str. 12 rozsudku nepřipojil hodnocení skutkových zjištění o osobnosti obviněného, která vyplynula ze znaleckého posudku psychiatra a jsou citována na str. 7 rozsudku. Na první pohled je však patrné, že by tyto skutkové závěry nemohly hodnocení nalézacího soudu ve prospěch obviněného ovlivnit. Bylo zjištěno, že obviněný netrpí ani netrpěl v době spáchání činů dušení chorobou, je „pouze osobností s dílčími rysy dissociálními a dílčími rysy emoční nestability, s inteligencí na dolní hranici pásma průměru“. Podle znalce však nebyla nijak narušena jeho schopnost rozpoznávat společenskou nebezpečnost svého jednání ani schopnost ovládací. S tím zcela koresponduje, jak upozornil i odvolací soud na str. 6 svého usnesení, že obviněný byl „přes svůj nízký věk opakovaně soudně trestán a to výhradně pro násilnou a majetkovou trestnou činnost“. Je zřejmé, že u obviněného zcela absentují morální zásady a úcta k jiným lidem. Jak jinak si vysvětlit, že fyzicky napadl jinou osobu bez jakékoli předchozí komunikace, náznaku konfliktu apod. (viz skutek popsaný pod bodem 2)? Motiv jeho jednání nebyl v případě tohoto skutku zjištěn, lze se proto jen dohadovat, zda si obviněný potřeboval „vylít zlost“ či co jej k tomuto nelogickému jednání vedlo. Je zřejmé, že skutková zjištění k osobnosti obviněného stejně jako jeho opakovaná odsouzení a způsob provedení trestné činnosti nevyznívají v jeho prospěch. Nezbývá tedy než uzavřít, že soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč jsou podmínky pro aplikaci § 41 odst. 1 tr. zák. v případě obviněného splněny, a na jejich hodnocení nebyla shledána žádná významná vada.
Poslední námitkou se obviněný domáhá přehodnocení jeho zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Touto námitkou se však nelze v dovolacím řízení zabývat neboť neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Proč tomu tak je správně vysvětlil státní zástupce ve svém shora citovaném vyjádření.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch